Bolek přehmátl a uchopil svůj meč o něco pevněji. Byl dlouhý a těžký a Bolkovi se z té váhy začínaly třást ruce. Jenže Karolína nečekala a vyrazila proti němu s překvapivou mrštností. Jen úplnou náhodou se mu podařilo její ránu vykrýt a o pár kroků zacouvat. Pot ho štípal v očích a celé jeho tělo volalo po odpočinku, jenže ten mu teď bohužel nemohl dopřát.

Chci odtud pryč, pomyslel si a setřel si z tváře krev.

Karolína teď stála asi dva metry od něj a znovu si ho přeměřovala tím svým pohledem. Přestože se do parného dne oblékla lépe než on, její kůže se leskla potem a začínaly se na ní tvořit nové podlitiny, které však z nějakého důvodu nebyly vidět tolik jako ty Bolkovy.

Určitě to je kvůli jejímu opálení, přesvědčoval se Bolek v duchu, třebaže věděl, že odpověď je mnohem prostší. Měla jich zkrátka míň. Ano, byli stejně staří a pravděpodobně i stejně silní, jenže Karolína vykazovala známky něčeho, co Bolkovi zcela chybělo: toužila vyhrát.

Znovu na něj zaútočila, tentokrát zprava. Máchla mečem a Bolek nebyl dostatečně rychlý na to, aby uhnul, takže mu rozpárala kus trička. Okamžitě v útoku pokračovala, nedala mu šanci vydechnout, dokud se nezačal alespoň minimálně bránit. Snažila se ho vyprovokovat k útoku, ale Bolek se prostě odmítal jakkoliv zapojit.

Hrát proti soupeři, který nespolupracuje, musí být nuda. Za chvíli ji to určitě přestane bavit, zadoufal, když zůstali zaklínění, meč proti meči.

Jenže už spolu bojovali deset minut a nevypadalo to, že by to Karolínu omrzelo.

„Přerušte souboje," zavelela Ria, která stála opřená o blízký strom a pozorovala jejich marné snažení. „Dostala jsem takový nápad."

Všichni přítomní k ní zvědavě otočili hlavy.

„Naučíte nás nějaké nové pozice?" zajímala se Karolína opírajíc se o svůj meč.

Ria se upřímně zasmála. „Ne, to ne. Popravdě mečům moc nerozumím. Ale připadá mi, jako by některým z vás scházela potřebná motivace." Blýskla pohledem po Bolkovi a zvýšila hlas. „Ti, kdo v zápase prohrají, se za odměnu účastní dnešní noční hlídky. No, kolik vás tady je, sedm, osm párů? To je tak akorát malá jednotka na ochranu jednoho malého tábora."

Táborníci souhlasně zabručeli, některé dvojice se daly do smíchu, jiné se začaly hašteřit. Bolek na Riu chvilku zděšeně zíral, než pochopil, že to myslí skutečně, ale skutečně vážně. Bezradně mrkl na Karolínu, která si protahovala svaly na nohou. „Tak co je?" pobídla ho. „Můžem?"

„Asi si nechceš vzít tu hlídku dobrovolně, co?"

„Nemám zájem. Dneska v noci to bude nebezpečný."

„Díky za uklidnění," zabrblal Bolek a postavil se do základní bojové pozice. Byl v táboře jen pár dní, ale nějaké základy už stačil pochytit. „Zkus mě nezabít, jo?"

Karolína překvapeně zamrkala. „Já tě nezabiju. Dneska neumřeš. Vlastně umřeš-"

„Ani to radši nechci vědět."

Karolína pokrčila rameny, přehodila si svůj cop dlouhých tmavých vlasů dozadu a vyrazila.

Bolek to očekával, přeci jen tuto taktiku proti němu použila už mockrát, takže uhnul stranou a máchl mečem. Karolíně se podařilo jeho ránu vykrýt, ale se zabrzděním už tolik štěstí neměla, takže se svalila do trávy jako zralá hruška.

„Jedna," začal odpočítávat, ale dál už se nedostal, protože Karolína vyskočila na nohy.

„Takže konečně začneš bojovat, jo? Máš strach?"

„Možná," vyhnul se Bolek přímé odpovědi stejně jako její ráně, kterou tentokrát mířila k pasu. „Ten stín je děsivej, to musíš uznat."

Karolína byla nucena uskočit dozadu, protože se mu nějakým zázrakem málem podařilo zasáhnout její nechráněný bok. „Myslíš stínovlky?"

„Ne." Bolek se zastavil a utřel si ruce do potrhaného trička. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc si byl jistý, že tehdy na mýtině nepatřil jeho strach jen vlkům, ale něčemu zcela jinému. Něčemu, co obklopovalo celou scénu, až se to stalo téměř hmatatelným. Těžko říct, proč tomu Bolek dal podobu stínu, ale tušil, že se nemýlí. „Myslím tu osobu, která je má na povel."

„Kecáš, snažíš se zdržovat, protože už nemůžeš." Karolína se na něho vítězně zašklebila.

Bolkův dech v jeho hrudi sice chrastil, jako když někdo hází kostky, a jeho nádechy byly zcela jistě mělčí, než je obvyklé, ale nějak se mu podařilo nevěnovat tomu takovou pozornost. „Copak ty ses s nimi nikdy nesetkala?"

„Setkala."

„A nic si...necítila?"

Karolína zavrtěla hlavou. „Vůbec netuším, o čem to mluvíš."

Dříve než jí stačil Bolek odpovědět, zapískala píšťalka oznamující, že brzy bude oběd. Skupinka bojovníků v rychlosti uklidila meče a pak všichni naskákali do potoka, který Bolkovi najednou nepřišel tak studený. Lepší slovo bylo příjemně osvěžující. Jeho tělo s ním ale zřejmě nesouhlasilo, protože se příšerně rozkašlal a ne a ne přestat. Když v puse ucítil krev, pochopil, že návštěva doktora bude asi nezbytná.

Do zdravotnického stanu došel se sklopenou hlavou. Pomalu začínal tenhle stan znát lépe než svůj vlastní a to ho upřímně děsilo. Ještě nebylo dne, kdy by sem nemusel kvůli něčemu zajít, někdy i několikrát, a vinna byla nejčastěji jeho nemoc.

Eda naštěstí chápal i beze slov, což Bolkovi pomáhalo vyhnout se trapnému vysvětlování. Jenže dneska měl potřebu mluvit. „Myslím, že se to zhoršuje," řekl poté, co ho Eda nechal vypít půl lahvičky s průzračně čirou tekutinou. Ačkoliv nechtěl, jeho hlas se u toho třásl tak, že bylo s podivem, že mu Eda vůbec rozuměl.

Dříve než mu zdravotník něco odpověděl, pořádně lahvičku zazátkoval a očistil hadříkem. „Já si spíš myslím, že teď víc sportuješ."

„No to tomu určitě taky nepomáhá," přisvědčil Bolek, „ale stejně mám ten pocit, že od té doby, co jsem tady, je to prostě horší."

„A nemáš teda vůbec žádný tušení, o jakou nemoc se jedná?" zeptal se ho Eda už po několikáté, tudíž Bolkovo zavrtění hlavou vlastně očekával. „Kdybych nevěděl, že se to už nedělá, řekl bych, že-"

„Co?"

„Že tě před narozením prokleli," dopověděl Eda a poprvé se na něho pořádně podíval. „Dělávalo se to hodně dřív, naposledy snad někdy v devadesátkách – nebo v osmdesátkách? Kdo se v tom má vyznat? Možná Ria nebo Vašek by to věděli přesněji. S novým tisíciletím to nějak vyšumělo. Ale stále existují výjimky."

„Prokleli? Mě? Před narozením?" K tomu Bolka napadla další otázka, na kterou snad ani nechtěl znát odpověď, ale nestihl se zarazit včas. „Kdo?"

„Bohové přece. Kdo jiný?"

Celou tu dobu, co Bolek v táboře byl, se snažil obdobné zmínky přecházet nebo se jim vyhýbat docela. Dobře, dokázal přiznat, že ho tu hezky přijali, ale co je moc, to je moc.

„A je tu něco, co by mi pomohlo?" zeptal se tedy místo toho, aby Edovu odpověď nějak víc zkoumal.

„Samozřejmě živá voda. Ale ta nám došla a dnes večer je snad v plánu vytvořit tým na výpravu. Bez živé vody tu totiž moc dlouho nepřežijeme."

„To je tak těžké ji získat?"

Eda se usmál, opět s pohledem odvráceným k lékárničce „Ale vůbec ne. Začátečnická výprava, kterou si prošel každý z nás."

Bolek se nezmohl na víc na prosté Aha a Tak díky, načež zdravotnický stan opustil. Edova slova mu ale vrtala hlavou i tehdy, když se konečně pustil do oběda, i v čase poledního klidu, kdy se distancoval od všech ostatních a odpočíval v posteli.

Je to banda cvoků. Bohové, příšery, netopýři, vlci ze stínů, zbraně. Nedávalo to smysl. Nebýt toho, že stínovlky spatřil na vlastní oči, když ho před pár dny málem roztrhali na cucky, nezůstal by tu ani minutu. V duhu stále slyšel matčin hlas, jak ho nabádá, aby se od podobných míst držel dál. Musela něco vědět. Musela vědět, že tenhle den přijde. Proč mi nikdy nic neřekla?

Několikrát se jí na to dokonce i zeptal. Do dnešních dnů mu zůstala jen jedna taková vzpomínka, ačkoliv nevěděl, na kolik může své paměti věřit. Stmívalo se a oni seděli u ohniště před karavanem a snažili se nasát do svých prokřehlých údů co nejvíce tepla. Oheň vesele popraskával a občas trochu začadil, to když do něj Bolek hodil hrst utržené trávy. Nemohlo mu tehdy být víc než pět.

Nevěděl, o čem si ten večer povídali, ale když pak hovor na chvíli utichl, Bolek sebral odvahu. „A mamí, proč nechodím do školky jako ostatní?" Těmi ostatními myslel děti, se kterými se občasně setkával v kavárnách nebo dětských koutcích, když si od něj potřebovala mamka trochu odpočinout.

„Protože se pořád stěhujeme," zněla odpověď. „Jak by jsi chtěl chodit do školky, když jsme každý den někde jinde?"

„A proč?" nechápal stále Bolek. To byla taky věc, na kterou se ho ostatní děti ptaly.

Mamka mu pocuchala vlásky. „Protože tak to prostě je. Nemůžeme zůstat na jednom místě. Pojď. Dáme meducínu a půjdeme spát."

Tehdy se s tím Bolek smířil a už tu otázku nikdy znovu nevytáhl. Možná dokonce i zapomněl, že podobný hovor vůbec někdy vedli. Ale teď si na to vzpomínal víc než dobře a proklínal se, že ho nikdy nenapadlo zkusit z mámy vytáhnout víc.

Vyšvihl se do sedu a chvíli zůstal jen zírat na prázdnou postel připravenou pro nového nájemníka. Byl rád, že má stan jen pro sebe, ale zároveň ho mrzelo, že nemá nikoho, s kým by si mohl jen tak popovídat. Jáchym už samozřejmě nepřicházel v úvahu a nikoho dalšího tak blízkého Bolek neměl.

Zbytek odpoledne pak vyplnilo praní prádla. Bolek sám ho moc nevlastnil, takže nad tím nestrávil tolik času, ale třeba Tobiáš, který si při praní klekl vedle něj, donesl tu největší hromadu oblečení, jakou kdy Bolek viděl.

„To koukáš, co?" zeptal se Tobiáš vyhrnuvše si rukávy. „Schválně, kolik hodin tady strávím.

„Je to docela svinčík," rýpla si do něj Lucka a při úsměvu jim ukázala jasně bílý chrup, který už viditelně zažil lepší časy - několik zubů měla uštípnutých a jeden jí chyběl docela.

Tobiáš se pokusil zatvářit uraženě, ale brzy roztáhl rty do rozverného úsměvu. „Bojíte se vody?

„Opovaž-"

„Tobiáš-"

Vodní bitva, která následovala, vyústila ve tři totálně promočené děti, spoustu uplavaného oblečení a hromadné salvy smíchu aktérů i přihlížejících.

Ještě před večeří si na malém ohništi u lesa rozdělali oheň a rozesadili se kolem, aby jim doschly i ty části těla, které sluníčko už vysušit nestihlo. Lucka donesla křupky, které si přivezla z Prahy, a Tonda v kuchyni vyprosil termosku teplého čaje, která teď kolovala po kroužku.

Lucka chrupala křupky, Tonda šťoural klackem v ohništi, Karolína se bavila tím, že vytrhávala stébla trávy a pak je svazovala do uzlíků a Tobiáš si pobrukoval nějakou chytlavou melodii. K jejich skupince se připojil ještě jiný kluk, který se představil jako Daniel a který tu očividně taky ještě nestrávil příliš mnoho času.

„Vlastně jsem tu už dva měsíce," vysvětloval jim pyšně. Lucka a Tonda se na sebe pobaveně podívali, ale neřekli nic. Proč by taky měli? Nebyla to přece žádná soutěž o to, kdo je v táboře nejdýl.

Bolek zvedl pohled od plamenů. Nikdy v životě by ho nenapadlo, že až uteče, bude trávit svůj čas seděním u ohně s takhle podivnou bandou. Život vyděděnce byl mnohem lepší, než čekal.

Ticho přerušila Lucka. Utřela si umaštěné ruce do tepláků a hodila otevřený balíček po Tondovi, který ho snadno chytil, ale přesto skončily nějaké křupky na zemi kolem ohniště. Tobiáš se hned dal do jejich sbírání, přičemž většinu z nich následně snědl.

V Karolínině tváři zaškubalo, prudce se nadechla a pak zabodla svůj pohled do Tondy, který seděl naproti ní. „Máš dneska hlídku?"

Tonda přikývl a hodil si křupku do pusy. „Jo. Ještě stále."

Karolína zadumaně pokývala hlavou a pak krátce mrkla směrem k Bolkovi.

„Co je?"

„Ale nic."

Bolek se trochu napřímil v zádech. Tyhle její pohledy a výmluvné odpovědi začínal vážně nenávidět. Jak to, že toho sakra tolik ví?

„Proč sedíme tady?"

Tobiášova otázka ho vyrušila z přemýšlení. Uvolnil tvář, ani si neuvědomil, že se začal mračit.

„Myslím tím, proč nesedíme támhle?" doplnil Tobiáš a kývl hlavou kamsi za sebe, ke stanům.

„Myslíš u posvátnýho ohniště? Tam se nesedí, protože...je posvátný. Prostě se to nedělá," vysvětlila Lucka. „Ten oheň je vlastně sám o sobě dost zajímavej...vý. Zajímavý. Až jednou zhasne, všichni umřeme."

Šokované tváře, které jí nováčci věnovali, přešla mávnutím ruky. „Nedá se sfouknout, nedá se uhasit. Dohoří sám a bude signalizovat konec bohů. A s koncem bohů umřeme taky."

Tobiáš se poplašeně ohlédl přes rameno. „Děláš si srandu? Vždyť sotva hoří!"

Lucka vážně zavrtěla hlavou. „Ne-e, je to tak. Možná vám to dá motivaci trochu se do Morany opřít."

„Moranu jsme chodili se třídou házet do řeky. Vždycky na jaře," zapojila se Karolína do konverzace a tón jejího hlasu dával znát, že i pro ni je informace o ohništi nová.

„To se tak dělává," potvrdil Tonda. „Ne že by to tu skutečnou Moranu nějak zásadně oslabilo. Pokud by to tak bylo, házel bych ji do řeky klidně každý den."

Bolek přimhouřil oči, aby přes zář ohně a kouř viděl Tondovi do tváře. Byl smrtelně vážný, po úsměvu ani památky. Jak může s vážnou tváří mluvit o existenci bohů?

Dan vypadal podobně ustaraně jako se Bolek cítil. „Takže to ona posílá ty stínovlky? To proti ní celou tu dobu bojujeme?"

Tonda a Lucka si vyměnili pohled, který Bolek nedokázal rozluštit. „Je to všechno trochu komplikovanější. Dávné křivdy, boje o moc, zničená přátelství a tak. Skoro jako ve filmu."

„Až na to," ozval se Bolek, který už nedokázal zůstat zticha, „že tohle není film, ale realita. Skutečnost. Žádní bohové ani podobné nesmysly neexistují." Odmlčel se. „Nejdřív jsem myslel, že je to jen nějaká hra, víte? Že to nemyslíte vážně. Ale vy tomu snad všichni doopravdy věříte." Tváře mu hořely a nebylo to kvůli teplu ohně. Bylo to pro něj osobní. Měl o životě jasnou představu. Představu, kterou získal učením a pozorováním, přičemž nejvíc se toho dozvěděl od mámy. To a vzpomínky bylo to jediné, co mu z jeho normálního života zůstalo a co mu nikdy nikdo nemohl vzít.

To si aspoň myslel, dokud se neobjevil tady, mezi lidmi, kteří tvrdí, že celý jeho život byla lež. Že to, co ho učila jeho máma, byla lež.

Po jeho tvrzení společnost utichla. Bolek zaregistroval pohledy, které si mezi sebou vyměnili, ale snažil se je ignorovat. Ať si o něm myslí, co chtějí, vždyť je jasné, na čí straně je pravda, nebo ne?

Nakonec to ale nevydržel. „Co je?" zavrčel, když si uvědomil, že pohledy, které mu věnují, jsou spíš lítostivé než naštvané.

Lucka se zvedla a přisedla si vedle něj. Takhle zblízka si mohl pozorně pohlédnout její nekompletní úsměv a nosík, který se tvarem nejvíce podobal knoflíku. „Každej...každý z nás sem jednou přišel poprvé. Každý z nás byl nejdřív skeptický. Ale zvykneš si, to se vsaď."

„Já ale ani nevím, na co bych si měl zvykat. Nikdo mi nic nevysvětlil."

„Obřad-"

„Mě žádnej pitomej obřad nezajímá," vybuchl tak nečekaně, až sebou Lucka trhla. Nevěděl, kde se v něm vzalo tolik vzteku, ale hořelo to v něm silněji než oheň před nimi. „Nezajímá mě osud vašeho hloupýho tábora. Nehodlám kvůli vám nasazovat krk. Nevím, co mě to napadlo zdržovat se tady tak dlouho. Dělejte si co chcete, ale já už tady nezůstanu ani minutu."

Zaslepen rozhořčením ani nezpozoroval, že oheň zhasl a společnost ztichla. Zvedl se na nohy a byl by odešel, kdyby ho Lucka v poslední chvíli nechytila za rukáv. Zatřásl rukou, aby se jí zbavil, ale ona ho přitáhla zpátky.

„Pusť mě!"

„Cos to udělal?"

Zarazil se. Vztek z něj v jediném okamžiku vyprchal a on si najednou připadal děsivě prázdný. Zaostřil před sebe na ohořelé špalky dřeva a pět tváří, které k němu upíraly šokované pohledy. Nakonec ukotvil svůj zrak na Lucčině obličeji, který kromě ohromení vyzařoval i něco, co Bolkovi sevřelo žaludek jako ledová pěst. „O čem to mluvíš?" zeptal se nejistě a opět se pokusil z jejího sevření vykroutit.

„O tomhle."

Bolek následoval její pohled až ke svým botám. Země kolem jeho nohou byla zčernalá, jakoby ohořelá. Rostliny v té oblasti se obrátily v prach. Stál v kruhu mrtvé země, který tam ještě před minutou nebyl. Ztěžka dosedl zpátky na své místo. „Poslouchám."

Nálada se uvolnila, ale Bolek stále cítil zvláštní napětí. Vzduch měl příchuť elektřiny, jako by bylo před bouřkou, až se mu z toho ježily vlasy.

„To jsem rád, že se to vyjasnilo," oddychl si Tonda a loupl očima po Lucce, která se stále mračila. „Myslím, že nejjednodušší bude tě do toho hodit napřímo. Tadyhle Lucčin táta je Perun, takže být tebou, moc bych si s ní nezahrával. Je to jeden z-"

„Tak aby bylo jasno," přerušil ho Bolek, jehož zrychlený dech se začal pomalu uklidňovat, „to, že nevím, co je tohle místo zač, nemá žádný vliv na mou celkovou inteligenci."

„Eh?"

Bolek protočil panenky. „Dane, to znamená, že slovanské bohy ještě poznám."

Karolína naklonila hlavu na stranu. „Zapojuješ se do konverzace. To se ti nepodobá.

„To už jsem někde slyšel."

„Tak to to bude asi pravda," odtušila a prohlédla si ho. „Je ti dobře? Nebolí tě nic? Nejsi unavený?"

Zamyslel se. „Je mi úplně fajn. Víc fajn než normálně."

Tonda se pokusil znovu oživit oheň, ale uhlíky byly zcela vyhořelé. „Abysme se vrátili zpět k tomu, na co ses ptal, tábor je místo pro děti, které mají jednoho rodiče boha a jednoho člověka. Aspoň většina nás je tu takových. A ano, bohové existují, i když jsou slabí."

„A živá voda? Jak s tím vším souvisí? Eda říkal, že dokáže vyléčit všechno, ale že je jí nedostatek."

V tom okamžiku se ozvalo zatroubení. Bolek se zaposlouchal a nakonec usoudil, že zvuk přichází od jídelny, přestože si v stále hustším šeru nemohl být stoprocentně jistý.

„Teď se všechno dozvíš," uzavřela diskuzi Lucka se rty zarputile sevřenými. „Nebo aspoň většinu všeho."

Tonda se na ni laškovně usmál a vyskočil na nohy. „Tak pojďme zjistit, kdo dneska přijde o oko!"