Za oknem se skutečně míhal život jak' leporelo, když jejich vlak po krátké zastávce ve Frýdku-Místku konečně nabral rychlost a odsupěl si to hrdě vpřed, směr Český Těšín. Postupně opouštěli krajinu, jejíž povrch byl již před miliony lety zvrásněn kopci a horami, jejichž zalesněné hřebeny nyní zářily v líném slunci podzimního odpoledne.

Scenérie, z které Ria za celou dobu jízdy nespustila oči, zploštěla, nedosažitelné vrcholky vystřídala pole poskrovnu lemovaná remízky, a když se poštěstilo, mohli na nich zahlédnout natřásající se bažanty nebo zajíce, jak se prackami snaží dostat ze země kořínky rostlin, které farmáři přehlédli. Jednou dokonce spatřili skupinku pěti šesti laní, poprvé jak se pasou na malé louce u rybníka, a podruhé, kdy stály až nepříjemně blízko kolejišti a neklidně pofrkávaly. Jako by se tehdy dívaly Bolkovi přímo do duše. Vyprovodil je soucitným pohledem, dokud se mu neztratily z očí.

Když se za nimi dveře jejich kupé zaklaply, Bolek se konečně uvolnil. Vděčně zapadl do své sedačky, přijal od stevardky nabízená sluchátka a empétrojku a s ostatními až do konce cesty nepromluvil.

Měl na práci důležitější věci.

Ria pozorovala míjející kraj, občas něco prohodila směrem k Tobiášovi, který jí na to odpověděl buďto vděčným úsměvem, nebo nějakou vlastní zajímavostí. Co Bolek zaslechl, hlavním tématem jejich konverzace se stalo dohadování se o tom, kterým směrem je která historická památka.

Zapnul hudbu a vytěsnil jejich bezstarostné štěbetání z mysli. Zaměřil se na svůj dech, jak ho to učila mamka - jakou bolest stále cítil, kdykoliv si na ní vzpomněl! - a pomalu zklidňoval svou rozbouřenou mysl, jež v přítomném okamžiku nejvíce připomínala uragán.

Nádech.

Výdech.

Dovolil si ještě na chvilku odsunout stranou všechny starosti a provést sken aktuálního stavu, jak tomu mamka říkávala. Vybavila se mu její tvář, tmavé vlnité vlasy jak se v dešti kroutí kolem ustaraného obličeje. Obočí měla svraštělé a v očích se jí zračily obavy. Na řasách se jí usadily kapky deště, nebo to byly slzy?, které jí teď stékaly po zvlhlých tvářích. Ten obraz byl tak skutečný, že málem cítil dotyk jejích mozolnatých prstů na své vlastní tváři. Dotkl se toho místa, jako by chtěl tu vzpomínku zachytit, uchovat, ale byla pryč - a vlak ujížděl dál.

Zabořil se hlouběji do sedadla, jako by se do něj chtěl propadnout, a zavřel oči. Jeho prsty křečovitě sevřely přehrávací zařízení, když si pokusil vzpomenout na ten pocit, který zažil u táborového ohně, ve chvíli, kdy se naposledy propadl do onoho neznámého, lákavého světa. Děsilo ho to, ale zároveň fascinovalo. Nemohl si pomoct, ale pro jednou se rozhodl dát na Riinu radu.

Objevuj svoje schopnosti, experimentuj. Užívej si to.

Vrhl k ní jeden rychlý pohled, jako by snad uměla číst myšlenky. Byla stále zabraná do hovoru s Tobiášem, s jednou nohou na sedadle si pohrávala se svým stříbrným náramkem. Světlo jí hrálo na tváři a zvýrazňovalo její pihy. Usmívala se a po dlouhé době vypadala uvolněně, ani si nevšimla, že ji pozoruje.

Současně se mu vybavilo i její varování. Buď opatrný a nikdy – a teď to myslím vážně, nikdy – nepřekračuj čáru. Nikdy, rozumíš?

Netušil, o jaké pomyslné čáře to mluvila, ale byl pevně odhodlán dát od všeho ruce pryč, jakmile nějakou spatří. Ještě stále před sebou viděl naléhavost, se kterou po něm onen slib vyžadovala. Co se asi stalo? Co tak strašného mohla zažít, že ji děsí jen pouhého pomyšlení na něco takového?

Nezbývalo než to zjistit.

Vyvolal v sobě ten pocit. Pocit neochvějného strachu, pocit zbytečnosti a malosti. Pocit, který ho nutil stočit se do klubíčka a zmizet.

Dostal šanci na jediný nádech - a pak se potopil.

A nestačil zírat. Tentokrát se totiž nenacházel v kdovíjaké prázdnotě, naopak, svět kolem něj nabral tvaru a on, se stále zatajeným dechem, přejel prsty látku polstrované sedačky. Seděl ve stejném vlaku, ve stejném kupé jako prve, až na to, že tady byl docela sám. A taky tu nebyly žádné barvy.

Začal mu docházet vzduch, jeho plíce žadonily o pomoc. Jenže on přece nemohl jen tak odejít, ne teď! Zaťal pěsti a doplul k oknu. Sklo bylo zamlžené, jako by se teplota venku pohybovala pod nulou. Vyčistil ho rukávem a nalepil na něj nos, přičemž si rukama ze stran stínil, aby se mu obraz neleskl. Bylo to však málo platné, za okny se nenacházelo nic víc, než neproniknutelná tma.

Plíce se mu stáhly v posledním zoufalém pokusu vymáčknout ze sebe zbytečky kyslíku. Zatemňovalo se mu vidění, hlava se mu točila tak, že nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Přesto ale odmítl odejít. Místo toho zaryl prsty do okraje sedačky a shlédl na svůj matný odraz v zrcadle.

Já.

Nikam.

Nejdu!

Pak otevřel pusu a nechal vodu, aby mu zaplavila umírající plíce.

Jenomže nic takového se nestalo. Voda v jediném okamžiku opadla, jako když někdo vytáhne špunt, a Bolek tak vdechl pravý kyslík. Očekával dusivý záchvat, možná i nějakou tu krev, ale nic takového nenásledovalo. Naopak, nabíral vzduch plnými doušky jako ještě nikdy v životě. Až se mu z té záplavy čerstvého vzduchu zatočila hlava - ale jinak než před chvílí, teď se mu srdce tetelilo euforií a plíce se stahovaly a roztahovaly v pravidelném rytmu.

„Tak takhle dýchají zdraví lidi," pomyslel si nahlas a ani se nezarazil nad tím, že mluví sám pro sebe. Odhrnul si mokré vlasy z obličeje a zatřásl hlavou, aby z nich jako pes vytřásl zbylé kapičky. Pak se uvelebil zpátky do svého sedadla a rozhlédl se po tomto světě - po jeho světě. Jeho oči už přivykly šeru a on teď spatřoval nejrůznější stíny a chumáčky čehosi, co bezcílně proudilo prostorem a občas se to otřelo o část jeho těla, jako kdyby se to chtělo pomazlit.

Chtěl to vzít do dlaní, ale-

„Jauvajs!" vyjekl, načež musel okamžitě přivřít oči, neboť tento svět byl oproti tomu druhému barevný až příliš. Přinutil se vzhlédnout, ač si stále musil stínit.

Stál nad ním totiž Tobiáš a vesele se culil. „Celou cestu jsi prospal na mým rameni, abys věděl, ale už by to chtělo vstávat. Přijíždíme totiž do naší cílové destinace."

Bolek se rozhlédl kolem sebe, stále mrkaje, jak ho náhlé sluneční světlo oslepovalo. Skutečně přijížděli do stanice - tedy dala-li se malá dřevěná budka uprostřed ničeho nazývat stanicí. Z vlaku vyskákali jako parašutisti z letadla a rovnou do trávy. Tobiáš při tom zakopl o svou rozvázanou tkaničku, takže se mu podařilo udělat dva parádní kotrmelce, než vrazil do kamenného koše a zůstal chvíli jen bezvládně ležet s pohledem upřeným k obloze.

Vlak je ani nenechal se vzpamatovat a už si to svištěl dál, snad směrem k Ostravě, jak Tobiáš konstatoval, když se zvedal na nohy.

Byla to ale Ria, kdo ho zeměpisnými znalostmi vyhodil z míry. Oprášila Tobiášovi kolena a pak ukázala k místům, kde se rovná louka svažovala k řece. „Támhle je Polsko. Jedna z mnoha vesnic z okolí polské části Těšína." Zazubila se. „Jen dvě stěn metrů a můžeme si s někým popovídat v polštině."

Bolek zůstal stát na místě jako uhranutý. Očima přitom propaloval krajinu, která, ač se mu před pouhou chvilkou jevila zcela obyčejná, na něj teď působila naprosto cize. Rostly tam přece polské stromy a v řekách se tam proháněly polské kachny!

Vyrazily po staré štěrkové silnici k tomu, co Ria nazvala velké pískoviště, ale Bolek se nedokázal přimět odtrhnout od hranice zrak. Otočil se teprve, když mu Tobiáš poklepal na rameno. V očích měl výraz, který prozrazoval, že má co dělat, aby nezakoulel očima.

„To tě ta Olše tak okouzlila?"

Bolek věděl, že si z něj utahuje, ale přesto měl pocit, že mu cosi utíká. Zaostřil tedy na stromoví tyčící se po obvodu líně tekoucí řeky. „Který z těch stromů je olše? Sám poznávám jenom vrby."

Tentokrát už to Tobiáš nevydržel a vyprskl smíchy. „Ta řeka," vysvětloval, zatímco se snažil dostat svoje chichotání pod kontrolu. „To ta řeka se 'menuje Olše."

Bolek si schoval ruce do kapsy, zahanbený nedostatkem svých zeměpisných znalostí. Snažil se přesvědčit sám sebe, že je mu to jedno, ale v skrytu duše svým dvěma společníkům záviděl. Samozřejmě že by si také přál vědět, kde je jaké město, jaká řeka či kopec, hlavně na výpravě, jakou byla tahle. Jenže co mu zbylo? Rozpadající se svět a máma, která mu nikdy nesvěřila jediné tajemství.

Zaměřil se tedy radši na okolní krajinu. Třebaže se zdálo, že široko daleko od zastávky nestojí jediné obydlí, okraj silnice, po které kráčeli, začal být pomalu ale jistě lemovaný budovami. Nebylo jich mnoho, ale Bolka potěšila každá známka civilizace. Jak se ale dalo očekávat, pokud už nějakého toho obyvatele zahlédli, jednalo se většinou o dámy a pány pokročilejšího věku, kteří si jejich malé skupinky často ani nevšimli.

ARCHEOPARK 300 metrů, zahlásila cedule, když se štěrk pod jejich nohama proměnil v asfalt. Jak v mírném předklonu kráčeli po stoupající cestě, začala se před nimi objevovat strážní věž obklopená nahrubo opracovanými palisádovými hradbami. Z dálky to celé připomínalo model slovanského hradiště vyrobeného ze špejlí, podobný, jaký doma Bolek lepil do školy, když mu bylo sotva sedm let.

Chtělo se mu při té vzpomínce usmát, ale namísto toho se zamračil. Jak to, že si na to nikdy před tím nevzpomněl? Kde ta vzpomínka byla, než se mu zničehonic vynořila před očima? A jak by mohl získat i ty další? Snažil se čapnout novou vzpomínku za pačesy a najít s její pomocí i ty ostatní, ale čím víc se snažil, tím víc byly všechny jeho myšlenky obstoupeny neprostupnou mlhou.

Byl do té činnosti tak zabraný, že si ani neuvědomil, že dorazili k bráně, a byl by do ní sám vrazil, kdyby ho Ria na poslední chvíli nezarazila.

„Někdo je dneska mimo realitu?" zašklebila se na něj, ale něco Bolkovi napovědělo, že to nemyslí zle. Proto jen přikývl a o krok ustoupil.

Překvapilo ho, že se nikde nenachází žádní lidé, žádná auta a že okénko pro kasu má zabouchnuté okenice převázané řetězem.

„Nevypadá to, že by zrovna chtěli přijímat návštěvníky," ozval se Tobiáš a zformuloval tak Bolkovy myšlenky v slova. Pak ukázal na velký plakát s názvem Návštěvní řád, a poklepal prstem na zvýrazněný nápis v oddělení Otevírací doba. „No jasně. Tady se píše, že mají pondělky zavřeno."

Bolek lehce povytáhl obočí nad tím, že si Tobiáš pamatuje, co je za den. Od té doby, co dorazil do tábora, mu všechny splývaly v jedno.

„Co teď?"

Ria poodstoupila pár kroků vzad a vzhlédla k vrcholu palisády. V Bolkovi hrklo, když viděl, jaký pohled se jí usadil v očích. Jak jejich zelený lesk potemněl. Jak si hradby přeměřovala, jak vypočítávala rozběh. Přece by nechtěla-

V jediném okamžiku bylo všechno pryč.

„Tak asi počkáme do zítřka, ne?" navrhla v odpověď na položenou otázku. „Prošli jsme kolem ubytovny, takže bychom ani nemuseli strávit noc v lese."

Tobiáš, který ještě stále zkoumal návštěvní řád, se teprve teď otočil a přikývl. „A zítra v devět tady budeme jako na koni."

Vyrazili tedy zpátky stejnou cestou, jakou prve přišli, s tím rozdílem, že tentokrát Bolek dával pozor. Skutečně se před nimi brzy tyčil krásný roubený domek, který vyzýval znavené pocestné k zastávce velkým plakátem s denním menu a postavičkou rybky s kuchařskou čepicí. Nad dveřmi hrdě čněl nápis Rybí dům, jak se restaurace s největší pravděpodobností jmenovala.

Byl to Bolek, kdo stál ve skupince jako první, ale když už nějakou dobu otálel, protočil Tobiáš oči a vzal za kliku místo něj.

Vnitřek ubytovny nebyl špatný, ale s malebně malovaným zevnějškem si nezavdal. Stoly byly povětšinou odstrčené stranou a jejich povrch místo ubrusu a příborů pokrýval prach a nadbytečné židle. Obecně to vypadalo, že dnes žádní návštěvníci očekáváni nebyli - celým osazenstvem byl barman, který poklimbával u pípy a osamělý muž, který měl navzdory slunečnému počasí vysunuté límce svého kabátu až po uši, navíc byl od nich odkloněný, takže mu nebylo dost dobře vidět do tváře.

Rie jakoby nic z toho nedělalo starosti, jen na ně kývla, ať si pospíší a nepřešlapují na prahu, a sama si klekla pod jednu z barových stoliček. Začala rejdit prsty po vyřezávané straně výčepní desky, dokud nenalezla co hledala - asi třicet centimetrů vysokou řezbu Radegasta, stejnou, v jaké jejich výprava toho tak vzdáleného rána začala.

Bolek si k ní přidřepl. Překvapilo ho, že si boha nevšiml dřív, ale mezi změtí ostatních řezeb nebyl na první pohled ani trochu vidět. Pak pohledem zabrousil k místu, kde se zastavily Riiny prsty. Radegastův opasek. Zatlačila sponu do desky.

Bolek se nestačil ani nadechnout, než to s ním zase cuklo a on se objevil v cela jiném světě. První, co ho překvapilo, byla změť barev a zvuků, jež ostře kontrastovala s předešlým hrobovým tichem. Za druhé, už neklečeli na zemi, nýbrž se pod nimi lehce viklali prosezené barové stoličky a číšník jim zrovna naléval něco, co se až příliš podobalo medovině. Rozhlédl se po lokálu a nestačil se divit.

Tentam byl prach a prázdné stoly, tady to praskalo ve švech. Nejednalo se ovšem pouze o lidi, ačkoliv i těch tu bylo mnoho, kdo si objednával a překřikoval se - byli tu také rusalky, obrostlí hejkalové a tancující lesní žínky. A bylo toho mnohem víc, to jen Bolek je nepoznával.

Teprve tehdy k němu pronikla Riina slova. Zrovna se bavila s číšníkem, který při pohledu na ni celý zářil.

„Už jsem se bál, že se ti něco stalo, když ses tak dlouho neukázala," říkal zrovna, zatímco před nimi na barové lince protáčel tři prázdné sklenice.

Ria zatřásla hlavou, ale uši jí zrudly, jako by se styděla. „Asi nenajdu vhodnou výmluvu," odpověděla na jeho nevyřčenou otázku po chvilce trapného ticha. „Jen že se mi sem moc nechtělo."

„Ach tak."

Jindy by Bolek jejich rozpačitý rozhovor se zaujetím poslouchal, ale teď se k nim obrátil zády a zahleděl se do toho roztodivného davu. Koutkem oka zahlédl Tobiáše seskakujicího ze svého místa vedle Rii míříce si to k němu. Když se vyškrábal na židli vedle Bolka, okamžitě začal nadšeně štěbetat, až se kousek jeho nadšení přenesl i na Bolka samotného. Při pohledu na Tobiášová zářící očka zkrátka nemohl zůstat bez výrazu.

V jednom okamžiku se k němu Tobiáš přiklonil: „Támhle nalevo," řekl tiše a lehce kývl hlavou daným směrem, „v kleci u dveří je pták ohnivák. Ten co je nesmrtelnej. A tamten panáček v zeleným fráčku bude vodník - podívej jak z něho kape, to je legrační. Hele, tohleto-"

V jedné chvíli se kolem nich cosi mihlo a v té druhé už to poskakovalo po stole. Bylo to stvoření vesměs ošklivé, připomínající jakéhosi skřítka s našedivělou kůží a kuřecími pařáty, kterými teď hrabalo po barové desce. Když se jeho pohled setkal s tím Bolkovým, šíleně nahlas to zakrákalo: „Tři lžíce! Dej, dej, dyjovič, dej! Tři lžíce!" Odplivlo si to, až to zasyčelo.

Bolek vyvalil oči, hodil rychlý pohled na Tobiáše, který ale jen pokrčil rameny, a pak se to stvoření pokusil odehnat, stejným způsobem, jakým s mámou vždycky odháněli holuby.

Skřítek ale jen poskočil na místě, aby se vyhnul jeho ruce, která jako by jej chtěla ze stolu smést, a zasyčel na něj. „Tři lžíce, dej mi, dej."

Bolek si přitáhl svůj hrnek k sobě, ale když to stvořeni začalo škrábat nehty do pultu a vřeštět: „Dej mi, dej mi, tři lžíce, tři!", svěsil ramena a postrčil pití blíž ke skřítkovi. Ten se na něj zašklebil ústy plnými zubů ostrých jak žiletky a začal si z hrnku nabírat lžíce zlatavé tekutiny. Když mu bylo dost, odstrčil od sebe hrnek takovou silou, že ho převrhl a než ho stihli kluci znovu postavit, měl už Bolek dobrou polovinu na kalhotách. Skřítkovi to ale očividně nevadilo. „Plivník rád, plivník chutná, plivník se ti odvděčí," zaskřehotal, načež seskočil z baru a šel otravovat zase někoho dalšího.

Tobiáš, který celou dobu při pohledu na to divadlo sotva zadržoval smích, teď vyprskl a rozchechtal se na celé kolo. Bolkovi to tak vtipné nepřišlo a při pohledu na oslintanou lžíci v hrnku ho přešla veškerá chuť.

Tobiáše smích přešel v okamžiku, kdy se na volnou stoličku po jeho levici usadil vodník a nabídl si jednu z volných sklenic vína. Potěšeně zamlaskal a pak luskl Tobiášovi, který zrovna usilovně hleděl do dna své sklenice, přímo před obličejem. „Co vás sem přivádí, polobohové? Každý ví, že máte ve svém táboře starostí víc než dost." Lehce naklonil hlavu na stranu. „Co máte za lubem?"

„Povinnosti," odsekl Tobiáš, který se stále odmítal na vodníka podívat. Bolek se otřásl, ale chladem to v té vydýchané místnosti nebylo. Chovali se k vodníkovi neslušně a to nikdy nebyl dobrý začátek.

Vodník nazdvihl obočí, ale pak zničehonic ukvapeně vstal. „Začíná tu být trochu dusno, nemyslíte?" Mávl jim na rozloučenou kloboučkem. „Hodně štěstí, děti." Jak se otáčel, aby zamířil ke dveřím, narazil do vysokého muže v havajské košili. Jeho kůže byla rudá jako rozpálená plotýnka, jako by si ji spálil na slunci, a když do něj vrazil mokrý vodník, zasyčelo to, jako když se vypařuje voda.

Zavrčel a odstrčil vodníka stranou, načež ze sebe setřel zbývající kapičky vody. Když se jeho pohled střetl s tím Bolkovým, nebylo divu, že chlapec zbledl jako stěna. V tváři ohnivého muže se totiž odrážel čirý vztek, tak hmatatelně, že ho bylo cítit ve vzduchu. Smrděl jako síra a štípal v nose tak, že Bolek sotva odolával potřebě si kýchnout.

„TO JE MOJE MÍSTO!" zahřímal ohnivec a naklonil se k nim tak blízko, až se Bolek musel zamyslet nad ohnivzdorností svých vlasů. Srdce se mu v hrudi třepetalo jako zraněný pták v posledním tažení a hrdlo se mu stáhlo tak, že se sotva mohl nadechnout.

Naštěstí je Ria ani tentokrát nenechala na holičkách. Protáhla se do škvírky před ně a vytvořila tak mezi nimi a ohnivým mužem jakýsi živý štít, který jim dal příležitost sklouznout ze stoliček a ustoupit pár kroků stranou.

Ria k muži natáhla ruce ve vstřícném gestu trochu připomínajícím obětí. Její dlaně ovšem mířily ke stropu. „Velmi nás mrzí, že jsme vám zabrali místo k sezení. Nevěděli jsme, že na něj máte nárok, takže vám ho přenecháme, že kluci?" otočila se na ně s lehkým úsměvem, který se k vypjaté situaci pranic nehodil.

Ohnivý muž na ni zůstal vyjeveně zírat.

Asi dostal jinou odpověď, než čekal, pomyslel si Bolek s nadějí. Chytil Tobiáše za loket a dal se na opatrný ústup směrem ke schodišti.

Ria se k nim přidala. „Pokud tedy nic nenamítáte, my se přesuneme do našich po-"

„TO BYLO MOJE MÍSTO!" zařval ohnivec a vyrazil směrem k nim. Teď už měli pozornost celého podniku - většina návštěvníků se krčila za stoly, ti odvážnější pokračovali ve svých rozpravách, ale po očku sledovali, jak se situace vyvine, jiní utekli docela, a další, mezi nimi i ten číšník, který prve rozprávěl s Riou, se pokoušeli ohnivého muže uklidnit.

Ten je ale odstrčil stranou jako by byli jen otravný hmyz. Zajímal ho pouze Bolek, který se ale už dal na zběsilý úprk ke schodišti. Dřevěné parkety se mu míhaly pod nohama, když se proplétal mezi zmatenými lidmi a stoličkami, jednou dokonce zakopl o hejkala, co se krčil pod jedním z převrácených stolů. Už jen deset metrů. Sedm. Pět.

Vtom se ohnivý muž zničehonic objevil přímo před ním a zarazil mu tak cestu. Bolek zazmatkoval a pokusil se mu na poslední chvíli vyhnout, jenže bylo pozdě. Vpálil to do něj v plné rychlosti. A vyjekl bolestí.

S ohnivým mužem to ani nehnulo. Jakoby vrazil do kusu skály. Bolek skončil na zemi před ním lapaje po dechu. Tváře měl rudé a oči se mu v záři ohně leskly - jak únavou, tak potem, a možná i slzami.

„Hej!" křikla na ohnivce Ria a získala tak jeho pozornost. Stála rozkročená za jeho zády, takže pokud se na ni chtěl podívat, musel se otočit - jak jinak by přece mohl čelit svým nepřátelům se ctí než přímo čelem?

Stáhla si z předloktí náramek, z něhož se okamžitě stal meč, a hodila ho Tobiášovi, který stál opodál, směrem na ohnivcův bok. Ten se ho pokusil čapnout ještě ve vzduchu, ale namísto toho, aby ho obratně zachytil, se mu od ruky odrazil, takže ho Tobiáš musel poníženě sbírat ze země.

Ria sama zbraň očividně nepotřebovala; stačilo jí pár pohybů rukou a ze země kolem ohnivého muže začaly rašit zelené výhonky. Bolek očekával, že se do něj pustí, jako to viděl v boji se stínovlky, ale ony se jen líně kroutily kolem jeho nohou a postupně černaly, jak jim žár jeho těla spaloval lístky.

„Nemusíme bojovat," ozvala se Ria zničehonic. Protřela si tvář a najednou vypadala mnohem starší. Unavenější. „No tak, vždyť je to hloupost. Nechme toho, prosím."

Ohnivý muž na ni chvíli zamyšleně hleděl, plameny hořící na místě, kde mají běžní lidé vlasy, dokonce zpola uhasly. Pak se ale uchechtl: „Žádná malá holka mi nebude rozkazovat." Bleskurychle se otočil, chytl Bolka za tričko a hodil s ním na nejbližší stěnu.

Bolest, která se rozlila jeho tělem, byla nesmírná. Nepopsatelná. Všechny jeho myšlenky dostaly zkrat, vystřídalo je poplašné hlášení, které se rozlilo jeho tělem jako se davem lidí šíří panika. Bolest. Bolest. Bolest.

Když dopadl na zem, vyrazilo mu to dech. A taky zlomilo žebra soudě podle křupnutí, které se z vnitřku jeho hrudníku ozvalo a které v nastalém tichu zarezonovalo myslí každého jediného hosta podniku.

Kroutil se na zemi ve snaze pobídnout své plíce k nádechu, ale ony zarytě odmítaly spolupracovat. A tak udělal jedinou věc, kterou udělat mohl - pokusil se propadnout do onoho šedivého světa, kde se dýchalo tak snadno.

To už u něj ale byl Tobiáš a jednou dobře mířenou ranou mezi lopatky probudil jeho dýchací soustavu k životu. Bolek se rozkašlal, dusivě, vlhce. Záchvat ne a ne přestat, celý se třásl a hrudník se mu stahoval v nepravidelném tempu, přičemž vykašlával víc a víc hlenu - a krve. Hlavou mu přitom běžela matčina slova: Žádný sport, žádné rvaní a hlavně žádné nebezpečí. Žádný sport, žádné rvaní, žádné nebezpečí. Nikdy.

Pak kašel přestal, jako když utne. Tobiáš vyčerpaně padl na zem vedle něj, meč odhodil opodál, jako by ho popálil. Bolek si ani neuvědomil, že ho celou dobu držel. Ani to, že mu Tobiáš v kdesi v průběhu záchvatu strčil do rukou kapesník, takže teď nebyl celý od krve.

Zaostřil doprostřed místnosti. Celé tělo ho bolelo, jeho plíce žhnuly, jako by do nich někdo nalil kyselinu, a cítil, jak se mu pod levým okem tvoří monokl, ale přesto se pokusil zjistit, co se děje.

Ria stála na jejich úrovni, takže ji Bolek viděl do tváře. A z toho, co viděl, mu navzdory dusnu přejel mráz po zádech. Tohle byla skutečná Ria, ta, která ho tak dávno před skoro dvěma týdny vytáhla z bažiny. Jakoby odhodila masku. Masku přehnané laskavosti a soucitu. Masku starostlivosti.

V její tváři se teď zračil těžko potlačovaný hněv. Žhnoucí a syrový. To, jak krčila obočí, jak pevně stisknutou držela čelist, jaký zuřivý pohled se jí odrážel v očích, jak se jí na tváři postupně objevovaly červené skvrny.

Stála v mezeře mezi nimi a stoly - asi aby měla podle situace na výběr mezi útokem a obranou. Neměla žádnou zbraň, meč přeci půjčila Tobiášovi, ale přesto to vypadalo, že má v momentální situaci navrch. Přinejmenším se jí podařilo přilákat mužovu pozornost, o dva polomrtvé chlapce zdá se neměl zájem.

Pak se Bolkův pohled zamlžil, a než to rozmrkal, Ria už se na ohnivce vrhla. Neohlásila to žádným bojovým výkřikem - zničehonic vyrazila vpřed doprovázena několika svíjejícími se výhonky. Tiše, ladně.

Chladně.

Muž se stihl jen nadechnout, jeho rty by se zkroutily do úšklebku, nebýt toho, že ho jeden ze šlahounů uchopil kolem pasu a vymáčkl mu z těla všechen vzduch. Muž překvapeně zachroptěl a pokusil se z pevného sevření vyprostit, jenže k šlahounu se přidávaly další a další úponky, které nahrazovaly spodní vrstvy, jež se v žáru ohnivcova těla měnily v prach.

Pak jím šlahouny praštily o barovou desku. Pak o podlahu. Ještě jednou. A nakonec mu Ria dala jednu pěstí, přímo do nosu, až se mu z něho vyřinula oranžová tekutina viskozitou podobná krvi.

Ria si otřela ruku do kalhot a pohlédla mužovi do tváře. Tyčila se nad ním jako bohyně pomsty, oči jí zeleně žhnuly, rozcuchané vlasy se kroutily do všech stran a ruce svěšené podél těla měla zatnuté v pěst.

„Tohle. Všechno-," procedila mezi zuby a mávla rukou kamsi do prostoru; k lidem schouleným pod stolem, k propálené barové desce, k zraněnému Bolkovi a Tobiášovi, k němu samotnému, „bylo úplně zbytečný. Odpustila bych ti, pokud bys zaútočil na mě. Nechala bych to být. Ale ty jsi ublížil nevinným lidem. Někomu, na kom mi záleží. Malým dětem."

Ohnivý muž se v úponcích zavrtěl a Bolek by dal krk za to, že mu ten samolibý úšklebek z tváře zmizel, třebaže to vzhledem ke své momentální situaci nemohl vědět jistě. Přesto byl ale dostatečně drzý, aby se posměšně zeptal: „A co se mnou asi tak chceš udělat?"

Ria na jeho slova nijak nereagovala, pouze napřáhla ruku směrem k Tobiášovi a prsty naznačila směr opodál ležícího meče. Ten její znamení pochopil, levou nohou do zbraně kopl a meč se rozjel po podlaze přímo k Riiným nohám. Když ho zvedala a potěžkávala si ho v rukách, napětí v místnosti by se dalo krájet. Bolek si povšiml, že se pár troufalců odvážilo vykouknout z pod stolů a nyní se neklidně ošívali a sledovali ústřední scénu.

Sám cítil, jak ho přepadá únava, jak jeho tělo, prve pevně opřené o zeď, sklouzává dolů a jak se jeho víčka zdají těžší a těžší. Pokusil se vytáhnout zpátky, ale nechtěně si tím přivodil další kašel.

V tom se na barovou desku vyhoupl barman - a Bolek mu poprvé věnoval plnou pozornost, třebaže se mu hruď otřásala sípavými nádechy. Byl mladý, černé vlasy mu padaly do tváře, odhalujíce nápadné uši, a na nose mu seděly stříbrné brýle. Teda ne brýle, takové to malinké...jak se jen tomu říká? To je fuk. Dalším nápadným rysem byly kšandy, které se zrovna teď povolily, protože přetáhl nohy přes pult a opatrně vykročil směrem k Rie.

Zastavil se asi dva metry od ní a odkašlal si, aby ho při tom svém očním souboji s ohnivcem vůbec zaregistrovala. Když se na něj otočila, trochu ucouvl, ale pak jakoby se vzmužil. „Co kdybys ho nezabila? Co kdybys mu pohrozila, já ho vyhodil na ulici a šli jsme všichni spát? Co ty na to? Prosím, řekni, ano. Prosím."

Riino napjaté tělo se trochu uvolnilo. Ale jen trochu. „Nepotřebuješ moje svolení, aby ses ho nemohl zbavit rovnou."

„Ale potřebuju."

Ria dvakrát zamrkala, jako by si právě něco důležitého uvědomila. „To je pravda, potřebuješ. Potřebuješ svolení."

„Takže je to jo? Mu-"

Ria přechytila meč, dvěma kroky zkrátila vzdálenost mezi sebou a ohnivcem a trhla s jeho hlavou do strany, aby se jí podíval do očí. „Tímto tě oficiálně vykazuji z tohoto a všech ostatních mytologických podniků. Už nikdy nesmíš do žádného z nich vstoupit, už nikdy nesmíš užít žádné z jejích služeb, už nikdy se sem nesmíš uchýlit v případě nebezpečí. Nesmíš žádat o azyl a ani jednat s jejich zaměstnanci." Přitáhla si ho blíž a zavrčela mu do tváře. „Takže odsud koukej vypadnout, ty дєбєлъ."

Ohnivec si odfrkl. „Nemáš právo-" jenže to už se ho chopili dva přišedší číšníci a táhli ho směrem ke dveřím. Spílal jim, proklínal je, všemožně sebou házel, ale nebylo mu to nic platné. Vyhodili ho ven jako pytel brambor.

Bolkovu pozornost od něj odvrátilo až zarachocení meče o podlahu - Ria byla v mžiku u nich a už kontrolovala jejich zranění. Chvilku podržela Bolkův pohled a když se ujistila, že je vše v pořádku, zvedla ho do náruče, jako by vůbec nic nevážil. „Vezmeme si ty pokoje nahoře," houkla jen na barmana přes rameno a vyrazila do schodů. Tobiáš šel za ní, meč držel v ruce přes rukáv mikiny, jako by ho snad měl popálit.

V pokoji, který nebyl nic jiného než kamrlík se dvěma k sobě přisunutými postelemi, nízkým trámovým stropem a jednou vyřezávanou almarou, jej Ria položila na jednu z postelí a na moment odběhla jen proto, aby byla během minutky zpátky s malým flakónkem v ruce.

„Živá voda, na účet podniku," vysvětlila a hodila lahvičku Tobiášovi do rukou, který ji tentokrát zachytil a obemkl oběma dlaněmi, jako by hřála. „Dejte se do kupy, ale opatrně s tím. Je to nebezpečné. Já...se brzy vrátím. Slibuju." A pak byla pryč a kluci osaměli.

Tobiáš s flaštičkou lehce zatřásl, jako by doufal, že začne fosforeskovat. Pak pokrčil rameny, nakapal si pár kapek na jazyk a polkl. A pak se navzdory všem předešlým událostem usmál a obrátil ruce dlaněmi vzhůru - tak aby Bolek spatřil zmenšující se popáleniny. Ten při pohledu na zarudlou a zvrásněnou kůži sykl. To muselo šeredně bolet.

„To ten meč," odpověděl Tobiáš na jeho nevyslovenou otázku a kývl hlavou směrem ke zbrani opřené o almaru. „Sežehnul mi ruce. Ale už je to v pohodě, podívej." Znovu nastavil dlaně světlu petrolejové lampy, tentokrát tam Bolek kromě pár starých jizev nespatřil nic nepatřičného, po spálenině nebylo ani památky.

Tobiáš si protáhl prsty a několikrát zatleskal. „Je to cajk, už to vůbec nebolí."

„Ale stejně se to stalo!"

„Hrdinové musí přinášet oběti," pokrčil Tobiáš rameny a vložil flaštičku do rukou Bolkovi. „Podívej se na sebe a pak mi vyčítej hrdinství."

Bolek se zhluboka nadechl a nechal si chvilku, kdy prostě jen uvolněně ležel a nemyslel vůbec na nic - snad jen kromě toho, jak příšerně moc ho pálily plíce. Mimoděk zaregistroval, že se Tobiáš začal přehrabovat ve svém batohu, který se sem dostaly bůhví jak, že se začal chystat ke spánku. „Myslím, že mám vnitřní pneumotorax," zasípal po chvilce a ani se nezarazil nad tím, že takové slovo vůbec zná. Nečekal na Tobiášovu odpověď, odzátkoval flakónek a pořádně si lokl.

A pak se mu oči rozšířily zděšením. Ruce se mu rozklepaly tak, že by býval lahvičku celou vylil, kdyby mu ji z nich Tobiáš pohotově nevytrhl. Už teď se tvářil rozrušeně, a když ho Bolek chytil za rukáv, blížil se jeho výraz slovům čirá hrůza.

Bolek pevně stiskl látku jeho zeleného trička, jako by ho to mělo udržet při životě. Zachytil Tobiášův šokovaný pohled a zatřásl s ním. „Já to znám," vykoktal rozčíleně, skoro horečnatě. „Já-já už to pil, moje máma-" Vyhrbil se, jako by se mu chtělo dávit. „Už to všechno chápu, tahle-"

Zničehonic ztichl, jeho stisk postupně chabl, až povolil docela. Na tváři se mu usadil prázdný výraz. Párkrát zamrkal, protože nemohl zaostřit, a pak vyhledal Tobiášovu ustaranou tvář. V břiše mu podivně šimralo, ale to přičítal hladu - vždyť přece ani nevečeřeli, byl-li tedy vůbec čas večeře. Ta tma za okny ho mátla.

„Tahle co?"

Bolek pozdvihl obočí, když viděl, že si ho Tobiáš stále překvapeně prohlíží, jako by čekal na odpověď. „Cože?"

Tobiáš zatřásl hlavou. „Nedokončil jsi větu."

„Pak to asi nebylo důležité." Bolek přehodil nohy přes okraj postele a protáhl se. „Nezmiňovala se Ria o tom, kde jsou tady záchody?"

Tobiáš, který se v mezičase vrátil zpátky ke své posteli, znovu nevěřícně zavrtěl hlavou. „Byla trochu zaneprázdněná."

„Tak to to budu muset najít sám." Vyskočil na nohy a zmizel z pokoje dřív, než mohl Tobiáš protestovat. Proč by ale vůbec měl protestovat? Můžu si přece dělat, co chci. Navíc na záchod skutečně potřeboval. Když ale procházel chodbou druhého patra, jejíž prkenné stěny byly překryty ručně vyšívanými gobelíny, zaslechl zezdola něčí pláč. Byl tichý, ale o to usedavější. Vlastně by ho asi ani nebyl schopný zaslechnout, nebýt toho, že právě procházel kolem schodiště vedoucího do přeplněné jídelny, kde se prve objevili. Teď tam ale bylo ticho, hosté už se rozešli do svých domovů. Nemohl si ale vzpomenout na nikoho, komu by ten pláč mohl patřit.

Pak pokrčil rameny a vyrazil dál.

Nebylo to přece vůbec důležité.

...

Prodleva delší, ale za to kapitola pětitisícová!