Sex byl doopravdy problém. Harry ho měl jenom několikrát s několika dívkami (u jedné z nich si ani nepamatoval jméno), ale věděl toho dost, aby věděl, že to není to, co se z toho dělá.

První dívka, se kterou měl sex, byla Marie. Byla to hnědovlasá dívka, která žila v Prasinkách. Měla krásné jakoby psí oči a úžasný úsměv. Byla doopravdy příliš krásná na to, aby měla zájem o obyčejného starouše Harryho. ‚Obyčejný starouš Harry' byla klíčová fráze. Chtěla jenom spát se zlatým chlapcem, jak mu druhý den ráno zdůraznila. No, řekla ‚zachráncem světa', ne ‚zlatým chlapcem', ale to je to samé.

Druhá dívka měla zlaté vlasy ostříhané nakrátko. Její jméno bylo Meredith. Byla to Američanka z New Jersey a mluvila s docela silným přízvukem. S universitou byla v létě v Londýně. Odstartovali s Harrym doopravdy dobře, ale po dvou týdnech romantiky a jedné noci sexu se s ostatními vrátila do Ameriky. Nikdy neodpověděla na žádný z Harryho pokusů kontaktovat ji. Neřekla to, ale klidně mohla; chtěla jenom spát se zlatým chlapcem.

Třetí dívka, v tomto bodě byl Harry velmi opatrný. Přísahal, na Hermioninu ‚prudérní' radu, že nebude mít žádný sex, dokud nebude připravenější, ale jeho rozhodnutí bylo rychle zlomeno té noci v Prasečí hlavě (věděl, že tam nemá chodit – ta hospoda mu během let způsobovala příliš mnoho problémů). Dokonce ani nezůstala přes noc – po hodině se sebrala a odešla. Harryho do té doby největší selhání. Dokonce si nezapamatoval ani její jméno.

Přestože sex byl dobrý, nebylo to ono. Vždy byl tím, kdo čekal, aby to něco znamenalo, i když kvůli tomu zněl jako holka, a nic z toho nic neznamenalo. Když měl sex, vždy to jeho život jenom zkomplikovalo. Jestli je to tak, vůbec to nestálo za to, mít ho.

Odpískal sex již před několika měsíci. Rezignoval na to, že bude poustevník, dokud se nerozhodne jinak. Nebude spát s další dívkou, dokud s ní nebude v pevném vztahu se závazky. Hermiona jeho rozhodnutí tleskala a věnovala mu žebra lámající objetí. Ron jenom kývl, ale později ho škádlil, že je panický a prudérní.

Nestálo to za tu frustraci. Přátelé ho ujišťovali, že nakonec najde tu správnou přítelkyni. Hermiona mu řekla, že je jenom ‚pod velkým stresem'. Jenom nenašel ‚tu správnou'. Doufal, že mají pravdu. Pamatoval si, jak vyslechl rozhovor mezi Remusem Lupinem a Arturem Weasleyem. Pan Weasley Remusovi něco řekl a ten mu odpověděl: „Ne. Nikdy tu nebude ‚ta správná'. Ne pro mě. Navždy budu sám," a poté následovaly roztřesené vzlyky. Ale Remus se mýlil, nebo ne? Oženil se s Tonksovou a měli nádherné miminko. Takže určitě tu je pro každého někdo, nebo ne?

Věděl, jak na tom Remus tehdy psychicky byl. Sám byl na tom úplně stejně, jen byl v opačné pozici. Uvědomil si, že Remus si myslel to, co si myslel, protože byl vlkodlak. A Remus si myslel, že nikdo by dobrovolně nevstoupil do vztahu nebo neměl sex s vlkodlakem. Harry byl chlapec-který-přežil – mohl mít jinou dívku každou noc, kdyby chtěl – ale nebylo to o nic lehčí. Potřeboval najít někoho, kdo by řekl: „Harry Potter? Kdo to je?" nebo dokonce „Zachránce světa? Už jsem unavená poslouchat to pořád dokola.". Věděl, že první taková osoba by byla ‚ta pravá'.

Do té doby se nebude soustředit na hledání ‚té správné'. Prožil celých deset let, kdy stěží věděl, co je láska. Může v tom pokračovat. Do té doby bude pátrat po prokletí své existence, Severusi Snapeovi. Protože kvůli Harrymu strávil prakticky celý život v pekle. Nebo kvůli věštbě. Kvůli Voldemortovi. Ale pomohl zachránit Harryho. Harry mu dlužil slušný život, avšak musí se snažit, aby mu ho zajistil.

„Je to složitá situace," vysvětlovala mu Hermiona a ignorovala svůj máslový ležák. Byli u Třech košťat. Byla sobota. Ne prasinková sobota, ale uplatňovali svá práva studentů, kteří se vrátili zpět do školy. Harry to nedělal tak často jako ostatní navrátivší se studenti, Ron, Hermiona a Malfoy. Nevěděl proč. Bylo to prostě tak... jiné.

Ne jiné, než to bývalo. Ne, byl jenom obyčejný starý Harry. Ale začal si všímat jiných lidí – ostatní jeho věku žili bezstarostné a šťastné životy... pořád se usmívali a smáli, o víkendech chodili ven, opíjeli se... dokonce i Hermiona, naše stereotypní „hodná holka" byla známá tím, že využívala toho, že jí je devatenáct a může trávit víkendy, jak chce, na hradě nebo mimo něj, dokud to nebude mít vliv na mladší studenty. Ostatní studenti, kteří se také vrátili zopakovat svůj sedmý ročník, měli stejná privilegia, ale Harry jich zřídka kdy využíval.

Vždy měl pocit, že mezi nimi vyčnívá jako bolavý palec. Nikdy nezapadal.

„To mi povídej," zamumlal Harry a pohled mu zalétl k oknu, za kterým padal sníh. „Ale to není nic nového, že?"

Nebylo. Jeho život byl nekonečnou složitou situací. Občas, když o tom přemýšlel, z toho měl doopravdy deprese. Už má černé vlasy – možná by se měl stát gothem. Nebo to jsou emo, kdo jsou pořád v depresi? Normální lidé jeho věku s takovými věcmi asi drží krok – on ne.

Ron nebyl soucitný. „Nevidím, kde je problém – proč se prostě nemůžeme zvednout, jít na ministerstvo a zjistit, kdo je Snapeův majitel?"

Výprava k Malfoyům proběhla předchozího večera. Ron s Hermionou nebyli moc nadšeni, mírně řečeno, když se dozvěděli o jejich neobezřetném dobrodružství, ale všechno dopadlo dobře. Nikomu se nic nestalo.

„Není to tak jednoduché," vysvětlovala Hermiona po milionté. „Potřebovali bychom se podívat do jeho spisů. Tyto typy spisů jsou velmi tajné a k nim mají přístup jenom ministerští úředníci a ti, kterých se týkají. Dokonce ani profesor Snape by k nim neměl přístup, kdyby chtěl."

Někdy Harry chápal snadno. Jindy měl pocit, jako by někdo sebral jeho mozek a odhodil ho jako camrál, aby ho nechal zcela ztraceného. „Ehm? Proč ne? Týkají se jeho, nebo ne?"

„Ano, ale on je otrok," řekla Hermiona, jako vždy trpělivě. „Otroci nemají stejná práva jako my."

Zákony a omezení týkající se otroků byly na hovno ještě víc, než následky sexu. Otroci nemohou tohle, otroci nemohou tamto. Bylo to na zvracení. Hermiona nedávno informovala Harryho o některých ‚pravidlech' a ‚způsobech', které jsou otrokům normálně vštěpovány. Jak když otroci večeří se svým pánem, musí klečet po jeho pravém boku. Jak se musí uklánět každému s výjimkou jiných otroků... nebyly to přímo ‚zákony', ale prakticky jimi byly. Bylo to odporné. Otroci nejsou jako domácí skřítkové, kteří si v takovýchto věcech libují.

Ron se nedal odradit. „No, vezmeme s sebou Harryho. Možná že bude starej Pastorek k něčemu a nechá nás prohrabat se těma složkama." Ron už rozhodně nebyl Kingsleyho velký fanoušek.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Spíš by byl překážkou než pomocí." Hermiona byla ještě menší Pastorkův fanoušek.

„Dobře, kdo se může do těch složek podívat?" vrátil je Harry zpátky k tématu. Nerad mluvil o členech Řádu, kteří to vzdali. V tom případě to nebyli praví členové. Brumbál by byl znechucený. Uvažoval, co si asi myslí Brumbálův portrét. Pravděpodobně je taky pořádně naštvaný.

„Ministerští úředníci s oprávněním a majitelé profesora Snapea," odpočítala Hermiona obě možnosti na prstech. „Seš si jistý, Harry, že ti to pan Weston neřekne?"

Harry kývl. „Na sto procent. Myslí to s tím „utajením" doopravdy vážně." Člověk nemusel být inženýr přes rakety, aby věděl proč – když si kupujete otroky kvůli sexu. Zvlášť, když nechcete, aby to věděl celý svět. I když pochyboval, že Snapea koupili kvůli tomu. Někdo jako on koupený jednou kvůli sexu? Náhoda. Dvakrát? Zázrak.

„Dobře, máme jinou možnost než se vloupat na ministerstvo a najít jeho složku?" vrátil se Harry k tématu. „S výjimkou ptaní se Věštce, kdo odpověděl na ten inzerát – jestli je nějaký způsob, jak by se to dozvěděli, stejně by nám to neřekli."

Hermiona si povzdechla. „Jenom do toho nechci zapojovat Kingsleyho."

„Jakou jinou možnost máme?" zeptal se Ron. „Je šance, že cítí výčitky kvůli tomu, že to vzdal a udělá cokoli, aby nám pomohl."

„Nebo je naštvanej, že to pořád zkoušíme a jen nám to ztíží," nastínil Harry druhý extrém.

Hermiona protočila oči v sloup. „Pravděpodobně neudělá ani jedno z toho. Nejspíš nás nenechá jen tak porušit zákon, abychom pomohli ‚jenom' Snapeovi." V očích jí žhnul vztek.

„To nemůže uškodit," řekl Harry.

Ron zavrtěl hlavou. „Mohlo by. Když bude vědět, že po tom jdeme, mohl by zajistit, abychom se k tomu hůř dostali."

„Není to mizera, Rone!" prohlásila Hermiona. „Ale když nemáme mnoholičný lektvar, doopravdy nemáme jinou možnost, jak to získat."

Uch. Harry vypil tolik mnoholičného lektvaru, aby měl do konce života dost. Ne děkuji. „Takže se půjdeme zeptat Kingsleyho?"

Hermiona kývla. „Ale nejprve budeme muset vymyslet plán – nemůžete tam jen tak natancovat a zažádat si o spis."

„Nemůžete?" zeptal se Harry. „Ty nejdeš?"

Zavrtěla hlavou. „My tři jsme teď jako bratři v triku, Harry. Harry Potter, obklopený svými nohsledy, se rovná problémům."

Harry zrudl. „Nejste mí nohsledi."

Ron si odfrkl. „Takže sis našel nový, Harry?"

„Myslel jsem tím, že vás nepovažuji, víte, za nohsledy." Jen to slovo se mu příčilo. Vlastně, kdyby nebylo Rona a Hermiony, už dávno by zemřel. Nejsou to nohsledi – jsou to hrdinové.

„My víme," pohladila ho Hermiona z druhé strany stolu po ruce.

„Takže, Snape," vrátil je Ron znovu zpět k tématu. „Jestli potřebuješ pomoc s koupí, Harry, Neville je ochotný podělit se o cenu." Jediný problém, který měl S.P.O.Ž.Ú.Z. se současným plánem, bylo, že Harry by byl jediný, kdo by Snapea koupil, což znamenalo, že by utratil hodně peněz. Harry s tím neměl žádný problém, ale vypadalo to, že všichni ostatní ano. Neznamená to přece, že Harrymu jednou dojdou peníze nebo tak něco.

„Ne," řekl Harry, odložil máslový ležák a setřel si pěnu z vrchního rtu. „Musím ho koupit. Sám." Když viděl Hermionin zmatený pohled, pokračoval: „Nechci, aby Snape musel vděčit více než jednomu člověku. Víte, musíme mu dát co možná nejvíc svobody. A navíc si nemyslím, že by Neville chtěl, aby s ním Snape bydlel, takže to nechává jenom mě." Nechtěl být Nevillovi zadlužený ještě víc než teď. Neville byl zachránce světa stejně jako on, když zabil Nagini.

Ron si znovu odfrkl. „Jo, pamatuješ si na jeho bubáka? To bylo k nezaplacení."

Dokonce i Hermiona se při vzpomínce na bubáka vypadajícího jako Snape oblečený do šatů Nevillovy babičky, upjatě usmála. „Dobře, jestli seš si jistý, Harry."

„Absolutně," kývl Harry.

„Stejně jsou omezení, kdo může vlastnit otroka, a nevím, jestli Neville zcela vyhovuje všem požadavkům."

„Nevyhovuje?" Harry samozřejmě o omezeních slyšel, ale protože věděl, že jim vyhovuje, nikdy moc nevěnoval pozornost tomu, čeho se týkají.

Hermiona pokrčila rameny. „No, musíš být plnoletý..."

„To Neville je," vmísil se Ron.

„Tiše," napomenula ho Hermiona. „Musíš být plnoletý, nesmíš vlastnit více než čtyřicet otroků a mít doklad o prostředcích."

Pravidlo ‚dalších čtyřiceti otroků' bylo kvůli tomu, aby jedna osoba nemohla skoupit všechny otroky na světě a všechny je zabít, aby zrušila otroctví. Zřejmě to již nějaký abolicionista zkusil, pokoušeje se zachránit všechny budoucí otroky a skončil za to na dva roky v Azkabanu. Dva roky. Za to, že se pokusil dosáhnout toho, aby již nebyli žádní další otroci. Pokoušel se zabít tisíce lidí a oni ho zavřeli na dva roky!

Ron svraštil obočí. „Doklad o prostředcích?"

"Je to, ehm, komplikované," řekla Hermiona váhavě. „Víš... ne každý si může dovolit nakrmit a obléci sebe, natož další osobu. Ministerstvo nechce mít na krku otroka bez domova, když už riskují, že budou mít na krku jednu osobu bez domova... rozumíte?"

Harry přikývl. Jako by to nechápal předtím. Chápal. To byl důvod, proč pan Weasley nešel se skupinou z Řádu koupit Snapea. On a paní Weasleyová byli velmi milí, milující lidé, ale stále měli velmi málo peněz. I když už měli všechny děti s výjimkou dvou z domu, museli pořád šetřit. George si se svým obchodem s žertovnými předměty vedl velmi dobře, takže mohl být snadno nazýván ‚bohatým', a Bill, přestože nebyl v každém slova smyslu ‚bohatý', byl zámožný. Rozhodně vydělávali víc než pan Weasley, takže to byli oni, kdo se pokusil Snapea koupit. Věděli, že jim to bude dovoleno.

Ron trochu zrůžověl. „Dobře, chápu. No, Harry má peníze po rodičích a kmotrovi, takže je zabezpečenej."

„Máš nějaké plány, co budeš dělat po škole, Harry?" zatlačila na něj Hermiona. „Zařízenou práci, praxi? Budeš žít na Grimmauldově náměstí? V bytu v Londýně? V Surrey? V Dorsetu? Koupíš si dům nebo pronajmeš? Co budeš dělat s domem na Grimmauldově náměstí?"

„Hermiono, přestaň! Copak nevidíš, že je zmatenej?!" řekl jí Ron a pokynul k Harrymu, který si sundal brýle a začal si unaveně protírat oči.

Nasadil si brýle. „Ehm... Chci se stát bystrozorem," řekl slabě. Stíhání zlých kouzelníků bylo vše, co uměl. Bylo to to jediné, co měl kdy v plánu dělat. Teď nebyl v pozici, kdy by mohl změnit své rozhodnutí. Stejně nevěděl, jakou jinou práci si vybrat.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Harry! Musíš se víc snažit! Já rozesílám dopisy a přihlášky na všechny strany! Už jsi kvůli tomu kontaktoval ministerstvo? Jaký máš náhradní plán?"

Harry jenom pokrčil rameny. „Nikdy jsem nechtěl dělat nic jiného."

Jeho kamarádka si jenom povzdechla. „Dobře. Jakmile se vrátíme do hradu, jdi za profesorkou McGonagallovou, dobře? Jako vedoucí tvé koleje ti bude schopna pomoci."

„Proč mu prostě nepomůžeš ty, Miono?" zeptal se Ron a nacpal si pusu plnou chipsů. „Už tě přijali na dvě kouzelnické university a sedm mudlovských, a to ani nemluvím o těch pokročilých lektvarech a..."

„Protože možná mám spoustu práce, Ronalde!" vyštěkla Hermiona a rukou si prohrábla kadeřavé vlasy. „Napadlo tě někdy, jak stresující je dělat tyto život měnící rozhodnutí? Jak frustrující je pomáhat s rozhodováním dvěma nejlepším kamarádům, a to ani nemluvím o zbytku sedmáků?"

Ron otevřel pusu, ale pak ji zase zavřel. Harry si uvědomil, že to byla ta nejchytřejší věc, co poslední dobou udělal.

Harry si povzdechl. „Dobře, takže jdu na bystrozorský výcvik. To mi zabere tři roky."

„A kde budeš žít?" přitlačila Hermiona? „Na Grimmaldově náměstí? To by bylo příhodné, protože je to přímo v Londýně."

Měla pravdu. Ale na druhou stranu je tu přemisťování. A letax. Harry se může přestěhovat téměř kamkoli a přihlásit se do bystrozorského výcviku.

Zavrtěl hlavou. „Ne jestli tomu budu moci vyhnout. Myslím... Chci si ten dům nechat, chci. Jen... jenom tam nechci bydlet." Když se na něj přátelé zmateně podívali, rozvedl to: „Nikdy jsem ho nepřestal považovat za Siriusův dům. Místo pro setkání Řádu. Připomíná mi to temné časy a... a..." těžce polkl. „A Siriuse, víte?" Uhnul pohledem, aby se mohl uklidnit. Siriusova smrt ho poslední dobou strašila víc než kdy jindy. Začínalo mu docházet, co ve svém kmotrovi, otcově nejlepším příteli, získal... a o co jeho smrtí přišel.

„Harry." Hermiona ho chytila za ruku a s obavami se na něj dívala. „Sirius tě miloval. Musíš se soustředit na ty dobré časy. Ne na ty..."

Harry zavrtěl hlavou. „To nejde na Grimmauldově náměstí. Já... Prostě nemůžu. Můžu ve škole a kdekoli jinde, jenom ne... jenom ne na Grimmauldově náměstí. Pořád to..." odmlčel se. Chtěl říct, že ‚ho tam pořád cítí', ale už to tak nebylo. I když Siriusova ložnice pořád zapáchala vlhkým psem. Harry to tak miloval, že na tu místnost dokonce použil vůni zachovávající kouzlo. Stovky let bude vonět jako Sirius. Harry si myslel, že by to Sirius považoval za docela dojemné, jestli ne zábavné.

„Jsme tu pro tebe, kámo. To si pamatuj," prohlásil Ron vážně ve vzácné chvíli bratrské lásky, zatímco zvedal svůj máslový ležák, aby se napil.

Harry jenom kývl. Sirius zemřel před lety, ale pořád to bolelo stejně. Nemohl si pomoci, ale byl rád, že Remus zemřel – byli se Siriusem nejlepší přátelé. Jestli to bylo vůbec možné, muselo to Remuse bolet mnohem víc, než Harryho.

„Takže si najmeš byt? V Londýně?" zeptala se Hermiona nepříjemně, vracejíc se k tématu.

„Jo! Mohli bychom si ho pronajmout společně!" nadchl se Ron. „Mohli bychom si zařídit byt v Londýně, přímo v centru všeho! Mohli..."

Harry se kousl do rtu. „Zní to dobře, Rone, ale nevím, jestli chci bydlet v centru Londýna." Když se na něj přátelé zvědavě podívali, trhl rameny. „Všichni budou doslova tlouct na moje dveře. Letaxové hovory a sovy nikdy neskončí. Bude to jako nějaká zatracená památka – ‚pojďte se podívat, kde bydlí Harry Potter'."

Hermiona se zachmuřila. „A nemyslíš, že to bude všude stejné?" Nebo..."

„Jen jsem řekl, že ne v centru Londýna. Neřekl jsem, že to nemůže být ve Skotsku, nebo ve Walesu, nebo..." hlas se mu vytratil. „Každý den bychom se mohli přemisťovat do práce a já bych se postaral o mezikontinentální poplatky za letax. Stálo by to za to dostat se pryč."

Ronův výraz povadl. „Ach. Takže chceš žít jako na venkově?"

Mladík s havraními vlasy kývl. „Jo. Ty ne?"

Ron zavrtěl hlavou. „Ne. Toho jsem měl dost, když jsem žil v Doupěti. Chci si na chvíli vyzkoušet bydlení ve městě." Zazubil se na Hermionu. „A ty jestli půjdeš na tu kouzelnickou univerzitu, budeš chodit do školy v Londýně. To znamená..."

„Ani o tom nepřemýšlej, Ronalde," řekla mu Hermiona varovně, hlasem nižším než kdy předtím. „Řekla jsem ti ‚ne'. Nebudu s tebou bydlet. Ne dokud nebudeme svoji a ani o den dřív."

„Nebo o noc dřív," zamumlal Harry za svou sklenicí máslového ležáku, což mu vysloužilo od Hermiony pohlavek, který celou trojici rozesmál.

Takhle to má být, pomyslel si Harry, zatímco se se svými nejlepšími přáteli smál. Nevinní a šťastní... I když se nesmějeme nevinným věcem.

Bylo to jako ve třetím ročníku, kdy se Harry vplížil do Prasinek pod svým neviditelným pláštěm. V té době se bavili. Doopravdy. Bylo to to, kolem čeho se točil jejich svět. Bavit se, pokusit se dostat dobré známky a dobrodružství. Žal a nebezpečí, se kterými se budou muset brzy potýkat, v té době nevypadaly reálně. Ale teď je vše za nimi, takže se můžou bavit.

„Víš, mohl by to být dobrý nápad," řekl Ron s jasně rudým obličejem, jak se snažil nesmát. „Harry by se taky mohl nastěhovat a..."

„Přestaň!" zalapala po dechu Hermiona, naklánějíc se nad stolem, jak se pokoušela ovládnout. „Nemůžu. Dýchat. Bolí. Mě. Břicho."

„Možná..."

„Přestaň!" smál se Harry, který se zvedl ze židle, obalil ruce kolem Hermiony a přetáhl ji, aby si sedla vedle něj. „Nech ji uklidnit se, ať ji nezabiješ. Z toho co vím, ji pod stolem lechtáš."

Hermiona se znovu rozesmála a uvolněně si opřela hlavu o Harryho rameno. „Myslím, že jsem měla trochu moc máslového ležáku," zachichotala se.

„Máslovým ležákem se nemůžeš opít," upozornil ji Harry.

„Jo, ale nikdy nevíš, co tam Ron mohl přimíchat," vrátila mu to Hermiona s jiskřícíma očima.

„Já?" zalapal Ron po dechu. „Hermiono, nemůžu uvěřit, že bys mě obvinila z..."

„Poslední famfrpálový zápas. Nebelvír proti Zmijozelu. Vyhráli jsme. Řízl jsi..." Harry byl přerušený Hermionou.

„Ššš! Jestli to McGonagallová zjistí, vyloučí ho!" zasyčela Hermiona a horečnatě se rozhlížela. Naštěstí to vypadalo, že to nikdo důležitý neslyšel. „Víme to jenom my tři. A Ginny. A Lenka. A..."

„...a asi tak celý Nebelvír," podotknul Harry.

Ron pokrčil rameny. „Nemůže mě vyloučit. Jsem nejlepší kámoš Harryho Pottera."

To byla pravda. Jistě, skotská ředitelka si moc nedělala z toho, co si myslí ostatní lidé, ale školská rada ano. A ta by nenechala nejlepšího přítele Harryho Pottera ze školy odejít, ani kdyby chtěl.

Začínali objevovat, co pro ně znamená být hrdiny. Být Harrym Potterem, Ronem Weasleym, Hermionou Grangerovou. Být zlatým triem. Být Harrym Potterem a spol. Bylo to doopravdy něco, když se k nim chovali jako k celebritám. Když ta pozornost poprvé vypukla, Ron se v tom vyžíval, zatímco Hermiona s Harrym jenom sklonili hlavy. Ale dokonce i Rona už všechna ta pozornost začínala unavovat a chtěl, aby se všechno vrátilo k normálu. Nebo ‚k normálu'. Pro ně věci ‚normální' nebyly již hodně dlouho.

„Hej?" zeptal se Harry a nepřítomně přejížděl po skvrně na stole, kde byl příliš dlouho nechán pohár a zanechal skvrnu od vody. „Myslíte..." Jak to říct? Věděl, že Ron a Hermiona se jednou vezmou. A všichni ostatní, které znal, budou šťastní... ale co on? Stráví zbytek života o samotě, vyhýbaje se reportérům a fanouškům a všem gratulantům na každém rohu?

„Myslíme co?" zeptala se Hermiona a dívala se na Harryho, který teď seděl po její levici.

Harry zrudl. „Budu znít jako úplnej náfuka, ale..."

„...tak zníš normálně," poškádlil ho Ron.

„Dík," poděkoval mu Harry sarkasticky. „Chtěl jsem se zeptat... kde si myslíte, že budu řekněme za dvacet let?" Za dvacet let. Za dvacet let mu bude třicet osm. Ve třiceti osmi snad bude mít ženu a spoustu dětí. Budou žít v pěkném venkovském domě s velkou zahradou a laťkovým plotem. Budou mít kočku, ale ne psa (setkal se jen s velmi málo psy, kteří by ho měli rádi). Budou nejšťastnějšími lidmi na světě... až na to, že to zní až moc jako pohádka, než aby to byla pravda.

Hermiona vypadala zamyšleně. „No, ve třiceti osmi... hmmm." Chvíli mlčela. „Nikdy jsem o tom doopravdy nepřemýšlela."

Ron protočil oči. „Všichni víme, že jsi mizerná v jasnovidectví, Hermiono. Nepotřebujeme ukázku." Podíval se na Harryho a pokrčil rameny. „Pravděpodobně budeš ženatej, s jedním nebo dvěma spratky. Nebo sedmnácti. Pravděpodobně budeš mít tolik dětí, že nebudeš vědět, co s nima. Jako ta mudlovská dětská říkačka o staré paní, co žije v polštáři."

„Botě," opravila ho Hermiona.

„To je jedno."

Ta odpověď mu nestačila. To si dokázal vyvodit sám. „Ale myslíte, že budu šťastný?" zeptal se.

Hermionin obličej zalily obavy. „Ty teď nejsi šťastný, Harry?"

Harry pokrčil rameny. Je? Nevěděl. Nebyl v depresi. „To mě nemůžete ujistit, nebo tak něco?"

Hermiona vypadala soucitně. „Nebudu ti lhát, Harry, ale s tvým štěstím... Kdo ví? Musíš se prostě připoutat a jet."

„Cože?" zeptal se Ron.

"Mudlovské rčení," řekl Harry monotónním hlasem a zíral na zeď. „Znamená to ‚pevně se držet'."

„Aha. ‚Pevně chytit koště,'" řekl Ron zasvěceně.

„To by mohlo být vykládáno mnoha způsoby," ušklíbl se Harry, i přes to, že byl střízlivý.

Když se chlapci začali chichotat, Hermiona jim střelila pohlavek. „Řekněte mi, proč vůbec ztrácím čas s vámi dvěma?"

Neříkej‚ protože jsme jediní přátelé, které máš', prosil Harry v duchu Rona, který naštěstí tu zprávu dostal a nic neřekl.

„Takže si myslíte, že potkám ‚tu pravou' a usadím se. Strávím zbytek svého života v polo-šťastném stavu?" To znělo... ne slibně, ale ne špatně.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Možná tu nebude ‚ta správná', Harry. To je jenom romantická představa, že..."

„Hej," vmísil se Ron. „O čem to mluvíš? Snažíš se říct, že nic takového jako spřízněné duše neexistuje?" Vypadal, jako by mu někdo právě řekl, že Kudlejští kanonýři právě ztratili sezónu – zničeně.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Jen nerada říkám ‚ta správná'. Co třeba moji rodiče? Nebyli si souzeni? Promarnili posledních dvacet let svého života, protože si nevzali toho ‚správného'?"

Hermiona měla pravdu. Její rodiče, poté, co se vrátili z Austrálie a zbavili se paměťového kouzlo, brzy požádali o rozvod. Nevycházeli spolu již nějakou dobu, ale stres z toho, co prožili, a zjištění, že ztratili rok svého života, se na tom podepsaly. Hermiona si to dlouho vyčítala.

„A co lidé, jejichž partneři zemřou? Nebyli to ti ‚správní'? Jestli byli, a jejich partner se opět ožení, znamená to, že on nebo ona dělají chybu?" Občas byla Hermiona pro své vlastní dobro příliš praktická.

„No, to znamená ‚ti dva správní'," řekl Ron jednoduše. „A protože se kouzelníci a čarodějky nerozvádějí..."

„Ne?" zasáhl Harry. „Myslím, nerozvádějí?"

„No, rozvádějí, ale je to hodně vzácný," řekl Ron a z obličeje mu vyzařovala hrdost. Ten výraz mu svítil v obličeji, kdykoli věděl něco, co Harry a Hermiona ne. „Je na to pohlíženo skrze prsty. Je to nevhodné, dokonce skandální. Když se to stane, je to novina. Je to velká událost. A ti, kteří se rozvádějí, jsou obvykle mudlorození, kteří s tou možností vyrůstali. Většina prostě souhlasí mít bokem nějakou aférku a stále vztah udržovat."

„To je nechutné," řekla Hermiona s nosem nahoru.

Ron pokrčil rameny. „Dělají to dokonce i kouzelníci smíšeného původu. Není to jenom zvyk čistokrevných – ‚my jsme lepší než všichni ostatní'. Naše rodina není v očích kouzelnického světa nic speciálního, ale kdyby se jedno z nás dětí rozvedlo, mamka by nám ukousla hlavu. U kouzelníků je to prostě zvykem, že to není možnost."

No, tak tohle je úplně na hovno. Takže teď, pokud Harry skončí tím, že udělá s manželstvím chybu, bude s ní nadosmrti. Ne, že by se to nepokoušel vydržet a získat z toho to nejlepší, ale i tak to bylo depresivní zjištění.

Najednou ho napadlo, že toho má hodně na přemýšlení. Život, který si musí načrtnout a naplánovat. Jenom ztrácí čas, den za dnem. Musí něco udělat!

Zvedl se a na stůl položil peníze za svůj máslový ležák. „Vrátím se zpátky do hradu dřív. Vy si to užijte, jo?" Vezme si od domácích skřítků kávový dort a dýňový džus, půjde do své skrýše pod schody a bude plánovat. Bude sám a bez vyrušování. Možná by mohl zkusit jedno z těch hudebních kouzel, takže by mohl plánovat na Musaka.

„Sám? Nejsi nemocný, Harry?" Hermiona se natáhl a ozkoušela jeho zjizvené čelo, jestli nemá horečku.

Harry se jejím obavám slabě usmál. „Ne, jenom se necítím moc dobře, to je všechno."