Richard Weston byl sofistikovaný, ale zaneprázdněný muž. Třikrát týdně chodil do kanceláře – každé úterý, čtvrtek a neděli. O sobotách chodil do různých hospod, v kouzelnickém světě praktický neznámých. Obvykle nosil převlek nebo si v ty dny dokonce bral drahý mnoholičný lektvar. Nebylo by dobré, kdyby ho přistihli, jak podvádí Tinu – jistě by se to dostalo na první stránky novin.

V pondělí a středy obvykle chodil do bratrova sídla, ze kterého doslova vyzařovalo „sen každého muže". Bylo plné sexy žen, svobodných i otrokyň, a všechny byly ochotné potěšit je mnoha způsoby. Sídlo přetékalo pitím a... bylo to doopravdy složité popsat. Člověk by tam prostě musel být. Jeho bratr a jeho přátelé jen relaxovali a měli se skvěle... samozřejmě, co se týkalo Tiny, ta si myslela, že Richard má se svým bratrem velmi napjatý vztah. Tina nemohla vědět o všem, co během dne dělá, protože trávila příliš mnoho času doma nebo v Klubu dam. Ona ho určitě nepodvádí, takže nemůže zjistit, že on ji ano. A on vlastně nepodváděl... on okoušel.

Okoušel... to bylo to správné slovo.

Jednou za dva týdny chodila Tina do Klubu dam. Často bývala pryč do jedenácti nebo dokonce později. Takže Richard byl obvykle doma sám... s otroky. Carita byla stará žena, kterou jim Tinina matka darovala jako svatební dar a Severus byl otrok, kterého nedávno koupili na každoroční aukci otroků u Hendersona, což je doopravdy nejlepší místo pro koupi otroka na této polokouli. Měli docela velkou škálu dobře vycvičených otroků, a kam jinam byste mohli jít, abyste si mohli najednou vybrat doslova ze sedmdesáti pěti otroků? Otroctví nebylo neznámé, ale v porovnání se svobodnými kouzelníky nebylo otroků příliš. Možná jeden na sto kouzelníků? Jestli vůbec.

Severus byl Smrtijed. Býval svobodným mužem. To Richarda zaujalo hned na počátku. Jakmile se dozvěděl, že lidé, kteří byli jednou svobodní, budou prodáni do otroctví, rozhodl se jednoho získat. Ta představa, že budou určitě nenávidět, co má v plánu...

Severus byl vycvičen dobře, to musel uznat. První šance vzít si Severuse se naskytla dva dny poté, co ho koupili. Tina byla pryč na nějakém zvláštním setkání Klubu dam. Severus byl v kuchyni a uklízel hromadu nádobí tak, že ji levitoval přes celou místnost. Richard mu řekl, aby šel do svého přístěnku... Severus splnil každý z Richardových příkazů, i když mu v očích byly jasně vidět strach a nenávist. A Severus se je pokoušel schovat... to bylo ještě víc vzrušující. Původně litoval, že žádný ze Smrtijedů, které na aukci viděli, nebyl vůbec atraktivní, ale alespoň se snažili získat nějakého, který nebyl příliš starý. Severus vypadal starší než na svých osmatřicet let. Ale to množství vzdoru, které Severus předváděl, za to stálo.

Tina se nikdy nesmí dozvědět o Richardovi a Severusovi, ani o dalších mužích a ženách, se kterými byl. Tina se prostě o tyto věci týkající se sexu nezajímala, a to znamenalo, že pro něj nebyla zajímavá. Richard se rád díval, jak se lidé svíjí strachy, bolestí, jak nenávidí a pláčou... Tina prostě nikdy nebyla na bondáž a podobné. Říkala, že to je pro „hnusné, zvrácené lidi". Ale člověk to nemůže odsoudit, dokud to nevyzkouší, že?

Mohl si se Severusem „hrát", jak tomu říkal, jen když tu nebyla Tina. Bylo jisté, že Carita o tom nebude mluvit, že Severus o tom nebude mluvit, takže to bylo obvykle bezpečné. Ale teď, když Nathan přijel domů na vánoční prázdniny... dnes bude se Severusem muset uspokojit své sexuální potřeby jinak. Nathan je chytrý – kdyby Richard vzal Severuse do ložnice, zamknul dveře a dal na ně zvuk pohlcující kouzla... ale nemůže. Riziko, že Nathan bude mít podezření, je příliš vysoké. Ale kdyby se vplížil do domu a Nathan se nedozvěděl, že je doma... nebo by prostě mohl pokračovat podle původního plánu.

Byt byl na první pohled prázdný. Tina už pravděpodobně odešla na své setkání, které začínalo o půl sedmé. Pohlédl na hodiny. Sakra. Bylo půl sedmé. Jeho syn je pravděpodobně venku s přáteli...

Z myšlenek ho vytrhl výkřik plný bolesti. Co to sakra bylo? Zvedl hůlku a vyrazil chodbou. Navštěvoval školu ve Francii, kde se seznámil s Tinou, a jejich sebeobranný program nebyl nejlepší, ale znal dost kleteb, aby poslal jakéhokoli vetřelce...

Zastavil se před Nathanovým pokojem a otevřel dveře. Jeho smysly ohromil zápach potu, zvratků a moči. Z malé krabičky na posteli těžkopádně vylézali pavouci a na podlaze ležel Severus, házel sebou, obracel se... ne, svíjel se na podlaze. Černovlasý muž vydal další výkřik, sbalil si hlavu do paží a zkroutil se do roztřesené kuličky a znovu vykřikl.

Co to sakra? „Finite Incantatum!" namířil Richard hůlku na Severuse. Vypadalo to, že Severus si přítomnosti svého pána ani nevšiml, dál se svíjel a sténal a sem tam vykřikl.

Cruciatus? Richard nikdy předtím Cruciatus neviděl. Ale samozřejmě znal správnou kletbu a protikletbu. Naučil se ji jako teenager, když zjistil, že si bude brát Tinu. Rodina Westonů byla vždy dobře finančně zabezpečená a měli několik otroků a sluhů, ale nikdy je nemuseli potrestat. Když si bral Tinu, nebyl si jistý, jestli bude muset otroky trestat, ale zjistil, že je legální použít na ně Cruciatus, tak proč se ho nenaučit? Byla by to jistá metoda...

Pronesl protikletbu a čekal. Severus se nepřestal svíjet, ale už nekřičel. Jen se stočil do ještě menší kuličky a z krku mu unikl suchý vzlyk.

„Severusi?" Richard udělal krok vpřed a stoupl si nad otroka ležícího na zemi. Ten vypadal velmi politováníhodně.

„P-p-pa-p-pane," řekl Severus bezdechu, zvláštně a ztuhle se převaluje z boku na kolena, aby si mohl kleknout, a dokonce to vypadalo, že by to mohl dokázat, což v tomto případě vypadalo ještě politováníhodněji než samotný otrok.

„Co se stalo?" Richard se sklonil, aby se na něj lépe podíval. Severusův obličej byl bledší než obvykle... bledý jako duch, takže byl téměř šedý. Oči měl červeně orámované a zorničky rozšířené. Stékal z něj studený pot, jak se třásl a vzhlížel ke svému pánovi.

„N-n-ne-nehoda," zakoktal se Severus. „O-o-o-odpuste mi, pane."

Richard mimovolně mávl hůlkou a uklidil tak zvratky a moč, které byly všude po synově podlaze. „Bylo to Cruciatus. Kdo ho použil?"

„P-p-p-pán N-Nathan n-n-nez-znal proti-k-kletbu." Severusův třas se nezmenšoval, zatímco se snažil dostat do správnější pozice vkleče před svým dřepícím pánem. „On a pánové mi ř-ř-ř-řekli, abych je u-učil. P-p-pokoušel jsem se jim t-to v-v-vymluvit."

„Chápu," Richard se pokoušel neukázat svůj vztek. Chytl svého otroka za zápěstí a vytáhl ho na nohy. „A jak to vedlo k tomu bordelu na koberci?"

Severus vypadal zahanbeně. T-ta kletba. M-m-m-moje svaly, p-pane. Z-ztratil jsem kontrolu nad s-svými svaly. To z-z-způsobuje ta kletba po dlou-dlou-dlouhé..." Natáhl se a opřel o zeď, aby se podepřel.

„Nech mě, abych ti pomohl do koupelny, Severusi," řekl Richard. Nebyl krutý muž – Severus právě teď viditelně potřeboval koupel, nejen aby se očistil od zápachu, který ho obaloval, ale také aby uklidnil svaly, které to potřebovaly. Bylo to odůvodněné, aby byl Cruciatus ve většině případů nelegální. Richard příliš dobře nevěděl, co ta kletba dělala, ale horká nebo studená koupel určitě neuškodí.

„D-d-dokážu to," pokoušel se udělat krok Severus.

Richard ho chytil dřív, než spadl. „Ani náhodou, otroku," nevesele se zasmál. Pomohl Severusovi do naleštěné koupelny, která byla vydlážděná bílými dlaždičkami na podlaze, na zdech a dokonce i na stropě. Nechal Severuse, aby se opřel o umývadlo a otočil kohoutky u vany na pařátech. „Horkou nebo studenou vodu, Severusi?"

„H-horkou, pane, prosím," řekl tiše Severus. Tělo se mu stále nekontrolovatelně třáslo, jak zápasil s knoflíky na své košili s dlouhým rukávem.

Richard obrátil svou pozornost na svého otroka, jednoduše mávl hůlkou a pronesl kouzlo, se kterým byl velmi dobře seznámený, kouzlo, které odstranilo všechno oblečení. „Vlez dovnitř," přikázal otrokovi, který vypadal nezahanbeně ve své nahotě, ne jako když ho Richard koupil.

Ne, na začátku října Severus vždy nabral postřehnutelný nádech růžové, kdykoli byl viděn bez oblečení, ale teď ne, nevypadalo to, že by ho to zajímalo. Což nemuselo být zrovna dobře. Bylo to ponížení, co dělalo bondáž tak neuvěřitelně erotickou...

Richard natáhl ruku ke svému otrokovi, který se jí chytil a vklouzl do kouřící vany. „Umyj se," nařídil. „Já se půjdu podívat, jestli je hotová večeře, a říct Caritě, aby dostala ten smrad z Nathanovy ložnice. Accio otrokovo druhé oblečení." Úhledně složené oblečení vlétlo do místnosti a Richard ho položil na pultík. „Až budeš čistý, vezmi si tohle na sebe a přijď za mnou do jídelny." Otočil se, aby odešel, ale zarazil se. Obrátil se, aby se na otroka, ponořeného ve vaně a zírajícího na něj očima bez emocí, podíval. „Jsi v pořádku?"

„Ano, pane," odpověděl otrok, dívaje se do klína, hlasem tak tichým, že se Richard musel snažit, aby ho slyšel.

Richard kývl. „Tak dobře." Takže teď jeho plány nepůjdou, tak jak zamýšlel. Jak mohl Nathan udělat něco tak hloupého? Zrovna Cruciatus, ze všech kleteb? Čím si ho Severus zasloužil? Způsob, jakým to Severus řekl, že to děti učil, děti, které mu to bezpochyby poručily... neměl šanci poznat, jestli Severus lže nebo ne, ale nemyslel si, že by lhal. Bez ohledu na to, že v tom byl zřejmě tak dobrý. Měl nějaký obor ovlivňující to nebo něco v Bradavicích. Nebyl si tak docela jistý – jeho škola nikdy neměla koleje.

Ale ne, Severus držel sliby a tajemství, která měl držet, tak jak moc by bylo lhaní jiné? Richard si byl jistý, že Severus Tině o jejich zážitcích jednou za čtrnáct dní neřekl, nebo by ho Tina vyhodila z domu.

Odešel z koupelny a strčil hlavu do kuchyně, aby dal Caritě instrukce. Pak si sedl do čela stolu, hlavu ve dlaních. Ačkoli Tina požadovala, aby Nathan nebyl potrestán za to, co udělá špatně, tohle byl hipogryf zcela jiné barvy. Severus není pouhá lampa, která může být rozbita a spravena pouhým Reparo - je extrémně hodnotným majetkem a jeho trvalé zmrzačení by bylo ohromnou ztrátou.

***

Severus prázdně zíral na dveře. Pán ho dotáhl do koupelny, pomohl mu do vany a řekl mu, ať za ním přijde do jídelny, až bude hotový? Bylo to tak? Nestěžoval si kvůli nepořádku, který Severus udělal v pokoji pána Nathana, ani si nestěžoval na... nic. Byl milý.

Což nebylo neobvyklé. Severus pána viděl vzteklého jen několikrát. Pán byl, když na to přišlo, velice příjemný muž. Udělal Severusův život mnohem lepším, než by měl Severus někde jinde. Nechával Severuse jíst třikrát denně v kuchyni a s talířem a příborem. A neomezené množství jídla – nebyl hladový, jako by byl jinde. A ve svém přístěnku, který byl mnohem teplejší a sušší než sklepení jako měl pán Mering, měl dovolenou přikrývku, se kterou se mohl při spánku přikrýt. Vůbec nebyl připoutaný nebo spoutaný, samozřejmě s výjimkou večerů, kdy byl Klub dam. Pán mu dovolil sprchovat se každé tři dny. Nebyly to dlouhé luxusní sprchy, které si dopřávali pán a paní každý den, nicméně byly horké.

Ano, pán na něj byl velmi hodný. Ale i při té katastrofě, kterou Severus způsobil? Kdyby Severus byl otec, zuřil by, kdyby jeho otrok naučil jeho syna nepromíjitelné, a pak nejenže se pozvracel a vymočil na bílý koberec, ale i křičel – hlasitě – zatímco to dělal a pravděpodobně tak zburcoval celý blok. Ale pán s ním jednal s péčí...

Severusovi se sevřel žaludek. Pán musí mít nějaký plán. Proč měl pocit, jako by každý pán, který ho kdy vlastnil, měl patřit do Zmijozelu? Pán Mering – Severus nikdy nezjistil, do jaké koleje patřil, ale pravděpodobně do Zmijozelu. Pán jako student nechodil do Bradavic, ale zapadl by to té koleje. A paní... nehodila se do Havraspáru, Nebelvíru ani Mrzimoru, takže zbýval jenom Zmijozel... dřív si společnosti Zmijozelů užíval – v minulém životě. Ale to mluvil o chytrých, prohnaných, duchaplných a kreativních lidech. Zmijozelové nebyli doopravdy ďábelští nebo sadističtí, i když to vypadalo, že tam končí většina ďábelských a sadistických lidí. Proč, proč... kdyby byl znovu prodán, což bylo vysoce nepravděpodobné, třeba by mohl být koupen Mrzimorem. Loajálním a těžce pracujícím... ale na co by těžce pracující osoba potřebovala otroka?

Severus ponořil hlavu pod vodu a vynořil se. Bez své hůlky se nemohl moc dobře umýt. Obvykle ji používal, aby si vytvořil mýdlovou pěnu, kterou si myl jak tělo, tak vlasy – bylo to jednoduché a praktické. „Accio hůlka," zašeptal. O chvíli později se dveře pootevřely natolik, aby jimi mohla proletět jeho hůlka. Prolétla vzduchem a přistála mu v ruce. To byla další věc, kterou měl rád na tom, že ho vlastnili pán a paní – nechali ho používat magii, jak hůlkovou, tak bezhůlkovou.

Zatímco se umýval a doufal, že ten odporný smrad opouští jeho tělo, strach v jeho žaludku rostl. Svaly měl stále ztuhlé. Jeho pohyby byly stále neohrabané. Nemohl, ať se soustředil, jak se soustředil, zastavit třas v rukou. Efekty Cruciata se zrovna lehce neschovávaly.

Pán má pravděpodobně v plánu vzít si tě. Neocení, jestli se pod ním budeš třást. Ale na druhou stranu, pán Nathan je doma, takže... ne, není. Sakra. Dobře, pán Nathan by nebyl Zmijozel. Určitě není dostatečně chytrý, aby...

Sevřel boky vany. Ne, nemůže špatně myslet o pánovi Nathanovi. Jednu si plesknul, když se mu do čela vkradlo pálení. Musí s tím přestat. Pán a paní by byli velmi rozzlobení, kdyby věděli, na co myslel.

Rozechvěle se zvedl a provedl na sobě rychlé sušící kouzlo. Rozložil bílou košili, kterou pán položil na pultík a poznal ji jako tu, kterou pán požadoval, aby si bral, když šli k pánovu bratru. Bylo to jeho „dobré" oblečení, ne to každodenní. Pán mu ho určitě dal, protože to oblečení, které na sobě měl, bylo zašpiněné jeho tělesnými tekutinami a potřebovalo pěknou řádku kouzel, aby bylo znovu čisté. Určitě to bylo tak... určitě. Pán ho nebere nikam ve... těžce polkl. Salazare, zachraň mě...

Vklouzl do oblečení a zastavil se, aby se podíval na svůj odraz v zrcadle. V těchto dnech měl zřídka kdy šanci vidět svůj obraz, ale vídal se častěji než u pána Meringa. Ne že by kdy strávil před zrcadlem hodně času, ale bylo to překvapující vidět svůj odraz.

Jeho obličej byl bledší než obvykle, jestli to bylo možné. Asi to bylo kvůli tomu Cruciatu. Jeho vlasy nutně potřebovaly ostříhat – měl je už palec nebo dva pod ramena, ale nevěděl, jestli by to pánovi a paní nevadilo, kdyby je ostříhal. Mohli by se rozzlobit, kdyby je chtěli dlouhé. Severus věděl, že to, že ho pán a paní využívají, nemá nic společného s tím, jak neatraktivní je, ale to neměnilo nic na faktu, že pán rád svíral Severusovy vlasy, když ho Severus uspokojoval ústy. A paní ho ráda chytala za vlasy, když byla rozzuřená. Ne, nemůže použít zastřihávací kouzlo bez svolení. Rozhodl se pro kouzlo, které odstraňovalo uzlíky, a po zvážení přeměnil niť z předložky na černou šňůrku, kterou si vlasy stáhl. Přidal rychlé a jednoduché kouzlo na své zuby, které na něj pán Mering používal každý den a Severus v tom pokračoval i poté, co byl prodán. Udržovalo jeho zuby čisté a silné. Měl by menší cenu a byl by schopen pána hůře potěšit, kdyby jeho zuby byly ulámané nebo vypadané.

Další rychlé kouzlo ho zbavilo strniště, které mu narostlo za posledních dvacet čtyři hodin nebo tak. Vždy musel být kvůli pánovi dohladka oholen. Protože i když nevěděl, jaké to je, mít něčí obličej tak blízko vašemu, věděl, že lidé nemají rádi, když je řečený obličej porostlý škrábajícím strništěm. Takže věnoval speciální péči tomu, aby byl hladce oholen, tak jako to během jeho tréningu dělal pán Mering.

Tak, pomyslel si ponuře. Ať pán plánuje cokoli, nemůžu říct, že jsem se nesnažil vypadat co nejlíp, ať už je to cokoli. Věděl, že pán by se cítil trapně, kdyby Severuse někam vzal, a ten nevypadal dobře. Jeho majitelé měli image, kterou museli udržovat, a ať se mu to líbilo nebo ne, on byl její součástí. Nikdy by nemohl ponížit své majitele, ne poté, co pro něj udělali tolik dobrého.

Nejsou pro tebe tak dobří, jinak by tě neznásilňovali nebo...

Znovu se jednu pleskl – silnou. Nemůže takhle přemýšlet o svých majitelích! Jsou na něj hodní a neznásilnili ho... koneckonců je nechal. A když se ho pán ptal, jestli se mu to líbilo, vždycky odpovídal „ano"... no, to bylo proto, že věděl, že to pán chce... ne, nezraňovali ho. Dělali to, co chtěli... a to byla jejich práce. Nebylo pro něj bezpečné, aby byl svobodný, aby dělal svá vlastní rozhodnutí. Potřeboval někoho, kdo je dělal za něj. Po tolika letech ve službách Temného pána byl jistě jeho úsudek ovlivněný. Bylo nejlepší mít majitele a prostě udělat, co řeknou...

Než sevřel kulovou kliku, vytlačil všechny negativní myšlenky. Nic přichází, pomyslel si, otevřel dveře a vyrazil chodbou směrem do jídelny.

***

Jídelna nebyla ve skutečnosti jídelnou – byla spíš něco jako výklenek v rohu obývacího pokoje. Ale pán s paní tomu říkali „jídelna", a kdo byl Severus, aby to zpochybňoval?

Vstoupil do místnosti a okamžitě padl na kolena, tváří k pánovi, který seděl sám v čele stolu. „Děkuji vám, pane." Severus se chvěl, hlavu měl sklopenou. Co by dělal bez pána, kdyby pán nepřišel a nezachránil ho? Severus byl pod Cruciatem tentokrát déle než čtyři minuty – nikdy předtím neměl ten pocit, jako by se mu tělo rozpouštělo – a mohl zešílet. Pán ho zachránil.

„Není zač, Severusi," řekl pán jednoduše a mazlivě ho polaskal na hlavě. Ne na čele, což by způsobilo, že by se cítil neskutečně dobře a pravděpodobně by ho to vzrušilo, ale na temeni hlavy. „Musíš Nathanovi a chlapcům odpustit – jsem si jistý, že nevěděli, co dělají. Až se Nathan vrátí domů, potrestám ho."

„Jestli je to to, co si přejete, pane," odpověděl Severus tiše a snažil se udržet své tělo co nejvíce v klidu. Nechtěl, aby se na něj pán rozzlobil za to, že se třese – ale doopravdy tomu nedokázal zabránit. Pravděpodobně se bude cítit slabý a roztřesený další den nebo dva.

Ale vypadalo to, že pánovi to nevadí. Místo toho přestal hladit Severusovu hlavu a vzal si sklenici šampaňského, ze které trošku upil. „Zvedni se, mazlíčku, a sedni si," pokynul k židli po své levici.

Severus zaváhal. Posadit se? Posadit se ke stolu? S pánem? Neobratně se zvedl a stoupl si za židli, ke které mu pán pokynul, drže se jejího opěradla jako opory, protože jeho nohy ještě více zeslábly. „Posadit se, pane?"

„Na židli," kývl pán.

Proč chce, abych tam seděl? Jako bychom si byli rovni! Nejsem mu rovný. Je vysoko nade mnou a... Posadil se, seděl vzpřímeně, tělo napjaté. Před ním stál talíř. Jeden z kvalitních porcelánových, ze kterých jedla rodina. Severus jedl z těch omlácených a naprasklých v kuchyni. A na bílém porcelánovém talíři byla směs vařené zeleniny, kousek pečeného jehněčího, šťouchané brambory a další jídlo. Soudě podle kouře, který z toho stoupal, to bylo dokonce i horké, což bylo něco, co neměl vždy zaručené, když jedl v kuchyni. Koneckonců nemohl nikdy jíst dřív než pán s paní, pro případ, že by toho bylo málo a ohřívací kouzla vždy zbavila jídlo chuti a textury...

S rukama v klíně letmo koukl po pánovi, který si nenuceně nabral kousek jehněčího. Co se od něj čeká? Určitě ne...

„Můžeš jíst, Severusi. Neotrávil jsem to," zasmál se pán. A jako kdyby na důkaz si vidličkou nabodl zelenou fazolku ze Severusova talíře. Snědl ji a zamrkal při tom na něj.

Severus si dovolil plachý úsměv. „Věřím vám, pane," řekl tiše, zkusmo zvedl vidličku a pustil se do zelených fazolek, které právě jedl pán. Když bude prostě následovat pánova příkladu, jíst maso, když ho jí pán, kaši, když ji jí pán, zeleninu, když pán jí zeleninu, bude v pořádku.

„Jak se cítíš?" zeptal se pán.

Ta otázka Severuse vykolejila. Kdo je, aby se ho pán ptal na zdraví? „Mnohem lépe, pane, děkuji," odpověděl stejně tiše jako předtím. Neměl být u stolu s pánem... neseděl u stolu od té doby, co seděl u profesorského stolu 1. září... cítil, že je to špatné.

„Dobře." Pán se natáhl pro sklenici šampaňského. „Na dnešní večer jsem měl jiné plány, ale po zvážení jsem se rozhodl, že bychom měli zůstat doma. Nevypadáš, že bys byl schopný vyrazit do Londýna."

Severus napodobil jeho jednání a byl překvapený, že svou sklenici také našel plnou šampaňského. Měsíce neměl nic jiného než vodu – snažil se, jak nejlíp uměl, aby mu nezaskočil malý doušek, který upil.

„Dnes jsem dostal další dopis z Bradavic," zmínil pán nedbale.

Severusova vidlička se zařinčením dopadla na talíř, což ho rychle probralo. Avšak vypadalo to, že si toho pán nevšiml, nebo přinejmenším to předstíral. „Další dopis, pane?"

„Ředitelka mi píše každý týden od té doby, co jsme si tě s Tinou koupili," řekl pán s protočenýma očima. „Vždy si vymýšlí různé důvody, proč bys měl přijít do Bradavic, nebo dokonce proč by ona měla přijít sem. ‚Mistr lektvarů onemocněl a není nikdo jiný, kdo by mohl učit', ‚děti jen chtějí možnost rozloučit se', ‚jsou tu některé věci, které potřebují vyřešit'... její dnešní žádost zahrnovala dort! ‚Průchod portrétem se neotevře, protože on je jediný, kdo zná heslo!'" Zavrtěl hlavou. „Když tě tak moc chtěla koupit, tak proč to neudělala? Mohla dostat půjčku od Gringottů."

Severus nevěděl, co na to říct. Pán slyšel Minervu, když mu říkala, že mezi sebou nemají moc peněz... ale Minerva psala? Každý týden? Sevřel se mu žaludek a jídlo na talíři bylo mnohem méně lákavé, i když nevěděl proč. „Nevím, pane."

„Chtěl bys jít některé odpoledne do Bradavic, Severusi?" zeptal se ho pán vážně a přestal jíst. „Jestli doopravdy potřebují s něčím tvoji pomoc, řekl bych, že bychom tě jedno odpoledne mohli postrádat."

Chtěl jít? Severus to zvažoval? Doopravdy to pán nabízí?

Ale co dobrého by mu návštěva Bradavic přinesla? Přinesla by mu zpátky bolestivé vzpomínka na věci, které se pokouší zapomenout; známé hradní zdi, smích, výpary z lektvarů, adrenalin, který člověka zaplaví při souboji (i když ten, s kým bojuje, je nekompetentní student), respekt, který měl – ne, kdyby se vrátil do Bradavic, tak by se mu respektu nedostalo. Je otrokem, a každý to ví. Víc než pravděpodobně by ten čas strávil tím, že by byl ponižován... a nic jiného si nepotřebuje pamatovat. Kdyby byl u pána Meringa, a ten mu tuto možnost nabídl, pravděpodobně by řekl „ano", protože u něj byl pravidelně bit a trestán. Ale u pána a paní je v bezpečí. Nikdy mu neublížili a...

„Severusi?" pobídl ho pán.

„Ne, pane, nechtěl bych," přistihl se, jak říká. Kdyby šel do Bradavic, jenom by to víc bolelo, až by odcházel. Je otrok, níž než kdokoli jiný, teď už to dokáže přijmout. Ale návrat zpět by mu připomněl jeho minulý život. Jenom by to v něm probudilo sebelítost a lítost u ostatních. On lítost nepotřebuje.

„Velmi dobře." Pán vypadal potěšeně. „Napíšeš odpověď, Severusi, a řekneš jí, že nechceš jít. Já jsem se jí to snažil říct, ale nevěřila mi. Možná tomu uvěří jenom od tebe."

„Ano, pane," souhlasil Severus. Minerva si bude myslet, že mi pán řekl, abych ten dopis napsal... což udělal... ale bude si myslet, že mi pán nadiktoval, co mám psát. A to nebude pravda...

„Samozřejmě si to budu muset přečíst, než to pošleš," pokračoval pán. „Věřím ti, Severusi, ale nemůžu riskovat, že si o mě a o Tině bude myslet něco špatného. Je důležité, abychom si udrželi dobré kontakty a ředitelka Bradavic je velmi dobrý kontakt."

„Ano, pane," přikývl Severus, a znovu, následuje pánova příkladu, upil šampaňského. S výjimkou, že zatímco pán držel svou skleničku v pravé ruce, jeho levá ruka...

Severus vyjekl a vylil si na košili trochu šampaňského. Pán se zasmál. „Cítíš se napjatý?" Pod stolem mu sevřel stehno.

„Omlouvám se, pane," řekl Severus a díval se dolů do talíře. „Můžete mě potrestat, jestli..."

„Naneštěstí budeme muset počkat čtrnáct dní," pán se znovu zasmál a sevřel Severusovo stehno. „To, co jsem měl na dnešní večer v plánu, nejde po tom, co jsem tě našel pod vlivem té zatracené kletby. Omdlel bys vyčerpáním."

„Ano, pane," zašeptal Severus. „Děkuji." Nevěděl, proč dodal „děkuji", ale připadalo mu to vhodné. Pán by ho mohl svazovat, zaškrcovat, omezovat v pohybu, dávat ho do všech možných směšných pozic... ale nebude.

Protože Severus by byl příliš unavený.

„Teď k Paříži..." pánova ruka pokračovala vzhůru a sevřela Severusův klín. V pánově obličeji se neukázalo nic, co by mohlo jakékoli osobě, která by je pozorovala, napovědět, že se děje něco mimořádného – i když byli sami. Pán si to zřejmě užíval, protože to nevypadalo, že by se Severuse dokázal nedotýkat.

„Paříži, pane?" Severuse se pokoušel nezalapat prudce po dechu. Nenáviděl reakce svého těla na to, co pán dělá. Ani v nejmenším si neužíval to, co mu pán dělal, i když reakce jeho těla mluvily o něčem jiném. Zotročovací kletba nutila reagovat jeho tělo na dotyk majitelů tak, jako by byl milencův, což bylo značně nekalé.

„Jistě víš o Tinině plánu udělat si týdenní dovolenou v Paříži?" Pán mávl hůlkou a odklidil talíř pryč, aby byly nahrazeny třešňovým koláčem, který Severus předtím viděl v kuchyni. „Odjíždíme 31., ten den, kdy se Nathan vrací do školy."

Studenti Bradavic se nevracejí až do prvního dne roku, což docela příhodně vychází na pátek...

„Ano, pane," odpověděl Severus a potlačil nutkání nakrčit na třešňový koláč nos. Věděl, že jídlo by mu po té brutální, vyčerpávající zkušenosti, kterou právě prožil, udělalo dobře, ale protože před půlhodinou zvracel, netoužil toho právě sníst víc, než už snědl. Ale pán na Severusův talířek položil kousek koláče, takže ho musí sníst.

„Tina bude pravděpodobně chtít vzdorovat sněhu a jít navštívit všechny své přátele z módního průmyslu," řekl pán pohrdavě a vzal si kousek koláče.

Severus následoval jeho příkladu, synchronizoval své žvýkání s pánový a pokoušel se nemyslet na ruku, které ho ještě jednou stiskla, a pak zmizela.

„Ano, pane," odpověděl.

„Já samozřejmě nemám v úmyslu chodit s ní celou dobu, takže to budu jenom já a ty v hotelu, celý den a celou noc," pán vypadal při té představě samolibě, zatímco Severus měl pocit, že se pozvrací. Znovu.