Harry se usmál při pohledu na Gik hrající si s klubíčkem příze na jeden ze svetrů paní Weasleyové. Když skočila Severusovi na hrud, což nedělala příliš často, Severus se hlasitě zasmál. Kdyby si uvědomil, že není ve Weasleyovic obývacím pokoji sám, jistě by si to nedovolil.

Byl štědrý večer a Harry přišel Severuse zkontrolovat. Věděl, že bude v pořádku, protože na něj dohlížela Hermiona a v její přítomnosti byl Severus celkem uvolněný, ale ukázal se tu Ginny přítel a narušil jejich zápas ve famfrpálu. A Harry prostě musel být vevnitř se Severusem, až Nathana poprvé uvidí. Jen pro jistotu.

Severus o Nathanovi věděl. Bylo mu vysvětleno, že paní Ginny chodí s pánem Nathanem Westonem, a že pán, pán Ron a paní Hermiona s tím nesouhlasí. Také byl varován, že tu pán Nathan zůstane na vánoční večeři. Byla mu navrhnuta možnost, že by mohl zůstat doma sám, přestože tím Harry nebyl příliš nadšený, ale byl to ochotný risknout, protože Severus na tom možná nebyl příliš dobře, ale nebyl hloupý. Byl moudrý, přestože důvody stojící za jeho rozhodnutím byly často pokroucené. Kdyby měl pocit, že se nedokáže vypořádat s Nathanem v jedné místnosti, Harry si byl jistý, že by to bylo zřejmé, a že by Severus něco řekl.

Ale neřekl. Fakt, že ti dva spolu chodí Severuse podle všeho příliš neznepokojoval, pokud vůbec.

Ale pokud by Severus zareagoval špatně, Harry tu chtěl být pro něj, aby ho bránil, utěšil, držel ho – cokoli by bylo potřeba. Slyšel, jak Severus jednou před několika měsíci v noci křičel ‚Pane Nathane, ne, prosím, přestaňte – pavouci!' nebo tak něco, ale to stačilo. Nevěděl, co Ginny přítel udělal, v čem byli zapleteni Severus a pavouci, ale měl představu pavouků lezoucích Severusovým krkem a naskakovala mu z ní husí kůže.

Severus se pomalu měnil. Vypadalo to, že se Harryho míň bojí a ve většině případů se mu dařilo dobře i s Teddym. Občas zapředl nezávazný rozhovor a dvakrát překvapil Harryho tím, že se s ním z ničeho nic podělil o něco z toho, co právě četl. Váhou byl již téměř spodní hranici hmotnosti doporučené pro muže jeho věku a byl si schopný sám stříhat nehty a správně se starat o těch pár zubů, co mu zbylo.

Ne že by těch ‚pár' měl mít ještě dlouho – Harry věděl, že Hermiona, jako dcera dentistů mu k vánocům dá lektvar na růst zubů. Byl to bolestivý proces, takže bude ještě chvilku trvat, než se Harry bude cítit na to, aby ho Severusovi dovolil, ale byl to hezký a štědrý dar. Bylo by hezké, kdyby Severus nemusel uhryzávat maličké kousky jídla.

Harryho začínalo děsit, jakou moc nad Severusovým životem má. Teď to bylo dobré. Severus bez problémů plnil jeho příkazy, protože chtěl poslouchat. A co víc, doopravdy je potřeboval – Harry měl pocit, že bez nich by byl definicí ‚ztraceného'. Ale jestli se vrátí Snape, vše se změní. Harry věděl, že by měl být šťastný, že se Snape může vrátit, ale znamenalo by to tolik komplikací, že ho to příliš nevzrušovalo.

Severus si všiml, že je Harry v místnosti, uklonil se a zamumlal pozdrav.

Harry se usmál a po chvilce se usmál i Severus.

„Je čas na večeři." Sklonil se a podal Severusovi ruku. „Necháme Gik a Křivonožku o samotě a půjdeme se najíst, co na to říkáš?"

Severus zaváhal, než Harryho chytil za ruku. Harryho ruka, mnohem menší než Severusova, ovládala Severusův život. To byla velmi objevná myšlenka.

***

„Jak se daří tvému otci, Nathane?" zeptala se paní Weasleyová, když se rodinní příslušníci a přátelé shromáždili kolem stolu.

Doufám, že jako sovímu hovnu. Harry nabral pečené brambory na Severusův talíř.

„Dobře, paní Weasleyová. Děkuji," odpověděl Nathan. Byl usedlý a nudný. Odmítl si vzít papírovou korunu. „Pustili ho z nemocnice, a předpokládám, že je na tom jako obvykle. Matka říká, že od té doby tráví ještě víc času ve své kanceláři."

George, který seděl vedle Severuse, poklepal Severuse po ruce, která svírala vidličku tak pevně, až byly klouby celé bílé. Trochu se třásl, ale vypadalo to, že ho Georgeovo gesto uklidňovalo. Starý dobrý George. Vypadalo to, že George a pan Weasley Severusovi doopravdy rozumí tak jako Harry, Teddy a možná Hermiona. Harry se domníval, že to bylo tím, že se s ním vkradli za Snapem, aby ho viděli před dražbou u Hendersonů.

Nathan Severusovu přítomnost nevzal vůbec na vědomí. Choval se, jako kdyby tam Severus ani nebyl. Bylo to nejspíš proto, že Severus byl otrok. Nathan nejspíš nenáviděl ten fakt, že sedí se Severusem u stejného stolu – a Harry přísahal, že jestli o tom jenom cekne, bude mít po zbytek života nos dlouhý jako Pinnochio.

„Kde je Angela, ‚Arry?" zeptala se Fleur. „Myslela jsem, že přijde – chtěla jsem ji potkat."

„Ne, tráví vánoce s prarodiči ve Walesu. Slibuji, že se s ní setkáš, pokud spolu budeme chodit dostatečně dlou... Teddy, žádné prasečí rypáky! Sněž si svou zeleninu – prasátka nemají ráda zeleninu!"

„Možná to chtěl naznačit," poznamenal Ron.

„Plasátka!" vykřikl Teddy a z rypáku mu uniklo odfrknutí.

Kolem stolu sedělo dvanáct lidí. Kdyby nebylo magického rozšíření prostoru, které Harry pomohl panu Weasleyovi předtím vykouzlit, v žádném případě by se všichni ti lidé do malé, ale čisté kuchyně nevešli. Teddy byl nejmladší, ale ne na dlouho, protože Fleur pyšně ukazovala bříško o velikosti fotbalového balónu.

„Alespoň se zase neproměnil v kočku," zahihňala se Hermiona.

Teddy měl strašně dlouho kočičí vousky, což bezpochyby pramenilo z toho, že mu neustále dělala společnost Gik. Harrymu to nevadilo – jeho věčnou obavou však bylo, že Teddy promění své tělesné části do ryby. A ryby nedýchají kyslík – znamenalo by to, že by ho Harry musel ponořit do vany? Zemřel by? Hermiona říkala, že jen velmi zřídka metamorfágové přemění celé své tělo na zvířecí, ale i tak to byla jedna z věcí, které ho nenechávaly v noci spát. Teddy a jeho přeměny.

„Musíš ho nějak zakrývat, když jdete do mudlovského světa, Harry?" Ginnyn talíř byl ještě nacpanější než Ronův.

„Jenom když je venku chladno – podej mi prosím puding." Harry nevysvětloval vzhledová kouzla, která na Teddyho používal. Andromeda je občas využívala na Tonksovou a Teddyho, když je vychovávala. Vzhledová kouzla byla jednoduchou magií pro druhé ročníky, ale byla efektivní.

Harry ostentativně s Ginny nemluvil víc, než to bylo nezbytně nutné. Nevěděl, na co si hraje, když chodí s Nathanem Westonem, ale bylo mu to jedno. Miloval ji, ale to neznamenalo, že ji musí mít v tuto chvíli rád.

Sledoval tichou výměnu mezi Severusem a Georgem, aby se ujistil, že je Severus v pořádku. Vypadal v pohodě, ale jeden nemůže být dostatečně opatrný...

„Jebat tu kachnu!" vyjekl Harry a strčil si prsty do pusy. Spálil si je o horký pekáč.

Harry!" napomenula ho paní Weasleyová. „Co jsi to řekl?"

Sakra. Je běžnou věcí, že člověk neříká vulgarity před svou matkou, ale to bylo něco, na co nebyl Harry zvyklý. Nejen proto, že tak příliš nemluvil, ale také proto, že byla jeho matka mrtvá. Ve Weasleyovic domě nikdy nezaklel. No, s výjimkou té noci ve čtvrtém ročníku, kdy zůstali s Ronem vzhůru a šeptem si vyměňovali sprostá slova, která znali. Jak to chlapci v pubertě dělávají.

Ale když někoho najednou překvapí bolest, často řekne slovo, frázi, trochu slangu, jenž nechtěl. V méně šťastné chvíli je toto slovo utroušeno před matkou nebo v Harryho případě před osobou, která k ní měla nejblíže.

Ticho vládnoucí v místnosti dělalo Harryho odpověď ještě složitější a divnější. Všichni v Doupěti seděli a s otevřenou pusou zírali na Harryho. Až na Teddyho, který si spokojeně bubnoval s příbory, zpíval si a tahal za papírový klobouček, který měl na hlavě.

Harry se nadechl na mdlé ‚omlouvám se', když se ozval hlas, který nejméně čekal.

„Pokud Vám nebude vadit, že odpovím za svého pána, paní Weasleyová," prolomil šokované ticho Severusův hluboký hlas, „domnívám se, že pán, v šoku, vyjádřil svou touhu smilnit s hlavním chodem."

Teď byla Harryho chvíle, aby šokovaně otevřel ústa. Řekl Severus právě... řekl. Řekl vtip. O Harrym. Před lidmi, které Severus považoval za veřejnost. Zavtipkoval. Harry Severuse nikdy v životě neslyšel vtipkovat, pokud se nejednalo o zlomyslné průpovídky na něčí účet.

Harrymu se sevřel žaludek a dál na Severuse zíral. Bylo pro něj snadné pochopit ‚proč' to udělal, protože strávil měsíce tím, že se učil, jak Severus přemýšlí. Severus chtěl odvézt pozornost od svého pána, aby ho ušetřil následků za to, že mluvil tak, jak mluvil. Chtěl svého pána ‚zachránit', bránit ho.

To samo o sobě nebylo špatné. To, že Severus promluvil, aniž by ho nejdříve někdo oslovil, naznačovalo, že je ve skutečnosti na cestě za uzdravením. Ale následky měly katastrofické důsledky, tolik se toho mohl bleskově pokazit. Proč musel Severus dělat vlny?

Protože je na tom líp, tak jak to chceš. Chceš, aby se uzdravil, a aby se opět stal Snapem, pamatuješ?

Byl to George, kdo prolomil ohromené ticho upřímným smíchem. „Ten byl dobrej, Severusi – hej, chceš kousek vánočního koláče? Mamka říká, že by se neměly servírovat u stolu, ale já říkám, jsou to ‚koláče', takže..."

***

Chvíli po večeři oznámil pán, že je čas, aby šel Severus do postele. Severus neměl právo protestovat, ale i kdyby měl, neudělal by to, protože byl vyčerpaný. Byl příliš nervózní, takže toho během večeře příliš nesnědl, to že seděl u stejného stolu jako tolik pánů a paní mu svíralo žaludek. Tolik z nich se na něj odmítalo podívat – Severus chápal, že mezi pány a otrokem by mělo dojít k minimálnímu očnímu kontaktu, ale míra, jakou byl ignorován, byla neobvyklá.

Nejhorší ze všech byl pán Nathan. Severus nemohl říct, že by byl šťastný, že toho chlapce vidí. Ne tak, jak by byl šťastný, kdyby se objevil chlapcův otec. Severus si nebyl jistý, jak by zvládl kontrolovat své reakce, kdyby do místnosti vkročil pán Weston. Ale pán Nathan – to bylo snadné. Byl jen další špatná vzpomínka v dlouhé řadě.

Pán Nathan se vyhýbal pohledu na něj víc než ostatní. Severus nechtěl, aby se na něj někdo příliš díval, protože když byl člověk otrokem, bylo to špatné znamení... byly to protichůdné emoce. Věděl, že nechce být viděn, nebo aby si ho ostatní všímali, a věděl, že by to měl chtít... ale chtěl, aby ho viděli. Alespoň trochu.

Pán Severusovi dovolil přeskočit koupel, protože tu bylo příliš mnoho lidí, kteří se vykoupat chtěli, než aby se zdržovali s koupelí, které nebyla nezbytná. Pán mu vysvětlil, že tomu nebylo tak, že by Severus nebyl důležitý, ale nebyla nezbytná, protože Severus neměl strašný tělesný zápach. Severus byl rád, že mu to pán vysvětlil, protože v tu chvíli si Severus myslel, že tím pán naznačuje, že je nedůležitý a zbytečný. Otrok měl být nepovšimnutý, ale aby byl nedůležitý, to byla strašlivá rána.

Pokoj, ve kterém pán, pán Teddy a Severus spali, byl ve třetím poschodí. Bylo to pár pater pod vrchním, takže hluk, který v noci dělal ghúl, byl minimální. Když pán Severuse ukládal do jedné z postelí, dokázal Severus zaslechnout to, jak ghúl mlátí do trubek, jen pokud pozorně poslouchal.

„Tohle je starý pokoj Freda a George," řekl pán a přikryl Severuse. „George dnes přespí u Rona."

Severus pátral v mysli, jaká odpověď by byla vhodná. „To od něj bylo milé, že se pro vás a vašeho syna vzdal svého pokoje."

„A pro tebe," dodal pán.

„Ano, pane." Vzdal se pokoje pro pána, pánova syna a pánova otroka.

„Dobře, takže George mi slíbil, že v této místnosti není nic, co by mohlo explodovat nebo udělat cokoli, co by nás vyděsilo, ale nejsem si zcela jist, že mu věřím. Ale s vánočními crackery sis vedl dobře, jsem na tebe pyšný," pochválil ho pán. „Takže se neboj, pokud něco vydá hlasitý zvuk nebo tu bude něco strašně smrdět. Kdyby se něco takového stalo a já tu nebyl, vždycky pro mě můžeš dojít dolů."

„Teddy," kývl k druhé posteli, „by zaspal i bombardování, takže si s ním nedělej starosti. Záměrně ho nebuď. Za chvilku přijdu a lehnu si k němu do postele."

Pán a pán Teddy budou sdílet postel. Severus se cítil špatně, že bude spát sám v posteli a pán a pán Teddy budou muset postel sdílet. Jak těžké by bylo přeměnit v Doupěti postýlku, uvažoval Severus. Kdyby mohl používat hůlku, udělal by to pro pána. Za svého minulého života si moc nepamatoval, ale věděl, jak taková kouzla použít.

„Jsi v pořádku?" shrnul pán Severusovi vlasy z očí.

Severus pevně zavřel oči, a dokud pánův dotek neodezněl, zůstal napjatý. „Ano, pane." Pevněji sevřel Gik. „P.. předpokládám, že se na mě zlobíte za tu scénu u večeře."

„Ne, nezlobím se," prohlásil pán a smetl imaginární částečky prachu z přikrývky. „Jsem trochu překvapený. Poslední dobou se často stavíš na moji obranu."

„Vadí to, pane?" Severus měl dojem, že přesně to měl otrok dělat.

„Ne, vůbec ne. Jen doufám, že se tím necítíš povinován."

„Cítím," přiznal Severus. „Omlouvám se, pane. Nepředpokládám, že by měl přijít trest?"

Pán se křivě pousmál. „Ne, neměl. Dobrou noc, Severusi. Miluji tě."

„Dobrou noc, pane." Severus si nemyslel, že by měl otrok odpovědět ‚miluji vás', zvlášť pokud to nemyslel vážně. Měl otrok milovat svého majitele? Jen ta myšlenka Severusovi svírala srdce. A jakou láskou? Existuje nějaký druh lásky pro otroky a jejich pány, jako je pro nejlepší přátele, pro rodinu, pro manžele a pro milence? Cítí tu lásku? Je špatný, že tímto způsobem nemiluje své bývalé majitele? Dokázal rozeznat nějaký cit pro pána a další pro pána Westona, ale byly odlišné. Cítil je jinak. Nebyly to ty samé city, a pokud to byla láska, nebyla stejného druhu.

Pán se zvedl a odešel z pokoje. Obvykle nechával dveře přivřené na škvíru, aby měl Severus trochu světla, ale tentokrát ne. Zavřel dveře a nechal Severuse v pokoji s pánem Teddym. Místnost byla temná. Od nikud nevycházelo žádné světlo, protože okna byla zatažená těžkými závěsy. Byla také docela tichá, jediným zvukem bylo slabé bušení z půdy, vrnění Gik a pomalý dech pána Teddyho.

Přitáhl si Gik blíže k hrudi. Nebyla to zlá temnota. Nebylo to jako u Monstra, kde neviděl vůbec nic. Tady taky neviděl, ale nikdo se mu tu nepřikrade za záda a neudeří ho do hlavy tupým předmětem...

Posadil se. Gik svíral pevně u sebe. Když se posadil, nebyla taková tma – viděl světlo z pod dveří. Stíny. Stíny značily, že za dveřmi někdo stojí.

Těžce polkl. Stojí pán ještě přede dveřmi? Zkouší Severuse? Nebo je to někdo jiný, kdo se připravuje, aby vstoupil do pokoje a zneužil Severuse?

Mohl by to být pán Nathan. Pán Nathan je synem pána Westona.

Severus zahnal slzy. Pán Nathan nemá šarm pána Westona. Není tak hubený jako pán Weston. A není moc pravděpodobné, že by měl v pytli pouta a anální zátky. Syn neznamená nezbytně otec.

Ale jestli něco nebylo moc pravděpodobné, znamenalo to, že by to přesto mohlo být trochu možné. A přestože by si jeden myslel, že pán Nathan Severuse nepoužije, když bude ve vedlejší posteli spát pán Teddy... pán Weston by to udělal.

Nohou mu projela strašlivá bolest. Než si uvědomil, co se děje, byl venku z postele. Fantomová bolest. Věděl, že to není skutečná bolest. Monstrum tu není, aby mu vráželo do kostí ostří jako žiletky. Bylo to nemožné.

Paní Brownová mluvila o fantomové bolesti hodně. Bylo to něco, čemu Severus plně rozuměl. Avšak nikdy nemluvila o tom, jak se jí zbavit.

Jdi se zeptat pána, jestli si můžeš pootevřít dveře. Nemusíš ho obtěžovat. A řekni mu, že se bojíš. Prostě vysvětli, že je máš rád otevřené – nejhorší, co ti může říct, je ‚ne'. A určitě tě za to nepotrestá.

Severus políbil Gik na hlavu. Plížil se ke dveřím a modlil se za kuráž ke komukoli, kdo poslouchal. Položil ruku na kliku a začal pomalu otvírat dveře, když uslyšel hlasy. Rozhovor přímo přede dveřmi.

Zarazil se a ztuhl.

„Ale no tak, Harry." Byl to hlas paní Ginny. „Dokážeš odpustit Snapeovi všechny ty strašné věci, které udělal, dokážeš odpustit Percymu, že téměř prodal svou rodinu. Dokážeš odpustit Bellatrix Lestrange, že zabila tvého kmotra... Sakra, dokážeš odpustit Ty-ví-komu, který zabil tvoje rodiče..."

„Přestaň." Pánův hlas byl tichý a rozzuřený. Tak ho Severus slyšel jen zřídkakdy. „Přestaň. S Voldemortem zacházíš příliš daleko. Nemáš tušení, jaké to je, čím jsem si prošel, čím si pořád procházím. Myslíš si, že mi nevadí, že jsou mí rodiče mrtví? Nemyslíš, že bych je chtěl u sebe, aby mi pomohli vychovat dítě – moje dítě, aby mi pomohli... To je něco zcela jiného, Ginny. Neopovažuj se do toho motat."

„Vidíš? Nedokážeš se na mě ani podívat. Nedáš mi šanci vysvětlit – jen soudíš! A dokonce Nathana ani neznáš – mohl by být dobrým člověkem, co ty víš."

Severusovi se sevřel žaludek. Mají diskusi, kterou, jak věděl, by neměl poslouchat. Pálilo ho čelo. Ale ačkoli se chtěl odtrhnout, nemohl. Zůstal, zamrzlý na místě.

„Je?" zapochyboval pán.

„Je milý, Harry. Je..."

„Jasně, ale je dobrým člověkem?" přerušil ji pán. „Je mi jedno, jestli je milý. Milý nic neznamená. Lucius Malfoy může vypadat mile. Kdokoli může být milý. Snape... Snape byl zlejší než kdokoli jiný, koho jsem potkal. Možná s výjimkou Voldemorta. A byl to dobrý člověk!"

Snape. Mluví o něm. Severus věděl, že jeho jména je také Snape, protože to bylo jeho příjmení. Měl pocit, že nemluví o ‚já', se kterým se identifikoval, ale o muži z jeho minulosti. Muži, o kterém odmítal přemýšlet.

„... před několika měsíci jsi mi slíbil, že dostaneš Luciuse Malfoye do Azkabanu. Nepřerušuj mě – nech mě dokončit," prohlásila paní Weasleyová. „Vím, že jsi šíleně zaneprázdněný a nemáš čas ani spát, natož pracovat na soudu."

Pán měl čas spát. Jen to prostě moc neuměl. Severus to poznal podle prázdných flakónků od Bezesného spánku, které našel poschovávané v jejich malém domě.

„Vím, že svůj slib dodržíš, ale řekněme si to upřímně, mohlo by to trvat dalších šest měsíců, další rok, pět let, než si na to vůbec vzpomeneš. S výchovou batolete, prací se Snapem a tím zatraceným bystrozorským výcvikem ti dávám tři roky, než vůbec budeš mít čas nadechnout se."

„Jsem nedočkavá – to víš. Harry, potřebujeme důkazy, aby Luciuse Malfoye odsoudili – možná tě ‚Já jsem Harry Potter' dostane přes Malfoyovu vstupní bránu, dostane tě rychleji skrz bystrozorský výcvik, možná to fungovalo, abys koupil Snapea, možná to funguje, abys nemusel hrát podle cizích pravidel, ale nebude to fungovat před Starostolcem. Celý ten problém se Smrtijedy je velmi závažný – věř mi, hodně jsem o tom četla."

Paní Ginny pokračovala ve svém monologu. „Budeš potřebovat nezvratné důkazy proti všemu, o čem přesvědčil ministerstvo. Budeš muset použít vzpomínky na náš první ročník – chci říct na tvůj druhý ročník. Budeš muset prokázat, že nebyly změněny. Budeš na to muset mít důkaz. Budeš muset prokázat, že Lucius Malfoy přijal znamení zla dobrovolně. Budeš muset dokázat, že nenávidí lidi smíšené krve. Budeš muset prokázat, že vše, co udělal, udělal, protože chtěl, ne proto že by byl pod Imperiem. To nebude snadné, Harry. Bude to vyčerpávající a možná téměř nemožné, protože si jsem jistá, že si kryl záda velmi dobře."

Severus se zachvěl. Cítil, že mu v místě, kde se nacházelo to ošklivé znetvořené tetování, brní ruka. Věděl, co to znamení znamenalo, vzpomínal si, jak se ten had plazil a čas od času pálil... ale odmítal přemýšlet o rozhodnutích, které jeho minulé já muselo udělat, a která vedla k této chvíli.

„Ten deník. Voldemort v tom čase ještě nebyl zpět," prohlásil pán. „To je důkaz, že nebyl pod..."

„Je to mnohem komplikovanější. Nezavalím tě teď právnickými fakty, protože jsi zaneprázdněný. Chápu to. Máš toho nad hlavu."

Paní Ginny si zcela jistě udělala své domácí úkoly pečlivě. Severus měl hodně vědomostí o tom, jak Starostolec funguje, přestože si nedokázal vybavit, jak je získal. Avšak věděl, že pokud chcete usvědčit někoho ze zločinu, zločinu hodného pobytu v Azkabanu, ze kterého už byl očištěn, budete potřebovat spoustu nevyvratitelných důkazů.

„Co to má společného s Westonem, Ginny? Není Smrtijed."

Ne, pán Weston neměl to tetování jako Severus. Severus by to věděl, protože se před ním pán Weston pohyboval často nahý. Dokonce častěji než jeho žena. Pán Nathan také to znamení nemá, přestože jeho fascinace tím Severusovým byla nepříjemná. Pokud si Severus vzpomínal, tak to byla jediná příležitost, kdy mu někdo osahával paži.

Paní Ginny si povzdechla. „Nevím, jak ti tohle říct, abych z toho nevyšla jako děvka."

„No, přiznej si to," vyplivl pán jedovatě.

„Budeš se cítit jako debil, až si uvědomíš, jak to přeháníš," varovala ho paní Ginny. „Když mi Nathan napsal a požádal mě, jestli by se mi mohl dvořit, abychom se mohli jednou vzít a mít spoustu čistokrevných dětí, byla jsem zhnusena. Tak jako všemi dalšími dopisy, které jsem dostala. Ale zejména s ním, protože jsem věděla, že jeho rodiče vlastnili Snapea."

„Nevíš zdaleka všechno, Ginny. Otec Nathana Westona nejen vlastnil Snapea – on ho sakra..." pán se zarazil.

„Ale pak jsem začala uvažovat, mezi jakou elitu Westonovi patří a o všech těch informacích, které bych mohla vydolovat na Malfoye. Mají přátele a chodí na události. To bys ani nevěřil, Harry. Víš o všech těch událostech pro čistokrevné, na které byla moje rodina od pádu Ty-víš-koho pozvána? No, tak oni chodí na dvacetkrát víc událostí, kterých se účastní čtyřicetkrát tolik lidí."

To Severus věděl. Občas se konaly ve Westonovic domě. Než ho pán zachránil a proklel ty, které přistihl při činu, byl Severus použit mnoha muži a ženami. Vlastně mu to nevadilo – dělali věci, které pán Weston nazýval ‚vanilkovými praktikami". Tyto praktiky mu v porovnání s tím, kdy měl v zadku strčené vibrující nástroje, vůbec nevadily.

Četné večírky v něm jenom utvrdily víru, že by mezi čistokrevnými nemělo docházet k domluveným sňatkům. Pokud se tolik lidí uchýlilo k otroku tak ošklivému jako Severus, musela být sexuální frustrace způsobená těmito sňatky strašná.

„Večírky? Jako zásnubní večírky? Nenávidíš večírky čistokrevných! Sama jsi to říkala!"

Gik mu vyskočila z náruče a vystřelila na druhou stranu temného pokoje. Nechala Severuse samotného. Pevně kolem sebe obmotal paže, najednou mu bylo chladno. Byl sám ve tmě – nemohl jít zpět do postele sám.

„Nenávidím je!" přitakala paní Ginny rychle. „Oblečení je nepohodlné, konverzace plyne těžce, neservírují dostatek jídla... ale zjišťuji určité věci, Harry. Mám mnohem více důkazů, abych usvědčila Malfoye a Crabba – a ženu, o které jsem nikdy předtím neslyšela. Goyle zůstává mimo záři reflektorů, takže musím vrtat hlouběji..."

„Ach, nejsme to ale malý Sherlock Holmes?" zasmál se pán hořce. „A chceš, abych ti hrál Watsona?"

„Ani nevím, o kom mluvíš," odpověděla podrážděně paní Ginny. „Mám složky, Harry. Složky s informacemi. Mám jména lidí, které můžeme využít jako svědky, lidi od bystrozorů, od kterých můžeme použít vzpomínky... mám myslánku – ty se neuvěřitelně těžko shánějí, ale já jsem dokázala jednu starou sehnat. Musím být připravená."

„Tohle je pro mě důležité. Tohle je pro mě tak důležité, jako bylo pro tebe najití Snapea, Harry. To co se stalo v komnatě, nebyl vtip – pro mě to nebylo ani „dobrodružství na konci roku" jako pro tebe. Byl to rok nočních můr. Řekla bych, že to byla živoucí noční můra, ale půlku si toho nepamatuji. Ale mám strašlivé noční můry, které mi to připomínají. Připomínají mi strašlivé věci."

„Dobře, ale to, že dostaneš Malfoye do vězení, to nespraví."

„Já to vím! Ale spravedlnosti musí být učiněno za dost, Harry! Oběti znásilnění vědí, že zavřením násilníka nedojde k nápravě škody, ale stejně se o to potřebují pokusit! Zabití Ty-víš-koho ti rodiče nevrátilo, ale přesto jsi to potřeboval udělat!"

„To je jiné – zabíjel další lidi. Pokusil se..."

„...nerozumíš tomu, jak to myslím, Harry. Prostě mě poslouchej. Musím to udělat. Nechystám se vzít si Nathana Westona. Přiznávám, mám ho ráda – ne ve smyslu lásky, ale já zábavný. Je milý a nevypadá špatně. Mohu říct, že začíná emočně dospívat. Je to skvělý partner na běhání. Víš, že jsem začala každé ráno běhat?"

Pán neodpověděl, tak paní Ginny pokračovala. „Na konci května skončí v Kruvalu a do té doby mám v plánu se s ním rozejít. Nejsem na jeho ‚straně'. Harry, nikdy s tebou nebudu mít děti, ale vždy tě budu milovat jako přítele, jako první lásku... tak moc tě respektuji, nemohla bych být s někým, s kým nesouhlasíš."

‚Vždy tě budu milovat jako přítele, jako první lásku, nemohla bych být s někým, s kým nesouhlasíš.'

Severusovi se sevřelo srdce. Z očí mu začaly kanout slzy. Nitroobrané štíty se začaly pod tlakem chvět.

Klekl si na podlahu, pevně se objal pažemi a pokoušel se uklidnit. Pán mu řekl, aby bez něj štíty nestahoval, což bylo fajn, protože to Severus nechtěl. Ale něco, co paní Ginny řekla, mu z neznámého důvodu ublížilo.

„Ginny, právě teď to nemůžu udělat," řekl pán. „Jdu dolů."

„Harry! Slib mi, že to neřekneš, Nathanovi. Slibuji, že to zabere už je pár měsíců, a pak to ukončíme."

„Jasný. Slibuji. Protože ačkoli jsem na tebe naštvaný, nikdy bych tě nemohl nesnášet víc, než Nathana Westona."

Pán a paní Ginny se rozdělili a odpočívadlo před pokojem se vyprázdnilo. Avšak všechny Severusovy myšlenky na pootevření dveří byly pryč. Jen se objal a modlil se za úlevu před bolestivými emocemi, které se draly zpoza nitroobraných štítů. Emocemi, které nemohl na rozdíl od vzpomínek a myšlenek blokovat.