Přišli do Velké síně.... Mluvil jsem o něčem a pak... co se stalo potom? Severus pevně zavřel oči a pokoušel se vzpomenout si, co se stalo.

Trochu se pohnul, ignoruje pulzující bolest hlavy. Přestože měl ruce spoutané za zády a světlo v místnosti ho zraňovalo natolik, aby neotvíral oči, mohl vyhodnotit situaci. Byl na dřevěné židli. Jeho ruce byly připoutané k opěradlu židle, aby s nimi nemohl hýbat. Také nebyl schopen pohnout nohama – kolem každého kotníku cítil nějaký druh provazu nebo želízek.

Ta bolest hlavy byla hrozná. Nebyla to tupá bolest, ale pulzující, jako by mu někdo zabodával nože do lebky. Severus se pokusil otevřít oči, ale jasné světlo v místnosti ho příliš zraňovalo. Navíc měl jedno oko slepené zaschlou krví.

Roztřeseně se zhluboka nadechl a bez úspěchu se pokusil vstát. Byl k židli přivázán příliš pevně, než aby se mohl pohnout. Jeho hábit mu to nedělal o mnoho pohodlnějším. Látka byla obmotaná kolem něj a znemožňovala i tu trochu pohybu, kterou mu dovolovalo připoutání k židli.

„Ach... Severus Snape." Severus při tom hlubokém hlase nadskočil.

„Co chcete?" zachraptěl. V hrdle měl sušeji než už hodně dlouhou dobu.

„Jenom přiznání a budete odtud pryč dřív, než si myslíte." Muž měl ve tváři zvrácený úsměv, to Severus poznal, aniž by se musel dívat. „Pracoval jste pro Vy-víte-koho nebo ne?"

Ne! Brumbál zanechal důkaz o mé loajalitě... Pastorek je ministrem kouzel... tohle musí být jistě nedorozumění! „Nepracoval," prohlásil Severus. „Temný pán si myslel, že pro něj pracuji, ale ve skutečnosti jsem pracoval proti němu. Používal jsem svůj údajný status smrtijeda, abych sbíral informace. Ne..."

„- ale tohle není pravda od roku 1978 až po většinu roku 1980. Byl jste opravdovým následovníkem Vy-víte-koho?" přitlačil ten muž.

Severus doufal, že je jeho obličej tak střežený, jak by chtěl. To prohlášení bylo pravdivé. Úplně pravdivé, ale on doufal, že své prohřešky v následujících letech odčinil. „Kde jste tu informaci vzali?" Odpověděl další otázkou.

„To je irelevantní," prohlásil muž. „Odpovězte na otázku, pane Snape. Nijak se z toho nedostanete – jste bez hůlky a já se nebudu zdráhat mučit vás, abych z vás dostal přiznání."

„Chtěl bych mluvit s ministrem kouzel," odpověděl Severus. „Je to můj přítel." ‚Přítel' nebyl zrovna přesný popis jejich vztahu, ale splní to svůj účel.

Muž si odfrkl. „To říkají všichni."

„A co když jsem?" vyzval ho Severus. „Co byste mi udělal? Poslal mě do Azkabanu?" Severus se nebál Azkabanu, tak jako se ho bála většina smrtijedů. Ve skutečnosti tam doopravdy jít nechtěl, ale kdyby tam byl poslán, našel by způsob, jak zakrátko zemřít nebo zešílet. Byly horší věci.

„Říkáte, že jste pracoval pro Vy-víte-koho?" vyslýchal ho muž. „Máme tři muže, kteří byli pod kletbou Imperius, kteří dosvědčili, že jste doopravdy pracoval pro Vy-víte-koho. Že jste byl jeho pravou rukou, abych tak řekl."

„A kdo jsou ti tři muži?" Snape odmítal přiznat, že se ve svém bláznovství na dva roky připojil k Temnému pánovi než změnil strany, o čemž se Temný pán nikdy nedozvěděl.

„Co to pro vás znamená?" zavrčel muž. „Prostě odpovězte na otázku!"

Doslova hodiny se pohybovali v kruzích. Severus začínal pociťovat vyčerpání, ale nenechal své emoční a nitroobranné ochrany klesnout.

Když řeknu ‚ano', pošlou mě do Azkabanu nebo hůř. Přemítal Severus nad svými možnostmi. Ale teď říkám ‚ne' a oni mi nevěří!

„Dejte mi veritasérum!" zařval ochraptěle Severus o několik hodin později. Jedno oko měl doširoka otevřené, druhé stále slepené zaschlou krví z rány na hlavě. „Dokážu vám to! Řeknu vám, že jsem nebyl ničím jiným než špehem!" Zoufale zatřásl hlavou. „Jestli chcete pravdu, řeknu vám ji!"

„O smrtijedech je známo, že lžou i s veritasérem," připomněl mu vyslýchající. „Z tohohle vás nic nevyseká, pane Snape. Máme příliš spolehlivé zdroje, než aby..."

„Kdo jsou vaše zdroje?" Severus se nutil nebojovat proti poutům, která ho poutala k židli. Kdyby začal, byla by to známka slabosti a porážky. „Jestli chcete jména smrtijedů, mohu vám dát celý seznam! Už jsem to udělal! Nicholas Vance, Alecto a Amycus Carrowovi, Monique Hagen, Bárty Skrk junior,..." odmlčel se. „Gregory Goyle, Vincent Crabbe, Lucas Plading, Lucius Malfoy!" Severus zavrtěl hlavou. „Mám stovky jmen smrtijedů, mrtvých i živých, ze stovek zemí!"

„A ten seznam nám dáte," řekl muž, úsměv v obličeji. „Poté co jsme provedli nezbytné vhodné kroky, abychom vás potrestali. Po tom všem jste nám dal důkaz, že jste byl smrtijed – jak jinak byste znal všechna ta jména?"

Merline! Severus byl ředitelem zmijozelské koleje – nedělá takovéhle chyby. Vždy se dokázal vyhnout pravdě. Ale po hodinách vyslýchání... „Byl jsem jeho pravá ruka, jeho oblíbený smrtijed, ale doopravdy jsem smrtijed nebyl. Myslel si, že jsem, ale byl jsem špeh pro stranu dobra, jak vás ministr Pastorek jistě informoval."

„Jistě," protáhl muž. „Ta jména, která jste nám dal, Goyle, Crabbe a Malfoy. Jsou naživu a v pořádku, víte? Kletba Imperius na nich samozřejmě zanechala stopy, ale časem možná dají své životy do pořádku."

Severusovi překvapením poklesla brada. Byl příliš unavený, než aby si v tom zabránil. „Lucius?" zachraplal. „Ten bastard je jedním z vašich ‚spolehlivých zdrojů'?"

Na tváři ucítil políček. „Ano!" vyštěkl muž a v hlase mu zněl jasný vztek. „Pomocí myslánky jsme si prohlédli jeho vzpomínky – příliš mnoho myšlenek a vzpomínek vás ukazuje, jak podrobujete lidi nepatřičným kletbám a..."

„Temný pán ho naučil, jak vám ukázat pouze vybrané a falešné vzpomínky!" zařval Severus. „Temný pán své služebníky učil mnoho triků a černé magie! On..."

„To není pravda!" Muž Severuse znovu uhodil – tvrdě. „Použití vytvořených vzpomínek není v myslánce možné! Silencio!"

Jak je to možné, že takoví idiotští tupci řídí náš svět? přemýšlel ne poprvé za posledních osm hodin výslechu Severus (mohl to určit podle příliš velkých kapesních hodinek, které měl vyslýchající).

Bystrozor, který ho vyslýchal, se obrátil na podpatku a odkráčel pryč. Nechal Severuse v malé zamknuté místnosti samotného. Samotného a příliš vyčerpaného, než aby přemýšlel, jak se z toho dostat.

***

Čas se v té místnosti nehýbal. S na bílo natřenými zdmi, bez oken nebo hodin, s nikým než Severusem samotným, který zůstával nehybný, se čas nepohyboval. Nedokázal říct, jak dlouho tam byl od té doby, co vyšetřovatel odešel – mohlo to být pět hodin nebo pět dní.

Co se mi to děje? Tohle všechno musí být jistě nějaká chyba. Nejsem kriminálník. Tohle si nezasloužím. Severus nebyl nafoukaný nebo domýšlivý, ale také nebyl přespříliš skromný. V životě udělal mnoho chyb, ale také hodně trpěl. Zaslouží si život, který měl, nudné učení, protivné studenty, chybějícího partnera nebo rodinu, ale aby byl obviněn ze všech těchto zločinů? A aby za ně byl potrestán? Absurdní.

Když pracoval pro Temného pána, tak zabíjel lidi, ale nikdy ne chladnokrevně. A na rozdíl od ostatních smrtijedů si to nikdy neužíval. A zatímco mnoho smrtijedů ženy hned nezabíjelo, ale prvně je znásilnilo, a pak až zabilo, Severus to nikdy neudělal. Nikdy. Ta představa mu vždycky zvedala žaludek. Když pracoval pro Temného pána, dělal vše proto, aby přežil. A od roku 1981 prokazoval obětem Temného pána soucit, kdykoli to bylo možné. Dokonce se mu podařilo pomoci několika smrtijedům uprchnout a nechal uniknout bezpočet obětí, to všechno Temnému pánovi pod nosem (nebo spíš jeho nedostatkem), aniž by ho kdy podezříval.

Byl přesvědčený, že se během let dostatečně vykoupil, aby byl ušetřen. Brumbál ho ujistil, že s ministerstvem nebude mít problémy, že se ministerstvo dozví pravdu a odpustí mu. Brumbál to měl všechno naplánované. Ale zřejmě do svých výpočtů nezahrnul Luciuse Malfoye, který se dokázal ze všeho vykroutit, dokonce i když to znamenalo, že prodá jiného Zmijozela.

Jsem vyděšený, uvědomil si Severus šokovaně. Za svých třicet osm let poznal spoustu strachu – ale nikdy neměl čas se v tom vrtat jako teď. Když zjistil, že Lily zemře, měl jenom chvilku strachovat se, než si uvědomil, že už se to stalo. Když měl být zabit Nagini, měl jenom vteřiny, aby na to mohl myslet, a pak Potter hada omráčil. Nikdy neměl hodiny, aby doopravdy přemýšlel/vrtal se v té strašné situaci, v jak teď byl. A nyní je měl... to je nepříjemné.

Měl pocit, jako by se mu žaludek převracel naruby. Bolely ho zuby. Chtělo se mu zvracet, ale nemohl svůj strach ukázat. Nemohl. Někteří lidé mají problém se skrýváním svých emocí, ale Severus ne. Severus má problém ukázat je. A nenáviděl, když je ukazoval, protože to bylo to, co chtěli lidé vidět. Bystrozoři měli v úmyslu vidět Severuse trpět, a on jim to potěšení neposkytne. Ne.

„Proč, Severus Snape..." za zamyšlení ho vytrhl hlas Luciuse Malfoye. Severus okamžitě zastřel svoji mysl, aby se ujistil, že do ní nikdo nemůže proniknout. Jeho nejsoukromější částí těla je mozek, a on ho bude chránit za každou cenu.

„Malfoyi," vyplivl. Nebo se o to pokusil. Z úst mu nevyšla ani hláska.

Vyslýchající na mě použil utišující kouzlo. Úplně na to zapomněl. No, tak se nebude pokoušet mluvit. Kdyby bojoval proti poutům, ze kterých nemůže uniknout, jenom by tím bystrozory a Luciuse Malfoye pobavil. Zvrhlé pobavení.

Vztekle na Luciuse zíral. Vysoký a bledý, jeho blonďaté vlasy mu spadaly pod ramena. Jeho ocelově šedé oči shlížely na Severuse, hlava vysoko zdvižená. V obličeji pobavený úšklebek.

„Nikdy sis nemyslel, že se to stane, že?" zasyčel na Severuse, který na něj bez mrkání zíral. To lidi obvykle nervovalo, a to bylo přesně to, co chtěl Severus Malfoyovi udělat. Když nemůže použít slova, aby urazil, může použít oči.

„Ach, ale ty nejsi pobavený?" škádlil ho dál Lucius. „Možná že tě pobaví tohle – jsem tu, abych viděl tvoje potrestání, Severusi Snape. Je to pravda – moje odměna za pomoc při chycení jednoho z nejnebezpečnějších přisluhovačů Ty-víš-koho – mimo jiné k větší hromadě galeonů, než jsi kdy viděl – je pozorování toho, jak budeš trpět."

Mozkomorův polibek nemůže být tak strašný, myslel si Severus. Když ho dostaneš, umřeš. Není to doživotní utrpení. Pár chvil a máš to za sebou. Jsi jen prázdná skořápka, ale netrpíš. Už viděl mnoho lidí obdržet polibek, a přestože věděl, že je to strašný osud, utěšovalo ho, že utrpení bude trvat jen chvilku.

„Měl jsem dlouhý rozhovor s ředitelem odboru bystrozorů," pokračoval Lucius. „Vypadá to, že souhlasí, že Azkaban již není tak strašlivé potrestání, jako to bylo dřív. A že to není dostatečné pro smrtijeda. Opravdový smrtijed potřebuje trpět, ne zemřít nebo ztratit rozum. Musí doopravdy cítit bolest."

Pokrytče, pomyslel si Severus vztekle. Jestli byl někdo opravdový smrtijed, byl jsi to ty. Popravdě řečeno, Lucius nebyl Temným pánem příliš oblíbený. Vypadalo to, jako by cítil jeho pokrytecký přístup. Ale Lucius doopravdy věřil všem názorům, kterými ho Temný pán krmil, o zabíjení mudlorozených a tak. Jestli to z něj nedělá opravdového smrtijeda, tak Severus už doopravdy neví.

Lucius ho chytil za bradu a trhl mu hlavou nahoru, nutě ho, aby se na něj podíval. „Tak o jakém potrestání rozhodl? Co myslíš, Severusi?"

Být pod kletbou Imperius? napadlo Severuse. Kletba Imperius nutila člověka poslouchat rozkazy. Ti co byli podrobeni této Nepromíjitelné nebyli při jejím užití při smyslech, takže když jim bylo řečeno, aby si sedli na podložku z hřebíků, bez otázek si sedli, i když jejich mysl řvala „ne!". Severus tuto kletbu na sobě nikdy neměl, ale mnohokrát ji umístil na ostatní.

Nebo možná hnití ve vězení někde jinde? Koncentrovaný Cruciatus? Severus se pokoušel přijít na trest, který ministerstvo vyměřilo. V minulosti to byla varování, dočasné zbavení magie, normální vězení nebo Azkaban. Jak potrestají ‚smrtijeda', když ne Azkabanem?

„Jsme na něj připraveni." Ministerský úředník, soudě podle hábitu bystrozorů, vstoupil do místnosti.

„Konečně." Lucius pustil Severusovu bradu. „Konečně uvidíme nějakou spravedlnost za všechny ty ztracené životy." Očima vztekle blýskl po Severusovi. „Které jsi ty vzal."

Tohle musel Severus Luciusovi přiznat – věděl jak to zahrát. Prostě to byl Zmijozel. Většina zmijozelských věděla, jak zkonstruovat lež a správně ji říct, a když to neuměli, rychle se to naučili.

Bystrozor mávl hůlkou a utrousil kouzlo, osvobozuje Severuse z jeho pout. Pak na něj hůlku výhružně namířil. „Máme bystrozory rozmístěné přede dveřmi, v chodbě... po celé budově. Jestli se o něco pokusíš, budeš za to potrestán ještě navíc k trestu, který dostaneš tak jako tak. Rozumíš?"

Ano – takže v každém případě budu potrestán. Ale nezabijí mě, protože by to bylo příliš jednoduché.

Muž ho výhružně šťouchl hůlkou do tváře. „Rozumíš, špíno?" zavrčel.

Severus neslyšel, že by muž uvolnil tišící kouzlo a nehodlal nikomu poskytnout to uspokojení, aby ho proti tomu kouzlu viděl bojovat. V odpovědi pouze kývl, vzteklý, že mu byl právě přidělen titul „špíny".

Ale co jiného můžeš udělat? připomínal si, když ho vedli z místnosti. Bystrozorova slova byla pravdivá, chodba byla plná bystrozorů a všichni hůlkami mířili na něj. Poslední věc, kterou potřebuješ, je ještě víc je rozčílit.

Přál si, aby mohl říct něco, aby je uklidnil, nebo se možná z té situace vymluvil, ale ač Zmijozel, nikdy nebyl tím typem člověka, který by toho byl schopný. Byl mazaný a chytrý, ale dostat se z něčeho mluvením nikdy nebyla jeho silná stránka. Neměl kouzlo. Vždycky preferoval nebýt chycen před nutností vykroutit se z následků.

Dovedli ho do malé místnosti zaplněné ministerskými úředníky, bystrozory a reportéry. Kingsleyho Pastorka nikde neviděl.

„Kde je ministr?" zeptal se tiše. Jeho slova nebyla slyšet, protože tišící kouzlo stále působilo.

Ví vůbec Pastorek, co se děje? přemýšlel Severus, zatímco ho vedli do čela místnosti. Pastorek mě nemá rád, ale jistě by nedovolil, aby se tohle stalo – ať je to cokoli. Ví, komu patřila má loajalita. A ví, že Lucius Malfoy v žádném případě nebyl pod kletbou Imperius! Jednou v životě ho Severus chtěl zoufale vidět.

„Na kolena, špíno!" zavrčel bystrozor, který ho vedl do místnosti.

Severus se rychle rozhlédl po místnosti. Všichni reportéři stáli s brky v rukou a čekali na Severusovu odpověď. Blesky fotoaparátů vybuchly. Bystrozoři se s očekáváním dívali na Severuse, někteří vzteklí, někteří vzrušení, někteří dokonce vypadali znuděně. Nepodíval se na Luciuse Malfoye, ale i bez toho věděl, že vypadá samolibě, pravděpodobně pyšný na to, že on je zodpovědný za dostání Severuse do takové hrozné situace za zradu Temného pána. Ironické bylo, že Lucius bez poskvrnky vyvázne z potrestání, které si zaslouží

„Na kolena!" zařval na něj muž.

Ne. Severus na něj vztekle zíral. Nekleknu si. To je ekvivalent ke klanění se. Klanění se tobě, tvým kolegům, těm reportérům... Nekleknu si. Klečení v něčí přítomnosti bylo rezervované pro bytí v přítomnosti velice důležité osoby. Člověk se může uklonit mocnému kouzelníkovi, jako je Temný pán nebo dokonce... Potter, ale Severus už to nikdy neudělá. Klaněl se Temnému pánovi jenom proto, aby zachránil svět (přestože celá zásluha byla připsána Potterovi) a už se nikdy nepokloní jiné dýchající bytosti. Má důstojnost a sebeúctu, které si rozhodně zamýšlí ponechat.

Dva bystrozoři udělali krok vpřed. Jeden ho začal silně tlačit do ramen, zatímco druhý ho zezadu kopal do kolen – Severus se s hlasitou ranou zřítil k zemi do klečící pozice!

Potlačil nutkání vykřiknout, i když by jeho křik stejně nebyl slyšet kvůli tišícímu kouzlu. Být sražen na kolena s takovou silou je velmi bolestivé. Ve třiceti osmi byl Severus na kouzelníka stále mladý, ale jeho tělo za ta léta zažilo mnoho úrazů. Nevěděl, kolik toho jeho kolena ještě snesou.

„Hlava dolů, ruce zkřížené za zády, kolena od sebe!" vyštěkl muž.

Páteří mu projelo mrazení. Pokoušel si vzpomenout... O něčem takovém jednou četl. Něco na této nepohodlné pozici mu připadalo povědomé. Nikdy předtím to nedělal, ale četl o tom, nebo o tom slyšel... Na kolenou, nohy daleko od sebe, hlava skloněná a ruce za zády... kde o tom četl?

Nějaký muž, ne bystrozor, ale někdo z Oddělení pro regulaci a kontrolu kouzelných tvorů, začal jasným hlasem předčítat z pergamenu.

„Severus Tobias Snape, obviněný z vraždy, ze znásilnění, z věrné služby Vy-víte-komu po dvacet let a dalšího, byl usvědčen a odsouzen k doživotnímu otroctví kouzelnické populaci."

Otroctví? Merline! Severus věděl, že ani překvapení ani zděšení se mu nezrcadlí v obličeji a za to byl vděčný. Poslední věc, kterou potřeboval, bylo, aby reportéři měli snímek, kde se hroutí, který by mohli dát na přední stránku Denního věštce. Otroctví? Otroctví? Nemůžu – nebudu! Pokusil se v protestu zvednout se, ale bystrozoři stojící vedle ho znovu strčili dolů.

„Jako otrok máš málo práv," pokračoval muž. „Musíš udělat všechno, co ti jakýkoli kouzelník řekne, pokud ti tvůj současný majitel výslovně neřekne, že to nemáš dělat. O svých majitelích budeš mluvit jako o „Mistrovi" nebo „Paní" a o každém nad sebou tak, jak ti bude přikázáno. Nebudeš dostávat plat, ale všechno, co vyděláš, přejde tvému majiteli. Navíc, cokoli co v současnosti vlastníš, nebo co bys v budoucnu mohl dostat, je majetkem tvého vlastníka. Když dostaneš povolení, můžeš ty předměty používat, ale nic nevlastníš. Nemůžeš za sebe dělat žádná důležitá rozhodnutí. Musíš se podrobit jakémukoli trestu, který ti bude uložen, ať ho považuješ za oprávněný nebo ne. Nemáš žádný právní status, s výjimkou statutu majetku a nemůžeš podepisovat žádné právně závazné smlouvy, pokud nedostaneš povolení od svého majitele. Nesplnění některého z těchto pravidel může a bude končit jakýmkoli trestem, který tvůj vlastník považuje za přijatelný. Pokud se svého mistra pokusíš zranit, okamžitě budeš usmrcen otrockou kletbou..."

Severus v sobě počínal cítit hrůzu. Sotva dokázal věnovat pozornost seznamu, který mu byl předčítán, natož aby ji věnoval lidem okolo něj, kteří na něj zírali a šeptali si. Otrok? Majitel? To nedává smysl. Severus chápal, že na rozdíl od mudlovského světa, kde bylo otroctví ve většině vyspělých a moderních zemích zakázané, v kouzelnickém světě je úplně legální. Většina lidí se uchylovala k používání domácích skřítků, protože se snadněji ovládali, měli malou vůli a byli menší, takže se jednodušeji krmili a trestali. A měli mnohem více magie než průměrný kouzelník. Ale lidští otroci nebyli nic neslýchaného.

Muž čtoucí z pergamenu přidržel svoji hůlku u Severusova spánku. Vyrobená z jilmu, zhruba dvanáct palců dlouhá. Severus se pokoušel neucuknout jejímu doteku.

Vymysli, jak z toho... nemohl přijít na to, jak z té situace uniknout. Bez své hůlky, bez možnosti utéct, co může dělat? Nikdy se necítil tak bezmocný, nikdy.

Muž začal pronášet proud slov, francouzských slov, kterým Severus nerozuměl. Na rozdíl od toho, co si mudlové mysleli, latina nebyla mrtvým jazykem a několik mocných kouzelníků jí plynně mluvilo. Mezi nimi i Severus. Avšak francouzština mu nikdy nepřipadala dostatečně důležitá, aby se ji naučil. Teď si přál, aby věděl, co to starodávné francouzské kouzlo říká.

Ve chvíli, kdy muž přestal mluvit, ucítil Severus na čele palčivou bolest. Téměř nesnesitelnou. Připadala mu tak strašná – nebo horší – než koncentrovaný Cruciatus. Ne že by Severus někdy zažil koncentrovaný Cruciatus – ale zažil ty obyčejné a tohle bylo horší. Nemohl dýchat, nebo myslet... dával všechno, co měl, aby se nepohnul, aby si zabránil ve svíjení se na podlaze a ječení. Měl pocit, jako by mu nože rozřízly čelo, bodaly ho do čela. Bylo to jako by mu do čela vypalovali značky rozžhavenými tyčemi. Jenom praxe v držení svých emocí na uzdě mu bránila ve řvaní proseb o smrt, jen aby se zbavil té bolesti.

Pak, stejně náhle, jak začala, skončila. Severus se zřítil k zemi, vyčerpaný z předchozích několika vteřin bolesti. Protože to byly jen sekundy, co trvala. Sekundy, maximálně třicet vteřin. Ale měl pocit, jako by to byly hodiny. Hodiny mučivé bolesti.

Dva bystrozoři ho vytáhli na nohy. „Předpokládáme správně, že teď ho můžeme vzít k Nigelovi Meringovi?" zeptal se jeden z bystrozorů muže z oddělení magických tvorů.

Muž kývl. „Jestli máte při ruce obojek, tak ano."

S pevným sevřením Severuse se muž přemístil a vzal vyděšeného Severuse jen Merlin ví kam.