Ria si dřepla do trávy a promnula si tvář. Oči měla stále trochu zarudlé od pláče, ale její dech se už zklidnil, změlčil, a ona zvládla rozumně uvažovat. Zvedla pohled k ztemnělému nebi, na němž zářily první hvězdy jako perly plovoucí po hladině tůně. Měsíc ještě nevyšel, anebo byl možná skrytý za blížícími se mračny, tak či onak byla jediným světlem osvětlujícím její osamělý kout vzdálená záře vycházející z jídelny. Při té myšlence se zachvěla - před očima jí opět vytanul obraz nedávného souboje. 

Zahrada kolem ní ztmavla, zúžila se na malý kruh vyřezávaných model a stromů, jejichž větve ve večerním vánku tajemně ševelily. Obyčejný smrtelník by si nedohlédl ani na špičku nosu, ale Riiny zářící oči ji umožňovaly vidět takřka jako za dne. Proto nyní neomylně vytrhla z trávy několik květů a pustila se do pletení věnečku. Práce jí šla od ruky, a třebaže byla většina kvítků na noc uzavřená, během chvilky vznikl úctyhodný výtvor.

Když bylo vše hotovo, poklekla před největší z model a sevřela věneček do obou rukou. Chvíli seděla docela mlčky, pohledem propalujíc věneček, jako by si utřiďovala myšlenky, pak promluvila a její odevzdaný hlas prolomil ticho noční přírody. „Zdravím, matko. Vím, že jsem se dlouho neozvala, ale, upřímně, to ty taky ne. Pravda je, že už jsem to s tebou dávno vzdala. Ale teď jsem na výpravě a připadám si ztracená."

Oči jí zvlhly. „Je toho na mě příliš a všechen ten tlak mě ubíjí, jenže nevím, komu jinému se svěřit – klukům samozřejmě nic říct nemůžu, spoléhají na mě, a Vašek toho má sám taky dost. Pravdou ovšem je, že mám strach. Nad táborem se stahují stíny a já si nejsem jistá, jestli je dokážeme zastavit. Zase."

Odmlčela se na tak dlouhou dobu, až to vypadalo, že znovu nepromluví. Nakonec se ale přemohla, třebaže se jí hlas lámal. „To je vše, tak zase-"

Její tělo bezhlesně kleslo do trávy. V rukou stále svírala věneček, jehož kvítky probouzejíce se k životu zářily tlumeným světlem.

...

Ten sen začínal vždy stejně.

Stála na skále nad táborem, zrovna na tom kopci, který předchozí noci ukazovala Bolkovi, a shlížela na vřavu pod sebou. Vítr si pohrával s jejími kudrnami a nutil ji přitáhnout si rozepnutou mikinu o něco blíž k tělu, natolik byl chladný. Nesl s sebou pachuť čerstvě prolité krve a kouře z poplašných ohňů, jenž ji pálil v očích a měnil tak bitevní pole v rozmazanou šmouhu.

Někteří polobohové měli moc dozvědět se ve svých snech informace, předat někomu zprávu, nahlédnout do budoucnosti a poznat minulost. Jejich sny se mnohdy ukázaly být pro jejich vítězství naprosto klíčové. Ne tak ty Riiny. Její podvědomí jakékoliv obrazy seslané shůry tvrdošíjně odmítalo, a naopak se přímo vyžívalo v připomínání jí okamžiků jejího selhání.

Pokaždé se nejprve ocitla tady a pokaždé shlížela na ten samý okamžik.

Na okamžik, kdy Morana poprvé vyhrála.

Ria nikdy před tím neviděla takové množství padlých. Nikdy před tím nepozvedla zbraň proti svým přátelům. Nikdy před tím se necítila tak sama, tak opuštěná. Kde byli všichni, když je potřebovala nejvíce?

Sára byla pohlcená, Haz chycen v její moci. Mnozí z nich právě bojovali o své holé životy, další se beze slova vytratili a nikdo je už znovu nespatřil. Dezertovali? Byli zajati? Napadeni stínovlky? S jistotou lze říct jen to, že se stali dalšími bezejmennými oběťmi této nekonečné války.

Ruka jí podvědomě vylétla ke krátce zastřiženým vlasům. Pevně je stiskla, jako by je chtěla ve své drobné pěsti rozdrtit, vymazat z povrchu zemského. Jenže to samozřejmě nešlo. Nikdo není schopen vrátit čas.

V očích ji zaštípala nová várka slz, ale ne smutku, tohle byly horké slzy, slzy šoku. Něco bylo jinak. Něco bylo špatně.

Otočila se na patě a její srdce vynechalo úder.

„Karolíno!" vykřikla polekaně a vrhla se ke kamarádce, ale čísi ruce ji zadržely na místě. Ruce bez těla a bez tváří, pouhé prostředky, které ji měly zastavit od toho, aby se vměšovala. Zmítala se v jejich sevření, škubala sebou i jimi, ale s jejich svěráku podobným stiskem to ani nehnulo. Nakonec zůstala jen vysíleně viset ve vzduchu.

Karolína mezitím došla až k ní, ale její krásné tmavé oči, z nichž teď zbylo jen bělmo, jako by ji ani neviděly. „To nejsem já," šeptla do nastalého ticha. Ria si překvapeně uvědomila, že její sen skončil - tentam byl kouř i následky bitvy, tentam byl tábor a malebně se kroutící řeka plná lidských těl, a s ním jako by zmizely i její výčitky svědomí. Byla zase sama sebou a do tváře jí padaly její dlouhé zrzavé lokny. Jejich okolí se rozplynulo, zůstala jen ona, Karolína a neprostupná temnota.

„Upoutala jsi její pozornost. Chce tě vidět. Možná by ses měla modlit častěji." Pobaveně na ni zamrkala, a třebaže to s očima bez panenek působilo poněkud zneklidňujícím dojmem, Riu to trochu upokojilo. Tohle určitě byla Karolína. „Už přichází." Nakrčila obočí. „Opovažte se pohádat, nebo mi z toho bude zítra třeštit hlava až do oběda." Pohladila ji po tváři, přátelsky, skoro až mateřsky - a pak explodovala v záplavu okvětních lístků.

Místo ní stála na místě žena, která by každému smrtelníkovi vyrazila dech. Šaty, jež jako proud zlaté řeky obtékaly její štíhlou postavu, se na zemi měnily ve skutečné potůčky jiskřící tekutiny. Lokny plavých vlasů, do nichž byla na vrcholku vsazena diamantová korunka, lemovaly dechberoucí tvář a oči, modré jako dno lesní tůňky, na jejíž hladině si pohrávají první ranní sluneční paprsky. Ty nyní Riu pozorně sledovaly.

Pak se její plné rty stáhly do úzké linky a ona zatleskala. Ruce, které Riu znehybňovaly, se proměnily v bílé holubice a odletěly pryč. Ria tvrdě dopadla na zem, kde chvíli zůstala bezvládně ležet napříč ponížení, které jí to přinášelo, ale pak se vyškrábala na nohy, oprášila ze sebe pomyslný prach a hrdě vystrčila bradu.

„Matko."

„Dcero."

Chvíli se navzájem měřily pohledy, které si obvykle vyměňují rodinní příslušníci, jejichž cesty se rozešli. Riu při pohledu na matku píchlo u srdce - ve vánku se její obraz mihotal a vlnil, její nádherná tvář byla poseta prvními vráskami a jen napnuté svaly na rukách, které si bohyně prozřetelně držela za zády, dávaly znát, kolik úsilí ji stojí svou projekci udržet.

Živěna si ji nejspíš prohlížela úplně stejně, neboť povolila zaťaté pěsti a pevně svou dceru objala.

Riu tak upřímný projev náklonnosti zarazil, ale nebránila se a stiskla matku zpátky. Ačkoliv prve vypadala pouze jako hologram, látka šatů protékající pod Riinými prsty byla skutečná. Zanechávala po sobě vůni prvních jarních rostlin a svěžest vysokohorských potůčků. Zdálky to byla pěkná podívaná, ale pokud se Živěniných šatů někdo dotkl, vymýval si pak zlatou barvu zpoza nehtů ještě týden.

„Nemusíš se předvádět," šeptla jí Ria do ucha - a pak ji od sebe prudce odstrčila. Bohyně ztratila rovnováhu a, aby neskončila na zemi, přivolala si šlahoun, který ji chytil v pase a ukotvil na místě. V tu chvíli z ní rázem spadla veškerá těžce udržovaná iluze. Zlatá řeka se změnila v prosté žluté květované šaty. Prameny u jejích nohou se proměnily v pouhé čůrky vody. Plavé vlasy ztratily svůj objem a teď jí jen zplihle visely kolem tváře, která jako jediná zůstala beze změny. Jen Živěniny oči o několik odstínů ztmavly, takže teď získaly barvu mechu ve stinném lese.

Mračily se, ale hlavně se v nich odrážela starost. „Podívej se, jak jsi vyrostla. Vždyť už jsi skoro stejně vysoká jako já."

„Co se děje, matko? Proč ses tentokrát rozhodla vyslyšet mé prosby?"

„Měla bys trochu víc jíst, jsi strašně vyhublá. Promluvím si s vedoucím tábora, aby na to dohlédl."

Ria nakrčila obočí. „S vedoucím tábora?" Pak prudce zavrtěla hlavou, když si uvědomila, s kým to právě mluví. „Ne, nejdu se do toho plést. Sděl mi, co máš na srdci, a půjdeme každá svou vlastní cestou."

„Z tvých modliteb jsem se doslechla, že jsi na výpravě. Zase. Proti mé vůli." Nesouhlasně zamlaskala. „Co si to vůbec dovoluješ, zahájit výpravu bez povolení bohů?" Hlas jí zjihl, když se natáhla, aby jí pocuchala vlasy. „Víš dobře, že mi jde jen o tvé bezpečí. Události posledních týdnů tě vyčerpaly. Hodně jsme ztratily, my obě. Zasloužíš si odpočinek. Tvůj osud-"

Ria zachytila její ruku dřív, než se jí mohla dotknout, a hrubě ji odstrčila. „Co ty víš o mém osudu? Hloupé božské drby. Nesmyslné střípky. Ušetři si námahu a radši odpověz na otázku. Nemám na to celou noc."

Živěna se zatvářila ublíženě. Promnula si ruku v místě, kde ji Ria stiskla. „Chtěla jsem ti jen konečně popřát všechno nejlepší."

To Ria opravdu nečekala. „Vážně uprostřed tohohle všeho myslíš na něčí narozeniny?"

Bohyně, kterou by si teď kdokoliv spletl s obyčejnou smrtelnicí, se usadila do trávy, z níž začaly okamžitě rašit nové výhonky. Přemýšlela. „Myslím na to už dlouho, ale pokaždé zapomenu. Pomáhala jsem ti přeci s přípravou oslavy, ale na narozeniny už jsem se neukázala. Užírá mě to."

Ria se odmlčela. Částečně přemítala, kdy to tak mohlo být, částečně, zda-li to její matka myslí vážně, a částečně byla opravdu silně vyvedena z míry. Tohle bylo...neobvyklé. Pokud už byla někdy vyslyšena, bývala jejich setkání většinou pouze informativní, končívala hádkou a oboustranně nenávistnými pohledy. Nepřály si vzájemně k narozeninám.

Znovu obrátila pohled ke své matce, nebo spíš k osobě, kterou matkou nazývala pouze z povinnosti. Starala se o ni snad někdy? Vychovávala ji? Věnovala jí někdy svůj čas? Naposledy snad, když jí po té nešťastné bitvě nechala dorůst vlasy. Tenkrát spolu hloubaly nad tím...Vyrazila ze sebe pobavené odfrknutí. „Tehdy mi bylo dvanáct."

„Ale nikdy jsem ti nepoblahopřála, nebo ano?"

Ria nevěřícně zavrtěla hlavou. Věnovala dobrou vteřinu uvažování nad tím, jestli se nachází ve snu nebo v noční můře. „Neukázala ses celou věčnost, mami. Od té doby jsem měla spoustu narozenin – kam jsi mimochodem nedorazila jakbysmet."

Teď to byla Živěna, kdo si odfrkl. „Zase to nepřeháněj, mladá dámo. Dobře víš, že dělám, co můžu."

Ria zavřela oči a pak je zase otevřela. Její matka seděla stále na tom samém místě a měřila si ji tím svým osočujícím pohledem, který Ria tolik nesnášela. Pomalu vydechla. „Já vím moc dobře, co je to věčnost-" Pohlédla na své ruce, mladé, neporušené. „-a když to říkám, tak to tak i myslím. Neviděla jsem tě roky."

„Opravdu?" Bohyně jara a přírody svraštila obočí. „Pak jsem asi spala."

„Spala?" Ria se rozhlédla kolem sebe, jako by zapomněla, že se nachází v pouhopouhém snu. „Vždyť je konec září."

Živěna protočila oči. „Samozřejmě." Zřejmě se ale rozhodla nepřilévat olej do ohně. „Radši mi ale pověz, jak se máš."

„Rutinní výprava za živou vodou s nováčky Bolkem a Tobiášem. Drobné komplikace jako vždycky." Netrpělivě mávla rukou. „Vraťme se prosím k tomu, že jsi podle všeho až doteď spala. A že potřebuješ Karolínu, lidské médium, k tomu, abys mne kontaktovala. Kolik síly tě stojí se tady udržet? Vždyť je teprve začátek podzimu, pro všechno na světě! Končí léto, samotný vrchol tvého období!"

Živěna znejistěla. „Mluvíš pravdu? Není to nějaký žert?" Vážnost dceřiny tváře ji v tom ale utvrdila i bez odpovědi. Rozhlédla se kolem, načež položila obě ruce na zem a zavřela oči. Půda kolem jejích dlaní se rozzářila mdle zelenou září a Ria by přísahala, že cosi zaslechla - ševelení trávy ve větru, třepetání ptačích křídel a šepot tisíců lidských hlasů.

Když se bohyně o chvíli později opět postavila, zdála se mnohem starší, mnohem vážnější. Jako by před Riinými zraky zestárla bezmála o sto let. V očích se jí leskly slzy a v obličeji měla výraz plný zděšení. „Jak dlouho jsem spala?"

...

Po delší prodlevě nová kapitola, kraťoučká. Původní plán byl spojit ji dohromady s tou nadcházející, ale jelikož ta je sama o sobě velmi nadupaná - a skoro dopsaná, můžu dodat, rozhodla jsem se jí dát vlastní prostor.