„Dobrá, Teddy, tentokrát to myslím vážně – jestli se ještě jednou zašpiníš, nebudu už tak hodný." Pán posadil dítě do ohrádky na hraní v obývacím pokoji. Narovnal se a ukázal na Severuse, a zcela při tom jako většina pánu ignoroval jeho úklonu. „A ty, ty pojď sem," ukázal na podlahu před pohovkou, na kterou se usadil.

Severus přelezl po čtyřech z rohu s velkou knihovnou, kde strávil většinu dopoledne sezením a sledováním pána, jak lítá po celém domě. Pán tam Severuse posadil a řekl mu, ať tam zůstane, takže tam zůstal. Dokonce se ani pána nezeptal, jestli mu může pomoci, protože mu pán řekl, aby tam zůstal – kdyby měl pánovi pomoci, vyžadovalo by to pohnutí se z určeného místa. Bylo to od něj chytré, že na to přišel.

„Otoč se," nařídil mu pán a vytáhl velké nůžky. Ostří se leskla ve slunečním světle, které do místnosti proudilo okny, a nebylo těžké si představit, že jsou natolik ostrá, aby prořízla cokoli, například kůži.

Nemá v plánu tě s nimi podřezat, říkal si. Celé ráno mluvil o Kouzelnické péči o rodinu. Nechtěl by, aby uprostřed obývacího pokoje viděli mrtvého otroka – mysleli by si, že to je něco, co by dítě nemělo vidět, protože pak by si mohlo myslet, že to může udělat komukoli.

„Je to v pořádku, Severusi – jenom ti ostříhám vlasy," položil mu pán ruku na rameno.

Kdykoli se ho někdo dotkl, bylo to zlé. Ten chladný, přesto spalující pocit při dotyku byl mučivý. Trochu se odtáhl a z jeho těla vyšlehla trocha oranžového světla a štípla pána do ruky.

Pán ucukl, vyjekl a přitiskl si ruku k hrudi.

Dítě, které pán nazýval Teddym, se jejich chování ve své ohrádce na hraní rozesmálo.

„O-omlouvám se, p-p-pane," vykoktal Severus a hlava se mu zalila palčivou bolestí, které se nic nevyrovnalo. „Prosím – prosím, potrestejte mě, jak uznáte za vhodné." Zhluboka se nadechl a na chvíli pevně zavřel oči. Již přežil horší bolest. Tohle nic nebylo. Zavíral oči, protože to bylo velmi ponižující zranit svého pána, zejména pána, který mu nepovolil dělat magii.

„To je v pořádku!" řekl pán a znovu natáhl ruku, jako by se chtěl Severuse dotknout, ale rychle si to rozmyslel. „Byla to jen nehoda! Divoká magie! Když jsem byl dítě, dělal jsem to pořád. Jednou jsem nafoukl svoji tetičku."

Severus se pokoušel nezírat na svého pána. Nafouknout svou tetičku a šokovat svého pána byly dvě zcela odlišné věci. Určitým způsobem se cítil šťastný, že má nového pána, který to věděl lépe. Ale zároveň se cítil provinile, že uvažoval o tom, že by svému pánovi řekl, co je správné, což jenom zhoršilo jeho bolest hlavy. Ale nevěděl to líp než jeho pán. Jeho pán věděl vždy vše líp než on.

„Ano, pane. Znovu se omlouvám, pane." Severus se bez dalšího slova otočil.

Ucítil chladné ostří nůžek na svém krku a zachvěl se. Věděl, že se jeho pán jenom pokouší ostříhat mu vlasy, ale stejně v něm přetrvávaly strach a nedůvěra. Samozřejmě, že bylo špatné nedůvěřovat svému pánovi, takže to pravděpodobně přispělo k bolesti hlavy. Vždy byl zodpovědný za své vlasy a nebyl zvyklý, aby se mu o ně staral pán. Cítil se špatně, že je svému pánovi takovou přítěží. Severus si tak přál, aby byl svému pánovi k službám, ne aby mu byl přítěží.

A možná, kdyby nebyl takovou přítěží, nebyl by tak moc potrestán. A až odejdou lidé z Kouzelnické péče o rodinu, tak bude. Bez trestů by se nikdy nemohl stát lepším otrokem. Uvažoval, jak se ze všech lidí právě jeho pán dostal ke cvičení otroků... přestože to jeho pán nazýval „uzdravením se".

Slyšel, jak si jeho pán povzdechl. „Severusi, tohle je hrůza. Kdy sis naposledy stříhal vlasy?"

Severus si nemohl vzpomenout. Příležitostně použil svoji hůlku, aby si je rychle zastřihl do uspokojivé délky... ministerstvo kouzel v Německu mu je mohlo zkrátit, když ho zachránili od Monstra a nechali ho nosit ten povlak... ale bylo to legrační, nemohl si vzpomenout.

„Nemohu si to vybavit, pane," připustil Severus. „Mohlo by to být několik let."

Severus rychle znejistěl. Cítil, jak jeho pán ztuhl, a místnost naplnilo napětí. Co je špatně? Co řekl? Nezáleželo na tom – bylo mu velmi líto, že to vyslovil.

„Omlouvám se, pane." Přál si otočit se a kleknout si čelem k pánovi, ale nemohl, protože mu to pán nepovolil. „Prosím, odpuste mi a potrestejte mě..."

„Ne, počkej," zarazil ho pán. „Počkej, počkej, počkej, počkej, počkej... roky? Jak to mohou být roky, od té doby, co sis je naposledy stříhal?"

Severus cítil, že je něco hrozně špatně. „Neměl jsem vlasy stříhané u mého posledního pána, pána..."

„Müllera," přerušil ho pán. „Jeho jméno je Joseph Müller."

„Pán Müller mi nestříhal vlasy, stejně tak jako můj pán před ním," volil Severus pečlivě slova, aby nemohl vyslovit slovo ‚Monstrum' nahlas. Bylo špatné mluvit špatně o kterémkoli z vašich pánů, dokonce i o těch, kteří vás už nechtěli.

Pán zavrtěl hlavou. „Severusi... jak dlouho si myslíš, že jsi otrok?"

Severusovým mozkem probleskly vzpomínky, štíty nitrobrany nestačily k tomu, aby je schovaly. Jak je přišpendlený k zemi bystrozorem, když ho vedli k pánovi Meringovi. Jak se dívá přes dav potenciálních kupců u Hendersona. Jak leží u pána a paní Westonových v posteli a snaží se dýchat co nejmělčeji, aby paní nevzbudil. Cítil, jak se mu zadrhl dech při vzpomínce, jak ho pán Weston prodává Monstru. Prudce zavřel svou mysl. Nemůže o tom přemýšlet. Bolelo ho to způsobem, se kterým nemohlo soupeřit ani pálení v jeho hlavě.

„Severusi?" vrátil pánův hlas Severusovu mysl tam, kde měla být.

„Já nevím, pane," přiznal Severus, jemuž najednou vyschlo v krku i přes všechnu vodu, kterou vypil poté, co vyzvracel ovesnou kaši, kterou dostal ráno.

Nebylo mu dovoleno otočit se, takže nemohl vidět pánův obličej za sebou. „Bylo to méně než rok. Je květen 1999... je to přesně jeden rok od konce války."

1999? 1999? Jak může být 1999? Temný pán byl poražen v roce 1998... 1999? Ale byl u Monstra tak dlouho... 2005, to by dokázal pochopit. Byl by schopný přijmout 2001... ale pouhé měsíce?

„Dýchej," řekl mu pán. „No tak, nadechni se a vydechni. No tak... dýchej."

Severus následoval pánovy instrukce, aniž by o nic moc uvažoval. Cítil se v šoku. Může to tak být? Jsou to jenom měsíce od té doby, co byl u pána Meringa? Jak dlouho byl u Monstra? Celou dobu tam byla tma. Neexistoval tam žádný koncept času. Vždy tam byla tma. Existovaly jenom tresty a čekání na tresty. Mohlo doopravdy uběhnout sedm měsíců... ale bylo to jako roky. Možná si z něj jeho nový pán utahuje. Možná jen Severus nepochopil vtip. To se mu v životě stávalo často.

„Podívej, nevím, čím sis v posledních měsících prošel, ale vím, že to nebylo nic dobrého." Pán už mu nepohyboval nůžkami ve vlasech a nehýbal se. Jediné, co se hýbalo, bylo lhostejné, smějící se dítě v ohrádce. „A nemusíš mi říkat, co se tam dělo, ale musíš mi věřit, když říkám, že jsem to nikdy nechtěl."

Ach, Severus mu věřil. Jeho pán ho chtěl pravděpodobně zlomit sám, ne aby prošel rukami tolika pánů. Ale podle všeho ho nechtěl tak moc, protože to by ho koupil již před dlouhou dobou.

„Ano, pane." Bez ohledu na to, čemu původně věřil, mu pán přikázal, aby mu věřil. To dělalo věci mnohem jednodušší. Když mu bylo řečeno, aby věřil, nemusel bojovat s tím, co by si měl myslet.

Pán si povzdechl. „Tohle je beznadějné. Budeme je muset všechny ostříhat. Můžu poprosit Hermionu, aby uvařila lektvar pro růst vlasů, nebo ho můžeš uvařit sám, jestli chceš..." začal mu pán stříhat vlasy.

Severus cítil chladné nůžky na své kůži a kousl se do rtu, aby si zabránil v ucuknutí. Vařil rád lektvary? Když uvolnil svou mysl, tak si na to vzpomínal. Lily... ne. Ne ona. Zapomněl na ni.

Jak jsi mohl zapomenout na Lily? poškleboval se mu hlas. Lily byla tvůj život, tvůj důvod existovat.

Ale zapomněl na ni. Severus na ni nepomyslel roky – ne měsíce. Nedokázal si představit, jak to byly jenom měsíce, ne roky, ale dokázal si představit, jak zapomněl na Lily. Měl pro svou existenci nový důvod.

***

Harry odstřihl obrovský chomáč Snapeových vlasů a sledoval, jak dopadl na podlahu. Byl tam už další chomáč něčeho, co by prošlo jako neidentifikovatelný předmět. Avšak dosud nenarazil na žádné brouky. Nebál se brouků (přestože po Aragogovi a spol. už nebyl fanouškem pavouků), ale doopravdy se mu nelíbila představa maličkých broučků lezoucích po Snapeově hlavě.

Byl si jistý, že se z něj nikdy nestane holič. Vlasy na Snapeově hlavě začaly vypadat ošmikaně a zubatě. Ale bylo to v pořádku, protože Harry si nakonec najde čas, aby je srovnal. Nakonec bylo klíčové slovo. Právě teď mu docházel čas.

Jak si Snape mohl myslet, že byl otrokem roky? Harry si dokázal představit, že otrokům ubíhal čas doopravdy pomalu, protože jim muselo být hrozně... ale Snape byl chytřejší. Kdyby to byly roky, od té doby, co měl naposledy stříhané vlasy, měl by je dlouhé jako Lenka Láskorádová, které si vlasy nikdy nestříhala – jistě by si to musel uvědomit?

Celé ráno strávil přípravami na návštěvu Kouzelnické péče o rodinu. Protože se právě nastěhovali, byl dům docela čistý, ačkoli měl pocit, jako by se Teddy se Snapem upřímně snažili, aby tomu tak nebylo. Teddy otevřel jednu ze spodních poliček a pokryl sebe a podlahu moukou. Pak Severus vyzvracel ovesnou kaši a soudě podle jeho výrazu prostě přestal dýchat, jak byl vyděšený. Bylo to jako by si myslel, že ho Harry uhodí nebo něco.

Harry poslal Severuse, aby si tiše sedl do kouta v obýváku, než to s pomocí magie uklidí, ale když se otočil zpět do kuchyně, zjistil, že tři vteřiny, na které se otočil, aby Snapeovi ukázal, kam si sednout, stačily k tomu, aby si Teddy oblíbil nepořádek po Snapeovi jako úžasné místo na hraní. A pak, když opět koupal Teddyho, Snape podle všeho nacouval do knihovny a srazil z ní několik Harryho starých učebnic... včetně „Obludného obludária", které Snape podle všeho shledal děsivým... a úplně mokrý Teddy, zrovna vytažený z vany, zcela hanebným.

Harry musel ten nepořádek uklidit, dát Teddyho zpět do vany, aby z něj smyl pach zvratků... a pak si vzpomněl na ohrádku, díky bohu.

Ale měl pocit, že něco zapomněl udělat. Něco, o co se měl postarat, ale v tu chvíli už bylo pozdě, protože zazvonil zvonek.

Jsou tady, uvědomil si. Byl pokrytý vlasy a byly všude na podlaze... „Severusi," řekl. „Co kdybys šel nahoru do svého pokoje, dokud tě nezavolám dolů?" Byla to tak průhledná ‚jdi pryč' výmluva, že jí prohlédl dokonce i Harry – ze všech lidí právě Snape ji zcela jistě prohlédne.

Ale Snape jenom kývl. „Ano, pane." Zvedl se a spěchal pryč, právě ve chvíli, kdy zvonek opět zazvonil.

Odstranil si vlasy z hábitu a ze země a vzal si Teddyho do náruče.

Když souhlasil s tím, že bude Teddyho kmotrem, ani ho nenapadlo, že by Remus a Tonksová zemřeli. Když souhlasil, že se stane Teddyho opatrovníkem v případě smrti Teddyho babičky, vůbec si nemyslel, že zemře dřív, než bude Teddymu sedmnáct. Věděl, že to vypadalo, že každý, kdo se k němu dostal blízko, zemřel, a že by si na to měl zvyknout, ale nebylo to zrovna něco, na co by si chtěl zvykat.

Harry se zhluboka nadechl a otevřel dveře ženě, které měla jmenovku k ministerstvu přidružené Kouzelnické péče o rodinu.

„Dobrý den," pozdravil Harry a pokoušel se znít co možná nejpřátelštěji. Nadlehčil si dítě na boku. „Vy musíte být z Kouzelnické péče o rodinu."

„Musím." Žena s modrošedými vlasy si posunula brýle na nose. „Mohu jít dál, pane Pottere? Nemám celý den."

Jo, doopravdy hladké, Pottere. Ustoupil a doširoka jí otevřel dveře. „Ach, ano, pojďte dál, paní..." zamžoural na jmenovku, „paní Fieldsová."

„Slečno," opravila ho.

Cítil, jak mu obličej zrudl, a přibližně v tu samou chvíli se Teddyho přebarvil na limetkově zelenou. „Ach... to je mi líto."

„Ano, mně také." Posunula si desky v náruči.

Harry za nimi zavřel dveře a pobídl ji do obývacího pokoje. „Posaďte se. Mohu vám nabídnout čaj?" Olízl si rty a doufal, že si slečna Fieldsová jeho nervozity nevšimne. Tohle byla jeho jediná šance, jak si nechat Teddyho – kam by šel, když ne k Harrymu?

„Ne, děkuji – nechci." Když si sedala do křesla naproti pohovce, vedle krbu, uhladila si světle modrý hábit, který jí perfektně ladil k očím a vlasům.

Harry si znovu nadhodil kroutící ho se Teddyho. „Vadilo by vám, kdybych ho na chvíli posadil do ohrádky? Je to doopravdy drak a do všeho leze." Teddy nebyl přílišným fanouškem ohrádky, ale obvykle to trvalo asi deset minut, než se začal vztekat.

Přikývla. „Samozřejmě, pane Pottere," odpověděla zdvořile.

Harry ho posadil do ohrádky a zabavil ho chrastítkem, které mu vyrobili Fred s Georgem, když se narodil, a ze kterého vylétávaly jiskřičky. Pak se posadil na pohovku.

„Je to metamorfágus," všimla si slečna Fieldsová.

Harry přikývl. „Tonk... Teddyho mamka byla. Říká se, že je to hodně vzácné."

„Ano, to vskutku je." Slečna Fieldsová se ohlédla na Teddyho. „Myslela jsem, že spíše zdědí něco po svém otci."

Harry se ošil. Doufal, že o tom neví. „No, víte, všichni jsme se tak trochu báli – zvlášť Remus – ale nakonec to dopadlo dobře."

V odpověď pokynula hlavou. „Dobře, jak spolu vy a Theodor zatím vycházíte?"

Já a ‚Theodor' spolu vycházíme v pohodě. Mohla byste mi nabídnout nějakou radu, jak vycházet s profesorem, ze které ho se stal otrok? „Je to dobré."

„Očekávala jsem zevrubnější odpověď, pane Pottere." Nad deskami měla připravený brk, Harry ty brky, které se nemusely namáčet, nenáviděl – až příliš mu připomínaly krvavé brky.

Uups. „Je to doopravdy milé dítě." Nepřipravil si žádné odpovědi, protože doopravdy nevěděl, co očekávat. „Od té chvíle, co jeho babička zemřela, jsme neměli mnoho času na vytváření pouta – byl jsem doopravdy zaneprázdněný. Ale mám to v plánu nyní... dnes večer jdeme na večeři k blízkým rodinným přátelům, a doopravdy rád poletuje na mém koštěti – samozřejmě se mnou," dodal spěšně.

Něco si zapisovala do desek a on mohl jenom dohadovat.

„Jak si myslíte, že se váš život s malým změní?" přišla další otázka.

Harryho život se měnil neustále – na co se měla ptát, bylo, jak Teddy do té rovnice zapadá. „No, zřejmě budu muset trochu líp plánovat – nemůžu prostě jít do hospody s přáteli, aniž bych sehnal někoho, kdo Teddyho pohlídá..." odmlčel se. Nebo by prostě mohl být upřímný. „Slečno Fieldsová? Mohu k vám být zcela upřímný? Nevím, jestli se až tak změní. Myslím tím... Nikdy jsem nebyl jako ostatní chlapci mého věku. Nekouřím, nepiji nic silnějšího než máslový ležák. Mám doslova nulový společenský život, a jsem zvyklý na těžkou práci a noci bez spánku." Kdykoli mu došel bezesný spánek, měl zaručeno, že nezamhouří oka.

„A uvažoval jste, jak to ovlivní vaše studium?"

„Odešel jsem, jak jste si nejspíš domyslela."

„Byl o tom článek ve Věštci." Zahleděla se na něj přes obroučky brýlí.

Samozřejmě. „No, moje kamarádka Hermiona mi bude nosit vše, co jsem zmeškal a pomáhat mi s učením – Brumbál vždy říkal, že na svůj věk je to velmi chytrá čarodějka – a v tuto chvíli je to většinou opakování. OVCE jsou za šest týdnů. Teddy nejspíš stráví většinu času u maminky mého kamaráda. Již to mám vše naplánované."

„A co poté?" zeptala se. „Jsem si dobře vědoma, že jste velmi bohatý mladý muž, pane Pottere, ale zvažujete nějakou kariéru?"

Nezvažuje ji většina lidí? „Mám v plánu stát se bystrozorem" prohlásil.

„Doopravdy?" vypadala buď pochybovačně, nebo ohromeně. „Do toho programu je docela složité dostat se."

Věděl to. „Dělám si pouze starosti s nutností dosáhnout „V" z lektvarů – v nich jsem doopravdy špatný." Ohlédl se na ohrádku, aby zkontroloval Teddyho. „Nemá tahle konverzace být o něm?"

„Tento rozhovor má rozhodnout, jestli budete vhodným rodičem," vysvětlila trpělivě. „Nyní. Mám poznamenaný váš status, a přestože je to pro někoho vašeho věku docela obvyklé, nebýt ženatý, vídáte se v současnosti s někým?"

‚Ano," nejspíš by měl lhát. Uvažoval, co z toho rozhovoru skončí ve Věštci. „Ehm... ne," připustil. „Poslední dobou jsem byl doopravdy zaneprázdněný."

„Pochopitelné, pochopitelné," sevřela rty a dívala se skrze svou složku. „Mějte na paměti, že když se vás na toto ptám, každá odpověď je zcela důvěrná - kdybyste se s někým vídal, byla by ta osoba muž nebo žena?"

Co? Ptá se Harryho, jestli je... je... „Muž?" opakoval šokovaně.

Slečna Fieldsová povytáhla obočí. „Dobře. A..."

Ne! Harry nemyslel... ne. „Ne, měl jsem na mysli ‚žena'," řekl spěšně. Cítil, jak mu při jeho rozbíhajících se myšlenkách, zrudl obličej. „Nejsem gay. Přinejmenším, víte... Nikdy mě tato oblast nezajímala. Líbí se mi dívky. Ženy... však víte."

Slečna Fieldsová se zhluboka nadechla a sklonila brk a desky. „Uvědomujete si, že v tomto rozhovoru nejsou správné nebo špatné odpovědi?"

Ano, byly. Kdyby na vše odpověděl špatně, nedovolili by mu nechat si Teddyho. Mysleli by si, že je nevhodným poručníkem. Kdyby nebyly špatné odpovědi, jaký smysl by měl tento rozhovor?

Ale nebyl gay. Jenom zmatený... ani ne kvůli své sexualitě. Jenom kvůli té otázce, tak dvě vteřiny. Způsob, jak to podala, ho prostě překvapil. Nikdy o muži takovým způsobem nepřemýšlel, a teď, když ano... zachvěl se.

„Rozumím," zalhal o té věci se ‚špatnými odpověďmi'.

Prošli všemi možnými tématy – Harryho dětstvím, válkou, kam Teddy bude chodit do školy, budoucí tresty, a tak dále. Byla velmi důkladná.

„A předpokládejme, že se u mladého Theodora rozvinou nějaké vlastnosti připomínající nemoc jeho otce?" řekla poté, co prošli přes tu věc s metamorfágem (držet ho od mudlů do té doby, než to bude schopen ovládat, jak se vypořádat s tím, kdyby ho kvůli tomu šikanovali).

To bylo zrovna to, co Harry právě teď potřeboval, kmotřenec vlkodlak. „Neměl by to být velký problém – podíval jsem se na to." Vlastně Hermiona. „Není vůbec běžné, že by se poloviční vlkodlaci přeměňovali nebo tak něco. Teddy by mohl mát rád krvavější maso a takové věci, ale je v podstatě neškodný."

„Udělal jste si průzkum," poznamenala slečna Fieldsová, zatímco si zapisovala poznámky. Harry toužil vědět, co píše, snad o tom, jaký na ní udělal dojem, nebo možná o tom, jak Harry pustil Teddyho z ohrádky, ale odizoloval všechny dveře a nebezpečné věci, aby se Teddy nezranil.

„Co..." začala, ale byla přerušena zaklepáním na dveře.

„Dojdu tam," vyskočil Harry. „Mohla byste prosím pohlídat Teddyho?"

Kdo to proboha je? Uvažoval cestou ke dveřím. Všem jsem řekl, že mám dnes něco důležitého... jestli je to George, aby se mi pokusil nacpat do krku nějakou výbušnou paštičku, zabiju ho.

Otevřel dveře, připravený odeslat rudovlasého vtipálka pryč, ale neuviděl obličej, který očekával. Místo něj byl přivítaný chladnýma, vypočítavýma, šedýma očima.