Jarní teploty začínaly být příjemnější a zeleninová zahrádka se zazelenala. Měli tam různé druhy zeleniny, které by mohli jíst, kdyby je byl pán schopen pořádně uvařit. Ale vůči některým druhům, které pěstovali, byl Severus ostražitý. Pán získal semínka od své dobré kamarádky z Havraspáru, paní Láskorádové. Severus si velmi zřetelně pamatoval její první hodinu lektvarů v roce 1992. Bylo to tehdy poprvé, kdy nevěděl, co nějakému studentovi odpovědět. Bylo to poprvé, co se s ním nějaký prvák hádal – a tak sladce. Jako by neměla tušení, že to nemá dělat.

Otřel si čelo, a pak si uvědomil, že hlína pokrývající jeho ruce skončí na jeho čele. Ztuhl a srdce mu hlasitě bušilo.

To je v pořádku, každý večer se musíš koupat. Nebude se zlobit, že jsi špinavý. To on tvrdil, že pokud děti nejsou špinavé, tak si pořádně nehrají. Jistě se to vztahuje i k otrokům a jejich práci – pokud není otrok špinavý, tak pořádně nepracuje.

Naneštěstí, přestože to dávalo smysl, majitelé to tak vždy neviděli. Nezajímalo je, že jejich otrok možná strávil poslední hodinu tím, že se plazil kanalizací, přesto chtěli, aby jejich majetek vypadal reprezentativně.

Majetek. Severus vytrhl další plevel ze země. Majetek. Přijde ti přirozené označovat ty ve tvé pozici jako majetek. Nepoužíváš pro ně ani správné zájmeno ‚on' nebo ‚ona', ale prostě otrok.

Ale jaký by to mělo smysl? Jenom generalizuje a otroci jsou jenom předměty. Technicky, květiny jsou také buď mužského, nebo ženského rodu a nikdo neříkal ‚podívej se na její květy'.

Pohledem zalétl k domu. Skrz okno viděl pána sedět u stolu se zamračeným výrazem. Nemohl vidět výraz ve tváři paní Di'Angelo, aby odhadnul, co se vevnitř děje. Doufal, že Teddy spí ve své zvukotěsné ložnici pro případ, že by se ti dva začali hádat, což samozřejmě nebyla jeho starost.

‚... nestrkej svůj přerostlej frňák do cizích záležitostí.' Severus potlačil nutkání zaskřípat nově narostlými zuby.

Ale byla to pravda. Nebyla to jeho věc, co pán dělá. Nemělo to s ním nic společného, a i kdyby mělo, stejně by se ho to netýkalo. Koneckonců byl předmět. Jeho zvědavost nebyla nejen nezbytná, ale také byla špatná. Řádný otrok by se staral pouze o zadaný úkol.

Severus se prudce nadechl – bolest hlavy ještě narostla. Během několika posledních týdnů ho hlava bolela víc, než si pamatoval. Znamení na čele bylo neustále nateklé, takže se ho pán musel několikrát denně dotýkat, aby mu ulevil. Bylo to znamení jeho neposlušnosti, jeho myšlenkám, které byl trénován nemít. Odstranění nitroobranných štítů to vše zničilo.

O všem moc přemýšlíš. Ano, před lety jsi pána nesnášel, ale hlava tě bolí, jen když se kvůli tomu začneš cítit provinile. Jsi zvědavý, co dělají, ale tvé znamení to začne ovlivňovat, až když si uvědomíš, že bys neměl být zvědavý. Vždy to skončilo jako jeho chyba. Alespoň jednou by si přál, aby byla vinna na někom jiném.

„Dobře, zaprvé se to těžko vyslovuje," vylétl z otevřeného okna pánův hlas.

„To není pravda. Je to výslovnostně velice jednoduché. Jsem si jista, že by to zvládl dokonce i Teddy, kdyby to zkusil," bránila se paní Di'Angelo.

Pán si odfrkl. „Vsadím se, že ne. Kolik ti bylo, když jsi to poprvé zvládla správně vyslovit?"

„Jako dítě jsem mluvila velmi plynně."

„Dobře, možná jsi výjimka. Neznám moc dvouletých dětí, ale – dobře, Teddy je jediné, které znám, ale jsem si jistý, že dokonce i čtyřleté dítě by mělo problém vyslovit ‚Di'Angelo'."

„Pak je tedy dobře, že Severus není dítě, Harry. Bože, musíš se tak k němu přestat chovat. Může být křehký, ale nepotřebuje slepou lásku."

Severusova hlava vzplála, takže se rychle přesunul k dalšímu záhonu. Bez Nitroobrany nezvládal cizí rozhovory blokovat. Dokázal se jenom rozptýlit, aby neposlouchal. Použití Nitroobrany na jakékoli úrovni mu zakázal pán. A z dobrého důvodu.

O hodinu později s pletím skončil. S vědomím, že je téměř čas na jídlo, se zvedl. Při pohledu dolů na svůj špinavý hábit se kousl do rtu.

To on ti řekl, že můžeš pracovat tady venku. Nedal ti žádné speciální instrukce ohledně toho, jak bys měl udržovat svůj hábit v čistotě. Je to v pořádku. Pokud se umyješ předtím, než se dotkneš pána Teddyho nebo se pokusíš uvařit večeři, budeš v pořádku. Když lidé pracují na zahradě, zašpiní se.

Ale otroci měli být reprezentativní, pokud to bylo možné, a to obzvlášť ve společnosti. Přestože tu byla paní Di'Angelo častěji než paní Hermiona nebo pán Ron, stále se počítala jako společnost.

Severus vystoupal po schodech na verandu a opatrně chytil kliku, aby ji neušpinil. Přestože měl špinavá i bosá chodidla, nezanechávala na koberci otisky, když se vydal do koupelny.

Jeho vzhled byl téměř komický. Na obličeji měl šmouhy, jako by čistil komín a ruce měl obalené hlínou. Pod blátem na prstech nebyly vidět jizvy po tom, jak mu je Monstrum uřízl.

Neexistoval způsob, jak by se mohl celý umýt bez koupele, bez vody, aniž by šel za pánem. Potřeboval by k tomu magii a později by byla potřeba dokonce i koupel.

Před sedmi měsíci by se Severus bál, že ho pán uvidí tak špinavého, protože by nechtěl, aby si o něm myslel, že je špatný otrok. Děsil by se trestu. Nyní by se styděl, kdyby ho pán viděl špinavého, jako by se válel v bahně. Nechtěl zavdat pánově přítelkyni další důvod zesměšňovat ho a smát se mu. Nechtěl riskovat, že zanese bahno do kuchyně. Přestože se jednalo jen o jedno nebo dvě jednoduchá kouzla, nechtěl svého pána, který toho pro něj normálně už i tak hodně dělal, obtěžovat.

Jak ses při tom pletí tak ušpinil? Kousl se do rtu a zadíval se na kohoutek. S trochou mýdla a hodně vody by mohl dostat hlínu z obličeje a rukou. Mohl očistit také své nohy, přestože by to znamenalo buď hodně balancování, nebo žínku. Nahoře se mohl převléct do jiného hábitu. Zabralo by to méně než patnáct minut. Ale jeho problémem nebyl čas.

Je to voda. Nikdo jiný tu není, nikdo se nezastaví u umývadla a nestrčí ti hlavu dovnitř. Neutopíš se v ní. Nos se ti nenaplní vodou. Plíce...

Zarazil se a zakašlal, aby zabránil plicím stáhnout se jen při té vzpomínce. Bude v pořídku. Je to jen voda. Jeden z elementů. Něco, bez čeho svět nemohl fungovat, ať se mu to líbilo nebo ne. Každý den vodu na světě používaly miliardy lidí a jen tisíce, možná stovky kvůli ní zahynuly. Množství lidí zraněných kvůli vodě v umývadle bylo jistě minimální, pokud vůbec někdo takový byl.

Pomalu pustil studenou vodu. Několik minut sledoval, jak odtéká do odpadu, než pod ni opatrně strčil prsty. Trvalo jen chvíli, než se objevila bledá kůže a voda odplavila hlínu pryč.

Zvládáš to, uvědomil si, když si čistil hlínu zpod okousaných nehtů. Místo abys ho obtěžoval, tak ho překvapíš. Příjemně překvapíš. A soudě podle prudké debaty o dva pokoje dál, měl pocit, že pánovi přijde příjemné překvapení vhod.

***

Harry polknul lektvar proti bolesti hlavy a přál si, aby fungoval, aniž by zvýšil jeho únavu. Merlin ví, že už tak byl dost unavený z nedostatku spánku, množství práce a stresu.

Natáhl si nohy na druhou stranu pohovky a pokoušel se nevnímat Teddyho výskot. Chtěl říct Severusovi, aby s ním přestal blbnout, aby Teddy tak nevýskal a hlasitě se nesmál, ale z několika důvodů nemohl. Za prvé tím Teddyho zabavoval a udržoval dál od problémů a za druhé mu bylo Severuse kvůli odpoledni líto a trápit ho, mu nepřišlo správné.

„Jsme příliš hlasití?" všiml si Severus Harryho bolesti. „Mám vzít pána Teddyho nahoru?"

„Teddyho," opravil ho Harry. Před několika měsíci požádal Severuse, aby Teddyho oslovoval jeho jménem. Dělal si tak velké naděje.

„Omlouvám se, pane. Nepředpokládám, že byste mě chtěl potrestat... ehm, měli bychom jít s Teddym nahoru, abyste si mohl odpočinout?"

Odpočinek zněl skvěle, i když nemožně. „Myslel by sis, že zneužívám tvého, však víš, postavení, kdybych tě požádal, abys Teddyho uložil?" Bylo to celkem jednoduché, stačilo Teddyho položit do postýlky a zdvihnout ohrádku. Moc věcí se nemohlo pokazit.

„Ne," odpověděl Severus. „Myslel bych si, že jste velmi unavený a využíváte služby, kterou jinak využíváte velmi zřídka. Co to obnáší?" Zvedl se a zvedl Teddyho, který už byl v pyžámku.

Harry rychle Severusovi vyjmenoval jednotlivé kroky. „Je jedno, jestli bude plakat. Nejspíš bude, tak kvůli tomu neměj špatný pocit."

Severus přikývl a na pouhou sekundu zvedl ruku k čelu. „Ano, pane."

„Až skončíš, přijď domů, musíme si o něčem promluvit. Není to nic špatného," pronesl Harry těsně předtím, než začal Severus stoupat po schodech.

Neděle u nich byly celkem jednotvárné. Pokud to bylo možné, tak si přispali, snědli s Angelou pozdní snídani, pokud bylo pěkné počasí, což bylo zřídkakdy, hráli si venku. Pak si šel Teddy odpočinout, Severus pracoval na zahradě a on s Angelou trávili čas vevnitř. Většinou to dobře dopadlo a stalo se to světlým bodem jeho týdne. Dnes však nebyla vůbec dobrá neděle. Angela dala jasně najevo, co si myslí o tom, že Severus oslovuje Teddyho jenom jménem, a o tom, že by ji měl oslovovat jenom jako ‚slečnu Di'Angelo'.

Harry si myslel, že je to brilantní nápad, požádat Severuse, aby začal oslovovat Angelu, Hermionu, Lenku a další jako ‚slečny'. Byl to jednoduchý přechod, a pak by chyběl jen krok k tomu, aby titul zcela vypustil. Kdyby Severus začal oslovovat Hermionu jenom křestním jménem, pak by s trochou štěstí začal stejně oslovovat i Rona. ‚Pán' znělo nepřirozeně. Byl tím nápadem nadšený a netrpělivě volal Hermioně, která byla také nadšená.

Nečekal, že Angela se proti tomu nápadu postaví. Nikdy se vůči Severusovi nestavěla obzvláště přátelsky, ale to dělalo jen pár lidí. Jediné, co by dávalo smysl, bylo, že by jako jeho bývalá studentka, byla trochu rezervovaná. Věděl, že si stejně jako Ron myslela, že trest otroctvím je nespravedlivý, ale obzvlášť Severuse nelitovala. Ale aby trvala na to, že za oslovením ‚paní' musí následovat její příjmení a ne křestní jméno? Harrymu to nebylo příjemné. Nutilo ho to k myšlenkám, jestli mu něco neušlo. Co když Angela Severuse nenávidí? Chovala se k němu dobře, když u toho nebyl? Začalo to teprve nedávno? A pokud ano, byla to Severusova chyba? Od té doby, co odstranil své nitroobranné štíty se ke všem nad sebou choval velmi dobře, ale Harry si dokázal představit poznámky, které by mohly být vnímány jako urážlivé.

Ale na druhou stranu, neřekla by Angela něco?

Severus sestoupil na poslední schod a hluboce se uklonil. „Je schopen přehodit nohu přes vršek ohrádky, pane. Možná bude brzy schopen vylézt ven."

Kdyby Teddy uměl vylézt z postýlky, nedosáhl by na kliku, aby se dostat z pokoje. Snad. „Jsou tam ochrany, nemůže se dostat ven. Ale děkuji, že sis toho všiml, Severusi. Bylo to od tebe velmi pozorné."

Severus se zamračil a přešel k Harrymu. Klekl si na podlahu a položil si hlavu kousek od Harryho. „Je vše v pořádku, pane?"

Harry se posadil. „Jo. Jo. Počkej – ne. Trochu ne." Povzdechl si. „Pojď sem."

Severus se k němu posouval, dokud neklečel přímo před Harrym. Pak se posadil na paty.

Stávalo se neustále obtížnějším vyprávět Severusovi jen části příběhů. Před několika měsíci mu Harry mohl říct upravené příběhy, prozradit minimum, co potřeboval vědět a Severus to přijal. Nyní byl Severus schopen analyzovat to, co mu Harry říkal a odhalit skrytý smysl. Přikývl a přitakal ‚ano, pane', ale v očích se mu zračilo podezření nebo nedůvěra.

Harry si prohrábl vlasy. „Víš, že si dělám starosti s každou blbostí, že? Mám strach, že se mi Teddy ve vaně promění v rybu. A dělá mi starosti, jak oslovuješ lidi. Víš, že si přeji, abys mi mohl říkat ‚Harry', nebo abys Hermionu oslovoval jen ‚Hermiono'."

Severus přikývl. „Poslouchám."

„Dobře, dnes jsem mluvil s Angelou a věci, které řekla, mě... sakra, prostě ti řeknu všechno, aby ses na mě přestal takhle dívat. Řekl jsem jí, že tě chci požádat, abys ji zkusil oslovovat ‚paní Angelo' místo ‚paní Di'Angelo', protože všechny ostatní nazýváš křestním jménem. Ale nebyla tím vůbec nadšená. Prohlásila, že tituly mají určitý důvod, a že předstírat, že neexistují, je kontraproduktivní nebo něco. Řekla, že z dlouhodobého hlediska by ti to jen uškodilo."

Harry očekával, že Severův výraz posmutní, že se zatváří trucovitě, ale nestalo se.

„Přikláním se k tomu, že má pravdu, pokud vám pane nevadí, že to říkám," odpověděl Severus. „Uškodilo by, kdybych předstíral, že jsem to, co nejsem. Jenom to bude ještě bolestivější, až znovu změním majitele."

Harry zaťal ruce v pěst. „Kdo řekl, že změníš majitele? Já tě v žádným případě neprodám. Nikdy."

Severus se smutně pousmál. „Děkuji, pane, je to uklidňující, že se tolik staráte. Avšak realita je taková, že jsem byl prodán třikrát více, než bylo nezbytné. Statisticky je šance, že zůstanu s vámi, malá. Čím častěji jsou otroci prodáváni, tím větší je pravděpodobnost, že budou opět prodáni, a že to bude mít krátkou životnost."

Plameně zavrtěl hlavou. „Ne, Severusi, neodcházíš, slibuji. Dokonce to zařizuji tak, že kdybych šel do Azkabanu nebo tak něco, abys přešel někomu jinému. Ne Teddymu – nechci, abys s ním měl tento druh vztahu, a ani nechci, aby vyrůstal s takovouto mocí. Ale budeš v pořádku, dobře? Myslím to vážně. Seš v tom se mnou, nebo jiným členem Řádu, napořád."

Severus Harrymu ani na chvíli nevěřil, ale přesto pronesl. „Ano, pane. Rozumím."

Harry se to rozhodl nechat plavat. „Hermiona je s ohledem na tvůj život a na tvou budoucnost otroka velmi realistická a je šťastná, že používáš za ‚paní' její křestní jméno. Doufá, že jednoho dne se budeš cítit natolik příjemně, bys přešel na ‚slečnu Hermionu', a pak zcela vypustil titul. Takže proč se Angela kvůli tomu nápadu tolik zlobila? Proč odmítá, abys ji tak oslovoval?"

Severus se kousl do rtu a zadíval se na své ruce. „Nejsem si jist, pane. V žádném případě si nepřeji být důvodem rozporu mezi vámi a vaší přítelkyní. Možná bych ji mohl prostě neoslovovat?"

„To je dobrý nápad, ale o to tu nejde," prohlásil Harry. „Severusi, podívej se na mě. Cítíš se někdy kvůli Angele nepříjemně? Přikazuje ti někdy způsobem jakým já ne?"

Severus sklopil pohled. „Vy nejste panovačný, pane. Zřídkakdy mi něco přikážete."

Zmijozel. „Neodpověděl jsi mi na mou otázku, byl by z tebe dobrý ministerský předseda." Harry nadzvedl Severusovi bradu. „Jak se k tobě chová? Doopravdy? Chci pravdu."

Severus vypustil zadržovaný dech. „Nepřeji si vám lhát, ale také si nepřeji stát se důvodem pře mezi vámi a paní Di'Angelo."

„Dobře, a co je menší ze dvou zel? Nebudu na tebe rozčilený, pokud se s Angelou rozejdeme. Tohle je ne tolik o tobě, ale spíš o morálce, etice a takových věcech."

Severus si promnul čelo. „Je docela milá, když jsou přítomni další lidí, ale když je se mnou sama, dokáže být trochu... chová se jako paní. Paní, kterou jsem v minulosti měl. Chová se způsobem, se kterým byste nemusel souhlasit, pane. Mně to nevadí!" dodal urychleně. „Uvědomuji si, že to jsou jen slova, nikdy se mě fyzicky nedotkla! S radostí jí přinesu vše, co potřebuje nebo jí posloužím jiným způsobem. To je důvod, proč existuji."

„Ne, dokud tě vlastním já." Harrymu se udělalo zle. „Jaké věci říká? Jen něco jako ‚přines mi tohle', ano? Nepřikazuje ti, abys jí třeba namasíroval nohy?"

Severus se zachvěl a Harry uvažoval, na co si vzpomněl. „Ne, pane. Dělá narážky, jak jste na mě příliš hodný, a jaký jsem špatný otrok. A jak..." Odmlčel a se zase si skousl ret. „Odpuste mi, občas říká věci, které mě rozčilují, ale to jen proto, že o vás mám velmi vysoké mínění. Není to moje záležitost."

„Jaké věci?" Harryho hlas byl tvrdý.

„Komentuje vaše schopnosti otce, pána, hrdiny a... a milence." Severus těžce polkl a schoval si tvář do Harryho klína. Hlas měl přidušený. „Odpusťte mi, pane. Neměl jsem vám to říkat."

Zatímco Severus vzlykal, Harry ho začal automaticky hladit po vlasech. Angela měla připomínky k tomu, jak Harry řídí svůj život? Byla kritická ohledně toho, jakým je Teddymu otcem? Vítal rady, jak některé věci zvládnout a byl rád, že ho přemluvila k tomu, aby Teddyho naučil oslovovat ho ‚taťko', ale tím, že ostatním a zejména Severusovi říkala, jaký je podle jejího mínění Harry otec, překročila hranici.

A řekla, že je špatný v posteli? Harry si téměř přál, aby se mohl Severuse zeptat, co řekla. Nebylo to poprvé, co něco takového slyšel. Co dělá špatně? Ale opět, pokud to musela šířit, proč to řekla Severusovi! Ano, on bude držet pusu zavřenou a neřekne to živé duši, ale... byl to Severus! Možná by pochopil, kdyby to řekla svým kamarádkám, nebo Hermioně... ale nebyl důvod to říkat Severusovi, pokud si nechtěla ulevit, ale ulevovat si před Severusem bylo proti zdravému rozumu. Už tak měl dost problémů.

Severus zvedl hlavu a setřel si slzy. „Omlouvám se, pane, nevím, co mě to popadlo."

„To je v pořádku." Harry se přinutil ke smíchu. „Taky bych se cítil trapně, kdybych musel něco takového někomu opakovat. Proč si myslíš, že tě to rozrušilo? Protože ses cítil trapně? Byl jsi vyděšený, že se na tebe budu zlobit?"

Severus chvíli tiše přemýšlel. „Řekl bych, že jsem byl rozzlobený. Na sebe, že jsem vám to neřekl dříve, že vám to říkám nyní, na paní Angelu, že se vůbec odvážila něco takového říct." Odmlčel se. „Myslím, že jste úžasný otec," dodal.

No, to moc neznamenalo. Podle toho, co Harry věděl, neměl Severus moc hvězdný příklad. „Díky, Seve. Vážím si toho."

Severus se postavil na nejisté nohy a nabídl Harrymu ruku. „Mohu vám pomoci do postele, pane? Jste velmi unavený."

Harry byl vyčerpaný, ale i kdyby byl spánku schopný, cítil by se příliš ublížený na to, aby spal. „Jak víš, že jsem unavený?"

„Říkáte mi Seve, jen když jste na hraně kolapsu."

Kolaps. Měl pocit, jako by byl už kus za hranou kolapsu.

***

Harry chytil Teddyho těsně předtím, než se malé dítě dobatolilo ke kotlíku. „Ne, Teddy! Mohl by ses popálit."

Teddy začal ječet, jako by ho na nože brali a ze spánků mu vyrostly rohy. V obličeji nabral jasně červenou barvu a Harry si nebyl jistý, jestli je to vztekem nebo díky jeho schopnostem metamorfága.

„Severusi, mohl bys ho vzít?" Podal Teddyho Severusovi. „Prosím? Omlouvám se, ale pokud tohle během příštích čtyřiceti sekund nezamíchám osm a sedmdesátkrát proti směru hodinových ručiček, jsem v kopru."

Severus k němu přistoupil, černé vlasy mu visely do obličeje a skrývaly jeho výraz, když si poslušně vzal dítě do náručí. „Ticho, Teddy," pokoušel se zbytečně dítě uklidnit. Jeho tón vyzněl spíše přísně než tišivě, což vše jenom zhoršilo.

Harry zaťal zuby a bojuje s migrénou, rychle míchal limetkově zelený lektvar. Nedokázal si vybavit, že by kdy četl, že by měl být Bezesný spánek zelený... V jednom kroku být levandulově modrý, takže by dokázal pochopit, kdyby byl bezbarvý nebo modrý... ale zelený? Udělal něco špatně? Vždyť hotový Bezesný spánek měl být fialový.

Podíval se do učebnice lektvarů pro pátý ročník, když v tu chvíli došlo k explozi.

***

Severus si nervózně mnul ruce. Pokoušel se zhluboka dýchat, jak mu to často říkal pán, ale výsledkem toho bylo, že se mu motala hlava. Paní Hermiona mu zakázala pochodovat. Vědomě se snažil neprokousnout si ret, protože to občas bezděčně dělal. Docházely mu způsoby, jak si ulevit od stresu.

Severus tu explozi předpokládal několik hodin předem. Aby byl zcela upřímný, předpokládal ji od té chvíle, kdy před několika dny viděl pána hloubat nad učebnicí lektvarů. Ale jistotu, že k ní nevyhnutelně dojde, nabyl, když viděl pána přidávat do lektvaru místo dikobrazích ostnů hadí zuby. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale zarazil se. Jeho pán ho nežádal o kritiku nebo hubování a Severus nebyl v pozici, aby mu něco takového vnucoval.

Blízkost vroucího kotlíku a přísad v něm vyvolala neklid. Nedokázal určit, čeho přesně se týkal, ale fakt, že ho pociťoval, ho nepřekvapil. Vaření lektvarů bylo klíčovou částí jeho předchozího života, života před otroctvím, takže to dávalo smysl, že až se s tímto uměním opět setká, vyvolá v něm neklid. Předpokládala to i Cesta za uzdravením, kterou Severus poslední dobou pod pánovým pečlivým dohledem studoval.

Možná ten neklid v Severusovi vyvolal nesoudnost, která způsobila, že pán roztavil kotlík. Nemohl to připsat faktu, že by byl špatným otrokem. Koneckonců dobrý otrok byl zticha, nebo ne? Ale také za každou cenu chránil svého pána. Zákony otroctví, které Severus znal zpaměti, mu dříve dávaly smysl, ale nyní mu však, když si je promítal v hlavě, příliš smysl nedávaly a dokonce si často i protiřečily.

Ale bez ohledu na to musí každý z nich po zbytek ‚svého' života dodržovat.

Paní Ginny vyšla svižným krokem z malé ložnice v bytě paní Hermiony. Nesla tác s čajem, takže Severus vyskočil, aby ho od ní vzal. Překvapeně zamrkala. „Děkuji, Severusi."

Severus kývl hlavou a odnesl tác do kuchyně. Byt paní Hermiony byl docela malý, takže to nebylo tak, že by jí ušetřil práci, ale byl to princip.

„Bolest je skoro pryč." Paní Ginny se lokty opřela o pult. „Až se vzbudí, nebude ho nic bolet. Než se probudí, bude to trvat několik dní."

Bezesný spánek v tak koncentrovaném stavu byl velmi nebezpečný, pokud se dostal na tělo nebo do těla. Severus si nemohl vybavit, že by u něj kdy viděl tento odstín zelené, takže to samozřejmě mohlo být pro jeho pána lepší, ale také horší.

„Pokud se večer nebude cítit trochu lépe, je Hermiona odhodlaná poslat ho ke Svatému Mungovi," pronesla paní Ginny a pevně stiskla rty. „Nemyslím, že si uvědomuje, jak moc by raději trpěl celé dny jako pacient v jejím domě, než aby musel přetrpět pár hodin u Svatého Munga s reportéry za dveřmi."

Severus si klekl na podlahu vedle místa, kde spal na polštáři na zemi Teddy. Rozuměl, co paní Ginny říkala líp, než podle něj ostatní. Věděl, jaké to je procházet skrze obrovský dav blesků a křičících reportérů. Musel to přetrpět téměř pokaždé, když vyšel se svým pánem na kouzelnickou veřejnost a pevně svíral jeho ruku, až mu bělely klouby. Byla to nejenom velmi frustrující a omezující situace, ale také děsivá.

A aby vysvětlil ty popáleniny, musel by říct celému světu, že vařil Bezesný spánek, a oni by chtěli vědět proč. Musel by přiznat, že mu lékárna neprodá víc než stanovený měsíční limit, a tak by musel přiznat, že je jím předávkovaný. Tím by zcela jistě ztratil svá práva adoptivního otce k Teddymu. Kladli by mu otázky, proč nenařídil svému otrokovi bývalému mistrovi lektvarů, aby ten lektvar uvařil, a to vy vyvolalo podezření, jak se ke svému smrtijedskému otrokovi chová. Existovalo i riziko, že by přišel o Severuse.

Vše kvůli vybuchlému kotlíku.

„Ta mast, kterou používá paní Hermiona, je dobrá," byl Severus schopen říct. „Měl by se pěkně hojit. Až se bude schopen zcela probudit na delší časové intervaly, spáleniny budou stěží viditelné."

Paní Ginny přikývla a přehodila si kabelku přes rameno. „Jsem si jista, že víš, o čem mluvíš."

Bylo pěkné to vědět, protože Severus si tím nebyl zcela jistý. „Odcházíte?" Klesl zpět na kolena.

Kousla se do rtu a pohlédla na hodiny. „Nechci tě tu nechávat samotného s Teddym, když je Harry takhle mimo. Avšak Hermiona se už měla vrátit z přednášky a já musím do práce..." Zavrtěla hlavou. „Vím, že nepotřebuješ chůvu, ale pro případ, že by se něco pokazilo, tě tu nechci nechávat samotného."

To od ní bylo ohleduplné. Když měla několikrát vše na povel paní Di'Angelo, neměla problém nechat Severuse samotného. „Jsem si jist, že bude vše v pořádku," řekl Severus, který nechtěl, aby paní Ginny přišla o práci.

„Já také." Usadila se na opěrce pohovky. „Ale už několikrát jsme se mýlili. Harry přitahuje problémy a naše štěstí není o moc lepší. Raději bychom to neměli pokoušet."

To byla pravda. Kdyby někdo sepsal jen události v životě Harryho Pottera od jeho jedenáctých narozenin do konce války (což se jednou jistě stane, pokud už k tomu nedošlo) musel by psát o mnoha obtížích a svárech. Problémy k němu byly přitahovány jako železo k magnetu.

Také bylo pravdou, že se paní Ginny stávaly nešťastné události. Ze stresu z jejího prvního ročníku v Bradavicích měl Severus obličej permanentně poznamenaný vráskami a ty nevyslovitelné věci, které schválil v roce, kdy byl ředitelem, v ní musely bezpochyby zanechat psychologické trauma.

Avšak s ohledem na něj se mýlila. Nešlo o smůlu. Pouhá smůla ho sem nedostala, ale série špatných rozhodnutí ano. Rozhodnutí, které dobrovolně dělal po mnoho let předtím, než k nim byl donucen.

„Jsem si jist, že pán bude vděčný za to, jak pozorná jste byla," volil Severus pečlivě svá slova.

„Hermiona říkala, že Harry bral příliš velké dávky Bezesného spánku již dlouhou dobu." Když paní Ginny mluvila se Severusem, nepředstírala jako mnoho ostatních, že si prohlíží své nalakované nehty, ani nepředstíral přílišný zájem o zeď za ním. „Říkala, že jí říkal, že je to kvůli tomu, že nemůže spát."

To byla zkrácená verze. Severus věděl víc, ale neměl nutkání to nikomu říct. Zradil by tím svého pána. „Z toho důvodu je Bezesný spánek používán."

Povytáhl úzké rudé obočí. „Ale proč nemůže spát? Bůh ví, že kdykoli ho vidíme, je vyčerpaný."

„Je možné, že už je příliš unavený." Vedeš si dobře. A tvé čelo ani nebolí. „Možná jste zažila, že jste byla tak unavená, že jste nemohla spát? Nespavost neznamená, že má člověk doširoka otevřené oči, ale že nemůže spát. Člověk by mohl nespat celé dny, a přesto by nebyl schopen usnout."

Dívka na něj překvapeně zírala. „Už věky jsem tě neslyšela tak moc mluvit."

Severus cítil, jak rudne. Odvedl jsem její pozornost. To je dobře.

Ale nevydrželo to dlouho. „Pokud potřeboval spát, proč si nevzal lektvar na spaní? Jsou jich tucty. Proč trval na Bezesném spánku, pokud to nebyly noční můry, které mu ve spaní bránily?"

‚Zmatení', tak pán nazýval způsob, kterým se Severus vyhýbal odpovědění otázek. Nešlo o lži, ale o způsob, jakým přinutil člověka myslet si, že na jeho otázku odpověděl, aniž by na ni ve skutečnosti odpověděl. Byla to dovednost, kterou měl Severus vybroušenou téměř k dokonalosti.

„Zníte trochu jako paní Hermiona. Požádala vás, abyste mě vyslýchala?" Severus se to pokusil pronést tak, aby to znělo lehce a škádlivě, ale z jeho úst to znělo špatně.

Klíč v mudlovském zámku ohlásil, že se paní Hermiona vrátila ze své přednášky, takže paní Ginny neměla šanci odpovědět. A za to byl Severus rád. Poskytlo mu to víc času vymyslet odpověď, kterou by chránil pánovu hrdost, a které by věřila i paní Hermiona.

***

„Co to děláš?" ozval se hrubý hlas.

Měl pocit, že vyskočil z kůže. Pokoušel se zhluboka dýchat, aby se uklidnil, než odpoví. „J-jen..."

Muž ho popadl za límeček trička. Tlustá masitá ruka byla obrovská. Jedna rána a přišel by o zuby. Mohl by být celé dny v bezvědomí. Bude muset být opatrný, co říká.

„Ptal jsem se, co děláš?" Mužův dech zkaženě páchl po cibuli a česneku, když se k němu muž naklonil.

„Uvažuji, jestli je pravda, že když někomu spícímu strčíte ruku do teplý vody, že se pomočí."

„Zkus to, Ronalde a uklidíš si to. Copak nemáš trochu soucitu?"

„Když se jedná o něho, nenávidí soucit."

„Jdi zamíchat zeleninu. Ta pánvička nejspíš za chvilku chytne."

Harry otevřel oči. Přestože byly roztažené závěsy, panovalo v pokoji přítmí. Avšak pro pokoje ve dvacátém patře v Londýně to nebylo neobvyklé. Mezi všemi mraky a smogem nebylo sluneční světlo obvyklé.

A byl ve dvacátém poschodí, protože byl v bytě u Hermiony. Poznával fotky její rodiny na prádelníku a její těžký přehoz na posteli. Nepřekvapilo ho, že tu je, ale když si vzpomněl proč, sevřel se mu žaludek.

„Kde je Severus?" Pokusil se vymotat nohy z pokrývky, ale byly zamotané. Když si sedl, zamotala se mu hlava. „Kde je Teddy? Musím..."

Hermionu to nezajímalo. „Harry Pottere, lehni si zpátky!" Zírala na něj skrze přimhouřené oči.

Harry na ni chvíli koukal, a pak se položil zpět do postele. Bylo dobře, že se nerozhodla studovat na léčitelku, protože by byla přísnější než Madam Pomfreyová.

„Severus je v pořádku. Posledních čtyřicet osm hodin se téměř sám stará o Teddyho. Přeměnila jsem konferenční stolek na postýlku a Severus spí na zemi. Mají dostatek jídla a Ginny každé ráno vodí Teddyho do jeslí a cestou domů ho vyzvedává. Všechno zvládáme."

Všechno zvládáme. Znělo to tak. „Potřebuji je vidět."

„Posledních čtyřicet osm hodin jsi prospal v mém bytě, mám právo na nějaké odpovědi." Hermiona se posadila na okraj postele. „A než se zeptáš, ano, jsou na tebe v práci naštvaný, ale nevykopnou tě."

Harry si olízl suché rty a Hermiona mu beze slova podala sklenici vody. Ve snaze trochu se vypsat vařil Bezesný spánek. Lékárna ho nenechala objednat víc než tři krabice najednou, což představovalo problém. Pohrával si s myšlenkou na koncentrovanou verzi, což byla pravděpodobně ta věc, co ho dostala do průšvihu.

„Jak jsem se sem dostal?" zeptal se.

„Severus měl rozum a hned mi letaxoval. Naštěstí jsem byla doma. Avšak bylo by zodpovědnější říct mu, aby v naléhavém případě volal do Doupěte, kde je vždy někdo doma. Ale to jsem odbočila," zavrtěla hlavou Hermiona. „Víme to, Harry."

Víme to, Harry. Víme to. To bylo vše v pořádku, ale odpověď byla, co vědí? Co jim Severus řekl? Nechte to na Severusovi, že jednou, když se rozhodne otevřít pusu, aby řekl víc než dvě věty, že začne o Harrym roznášet drby.

„Co víte?" chtěl vědět.

Hermioniny rty tvořily tenkou čárku. „S trochou štěstí vše, co potřebujeme vědět. Neskrýval jsi to zrovna dobře."

Harry těžce polkl. „Podívej, Hermiono, kdybys byla..."

„...jen mi odpověz na tohle," přerušila ho Hermiona. „Prosím, řekni mi, že jsi Severusovi nenutil Bezesný spánek."

To obvinění stačilo, aby se Harry v posteli vzpřímeně posadil. „Co? Ne! Nikdy! Za celou tu dobu, co Severuse mám, jsem mu dal Bezesný spánek jednou nebo dvakrát. A bylo to jen v případě nouze. Nechci, aby na to začal spoléhat, nebo aby mu přestal zabírat!"

„Jako tobě?" Hermiona vypadala s Harryho odpovědí spokojena.

Nevěděla jaké to je. Nebudila se každou noc nočními můrami – strašlivými nočními můrami, které nedovolovaly dospělému muži opět usnout. To vše jí na svou obranu řekl, zatímco uvažoval, kolik je hodin, a kde jsou v tu chvíli Severus a Teddy. Potřeboval Severus, aby se dotkl jeho čela? Potřeboval ujistit, že je Harry v pořádku? Potřeboval...?

„... já nevím, jaké to je?" Hermiona zrudla vztekem. „Jistě. Já nemám důvod k nočním můrám. Nikdy mě nepronásledují Bellatrix Lestrange a Malfoyovic sídlo. Nikdy se nebudím v posteli, neschopna otevřít oči, přesvědčená, že ležím ve stanu někde uprostřed ničeho. Nikdy jsem se neprobudila uprostřed noci, abych zjistila, že jsem v obývacím pokoji a vytvářím obrany."

Hermiona byla náměsíčná? To nebyl ani Harry.

„Bezesný spánek není řešení, Harry. Lektvary nikdy nejsou řešení. Mohou pomoci, ale samotný problém nikdy nevyřeší!" Hermiona si promnula kořen nosu. „Omezení spotřeby čaje může, protože to pomáhá spát. Nebo ti může pomoci usnout upíjení heřmánkového čaje, pokud se nedokážeš čaje zcela vzdát. Můžeš zkusit meditovat a další osvědčené metody. Můžeš použít kouzla, aby ulehčila svému podvědomí, anebo můžeš snížit stres, kterého už bys mimochodem víc nesnesl."

To byla pravda. Harry byl pod velkým tlakem. S dítětem, Severus a bystrozorským tréningem a to nemluvě o rozchodu s Angelou, si myslel, že by bylo méně stresující opět čelit Voldemortovi.

„Jsem rád, že to pro tebe funguje, Hermiono," prohlásil Harry hořce. „Ale pro mě ne."

„Chceš, abych ti řekl, co si myslím, že pro tebe bude fungovat?" zeptala se Hermiona. „Najmi si člověka, který ti bude jednou týdně uklízet dům. Jen proto, že můžeš kouzlit, neznamená, že je úklid domu snadný. Nech ho, ať ti umyje podlahy, okna, vymění povlečení, ustele postele."

To by nebylo tak špatné a Harry by si to samozřejmě mohl dovolit. Ale neviděl, jak by mu to mohlo pomoci spát.

„Najdi si nějaký volný čas," pokračovala Hermiona.

Ta představa byla směšná. Kde by ho Harry vzal?

„Nedívej se na mě takhle," zpražila ho Hermiona. „Páteční, sobotní a nedělní večery máš zcela otevřené. Najdi si stálou chůvu a během těch večerů dělej něco pro sebe. Je mi jedno, jestli půjdeš ven s klukama, přemístíš se na pláž nebo jestli půjdeš nahoru a trochu se vyspíš. Potřebuješ čas, kdy budeš moct dělat, cokoli chceš, aniž by ses strachoval o Teddyho nebo Severuse."

Harry zavrtěl hlavou. „To není dobrý. Bojím se o ně pořád."

„Protože jsi jako kvočna. Přestaň s tím. Během posledních dní jsem Severuse sledovala a je více než schopný se postarat přinejmenším o sebe. Kdyby nebyl nechával bys ho doma samotného, když jdeš do práce.

Touché.

„Můj další návrh mi opět vyslouží ten ‚pohled'," prohlásila Hermiona, „a jsem na něj připravena. Pamatuješ ti tu Severusovu terapeutku?"

„Doktorku Brownovou?"

„Nabírá v současnosti pacienty?" zeptala se Hermiona.

„Nevím. Neviděl..." Harry se zarazil. „Nepotřebuji navštívit terapeutku."

„Nelži si do kapsy. My všichni potřebujeme terapeuty," protočila Hermiona oči v sloup. „Většina z nás to zvládne i s tím, že se tomu vyhnout, ale někteří to nedokáží."

„A ty si myslíš, že já patřím do kategorie těch, co to nedokáží," řekl Harry.

Přikývla. „Byl by to někdo, s kým bys mohl mluvit o svých problémech, někdo, kdo ví, o čem mluví. Nemyslíš, že by ti to pomohlo?"

Ne, to si Harry nemyslel. „Nerad o sobě mluvím. Vždy se ptá Severuse ‚jak se cítí'."

„A na to je tak těžké odpovědět?" založila si ruce na hrudi.

Hermioně zřejmě tyto otázky nikdo v životě nekladl – pořád a pořád dokola. „Ano!" udeřil Harry pěstí do postele. „Nevím, jak se cítím, pokud něco cítím. A pokud bych to věděl, určitě bych to nesdílel s ženskou, kterou neznám!"

Hermiona se zvedla z postele. „Neříkám, že tam musíš jít, Harry, je to jen doporučení. Nemusíš se kvůli tomu tak rozčilovat."

Věděl, že nemusí, ale z nějakého důvodu ho to rozčílilo. „Nepotřebuju jít za zatracenou..."

„Jen o tom přemýšlej." Hermiona odcházela z pokoje. „Jsi unavený, potřebuješ čas si to promyslet. Jen jedna věc, Harry...

„Jo?"

Hermiona nevypadala rozpačitě, jak by mohli někteří při těch slovech vypadat. „Než znovu usneš, dojdi si prosím na záchod. Už mě unavuje neustále kouzlem čistit matraci."