Severus nemohl dýchat. Nemohl myslet. Bylo to jako v té noční můře, jen toto bylo skutečné. Myslel si, že je to skutečné – už si nikdy nemohl být jistý, co je skutečné, a co není, a dokonce už ani nevěděl, co ‚skutečné' znamená. Ale věděl, co si myslí, že vidí.

Viděl pána, jak před ním stojí s rukama překříženýma na hrudi a dívá se na Severuse s určitým výrazem. Severus u pána ten pohled nikdy předtím neviděl, ale to nic neznamenalo, protože mnoho pánových výrazů neviděl. Když pracoval, měl tento pán ve tváři tvrdý výraz, když byl rozzlobený, měl rozzlobený výraz, pak unavený a šťastný. Severus tohoto pána nikdy předtím neviděl vzteklého, ale nemyslel si, že teď by byl vzteklý. Nevěděl, co to je za výraz. Možná zaujatý... ale zaujatý čím? Severus o pánově osobním životě nic nevěděl, ale ve stodole určitě nebylo nic, co by ho mohlo zaujmout.

Ale několik kroků za pánem stálo to, co Severuse děsilo. Za pánem stál mladý chlapec. Nebyl vysoký, ale Severus už potkal menší lidi. Chlapec měl neupravené černé vlasy, které trčely všemi směry, s výjimkou toho, ve kterém měly být uhlazeny. Byl hubený a měl na sobě oblečení, že by mohl splynout s mudly, přestože měl do mudly hodně daleko. Aniž by se musel dívat, věděl Severus, že mu ze zadní kapsy vyčuhuje hůlka. Zářivě zelené oči za brýlemi byly doširoka rozevřené... něčím, co Severus velmi dobře znal. Šokem.

Severus toho chlapce kdysi znal. Aby pravdu řekl, téměř na něj zapomněl. Zapomněl většinu svého minulého života. Ne doopravdy zapomněl, protože to nebylo pryč natrvalo, ale zatlačil to do pozadí, aby o tom nepřemýšlel. Nechtěl o tom přemýšlet jednoduše proto, že se mu to nelíbilo. Už si nedokázal vybavit proč. Ale ten chlapec v něm vyvolal tolik vzpomínek, které předtím bez větších obtíží potlačil. Avšak potlačit otázky a strach, které ho naplnily, byla zcela jiná věc.

Co nejvíc se přitiskl k třískovitému dřevu a přitáhl si kolena k hrudi. Co tu Pot... pan Potter dělá? Pan Potter žije v Anglii... nebo to bylo Skotsko? Severus nevěděl – uběhlo tolik let – ale věděl, že pán nežije v anglicky mluvící zemi, takže tu pan Potter nemůže být jenom náhodou. Ale proč? Proč by tu pan Potter byl?

Severus si pamatoval, že před dlouhou dobou napsal panu Potterovi dopis se skrytou zprávou. Před lety, když ještě stále patřil... komu? Musel to být jeho druhý pán, protože Monstrum... ano, byl to jeho druhý pán, protože když byl vlastněn pánem Meringem nebo Monstrem, nepsal žádné dopisy. Byl špatný otrok, když do něj ukryl tajnou zprávu. Před všemi těmi lety se bál jít k Monstru. Jak bláhový byl – copak nevěděl, že nemůže rozhodovat o svém osudu, že musí přijmout, cokoli se osudu zlíbí? Nebylo to vlastně ani přijetí – bylo to jednoduše dělání toho, co mu bylo řečeno.

Ale proč je tu teď pan Potter? Dostal se k němu jeho dopis až teď? Nemožné – Severus ho musel poslat... před kolika lety? Pěti, deseti? Určitě ne před míň než třemi, ale dokonce i tři roky se zdály příliš krátké. Byl u pána jenom několik měsíců, to věděl díky sněhu, ale u Monstra byl... Merline, věky.

„Dobrý den, profesore," vypískl pan Potter a udělal krok vpřed.

Severus couvl ještě víc ke zdi. Nebo se o to pokusil – už to víc nešlo a jediné, co se mu podařilo, bylo, že zlomil další plaňku ze zdi. Nervózně pohlédl na pána, připravený na kletbu nebo vynadání, ale pán ani nemrkl. Pán ho trestal žihadlovou kletbou a hladovkou – někdy mu nadával, ale Severus ho nikdy neviděl vzteklého. Nechtěl svého pána nikdy rozzlobit. To bylo špatné.

Profesore. Profesore. Profesore. Profesore. Profesore... slova zvonila Severusovi v hlavě. Pan Potter ho nazval ‚profesorem'. Severus byl v minulém životě profesorem (byl to doopravdy on? Nemožné. Rychle tu vzpomínku zatlačil do hlubin své mysli.)

To byl důvod, proč tu pan Potter je. Všechno dává smysl. Zlobí se na Severuse za všechny ty špatné věci, které udělal. A Severus udělal hodně věcí, kterými pana Pottera rozčílil. Samozřejmě, že je pan Potter kvůli tomu naštvaný. Pán nechá pana Pottera, aby ho potrestal za všechny špatné věci, které udělal – samozřejmě, bude to vyžadovat mnoho času. Severus nevykřikne, pokud si nebude myslet, že to pan Potter a pán chtějí. Nicméně může být potrestán. Ne že by měl na výběr.

Celý se třásl. Jak ho potrestají? Ranami bičem? Normálním, koženým bičem? Bičem se sklem nebo jinými ostrými předměty na konci? Bičem s kouzelným ohněm? Kolik to bude ran? Deset? Patnáct? Čtyřicet? Šest set? Nikdy nebyl schopný napočítat více než třicet sedm úderů, protože pak buď upadl do bezvědomí, nebo už neměl vůli počítat. Ale nevěděl, jestli by byl schopný přežít šest set ran. V minulosti mu bičování natolik poranilo záda, že nevěděl, kolik by byl ještě schopen snést.

Nebo ho budou držet hlady? Bez jídla vydržel dlouho. Vlastně nevěděl jak dlouho, ale bylo to dlouho. Monstrum ho krmil jenom konzervami psího žrádla a pán mu dával převážně jídlo pro zvířata nebo granule nebo co to bylo – pes toho stejně většinu snědl, takže na Severuse se dostalo jen, když nevylízal misku dočista. Ale hladovění by neumožnilo panu Potterovi vidět ho v bolestech, což bylo jistě to, co si pan Potter přál.

Sledoval, jak spolu začali pan Potter a pán mluvit. Nevěděl, co říkají, a neposlouchal dostatečně pozorně, aby se na to pokusil přijít. Existovalo mnoho kleteb a kouzel, která šla použít proti jiné osobě – jediné, co by musel pán udělat, by bylo přiložit Severusovi hůlku k čelu, aby mu způsobil doopravdy zlou bolest. Nebo Cruciatus... Nebo téměř cokoli... Severus nebyl použit od té doby, co byl u Monstra – stal se doopravdy dobrým v tom, že již necítil bolest a už vůbec nekrvácel. Ale pokud by ho teď chtěli mučit použitím, myslel, že by se bolest i krvácení vrátily. Ale použitím ho nemůžou mučit – nebyl použit už věky, ale pamatoval si, že se mu to líbilo. Nepamatoval si přesný okamžik, kdy se mu to líbilo, ale pokaždé, když o tom přemýšlel, pamatoval si, že se mu to líbilo, takže to tak muselo být.

Dech mu ztěžkl, když pan Potter překonal těch několik kroků k němu. „Dobrý den, prof... Snape. Pamatujete si na mě?" zeptal se pan Potter s širokým úsměvem ve tváři, který odhaloval příliš mnoho zubů. Byl to falešný úsměv. Úsměv, ale na tom nezáleží, protože všechny úsměvy, kterými lidé častovali Severuse, byly falešné. Nikdo se na něj nikdy nechtěl usmát, pokud se ve skutečnosti nesmál svému plánu, který obvykle zahrnoval sex nebo trest nebo oboje.

Sklonil hlavu. Nemohl se na pana Pottera dívat. Protože byl vyděšený, protože nevěděl, co říct, protože nevěděl, jestli může mluvit, protože nesměl navázat oční kontakt s nikým, komu nebyl roven. A nikoho sobě rovného nepotkal již dlouho. Dokonce i ostatní otroci Monstra byli výše postaveni než on... protože výše postavení nebyla jenom černobílá. Otroctví nic neznamenalo, i v něm byly kategorie. Carita u pána a paní to nazývala „potravním řetězcem". Měla pravdu, měla. Chyběla mu.

„Rozumíte mi?" Pan Potter si klekl blíž k Severusovi, který měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Nechtěl, aby byl pan Potter tak blízko. Pan Potter se ho ze svého místa nemohl dotknout, ale mohl mu udělat hodně špatných věcí. Severus od něj chtěl být co nejdál.

„Jsem Harry, pokud si to nepamatujete," prohlásil pan Potter tiše. „Z Bradavic, pamatujete? Bojovali jsme spolu ve válce."

Válka? Harry Potter? Ano, Severus si pamatoval. Opět ty vzpomínky zastrčil hluboko do své mysli a přísahal, že je nikdy nenechá vyplynout na povrch. A když Severus složil přísahu, dodržel ji.

„Hledal jsem vás," pokračoval pan Potter. „Trvalo mi to doopravdy dlouho. Během té doby jsem udělal hromadu pitomostí, proto mi to trvalo tak dlouho. Ale hledal jsem – dlouho předtím, než jsem dostal váš dopis. Ale poté ještě intenzivněji."

Takže pan Potter dostal tu tajnou zprávu. Jak byl Severus pošetilý, že ji napsal. Schoval hlavu za kolena a chránil si ji rukama. Mohl předstírat, že se takhle schová – kdyby to byl pán, nebylo by mu to dovoleno, ale u ostatních lidí to bylo v pořádku. Nebylo to obzvlášť hrubé. Tak moc se styděl podívat se na pana Pottera.

„Byl to doopravdy kreativní způsob," prohlásil pan Potter. „Já bych na to nikdy nepřišel. Vlastně jsem si nejdřív neuvědomil, že je to tajná zpráva. Prostě jsem si myslel, že jste zapomněl, jak správně psát nebo tak něco, ale Hermiona mi ukázala, jaký jsem byl tupec."

Tupec. Tupec. Tupec. Tupec. Tupec... Severus mnohokrát nazval pana Pottera tupcem. Ach, Merline... nebál se smrti, protože to co na něj po smrti čekalo, nemohlo být v žádném případě horší než to, co už zažil. Ale přesto... něco v něm nechtělo zemřít. Zabije ho pan Potter?

Jsi směšný, řekl si. Je to jen Harry Potter. Jestli je to chlapec-který-přežil, určitě tě nezabije kvůli...

Způsobil panu Potterovi hodně utrpení. Pan Potter by si mohl stále myslet, že je... Ne, pan Potter... Severus si nemohl vzpomenout, co si pan Potter myslel. A nezáleželo na tom, protože nebude přemýšlet o svém minulém životě.

Ale bylo to zvláštní, jak o svém životě roky nepřemýšlel, a pak přijde pan Potter...Během posledních chvil o něm přemýšlel víc, než během těch let.

Ale byly to roky? Opatrně koukl na pana Pottera. Pan Potter vypadal stejně jako vždy. Nevypadal ani o den starší, což bylo směšné, protože byl zcela jistě o den starší. Ale upřímně... Nemohl být starší než osmnáct, devatenáct let. Určitě mu nebylo víc než dvacet jedna.

Pan Potter se na něj opět usmál, což způsobilo, že se mu sevřel žaludek. Znovu se schoval za kolena. Když se nebude dívat, třeba tu pan Potter vůbec nebude. Možná je to jen další noční můra. Možná pan Potter odejde.

„Kolik za něj chcete?" slyšel pana Pottera. Žaludek se mu opět sevřel. Pan Potter ho chce koupit? Ne, ne, ne, ne, ne. Špatné, špatné, špatné, špatné, špatné, špatné, špatné. Pan Potter ho nemůže koupit. Kdyby ho pan Potter koupil, mohl by Severusovi doopravdy ublížit. Dokud ho vlastní pán, ten ho nezabije. Ale pan Potter... pan Potter by ho zabil, bez váhání.

Nebo možná ne. Pan Potter vypadal jako ten typ, který by, jako Monstrum, čekal, dokud by Severus nebyl téměř mrtvý, a pak by ho uzdravil, aby ho mohl znovu začít mučit. Severus by mohl prožít svých dvě stě třicet let v neustálé bolesti. Nenechal by to pana Pottera udělat.

Přál si, aby noční můra, ze které se právě probudil, byla skutečností, protože pak by už necítil bolest. Bylo by to úžasné, kdyby už bolest neexistovala. Byl by to splněný sen – Severus si dokonce přál, aby jen polovina bolesti zmizela. Bylo by to úžasné – ale byl to jen sen. Ale jedna věc teď byla jistá. Je prodáván naposledy. Panu Potterovi. Který mu ze života udělá peklo.

***

Harry měl pocit, že bude zvracet. Nebo brečet. Nebo jenom valit oči. Nevěděl, co dělat. Byl to Snape. Muž sedící u stěny byl doopravdy Snape.

Pokaždé, když k němu Harry udělal krok, Snape se přitiskl víc ke zdi. Jeho černé oči byly doširoka otevřené a naplněné hrůzou. Harry nedokázal říct, jestli ho Snape poznal nebo ne.

„Kolik za něj chcete?" zeptal se pana Müllera, aniž by ze Snapea spustil oči. Bál se, že kdyby mrkl, kdyby se otočil, Snape by zmizel. Během posledních osmi měsíců Snape mizel často a Harry to tentokrát nemínil připustit, když byl tak blízko.

Tak blízko. Kdyby udělal tak sedm dlouhých kroků a natáhl ruku, mohl by se Snapea téměř dotknout. Tak byl blízko.

Pan Müller neodpověděl, což nebylo překvapivé, protože pro něj Harry mluvil se Snapem a ne s ním.

Harry se zvedl a ustoupil od Snapea. Ustoupil. Neotočil se – nespustil z něj oči. „Kolik?" zeptal se pomalu. Vytáhl z kapsy malý váček galleonů a vysypal je panu Müllerovi do ruky. Nevěděl, za kolik Snapea koupil, ale mohl to pravděpodobně přeplatit. Mohl tu částku zdvojnásobit. A udělá to, aniž by se nad tím zamýšlel. Sakra, dá mu trojnásobek.

Pan Müller na něj začal mluvit, ale Harry mu nerozuměl. Pak začal tahat za Harryho ruku, pokoušeje se ho odtáhnout ze stodoly do domu.

„Ne, nechci ho opustit," protestoval Harry a díval se přes rameno na Snapea. Snape byl připoutaný řetězem ke zdi jako nějaký pes. Kolem krku měl stříbrný obojek se spoustou háčků a znaků. Nevěděl, jestli je to pravé stříbro nebo ne, ale asi ano, protože proč by jinak nebyl připoutaný jen koženým nebo látkovým obojkem? Pokud to tedy nebylo něco, o čem neměl tušení, což by ho ani trochu nepřekvapilo. Neměl tušení o hodně věcech.

„Budete tu v pořádku?" zeptal se Snapea tiše.

Snape se jen víc schoulil do sebe. Byl to doopravdy politováníhodný pohled. A když si pomyslel, jak ještě před rokem stál Snape hrdě a vzpřímeně, jak...

„Pro... Snape, prosím, odpovězte mi," přistihl se Harry, jak žadoní. Vždycky o Snapeovi uvažoval prostě jako o Snapeovi. Ale když mezi nimi přišlo na rozhovor, vždy ho nazýval ‚profesorem'. Vždy. Nebo ho oslovoval ‚pane'. Ale říkat mu tak nyní... připadalo mu to kruté. Bylo to jako výsměch, jako by se mu vysmíval, že již není profesorem. Vypadalo to... ne, bylo to špatné. Musí ho oslovovat ‚Snape'. Nebo možná ‚Severusi'. Ale co když Snape začne zuřit, že ho oslovuje křestním jménem? To bylo docela neuctivé... ale na druhou stranu, Snape se krčí v rohu, špinavý, smradlavý, nahý a připoutaný ke zdi. Harry nevěděl, jestli Snapeovi ještě na nějakém ‚respektu' záleží – docela o tom pochyboval.