O několik nocí později se Harry stále snažil přijít na to, co na něm Marcia viděla, a co ji přivedlo k myšlence, že je gay. Byl to jeho úsměv? Usmál se do zrcadla a poté se zašklebil.

Možná to byl jeho úsměv.

To, že nemohl spát, mu nechávalo spoustu času na přemýšlení. Nebylo to tím, že by nemohl usnout, nebo že by nebyl unavený, ale nechtěl. Nechtěl usnout, protože věděl, co se stane.

Doktorka Brownová hodně mluvila o tom, jak ukončit noční můry a o tom, jak mu strach z nočních můr bránil ve spánku. Harry si myslel, že by měla přestat znít tolik jako Brumbál a prostě ten problém vyřešit.

Podle všeho měl trpět posttraumatickým stresovým syndromem. Nemyslel, že by to znělo nějak působivě, neměli ho všichni? Netrpěli téměř všichni Weasleyovi, Hermiona, Neville, Cho, Oliver Wood, Katie Bellová a dokonce i bezpočetní mudlové posttraumatickým stresovým syndromem pramenícím z Druhé kouzelnické války o Velkou Británii?

Ale na druhou stranu Severus zcela jistě trpěl tím samým a byl na tom mnohem hůře než Harry. Když se probral se svých nočním můr, potřeboval pevně držet a potichu ujistit, že je v pořádku. Potřeboval neustálé ujišťování, že jeho noční můry jsou jenom vzpomínky, nebo že se možná ani nikdy nestaly. To Harry nepotřeboval.

A co když ano? Co kdyby tu byl někdo, kdo by tě držel, až by ses probudil ze své noční můry? Co kdybys měl někoho, kdo by ti pravidelně vysvětloval, že Voldemort je mrtvý, že bez ohledu na to, co kdo zkusí, se nemůže vrátit?

Harry sebou plácl na postel. Byl tak vyčerpaný – s každým pohybem ho bolely a pálily svaly. Byl v pokušení vypít lektvar, který by zastavil bolest a možná ho i přinutil spát, ale nemohl. Právě teď pro něj byly všechny lektvary mimo dosah. Hermiona pročistila většinu jeho skříněk a nechala jenom lektvary pro Teddyho a Severuse.

Ale Životabudič není návykový, nebo je? Možná mě po něm přestane všechno tolik bolet. Harry zasténal a přetáhl si přes hlavu polštář, aby se chránil před světlem a zvukem. O pár minut později ho zase sundal a převalil se na bok. Hodiny na zdi tikaly, kyvadlo se kývalo ze strany na stranu. Harry ho pozorně sledoval a čekal na to, o čem věděl, že se stane cca za čtyři minuty.

Však víš, že homosexuálové jsou ti, kteří to tak plameně popírají. Víš, že kdyby se ta samá věc stala Ronovi, že by byl šokovaný, ale nakonec by to přešel. Nebyl by jako ty, tak umanutý a... a vzteklý.

Tři minuty.

A co, že tímhle způsobem myslíš na chlapy? Každý tvého věku to občas dělá, nebo ne? Vidí něco, co se jim líbí a jejich mysl se toulá... není to tak, že bys ve skutečnosti políbil chlapa nebo s ním flirtoval.

Dvě minuty.

To není pravda. Byl jsi poblázněný Princem dvojí krve. Samozřejmě, že jakmile jsi zjistil, že je to Snape, šlo všechno pobláznění do kopru, ale – ach bože, kdybych byl gay – nebo jen bisexuál – bylo by vhodné, abych měl ve svém domě Severuse? Není to tak, že bych někdy – kdy – o něm tímto způsobem uvažoval, ale mohl by se cítit nepříjemně kvůli své minulosti s muži jako – ne, nebuď směšný. To nic neznamená. Byl se všemi možnými lidmi, muži, ženami, heterosexuály nebo homosexuály. Tvá sexualita pro něj nepředstavuje žádnou změnu.

Jedna minuta. Harry se posadil a přehodil nohy přes okraj postele. Čekal.

Důvod, proč tě to tolik otravuje, je ten, že měla tak trochu pravdu. Vadí ti to, protože sis myslel, že to není tak zřejmé, že je to jen hluboko ukrytá fantazie. Není to tak, že...

Třicet sekund.

... že máš na čele nějakou značku nebo tak něco, ale možná to tvůj rozchod s Angelou tak trochu podpořil. Víš, že pokud prodá nějaké příběhy do Věštce, začnou se tě novináři ptát, jestli jsi gay. Proč jim prostě neříct pravdu? Říct ‚nevím' nebo ‚možná mám rád ženy i muže'. Severus řekl, že to není velký problém. Ne že by měl Severus vždy pravdu, zvlášť když šlo o věci jako sex. Ale s tímto může mít pravdu. Možná bych se mohl zeptat Hermiony. Nemohl se zeptat doktorky Brownové, protože ji neznal natolik, aby jí s takovými otázkami důvěřoval.

Možná to je důvod, proč měl pocit, jako by jeho terapie příliš nepomáhala.

Přesně ve chvíli, kdy minutová rafička doputovala na 1:46, začal Severus křičet. Jeho hlas, křičící o smilování, se rozléhal chodbou. Byl přes přiškrcené vzlyky téměř nesrozumitelný.

Harry spěchal do jeho ložnice. Vylezl si na Severusovu postel, kde sebou muž ze spánku trhal. „Šššš, to je v pořádku." Harry se opřel o čelo postel a snažil se uklidnit se zmítajícího se muže ve svém náručí. „Je to v pořádku. Jsi v bezpečí. Jsi tady. Jsem tady. Jsi v pořádku," pokoušel se mluvit uklidňujícím tónem a pevně k sobě Severuse tiskl. Oči mu těkaly po místnosti. Přemýšlel, kam zmizela ta zatracená kočka.

Severus se pomalu probíral a přestal sebou házet. Přerývaný dech se stále zajíkal vzlyky. Pevně Harryho svíral.

Harry ho volnou rukou pohladil po vlasech. „Jsi v pořádku. Všechno je v pořádku."

Stejným způsobem pokračovali, dokud Severusovy vzlyky téměř neutichly. „Dal by sis teplé mléko?" zeptal se Harry. Dřív nabízel čaj, ale Severus se postaral o to, aby to bez výletu na trh nebylo možné.

Severus se v jeho náručí napjal. „Ne, pane."

Ne, pane. Ne, pane. Ne, pane? To Severus v této situaci nikdy neřekl. Vždy řekl ‚pokud si to přejete' nebo ‚cokoli považujete za nejlepší'. Nikdy jasně neprohlásil, co chce, nebo nechce, protože věřil, že je to nejlepší nechat na Harrym. Harry se ptal jenom proto, že to byla běžná zdvořilost, nikdy si nemyslel, že...

Ne, pane!

Harry jemně vyprostil Severuse ze svého sevření, aby pohodlně ležel na posteli. „Dobře tedy." Lehl si vedle Severuse a v úzké dvojposteli byli natlačení k sobě. „Chceš si o tom promluvit?"

Severus neodpověděl, ale ani neshodil Harryho ruku, která ho uklidňujícím způsobem hladila po boku.

„Je to přirozené, že máš noční můry, zvlášť po tom, čím sis prošel," ujistil ho Harry. „Já mám strašlivé noční můry po jednom roku v divočině. Ty musíš mít hrozné. Paní... doktorka Brownová ale říkala, že by mohlo pomoci promluvit si o nich."

„Ano?" Severus nezněl přesvědčeně, ale svým tónem Harryho oznámení nezpochybňoval.

Ve skutečnosti nikdy nezpochybňoval nic, co Harry řekl.

„Ano," ujistil ho Harry.

Severus se na chvilku odmlčel. „Komu o svých nočním můrách říkáte vy?"

„Komu o nich říkám já?" zopakoval Harry. „No, ehm, jsou tu Ron a Hermiona a..."

„Omluvte mě, že vás přerušuji, pane, ale vím, komu to můžete říct. Ale komu to doopravdy říkáte?" Severus zakašlal.

Jak mohl někomu říct o svých nočním můrách? Nikomu jinému by nedávaly smysl. Nemohly by. Dalším lidem by přišly hloupé. Zněl by, jako kdyby mu byly čtyři a bál se příšery v přístěnku. Jasně, co se týče Dursleyových, byl ve čtyřech letech příšerou z přístěnku.

„Ty mi řekni, čeho se bojíš ty, a já ti řeknu, čeho se bojím já," prohlásil nakonec. „Pokud mi řekneš, jaká noční můra tě právě vzbudila, řeknu ti o jedné, která drží vzhůru mě."

Severus mlčel. „Předpokládám, že tohle paní Brownová považuje za mluvení o našich pocitech?"

To sotva. Šance, že by schvalovala to, že Harry bude Severuse děsit, byla velmi malá. Pokusí se vybrat nejméně děsivou noční můru. „Nemyslím si, ale nemusíme jí to říct. Chci říct, že ti nezakazuji jí cokoli říkat, ale prostě si nemyslím, že mluvením o vlastních pocitech myslela zrovna tohle."

„Moje noční můry nejsou pořád stejně," prohlásil Severus s povzdechem. „Dřív bývaly pouze z doby, kdy jsem byl otrokem, ale od té doby, co jsme odstranili nitroobranné štíty, jsou jiné. Mám dokonce i noční můry z doby, než jste se vůbec narodil."

„Ach. Měl jsi v té době také noční můry?"

„Chronické ne."

Chronické noční můry, to byl jejich problém. „Jo, já také ne."

Severus se zasmál a otočil se, aby byl obličejem k Harrymu. „A co vy? Co se děle ve vašich nočním můrách?"

Severus se o svých nočním můrách nevyjádřil příliš specificky, ale Harry nevěděl, jak to udělat. Jak něco říct, aniž by toho moc prozradil. „Mám noční můry, jak Hermiona křičí u Malfoyů. Ty jsi tam nebyl, ale bylo to strašné. Já s Ronem jsme byli ještě s Lenkou, Ollivanderem a Griphookem zamčení dole ve sklepě. Slyšeli jsme, jak Hermiona ječí – křičí – a nevěděli jsme, co se děje."

Severus se tiše zeptal: „Co se jí stalo?"

„Bellatrix Lestrange ji mučil kletbou Cruciatus," vyprávěl Harry. „Je divné, když řeknu, že jsem šťastný, že to byl jen Cruciatus?"

„Jen Cruciatus," zopakoval Severus a zavrtěl hlavou. „Ne, mohlo to být mnohem, mnohem horší.

Harry se neodvážil zeptat se, jak by to mohlo být mnohem horší, protože se Severuse pokoušel uklidnit, ne ho vystresovat.

„Jsem si jist, že ujištění, že Lestrangeovi jsou mrtví, vám moc nepomůže. Ale jsou. Je to minulost a jednou z pozitivních věcí na Cruciatu je, že si, když to skončí, nikdy nepamatujete, jak strašně to bolelo." Severus zcela jistě mluvil z vlastní zkušenosti. „Jsem si jist, že paní Hermiona se z toho zážitku plně zotavila."

„Každopádně víc než já." Harry se vymotal z postele. „Není ti tu zima? Je trochu chladno."

Severus se převalil na záda a podíval se na Harryho. „Jestli si myslíte, že je tu dostatečně teplo, pak tu je dostatečně teplo."

Harry si povzdechl. Jeden krok vpřed, dva kroky vzad. Některé věci se nikdy nezmění.

***

Severus se pokoušel soustředit se na knihu, kterou četl (Zdravý spánek s magickou pomocí, vydáno 1728 a aktualizovaná vydání v letech 1799, 1834, 1899 a 1977), ale shledával to v tom hluku obtížné. Pokusil si nenápadně strčit prst do jednoho ucha, ale v koncentraci mu to moc nepomohlo.

Bubnování vycházející z rádia dokonce ani nemělo pravidelný rytmus. Severusovi vyvolávalo bolest hlavy. Teddyho křik to ještě zhoršoval. Pokaždé, když pronikavě zavýskl, Severus na chvilku zpanikařil a myslel si, že je něco strašně špatně. Trvalo jenom zlomek sekundy, než jeho tělo na ten zvuk zareagovalo a všechny jeho instinkty začaly pracovat. V tu chvíli si uvědomil, že Teddy křičí štěstím, ne hrůzou a byl schopen se trochu uvolnit. Až do té chvíle, co se ozval další výkřik.

„Už ne! Už ne! Bude mi špatně!" smál se pán a odmítal Teddyho znovu zatočit. „Motá se mi hlava! Motá se mi hlava!"

„Motá hlava!" smál se Teddy a udělal dvě a půl otočky, než spadl na zadeček.

Severus nechápal, co je tak zábavného na tom, že je někdo držen za ruce a otáčen, dokud nespadne, ale Teddyho to zřejmě dělalo šťastným. Přestože mu hlava třeštila kvůli hlasitému rádiu a výbuchům smíchu, musel se usmát nad Teddyho nadšením.

A bolestí zamrkat, když Teddy opět zavýskal, protože se pán uvolil, že ho ‚ještě jednou' zatočí.

Severus si byl jist, že ta kniha bude zrodem informací, jak vyřešit jejich problémy. Ne všechny, protože je právě teď nemohl začít všechny počítat. Avšak vyřeší dva velmi velké, což by mohlo pánovi důležitě pomoci, a pak by si Severus trochu odpočinul.

Lektvary byly zcela mimo. Pán byl závislý na Bezesném spánku, což by mohlo bránit jeho kariéře bystrozora, pokud si byl Severus vědomý. Bystrozoři občas potřebovali Bezesný spánek poté, co zažili něco obzvláště děsivého, ale pán už si s tímto lektvarem nikdy nebude moci věřit. Může trvat roky, než se jeho tělo zotaví z efektů předávkování, a než se bude moci vrátit k normální dávce, pokud ho bude používat.

A pokud ten lektvar nemůže používat pán, nemůže ho používat ani Severus. Stejně tak, jako následoval pánova příkladu v případě čaje, nechtěl si brát lektvary, které by mu pomohly spát bez zlých snů. Mít ten lektvar v dosahu, by pána jenom lákalo, takže pokud se mu Severus může vyhnout, udělá to.

S další myšlenkou, se kterou si Severus pohrával, byla kouzla. Lapače snů měly základ v magii. Moderní lapače snů sloužily, jak Severus věděl, zejména jako ozdoby v kouzelnických, a dokonce mudlovských domech, avšak se správnými kouzly by mohly pomoci filtrovat sny. ‚Pomoci' bylo to klíčové slovo, protože nemohly zablokovat všechny sny a Severus si ani nebyl jistý, že by to bylo zdravé.

Pán zvedl trucujícího Teddyho a začal s ním divoce tancovat. „Tanči se mnou, Teddy!" hulákal dramaticky a jen zhoršoval Severusovu pulzující bolest hlavy.

Nikdy neměl rád Sudičky ani většinu kouzelnického rocku. Během dospívání čas od času poslouchal mudlovský rock, ale byla to spíš věc sociálního postavení než skutečné záliby. Popularita punku ho ovlivnila krátce předtím, než si uvědomil, že vzpoura není taková, jakou se tváří být, poté co se připojil k řadám Temného pána.

Severus se zachvěl.

„Dobře, to stačí. Dýchej. Uklidni se. Je téměř čas jít spát." Pán se se svým kmotřencem posadil na koberec, rudý v obličeji a zpocený.

Je si pán vědom toho, že poslední věc, kterou by měl dělat s malým dítětem před spánkem, je rozdovádět ho? Severus před Teddym nepřišel s žádnými malými dětmi do styku, ale přesto to věděl. Přál si, aby byl v pozici, aby mohl radit nebo svému pánovi něco navrhnout, ale naneštěstí v ní nebyl.

„Mám mu donést džus?" zavřel Severus knihu, připravený jakkoli posloužit.

„Ne, paní Weasleyová říkala, že mu nemáme dávat džus, než jde spát. Říkala, že by se mu mohly zkazit zuby. Na co se však vymluví Percy, když mu nedávala džus před spaním?" Pán ani nevzhlédl od neobyčejného komína z kostek, který stavěl svou hůlkou.

Severus předpokládal, že to byla rétorická otázka. „Mám mu dát mléko nebo..."

„Řekl bych, že pokud mu nic nedáme, bude ječet. Takže vodu, protože mléko se zkazí. Díky, Severusi."

Severus naplnil jeden z Teddyho hrníčků a dával si při tom načas, aby ulevil bolesti hlavy. Donesl ho pánovi, který už měl dítě v náručí. „Díky, Severusi. Doopravdy... jsi v pořádku?" zachmuřil se pán.

Severus mohl lhát, ve skutečnost mohl lhát velmi dobře. Avšak neměl to povoleno. „Předpokládám, že ano, pane. Myslím, že ta hudba, když je tak hlasitá..."

Pánovi se v očích objevilo pochopení. „Ach, dobře. Jasně, hádám, že to se stane, když lidé stárnou... ne že bys... to je jedno. Můžeš to zeslabit nebo přeladit na jinou stanici. Nebo oboje, jestli chceš. Za chvilku budu dole."

Severus zíral na rádio. Již tak dlouho se nesměl rádia dotknout. Už byl otrokem dva roky, a za tu dobu se mohl dotknout rádia jen jednou, když ho u pána a paní Westonové oprašoval.

Pamatoval si na dlouhé hodiny strávené sezením na vysokém bílém koberci a zíráním do blba. Pamatoval si, že tam seděl, zatímco se Westonovi smáli francouzskému komikovi, který vystupoval každý večer. Nebyl schopen porozumět jedinému slovu a přemýšlel, jestli je to tak naschvál. Pamatoval si, jak si myslel, že stráví zbytek svého života v jejich malém bytě, a že možná dostane příležitost přeladit na stanici, kterou by chtěl. Možná až by bez něj odjeli na dovolenou.

A nyní mu pán dal povolení nejen se rádia dotknout, ale i ovládat ho? Byla to pro něj tak vzácná příležitost. Jaká smůla, že si nemůže vzpomenout na stanici, kterou poslouchal se svou matkou. Během těch let se mu z hlavy vypařila její frekvence.

Opatrně položil prsty na dřevěný knoflík hlasitosti a zeslabil křičící čarodějky. Pak začal zkoumat druhé dřevěné kolečko, otáčel jím tam a zpět a hledal jinou stanici.

Zarazil se při každém zapraskání a rychle si uvědomil, že k novinkám dochází nejenom v kouzelnickém, ale také v mudlovském světě. Zaslechl, co dělá Tony Blair v kanceláři a cosi o explozi auta v Londýně, ke které došlo dříve toho dne. Mohl poslouchat živý přenos z famfrpálu, zatímco Věštec nabízel jenom obrázky. Mohl poslouchat hudbu big bandů ze 40. let a pokřiky za mír, které vzplály v 60. letech.

A přesto stále hledal.

Pán seběhl dolů po schodech a bral je po dvou. „Našel jsi něco dobrého?"

Severus zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Ještě ne." Pán mu neřekl, že má přestat, takže dál procházel jednotlivé stanice.

Pán zvedl knihu, kterou Severus nechal ležet na konferenčním stolku a převrátil ji v rukách. „Ach, ty čteš tohle. Ginny mi ji poslala a říkala, že by nám mohla nějak pomoci, ale ještě jsem neměl čas se na ni podívat. Musím v práci odevzdat tolik věcí, že myslím, že přijdu o hlavu."

Pokud by jen Severus mohl nabídnout, že za něj nějakou práci udělá, aniž by mu bylo řečeno ‚ne', nebo aniž by riskoval, že se jeho pán dostane v práci do problémů. „Stále čtu o blokaci kouzly. Myslím, že to zní příliš riskantně, než abychom se o to v tuto chvíli pokusili. A to mluvím jako někdo, kdo žije, aby vás viděl žít ten nejlepší možný život," Severus se odmlčel, aby dodal svým slovům důraz. „Byl bych raději, kdybyste dál bral Bezesný spánek, který by byl většinou bez efektu, než abyste své sny nepřirozeně blokoval."

Pán se zamračil. „Co je na tom špatného, nemít sny?"

„Lidé sní každou noc, pane. Pokud byste mi přikázal jít spát a nesnít, obávám se, že bez ohledu na to, jak bych se snažil, nebyl bych schopen poslechnout. Moje tělesné funkce by potlačily vše, k čemu bych byl odhodlán." Vysvětlil svému pánovi spánkové cykly a uvažoval, co z toho šlo jedním uchem dovnitř, druhým ven.

„Takže blokování je špatný nápad, chápu." Pán se usadil na pohovku s hrnkem horkého mléka, což byla lepší alternativa než horká voda. „Co jiného tě napadlo?"

„Dobře, v současné době se detoxikujete od Bezesného spánku a kofeinu," začal Severus. „Obě závislosti jsou..."

„... čaj není závislost. Je to zvyk," zaprotestoval pán.

Pán se mýlil, ale Severus se s ním nebyl schopen hádat. Nikdy by se s ním nemohl hádat. „Oba zvyky v konečném důsledku způsobily, že se cítíte ještě unavenější než obvykle a žádným způsobem to neovlivňuje vaše noční můry. Stále je máte, bez ohledu na to, jak jste unavený?"

Pán zoufale přikývl.

Severus narazil na vážnou hudbu a spokojený s touto stanicí se zeptal, jestli se může připojit k pánovi na pohovce.

„Myslím, že nejlepším způsobem by bylo zapojit Myslánku," prohlásil Severus. „Nyní samozřejmě stejně dobře na uskladnění myšlenek poslouží obyčejná lahvička, ale tato kniha doporučuje prohlédnout si vzpomínky takové, jaké ve skutečnosti jsou. Nejsem si jist, jestli to musíte zkusit, ale pokud byste měl přístup k Myslánce, mohl byste to chtít vyzkoušet."

„Takže přinejmenším potřebuji skleněnou lahvičku?" odfrkl si pán. „Nevšiml sis mého zvyku s Bezesným spánkem? V ložnici mám narovnanou stovku lahviček."

Severus si nebyl jistý, jestli to bylo něco, čím se měl chlubit. „Pokud ze své mysli odstraníte vzpomínky, které vás, jak říkáte, trápí, například Mafloyovic panství, distancujete se od nich. Samozřejmě si to budete i nadále pamatovat, ale emočně se od toho odloučíte. Stále pro vás budou něco znamenat, ale už je nebudete mít pořád na mysli."

„Takže se mi o tom nebude zdát," řekl pán.

„Hypoteticky. Snad. Avšak jsou v tom mezery. Vzpomínky, které odstraníte, uvolní místo pro jiné špatné vzpomínky, které by se mohly vynořit. Míváte často sny o noci, kdy zemřel vás kmotr?"

Pán zavrtěl hlavou. „Obvykle jsou přebity jinými věcmi. Proč? Je to špatné znamení? Dělá mě to..." zarazil se a začal si kousat ret způsobem připomínajícím Severuse.

„Znamená to, že pokud odstraníte ostatní strašlivé vzpomínky, může se vám o tom vzdát. Tenhle nápad však není řešením. Vaše mysl může v noční můru přetvořit cokoli, nemusí to být ani založené na nějaké vzpomínce." Způsob, jakým to Severus podal, nezněl jako nějaká velká pomoc, ale myslel si, že by byla. Zlé sny byly zvládnutelné, pokud to byly jen... zlé sny. Pokud by dokázali dostat z pánovy hlavy ty nejhorší chronické sny, mohlo by se to ukázat jako velmi přínosné.

„Vždycky to můžeme zkusit," pokrčil pán rameny. „Není to nebezpečné nebo tak něco, když vytáhneš z hlavy vzpomínky a dáš je do lahviček?"

„Pokud jste opatrný, tak ne," odvětil Severus. „Vaše vzpomínky považuje tento svět za velmi cenné, pokud by někdo ukradl lahvičku s vašimi vzpomínkami, stal by se přes noc miliardářem."

***

Pokud by někdo ukradl lahvičku s vašimi vzpomínkami, stal by se přes noc miliardářem. Nechtěl, aby svět mohl vidět jeho první polibek, způsob, jakým tápal při svém prvním sexuálním zážitku, jak ho nemohl s Angelou postavit. Nechtěl, aby svět viděl, jak s Ronem bojovali během hledání viteálů, jeho domýšlivé chování během pátého ročníku. Nechtěl, aby byl ve všech novinách obrázek jeho a Voldemorta bojujících o život. Nechtěl, aby bylo narušeno Severusovo soukromí, aby si každý mohl přečíst volně napsané příběhy bitvy tajného válečného hrdiny doplněné o ilustrace jeho roztrhaného polámaného těla v řetězech.

Harry zrudl. „Jasně, to asi nebyl dobrý nápad."

Severus zamrkal. „Doopravdy? Ne, že bych vám chtěl odporovat, pane," dodal rychle, „nikdy bych vám neodporoval. Jen jsem si myslel, že tohle je možnost, kterou si vyberete."

Jak mu mohl vysvětlit své obavy? Severus se mu tehdy před koncem války vysmíval, že se příliš stará o svůj mediální obraz. Nechtěl přiznat, nejenom kvůli sobě, ale také kvůli svým blízkým, že je to nyní pravda.

Avšak dennodenně viděl důvěru, kterou vůči němu Severus chová. Severus mu se vším věřil, nikdy nezaváhal, aby se s ním podělil o své nejsoukromější myšlenky, svlékal se před ním, nikdy mezi nimi nevytvářel žádné bariéry. Kdo byl Harry, aby mu to nevysvětlil?

Abychom si byli rovnější, měl bych to udělat, napadlo ho poprvé. Aby se Severus necítil tolik jako otrok, a aby mě neviděl tolik jako pána... nemůže se dostat na moji úroveň. V určitou chvíli bude muset přestat stoupat, protože je limit, jak vysoko se může dostat. Ale neexistuje mezi námi žádný limit, kam mohu já klesnout.

Vzrušený tím zjištěním promluvil: „Já jen, že... kurva, zní to jasněji u mně v hlavě, než když se to pokouším vyslovit nahlas. Co se stane, když mé vzpomínky někdo najde? Nemyslím si, že to stojí za narušení soukromí všech kolem mě, jen abych se zbavil svých nočních můr. Mám v hlavě tolik věcí, jako třeba to, co se stalo na hřbitově, nebo první holku, se kterou jsem měl sex, nebo tebe v té stodole, když jsem tě našel... Nebylo by to strašné narušení soukromí nejenom mého, ale také dalších lidí? Nemyslím si, že je to správné."

K jeho překvapení Severus přikývl. „Je to od vás velmi milé, že myslíte více na ostatní než na sebe, pane. Avšak vyvolávají ve vás tyto vzpomínky noční můry? Vyvolává ve vás vzpomínky na mě nebo na vaši první dívku doopravdy takové noční můry, že se budíte s křikem?"

Jak Severus věděl, že se Harry stejně jako on budí v noci s křikem, to nevěděl. Avšak nerozporoval to. Zrudl. „Moje... moje první přítelkyně? Ne, to ne, to byla Ginny. Ginny miluji, ale ne tímhle způsobem. Myslím, že náš vztah se z větší části dostal přes tu věc s Westonem. Myslím, že si nyní rozumíme."

„S pánem Nathanem, pane?" ujišťoval se Severus.

Harry přikývl. „Je to trochu komplikované. Abychom neodbíhali od tématu, můžu ti to vysvětlit později."

„Paní Ginny je s pánem Nathan, aby zjistila vnitřní informace na pána Malfoye," prohlásil Severus zasvěceně.

Harry vyvalil oči. „Jak to víš?"

Severus pokrčil vyhublými rameny. „Jsem otrok, lidé často zapomenou, že jsem v místnosti. Tak by to mělo být. Hodně toho zaslechnu."

„Ach." Harry zauvažoval, co udělal nebo pronesl, aniž by věděl, že je Severus v místnosti. Cítil se provinile a přemýšlel, jestli nevědomky způsobil, že se Severus cítil méněcenný, přestože se snažil o opak.

Avšak nevypadalo to, že by to Severuse znepokojovalo. „Jestli vám tyto vzpomínky nevyvolávají noční můry, není třeba je ukládat do lahvičky. Musíte si dělat starosti jenom se vzpomínkami, které je vyvolávají. Řekl bych, že si musíte dělat starosti například s tou bitvou na hřbitově." Severus se naklonil nad malý stoleček, který stál na každé straně pohovky, a vzal si blok a mudlovskou propisku. Známým písmem začal vytvářet seznam. „Bitva na hřbitově, závěrečná bitva."

„Celá závěrečná bitva," dodal Harry, který si vybavoval nejenom tu hrozivou chvíli, kdy zabil Voldemorta, ale také všechny mrtvé tváře, myšlenku, že je Snape mrtvý.

Severus přikývl a poznamenal si to. „Oddělení záhad."

„Jak to víš?" zeptal se Harry znovu. Používal na něj Severus bez jeho vědomí Nitrozpyt? Udělal by to?

Severusův obličej byl bez výrazu. „Vím, že jste svého kmotra velice miloval."

„A stále miluji," prohlásil Harry a začal si třít ruce. Najednou mu byla zima. „Tolik mi chybí a občas to bolí. Myslím, že teď ho doopravdy potřebuji víc než kdy předtím, přestože jsem už zabitím Voldemorta odvedl všechnu tvrdou práci."

Být k Severusovi zcela upřímný, bylo mnohem těžší, než si myslel. Uvažoval, jak to, že to Severusovi jde tak snadno.

Severus si odhrnul vlasy z obličeje. „Co dalšího bychom mohli přemístit do lahvičky?"

„Malfoyovic panství. Lapky. Umírajícího Dobbyho. Každou příležitost, kdy jsem byl mučen Cruciatem. Smrt Hedviky. Zjištění, že zemřel Moody. Cedricův mrtvý obličej," drmolil Harry.

Severus zvedl ruku. „Nedokáži psát tak rychle, pane. A prosím, jsou všechny tyto vzpomínky absolutně nezbytné? Uvědomuji si, že vám váš mazlíček chybí, ale tvoří jeho smrt nejhorší část vašich snů?"

„Její," opravil ho jemně Harry. „Hedvika byla samice. A ne, ne tu nejhorší, ale nenávidím, když to vidím. A vědomí, že jsem důvodem, proč Dobby zemřel, a důvodem, proč zemřel Moody, a Cedric..."

Severus přikývl a rychle ty věci zapisoval. „Tvoří tyto vzpomínky většinu problémů?"

Lov na Harryho. Život v přístěnku. Všichni ti pavouci. Pásek strýce Vernona. Tehdy, když ho drželi Dudley a Piers a... „Jo. Většinu věcí z mých snů. U Dursleyů se mi staly taky nějaký zlý věci, ale nic, co by se tomu vyrovnalo."

Severus odtrhl vrchní list z bloku a podal ho Harrymu. „Tady."

„Na co to je?" Harry se podíval na seznam, který mu Severus podal a všiml si, že Severus nějak zvládl vynechat místo, aby to bylo co možná nejvíc chronologicky. Nevěděl, jak uložit vzpomínky do lahvičky, mohl je vylít?

„Abyste to dal paní Brownové," odpověděl Severus jednoduše. „Odstranit vzpomínky bude poslední možnost, ale protože je to tak závažný krok, bylo by moudré to s ní nejprve probrat. Avšak samozřejmě nejsem v pozici, abych vám mohl radit, takže můžete udělat, co uznáte za vhodné."

Harry to věděl. Také byl v pozici, aby mohl vybírat terapii pro Severuse. „Co se stane, když někdo ukradne lahvičky s mýma vzpomínkami?"

Severus se na něj s úžasem podíval. „Neukradne."

„Neukradne?"

„Neukradne, pokud mi je svěříte," prohlásil Severus. „Dokud vámi budu vlastněn, mohu zaručit jejich bezpečí. Budu je bránit vlastním životem."

Harry o tom nepochyboval. „Ale pro mě moje soukromí není důležitější než tvůj život."

„Pro mě ano." Severusův pohled byl vážný, když se na chvíli podíval Harrymu do očí, než opět rychle sklopil pohled.

Harry zavrtěl hlavou. „Myslím, že u Gringottů budou dostatečně v bezpečí. K vloupání tam došlo jenom dvakrát, a z vlastní zkušenosti mohu říct, že je to velmi, ale velmi obtížné. Pochybuji, že by je někdo našel, zvlášť pokud je pohřbím pod hromádku scvrčků – nikdo by se neprohrabával skrze mé scvrčky."

Severus přikývl. „Váš druhý trezor by mohl být lepším řešením."

„Trezor Blacků?" zauvažoval Harry nahlas. Také uvažoval, jestli by tam dokázal nacpat jedinou lahvičku, aniž se z něj vyvalila hromada zlata.

„Váš další trezor," zopakoval Severus.

„Jaký další trezor?"

„Ten trezor, který jste získal, když jste mě koupil." Severus zvedl hlavu. „Trezor, který býval můj, když jsem vlastnil sám sebe."

Snapeův trezor. Samozřejmě, Severus měl u Gringottů trezor. Byla to jediná kouzelnická banka v zemi. Přece neschovával své zlato v komíně, přestože si dokázal představit, že by té instituci natolik nedůvěřoval.

„Myslel bych si, že už ho vyprázdnili tví předchozí majitelé."

Severus naklonil hlavu. „Pán Mering nemohl a pán a paní Westonovi to nepotřebovali – možná paní Westonová, kdyby chtěla před pánem skrýt své marnotratné nákupy, avšak nebylo v něm tolik, aby to pokrylo jediný z jejích výletů za nákupy." Kousl se do rtu. „To jsem neměl říkat."

Harry se zasmál. V mysli se mu vybavil Hagridův obličej. „Hagrid."

Severus se pousmál. „Hagrid. Ano. A Monstrum a pán Müller žili příliš daleko, než aby je vstup do mého trezoru nestál víc, než kolik v něm bylo. Takže šance jsou..." hlas se mu vytratil. „Je šance, že jsou v něm peníze, mezi které byste mohl schovat svou lahvičku, a kde by nikoho nenapadlo hledat."

Harry se musel zatvářit potěšeně, protože Severus spěšně dodal: „Nebude tam příliš pane. Jako mistr lektvarů jsem vydělával málo a co tam bylo, mohlo být zkonfiskováno ministerstvem kouzel na platbu za válečné škody."

„To není spravedlivé." Harry se pokoušel vzpomenout si, co psali o Snapeově zadržení noviny. „Vzít několik galleonů z trezoru Lestrangeových je jedna věc, ale prodat tvůj dům a vzít těch pár galleonů, co jsi měl, je jiné. Je to vše, co máš."

Severus přikývl. „Co jsem měl, ano. A přesto mě to neznepokojuje. Myslím, že jsem dne, kdy mě zatkli, přišel o mnohem cennější věci."

Jako o svou osobnost. Ne že by toho mohl hodně ztratit, nebo že by to byla příliš velká ztráta. Ale hlavně svoji svobodu. „Mé vzpomínky," pokoušel se je Harry navrátit k tématu, „jsme vyřešili. Ale co tvoje? Které chceš schovat?"

Severus svěsil hlavu. „Obávám se, že tato metoda, tato rychlá náprava, pro mě není možná."

„Proč? Proč ne?"

„Musel bych toho odstranit příliš. Mám příliš vzpomínek, které se mohly stát, ale které taky mohly být výplodem mé představivosti." Severus si skousl ret a zadíval se do dálky. „Vše u Monstra bylo vždy temné a vždy strašlivé. V mých snech je téměř vše temné a vždy strašlivé. Hranice mezi realitou a nočními můrami je již dlouhou dobu nejasná."

To bylo neuvěřitelné, ale ne v dobrém slova smyslu. „Dobře, nemůžeš tu vzpomínku prostě odstranit, i když to není skutečná vzpomínka? Pokud ti někdo strká ve tvých snech prst do elektrické zásuvky, nezáleží na tom, jestli je to skutečné nebo ne. Pořád to můžeš strčit do lahvičky, je to tak?"

„Ne, nemůžu. Mysl je velmi komplexní, a pokud ta vzpomínka není skutečná, sotva můžu přelstít sám sebe – magii – aby si myslela, že to tak je. Přestože by to teoreticky mohlo jít."

Harry se v tom ztrácel. „Ale i kdybys měl celý život jako noční můru, musí existovat něco, co bys rád odstranil.

Severus ho počastoval dlouhým hodnotícím pohledem. „Ano, je."

„Jako?" pobídl ho Harry.

Severus začal psát do bloku. „Když jsem se připojil k Temnému pánovi. Když jsem zradil vaši matku. Když jsem ztratil vaši matku kvůli vašemu otci. Přibližně ty dva tucty věcí, které jsem vám řekl, a které vám ve vašich mladších letech ublížily. Přísaha věrnosti Brumbálovi." Zamračil se.

„Tohle je vše z období před otroctvím," ukázal na Severusův seznam. „Nic z toho nemá nic společného s mučením, tresty, pravidly, znásilněním a vymýváním mozku."

„A to musí?" podíval se Severus na Harryho. „Myslel jsem, že to musí být to, od čeho se potřebujeme v našich myslích distancovat."

Harry nevěděl, co na to říct, tak nechal Severuse pokračovat.

„Vzpomínky, které vyberu, aby byly uloženy do lahviček, musí být nejprve shlédnuty vámi," prohlásil. „Můj pán je musí všechny schválit. Několik z těchto myšlenek jste už možná viděl, avšak podle mého skromného názoru bylo by nejlepší, kdybyste se na ně podíval znovu, protože v kontextu..."

Kdybyste se na ně podíval znovu. Harry si ze svých lekcí Nitroobrany s výjimkou jejich hádek a zoufalství pamatoval velmi málo, ale pamatoval si jednu věc, kterou mu Snape řekl jednou pozdě v noci. „Jak je mohu znovu vidět?" chtěl vědět? „Není to tak, že jedna vzpomínka je prostě jedna vzpomínka? Že není nekonečná – pokud ji strčíš do lahvičky a tu ztratíš, je navždy ztracena."

Severus odložil blok a po kolenou dolezl k Harryho nohám. Důvod nebyl Harrymu jasný. „Ano, pane, máte pravdu."

Ale já jsem tvé vzpomínky ztratil. Někam jsem je položil a nikdy je nevrátil. „Ztratil jsem tvé vzpomínky."

„A co bylo ztraceno, bylo nalezeno a rychle se mi to vrátilo," ujistil ho Severus. „Miner... paní McGonagallová věděla, co ty lahvičky jsou. Myslím, že si je musela prohlédnout, aby to zjistila, avšak v té době jsem byl příliš vděčný, že jsem naživu, než abych se zlobil, že jsem před ní ztratil svou důstojnost."

Jen několik týdnů předtím jsem ztratil důstojnost před spratkem Jamese Pottera, když jsem mu ty vzpomínky dal, proč by mi mělo záležet na tom, jestli je viděla paní McGonagallová? Ta slova vyskočila Harrymu v hlavě a snad to nebyla ta, která měl na mysli Severus.

„Takže jsi ty vzpomínky dostal," řekl Harry a tělem se mu rozlila úleva. „To je skvělé! Myslel jsem, že jsou nadobro ztracené."

Severus se zamračil. „Ano, pane, to je skvělé."

Dalších několik minut tiše probírali, kam lahvičky schovat, proč je stejně důležité schovat pořádně Severusovy lahvičky, jako Harryho, proč musí mluvit s paní Brownovou o svých vzpomínkách, a jak se jim nechce, protože by chtěla vědět, jak se kvůli nim cítili.

„Je to otupění," prohlásil Severus a položil si hlavu na Harryho klín. Harry se mu prsty probíral vlasy. „Cítím lítost, ale zároveň jsem vděčný za svou hloupost, protože si uvědomuji, že nakonec vedla k tomu, že můj pán válku vyhrál."

Bylo to tak těžké slyšet Severuse mluvit v normálním rozhovoru, právě takovém, jaký Snape mohl před lety vést se svými kolegy, a pak ho slyšet mluvit o pánovi. Zmínil to tak přirozeně, jako by šlo o večírek nebo fotografii nebo o kousek dortu.

„Všechno to nakonec skončí tak, že se člověk cítí uvnitř otupělý," zopakoval Severus. „Avšak ona s tou odpovědí nebude spokojená."

„Prostě jí řekni to, co jsi právě řekl mně," povzbudil ho Harry. „A jestli se jí to nebude líbit... Řeknu jí, že když přemýšlím o hřbitově, přemýšlím o vině. Jsem vzteklý, ale převážně cítím vinu. Kdybych zabil Voldemorta už tam, Sirius by byl stále naživu. Nemusel bys být otrokem. Fred by tu byl stále s námi, stejně tak Dobby, Hedvika, Colin a bože – spousta dalších!"

„Pane," zvedl hlavu Severus a tiše promluvil, „s viteály by to nebylo..." Větu nedokončil, protože se rozezněl alarm na Harryho ochranách.

Harry vyskočil na nohy. „Ale ne. Severusi, schovej se. Počkej! Neschovávej se! Není důvod být paranoidní. Co kdyby ses šel podívat na Ted... ne. Ehm, posaď se. Nebo si klekni. Jasně, prostě zůstaň klečet a nekousej si takhle ten ret. Je to nejspíš jen Ginny, nebo možná Seamus. Ještě jsem je nezapojil do ochran."

To byla lež. Ginny již byla z ochran vyjmuta, a přestože Seamus nebyl, Harry věděl, že on to být nemůže. Irčan žil v Belfastu a pracoval v mudlovském obchodě od 9 do 5, a pak v kouzelnické hospodě od 9 do 3. Prostě nemohl být u Harryho vchodových dveří.

Ale Severus to vědět nepotřeboval. Přes Harryho nově nalezené rozhodnutí, aby se cítili (když v realitě být nemohli) na stejné úrovni, stále cítil silné nutkání druhého muže chránit. Nechtěl Severuse vyděsit, pokud to nebylo nezbytně nutné. A jestli k tomu bude sem tam potřeba malá nevinná lež, tak ať je.

Otevřel dveře a byl překvapený, že je venku pořádný slejvák, nevšiml si, že by se za oknem blýskalo.

Na verandě byl poslední člověk, kterého by chtěl vidět, nebo kterého by očekával. Očekával reportéra, někoho z Kouzelnické služby pro rodinu, bystrozora nebo možná Luciuse Malfoy, který přišel působit další problémy.

Neočekával, že na svém prahu uvidí promočenou fretku.