Byly dva druhy strachů: racionální a iracionální. Jednoduše řečeno, byly strachy, které měly smysl a strachy které ne. Nejasně si toho byl vědom, někde vzadu v hlavě, ale na tom doopravdy nezáleželo. Pro něj byl strach zbytečný, protože se mu špatné věci stanou, ať se bojí nebo ne. Nebyl schopný ovládat situaci, do které byl vhozen, tak proč se bál? Nevěděl... možná to byl způsob jeho těla vypořádat se s nejistotou, která ho nutila chtít se schovat do nejtmavšího, nejskrytějšího rohu, do jakého by mohl. Možná to byl způsob jeho mysli, jak se vypořádat se situací, kterou nemůže napravit.

Kdyby se mohl přeměnit do své zvěromágské formy, život by byl jednodušší. Jako havran cítil své emoce, mohl myslet jako by byl sám sebou... přestože měl i zvířecí instinkty. Občas bylo jednodušší potýkat se se životem jako zvíře, protože jejich emoce a myšlenkové procesy jsou samozřejmě jiné než lidské.

Obmotal kolem sebe své tenké ruce, aby si zabránil v třasu, zatímco seděl v bílé místnosti. Místnost byla zcela bílá, podlaha, stěny, strop... dokonce i dveře byly natřeny na bílo. Měl pocit, jako by byl zavřen v malé bílé krabičce, s malým prostorem pro pohyb. Sama místnost nebyla malá, ale ani velká. Kdyby chtěl, mohl by kolem ní chodit, v kruzích. Mohlo by to pro něj být dobré, ale nechtěl. Nemohl.

Jenom seděl v rohu a seděl stočený do co nejmenší kuličky, a bojoval proti únavě, kterou jeho mozek cítil. Nespal dny... potřebuje spát. Lektvar, který ho doktoři přinutili vypít, měl způsobit, že se bude cítit unavený a malátný, ale on si nemohl dovolit cítit se tak. Potřeboval být vzhůru, kdyby někdo přišel.

Položil si hlavu na kolena a pokoušel se odpočívat a udržet oči otevřené. V jasně bílé místnosti bolely – potřeboval je zavřít a jít spát. Ani o tom nepřemýšlej, říkal si.

Byla mu zima. Potřeboval ohřívací kouzlo nebo možná i pokrývku. Zasněně přemýšlel o přikrytí se s pěknou flísovou přikrývkou a možná i o položení si hlavy na polštář. Fantazíroval o tom, že by byl schopný spát, aniž by se musel bát vstávání. O spaní a spaní... o tom, že by směl, že by se nemusel bát, že ho někdo probudí, vzteklý a připravený ublížit mu. Nebo možná použít ho. Nebo...

Pevně zavřel oči, protože se bílá místnost začala otáčet. Jeho hlava bolela, když příliš přemýšlel. Možná by bylo bezpečné jít spát... byl by v pořádku. Monstrum, jak v duchu přezdíval nového pána, pro něj nepřijde.

Podle všeho je Monstrum na útěku. Podle všeho Monstrum udělal něco špatného, i když co to bylo, to nevěděl. Lidé na ministerstvu mu zatím příliš neublížili – ve skutečnosti byli doopravdy milí. Použili na něj čistící kouzla a dokonce mu dali i něco na sebe, ne nepodobné tomu, co nosili domácí skřítkové. Ale pořád to bylo něco.

Také pokryli jeho tělo lektvary, které doopravdy bolely, když byly natírané na jeho nakaženou kůži. Severus mnoho z nich poznal a jejich zápach. Věděl, že se ho lidé z ministerstva snaží jenom napravit, ale nemohl si pomoc a nesnášel je za to. Pokoušeli se ho uzdravit (což nemohli udělat, protože jenom pán mohl uzdravit zranění, která mu způsobil) a pak co? Půjde k jinému majiteli, který mu znovu ublíží. Pokoušel se ujišťovat se, že cokoli se mu stane, nemůže být horší než Monstrum, ale příliš to nepomáhalo. Jenom přemýšlení o Monstru ho děsilo.

Otevřel oči do jasného světla a zase je zavřel. Za ty roky, co strávil u Monstra, mnoho světla neviděl. Jenom světlo přicházející od schodů nebo slabé světlo, které vydávaly pochodně. Vlastně nevěděl, kolik času u Monstra strávil, ale předpokládal, že to bylo několik let. Byl tam dlouho.

Zůstaň vzhůru, zůstaň vzhůru, opakoval si a pozorně poslouchal, aby zaslechl i nejslabší zvuk. Nic neslyšel, ale to neznamenalo, že by neměl poslouchat. Jestli někdo přijde, potřebuje být vzhůru. Potřebuje vědět, že přicházejí předtím, než vstoupí. Když to bude vědět, bude ve větším bezpečí.

Události u Monstra byly normální, dokud nepřišli mudlové. Jednou se probudil ze spánku ve svém rohu a Monstrum tam nebyl. To nebylo neobvyklé, protože Monstrum ve sklepení netrávil mnoho času, ale slyšel jiné zvuky. Nahoře byli lidé. To ho vyděsilo, protože obvykle v patrech nad ním, u Monstra nebylo mnoho hluku. Byl tam ten americký otrok, který doopravdy nebyl otrokem – byl stejně zlý jako Monstrum nebo horší. Monstrum nechalo Američana, aby mu dělal, co se mu zachtělo. S výjimkou Američana tam bylo několik dalších lidí – Severus nevěděl kolik, protože na tom nezáleželo. Už před dlouhou dobou se přestal pokoušet rozeznat je od sebe. Protože většinu času zůstávali nahoře. Jeho hlavním mučitelem byl hlavně Monstrum.

Obvykle bylo všechno ztichlé. Avšak toho dne se ozývalo hodně hluku. Když se dělo něco mimořádného, vždycky to znamenalo něco špatného. Vždycky.

Nakonec do sklepení přišli lidé. Všichni mluvili jiným jazykem, předpokládal, že němčinou. Podle oblečení a toho, jak používali svá světla – neměli hůlky, ale válečky, z jejichž konce vycházelo světlo, poznal, že jsou to mudlové. Svítilny. Baterky. Znal je, protože jeho otec jich měl spoustu, avšak zřídkakdy fungovaly. Jejich baterie byly vždy vybité.

Když ho našli, nějaký muž se k němu pokusil přiblížit. Měl s sebou jídlo a pořád natahoval ruku s krekrem. Severus nerozuměl, co říká, nebo co chce. Bylo to velmi matoucí a ochromující. – Monstrum sám nemluvil moc anglicky, ale jeho příkazy a tužby byly vždy zřejmé. Věděl, když po něm Monstrum chtělo, aby dělal věci, a co dělat, i když to obvykle na Severusově straně nevyžadovalo nic, než aby přežil, což bylo postupem času strašně těžké.

Ale ten mudlovský muž... chtěl, aby Severus snědl ten krekr? Byl ten krekr otrávený? Co by ten jed udělal? Bylo by mu doopravdy špatně? Zabil by ho? Chtěl Monstrum, aby to snědl? Severus se na to pokoušel přijít a dostat se od toho mudlovského muže pryč, když udělal náhodnou magii. Pořád nevěděl, co udělal – byl jenom vyděšený a zmatený.

Brzy přišli z ministerstva. Poznal, že jsou z ministerstva podle jejich hábitů, přestože byli oblečeni jinak, než ministerští úředníci, které znal. Změny způsobené tím, že byl v jiné zemi, jak předpokládal. Předpokládal, že je v Německu. To si nebylo těžké vyvodit. Severus na to přišel, už když ho Monstrum koupil. Nemluvil německy, ale rozeznal některá slova.

Němečtí úředníci vymazali paměť všem mudlům a provedli další složitá paměťová kouzla. Vzali Severuse ze sklepení na ministerstvo, kde použili kouzla a čáry, aby ho zbavili krve a špíny a pokusili se mu na jizvy a rány nanést nějaké lektvary, aby tak nebolely. Pak ho zamknuli v bílé místnosti. Mluvili na něj málo, a tomu, co řekli, Severus nerozuměl. Ale jejich oči byly chladné, stejně tak jako jejich ruce. Jejich tóny byly stejně chladné, bez špetky tepla nebo náklonnosti. To nemuselo nutně znamenat, že má problém, protože jediný, kdo s ním mluvil s náklonností, byl pán...

Kousl se do rtu a ochutnal krev. Nebude přemýšlet o pánovi. Věřil pánovi a pán ho prodal Monstru. Věděl pán, co se u Monstra stalo? Zajímalo ho to? Kde byl pán?

Nemohl si pomoc, ale musel na svého minulého pána a paní myslet právě tak – jako na pána a paní. Přestože Monstru řekl jednou nebo dvakrát „pane", ten muž nemluvil dobře anglicky a vypadalo to, že je mu jedno, jak mu Severus říká.

Všechno mu připadalo náhlé. Měl pocit, že mu osud nedovolí usadit se. Je to tak? Použil na něj někdo nějaký typ kletby, aby se neustále cítil jako ryba vytažená z vody? Právě když si zvykl na to, že je otrok, byl prodán od pána Meringa pánovi a paní. Pak, když si doopravdy zvykl na tamější život, což nepochybně trvalo méně času, než by si jeden myslel, byl prodán znovu. A teď tohle? Prostě si přál, aby byl prodán někomu, komukoli, kdo mu zajistí, že tam bude až do smrti. Otroci byli větší zátěž než domácí skřítkové, a proto mnoho lidí dávalo přednost domácím skřítkům. Domácí skřítci zřídkakdy museli býti potrestáni rukou svého majitele a byli velmi mocní. Otroci byli dobří jenom na dělání dojmu, sex a další podobné aktivity. Někteří lidé preferovali otroky kvůli tomu, jaký dojem to dělalo na ostatní lidi. Bylo mnohem efektivnější, když jste měli někoho, kdo přišel, poklonil se vám a poslechl vás na slovo, než když jste měli domácího skřítka. A sex... no, to je zřejmé. Severus si ani nebyl jistý, jestli to jsou domácí skřítkové schopni dělat... jestli nejsou, zcela jistě jim závidí. Možná by mohl vynalézt lektvar, který by člověku dal tělo domácího skřítka...

Pokoušel se už o lektvarech nepřemýšlet. Přestože znal jejich zápach, jejich přísady a roky v nich strávil hluboce ponořený, bylo to bezpředmětné. Byl by ještě vůbec schopný uvařil lektvar? Podíval se dolů na své štíhlé dlaně a ohnul prsty. Možná. Monstrum je vždycky vrátil zpět, když skončil a nevypadalo to, že by utrpěly nějaké trvalé poškození.

Ale pravděpodobně nikdy nedostane šanci, nebo mu to nebude dovoleno. Proto byl nesmysl zabývat se tím. Nemělo smysl upínat se k něčemu, co nemůžeš mít; to se naučil před mnoha lety.

Čas v bílé místnosti ubíhal stejně jako ve sklepení u Monstra. Neexistoval žádný způsob, jak určit, jak dlouho tam už je. Dvě minuty? Dva dny? Dva týdny? Dva roky? Bylo to nemožné poznat. Dvě poslední možnosti byly nepravděpodobné, protože již dlouho nic nejedl, ani nepil. Monstrum mu sem tam dal jídlo v miskách a očekávalo se od něj, že bude jíst jako pes, což dělal. Ale to bylo před dlouhou dobou... nebyl způsob, jak u Monstra a v bílé místnosti měřit čas, ale muselo to být několik dní, co naposledy jedl. A miska s vodou byla u Monstra nějakou dobu prázdná... nebyl to ani týden, protože kouzelník dokáže přežít bez vody asi týden, zatímco mudlové vydrží jenom několik dní. Ale kdyby uběhly dva týdny nebo dva roky, byl by mrtvý.

Jsi mrtvý? Rozhlédl se po místnosti. Možná je tohle posmrtný život. Možná otroci dostávají místnost, kde můžou věčně spát. To by bylo hezké.

Avšak nepravděpodobné. Nevěděl, co je v posmrtném životě, ale on půjde pravděpodobně do pekla nebo jeho ekvivalentu. Mučil příliš mnoho lidí, udělal příliš mnoho věcí špatně... a co se děje s otroky? Mají vůbec nějaký posmrtný život? Možná jenom... zemřou. To by taky bylo hezké. Bylo by to jako věčně spát – mohl by prostě přestat existovat.

A kdyby po smrti šel na nějaké dobré místo, určitě by tam taky sloužil. Ale kdyby to bylo dobré místo, nemuselo by tam být moc bolesti nebo utrpení, nebo ne? Doufal, že ne. Kam chodí otroci? Většina kouzelníků a čarodějek si v tomto případě nebyla jistá, ale bytí otrokem otvíralo zcela novou sadu okolností. Bylo to něco, co ve svém minulém životě nikdy nezvažoval... stálo to za úvahu teď: Možná je rozhodnutí na majiteli. Nicméně s tím nemůže nic udělat. Nemá vládu nad ničím.

Jeho uši zbystřili při zvuku otevíraných dveří. Rychle zvedl hlavu a otevřel oči. Už předtím se přemístil do rohu, ale když vstoupil ministerský úředník s výhružně napřaženou hůlkou, natlačil se do rohu ještě víc.

Muž na Severuse něco vyštěkl. Severus nerozuměl, co muž chce, tak udělal tu nejbezpečnější věc; klekl si na kolena a hlavou se dotkl podlahy. Kolena od sebe, ruce za zády. Byla to úklona pro nejformálnější příležitosti, nebo při trestání. Bylo to kompletní podrobení se. Severus to věděl a doufal, že v Německu to znamená to samé, co v Británii.

Ať už to znamenalo to samé nebo ne, zřejmě to nebylo to, co muž chtěl. Chytil Severuse za chumáč vlasů na temeni hlavy a vytáhl ho na nohy.

Přestože to bolelo, Severus nedovolil, aby se mu bolest objevila v obličeji. Byl na to příliš zvyklý, než aby si stěžoval. Možná jsou teď již jeho vlasy téměř neupravitelné, když na ně tak dlouho nepoužil česací kouzlo a tak dlouho neviděly sprchu. Možná mu bude dovoleno nechat si je všechny ostříhat. Pak by ho už nikdo nemohl chytat za vlasy.

Ministerský úředník ho přitiskl ke zdi, vytáhl hůlku a začal ho skenovat. Na to byl Severus zvyklý. To je to, co lidé dělají. Musí zjistit, jestli je smrtelně nemocný, jestli má nějaké zvláštní známky, kolik váží, jaké jsou jeho míry... věděl to. Kvůli čemu byl zkoumán, to nevěděl. A aby byl upřímný, ani ho to nezajímalo.

Muž pustil Severusovy vlasy, otočil se a odešel. Severu jenom vyčerpaně spadl zpět na podlahu, protože neměl energii sám stát. Chtěl jenom jít spát... možná by měl... dokonce, i když se ta osoba z ministerstva vrátí a kopne ho, aby ho probudila, stejně to nebude nic, na co by nebyl zvyklý.

***

Nevěděl, jak dlouho spal, ale probudil se, když opět uslyšel otevírání dveří.

Vytřel si spánek z očí, posadil se a zacouval ke zdi. Vždy se cítil bezpečněji v rohu... nevěděl proč. Asi to bylo kvůli tomu, že když byl přitisknutí ke zdi, nikdo mu nemohl přijít za zády.

Úřednice ministerstva držela hůlku výhružně napřaženou. Mluvila, její tón hlasu byl hrubý a neochvějný.

Severus jí nerozuměl, přesto kýval.

Pozoroval tác v jejích rukou. Na tácu byl talíř s hráškem a pečeným bramborem. A také vysoká sklenice vody. Chce tě nakrmit, uvědomil si. Je to jídlo říznuté nějakým lektvarem? Jedem?

Monstrum Severuse potrestalo pokaždé, když se postavil. Celou dobu měl zůstávat na podlaze nebo na rukou a kolenou. Zvedl se na kolena a pokusil se dolézt k ženě, protože předpokládal, že je to, co chce.

Zařvala na něj a vyslala jeho směrem žihadlovou kletbu.

Co nejrychleji se vrátil do kouta, srdce mu rychle bušilo. Co chce, abych udělal? uvažoval a kousal se do rtu. Zvedl se na kolena a klekl si, zoufale doufaje, že ho jenom potrestá a nechá to být.

Ale neudělala to tak. Položila tác a vycouvala ze dveří, které za sebou zavřela a nechala Severuse samotného.

Při vůni jídla mu začalo kručet v žaludku. Byl vyhladovělý; věděl, že musí něco sníst, nebo mu bude hodně špatně. Možná umře. Nikdy nemá další jídlo jisté.

Zvedl se z pozice vkleče a dolezl k tácu. V minulosti lezl hodně často... ne, nevěděl jak dlouho. Od té doby, co ho vlastnil Monstrum. Monstrum ho nenechal vstát. Neměl to dovoleno. Mohl jenom lézt. Teď byl jednoduše příliš slabý, abych chodil, a navíc Monstrum ho stále legálně vlastní, co se týče značky. Monstrum nikdy neutišil pálení na jeho čele, takže bylo velmi důležité, aby udělal to, co od něj Monstrum chtěl, přestože neví, kde Monstrum je.

Brambory byly studené. Stejně tak hrášek. Nebylo na nich žádné máslo, žádná sůl, nebo jiné ochucovadlo, ale to nebylo nic nového. Byl zvyklý na mnohem nevýraznější jídlo. Voda... zvedl sklenici a přičichl k ní. Voněla jako voda. Nebyla v ní ani stopa po nějakých lektvarech – většina lektvarů měla zápach nebo barvu. Voda vypadala, že je jenom – vodou.

Opatrně zvedl sklenici a trochu z ní usrkl, vítaje její chlad, jak mu klouzala krkem. Monstrum vždy trval na tom, aby ji chlemtal z misky. Monstrum bude zuřit, jestli zjistí, že Severus...

Odložil sklenici a přitiskl si ruku na žhnoucí čelo, pokoušeje sebou netrhat, ale nepodařilo se mu to. Neposlouchá Monstrum... nemůže to dělat, ať chce nebo nechce.

Stiskl zuby a zvažoval své možnosti. Ničemu to neublíží, když bude jíst jídlo, jak na tom trval Monstrum, ale voda je ve sklenici; musí ji vypít tak jak je, nebo ji možná vylít na tác a chlemtat ji z něj. Avšak to mu přišlo docela zvláštní, když ji mohl jen tak vypít ze sklenice.

Kousl se do rtu. Klekl si na kolena, aby se mohl pohodlně sehnout a přičichnout si k bramborám. Ty také voněly, jak měly. Žádné lektvary, pohledem to vypadalo, že na nich nejsou žádné kletby... ale to samozřejmě nemohl přesně určit bez použití kouzel a on nevěděl, kde je jeho hůlka. Miloval svou hůlku, ale Monstrum s ní dělal takové věci, které byly kruté, ďábelské, sadistické nebo přinejmenším nechutné. Severus si nebude nalhávat, že ji kdy získá zpět. Možná jinou, ale nikdy ne tu samou.

Zakousl se do brambory a nepřítomně si všiml, že mu nedali žádný příbor. Možná si mysleli, že se propíchne vidličkou nebo se udusí lžící. Věděl, že ho považují za šíleného nebo přinejmenším nebezpečného. Vědí, že má znamení zla a z toho si pravděpodobně vytvořili názor.

Polkl kousek brambory a vrátil svou pozornost zpět k vodě. Musí jíst a pít pomalu – jeho žaludek není přivyklý na velké příděly najednou, a potřebuje, aby mu to jídlo vydrželo. Neví, kdy mu bude dovoleno jíst nebo pít příště.

***

Spokojeně ležel schoulený v rohu a pomalu přecházel prsty po podlaze. O ničem nepřemýšlel – to byla krása nitrobrany. Byl ji schopný provádět bez své hůlku, a aniž by použil bezhůlkovou magii. Mohl ji dělat, jak chtěl, a nikdo mu v tom nezabrání. Samozřejmě pokud mu neřeknou, aby s tím přestal. V tom případě by musel. Ale dokud jim neřekne, že ji dělá, nikdy se to nedozví.

Měl plný žaludek a byl oblečený. To bylo mnohem lepší, než to kdy bylo u Monstra. Monstrum ho nikdy moc nekrmil, a když ano, byly to obvykle studený a plesnivý šrot. Oblečení mu vzali okamžitě, jak se dostal k Monstru. Tady, v bílé místnosti, mu dali jídlo, vodu a oblečení. Možná tu bude v bezpečí. Možná tu stráví zbytek života. Možná bude žít v bílé místnosti. To by zvládl. Stalo by se tu nudným, ale vždy by mohl použít nitrobranu a stáhnout se do své mysli. Tam by nikdy nemusel být v bílé místnosti. Mohl by být kdekoli by chtěl. Při té myšlence se chtěl radostně rozesmát. Nikde ho nemůžou připravit o jeho mysl. Ne, nikdy. Dokonce ani, kdyby ho dovedli k šílenství, protože jeho mozek by tam pořád byl. Kdyby mu odstranili mozek, byl by mrtvý, takže to se nepočítá.

„Zvedni se!" vyštěkl hrubý hlas tak, že Severus málem vyskočil z kůže. Vůbec neslyšel otevírání dveří.

Co nejrychleji se zvedl a přitiskl proti zdi v rohu místnosti. Sklonil hlavu, ale nechal oči těkat po místnosti, pátraje po nápovědě, co se děje. Ten muž mluvil anglicky, což bylo uklidňující. Severus nebyl jedním z těch kouzelníků, kteří mluvili dvanácti různými jazyky – když mu přikazovali v němčině, bylo to nervy drásající, protože věděl, že je neuspokojuje, přestože by měl. Angličtina... to bylo pěkné.

Viděl v bílé místnosti dva páry nohou. Jeden měl na sobě lesknoucí se černé boty, druhý hnědé vysoké kožené boty se šněrováním. A pak tam byly jeho vlastní neobuté nohy. Byly doopravdy hrubé – od té doby, co na něj byla uvalena zotročovací kletba, boty nenosil, ať je to jak dlouho chce.

Muži začali mluvit. Hovořili německy, to bylo zřejmé. Nerozuměl jim, což bylo frustrující. Ale byl na to zvyklý. Pán a paní mluvili francouzsky, když nechtěli, aby rozuměl, co si říkají. Ne, že by to, co říkali, byla jeho věc, takže by to bylo jedno, kdyby jim rozuměl. Jednoho dne se bude muset naučit francouzsky nebo německy. Raději německy, protože za prvé bude v Německu pravděpodobně po zbytek života, za druhé, protože po několika letech to nebude tak složité pochytit. Možná.

Jedna věc byla jistá, Monstrum nebyl ani jedním z mužů. Znal hlas Monstra dobře, a žádný z těch hlasů nebyl jeho. Nevěděl, jestli je to dobře, nebo špatně. Na jednu stranu to znamenalo, že Monstrum dlouho neuvidí. A to bylo dobře. A na druhou stranu, co se s ním stane? U Monstra přinejmenším znal své místo a svůj osud. Přesto na druhou stranu...

Začalo to být matoucí. Jeho hlava byla doopravdy velmi unavená. Měl pocit, jako by byla naplněna hustým mrakem. Bez pochyb to byl následek jednoho z mnoha lektvarů, které mu dali. Přál si, aby to neudělali, ale nemohl je nijak zastavit.

Muži s bouchnutím dveří odešli. Bílá místnost byla opět tichá, jediným zvukem bylo jeho dýchání.

Ničím se nezabývej, napomínal se vehementně. Nemůžeš nic ovlivnit. Přestaň předstírat, že můžeš. Prostě přestaň myslet. Přestaň se pokoušet porozumět. Prostě na to zapomeň. Jestli máš něco vědět, řeknou ti to. S trochou štěstí. Prostě to vzdej. Jak jsi to měl udělat na začátku.

Přestal uvažovat, co se stalo s Řádem. Přestal přemýšlet o čemkoli, co mělo nějaké spojení s jeho minulým životem. Avšak nedokázal přestat uvažovat o své budoucnosti, přestože nad ní neměl žádnou kontrolu.

Jeho největším strachem bývalo, že ztratí mysl. Už tomu tak nebylo. Jeho mysl mu občas způsobovala víc problémů, než za kolik stála.

***

Nechal je nadopovat ho lektvarem, který voněl po... ta vůně byla známá, ale byl příliš unavený, než aby ji zařadil. Beze vzdoru je nechal, aby mu spoutali ruce za zády, stejně tak, aby spoutali nohy tak, aby mohl chodit, ale ne rychle a určitě ne běhat. Připevnili mu k obojku řetěz a beze slova za něj zatáhli, značíce tak, že je má následovat.

Když vyšli z bílé místnosti, držel oči na chladné podlaze a soustředil se na zvuk, který vydávaly řetězy kolem jeho kotníků, jak řinčely a cinkaly po podlaze. Ignoroval pohledy, které jistě dostával od úředníků ministerstva a následoval muže, který ho vedl do výtahu.

Přál si, aby měl něco na zakrytí paží – ten bavlněný jako z prostěradla udělaný oblek, co na sobě měl, byl jako nadměrně velký povlak na polštář s vystřiženými otvory pro krk a paže. Nenabízel žádné rukávy a chladicí kouzla na ministerstvu byla příliš chladná.

A schovaly by znamení, zamrkal na černý znak lebky a hada na svém levém předloktí. Bylo doopravdy hnusné. A když pomyslí, že se kdysi cítil poctěný, že ho může nosit... To bylo dřív než v jeho minulém životě – připadalo mu to, jako by to bylo před několika životy. Bylo to v jeho druhém životě – měl své minulé životy rozdělné do skupin – dětství; roky, kdy sloužil temnotě; roky, kdy proti ní bojoval... a teď. Zjistil, že teď už o svých minulých životech moc nepřemýšlí, ale někdy se k němu ty myšlenky přikradly.

Muž příkře promluvil a prudce zatáhl za vodítko, takže Severuse téměř uškrtil.

Severus se pokoušel neklopýtnout a následovat ministerského pracovníka, udržet s ním krok. Kdyby šel pomaleji, skončil by tažený po podlaze. Ne, děkuji pěkně – měl díky Monstru s takovými věcmi dost zkušeností. Avšak kdyby šel rychleji, zakopl by o řemeny na nohou a skončil by na podlaze.

Ve svém minulém životě Severus vždy dokázal zůstat relativně fit. Strávil příliš mnoho času potloukáním se sem a tam po Bradavicích, naháněje ničemy, běhaje udělat tohle a tamto... ale to bylo pryč. Teď se cítil slabý. Necítil se tak slabě u pána Meringa nebo u pána a paní. Možná to bylo něco, co mi dal Monstrum.

Dva muži, muži před nimi, se mezi sebou začali bavit, jak se k nim Severus a muž vedoucí ho na vodítku přiblížili. Severus se ani neobtěžoval příliš pozorně naslouchat tomu, co říkají. Byla by to prostě zbytečná námaha.

Severus viděl, jak jeho vodítko změnilo ruce. Proč vůbec potřebuji vodítko? Nemůžu utíkat. Nebudu utíkat. Vypadá to docela zbytečně. Ale na druhou stranu, Monstrum vždycky rád držel Severuse na vodítku. Možná to byl nový vývoj jeho legálního statutu. Možná teď musí být držen na vodítku. Vlastně ho to moc nezajímalo, ale bylo trochu rozčilující nevědět proč tomu tak je.

Osoba, které teď držela vodítko, za ně začala tahat a říkat něco, čemu Severus nerozuměl.

Severus zvedl hlavu, aby viděl, jak ho sledují chladné šedé oči. Pokoušel se nenavázat oční kontakt, ale bylo to těžké, dívat se jinam. Kdyby se díval nad Němcovu hlavu, bylo by zřejmé, že se na něj nedívá. Čeká se od něj, že se na něj budu dívat? Předpokládal, že by to mohl udělat. Ale oční kontakt? To byla jedna z nejneuctivějších a nejvzdornějších věcí, které by mohl udělat... ale kdyby mu to přikázali, možná by za to nebyl potrestaný? Možná ten Němec neví, že je to neuctivé.

Kousl se do rtu. Všichni postavením nad ním měli vždy pravdu. Vždy. Nikdy si nemůže dovolit zapomenout to. Vždy mají pravdu, bez výjimek. Cokoli řeknou, je pravda. Nemá smysl zpochybňovat jejich slova nebo nad nimi přemýšlet. Mohou být pouze přijata.

Možná je ten muž cvičitel. Dávalo by to smysl, že ho chtějí převycvičit. Nechtěl na ty mudly použít náhodnou magii. Prostě se to... stalo. Ale bylo to něco, co by dobrý otrok nikdy neudělal.

Řekl, že je mu to líto a prosil o odpuštění a potrestání. Ale ministerstvo ho za to nikdy nepotrestalo. Možná mu ti Němci nerozuměli nebo možná pochopili, že to byla nehoda? Nevěděl, čím si zasloužil jídlo, čistící kouzla, ale možná mají Němci pro své otroky jiné zvyky? Bylo to složité o tom přemýšlet – místnost se začala točit.

Muž, který svíral vodítko, vytáhl hůlku. Jasan, asi patnáct palců. Mluvil velmi rychle.

Severus padl na podlahu a tiše vykřikl, když jeho kolena tvrdě narazila na tvrdou vydlaždičkovanou podlahu. To mu poraní, jestli nezlomí, čéšky. Ale již je pokryt modřinami a ranami, takže to nebude velký rozdíl. Jen si přál, aby mu, ať už to za ním stojí kdokoli, řekl, že si má kleknout, místo toho, aby ho kopal zezadu do kolen. Klekl by si, kdyby mu to řekli.

Zaujal známou úklonu. Kolena na podlaze, roztažená od sebe, hlava trochu skloněná, ruce sepjaté za zády. Cítit, jak se špička jasanové hůlky dotkla jeho čela, a pak ho ovládla známá palčivá bolest. Byla mnohem bolestivější, než si ji pamatoval – bylo to, jako by mělo explodovat jeho samotné jádro. Naštěstí se ponořil do temnoty, než se to mohlo stát.