Harry se přikrčil a pokoušel se splynout s davem lidí proudícím chodbami oddělení bystrozorů. Pořád tu tam a zpátky procházeli bystrozoři a někdy s sebou měli kriminálníky nebo podezřelé. Kolem Harryho prošel člen Starostolce s parukou a střelil po něm nepřátelským pohledem. Žena s bujnými vlasy a silným tělním zápachem se se vzlykáním vrhla na Harryho a byli potřeba dva muži, aby ji odtáhli.

Po válce se všichni rozhodli vylézt na světlo. Super. Harry spěchal chodbou k pultu. Právě když se chceš připojit k bystrozorům.

„Promiňte," odkašlal si, když se přiblížil ke stolu. Trochu nadzdvihl svůj špičatý klobouk v naději, že možná až ti za přepážkou uvidí jeho jizvu, budou mu věnovat pozornost.

Fungovalo to. „Co pro vás mohu udělat, pane Pottere?" zeptala se ho starší žena.

Promluvil tichým hlasem, aby ho lidé kolem nemohli slyšet. „Potřebuji se zeptat na tresty pro Smrtijedy, kteří sloužili Temnému pánovi mezi lety 1970 a květnem 1998."

Podívala se na něj přes brýle. „Rozumím. A o kterém mluvíme?"

„O nikom zvlášť," prohlásil Harry rychle. „Jen jsem přemýšlel, jestli je otroctví zaručené pro každého Smrtijeda, nebo je možností i Azkaban? Polibek? A je doopravdy novým postupem vymazání paměti, omlazení a adopce?" Představa Luciuse Malfoye žijícího ve světě jako mimino ho znechucovala.

Žena si netrpělivě povzdechla. „To je jen fáma, kterou se zbytek ministerstva podle všeho nechystá nějak rychle rozptýlit. Ocenila bych, kdybyste se ji snažil potlačit. V současné době neexistuje lektvar, který by osobu omladil. Upřímně, nemyslíte, že by ho používaly tisíce žen po celém světě, kdyby existoval?"

Harry o tom tímhle způsobem nepřemýšlel. „Omlouvám se. Doopravdy bych rád zjistil, jaký je standardní postup."

„Jsem si dobře vědoma, že jednoho z těch otroků vlastníte, a musím vás s lítostí informovat, že to kouzlo je nezvratné. Dokonce, i kdybychom náš postup změnili, otroci by zůstali již navždy v otroctví. Je mi líto, pokud jste doufal v něco jiného, ale já nejsem ta, kdo vytváří pravidla." Předklonila se k němu a zašeptala: „Osobně jsem silně proti tomuto zacházení. Myslím, že jsme je měli odsoudit k polibku a bylo by to vyřízené."

Polibek byl strašlivý, ale poté, co strávil takového času se Severusem, si Harry nemohl pomoci, ale musel si myslet, že v některých případech, by to mohlo být lepší. „Nesnažím se změnit Severusův trest – je trestán za období, kdy byl Smrtijedem a ne špehem. Udělal ta rozhodnutí, uvědomuje si, za co je trestán, a myslím, že to přijal. Ne, jen jsem chtěl vědět, jaký je nyní postup. Řekněme, že by dnes někdo přivedl jednoho uprchlého Smrtijeda, který by byl shledán vinným, jak by byl potrestán?"

„To by záleželo na rozhodnutí Starostolce, ale polibek, doživotí v Azkabanu nebo doživotní otroctví jsou běžnými tresty. Jeden muž byl odsouzený k trestu v jiném kouzelnickém vězení, ale jeho případ byl odlišný a nebyly nezbytné extrémní opatření Azkabanu." Odkašlala si. „Nemám dovoleno sdílet osobní údaje."

„Na tom nezáleží, protože se neptám na nic osobního." Harry pohlédl na hodiny. Přestože byl celý rozlámaný, chtěl si zaběhat několik koleček, než půjde do Doupěte vyzvednout Teddyho. A než se vydá k Georgeovi, musí vyzvednout Angelu.

„Pane Pottere, pokud někde venku běhá nepotrestaný následovník Toho-jehož-jméno-nemůže-být-vysloveno, musíte ho ze zákona nahlásit."

Harry přikývl. „Já vím. Děkuji, moc jste mi pomohla."

Měl pocit, že přesto, co někteří udělali, byl trest otroctvím krutý a neobvyklý. V teorii to znělo dobře, ale jakmile člověk viděl ty následky, znělo to o hodně hůř. Nikdy by nikomu nepřál to, čím si prošel Severus, dokonce ani Luciusi Malfoyovi.

Mohl uniknout, jen kdyby nechal Severuse, Teddyho, Gik a mě na pokoji. Ale rozhodl se jinak. Nyní je to osobní a já nejsem zodpovědný za rozsudky. Pokud ho odsoudí ke strašnému trestu, bude to jen jeho chyba.

***

„Sevelusi !" Malé dítě se natáhlo k Severusi. Severus ztuhl, když viděl muže, který dítě držel. Byl to pán. Pán Potter. Harry Potter. Potterův syn.

Jedna jeho část si chtěla kleknout a muže pozdravit. Druhé se z té představy dělalo špatně.

„Šššš, je to v pořádku. Bude to v pořádku. Jsem tady. Miluji tě. Je to v pořádku."

„Nemusíte mi říkat ‚pane', profesore."

O čelo se mu otřely rty v polibku, jednodenní strniště ho zaškrábalo na kůži.

Vybuchlý lektvar. Zlostný pohled. Arogantní postoj. Posměšné poznámky na chodbách.

„Ahoj Severusi." Oči za brýlemi byly jasné. „Jaký jsi měl den?"

Stáli v zadní části obchodu pána George. Kolem nich bylo několik učňů, kteří levitovali předměty v krabicích. Pán Teddy se kroutil a pokoušel se dostat na zem.

Severus si klekl a čelem se dotknul podlahy. Pocit úlevy, který jím projel, stál za to ponížení, které při té scéně cítil. Cítil, jak bolest v jeho čele začala slábnout.

„Sevelusi!" zaječel pán Teddy, vykroutil se z náruče svého adoptivního otce a doběhl k Severusovi a objal ho.

Reflexivně vyskočil a couvl. Severus neměl děti rád. Děti neměly rády jeho. Neměl své vlastní děti, ale od té doby, co mu bylo dvacet, děti učil a každé z nich nenáviděl. Byli to strašní spratkové.

Podíval se na dítě s tyrkysovými vlasy, jehož ústa a nos byly deformované, aby vypadaly jako kachní zobák. Chybělo mu jedno ucho, takže bez pochyb právě potkal pána George. Severus dokázal rozeznat, že je dítě smutné, zmatené, přestože se s kachním zobákem nemohlo ani smát, ani mračit. Pohled očí mluvil za vše.

Miluješ ho. Miluješ ho správným způsobem, jak by měl dospělý milovat dítě. Jak bych ho mohl nemilovat? Nebyl si jistý, proč ho miluje, ale věděl, že ho miluje. Měl příliš šťastných vzpomínek, jak staví komíny z kostek, aby je dítě mohlo zbořit, než aby se mu podařilo přesvědčit se o opaku. Kousl se do rtu a pokusil se vyměřit svůj další pohyb. Ještě nikdy pána Teddyho nedržel v náručí. Dítě mu mnohokrát sedělo na klíně, ale aby vstal a držel ho v náručí? Měl to dovoleno?

Proč bys to neměl dovoleno? Nebuď směšný, nemusíš prosit o povolení, abys ho mohl držet.

Ale co když ano? Stojí to za to, aby sis zavařil? Stojí to za to, aby na tebe byl majitel naštvaný? Stojí to za to, aby na tebe byl naštvaný někdo, kdo řídí tvůj život?

Byl jsi jedním z prvních, kdo ho viděl po porážce Temného pána. Viděl jsi ho vyrůst z podvyživeného dítěte v dospělého muže. A nyní se musíš ptát, jestli můžeš zvednout dítě?

Je to jeho dítě. Bez ohledu na oprávnění se ho musíš zeptat.

Podíval se na svého pána, který mu pohled upřeně opětoval. Nepřikývl, ani nezavrtěl hlavou. Nepokrčil rameny, ani nedal žádný jiný náznak odpovědi.

Když bude chtít, abys ho položil zpět na zem, něco řekne. Neublíží ti za to.

„Hloupý otroku! Crucio!"

Severus se zachvěl a odehnal vzpomínku zpět. Klekl si, aby pána Teddyho zvedl, ale byl pryč. Odbatolil se k jedné z krabic na podlaze, aby si ji prohlédl.

Pán k němu přišel s kapesníkem v ruce. „Doopravdy ti budu muset koupit vlastní krabici kapesníků."

Severus zvedl ruku k obličeji a zjistil, že pláče. Proč pláče? Je dospělý, čtyřicetiletý muž! Nepláče, a už vůbec ne na veřejnosti. To dítě ztratilo zájem, to se tak s dětmi stává. Přece to nebylo tak, že by měl pocit, že ho pán Teddy odmítl. Ale proč tedy plakal?

„Já... ehm, Severusi? Nechci být panovačný, ale ehm..." Pán nervózně přešlápl z nohy na nohu. „Krvácíš. Tvůj ret. Přestaň se do něj kousat."

Když Severus uvolnil sevření zubů, skutečně cítil známou železnou chuť krve. Proč se takhle kousl? Zcela jistě to byl způsob, jak se s něčím vyrovnat, ale kdy to začal dělat? Proč si v tom nedokázal zabránit?

Pán přiložil nabízený kapesník k Severusově rtu a Severuse stálo veškeré ovládání, aby neustoupil o krok dozadu a neštěkl po něm. Nebyl dítě. Věděl, jak aplikovat tlak na krvácející ránu. Když tolik trvá na tom, aby ho zesměšňoval, proč prostě nemohl požadovat, aby si od něj ten kapesník vzal? Tohle mu nemusel udělat, bylo to ponižující.

Pán tě miluje. Chce, aby ses cítil v bezpečí. Je zvyklý ti takhle pomáhat. Ani trochu se tě nesnaží ponížit, jen se ti pokouší pomoci, jak může.

Vždy se pokouší lidem pomoci, když může. V mnoha ohledech se musí přestat soustředit na sebe, ale také se musí přestat tolik soustředit na to, aby pomohl ostatním. Bylo to nechutné.

Pán dovedl Severuse ke krabici a usadil ho na ni. „To je v pořádku, podívej, nevím, co máme právě teď za problém, a ty o tom nejspíš nechceš mluvit s nikým tady... ale pamatuješ, jak jsme mluvili o sdílení pocitů? Chceš přemýšlet o tom, jak se cítíš, abys mi to mohl později říct?"

Ne, nechtěl. Nebude své emoce vysvětlovat Harrymu Potterovi.

Soukromí nemáš dovolené. Nesmíš před svým pánem bez povolení zavřít dveře. Nesmíš nic skrývat, a to včetně svého jednání, myšlenek a pocitů.

Cítil, že mu slzy začaly téct ještě víc. Po letech, kdy se cvičil, aby neukázal žádné emoce, nedokázal přestat plakat. A aby byl ještě zmatenější, nemohl ani přijít na to, proč vlastně pláče. Bylo to jako by byl jeho emoční práh najednou snížený na úroveň batolete nebo dívky těsně před pubertou.

Pán se k němu sklonil a začal mu šeptat do ucha, aby to mohl slyšet jenom on. „Vím, že posledních několik dní pro tebe bylo tvrdých, a že se pravděpodobně nijak nechováš, protože nevíš, jak se chovat. Ale jsem na tebe doopravdy pyšný, jak to zvládáš. Doopravdy."

Jak ví, jak to Severus zvládá? Severus ani slovem nenaznačil, jak to zvládá. Avšak neodporoval mu, jen přikývl.

Nos mu zaplavila silná vůně malin.

Do místnosti přišla blonďatá dívka a pohladila pána po rameni. „Přemýšlela jsem, kam jsi zmizel." Usmála se Severusovým směrem. „Ach, ahoj."

Severus sevřel ruce v pěst. Pečlivě ovládal svůj dech a snažil se zabránit viditelné grimase vzteku. Severus nebyl v pozici, aby se mohl vztekat, nebo aby s tou ženou mluvil úsečný způsobem. Přestože chtěl pronést dvojsmyslnou chválu na způsob, jakým se obléká, zjistil, že nemůže mluvit.

***

Svědomitě poslal balónek zpět k pánovi Teddymu. Byl to nesmyslný úkol, ale udržovalo to dítě spokojené.

Teddyho. Říkal ti, abys o něm mluvil jako o Teddym. Proč o něm tak nedokážeš přemýšlet? Nemysli na něj jako na pána Teddyho nebo na Lupinova parchanta, přemýšlej o něm jako o Teddym.

„Sevelusi! Hoď balónek!" zavřísklo dítě a vrátilo balónek zpět Severusovi na klín.

Severus se na něj vyrovnaně podíval. „Ano, Teddy." A opět mu poslal balónek.

Necítil se, tak jak myslel, že bude, až odstraní své nitroobranné štíty. Myslel, že bude zuřit. Myslel, že bude házet věci a chrlit ze sebe strašlivé věci. Myslel, že bude vzteklý, že po letech služby pro Lily, se stal otrokem jejího syna. Myslel, že si někde sežene hůlku a zabije každého, kdo bude považovat za moudré, ubližovat mu.

Nic z toho však necítil. Ve dnech následujících po odstranění štítů cítil strašlivou bolest, jak fyzickou, tak emociální. Ublížilo mu, jak s ním bylo zacházeno, jak ho opustili jeho ‚přátelé', jak se celé měsíce choval. Ale nyní již ve vztahu k tomu téměř nic necítil. Cítil se prázdný. Neuvěřitelně prázdný.

Očekával vnitřní konflikt. Očekával, že odmítne Harryho Pottera nazývat ‚pánem'. Očekával, že odmítne udělat všechny ty věci, ke kterým byl vycvičen. A přestože to v něm bylo zakořeněné, vpustil do sebe i své bývalé já. Uklánění se cizincům již nebylo zvykem, ale nepřišlo mu to cizí. Přestože by mu bez pochyb přišlo trapné chodit po obchodě s žertovnými předměty nahý, byl si jist, že by to udělal, kdyby mu to pán řekl.

Už se necítil smutně nebo příliš zmateně. Jenom prázdně. Přál si, aby se mohl přinutit k více reakcím, protože je očekával nejen on, ale i jeho pán.

Myslel jsem, že sis přestal přát již před lety. Přestal, ale někde cestou opět začal. Byla to jen jedna z věcí, která se na něm v průběhu minulých měsíců změnila.

„Ahoj." Od stolu, kde jedli pánovi přátelé, přišel pán s talířem jídla. „Co kdybys zkusil něco sníst? A já si vezmu Teddyho."

Severus se podíval na talíř, bylo na něm nejméně kořeněné jídlo, které pán dokázal sehnat. Obyčejné brambory. Zelenina bez soli. Maso s trochou koření. Zřejmě si pán myslel, že pár dní bez jídla stačilo, aby mu koření podráždilo žaludek. Severusovi na tom nijak zvlášť nezáleželo, neměl hlad.

„Děkuji, avšak jídlo právě teď nezní moc přitažlivě." Severus talíř od pána nevzal a opět poslal míč pánovi Teddymu.

Pán se nepohnul. „To je mi jedno. Vím, že jsi rozrušený, takže nemáš pocit hladu, ale Hermiona mi vyprávěla, jak se někteří vyhladověli k smrti. Čím dýl nebudeš jíst, tím menší budeš mít pocit hladu. Není to pro tebe dobré. Sněz alespoň zeleninu. A brambory – brambory jsou také zelenina – tak trochu."

Doopravdy? To jsem neměl tušení. Severus naklonil hlavu. „Je to příkaz?"

V zelených očích šlo těžko číst. „Ano. Teddy, pojď sem! Je čas na večeři!"

Severus shlédl na talíř, který mu pán položil do klína. Žaludek se mu obrátil jen při pohledu na jídlo. Když někdo prožil nějakou emoční bolest nebo šok, jídlo se stávalo výzvou. Měl pocit, že nedokáže nic polknout, nebo to v sobě udržet, natož aby si to užil.

Jedl jsi rozkládající se krysy, v porovnání s tím je snězení trochy zeleniny ničím. A stejně jako u těch krys, nemáš na výběr.

Zalétl pohledem k pánovi. Seděl u stolu ve společnosti šesti nebo sedmi lidí, mezi nimiž byli pán Ron, paní Hermiona a pán George. Severusovi nevěnoval pozornost.

Mohl bys to prostě hodit do koše, přemítal. Mezi všemi těmi zbytky nepozná, že to je od tebe. Promnul si čelo. Nemůžeš to udělat. Musíš ho poslechnout, dělá to pro tvé vlastní dobro.

Nabral si na lžíci trochu bramborové kaše. Již nežral jako pes. Opatrně si ji vložil do pusy a přál si, aby mohl použít své nitroobranné štíty, aby dokázal nevnímat hrubou a přesto hladkou texturu jídla.

Krátce poté, co snědl své jídlo (jenom zeleninu včetně brambor), si uvědomil, že musí na záchod. Podíval se na svého pána, který byl stále zaneprázdněný konverzací se svými přáteli a nevěnoval Severusovi, který seděl sám na podlaze obývacího pokoje, pozornost.

Jdi za ním. Jdi za ním a zeptej se ho, jestli můžeš jít na záchod. Nemusíš přerušovat jejich rozhovor, ani nikoho rozptylovat. Ani si nevšimnou, že jsi tam. Nebude muset vstávat, řekni mu, že to zvládneš sám. Přestože v posledním roce jen zřídkakdy vstoupil do koupelny sám, byl si jist, že by mohl jít na záchod bez nějakých nepříznivých důsledků. Toaleta v něm vyvolávala jen minimum strašlivých připomínek.

Pomalu se zvedl. Klouby měl mnohem zatuhlejší, než si pamatoval z doby před pouhými pěti lety. Zaváhal, než vyhodil svůj talíř do odpadkové koše, protože nechtěl plýtvat s masem. Přestože neměl hlad, představa, že plýtvá jídlem, byla strašlivá. Měl nutkání strčit pečlivě nařezané kousky masa do kapsy svého hábitu pro případ, že by v příštích několika dnech dostal hlad.

To maso se začne kazit a smrdět. A ty ani nemáš hlad, tak proč by sis schovával jídlo? On není ani Monstrum, ani pán Müller. Nebude ti brát jídlo.

Severus rychle sebral maso z talíře a strčil ho do vnitřní kapsy, než si toho pán všimne. Nevěděl, proč ho při tom začalo pálit čelo, přece nekrade jídlo, které by jinak mohlo být zkonzumováno jeho pánem.

Několika tichými kroky došel do kuchyně. Jeho nahá chodidla při kontaktu s chladnými dlaždicemi zajásala. Přál si, aby byl o několik stop nižší, aby si nikdo nevšiml, že se blíží ke svému pánovi. Nejlepší otroci byli ti, kteří byli podobně jako domácí skřítci nepovšimnuti.

Samozřejmě, Severusi. Nemůžeš být vynálezce obranných kouzel, nemůžeš učit obranu proti černé magii, nemůžeš vařit lektvary, vlastnit lékárnu nebo učit děti lektvary. Jsi otrok a odhodlaný být co nejlepší. Úžasné. Protichůdné myšlenky vyvolaly bolest hlavy, která byla jiná, než pálení na čele.

Když se přiblížil, kousl se do rtu. Měl si kleknout pánovi po bok, nebo se k němu prostě jen sklonit a zašeptat mu do ucha? Když mezi nimi nebyly zavřené dveře, takže nemusel za normálních okolností klečet. Ale něco od svého pána žádáš, to vyžaduje klečení.

Zhluboka se nadechl a klekl si vedle pána. „Pane?" zašeptal a doufal, že ho pán vezme na vědomí bez povyku.

Pán se na něj usmál. „Ahoj." Promluvil natolik hlasitě, že jim začali věnovat pozornost všichni u stolu. „Snědl jsi všechno své jídlo?"

Ne, ale zbytek jsem schoval. „Ehm... ne, pane. Jen tu část, kterou jste požadoval."

„Dobře. Díky." Pán ho pohladil po vlasech, a to něžné gesto vyvolalo v Severusovi zděšení.

Proč? Proč tě to znechucuje? Prokazuje ti tím svou lásku. Pokud tě znechucuje to, že jsi milován, možná bys to měl přehodnotit. Nezasloužíš si, abys byl milován.

Severus si odkašlal. „Musím použít koupelnu, pane, s vaším svolení. Mohu jít sám, abych vás ještě více nerušil ve vašem hovoru."

„Ach, Severusi..." Pánův úsměv pohasl. „To je dobře, že... ehm... Jít sám..."

„Já půjdu," zvedla se paní Di'Angelo. „Už jsem dojedla. Ty jez Harry, my to zvládneme." Usmála se na Severuse.

Ne, pane, doopravdy. Zvládnu to sám. Kdyby ho čekal bidet, mohl by potřebovat pomoc, přestože nikdy neslyšel o nikom, kdy by se topil v bidetu. Avšak nebyl v pozici, aby mohl odporovat, a tak následoval ženu do koupelny.

Koupelna pána George byla obrovská. V souladu s jeho oblíbenou barvou a jeho barvou vlasů byly záchod, umývadlo a vana oranžové. Zrcadlo veršovalo o vašem vzhledu a toaletní papír lemovaly vtipy. Severus se ho předchozího večera bál použít. Měl strach, že bude očarovaný svědivým nebo hemoroidovým kouzlem.

Nadzvedl si hábit a sedl si na mísu. Doufal, že to bude mít rychle za sebou, aby se pánova kamarádka mohla vrátit ze svého nepříjemného úkolu.

Avšak ta nevěnovala Severusovi nejmenší pozornost a vzhlížela se v zrcadle. Narovnávala si spodní prádlo, a pak si začala upravovat rtěnku. Myslel by, že zapomněla, že tu je, když promluvila. „Užil sis to tu včera v noci? Muselo to tu být mnohem volnější než u Harryho."

Severus si předchozí noc neužil. Zůstal vzhůru a zíral na očarovaný strop plný hvězd. Dokázal usnout vždy jen na chvilku, jinak přemýšlel o pánovi a pánovi... ne o Teddym. Jen o Teddym.

Severus vedl na toaletě jen zřídkakdy konverzaci. Byl si jist, že to nebylo místo, kde by se mnoho lidí vybavovalo. „Pán George je velmi hodný."

„Ach, samozřejmě, že je hodný." Přehodila si vlasy na druhé rameno. „Víš, to, jak ses poslední týden choval, Harryho doopravdy vykolejilo. Byl jsi osina v zadku."

Pokud byl pán ‚vykolejený', tak co pak byl Severus? „Omlouvám se za to. Domnívám se, že pán doufá, že během několika týdnů se vše opět srovná."

Hůlkou si natáčela své nepřirozeně husté řasy. „To je směšné," odfrkla si.

Severus se neohrabaně zvedl a natáhl se pro splachovadlo, aby spláchl obsah záchodu. Protože paní Di'Angelo stála před umývadlem, nemohl ho použít.

„Harrymu a jeho rodině působí mnoho problémů, že se takhle chováš. Přinejmenším předtím kolem tebe nemusel chodit po špičkách. Bože, kdybych já měla otroka, jako jsi ty..." Protočila oči a zkontrolovala si pohledem do zrcadla, jestli nemá mezi zuby kousky jídla. „Prostě buď rád, že nejsi můj. Zatím."

Prostě buď rád, že nejsi můj. Zatím. Neuvědomoval si, že to mezi nimi bylo vážné, a už vůbec ne tak vážné. Jak mohl být tak slepý? Jak zaměřený jen na sebe byl, když si nevšiml, že se jeho pán možná chystá ženit?

Nebuď směšný. Řekl by ti, kdyby se tu holku chystal požádat o ruku. To byla pravda, protože pán mu předtím říkal víc, než by nejspíš měl. A navíc mu žádost o ruku připadala vysoce nepravděpodobná, protože stále nebyl přesvědčený, že pán je heterosexuál. Nebyl žádný zvláštní důvod, proč si to Severus myslel, ale myslel si to téměř po celou dobu, co pána znal, ne jenom od minulého roku, ale od začátku 90. let.

Zaťal zuby. Bolest hlavy se změnila z intenzivní na palčivou. Těžce polkl a snažil se udržet obsah svého žaludku na místě. Nevolnost, která ho v kombinaci se závratí najednou zasáhla, by byla nesnesitelná, kdyby ji moc dobře neznal z dřívějška.

Paní Di'Angelo si povzdechla a odstoupila od umývadla. Jehlové podpatky zaklapaly na oranžových kachličkách. „Co kdyby ses pohnul? Nebudu tu stát a hlídat tě celý den."

Po chvíli se začal byt vyprazdňovat. Pán Dean Thomas a jeho snoubenka odešli, zatímco byl Severus na záchodě. Pánové Jordan, Wood, Ron a George brzy odešli do ulic Prasinek vyřešit famfrpálové skóre ‚jako muži'. Paní Ginny prohlásila, že ji čeká kupa papírování (a vyměňovala si při tom pohledy s pánem, které Severusovi neunikly). A že se musí vrátit domů.

Zůstali paní Hermiona, paní Di'Angelo, pán a pán Teddy. A Severus, přestože si byl jist, že o něm ani nevědí.

„Upřímně, občas se mi kvůli němu chce řvát." Paní Hermiona pomáhala pánovi uklidit kuchyňskou část otevřeného bytu.

„Takoví jsou muži, jídlo, spánek a sex." Paní Di'Angelo stále seděla u stolu. „Až na Harryho, ten je jiný." Usmála se sladce.

Severusův dávicí reflex se otupil, když byl vlastněn pánem Westonem, ale nyní se zase začal projevovat. Bez ohledu na její přeslazené chování stěží chápal, proč by mělo být považováno za kompliment prohlášení, že je někdo jiný než ostatní muži. Co by za to dal, aby byl jako ostatní muži. Pán nejedl příliš mnoho a byl docela prudérní, i když ho Severus špehoval při intimnostech s paní Di'Angelo. A navíc ho nikdy neviděl spát. Navíc byl od ostatních mužů odlišný i v dalších věcech, avšak Severus by ho nikdy nepřivedl do rozpaků tím, že by je zveřejnil.

Miluješ ho. Miluješ svého pána. Přestože je parchantem Jamese Pottera. Miluješ ho pro jeho dobrotu, za to, jak se k tobě chová. Přirozeně mu důvěřuješ, přestože se ti nelíbí, co občas dělá. Kdybys nebyl otrokem a mohl ho tedy pána ponížit, jak jsi to dělával, řekl bys, co právě řekla paní Di'Angelo? Ne, kdybys ho miloval.

Pán Teddy pronásledoval Křivonožku po celém bytě a pronikavě křičel. Severus byl docela rád, že Gik zůstala doma, její zdraví bylo stále křehké a potřebovala si odpočinout od neustále energetického pána Teddyho.

Paní Di'Angelo se zvedla a dlouhými kroky přešla k pánovi. Objala ho a vyrušila z jeho práce „Miluji tě," prohlásila tiše.

Severus se prudce postavil. „Omluvte mě, pane, mohu jít dolů?"

Pán se otočil. „Dolů? Jako do obchodu? Je zavřený a je tam tma. Nebylo by to trochu podivínské..."

„Měl jsem v plánu zůstat v zadní místnosti." Severuse přiblížil ke dveřím, bosá chodidla schovaná pod dlouhým modrým hábitem.

„Ehm..." Pán vypadal nesoustředěně a ještě aby ne, protože ruce paní Di'Angelo bloudily po jeho hrudi – přímo před paní Hermionou a Teddym! „Ehm, jasně. Dobře. Jen, ehm... buď hodný."

Když za sebou zavřel dveře a scházel po schodech, zaslechl jak paní Hermiona prohlásila: „Někdo nám trochu žárlí."

***

Harry našel Severuse sedět na dřevěných schodech vedoucích ze zadní místnosti do bytu nad ní. Posadil se vedle něj a počkal, až Severus skončí s nemotornými úklonami na schodech. Pak promluvil. „Jsi pořádku? Vypadáš trochu zeleně," nadhodil téma.

Severus si sedl zpět na schody. „Omlouvám se, pane. Jsem v pořádku."

„Ne, ne, nelži mi. Nejsi v pořádku. Lidé, kteří jsou v pořádku, nevypadají jako ty. Vypadáš jako bys ztratil nejlepšího pří..." Zarazil se. George mu předchozího dne řekl to samé a konečně mu to došlo. Když Severus několik dní seděl v rohu a trucoval, doopravdy měl pocit, jako by ztratil nejlepšího přítele. Nyní se cítil o trochu líp, protože se Severus vrátil ke svému obvyklému chování. Ale sebestředně nikdy neuvažoval o Severusovi, možná měl i Severus pocit, jako by ztratil svého nejlepšího přítele. Nemohl na Harryho pohlížet stejně, když nyní znal jejich minulost.

„Gik je v pořádku. Jsem rád, že dnes mohla strávit nějaký čas o samotě."

Harry zamrkal. Samozřejmě, Severusův nejlepší přítel je Gik. Nepohlíží na Harryho jako na přítele, ale jako na nadřazeného. A jako na osinu v zadku.

Severus se záměrně vyhýbal Harryho otázkám. A Harry se zlepšoval v rozpoznávání jeho zmijozelských manévrů. Jen kdyby byl lepší v rozpoznávání jiných věcí. Hermiona ho poslala dolů, aby si se Severusem promluvil. Říkala, že Severus potřebuje, aby byla pozornost věnována jemu. Pokud to říká... Podle Harryho zkušenosti se Severus přílišné pozornosti obával.

Natáhl se a položil ruku na Severusovu. Tomu, jak se pod ní Severusovy svaly napjaly, nevěnoval pozornost. „Je něco špatně? No, však víš, víc než obvykle? Doufal jsem, že se bavíš." Severus se nikdy nesocializoval s Harryho přáteli, ale jenom s Křivonožkou a Teddym. Člověk by si myslel, že je bez společnosti svého věku zoufalý, ale před tím, než odstranil své nitroobranné štíty, společnost Křivonožky, Gik a Teddyho Severusovi často vyvolala úsměv na tváři.

Možná to byla další věc, které se po odstranění nitroobranných štítů změnila.

Severus si volnou rukou promnul spánek. „Není potřeba, aby se pán strachoval o zábavu svého otroka. Neexistuji proto, abych se bavil."

„V mém světě ano," odporoval Harry. „Hermiona si myslí, že bys mohl být, však víš, že bys mohl trochu žárlit, že poslední dobou trávím spoustu času s Angelou." Harry cítil, jak zrudnul a doufal, že Severus netuší, kolik času s ní tráví.

„Miluji tě a chci, abys byl šťastný a spokojený, ale nevím, co udělat." Severus neodpověděl, a tak to Harry zkusil znovu. „Mohl bys mi s tím nějakým způsobem pomoci?"

Harry pro Severuse dělal ústupky, které majitelé obvykle pro otroky nedělali. Když musel kvůli bystrozorskému výcvikovému programu odjet, vozil mu dárky a sladkosti. Vždy se ujistil, že u sebe má zdroje intelektuální zábavy jako francouzské knihy, puzzle, Rubikovu kostku, rádio a další. Zadával mu nenáročné úkoly jako zametání a mytí nádobí. Nevěděl, jak poskytnout Severusovi kamarády v jeho věku, aniž by koupil další otroky, což bylo něco, co mu bylo proti srsti, ale zkusil by téměř cokoli jiného.

„Právě teď o ničem nevím," promluvil Severus tiše. Zvedl smutné oči a střetl se s Harryho pohledem. Harry sevřel jeho ruku pevněji a Severus pokračoval: „Pamatuji si vše, ale to nic nemění. Nemám žádná práva a nemám na nic nárok. Mou jedinou touhou je sloužit vám."

„Nevěřím ti," prohlásil Harry ploše. Nedokázal si představit, že by někdo měl tak jednoduše nesmyslný cíl jako jediný smysl života. Harry měl mnoho cílů. Chtěl se stát bystrozorem a dopadnout potenciálního Temného pána dřív, než bude příliš pozdě. Chtěl transformovat ministerstvo, chtěl dostat Luciuse Malfoye do vězení. Chtěl být ten nejlepší možný adoptivní táta pro Teddyho. Chtěl se oženit a mít další děti. Chtěl spát. Chtěl pomoci Severusovi, aby byl šťastný a zdravý. Měl mnoho cílů, a to mu bylo jen devatenáct. Nedokázal si představit, že by Severus mohl mít jen jeden.

„Nemohu svému pánovi lhát," připomněl mu Severus.

„Neobviňoval jsem tě ze lhaní, jen prostě nemůžu uvěřit tomu, co jsi řekl. Musíš mít více cílů, než tento. Není tvým cílem získat hůlku?"

Severus přikývl. „Abych vám mohl lépe sloužit."

„Nechceš svou hůlku pro osobní bezpečí? Nechceš ji, aby ses cítil v bezpečí?"

„Věřím, že mě v bezpečí udrží můj pán," odpověděl Severus jednoduše. Zadíval se na své nehty a začal si olamovat rozštěpené konečky.

„Doopravdy?" Harry se k němu naklonil a tiše se zeptal. „Tak proč máš v kapse kousky masa?"

Severus se odtáhl a oči se mu rozšířily hrůzou.

Pokud to situace dovolovala, Harry vždy alespoň po očku Severuse sledoval. Koutkem oka se ujišťoval, že ví o všem, co Severus dělá. Věděl, když Severusovi teklo z nosu, nebo ho něco svědilo. Žádným způsobem by mu nemohlo uniknout, že si schovává jídlo.

To Severus dělal často. Spoustu svého volného času ve své zvířecí podobě strávil tím, že si schovával jídlo do okapu. Velkou část podzimu Harry strávil tím, že pod Severusovou postelí hledal zdroj strašlivého zápachu. Nemohl ho za to vinit. Harry jednou dostal výprask páskem strýce Vernona za to, že si pašoval do svého přístěnku sušenky. A léto před čtvrtým ročníkem hromadil jídlo pod uvolněným prknem v podlaze. Na druhou stranu Harry v té době neměl své další jídlo jisté. Severus už byl s Harrym dostatečně dlouho na to, aby věděl, že by mu Harry nikdy jídlo nevzal.

„Nezlobím se, že jsi to udělal, protože máš pocit, že musíš. Je to jen další věc, kterou spolu musíme překonat. Ale můžeš upřímně říct, že mi plně důvěřuješ, když tohle děláš? Nebo to říkáš jen proto, že je to bezpečná odpověď?"

Vypadalo to, že Severus vidí něco velmi zajímavého na schodu pod sebou. „Ach... to jsem byl naučen říkat. A je to pravda. Věřím vám. Jen... není to osobní."

Harry před něj strčil nataženou ruku s otevřenou dlaní. „Vyhoďme to maso. Slibuji, že jestli budeš mít kdykoli hlad a řekneš mi to, dostaneš něco k jídlu."

Severus zaváhal, ale nakonec vložil kousky vepřového, pokryté kousky vláken z hábitu do Harryho dlaně.

Harry je sevřel v ruce a chtěl je v nejbližší možnou chvíli vyhodit do odpadkového koše. „Je to pro tebe těžké, sledovat mě s Angelou, že?" Nebyl úplně nevšímavý k tomu, jak se Severus v blízkosti jeho přítelkyně chová. Angela mu řekla, že je Severus zvyklý sdílet jeho pozornost jenom s Teddym, a že si na to bude muset zvyknout. Hermiona dokonce řekla, že Severus viditelně žárlí.

Severusovi chvíli trvalo, než promluvil. „V jistém smyslu, ano."

„Zvykneš si na to, slibuji." Harry chtěl Severusovi sevřít ruku, ale měl svou plnou masa. „Miluji tě. Miluji tě přesně takového, jaký jsi. Ať už s nitroobrannými štíty nebo bez nich. Doopravdy neočekávám, že ten šok přes noc překonáš."

Severus se roztřeseně nadechl. „Ano, pane."

„Pane. Severusi, nemusíš mi tak říkat. A ty to víš. Můžeš mi říkat Harry, jen Harry. Vím, že je to proti zákonu, ale co jejich oči nevidí, jejich srdce nebolí."

„Zákon není ten problém, jde to proti zotročovací kletbě. Není mi to dovoleno. Omlouvám se, pokud to není odpověď, kterou jste chtěl slyšet, ale i kdybych vám chtěl říkat... říkat..." Nutil se to vyslovit. „Harry, nemohl bych."

Harry. Harry. Nepamatoval si, že by někdy slyšel ten hluboký baryton pronést jeho jméno, aniž by se mu posmíval. Snape Harryho vždy oslovoval ‚Pottere'.

„Ale můžeš," trval na svém Harry. „Právě jsi to řekl."

Severus si promnul čelo. „Mohu to říct v kontextu. Mohu říct lidem, kdo je můj pán. Mohu vyslovit to jméno. Jen ne, když oslovuji vás."

„Nikdy jsi to nezkusil," podotkl Harry. „Kdybys otevřel pusu a pokusil se říct ‚Harry', nevyšel by z tebe žádný zvuk?" Nepamatoval si, že by některá z knih o otroctví něco takového tvrdila. Na druhou stranu si z toho, co četl, pamatoval jen málo. Hermiona to označovala jako syndrom ‚nebelvírského kluka'. Harry doufal, že to je něco dobrého.

Severus zavrtěl hlavou. „Pokud bych dokázal překonat bolest hlavy, mohl bych to říkat. Ale stálo by to za námahu z vaší strany, kdy byste se musel v pravidelných intervalech dotýkat mého čela?"

Žádné ‚stálo by to za tu bolest, kterou bych trpěl', ale ‚stálo by to za námahu z vaší strany'. Severus odstranil své nitroobranné štíty a stále stavěl Harryho jako prvního. Ze zvyku, z povinnosti nebo z nějakého dalšího důvodu?

„Ne. Nechtěl bych, abys trpěl přílišnou bolestí. Možná bychom mohli..." Harry si povzdechl. „Na něco přijdeme. Tvá hlava," ukázal na Severusovo čelo.

„Ten design je velmi atraktivní, mění se na základě toho, kdo mě vlastní. Musíte být hrdý."

Harry otevřel ústa, aby se bránil, když si všiml, že se koutky Severusových rtů trošičku nadzvedly. No tak, hraj s ním. Chovej se k němu jako k Ronovi nebo Seamusovi nebo jinému kamarádovi. Jen jemněji. „Jasně, jsi úžasný. Poslouchej, ta hlava tě musí zabíjet. Mohu se jí dotknout nebo..." Před měsícem by se Severusovy hlavy dotknul bez dovolení, aniž by o tom vůbec přemýšlel. Nyní měl pocit, jako by bez povolení narušoval Severusovu soukromou bublinu.

Severus naklonil hlavu a z čela si odhodil vlasy, aby k němu měl Harry snazší přístup. Bylo zapálené, že jen pohled na něj bolel. „Nemusíte se ptát. Jsem váš, abyste se mě dotýkal, pokud chcete."

„Takhle to nefunguje." Kůže pod Harryho rukou pálila. „A nechovej se, jak kdyby ano."

Horečka začala okamžitě ustupovat a kůže splaskávala. Když Harry svou ruku odtáhl, znamení už nebylo rudé, ale bílé a téměř splývalo se Severusovou barvou kůže.

„Lepší?" zeptal se Harry.

Severus přikývl. „Mnohem lepší. Mám vyhodit to maso? Jsem si jist, že byste se rád vrátil k přátelům."

Jen přes mou mrtvolu. Pokud by Severusovi věřil a vrátil mu to maso, Severus by si ho mohl znovu strčit do kapsy. Nepotřebovali mít pod kobercem strčený hnijící maso. „Chci jít domů. Co kdyby sis došel pro svou tašku a rozloučil se s Georgem a Křivonožkou? Já připravím Teddyho."

Severus se konečně usmál a ukázal své zkažené polámané zuby. „Myslím, že je to skvělý nápad."