Přemístili se před skladiště. Na to, že byl teprve říjen, bylo chladno. Ale počasí v Anglii bylo v říjnu často takové. George si uvědomil, že je za takovéto počasí vděčný – nebylo tak chladné, jako v tuto roční dobu bývá obvykle ve Skotsku, kde v posledních letech strávil většinu svých říjnů. Avšak mrholení ho přinutilo přát si, aby si vzal čepici s klapkami na uši. Ne, že by měl pravé ucho, které by mu mohlo mrznout...

„Tohle je Henderson, jo?" otočil se ke staršímu Weasleymu.

Arturovi Weasleymu bylo čtyřicet osm let. Byl vysoký, téměř tak vysoký, jako jeho vytáhlý syn. Měl rudé vlasy v barvě pálených cihel, ne tak ohnivě rudé jako George. Nebyl ani hubený, ani neměl nadváhu. Býval tak hubený, jako jeho synové, ale jak stárl, tak se zaoblil.

Rozhlížel se po svém okolí s pochmurným výrazem. „Řekl bych, že ano. Poslední dobou jsme dělali hodně průzkumů, ale nikdy jsem neviděl žádné obrázky. Otroci jsou pravděpodobně drženi v nějakém velkém skladišti..."

„Tam," ukázal George svou hůlkou, která na konci svítila. Byly dvě ráno a tma.

Artur kývl. „Teď tiše, Georgi. Nezapomeň omráčit každého, kdo tě uvidí. Bez milosti. Kdyby věděli, kdo jsme a jaké jsou naše záměry..." Jeho výraz se stal ještě pochmurnějším.

„Dobře," kývl George. „Půjdeme dovnitř, najdeme Snapea, zjistíme, kam jít a do rána zmizíme."

George byl známý svým smyslem pro humor. Ve skutečnosti jím byl proslavený a díky svému obchodu s žertovnými předměty, který založil se svým bratrem Fredem, se stával slavným po celé Velké Británii. Nicméně i na něj dolehly následky války, když skončila. Po Fredově smrti se z něj na několik krátkých týdnů stal sklíčený samotář, než si uvědomil, že Fred by z něj za jeho sklíčenost vymlátil duši. Šel dál, pokračoval v obchodu s žertovnými předměty a byl téměř stejný jako jeho staré já. Ale teď chápal, jak za posledních pár měsíců dospěl, že jsou chvíle a místa, kdy se může žertovat, ale závažná záchranná mise mezi ně nepatří. Nelze ovšem říct, že by se v duchu neradoval, že je na tajné záchranné misi – cítil se díky tomu jako jedna z těch postav v komiksech. Téměř slyšel špionskou hudbu, která ho následovala, zatímco se vrhal za rohy a kutálel se, aby se vyhnul kletbám...

„Georgi?"

„Ano, tati?"

„Soustřeď se."

„Samozřejmě."

Potichu se vydali ke skladišti. Nemohli na sebe použít zastírací kouzla – až najdou Snapea, potřebovali být vidět, ale jenom Snapem. To bude zahrnovat spoustu omračování a vymazávání paměti, ale to byly jednoduché kletby a kouzla, které oba muži mohli zvládnout. Bojovali v samém středu války, v poslední bitvě – jistě zvládnou pár strážců a majitelů otroků.

„Stupefy!" zasyčel Artur na temnou postavu vycházející ze skladiště.

Postava se zastavila a okamžitě se zřítila k zemi.

„Dobrá trefa, tati." George se široce usmál a spěchal k postavě a jemně do ní šťouchl botou. „Je mimo. Předpokládám, že se pár hodin neprobere."

„Ticho, Georgi." Artur protočil oči, ale jeho úsměv byl stejně široký jako synův.

Zabočili za roh do skladiště, vyhnuli se několika svazujícím a ochromujícím kletbám, když byli spatřeni a rychle omráčili tři strážce, kteří tam stáli.

„Dobře, Georgi. Jsi do jedné z těch místností, které hlídali, a podívej se, jestli dokážeš najít Severuse. Omrač všechny, které budeš muset a vymaž jim paměť, ale nikoho nezraň. Já budu v jedné za těch dalších místností." Skladiště bylo rozděleno na jednu velkou místnost a tři malé, které vypadaly, jako by byly zamknuté mudlovským způsobem – visacími zámky – ale Weasleyovi nebyli hloupí. Moc dobře věděli, že na sobě mají také kouzelnická zamykací kouzla a možná také alarmy – kouzelnické, samozřejmě.

George se vydal ke dveřím úplně napravo a Artur nalevo. Kterýkoli z nich dokončí hledání Snapea jako první půjde prohledat místnost uprostřed.

George mávl hůlkou a zamumlal jednoduché Alohomora. To se postará o mudlovská zamykací kouzla – postaralo se, doopravdy se otevřely. A také kulová klika vydala sérii kliknutí.

Zamumlal další kouzlo, vytvořené samotným Albusem Brumbálem, a jakýkoli systém proti vloupání nebo kouzlo byly deaktivovány. Další zrušilo téměř všechny kouzelnické zámky a kouzla a další zrušilo zbytek.

George z kapsy vytáhl rukavici a nasadil si ji na pravou ruku, hůlku si přendal do levé. Byl pravák. Ruka, kterou držel hůlku, byla také pravá (jak tomu bylo u všech ostatních Weaslyových, s výjimkou Percyho... ale co se vlastně dalo říct o Percym, že měl stejně jako ostatní? Vždycky byl tak trochu mimo.), ale naučil se bojovat s oběma. Byla to dovednost, kterou se naučili v Brumbálově armádě, která, jak musel George uznat, mu hrozně chyběla. Tak co, že všichni (nebo téměř všichni) už odešli ze školy? Proč by nemohli mít nějaký soubojnický klub? Ale předpokládal, že je příliš brzy, aby se na něco takového zeptal Harryho, kterého miloval jako mladšího bratra...

George zavrtěl hlavou a přinutil se vytrhnout se z těch myšlenek. Vždy měl problémy s pozorností, jeho mysl jednoduše přecházela od jednoho tématu k druhému, dokonce i v důležitých situacích na život a na smrt, jako například zachránění ďábelského mistra lektvarů z jistého zatracení.

Nemohl si pomoci, ale musel se pro sebe ušklíbnout. Snape je teď doopravdy jeho dlužníkem – nejen že ho připravil o ucho a učinil ho tak na celý život děravým, ale teď George zachraňuje jeho zadek. Ano, to tak trochu jako životní dluh.

Nakoukl skrze zamrzlé okýnko dveří. Kvůli struktuře skla toho moc neviděl, ale rozeznával schoulené tvary. Byli tam lidé, přesně tak, jak Kingsley řekl, že tam budou.

Otroci byli přivedeni k Hendersonovi den před aukcí, aby byli vyšetřeni a tak, a zůstávali tu přes noc, protože aukce začínala brzy ráno, v šest hodin. Zřejmě to ulehčovalo situaci původním majitelům, kteří se tak nemuseli obávat, aby se na aukci dostali včas. Mohli prostě přijít později, sbalit si svůj šek a odejít.

Ta myšlenka Georgovi obrátila žaludek. Vždycky chtěl pro jejich rodinu otroka, jednoduše proto, že mamka tvrdě dřela a zasloužila by si trochu odpočinku a relaxace, ale v jeho mysli to vždy byla nějaká předem připravená dohoda. V jeho představách nebyl otrok přinucený, ale byl součástí rodiny. A jeho povinností by bylo odtrpaslíkovávání zahrady, leštění podlahy, přesouvání těžkého nábytku a dalších domácí práce, které paní Weasleyová nerada dělala.

Za poslední měsíc se toho o otroctví hodně dozvěděl. Když zjistil, že se ze smrtijedů stanou otroci, nejprve se cítil trochu samolibě. To bylo přece to, co smrtijedi chtěli, ne? Sloužit někomu? Byli otroky Vy-víte-koho, a teď je čas, aby sloužili jeho obětím. Ale nepočítal s tím, že Snape se stane jedním z těchto otroků. Jasně, Snape byl pěkný parchant, ale otroctví? To bylo trochu extrémní. Ten muž to už se svým velkým nosem a mastnými vlasy měl dost hrozný. To byl jistě dostatečný trest!

Prober se. Čas na záchranu. George se zhluboka nadechl a sevřel kliku. Rukavici měl, aby nezanechal otisky prstů. V mudlovském světě bylo hledání zločince podle otisků prstů zřejmě běžné. V kouzelnickém světě to nebyla tak běžná praxe, ale Řád se rozhodl nenechat nic náhodě.

No, někteří z Řádu. Ne všichni členové Řádu věřili, že Snape byl obviněn neprávem. Aby dva roky, kdy byl pravým smrtijedem vedly k doživotnímu otroctví? To je trochu nefér. George plně chápal, že Snape, když by smrtijed, musel dělat některé věci, které byly... nepříjemné, jako například připravit někoho o ucho. Ale nikdy nikoho nebo nic nezabil – zřejmě existoval nějaký druh lektvaru, který mohl být uvařený pouze někým, kdo nikdy nezabil a Snapeovi Vy-víte-kdo, jen pro jistotu zakázal chladnokrevně zabíjet. Bez pochyby Snape použil nějaké chytré manipulace, aby toho dosáhl... ten muž viditelně nebyl vůbec zlý. George ho pořád nenáviděl za to, jak špatně se choval ke všem Nebelvírům ve škole, ale od té doby, co byl tak zatraceně nápomocný během války, všem za zády... no, zaslouží si pomoc.

Otevřel dveře a opatrně nakoukl dovnitř. Místnosti byla hodně malá a temná. Jediné světlo vycházelo ze špičky jeho hůlky. S hrůzou si uvědomil, že všichni v místnosti byli přikováni ke zdi. A tím, jak byli v této pozici, roztažení na zdi, jejich nohy byly připoutány k sobě. Doslova viseli z výšky boků... při představě, že by měl být v této pozici, se mu vytvořil knedlík v krku.

Začal hůlkou přejíždět po obličejích, hledaje známé rysy svého bývalého profesora. Bledý obličej, velký nos, černé jiskřící oči, mastné vlasy a to vše doplněné zlým úšklebkem.

Někteří lidé spali, ostatní na něj prostě koukali pohledem bez života. Živí, vědomí si faktu, že tu je dvacetiletý muž, který si je prohlíží, ale bez zájmu. Bylo to, jako by se dostávali z vlivu nějakého silného lektvaru.

„Weasley?" Za sebou uslyšel chraplavý šepot. Hůlka prolétla vzduchem, jak se otočil za hlasem. Přicházel od postavy připoutané ke zdi, která, jak si George ke svému zděšení uvědomil, byla jeho zlověstný profesor lektvarů.

Jenom to vypadalo, že už zlověstným profesorem lektvarů není. Muž visící za ruce, napůl ležící na podlaze jen málo připomínal hrůzostrašného muže, kterého si George pamatoval.

Severus Snape, byl podle George, vždy vysoký (dokonce i když George dosáhl jeho výšky), zachmuřený, manipulativní, ušklibující se, nenávistný, mračící se, sarkastický... jeho přítomnost dokázala umlčet místnost plnou lidí jen tím, že do ní vstoupil – jeden jeho zlostný pohled vás dokázal přinutit litovat, že jste kdy promluvili. Profesor lektvarů nikdy nebyl dobře vypadající muž, k tomu měl hodně daleko – byl jedním z nejošklivějších mužů, jaké kdy George viděl, samozřejmě až do doby, než viděl Vy-víte-koho a jeho hadí nos. Ale muž na podlaze způsoboval, že Snape, tak jak vypadal předtím, vedle něj vypadal jako princ Krasoň.

Jeho obličej, jestli kdy mohl být nazýván „bledým" byl zcela bílý, v barvě zcela nových prostěradel. Vlasy mu padaly do obličeje jako mastný zmatek, dokonce ještě nepořádněji než v době, kdy George chodil do školy. Celé ty roky byly mastné, ale nikdy takhle katastrofálně. Jeho tělo všeobecně vypadalo příliš hubeně – George toho muže nikdy neviděl nosit nic jiného než povlávající černé hábity, ale určitě nikdy nevypadal takhle vyhuble. Znamení zla viditelně vyvstávalo na mužově bezvládné paži, jak tam visel ze zdi. George se od něj pokoušel odvrátit oči a udržet je na profesorově obličeji.

„Jo," řekl tiše, přiblížil se k muži a klekl si, aby si byli v úrovni očí. „Pamatujete si mě, George Weasleye? Vašeho nejmíň oblíbeného studenta? No, s výjimkou Freda, pravda. Vždycky jste na naše papíry psal T a až později jsme zjistili, že jste nám ve skutečnosti dával V a N. Úskočný Zmijozele." Když se profesorovy oči zvedly, aby se setkaly s jeho, přestal mlet. Vypadaly, jako u ostatních v místnosti, mrtvě. Bez života. Bylo v nich minimum emocí.

K Georgeovu překvapení Snapeovi uniklo zasmání. Suché, téměř vztekle znějící zasmání. „Teď už máš i halucinace. Skvělé. Přidej to na svůj seznam problémů, hned nad mluvení si pro sebe."

George zíral na zamračený výraz v mužově obličeji. Nebyl to vzteklý zamračený výraz, který byl na George bezpočtukrát namířený, ale smutný. Výraz někoho zoufalého. Jen při pohledu na mužovy ztrhané rysy se George zachvěl.

„Dobře," řekl George a zvedl se. „Za chvilku jsem zpět, profesore. Musím dojít pro taťku."

Bez dalšího pohledu na muže spěšně opustil místnost a spěchal do prostřední místnosti, kde viděl taťku prohlížet si obličeje různých lidí, ve snaze najít Snapea, stejně jako to předtím dělal on.

„Tati, našel jsem ho," řekl.

Artur vzhlédl, hůlka mu osvětlovala obličej.

„Našel?" zeptal se a spěchal z místnosti. Začal obnovovat zámky a kouzla na dveřích, aby to vypadalo, že k žádnému vniknutí nedošlo.

„Jo, je naživu." To bylo samozřejmě očividné. George by ho v té místnosti nenašel, kdyby nebyl naživu. „Ale myslí si, že má halucinace nebo tak něco."

Artur se na něj poplašeně podíval. „Myslí? Proč to říkáš?"

„No, mluvil si pro sebe... prostě to řekl," pokoušel se to George vysvětlit, zatímco následoval otce do místnosti, kde drželi Snapea.

„Severusi," zašeptal Artur a vyrazil k postavě, kterou mu ukázal George a klekl si před něj. „Severusi, slyšíš mě?"

„Salazare, zachraň mě. Když musím mít halucinace, ať to jsou alespoň jiní lidé než Weasleyovi," zamumlal si Snape pod fousy, takže ho George stěží slyšel.

„Dej mu trochu vody, Georgi," řekl Artur. Když syn zaváhal, štěkl, „Hned!"

George hbitě šáhl do kapsy a vytáhl z ní kousek struny, kterou přeměnil ve skleničku a zručně do ní z konce své hůlky nalil vodu. Beze slova ji podal taťkovi, který zvedl sklenku ke Snapeovým úzkým suchým rtům.

„Vypij to, Severusi," pobídl Artur Snapea, který na něj vyčerpaně pohlédl přes závoj mastných vlasů a jak se sklenička naklonila, začal polykat.

Artur nechal prázdnou skleničku zmizet a bez zaváhání odstranil vlasy ze Snapeova obličeje. George by se otřásl, kdyby se těch mastných vlasů měl dotknout. Ale Artur ne. Přesto sebou Snape prudce trhl.

„To je v pořádku, Severusi. Jsme tady, je to v pořádku." Arturův hlas nebyl takový, jaký by George z otcových úst očekával. Byl to jeho „uklidňující hlas", ten, který mu byl velmi dobře známý. Slyšel jím taťku utěšovat mamku, když zemřela její sestra, utěšovat Billa, když mu bylo devět a jeho první přítelkyně ho opustila, utěšovat Charlieho, když si během prázdnin v pátém ročníku téměř utrhl svou vlastní ruku, utěšovat Percyho, když dostal „N" z přeměňování, utěšovat jeho, když Fred zemřel, utěšovat Freda, když měl noční můry, utěšovat Rona, když měl noční můry o něm a o Fredovi, utěšovat Ginny, když se cítila vinná, že otevřela tajemnou komnatu... ne, George tenhle hlas svého taťky znal velmi dobře, ale nikdy nečekal, že uslyší, jak jím bude mluvit na Snapea. Ani jednou za celý minulý měsíc, co pro něj a jeho taťku připravovali plán, aby se sem mohli vplížit, aby Snapeovi pomohli, George neočekával, že Snape bude potřebovat nebo chtít utěšování. Ale taťka si to podle všeho myslel.

Tohle není žádná misička jako ve škole, uvědomil si. Tohle není noční vloupání se do Medového ráje. Tohle je závažná situace na pomezí života a smrti.

Arturova pozornost byla plně soustředěna na Snapea, který se na něj díval se strachem v očích. „Pamatuješ si na mě, na Artura Weasleyho? Severusi, slyšíš mě?"

Bylo dlouhé ticho, během kterého se Snapeovy oči zúžily a v obličeji se mu brzy objevil zamračený pohled. „Tohle je tak kruté, jsem si jistý, že to budete považovat za kompliment. Použít mnoholičný lektvar, abyste se proměnil v někoho, o kom si myslíte, že mu můžu věřit, jen abyste viděl, jestli se zlomím nebo pokusím utéct. Nejsme idiot. Prostě nepůjdu a..."

„Severusi," přerušil Artur docela hrubě Snapeovo blábolení. „Jsi příliš hlasitý. Já jsem Artur Weasley." Odmlčel se. „Měli jsme setkání Řádu na Grimmauldově náměstí 12, které Sirius Black zdědil po své rodině. Profesor Brumbál byl původním strážcem tajemství. Umíněně jsi trval na tom, abychom Harrymu, Ronovi a Hermioně neřekli o Grimmauldově náměstí, protože sis myslel, že s tím, jak je Harry vůči Ty-víš-komu zranitelný, Ty-víš-kdo by mu mohl být nějakým způsobem schopný přečíst mysl. V tom druhém jsi měl docela pravdu. Nechtěl jsi, aby o něm věděli Ron s Hermionou, protože... co jsi to řekl... ah, ‚vskutku. Myslí si, že dokáží vzdorovat Cruciatům, tomu, že budou bez milosti mučeni. Jejich láska k Potterovi je dovede k tomu, že budou chyceni, což nevyhnutelně povede k vyzrazení'."

Artur se odmlčel a podíval se na muže před sebou. „Pak jsi dál informoval moji ženu o metodách mučení, které používají smrtijedi, jako jsou stahování z kůže nebo znásilnění a my jsme téměř prohráli při hlasování, jestli je přivést."

„Weasley," povzdechl si Snape a všechny znaky mračení mu zmizely z obličeje. Teď vypadal jednoduše... unaveně.

Arturovy rysy roztáhl úsměv. „Plánovali jsme, že tě zachráníme od prvního dne. Kingsley souhlasil s potrestáním smrtijedů tímhle způsobem, aby je dostal pod kontrolu bez použití mozkomorů, ale nikdy se mu ani nesnilo, že by mohli zahrnout i tebe, když jsi byl očištěn. V tu dobu, kdy jsme se o tom dozvěděli, již bylo příliš pozdě. Už se s tebou přemístili pryč." Artur natáhl ruku a položil ji na Snapeovo holé rameno. „Slibuju ti, kdybychom..." zarazil se.

Snape se znovu prudce otřásl, když se ho Artur dotkl.

„U Merlinovy brady, jsi jako led!" řekl Artur, vytáhl s vnitřní kapsy hábitu hůlku a namířil ji směrem ke Snapeovi.

Snape, k Georgeovu pokračujícímu šoku, pevně zavřel oči a začal se třást. Odvrátil se od Artura.

Vypadalo to, že Artur to okamžitě pochopil. „Jen jsem na tebe chtěl seslat ohřívací kouzlo, Severusi," řekl tiše a zastrčil hůlku zpátky do hábitu. „Podívej se, koukej, žádná hůlka."

„Poslouchejte, profesore," vložil se do toho George. „Pokoušíme se vám pomoci. Zítra, já, Bill, profesorka McGonagallová a Dedalus Kopál budeme na aukci. Postaráme se o to, abychom vás koupili, i kdyby to mělo stát všechny galeony u Gringottových."

Artur mu položil ruku na předloktí a tiše mu tak dal znamení, aby přestal. „Georgi, proč nejdeš hlídat ven."

George pocítil nutkání odmlouvat, ale neudělal to. Jeho taťka dokáže Snapeovi pomoci víc než on. Hlídat bude pravděpodobně dobrý nápad... překročil mnoho roztažených nohou, aby vyšel ven a držel hlídku... a modlil se k bohu, aby se věci jednoho dne mohly vrátit do stavu, v jakém byly před lety, předtím než jeden šílenec málem zničil svět.

***

Severus toho muže unaveně pozoroval. Byl to Artur Weasley, věděl to. Musel to být člen Řádu, aby nadnesl rozhovor, který jednou měli, nebo někdo, kdo použil nitrozpyt na člena Řádu. Ale realisticky vzato, nikdo u Hendersona ho nechtěl mučit natolik, aby vynaložil všechnu tu snahu. Ani pán by nevynaložil všechnu tu snahu. Musí to být Artur Weasley, jen... jen proč tu je?

„Severusi, co se stalo? Vypadáš hrozně," řekl Artur a natáhl se, aby odstrčil vlasy, které Severusovi opět spadly do tváře.

Severus před jeho rukou couvl. Artur Weasley mu neublíží, to moc dobře věděl. Věděl. Ale... ale nechtěl, aby se ho někdo dotýkal. Prostě... ne. Mysl měl doopravdy zamlženou, ale to, že se ho někdo dotýká, není dobré a musí se tomu vyhnout, to věděl... Navíc měl vlasy přes oči rád. Měl pak pocit, že se může schovat... jako když byl dítě a zakrýval si oči a myslel si, že když nemůže otce vidět, otec nemůže vidět jeho...

„Severusi?" Uvědomil si, že Artur čeká na jeho odpověď.

Jeho mozek i přes mlhu začal pracovat. To, že tu Artur Weasley je, je špatné. Kdyby ho s ním kdokoli viděl mluvit...

„Musíte jít," řekl Severus a zjistil, že voda, kterou mu Artur dal, s sebou odnesla chraplavost jeho hlasu. Toho dne hodně křičel a nedostal žádnou vodu.

„To je v pořádku, Severusi – máme hodiny." Artur se zavrtěl, viditelně mu vkleče nebylo pohodlně. Zřejmě v té pozici nikdy nestrávil hodiny.

„Není to v pořádku – musíte jít," trval na svém Severus, a začala se v něm propukat panika. „Jestli pán zjistí, že jste tu byli... jestli to někdo zjistí... nemůžu to znovu vydržet, ne znovu... ne, musíte jít... vy..."

Severus byl tak pohlcený svými zběsilými myšlenkami, že si nevšiml zděšení v Arturových očích. „Severusi, nadechni se zhluboka. Teď jsi zcela v bezpečí. Slibuji, že ti nikdo neublíží kvůli tomu, že tu jsme."

Nemůže to slíbit. Nikdo nemůže něco takového slíbit. Ani pán ne. Řekl, že u Hendersona bude vše v pořádku, a že všechno, co bude muset udělat, bude nechat je podívat se na něj a všechno bude v pořádku. Ale nebylo a pán mě tu s nimi nechal a nechal mě je zranit a... znovu si uvědomil, že Artur mluví.

„...kletbu? Prokleli tě, Severusi? Musíš dýchat. Musíš se uklidnit. Čím dřív to uděláš, tím dřív mohu odejít."

Severus vzhlédl. Pán mu řekl, aby poslechl každého, pokud to nebude protiřečit jeho rozkazům... zahrnuje to Artura Weasleyho?

Nestojí to za tu bolest v čele, jestli ano a ty neposlechneš. Kývl a pokusil se soustředit na Artura, pokoušel se dýchat a uklidnit se, jak mu Artur přikázal.

Artur se usmál úsměvem, který Severusovi připadal velmi nucený. Ne, že by na to nebyl zvyklý. Nikdo se na něj nikdy neusmíval, dokud něco nepotřeboval, necítil se kvůli němu špatně, nebo se nesmál na jeho účet. „Severusi, potřebuji ti něco říct; minulý měsíc tě nějaký bystrozor vzal k někomu jménem Nigel Mering, je to správně?"

Nigel Mering... kdo je... Pán! Severus kývl. Nevěděl, co má Arturovi odpovědět, tak neříkal nic. Jenom sklopil oči do klína. Měl pocit, jako by měl v hlavě nekonečnou mlhu, ale věděl, že nemá navazovat oční kontakt s někým, komu není roven. Roztržitě si všiml, že látka, která byla stále bezpečně uvázaná kolem jeho pasu, se nadzvedla a nechala toho jen velmi málo představivosti. Někde vzadu v mysli předpokládal, že by ho to mělo zajímat, ale ve skutečnosti mu to bylo jedno. Bylo příliš složité, aby si byl vůbec vědomý toho, co se děje, natož aby s tím něco dělal...

Artur sledoval Severusův pohled a rychle látku přes Severuse přetáhl, ještě než Severus mohl před jeho dotekem uhnout.

„Severusi," Arturův hlas byl měkký. Zněl jako polštář. Měkký, že by tě mohl uspat. „Co udělali? Řekni mi, co se dnes stalo?"

Severus zvedl oči a pečlivě si Arturův obličej prohlížel. Měl obočí stažená k sobě a ve tváři hluboké vrásky, jak se na Severuse díval... vypadalo to, že má obavy. „Nebojte se – zítra budu prodaný za hodně peněz," ujistil muže. Nebyl důvod k obavám.

„To mi nedělá starosti, Severusi. Potřebuji vědět, co se dnes stalo. V kolik jsi sem přišel?"

„Ráno," odpověděl Severus. „Bylo ráno a dělal jsem párky a vejce, protože pán měl včera ovesnou kaši. Pán mě hodně nakrmil, protože to měl být náročný den a byl. Byl to velmi náročný den." Podíval se do klína. Ruce mu visely nad hlavou... jak se to stalo?

„Jak to byl náročný den, Severusi? Co jsi dělal?" přitlačil Artur.

„Pán mě přinutil koukat se jim do očí a oni se na mě pokusili použít nitrozpyt a mysleli si, že ho použili, ale ne, protože jsem velmi dobře zastíral a poskytnul jim falešné a bezvýznamné vzpomínky," řekl Severus hrdě. Ale hrdý výraz mu rychle zmizel. „Ale prosím, neříkejte to pánovi, jinak by byl vzteklý a udeřil mě a nechal by mě viset z tyče, a pak mě přinutil, abych je znovu nechal použít nitrozpyt!" Nenáviděl, když ho pán nutil držet se doopravdy vysoko umístěné tyče ve sklepení a viset tam. Nedovolil mu pustit se a bylo těžké viset tam hodiny a hodiny. Měl pak zmrzlé prsty a kvůli namoženým svalům ho bolelo celé tělo.

„Neřeknu mu to, slibuji," ujistil ho rychle Artur. „A co se stalo ještě?"

„Nějaká žena mě prohlédla. Odstranila mi velké množství jizev a udělala mi velké množství testů a vzala mi moji látku, ale vrátila mi ji zpět," řekl Severus. Po noze mu lezl brouk – je mu taková zima jako jemu? „Měla studené ruce."

„A dál?"

Severus se na chvíli zamyslel, než odpověděl, ale netrvalo mu dlouho uspořádat své myšlenky, i když to bylo těžké, protože měl mozek jako v mlze. Nemohl nechat Artura čekat příliš dlouho – očekává odpověď. „Pán mi řekl, ať jdu s těmi muži. Položili mi mnoho otázek a nechali mě pro sebe udělat hodně věcí. A pán se mnou nešel! Řekl jenom ‚chovej se dobře' a odešel a nevrátil se! Udělal jsem něco špatného? Proč si pro mě pán nepřišel?"

***

„Proč si pro mě pán nepřišel?"

„Máš tu zůstat přes noc jako všichni otroci." Artur při těch slovech zamrkal. Nechtěl Severuse řadit do stejné skupiny s otroky, ale přesto... to jak se Severus choval, ho překvapilo. „Severusi, co ti řekli ti muži, ať uděláš?"

„Hodně cvičení, abych jim přes pokoj nosil věci a z haly té druhé budovy a další věci," řekl Severus. „Zkoušeli mě, aby se ujistili, že jsem dobrý otrok a neprosil jsem, abych mohl sloužit komukoli, jak pán řekl," odmlčel se, „a když mi položili otázku, odpověděl jsem jim, ale jim se to nelíbilo a ublížili mi." V očích měl viditelně vepsanou bolest. „Řekl jsem pravdu a oni byli vzteklí! Nevím, co jsem udělal špatně. Pán se bude zlobit! On..."

„A pak se stalo co?" Bylo to jako trhání zubů.

„Zamkli mě v téhle místnosti a brzy začali přicházet další otroci a taky je zamkli. Kdokoli promluvil, toho udeřili holí do hlavy a já jsem moc nemluvil nebo ne moc hlasitě." Severus zněl opět potěšeně. „Věděl jste, že většina lidí tady se narodila jako otroci, a že je tu jenom málo smrtijedů?"

„Co dalšího jsi zjistil?" optal se Artur. To bylo to, co potřeboval vědět. Musel vědět vše o otroctví, co dokázal zjistit – knihy, které přinesla a prostudovala Hermiona Grangerová byly přínosné, ale cokoli, co dokáže zjistit od Severuse, bude přínosnější. Také potřebovali vědět, kolik je Severusova očekávaná prodejní cena – otroci se obvykle prodávali od 500 do 75 000 galeonů, což je velké rozmezí, a oni se potřebovali ujistit, že na něj budou mít dost peněz. Potřebovali se ujistit, že na tom není příliš špatně, a kdyby byl, tak jak moc, aby mu mohli na zotavenou přichystat na Grimmauldově náměstí pokoj a uvařit všechny nezbytné lektvary. Potřebovali odhalit nejlepší taktiku, která by jim umožnila odejít s nejvyšším příhozem. A potřebovali dát Severusovi vědět, že přijdou. Je to Zmijozel – bude schopný vytvořit nezastavitelný plán. Nebo to si aspoň Řád myslel. Severusův stav byl daleko od jeho obvyklého a Artur silně pochyboval, že bude schopný přijít s nějakým plánem.

„Nic dalšího, doopravdy," odpověděl Severus. „Vidíte toho muže? Byl prodán z bordelu. Už je příliš starý. Je mu jenom třicet dva, ale oni chtějí své pracovníky doopravdy mladé, takže na tom nezáleží. Byl tam prodán, když mu bylo devět, takže tam žil doopravdy dlouho, i když nezačal pracovat, dokud mu nebylo šestnáct, protože..."

„Dobře." Artur nepotřeboval znát biografii někoho, koho si nemohl dovolit litovat. Měli sotva dost peněz, aby mohli koupit jednoho otroka, tím míň dva nebo tři... nebo všechny. „Za kolik si myslíš, že budeš prodán? Potřebujeme nějaký odhad, přinejmenším."

„Pán si myslí, že se prodám za hodně," řekl Severus hrdě. „Lektvary a černá magie mě dělají velmi hodnotným a to, že jsem byl vycvičen pánem, mě dělá ještě hodnotnějším. Věděl jste, že je zřejmě proslulý svým trénováním otroků? Jeho otroci se vždy prodávají za hodně a to vyrovná fakt, že jsem smrtijed, protože si myslí, že smrtijedi by se mohli prodávat za trochu míň."

„Nejsi smrtijed," Artur cítil potřebu zdůraznit. „Vydával ses za jednoho, ale nejsi. Ne doopravdy."

Severus naklonil hlavu. „Ale sloužil jsem Temnému pánu. Kradl jsem a zraňoval mudly a mučil lidi a..."

„Dobře," zarazil ho Artur zvedaje ruku. Nechtěl, aby Severus začal s další tirádou. Čím déle mluvil, tím hlasitější byl a oni si nemohli dovolit být hlasití. „Severusi, řekni mi, kdy ti dali ten lektvar? Bylo to předtím, nebo potom, co tě připoutali k téhle zdi?"

„Poté," objasnil mu to Severus. „Když byla tma a místnost byla velmi plná a otroci se nepřestávali smát a řvát a říkat špatné věci. Nepřestávali je mlátit holí a pak ji konečně odnesli a přinutili nás vypít ten lektvar. Byl vyrobený ze semen práskající kukuřice a šupinek zastíračky a z drceného rohu ďasíka a..."

Nebyla šance, že by si Artur dokázal zapamatovat všechny ty přísady. „Ale co to dělá?" přerušil ho.

„Člověk je poté osm hodin velmi unavený," prohlásil Severus. „Dával jsem ho do dýňového džusu Jamese Pottera, tak aby usnul a zameškal hodiny nebo popletl svůj domácí úkol, kdyby zůstal vzhůru a on na to nikdy nepřišel." Tentokrát se usmál a ukázal při tom všechny svoje zuby. Artur si nemohl nevšimnout, že zuby, které obvykle bývaly žluté, byly mnohem bělejší. Snapeův vzhled se za měsíc změnil ze špatného na horší – zlepšení jeho zubů byla výjimka.

„To je doopravdy důmyslné, Severusi," řekl Artur a všiml si, jak Severus vypadal komplimentem polichocený. „Takže to mělo tebe a všechny ostatní uspat?"

„Fungovalo to," prohlásil Severus. „Já se vzbudil, protože já nespím." Zamračil se, jako by si uvědomil, že jeho prohlášení nedává smysl.

„Nespíš?" dotázal se Artur.

„Ne doopravdy. Zavřu oči a pokouším se odpočívat, ale nemůžu spát. Nikdy nespím. Vždy je dobré být připravený pro případ, že se pán pokusí použít nějakou nepromíjitelnou nebo další kouzlo, abych s tím mohl bojovat nebo nekřičet," vysvětlil Severuse, jako by vysvětloval jednoduchý koncept místo hrůzné reality.

„Za kolik myslíš, že se prodáš?" Artur se v duchu pokáral za odbíhání od tématu.

Severus zavrtěl hlavou. „Za kolik se otroci prodávají? Jednou jsem se o tom pokoušel číst knihu, ale bylo tam příliš informací a já měl příliš málo času a nedostal jsem se příliš daleko. Věděl jste, že znamení na mém čele je..."

„Ano, vím," řekl Artur. „Máš hlad?" Vytáhl z kapsy dvě zázvorové sušenky. „Jsou doopravdy měkké – Molly je upekla odpoledne. Uvědomuji si, že nemůžeš použít ruce, ale kdyby ti nevadilo jíst mi z ruky..." Zamrkal. Samozřejmě že to Severusovi bude vadit! Může být ovlivněný lektvarem, ale to neznamená, že by se snížil k takovému ponižujícímu chování, kdyby mu mohl předejít.

Ale k jeho překvapení Severus předklonil hlavu a chytil si sušenku do zubů. Zatímco ji žvýkal a polykal, unikl mu smích. Byl viditelně potěšený tím, že si od Artura sušenka vzal nebo její chutí.

„Je dobrá?" Artur se nemohl ubránit úsměvu. Byl to lítostivý úsměv, nicméně úsměv.

Severusův smích okamžitě utichl. Těžce polkl sušenku a znovu se zadíval do klína. „Ano, pane. Musíte jít, prosím, pane. Není to příkaz – žádný příkaz. Čeká se ode mě, že budu plnit příkazy, ne je dávat."

„Za chvíli odejdu, Severusi. Chtěl bys tu druhou sušenku?" Natáhl k němu druhou sušenku a vnitřnosti se mu svíraly tím oslovením „pane" od bývalého mistra lektvarů.

Severus zaváhal. „Pán by se mohl zlobit. Nikdy neřekl, že mohu."

„Jistě by nic nenamítal. Je to jen zázvorová sušenka. Nikdy neřekl, že nemůžeš a nemusí to vědět, ne?"

„Zmijozel." Severusův obličej roztáhl další úsměv a vzal do úst druhou sušenku.

Artur měl pocit, že bude třeba hodně sušenek, aby Severus získal dostatečně zdravou váhu. Přestože to muž vždy schovával pod vlajícími hábity, byl hubený po celou dobu, co ho Artur znal. Ale určitě nikdy nebyl tak hubený. Nebyl kostnatý nebo tak něco, ne jako někteří lidé, které smrtijedi drželi během války v zajetí, a kteří se po poslední bitvě vrátili. Ale další dny v tvrdém zacházení, jaké má teď...

„Plán na zítřek je, že Minerva, George, Bill a Dedalus přijedou na aukci každý zvlášť," oznámil mu Artur. „Kingsley byl rozhodnutý přijít také, ale rozmluvili jsme mu to. Všichni vědí, že ministr má hodně peněz a nemůžeme si dovolit, aby tvá cena stoupla nad naše možnosti," odmlčel se, protože si nebyl jistý, jestli ho Severus poslouchá, protože si pro sebe pobrukoval, ale nakonec pokračoval. Docházel mu čas. „Až přijde čas, pokusíme se tě koupit. Tvým cílem je jít za co nejnižší možnou cenu, ano? Udělej vše, co musíš – i kdyby ses měl zranit nebo dostat do problémů, z dlouhodobého hlediska to bude lepší."

To upoutalo Severusovu pozornost. „Musím se prodat za co nejvyšší možnou cenu!" prohlásil nepopiratelně hlasitěji. „Pán bude zuřit! Řekl, že musím vydělat hodně, nebo mě koupí zpět! Musím se dobře chovat – to je to, co mi řekl, že mám dělat! Poslední slova, která mi řekl, byla ‚Snape, chovej se dobře', takže musím! Řekl mi ‚Snape' – tak mi říká jenom, když mám problém, nebo když to myslí doopravdy vážně! Když ho neposlechnu..."

„Uklidni se," pokusil se Artur utišit mužovy horečnaté výkřiky. „Dobře, poslechni ho. Zapomeň na prodávání za nízkou cenu. Uklidni se."

Severus se okamžitě utišil.

Artur se pomalu zvedl. Tak dlouhé klečení mu způsobovalo muka – už by tu pozici nepřežil ani minutu. „Vidím, že dnes už nikam nepokročíme," řekl unaveně. To večerní dobrodružství v něm vyvolávalo pocit zklamání. Sázel na to, že tu najde zoufalého, vychytralého Snapea s třiceti stejně chytrými a propracovanými plány, jak uniknout. Místo toho našel nesouvisle mluvícího, vyděšeného a vyhládlého muže, jehož myšlenky se nikdy nezatoulaly příliš daleko od trestů a přežití. To bylo velmi znepokojivé.

„Zítra budeme zpátky a do západu slunce již budeš jíst domácí jídlo v hezky teplé posteli," ujistil Severuse, který se na něj prázdně díval, v očích stále zamlžený výraz. „Jen ať děláš cokoli, nikomu – nikomu – neříkej, že jsme sem s Georgem přišli."

„Ano, pane," zopakoval Severus větu, která Artura znepokojovala víc, než když ji slýchal obvykle.

Artur se otočil a rychle upravil paměť všem otrokům v místnosti, kteří byli při vědomí. Pak ještě jednou Severusovi slíbil, že vše bude v pořádku a odešel z místnosti. Rychle za sebou zamkl, oživil stráže, použil na ně složitá paměťová kouzla, tak aby si nikdy neuvědomily, že promeškaly nějaký čas a jen si myslely, že ubíhal rychleji, než se jim zdálo. Pak se přemístil zpět domů, ignoruje synovy otázky.

Severus Snape je naživu, to jsou dobré zprávy. Ale jediné dobré zprávy. Doufal, že byl v tomto stavu jenom kvůli lektvaru, ale nebyl si tím zcela jistý. Ten Severus Snape, kterého znal, byl silný, statečný, tvrdohlavý člověk – nikdy se z něj nemohl stát bezduchý sluha, zvlášť ne za měsíc.

Když to řekl své ženě, tiše se ho zeptala, jestli ho třeba nepřeceňovali. Koneckonců, všichni mají nějakou mez, za kterou se zlomí. Pro většinu lidí to znělo opodstatněně, ale pro Snapea? Mez, za kterou se zlomí? Ta představa vypadala směšně, a přesto, po dnešní noci... už ne tak směšně.