„Myslí si, že jsem zvrácený, protože tě nechávám spát ve své posteli." Pán se posadil na lavičku v parku.

Severus ten pocit znal. „O mně si to myslí taky, protože to dokonce chci."

Pán si promnul spánky. „Ten ples je příští týden. Můžeš prosím onemocnět nebo tak něco, abych mohl zůstat doma?"

Už dlouho nebyl nemocný. Očekával to. „Pokud dokážu onemocnět, lektvar zastaví příznaky."

„Přestaň," zasténal pán. „Měl jsi předstírat záchvat, ne mi vyprávět o vyhlazení příznaků."

Severus se zadíval na děti na břehu jezírka. Házely kousky chleba do vody kachnám. Dříve by si přát brodit se jezírkem, aby získal nějaký okoralý chléb pro sebe. Kdykoli si začal myslet, že u něj dochází k regresi, musel si vzpomenout na něco takového.

Dochází k regresi. To byla slova, která zaslechl pronést doktorku Brownovou při pánově sezení.

Dochází k regresi.

Nedocházelo u něj k regresi. Měl zpátky svoji hůlku. Rozhodl se jít za svým pánem, než aby se se svými problémy babral sám. Svědčil během soudu někoho, koho si v dětství idealizoval. To pro něj byly velké kroky.

Dochází u něj k regresi? Ona je specialistka. Co on ví?

„Pane?" oslovil pána. „Myslíte si, že u mě dochází k regresi?"

„Co?" Pán vytáhl z kapsy několik zabalených sušenek a jednu podal Severusi. „Kde jsi k takovému nápadu přišel? Ne. Ne. Během těch několika posledních měsíců ses hodně zlepšil. Zlepšil ses expo-expo... já to slovo nevyslovím."

„Exponenciálně," doplnil ho Severus a neopravil použití toho slova, přestože by chtěl. „Hodně jsem přemýšlel o svém životě předtím, než jste do něj vstoupil. Myslím podruhé. Pořád mám noční můry, ale všiml jsem si, že některé věci se změnily."

„Jako například?" zeptal se pán a vyhodil plast do koše vedle lavičky.

Severus ukázal na ptáky ve vodě. „Záviděl bych jim jejich jídlo. Ještě před několika měsíci bych uvažoval, jestli je v tom koši jídlo, které bych si mohl schovat do kapes. A má chodidla," vystrčil nohy v botách, „už mě nebolí tolik, jako mě bolívaly. Pořád bolí, ale už to není v mé hlavě, jak to bývalo."

Pán vytáhl Severuse na nohy a vyrazili k místu na přemístění. „Tak proč sis myslel, že u tebe dochází k regresi?"

Severus měl tu slušnost, že zrudl. „Budete se zlobit."

„Zkus to."

„Možná jsem zaslechl, co vám říkala doktorka Brownová." Severus se zahanbeně zadíval na svá chodidla."

Pán vyprskl: „Co? Neříkala nic o tom, že... počkej. Severusi, neučila tě matka, že se nemá poslouchat za dveřmi?"

Jeho matka ho učila, že když mu dojdou možnosti, nejlepší věc, kterou může udělat, je jít spát. Učila ho vynalézavosti, protože nikdy neměla přísady ani ambice vařit, musel to dělat sám. Nevypadalo to, že by měla nějaké zábrany hádat se s manželem před ním – jeden by si myslel, že pokud ho chtěla naučit něco o poslouchání za dveřmi, byla by to vhodná chvíle.

„Ne, a nebylo to poslouchání za dveřmi. Pouze jsem vás zaslechl."

„Měl bych tě nechat dusit se v obavách, jestli jsi v regresi nebo ne, patřilo by ti to," napomenul ho pán. „Říkala mi, že kdyby ses choval, jako kdyby u tebe docházelo k regresi, tak že tomu tak není, že tvé chování je právě teď ukázkové, a ať dělám dál, to co dělám. No, s výjimkou několika věcí."

Severus si nevšiml, že by se choval, jako by udělal několik kroků vzad, ale oni zřejmě ano, nebo by to jinak neprobírali. Bylo frustrující nepozorovat u sebe chování, které ostatní viděli. Možná to byl důvod, proč bylo v knihkupectvích tolik polic s knihami o seberozvoji.

„Předpokládám, že jsem se vás měl zeptat přímo," připustil Severus rozpačitě.

„Nebo prostě hned nepředpokládat, že slova ‚Severus' a ‚dochází k regresi' se týkají tebe." Pán vzal Severuse za ruku a připravili se k přemístění. „Ne každá negativní věc, kterou mě slyšíš říct, je o tobě. Jsem k tobě po celou dobu upřímný. Kdybych si myslel, že existuje nějaký problém, řekl bych to. Musíš se naučit, že když jsem vzteklý, rozzlobený, nebo celou noc nespím, že se to nejspíš tebe vůbec netýká."

„To ani nemusí, abyste si to na mně mohl vybít," upozornil ho Severus. „Ne že byste to dělal, avšak mým reflexem je předpokládat, že to uděláte. Bez ohledu na to, jak vám věřím, a že vím, že to neuděláte."

Pán si povzdechl. „Co s tebou budu dělat? Jsi v pořádku? Pořád si myslíš, že můžeš večer hlídat Teddyho?"

Pán se chystal ven. Snažil se chodit každý druhý víkend. Severus ho přemluvil, aby vše nechal na něm a pán s tím souhlasil pod podmínkou, že zaletaxuje pánovi Georgeovi, kdyby vyvstaly jakékoli problémy.

„Nezůstanete venku příliš dlouho, chcete se pořádně vyspat, abyste byl jak květinka na ten bál," zavtipkoval Severus.

Pán se začal přemisťovat a dal jasně najevo, že tam nepůjde.

***

Seděl ve svém pokoji a sledoval, jak po pokoji krouží ptáček, který následně vzplál.

Spokojeně zavřel deník a uložil ho do svého nočního stolku. Nebylo nic lepšího než sledovat, jak všechny vaše obavy hoří a mění se v prach.

Po té, co ho k tomu mnoho lidí ponoukalo, se Severus rozhodl vést si deník. Většinou si psal jenom věci, které se mu staly, věci, o kterých měl noční můry, že se staly a věci, o kterých se obával, že se mu staly, ale u kterých si nebyl jistý. Avšak nezůstávaly v deníku. Protože chtělo tolik lidí, aby si tyto věci psal, byl paranoidní. Nebyl egoistický a nepředpokládal, že by si je chtěli přečíst. Ale ta napsaná slova se mohla vrátit a ublížit jeho pánovi, Teddymu, anebo jemu, pokud by se dostala do nesprávných rukou. Bylo mnohem lepší, když byly tímto způsobem vypuštěny do atmosféry.

„Nedívej se na mě tak. Není to poetické, je to praktické," prohlásil Severus, když se na něj Gik znechuceně podívala. Vykouzlil pro ni klubíčko příze, které ji pokoušelo, ale jen se na něj znuděně podívala.

Povzdechl si a položil hůlku na okenní parapet. Zadíval se do zahrady. Byla chladná noc pozdního září a blížila se půlnoc. Vše bylo přesně tak, jaké být mělo. Tiché.

Blížila se půlnoc. Severus byl obvykle v posteli kolem půl jedenácté. Byl unavený a vůbec by mu nevadilo, kdyby usnul, ale nemohl, dokud se jeho pán nevrátí domů. Znělo to uboze, dokonce dětinsky, ale tak to prostě bylo. Pán otočil jejich role a místo toho, aby Severus chránil pána, jako to vždy dělal, protože jako otrok musel, byl jeho ochráncem pán.

Cítil se bez něj doma celkem v bezpečí, ale ne natolik, aby usnul. Stačilo by vědomí, že spí na druhé straně chodby. Severus se tam byl podívat před třiceti minutami.

Dveře rozrazilo dítě v pyžamu a s rozběhem skočilo na Severusovu postel.

Vylekaná Gik vystřelila z pokoje.

„Teddy, jak to, že jsi vzhůru?" Severus se posadil na kraj postele a stáhl přikrývku z chlapcovy hlavy.

„Spinkat s tebou." Tentokrát zubatý úsměv nestačil, aby to Severus vzdal. „Tvůj otec chce, abys spal ve své posteli. Udělali jsme ji pro tebe."

Teddy zvážněl a jeho modré vlasy ztmavly do námořnické barvy. „Ne."

„Proč ne?" Severus byl připravený na to, že uslyší výmluvy na strašidla, ale Teddy zřejmě ještě nebyl dost starý, aby s takovými výmluvami přišel.

„Není čas spinkat," prohlásil Teddy.

Severus s tím chlapcem bude muset trávit víc času, aby ho naučil lepšímu logickému myšlení, nebo přinejmenším, jak vytvořit lepší argument. Začínal se v něm růst hluboko zakořeněný strach, že Teddy skončí v Mrzimoru.

Vzal dítě do náruče i přesto, že v zádech ucítil bolest. „Pojďme do tvé postýlky. Je lepší než moje."

„Ne, Sevelusi," začal kňourat Teddy.

„Ššš," utišil ho Severus. Zaslechl hlasitý zvuk z druhého konce chodby. Vyšel z pánovy ložnice, což znamenalo, že je to buď lupič hledající nějaký suvenýr, nebo pán. Přestože se Severus často choval paranoidně, vsadil by se, že to byl pán.

Odnesl Teddyho do pokoje a uložil ho do postele. „Někteří rodiče, by kolem tvé postýlky rozmístili zábrany, víš," varoval dítě. „Zůstaň tady."

„Ne."

To, že mu odporoval tak malý človíček, bylo rozčilující, ale Severus si nebyl zcela jistý, jak postupovat. Přestože chtěl rozmístit kolem postele zábrany, nebylo to jeho rozhodnutí. „Zůstaň v posteli, nebo to řeknu pánovi."

„Tatínkovi? Tatínek a Sevelus a Teddy."

Severus si nebyl jistý, proč Teddy rád předříkává jména všech, které zná, ale přikývl. „Ano. Dobrou noc." Kouzlem vytvořil na stropě pohybující se barevné obrazce, a poté, co se ujistil, že Teddy snad zůstane ve svém pokoji, se vydal chodbou k pánově ložnici.

„Ach, bože," ozvalo se tiše z ložnice.

Severus ztuhl a zježily se mu všechny chlupy na krku. To nebyl pánův hlas. Za všech okolností dokázal rozpoznat pánův hlas a slepě ho následovat. Ale tohle pánův hlas nebyl.

Užívá si ‚čas pro sebe' napadlo Severuse. Přivedl si někoho domů. Z nějakého důvodu ho to podráždilo. Nemělo by. Proč by ho mělo zajímat, jestli má jeho pán sex? Věděl, že tomu tak je. Severus byl velmi zdatný v rozpoznávání, jestli měl někdo sex. Mnohokrát se pán vrátil domů z venku a nevoněl stejně jako obvykle, nebo na sobě měl zaschlý pot. Občas bylo jeho oblečení mnohem pomačkanější, než by mělo, občas měl v očích jen takové jiskřičky. Obvykle se během těch večerů choval trochu unaveně, ale vypadalo to, že ho pohání něco jiného než přírodní energie. Adrenalin.

To bylo v pořádku. Ale nikdy předtím pán žádného z těch mužů nepřivedl domů. To bylo jiné. Úplně jiné. A Severusovi se to nelíbilo.

Jedna jeho část to chtěla prozkoumat. Možná si z něj jeho vyčerpaná mysl pouze střílí. Možná se Severus mýlí.

Nemýlíš se. To je jedno Jdi do postele. Je doma, a to je vše, na čem záleží.

Jaké muže má pán rád? Koho si přivedl domů?

To není tvoje starost. Můžeš mu věřit natolik, aby sis byl jistý, že se poté ten muž nevkrade k tobě do pokoje. Jdi spát.

Ale byla to jeho starost. Bylo důležité vědět, jaké muže má pán rád, protože jednoho dne by s nimi jeden z těch mužů mohl bydlet. Jeden z těch mužů by se mohl de facto stát jeho druhým pánem, přestože by pán samozřejmě nechtěl, aby tak o něm Severus uvažoval.

Zmijozelové byli známí tím, že jsou lstiví, kreativní a chytří. Tyto tři charakteristiky spolu vytvářely velmi specifickou vlastnost, kterou si ostatní příliš často neuvědomovali. Zmijozelové měli velmi vyvinutý pud sebezáchovy. Ten se nyní probudil v Severusovi, a ani sebevětší bolest hlavy by ho nyní nepřinutila vrátit se do svého pokoje.

Když se kradl k pánovu pokoji, všiml si, že dveře nejsou zcela zavřené. Nikdy nebyly – pán nevěřil na zavírání dveří mezi sebou a Severusem. Až doposud si Severus neuvědomil, jak přínosné by to pro něj mohlo být.

Vůbec ses nezměnil. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Pořád jsi špeh a vždy jím budeš.

Kvůli tomu, jak byly dveře pootevřené, nic neviděl. Bude muset strčit hlavu dovnitř, aby viděl, co se děje. Nechtěl vidět, co se děje, jen chtěl vědět, kdo je ten muž.

Zvědavost byla motorem každé osoby. Když ho chytí, může pánovi říct pravdu, že ho začala bolet hlava. Nebo že se chtěl jenom ujistit, že je pán doma.

Když ho chytí.

Uklidnil se hlubokým nádechem a prostrčil hlavu pootevřenými dveřmi.

Na prádelníku ležela stále rozsvícená hůlku. Propůjčovala místnosti dostatek světla, aby viděl dva muže v posteli. Nevypadalo to, že by zatím k něčemu došlo, ale jedním z nich byl zcela jistě pán. Severus poznal jeho zmuchlaný hábit na podlaze.

Je to pán, pustil se do něj přísný hlas v jeho hlavě. Jdi do postel. Máš tu nejdůležitější informaci.

Kvůli tomu, jak se muži pohybovali a zoufale pokrývali jeden druhého polibky, bylo těžké zjistit, kdo byl ten druhý muž. Nezůstal v klidu dostatečně dlouho na to, aby Severus zahlídl, jak vypadá. Vypadalo to, že má olivovou kůži a tmavé vlasy mu ve vlnách padaly na ramena.

Nevěděl proč, ale musel se ujistit, že nemá na levé paži žádné tetování.

„Severusi!" Pán se posadil na posteli a téměř z ní druhého muže shodil. Popadl prostěradlo a přetáhl si ho přes klín. „Jak to, že jsi vzhůru?"

Protože jsem vás chtěl vidět. Protože jsem nemohl spát, dokud nebudete doma. Protože jsem nemohl spát. Žádná z jeho odpovědí mu najednou nepřipadala natolik důležitá, aby přerušil pánův čas pro sebe a ty ostatní, které vymyslel, se mu vypařily z hlavy.

Rozhodl se pro zbabělé, ale bezpochyby pro nejbezpečnější řešení. Otočil se a utekl.

***

Harry na sebe navlékl župan, a poté, co ujistil Javiera, že bude hned zpátky, spěchal do Severusova pokoje.

Přivedl si toho muže domů z náhlého popudu. Měl v plánu Severuse varovat, kdyby byl ještě vzhůru, ale v Severusově pokoji bylo ticha, tak si myslel, že spí. Vůbec nečekal, že k němu Severus strčí hlavu.

Tohle měla doktorka Brownová na mysli, když ti říkala, ať ho nenecháváš spát ve svojí posteli. Čím víc ho v tom podporuješ, tím víc si myslí, že může. Nemůže prostě přijít, kdykoli se mu zachce – to je důvod proč máme oddělené pokoje. Jednoho dne budeš mít dlouhodobý vztah a Severusova žárlivost bude dělat problémy. Severus spával v jeho pokoji šest nocí ze sedmi a Harry neprotestoval. Pokud to Severusovi pomůže, udělal by cokoli. A měl mužovu společnost rád.

Nedokázal předvídat, že je malá šance, že dnešek bude tou jednou nocí, kdy Severus spí s kočkou ve svém pokoji.

Otevřel dveře, které za sebou Severus přibouchl a nebyl překvapený, že Severuse našel schouleného a třesoucího se na zemi.

Pokoušel se zamaskovat svůj vztek a klekl si. „Hej, nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi mě překvapil."

Severus neodpověděl, což jenom zvýšilo Harryho vztek.

„Poslouchej, musíš začít klepat, pokud mám rozsvíceno. Nebo já musím začít zavírat dveře, když nemáš povoleno jít dovnitř," prohlásil Harry. „Nevadí mi, když se za mnou přijdeš podívat, chceš se mě na něco zeptat, nebo chceš společnost, zatímco budeš spát, ale musíme určit nějaké hranice. Pamatuješ si, jak jsme dělali seznam tvých práv? No, já je mám taky."

Severus si klekl a uklonil se Harrymu, protože to neudělal, když Harry přišel. Chvíli nic neříkal, a pak zavzlykal. „Nezlobte se."

Část Harryho srdce se zlomila. Ta druhá polovina ho pobídla k tomu, aby demonstroval trochu přísné lásky. „Podívej," řekl, „potřeboval jsi něco? Byl to důvod, proč jsi za mnou přišel?"

Severus zavrtěl hlavou, ale zarazil a nakonec přikývl.

„Co jsi potřeboval?" Hlavou mu probleskla myšlenka. „Potřeboval jsi nějaký čas pro sebe?"

„Ne." Severusův hlas byl chraptivý. Již nevzlykal, ale roztřeseně pokračoval: „Chtě-chtěl jsem vidět."

Vidět? Chtěl vidět? Harry nevěděl, jestli se má cítit znechuceně, začít vyšilovat, cítit se polichoceně nebo zmateně. „Co jsi chtěl vidět?" Pomohl Severusovi zvednout se ze země a posadit se na postel. „Co jsi chtěl vidět?" zeptal se znovu.

Severus popotáhl a odmítal se na něj povídat. „Vás."

„A?"

„A muže, se kterým jste byl."

Harry se zajíkl. „Severusi, to není... no, není to tvoje starost. Je to jen kluk, kterého znám. To je vše, co potřebuješ vědět."

Severus se na něj podíval, zrudlé tmavé oči byly plné obav. „Nebude tu s námi bydlet?"

Severus s většinou věcí nespěchal, a Harry spěchal ještě méně. „Ne. Každopádně ne v blízké budoucnosti. A kdybych takový nápad dostal, zeptal bych se tě. Chtěl bych, abyste se prvně setkali." Udělal mudlovské gesto. „Slibuji. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí."

Severus se zaškaredil. „Prosím, nemluvte o tom. Teď budu snít o uřezaných psích uších."

Měl noční můry bez ohledu na to, jestli Harry mluvil o morbidních věcech nebo ne. „Dobře tedy, ale při nejhorším budeš vědět, že se to ve skutečnosti nestalo. Budeš vědět, že jsem to vyvolal já."

Naklonil se nad postel a políbil Severuse na čelo. „Jdi spát. Za chvilku se vrátím a zkontroluji tě. Pokud budeš pořád vzhůru, půjdeme dolů a promluvíme si, dobře?"

Odešel. Cítil se trochu rozzlobený sám na sebe, že Severusovi tak snadno podlehl a spěchal zpět do ložnice.

Javier si právě nazouval boty z dračí kůže.

„Sakra. Nedělej si s tím starosti. To byl jen – to byl můj kamarád, Severus. Je na tom teď trochu špatně, to je vše. Nic to není." Harry se přiblížil k Javierovi a položil mu ruce na ramena. „Takže kde jsme to byli?"

Javier se polibku vyhnul. „Tvůj kamarád, říkáš? Nedělej ze mě hlupáka, Harry," usmál se smutně a zavazoval si tkaničky.

„Ne. Ne, špatně jsi to pochopil," pokusil se to vysvětlit Harry. „Severus je... dobře, je to můj otrok. Žije se mnou a dokáže být doopravdy majetnický, jak zjišťuji. Není zvyklý na představu, že jsou v mém životě i jiní lidé, než ti, které zná."

Javier se zvedl a začal si oblékat košili. „Viděl jsem, jak ses na něj díval."

„Co? Jako srnka ve světlech?" zeptal se Harry. „Omlouvám se, nečekal jsem, že..."

Javier zavrtěl hlavou. „Ne v tu chvíli. Když jsi šel do jeho pokoje. Možná jsem zaslechl část vašeho rozhovoru a možná jsem vás minutku sledoval."

Je Harry v tomto domě jediný, kdo má trochu slušnosti? Neposlouchal za dveřmi. Před několika týdny to kouzlo ze Severusova pokoje odstranil.

„Způsob, jakým ses na něj díval, jak jsi s ním mluvil... říkáš, že je tvůj kamarád. Já si myslím, že je mnohem víc." Javier si ručně zapínal knoflíčky na košili.

Co Javier naznačuje? „Ne. To by nebylo vhodné. Prošel si peklem a poslední věc, kterou potřebuje, je, abych ho zneužíval.

„Uctívá tě," podotkl Javier. „Možná bys ho nezneužíval."

Ten rozhovor je u konce. „Ano, zneužíval. A samozřejmě, že mě uctívá. Líbám ho, místo abych ho tloukl židlí. A na čelo," dodal, „ne tak, jak si myslíš. Líbám ho na hlavu."

Tohle nebylo stejné, jako když si ta žena myslela, že je gay. V té době Harry popíral pravdu i před sebou. Tohle bylo jiné, protože tady nic nepopíral. Javier se mýlí.

Javier zvedl svou hůlku. „Věřím, že věříš tomu, co říkáš. A můžeme se shodnout na tom, že se neshodneme." Zamířil ke dveřím ložnice, ale pak se zastavil a zadíval se na něj, jako by ho hodnotil. „Všiml sis, jak je mi podobný?"

Harry se cítil ještě hůř, než když ho ve třetím ročníku přistihlo šest dívek, jak se sprchuje v šatnách. „Nemám rád, když mě někdo psychoanalyzuje. A není Španěl."

Javier se zasmál. „Dobrou noc, Harry. Někdy na viděnou."

Již několik měsíců byl na sebe Harry pyšný, kolik je toho schopný naspat. Té noci zjistil, že pýcha vždy předchází pád. Ani oka nezamhouřil.