Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

Kapitola 64: Magická slova

Gik zatlačila packami do Severusovy hrudi a zasekla se do ní drápek po drápku. Severus ji hladil po zádech a ona bez přestání vrněla. Chrčení, které vycházelo při dýchání z jeho hrudi, s jejím vrněním docela pěkně ladilo.

„Nemyslím si, že by mohlo ublížit, když se ho zeptám," dumal potichu Severus. „Koneckonců co nejhoršího by se mohlo stát?"

Mnohonásobné prokletí. Tlučení. Jed. Hladovění.

Ne, ne s u pána. Pán takové věci nedělal. Netrestal skrze fyzickou nebo dokonce emociální bolest. Trestal nudou, pokud to bylo nezbytné, což nebylo až tak hrozné. Ale faktem bylo, že bylo obtížné udržet nitroobranné štíty dole, aby měl trest vůbec smysl.

„Pán ne," prohlásil Severus nahlas. „Nebude se zlobit, když se ho zeptám. Není to tak, že bych se snažil vymámit povolení ji používat. Jen si přeji zjistit, co se s ní stalo." Napadlo ho, že pokud ji nemá v úmyslu používat, není důvod, aby věděl, ale rychle tu myšlenku zahnal. Kouzelník potřebuje vědět, co se s jeho hůlkou stalo, i když už nebyla jeho.

Gik se otřela hlavičkou o Severusovu dlaň.

„A proč by se měl zlobit?" pokračoval Severus. „Nerozčílí se často a rozčílí ho jen ty nejstrašnější věci. Jako když jsem štípl pána Teddyho."

Hlavou mu projela bolest. Ale proč? Severus si nebyl jistý. Bylo to tím, že nazval pánova adoptovaného syna ‚pánem'? Byla to připomínka a trest navíc, za to že pána Teddyho štípl?

Promnul si čelo. Do nosu se mu dostal kočičí chlup a kýchl. To se Gik moc nelíbilo, takže se odrazila a skočila mu z hrudi na okenní parapet.

Severus se posadil a sundal nohy z postele na zem. Venku byla černočerná tma. Některé noci vídal tisíce hvězd. Při pohledu z okna v pokoji pána Teddyho byla daleko za stromy vidět slabá záře nedalekého mudlovského města. Severus neměl tušení, co bylo vidět z pánova pokoje, protože do něj nikdy nevstoupil.

„Zlobil by se pán, kdybych strávil noc na bidýlku?" uvažoval Severus. Možná by v podobě havrana, zmizela bolest hlavy. Cítil se provinile, že o tom vůbec uvažoval. Záměrné vyhýbání se trestu byla strašná věc. Následkem toho ho hlava rozbolela ještě víc.

Gik se na něj dávala přimhouřenýma očima, jako by ji to vůbec nezajímalo. Avšak Severus ji prokoukl. Havrani ji děsili. Byla malá a máchání takových velkých křídel a takový obrovský zobák stačily k tomu, aby se místo útoku dala na útěk.

Severus se nemohl jít zeptat svého pána na hůlku právě teď. Bylo pozdě, a protože byl pracovní den, byl pán unavený z práce. A kdy jindy se Severus může zeptat? Neměl moc často příležitost se pána na takové věci ptát. Pán trávil večery tím, že pobíhal okolo, hrál si s pánem Teddym a projevoval zájem o zdánlivě vše, co Severus dělal nebo co dělal během celého dne. Předpokládal, že jim tím pán zkoušel vynahradit čas, které strávil v práci a ne s nimi.

Pán by mohl strávit mnohem více času se svými přáteli a pánem Teddym, kdyby Severusovi dovolil vypracovat ty hromady domácích úkolů a esejí, které si nosil domů. Knihy, které pán četl, byly silnější než Severusovo tělo... Nelíbilo se mu, jak všechna ta práce pána stresuje.

Ale pánovi nevadilo, když ho Severus vyrušil nebo když se z ničeho nic na něco zeptal. Vlastně k tomu Severuse povzbuzoval. Nebyl by rád, kdyby věděl, kolik týdnů v sobě už Severus tento problém dusí.

Kočka zamňoukala a přetočila se na záda. Bylo pozoruhodné, že při tom nespadla z parapetu. Severus si odfoukl vlasy z obličeje. „Dobře, ale nepůjdu tam sám. Musíš jít se mnou... jen pro jistotu. Když měl sebou kočku, všechna nebezpečí pánovy ložnice nezmizela, ale pomohlo to vytvořit iluzi, že ano.

***

Harry zpozorněl, když se rozezněl alarm nad Severusovými dveřmi, ale z postele nevstal. Pokud se rozezní i alarm na Teddyho pokoji, pak to bude důvod pro znepokojení. Třeba jde Severus jen na záchod. Možná se jen Gik vydala na procházku. Od té doby, co do ochran zařadil všechny živočichy s výjimkou mikroorganizmů, bakterií a podobně, spustil se alarm často právě kvůli Gik nebo myši. Doopravdy potřeboval problém s myšima vyřešit.

„Pane?" otevřel Severus dveře ložnice a opatrně do ní nakoukl.

Harry koukal s otevřenou pusou. Severus ho v jeho ložnici navštěvoval jen zřídkakdy. Když o tom tak přemýšlel, udělal to někdy předtím? „Ahoj, Severusi. Chceš jít dovnitř?"

Severus zaváhal, ale nakonec vklouzl do místnosti a tiše za sebou zavřel dveře. Stál ztuhle u nohou Harryho postele a paže si tiskl pevně k hrudi. Za ním vklouzla Gik.

„Chceš se posadit?" zeptal se Harry a poklepal na místo v nohách postele. „Nebo bych ti mohl vyčarovat křeslo, jestli chceš. Nebo si můžeš sednout na zem... Jak chceš." Ve skutečnosti doufal, že si Severus na zem nesedne. Poslední dobou se mu to dařilo. Pokaždé, když si poslední dobou sedal na židli nebo na gauč vypadala tak nervózně. A udělal to jen, když byli přítomni pouze Harry a Teddy, ale přesto si občas sedl na židli. A kdyby si za těchto neformálních okolností v soukromí jejich malého domu v Devonu klekl před Harryho, byl by to krok zpět.

Ale na druhou stranu, musel si připomenout, tímhle způsobem se se Severusem pohybujeme. Jeden krok vpřed, dva kroky vzad.

„Pane, žádáte mě, aby si sedl na..." Severusovo čelo zvrásnila hluboká vráska, kterou tam poslední dobou vídal často. Znepokojovalo ho to, co mu bylo povoleno udělat. Harry si nemohl pomoci, ale bylo mu ho líto.

„Postel, zem nebo do křesla," pokoušel se Harry znít nezaujatě. Mávl rukou ke straně postele, kde stál Severus a vykouzlil velké pohodlné křeslo, které vypadalo jako druhá nejpohodlnější věc v pokoji. Kdyby Harry už nebyl pohodlně uložený v posteli, zabíjel by, aby se mohl v tom křesle schoulit.

Severus se kousl do rtu a jedním pohybem se posadil na křeslo. Na bylo klíčové slovo. Nezabořil se do něj, ale prostě se na něm usadil. Harry už na to byl zvyklý. Když Severus seděl na židli, bylo to proto, aby seděl na židli, ne aby měl pohodlí.

Místnosti chvíli vládlo ticho. Severus zíral na své ruce, které měl složené v klíně a Harry se pokoušel na něj nezírat, ale nevěděl, kam jinam se dívat. Chtěl vypadat zaujatě, ale ne příliš zaujatě. To Severus neměl rád.

„Pane?" ozval se nakonec tiše Severus. Z jeho pohledu měl Harry pocit, že je připravený každou chvíli z pokoje utéct. Severus byl den ode dne smělejší, ale všechnu svou smělost ztrácel, když si myslel, že dělá něco špatně, nebo když se Harryho bál.

Harrymu pomyšlení, že si Severus myslí, že má důvod se ho bát, zvedalo žaludek. Harry měl problém zabít i zatracenou myš. A to byl důvod, proč jimi byl dům prolezlý.

Ale na druhou stranu to nebyl on, z koho měl Severus strach, nebo ano? Byl to Nigel Mering, Weston a jeho žena, a další lidé, kteří ho vlastnili. Byli to lidé, kteří ho pravidelně tloukli a mučili jako například König. S takto zdviženými nitroobrannými štíty byly strach a nedůvěra to jediné, co Severus doopravdy znal. Co Harryho děsilo, byl fakt, že to samé mohlo platit i se staženými nitroobrannými štíty.

„Ano," zeptal se a podíval se na něj. Mohlo to být tak po milionté, co s ním navázal oční kontakt, téměř jako by to byla nějaká soutěž v zírání. Dělal to tak pořád. Zpět v době, kdy ho nenáviděl, a nyní, mu tím vyjádřil důvěru. Doufal, že to Severus nebere jako výzvu.

Severus sklopil pohled zpět do klína. Dlouhé prsty se nervózně pohybovaly, když mluvil. „Pane, jednou jste mi řekl, abych za vámi přišel kdykoli budu mít strach nebo budu něco potřebovat."

Harryho napadlo, že to byl důvod, proč přišel. Měl noční můru. Díky bohu ne noční můru, při které by křičel, ale nějakou která s ním otřásla. „Ano, napadlo mě, že proto jsi přišel." Kdyby byl Harry v Severusově pozici, byl by rád, kdyby ho někdo vzal za ruku a řekl mu, že vše bude v pořádku. Obvykle to tak dělal, když byl Severus jen trochu vystrašený, ale už byly v Harryho ložnici. Harry byl v pyžamu a Severus v noční košili – ta situace byla pravděpodobně již teď příliš intimní na to, aby se Severus cítil příjemně.

Severus ještě silněji stiskl ret mezi zuby. Harry mu neřekl, aby s tím přestal, přestože chtěl. Byl to způsob, jakým si Severus pomáhal. Přál si, aby měl jiný způsob, méně bolestivý a destruktivní. Jindy by mu Harry řekl, aby přestal a dal by mu něco jiného, aby na tom svou nervozitu nebo ublíženost vybil, ale teď chtěl, aby už se vyjádřil.

„U-uvědomuji si, pane, že je to velká žádost," Severus mluvil tak tiše, že Harry musel napínat uši, aby ho slyšel. „Nemám právo se ptát."

Ptát? Ptát? Ptát se na co? ‚ Pane, jednou jste mi řekl, abych za vámi přišel kdykoli budu mít strach nebo budu něco potřebovat.' Severus něco potřebuje. Nebojí se, něco potřebuje.

Harry se snažil moc se z toho zjištění neradovat. Ta myšlenka, že si Severus myslel, že k němu může přijít, když má strach, byla jedna věc. Ale to, že by za ním Severus mohl přijít, protože něco potřebuje, byl skutečně velký krok. Nešlo jen o sklenici vody nebo o výlet na záchod, ale o skutečnou potřebu.

„To je v pořádku," ujistil ho Harry rychle. „Zkus přestat myslet tímhle způsobem, Severusi. Co se mě týče, máš mnoho práv, dobře?" Věděl, že kdyby teď řekl, že má Severus tolik práv, jako každý normální člověk, vyvolal by tím u Severuse přinejmenším paniku.

Severus přikývl. „Ano, pane."

Harry čekal, že bude pokračovat, ale nestalo se tak. „Severusi?" pobídl ho. „Nechtěl ses mě na něco zeptat?"

Severus vzhlédl od svých neklidných rukou. „Ano, pane," zašeptal a opět sklopil oči, jako by pohled na Harryho nedokázal snést. „Rád bych se dotázal na status ebenové hůlky s blánou z dračího srdce, o níž se domnívám, že byste ji možná mohl mít ve vlastnictví."

Harry by nemohl být víc překvapený, ani kdyby mu Severus řekl, že si chce změnit vlasy, aby vypadaly jako růžová prachovka. Ebenová hůlku s blánou z dračího srdce? Byla to Severusova hůlka? Harry doopravdy nevěděl, neznal pořádně ani typ své hůlku, natož aby znal jádro hůlky patřící někomu jinému.

„Ebenová hůlka s blánou z dračího srdce?" zopakoval Harry.

Severus zesmutněl. Harry nebyl schopen rozpoznat záblesk naděje v jeho očích, dokud nezmizel. „Nevíte, o čem mluvím," pronesl Severus tiše a sklonil hlavu. „Promiňte mi, pane. Já..."

Ne, ne. Ne zase ten proslov. Jestli ho Harry dnes ještě jednou uslyší, pozvrací se. Přísahal bohu, že by se pozvracel. Zvedl ruku. „Ne, ne. Severusi, myslím, že vím, o čem mluvíš, ale tak trochu jsem doufal, že to trochu víc rozvineš." Mělo ho to napadnout. Severus Snape vždycky byl nepolapitelný bastard.

„Mluvíš o své hůlce?" zeptal se pán.

Severus ještě víc vyvalil oči. Pološíleně začal kroutit hlavou. „N-ne, pane. T-t-ta je nyní vaše, p-p-p-pane. Nepatří m-m-mi. J-j-je..."

Další spouštěč. Další spouštěč, který jenom povede k dalšímu záchvatu paniky. Harry v tom začínal být docela dobrý – bude se doopravdy muset zaměřit na to, aby mohl na univerzitě přednášet kurz o Snapeovi. Byl si jist, že by se ho zúčastnilo mnoho lidí, kteří se se Severusem setkali a chtěli by mu porozumět. Možná jednoho dne, kdyby u Severuse došlo k zázračnému zlepšení, které nikdo neočekával, by Severus mohl být u pozvaným hostem.

„Severusi, dýchej," přerušil ho Harry tichým hlasem. Kdyby promluvil ostře, Severus by se vyděsil. „Dívej se na mě."

Severus zvedl hlavu, aby mu pohlédl do očí.

„Ta hůlka, o které mluvíš..." Harry se zhluboka nadechl. Jak doufal, že tato chvíle jednou přijde, a přesto teď, když tu byla... je Severus na hůlku připravený? Aby používal magii? „Myslím, že ji mám. Když jsem... když jsem tě koupil, dali mi hůlku, která je myslím ebenová. Je taková černá. Je to pravděpodobně ta, kterou jsi před několika lety vlastnil."

Dobrá práce, Harry, pogratuloval si tiše. Neřekl si ‚tvoje hůlka'. Doufal, že jednoho dne bude moci připisovat čemukoliv Severusovo vlastnictví, aniž by sebou Severus trhl nebo mu připomněl své postavení.

„Rozumím," pronesl Severus chraplavě. Slabě.

Nemuč ho. Víš, proč tu je. Harry si povzdechl. „Mám ji a rád bych ti ji dal, ale trochu váhám. Nevím, jestli jsi dostatečně zdravý, abys ji používal.

Severusův výraz se nezměnil, ale Harry to ani neočekával.

„Tím neříkám, že ji jednoho dne nedostaneš," pokračoval Harry a doufal, že volí svá slova moudře. „Dostaneš. Jednoho dne ti ji dám a ty budeš moct dělat, jaká kouzla budeš chtít. Bez omezení." Dobře, pokud nebudeš někoho chtít A.K., ale když si vzpomenu, jak jsi to zkoušel naposledy a moc to nevyšlo, nemyslím, že bys to zkoušel. „Prostě si nemyslím, že je teď ten správný čas."

„Ano, pane," odpověděl Severus. „Bylo bláhové, že jsem se ptal."

„Nebylo." Harry se cítil jako tehdy v prvním ročníku, když se hádal, jestli famfrpálový hráč Jelly Yonnick udělal bláznivý pohyb nebo ne. „Jsem velmi rád, že ses zeptal. Fakt, že ses mě zeptal, znamená, že brzy budeš schopen svou hůlku zase používat."

Ticho. A pak: „Mohu se zeptat jak brzy, pane?"

Na to Harry upřímně nedokázal odpovědět. Ve skutečnosti to rozhodnutí bylo na Severusovi, ale to Harry nemohl říct. „Nejsem si jist. Za pár týdnů. Měsíců. Možná za rok. Ale doopravdy si nemyslím, že by to trvalo dýl, ale nikdy nevíš."

„To chápu, pane."

„Rozumíš, že tím nejsi trestán?" zeptal se Harry. „Není to tak, že bys byl špatný nebo tak něco. Je to jen proto, že no... však víš, ne?"

„Jsem zmatený."

„Ano." Harry si úlevně vydechl, vděčný, že to nemusel říct on. „Není to tvoje chyba nebo tak něco. Je to proto, že zlí lidé způsobili, že jsi zmatený. Kdokoli jiný v tvé situaci by byl stejně zmatený. Zmatenější."

Kývnutí. Severus nejspíš nevěděl, co říct. A Harry taky ne. Cítil se provinile. Teprve před nedávnem dosáhl plnoletosti a věděl, jaký je to pocit, být den za dnem bez hůlky. Avšak nedokázal si představit, že by o ni přišel na tolik měsíců. Od té doby, co zjistil, že magie skutečně existuje, se to nestalo.

„Vím, že je to těžké," přiznal. „Vím, že bys neproklel ani sebe, ani nikoho jiného, že bys neudělal žádnou hloupost – jen si myslím, že kdybys opět dostal hůlku do ruky, byl by to pro tebe ochromující pocit. Vezmeme to pěkně pomalu."

Opět žádná odpověď. Avšak Harry neměl pocit, že by mluvil do zdi. Ne se Severusem. S ním mohl mluvit a mluvit a mluvit a měl jistotu, že ho Severus doopravdy poslouchá, i když neodpověděl, ani nijak nereagoval.

„Vedeš si moc dobře. Když sedíš na židli a jíš u stolu s příborem... je to doopravdy dobré." Odmlčel se. „Avšak aby ti bylo ještě líp, budeme muset začít víc mluvit o minulosti – bože, už to jsou skoro dva roky. A budeš muset zcela odstranit své nitroobranné štíty, ano? Ne dnes v noci, ale brzy, ano?" Nyní to byl on, kdo se kousal do rtu.

Severus nevypadal, jako by se ho to vůbec týkalo. „Jestli si to přejete."

„Myslím, že je to dobrý nápad."

Další ticho. Dlouhé ticho. Ale bylo to nepříjemné ticho. Harry předpokládal, že není nepříjemné, protože oba přemýšlejí. Kdyby byli oba nervózní a přemýšleli, co tomu druhému říct, pak by to ticho bylo nepříjemné.

„Měl jsi noční můru?" pokoušel se být Harry ohleduplný a zeptal se.

Severus zvedl hlavu, aby se na něj podíval. „Vždy mám noční můry," řekl velmi věcně.

Harry zrudl. Severus vždycky způsobil, i když třeba neúmyslně, že se cítil jako idiot. „Dobře, mluvení o minulosti – však víš, o ostatních majitelích a tak, by ti mělo pomoci zbavit se nočních můr. Alespoň to psali v knize."

„V Cestě za uzdravením?"

Severus si toho názvu všiml? „Ano, ale i v dalších. Chceš si o svých nočních můrách promluvit? Občas to pomáhá." Ne že by to Harry poznal na vlastní kůži – zřídkakdy své noční můry s někým probíral.

Severus se zarazil. „Chtěl byste pane?" zeptal se.

Proč vždy řekne ‚pane' zrovna ve chvíli, kdy mám nutkání udělat něco, co on nechce? Přísahám, dělá to naschvál, abych se cítil provinile. Harry zavrtěl hlavou. „Teď ne, jestli nechceš. Možná zítra, nebo pozítří nebo popozítří, nebo o den později... nebo příští týden nebo tak někdy."

Severus přikývl. „Ano, pane, jestli ti to přejete."

„Nepřeji, ale je to něco, o čem musíme mluvit. Až zapracujeme na nitroobranných štítech. Myslím to vážně, Severusi, nestahuj je beze mě, bez mého povolení." Harry si povzdechl. „Podívej, nechci z toho dělat nějaký návyk nebo tak, ale protože už je hodně pozdě, nechtěl bys Bezesný spánek? Pravděpodobně by ti pomohl." Trhnutím otevřel šuplík svého nočního stolku a vytáhl z něj lahvičku Bezesného spánku. Zamračil se, odzátkoval ji a otočil ji hrdlem dolů. Byla prázdná.

„Ten nefunguje, pane," prohlásil Severus. „Já... T-t-t-t-t-t-t-t-ten nefunguje. Mé tělo si na něj zvyklo před mnoha lety. N-Nepamatuji si okolnosti, proč jsem si ho bral, ale jsem si jist, že jsem ho bral.

Sakra. Tvoje tělo si na něj dokázalo zvyknout? Věděl, že si na něj lidé mohou vypěstovat závislost, a pak ho potřebovali víc, aby jim zabral... on už byl na čtyřech dávkách. Bylo to z důvodu, že si na něj jeho tělo zvyká? Každopádně je v kopru. „Jak dlouho to trvalo?"

Severus si opět kousal ret. „Nevzpomínám si, pane. Omlouvám se, měl jsem si to zaznamenat. Prosím..."

„Ne, to není důležité." Nenáviděl, když se Severus omlouval za věci jako tahle. Za věc, která se stala před dvaceti lety. Jak měl v té době tušit, že to teď někdo bude chtít vědět? „Existují jiné varianty, které by sis mohl vzít, a zabraly by? Mohl bych něco mít nebo bych ti je mohl koupit."

„Ne, pane. Ne, pokud jsem si vědom."

Což znamenalo ‚ne'. Kdyby nějaký takový lektvar byl, Severus by ho našel.

„Ach," povzdechl si Harry, upustil lahvičku zpět do šuplíku a zavřel ho. „Dobře, takže co kdybych tě šel uložit? Musíme se vyspat. Zítra je na ministerstvu důležitý den a paní Weasleyová říkala něco o tom, že k ní zítra večer půjdeš, abys jí pomohl s jarními trpaslíky."

***

Úkol poskládat puzzle byl tak trochu podřadný a nesmyslný. Jaký mělo smysl rozřezat krásný obraz na kousíčky, a pak se ho zase snažit dát dohromady? Zvlášť, když tam pořád budou vidět spoje.

Někde k tomu určitě existovala nějaká chytrá analogii, ale Severus se nemínil namáhat a přemýšlet o tom. Toho dne se již musel vypořádat s několika stresory; toaletou, která přetekla, plísní na svém sendviči a dlouhým skokem Gik z vysoké skříně na podlahu, což zcela jistě nebylo pro její mladé dobré. Již se mu dařilo vypořádat se se stresory, o kterých pán mluvil, lépe, ale nepotřeboval pokoušet štěstí.

Utřel vodu kolem toalety, a dokud se pán nevrátí, tak se bude v případě potřeby chodit vyprazdňovat ven. Té trochy plísně na chlebu si pán s největší pravděpodobností nevšiml, takže ji tam nenechal záměrně. Avšak s největší pravděpodobností nevylučovalo druhou možnost. Kdyby ji tam pán nechal záměrně, Severus by ji měl sníst, ale jestli ji tam záměrně nenechal, bude se pán zlobit, když ji sní? Severusovi trvalo patnáct minut, než se rozhodl ten plesnivý kousek sníst, a ne vyhodit... jen pro jistotu.

„Gik," napomenul Severus línou kočku, která se rozvalovala přes půlku puzzle. Měla nepříjemný zlozvyk shazovat dílky z karetního stolku, který připravil pán, a který obklopil ochranami před zvědavýma ručkama pána Teddyho.

Gik líně zívla, čímž vyjádřila svou znuděnost.

„Puzzle na každý den je nudné, ale pán to myslí dobře." Severus našel dílek s očima želvy. „Nechce, abych dělal domácí práce, a chce mi zabránit v nečinnosti. U pána Meringa jsem často drbal podlahu dvacet hodin denně – byla bys raději, kdybych musel dělat to?" Neměl námitky proti těžké práci, protože ta byla důvodem jeho existence, ale mnohem raději by netrávil příliš času na kolenou.

Nebylo moc věcí, které by Severus mohl v domě dělat během své osamělosti, pět dní v týdnu. Nádobí zabralo několik minut, protože šlo jenom o jeho malý talířek a skleničku. Dokonce začal dělat několik dalších maličkostí, jako například zametání nebo rovnávání obývacího pokoje. Mohl, i přes svou inteligenci, najednou pojmout jen určité množství francouzštiny a Rubikova kostka byla prostě frustrující – cítil se tak blízko jejímu vyřešení, a přesto tak daleko. Bylo to jako by se pokaždé, když měl pocit, že je blízko, se jenom více zmátl. Jako by udělal jeden krok vpřed a tři vzad.

S Gik se unavili hraním na schovávanou se Severusem v podobě havrana. Tak byl přibližně stejně velký jako kočka. Obvykle pak odpočívali do té doby, než se vrátili pán a pán Teddy a obnovili jejich zájem.

Aby byl upřímný, přál si Severus, aby s nimi mohl pán Teddy zůstat doma. Ach, věděl, že pro jeho vývoj je socializace s ostatními dětmi důležitá, a že si pán Teddy zcela jistě čas strávený mimo domov užívá. Chtěl pro pánova syna jen to nejlepší – doopravdy chtěl. Velmi mu na něm záleželo. Avšak jeho sobecké já chtělo, aby pán Teddy zůstával doma ním a Gik, protože mu chyběl.

Bylo zřejmé, že Severus nemá být s pánem Teddym o samotě. Bylo tomu tak od té doby, co pán Severuse koupil, ale po tom incidentu se štípnutím se to ještě zhoršilo. Před několika týdny nastavil pán ochrany tak, že se rozezněl alarm pokaždé, když Severus překročil prahy jistých pokojů. Zkoušeli to mnohokrát. Bylo to ponižující. To, že je natolik nedůvěryhodný, bylo ponižující.

Severus byl schopen trávit čas způsobem, jakým to bylo schopno jen několik lidí. Dokázal zcela zablokovat pocity spojené s časem a prostorem a líně přežívat ve stavu nevědomého bytí. Většina lidí k tomu potřebovala kouřit různé byliny, ale Severusovi stačila pouze Nitroobrana. Mohl dny trávit tímto způsobem, ale nedělal to. Myslel si, že by to z něj dělalo špatného otroka. A navíc nechtěl. Chtěl být ostražitý a schopný fungování. Nechtěl to obětovat pro ukončení nudy a zmatení.

Dřív by to udělal. Udělal to. Vzpomínal si na bílý pokoj, na stodolu a farmu pána Müllera. Pamatoval si, jak v tom stavu přežíval a to už nebylo žádoucí. Přestože bylo frustrující mít pojetí o rozhodnutích, které nemohl udělat, upřednostňoval to před životem jako zombie. Věděl, že je jen trochu víc než vycvičený pes, ale raději si toho byl vědom, protože být si něčeho vědom, bylo jedno z mála rozhodnutí, které mohl svobodně udělat.

Neměl stoprocentní vědomí sama sebe. Užíval Nitroobranu, aby se vyhnul přílišnému přemýšlení. Způsobovalo mu to strašlivé bolesti hlavy, ale neměl v tom na výběr. Nechtěl přemýšlet o minulosti, nebylo mu to dovoleno. Věděl, že dlouhodobé nadměrné využívání Nitroobrany by ho mohlo dovést k šílenství, ale to, jak ji využíval, na to, aby se to stalo, nebylo dostatečně rozsáhlé. Bolesti hlavy a letargie, které pociťoval, byly následkem Nitroobrany a s trochou štěstí byly tím nejhorším, co ho čeká, protože mu pán nedovolí, aby své štíty stáhl. Každopádně ne bez jeho svolení.

Zpět do reality ho přivedlo mňoukání Gik, která se hlavou stále otírala o Severusovu ruku. Od té doby, co čekala koťata, byla obzvlášť přítulná, což už něco znamenalo, protože to byla i tak velmi přítulná kočka.

Severus odhadoval, že se koťata narodí kolem 4. dubna, což bylo už jen za několik krátkých týdnů. Pociťoval díky tomu až dětinské vzrušení. Věděl, že mu nebude dovoleno ponechat si koťata, a ani nemohl říct, že by po tom doopravdy toužil. Pán George nabídl, že je prodá ve svém obchodě a dá Severusovi peníze – protože Severus nemůže nic vlastnit, peníze by byly pánovy, což by bylo přirozené, protože Gik je také jeho. Těšilo ho, že jeho pán dostane nějaké odškodnění za náklady za péči o Gik. Věděl, že pán ji vzal domů jenom, protože ji chtěl Severus.

„Ještě chvilku, Gik. Zvládám to rychleji, než..." Severus se pokusil vložit posledních několik kousků puzzle, ale nepřestávající mňoukání ho zastavilo. „Co je?" zeptal se Severus s povzdechem. „Jsem unavený. Zrovna teď si hrát nechci."

Seskočila s karetního stolku. Bříško se jí otřáslo tak, že téměř ztratila rovnováhu. Běžela ke dveřím a škrábala, aby se dostala ven.

„Ne," prohlásil Severus. „Nemám rád, když chodíš ven – mohla by sis ublížit, nebo by ses mohla ztratit. Pokud porodíš venku, můžou ti mladé sníst divoká zvířata." Nevěděl, co by dělal, kdyby se Gik nevrátila na noc domů. Předpokládal, že by se cítil stejně, jako kdyby večer domů nepřišli pán nebo pán Teddy.

Avšak potřeboval si ulevit a lhal by, kdyby řekl, že by mu let kolem pánova pozemku neulehčil na mysli. V podobě havrana byla jeho mysli o tolik jednodušší. Mohl si povídat s ostatními ptáky, kteří se konečně začali po dlouhých zimních měsících objevovat. Dokonce si mohl schovat na později jídlo. Předpokládal, že nesmí jíst, kdykoli se mu zachce. Bude se muset zeptat pána. Avšak schované jídlo mu poskytovalo pojistku pro případ, že by ho pán zapomněl nakrmit. Zásoby musely být často nahrazovány, protože vegetace umírala a maso se kazilo.

Severus se podíval na stojací hodiny. „Pán tu bude za hodinu. Až se vrátí, měli bychom být doma."

Gik však trvala na svém, takže to Severus musel vzdát. Byl slabý muž, slabý otrok a Gik byla pravděpodobně jedna z jeho největších slabostí, protože jí nedokázal říct ne. Ve skutečnosti byla jeho největší slabostí, protože přestože nedokázal říct ne ani svému pánovi, nebyl pán jeho slabostí, ale jeho největší sílou.

„Jenom na dvacet minut." Severus vklouzl do bot, které musel na pánův příkaz nosit, když šel ven. Připadaly mu jako obří betonové bloky připevněné k jeho chodidlům. „Můžu být venku jenom dvacet minut, musím být zpět do té doby, než se pán vrátí." Nepotřeboval, aby se pán vrátil domů po těžkém dni v práci a viděl, jak se Severus potuluje po jeho zahradě. Mohl chodit ven, ale ve chvíli, kdy se jeho pán přemístil domů, měl mu být plně k dispozici. Měl být na kolenou, čilý, připravený vyleštit boty, namasírovat chodidla, nebo v případě potřeby potěšit. Severusův pán od něj tyto věci nikdy nežádal, ale to neznamenalo, že Severus neměl být k dispozici.

Gik opět zamňoukala a tentokrát zaťala drápky do Severusova pěkného zeleného hábitu a zanechala na něm značky, které naznačovaly, že je nevděčný a následkem toho mu na věcech, které mu pán koupil, nezáleží.

„Dává ti březost právo otravovat?" otevřel jí Severus s otázkou dveře. „Doopravdy si nemyslím, že..." A Gik byla pryč. Hnala se chvíli za něčím, a pak za něčím jiným a nechala Severuse samotného, neschopného dokončit větu dalšímu živému tvorovi.

Povzdechl si a loudavě se vydal směrem ke keřům. Měl v plánu se vyprázdnit, a pak vzlétnout a nechat za sebou na zemi své zmatení. Ale protože byl otrokem, na jeho plánech nezáleželo. Nezáleželo na tom, jestli má v plánu ušetřit pánovi další problémy – způsobil jich ještě víc. Nezáleželo na tom, jestli měl v úmyslu pána potěšit – jeho majitel to nechtěl.

Nezáleželo na tom, co měl pro další chvíle v úmyslu, protože to někdo přerušil.

„Ale, Severus Snape," ozval se za ním chladný hlas. „Řekl bych, že jsme se neviděli až příliš dlouho, avšak..."

Severus pustil svůj hábit a otočil se. Všechny myšlenky na močení a let zapomenuty. Na verandě, ze které právě před chvílí přišel, stál nějaký muž. Opíral se o sloupek a balanc mu pomáhala udržet stříbrná hůl. Blonďaté vlasy mu již začínaly bělat a ve tváři se objevovaly vrásky. Usmíval se tenkými rty a pohled šedých očí byl nepřátelský. Ale to nebylo to, co Severuse děsilo.

Co Severuse děsilo, byl mužův postoj – stál vzpřímeně, ramena dozadu a jeho pohyby byla jisté a pevné. Byly to pohyby dominantního muže, muže, který věděl, kdo je a co chce udělat. Byl to také ten typ, který věděl, co je Severus a věděl, že by z toho mohl těžit.

Severus si klekl do bahna a čelo mu přistálo v oblasti mokré od předchozího deště. „Jak vám mohu posloužit, pane?" zeptal se. Přál si, aby Gik zůstala u něho.

„Ale, ničíme takový pěkný hábit klečením v blátě?" vysmíval se muž. „To je přesně tvůj styl."

Severus začal nejistě zvedat hlavu, aby se pokusil muže identifikovat, ale muž na něj štěkl: „Hlavu dolů."

Čelo se vrátilo do bahna.

Muž pokračoval: „Je pán doma, Severusi?"

Jak zná moje jméno? Napadlo ho, že to musí být někdo z jeho předchozího života, nebo někdo ze současného života z období, kdy nebyl při smyslech, protože si nedokázal vzpomenout, kdo to je. Strašná bolest způsobená tlakem nitroobranných štítů ukazovala na první variantu.

„Ne, pane. Není doma," odpověděl Severus. „Měl by být doma za hodinu, avšak pokud byste chtěl počkat vevnitř, vstupte prosím. Udělám vám šálek čaje, pokud..."

„Do hodiny, nebo za více než hodinu?" přerušil ho muž.

Neřekl to právě Severus? „Bude to přinejmenším hodina, možná víc. Je pondělí, v pondělí obvykle chodí domů pozdě, kvůli jednomu volnému dni navíc, který mu poskytuje zaměstnavatel."

„Půjdu dovnitř – udělej ten čaj. S mlékem a cukrem." Kroky mu daly vědět, že muž odešel dovnitř. Severus se postavil a téměř zakopl o špinavý zelený hábit, ze kterého měl před několika hodinami takovou radost. Rozhlédl se, jestli neuvidí Gik, ale naneštěstí nebyla v dohledu. Mohl se jenom zhluboka nadechnout a doufat, že dělá tu správnou věc a jít dovnitř.

Uvařit čaj mudlovským způsobem nebylo zrovna nejjednodušší. Místo nalití vody přímo z hůlky, musel člověk uvařit vodu na sporáku. Avšak Severus měl s tímto způsobem mnoho zkušeností. Pán pil mnoho čaje, zcela jistě mu protékal žilami místo krve.

Kde toho muže jen viděl? Severus znal jeho obličej, znal toho muže. Jména mu protékala mozkem jako voda skrze prsty. Od té doby, co pán vlastnil Severuse, ho navštívil dvakrát ten samý mladý Ir a Severus pokaždé zapomněl jeho jméno. Bylo to věkem, Nitroobranou nebo jeho mentálním zmatením, o kterém pán čas od času mluvil? Nejspíš to bylo nedostatkem potřeby pamatovat si jména lidí výše postavených. Pro někoho, koho vídal jen zřídka, stačilo ‚pán' a ‚paní'.

Avšak u tohoto muže si nedokázal vybavit vůbec žádné souvislosti? Uspokojil ho někdy? Nemohl to být nikdo od Hendersonů? Na takovou práci byl příliš kultivovaný.

Pán je velice důležitý muž, uvědomil si Severus a rychle vyměnil vyštípnutý hrnek za pánův jediný šálek. Mohl by to být někdo velice důležitý – ministerský úřadník. Ředitel časopisu. Velvyslanec jiného státu.

Sloužilo mu to jako připomenutí toho, jak je pro něj jako jediného otroka Harryho Pottera důležité udělat dobrý dojem. Jaká škoda, že nemá hůlku, aby si mohl vyčistit hábit. Jak nepříjemnou se stávala existence bez hůlky. Přál si, aby ho pán brzy považoval za připraveného hůlku opět používat!

Co nejlépe si ve dřezu umyl ruce a obličej a ulízl si vlasy z obličeje. Přelil vařící vodu do šálku a přidal do ní sáček čaje. Společně s mlékem a cukrem vše vyskládal na tác, protože se neodvažoval hádat, jak muž svůj čaj pije, a vše odnesl do obývacího pokoje.

Muž neseděl na pánově nábytku, ale vyčaroval si vlastní křeslo, které stálo čelem k hořícímu ohni v krbu, který musel rozdělat. Severus si nemohl pomoci, ale cítil se trochu uraženě – co je na pánově nábytku špatného?

„Proč jsou dveře otevřené?" štěkl po něm muž. „Táhne tu."

„Omlouvám se, pane. Dveře musí zůstat otevřené, aby mohla kočka zpět dovnitř." Nebyl si jistý, co má dělat s tácem, když byl nyní konferenční stolek na nevhodném místě, protože se muž posadil jinam. „Můžete použít kouzlo na regulaci teploty vzduchu. Jsem si jist, že to pánovi nebude vadit."

Severus se rozhodl, že zkusí množství cukru a mléka odhadnout, přestože se tomu chtěl vyhnout. Použil trochu méně cukru a mléka, než kolik by dal pánovi, který chtěl méně čaje než mléka.

„Naznačuješ mi tím, že nemůžeš kouzlit?" dotázal se muž, když mu Severus podal šálek čaje.

Severusovi se zastavilo srdce. „Tohle je velice osobní otázka a jsem si jist, že můj pán by chtěl, abych to držel v tajnosti." Věděl, že tímhle pravdu jistým způsobem odhalil, ale nezáleželo mu na tom. Jestli byl zbavený magie, neschopen magii používat nebo mu to nebylo dovoleno, byla záležitost jeho pána a nikoho jiného. Severus to nebude odhalovat žádnému cizinci.

Severus se ohlédl přes rameno, jestli třeba nemá štěstí a jeho pán nejde domů, ale neměl takové štěstí.

„Omluvte mě prosím na chvíli." Zacouval ke schodům. „Pane...?"

Muž se spokojeně ušklíbl, ale neodpověděl. Neprozradil Severusovi své jméno.

Severus spěchal nahoru. Necítil se příjemně, že nechává toho cizince samotného v domě, ale musel se převléct. Nechtěl svého pána ponížit – a ani toho muže – stavem svého oblečení. Hábit se mu již předtím urousal ve vodě vyteklé z toalety a nyní byl pokrytý bahnem. To bylo pro otroka sotva reprezentativní.

Strhl ze sebe špinavý hábit a natáhl si čistý. Ten špinavý složil a dal ho stranou. Nechtěl ho nosit dolů, když tam mají společnost. Pak spěchal dolů po schodech a dával si záležet na tom, aby nedělal moc rušivého hluku.

Celou tu dobu se pokoušel vzpomenout si, kdo je pánův návštěvník. Poznával ho, znal ho, ale odkud, ze kdy?

Muž stále seděl ve svém propracovaném vykouzleném křesle přesně tam, kde ho Severus nechal. Díky bohu. Ale na druhou stranu, co jiného by dělal? Pán s výjimkou Severuse nevlastnil nic, co by mělo velkou cenu, takže by muž neměl co ukradnout. Navíc muž vypadal celkem zazobaně, takže ani nepotřeboval krást. Ale vzezření a chování mohou být zavádějící. Například pán byl bohatý a nesnažil se vypadat nebo chovat se jinak než normálně.

„Pojď si kleknout přede mě, Severusi," instruoval ho muž.

Před něj? Proč ne vedle něj? Klečet přímo před někým bylo aktem uctívání. Ukazovalo to na ochotu, zájem. „Jste si zcela jist, pane?" Severus si začal kousat spodní ret. „Nebylo by klečení po vašem boku..."

Mužovy oči ztvrdly. „Poslechni mě."

Severus se s tím hlasem nechtěl hádat. Pán pochopí, že Severus jen plnil příkazy, protože tu nebyl, aby mu dal jiný příkaz. Bude vědět, že se Severus pokoušel být dobrým otrokem.

„Pojď blíž," přikázal mu muž poté, co si Severus klekl metr od něj.

‚Proč' bylo slovo, které nemuselo být součástí Severusova slovníku. Nezáleželo na tom proč, prostě to měl udělat. Otroci to slovo mohli znát, ale používat ho, zpochybňovat pánovy příkazy, dokonce i v duchu, bylo špatným znakem.

Ale proč by se měl k tomu muži přibližovat? Pán to často říkal, aby mohl hladit Severuse ve vlasech, aby se ho pokusil uklidnit, nebo aby to bylo důvěrnější. Ale ne v sexuální rovině. Pán mu říkal, aby šel k němu blíž, aby ho mohl oholit, nebo z něj sundat zbytky ovesné kaše pána Teddyho, která na něm to ráno přistála. Dokonce i paní Hermiona měla motiv, aby ho požádala, aby k ní přišel blíž – ráda mu povídala, co čte, nebo mu chtěla dlaní změřit teplotu.

Ale tento muž? Neměl žádný legitimní důvod, pokud Severus věděl, aby to po něm žádal. „Omlouvám se, promiňte mi, ale nemohu. Zeptám se svého pána, jestli je to potrestatelná urážka, jakmile se vrátí domů. A pokud ji za takovou shledá, bude se mnou podle toho naloženo." Severusův pán neměl vždy pravdu, a to znamenalo, že dělal špatná rozhodnutí ohledně Severusových trestů. Avšak Severus nemohl nic říct.

„Musím se vás zeptat, proč bych se k vám měl přiblížit," pokračoval Severus a zíral na pánův starý koberec. Byl příliš vyděšený, než aby se podíval muži do očí. „Můj pán mi dal jasně najevo, že musím poslouchat pouze něj a ty, které on určí. Nevybavuji si vaše jméno, nebo pánovy instrukce, které by se vás týkaly, takže do té doby..."

„Ty mě nepoznáváš?" Muž se předklonil a Severuse ten náhlý pohyb znepokojil.

Severus se ošil. „Na tuto otázku není jednoduchá odpověď."

„A jak to, že ne? Buď mě poznáváš, nebo ne."

Ach, kdyby to bylo tak jednoduché. „Vybavuji si vás, pane, avšak vaše jméno a okolnosti našeho vztahu neznám. Omlouvám se – pokud by vám nevadilo, kdybyste mi to sdělil, mohlo by to tomuto otroku velice pomoci."

Když muž neodpověděl, Severus se odvážil vzhlédnout.

Muž se ušklíbal. „To je ještě lepší. Pojď sem, hned. Není tu nikdo, kdo by ti řekl, co máš dělat. Uvědomuješ si, že otrok je bez rozkazů zoufalý a k ničemu." Mužovy oči se leskly. „Nechceš, aby lidé věděli, že otrok Harryho Pottera je k ničemu, nebo ano?"

Ne, v žádném případě nechtěl, aby to někdo věděl. Ať už pánovi záleželo na tom, co si o něm lidé myslí, nebo ne, Severusovi na tom záleželo. Nechtěl, aby si lidé o jeho pánovi mysleli něco špatného. Nebo o jeho otrokovi.

Chtěl ten muž šířit o pánovi drby? Ať už pravdivé, nebo ne? Bylo to neuposlechnutí, když poslechne tohoto muže, přestože mu pán řekl, že nemusí? I když tím bude chránit svého pána, což byl jeden z důvodů Severusovy existence? Je nadřazenější poslušnost nebo ochrana?

Možná je klíčovým slovem ‚nemusí'. Pán řekl, že Severus nemusí poslouchat ostatní, ne že nemůže nebo nesmí. Byla to mezera v pánově příkazu, to bylo zcela jisté. Ale byla tam.

Severus zaváhal. Věděl, že možná neposlouchá pánův příkaz, a že zcela jistě jde proti jeho přání. Ale kvůli pánově reputaci se odhodlal. Nyní byl k tomu muži tak blízko, že by ho mohl hladit nebo žádat obšťastnění, ale Severus by to tak daleko nenechal zajít. To by dovolil pouze pánovi nebo těm, které pán jasně určil.

Pán vytáhl hůlku. Byla březová, docela dlouhá a velmi naleštěná. Vypadala nově, soudě podle nepřítomných škrábanců.

„Uklidni se," přikázal mu muž. „Nepoužiji na tebe žádné kouzlo. Nejsi můj, abych to udělal."

Severus se trochu uklidnil. Obavy značí nedostatek důvěry v danou osobu. Obávat se, jestli bude mít nového pána, nebo obávat se, co se může stát v situaci, která nezahrnuje otrokova vlastníka, bylo přijatelné. Nepřijatelné bylo obávat se například toho, jak vás pán potrestá – vlastní vás a vy mu musíte jednoduše věřit. Od té doby, co si uvědomil, že pán nemá vždycky pravdu, to bylo těžší.

V této situaci byla nedůvěra v pořádku. Avšak mužova argumentace dávala smysl. Kdo by seslal kletbu na otroka, který mu nepatří?

Severus se nepovažoval od přírody za důvěřivou osobu, ale nicméně věděl, že této osobě nedůvěřuje. Takže zatímco muž mluvil a často se dožadoval odpovědi, Severus očima sledoval hůlku a ujišťoval se, že se nehýbe.

„Za jak dlouho jsi říkal, že tvůj pán přijede?" zeptal se muž.

Severus neochotně odtrhl oči od hůlku a pohlédl na hodiny. „Každou chvíli, pane. Mohl se zdržet v Doupěti, pokud je doma pán Arthur. Rád..."

"Immobulus!"

Severus spadl ze své stabilní polohy na kolenou a složil se na podlahu.

Kvůli znehybňujícímu kouzlu nemohl mluvit. Nemohl sebou škubnout, poškrábat se a například křeče by byly velmi nevhodné. Nemohl se hýbat, ale mohl přemýšlet. Cítil.

A Severus cítil strašnou bolest na čele, když si uvědomil, jak strašnou chybu udělal, když toho muže vpustil dovnitř, přiblížil se k němu. Dokonce i skrze paniku si uvědomil, že nevěděl, a že vinna možná nebyla nezbytná, ale to znamenalo, že ho musel pustit dovnitř.

Byl to cizinec a ty jsi ho pustil do domu.

Pro mě je každý cizinec! Nebylo divu, že Severusův pán chtěl, aby nakonec stáhl své nitroobranné štíty. Tohle byl důvod.

Naparáděný muž nepřešel okamžitě k dalšímu kroku. Stál nad Severusem a ušklíbal se. „Ty jsi doopravdy mimo. Ani student Mrzimoru by se mě neodvážil pustit dovnitř."

Severus měl pocit, že to byla pohrdavá poznámka. Věděl, kdo byl student Mrzimoru, a přestože si nevzpomínal, že by některého z nich potkal, byl si jist, že to byli úžasní lidé. Možná ne moc opatrní, protože matka pána Teddyho byla jednou z nich a byla mrtvá.

„Ten idiot Potter tě nechal bez možnosti obrany." Muž se sklonil a začal Severuse ohmatávat, dotýkal se různých částí jeho těla. „Dokonce i bez hůlky. Nebo je to pitomec? Bojí se, že ho nebo to jeho odporný dítě zabiješ? Nebo jsi přišel o magii?"

Ani jedno, chtěl vykřiknout Severus. Cítil, že má mokrý obličej – kouzlo nebránilo tomu, aby mu tekly slzy.

Muž si začal mumlat pod vousy. Severus to kouzlo dokázal kvůli tichému hlasu zachytit pouze částečně. Muž mával hůlkou ve složitém obrazci, obrazci, který Severus nepoznával.

A přestože nepoznával mnoho věcí, včetně své minulosti, věděl, že to kouzlo znal.

Trvalo to minutu, než muž skončil. „Ach, podívej, tvá kočka je tu. Bože, ta je tlustá."

Gik měla právo mít trochu vyšší váhu. Čekala mladé. Paní Hermiona říkala čtyři, ale mají být připraveni na to, že se všechna nenarodí živá, protože Gik byla velmi mladá. Severus doufal, že Gik bude v pořádku. Její nateklé bradavky byly tak citlivé.

„Tohle si zasloužíš," pokračoval muž jedovatě. „Chtěl jsi být na Potterově straně? Dobře, tak teď jsi. Je to tvoje chyba, že svět je takový, jaký je. Jenom tvoje. Jak se ti to líbí?"

Muž mu plivl do tváře a slina stekla Severusovi do levého oka. Pak poodešel o několik kroků. Gik pronikavě zamňoukala. A pak vše ztichlo.

Po několika minutách Severusovi došlo, že si může sednout. A proč by toho nebyl schopen? Proč takhle leží na zemi? Podíval se na hodiny a uvažoval, kam se poděla poslední půlhodina. Zaspal ji? Jako by měl v mozku mlhu – doopravdy si nemohl vzpomenout.

Ach, Merline. Zpanikařil, když si všiml, že pánův džbánek na mléko a cukřenka leží společně s pánovým jediným pořádným šálkem v ohni, o kterém si nepamatoval, že by rozdělal. Ignoruje rozum, strčil ruce do ohně, aby je zachránil.

Cín byl celý flekatý a stejně tak porcelán, ale nic, co by magie nedokázala napravit. Severus se necítil dobře, přestože je dokázal zachránit – jak se vůbec do toho ohně dostaly? Co udělal, a proč si to nepamatuje?

Severus se podíval na své popálené ruce, ale nic ho nenapadlo. Nemohl si vzpomenout... skládal puzzle, Gik byla obzvlášť náladová...

Gik. Kde je? Nikdy Severuse na delší dobu neopouštěla, když pán nebyl doma. Její absence do vyděsila nejvíc ze všeho.

„Gik?" zavolal. Ze rtu mu kapala krev, ale nebolelo to. „Gik?"

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro