Poté, co nechal Severuse dobrou čtvrthodinu pokoušet se rozmotat své vlasy, nechal pán uzlíky zmizet a podíval se na něj. „Obstojné, řekl bych." Přitáhl si Severuse za zápěstí k sobě – Severuse to stálo značnou námahu, aby sebou necukl. Nemohl vystát, když se ho lidé dotýkali – kdykoli se ho dotknuli, bolelo to. A strach, který měl z přiblížení se pánovi... kdykoli se teď k němu dostal blízko, měl pán na mysli buď nějakou sexuální aktivitu, nebo potrestání.

„Řekni ‚sbohem' svému bezpečnému nebi." Pán se zasmál a Severusovy nosní dírky se samovolně stáhly. „Čas zjistit, v jakém ráji sis minulý měsíc žil."

Pánův stisk kolem jeho zápěstí zesílil a Severus ucítil známý pocit asistovaného přemisťování. A pak zmizeli, odešli z místa, kde byl Severus měsíc držen jako vězeň.

***

Severus nikdy neměl veřejná místa v oblibě. Vždy dával přednost tiché společnosti bublajících kotlíků nebo blízkého přítele před hlučnými cizinci. Nikdy se neděsil výletů na Příčnou ulici, do Prasinek, a podobně – bylo to jen něco, co nechtěl dělat každý den.

Avšak jeho pocity vztahující se k chození na veřejnosti byly nevýslovně znásobeny poté, co se ocitl na přijímací straně zotročující kletby. S tetováním, které mu ministerstvo kouzel umístilo na čelo, na něj lidé často zírali. Lidé v Prasinkách, kde byl s pánem několikrát, věděli všechno o trestu, který smrtijedi obdrželi. Lidé, kteří o někoho přišli ve válce, na něj často vrhali nevraživé pohledy a plivali na něj – nemohl s tím nic dělat, mohl jen sklonit hlavu a ignorovat jejich urážky, jinak by ho pán potrestal.

A co hůř, někteří se na něj dívali s lítostí. Jedna věc byla, že ho uráželi – s tím se Severus dokázal vyrovnat ignorací, ale to, že ho litovali? Lítost byla něco, co nenáviděl – věděl, že vypadá žalostně, že je jeho situace politováníhodná, ale to neznamenalo, že měl být litován.

Přistihl se, že výlety do Prasinek nenávidí stejně, jako zůstávání v pánově domě. V pánově domě byl obklopen stěnami, které viděly hodně mučení, nejen jeho, ale i ostatních otroků. Strávil každý moment obavou z pánových záměrů – přinutí ho pán udělat nějaký hrozný úkol? Přikáže mu pán poskytnout mu sexuální služby? Nebo mu bude pán vyhrožovat potrestáním? Ale v Prasinkách byl na milost civilistům, kteří často neměli slitování, nebo ho měli příliš mnoho.

Přemístili se před velké staré skladiště. Napravo i nalevo je míjeli lidé. Bylo docela jednoduché určit, kdo je otrok a kdo není – otroci kráčeli se skloněnými hlavami za svými pány. Měli protáhlé obličeje, jak se pokoušeli tvářit se bezvýrazně. Ti druzí lidé na druhou stranu kráčeli vzpřímeně a cílevědomě. Jako by věděli, kam jdou, co budou dělat... někteří vypadali šťastně, někteří frustrovaně...

Severus sklonil hlavu a následoval pána, který se vydal k malé budově kousek od starého skladiště.

Tohle je aukce u Hendersona, tiše si prohlížel své okolí, oči mu těkaly z místa na místo, přestože hlava zůstávala nehybná. Mnoho let byl špionem – příliš mnoho let, aby zcela přišel o své instinkty. Přestože se nechystal utéct, chtěl pochopit lidi kolem sebe. Co si myslí, co dělají... a mohl se to dozvědět pouhým pozorováním řečí jejich těl, trochou rýpání do jejich myslí. Pro nitrozpyt byl nezbytný oční kontakt a pán mu dříve zakázal mít oční kontakt s kýmkoli nad sebou, pokud mu nebude řečeno jinak, ale vždycky může pozorovat, jak se pohybují, nebo jak často mrkají. Takové nepatrné detaily poskytovaly mnoho informací.

Zašklebil se, když stoupl na ostrý kámen, který mu propíchl nohu. Jeho chodidla byla stále jemná, i když tuto vlastnost začala pomalu ztrácet. Paty mu ztvrdly, takže chození naboso snášel mnohem lépe než dříve. Ale to moc neznamenalo, protože Severus nikdy v předchozím životě před zotročující kletbou nestrávil den bosý.

Možná mi můj nový pán dovolí nosit boty, uvažoval, když tři kroky za pánem vstoupil do chladné budovy. Opřel se do něj závan studeného vzduchu, takže musel okamžitě potlačit nutkání zachvět se, přestože mu v odpovědi na náhlou zimu naskákala husí kůže. Celé roky strávil oblečený ve více vrstvách – ať už hábitů, nebo mudlovského či učitelského oblečení. Být takhle neoblečený, jen s hadrem okolo pasu chránícím jeho důstojnost, bylo krátce řečeno ponižující, ani nemluvě o tom, že tak byl před všemi kouzelníky, čarodějkami a otroky, kteří kolem nich procházeli ven. Merline, většina otroků toho na sobě měla víc, než on!

Uvnitř malé budovy byla jednoduchá kancelář, kde za stolem seděla mladá čarodějka. Na duchem nepřítomných očích měla obrovské brýle. Rezavé vlasy měla stažené do korektního drdolu. Měla na sobě příliš mnoho make-upu a jednoduchý černý úřední hábit. „Ach, pane Meringu, ráda Vás opět vidím." Natáhla se přes stůl a potřásla si s pánem rukou.

„Další rok." Pán s úsměvem na tváři zavrtěl hlavou. „Můj třicátý třetí. Sto sedm otroků, všichni prodáni tady u Hendersona." Kývl směrem k Severusovi. „Tenhle bude sto osmý."

Sto sedm? Pán prodal jenom tady u Hendersona sto sedm otroků? Z té představy se Severusovi udělalo špatně. To znamenalo, že pán vlastnil přinejmenším dalších sto sedm otroků. Všechny je prodal u Hendersona, a to ani nemluvě o dalších aukcích. A co otroci, které měl jen několik dní, několik týdnů, aby je cvičil a vrátil jejich majitelům?

Ženiny modré oči sjely ke znamení zla na Severusově bledé pokožce a rozšířily se. „Vy máte smrtijeda, pane Meringu!" prohlásila šokovaně a otřásla se při pohledu na ošklivý znak s hadem a lebkou.

Ne smrtijeda. Špeha. I když, byl jsem smrtijed... Takže předpokládám, že jsem smrtijed. Severus dospěl k pochopení, že není trestán za roky, kdy u Temného pána špehoval, ale za čas, kdy to nedělal. Za těch pár měsíců, co to nedělal, kdy byl doopravdy loajální.

Doživotní otroctví vypadalo jako krutý trest. Severus se pořád snažil rozšifrovat, jestli si myslí, že si ho zaslouží, nebo ne. V minulosti udělal hodně špatného, jak mu pán pořád připomínal. Byl jiný než všichni ostatní a na svobodě nebyl bezpečný, protože by někoho mohl zranit několika pronesenými slovy, dokonce i bez hůlky. Ale stálo to za celoživotní otroctví? Nebyl si tím tak jistý.

„Ano, mám," prohlásil Mering a chytil Severuse pevně za ruku a přitáhl ho blíž ke stolu, aby se na něj žena mohla lépe podívat. Severus udržoval oči na podlaze a přál si, aby se mu podařilo zastavit barvu deroucí se mu do tváře. Tohle je mladá žena, ne starší dvaceti let! A dívá se na něj, skoro nahého, jako by byl jenom...

„Profesore Snape!" vyjekla.

Při těch slovech Severusovy oči vystřelily vzhůru, aby si ji lépe prohlédly. Měsíc mu nikdo neřekl „profesore", a když ho tak nyní někdo oslovil, vzhlédnutí bylo přirozeným reflexem.

Ta žena... zřejmě to byla jedna z jeho studentek. Nikdy si nebyl schopný zapamatovat jména a obličeje všech svých studentů – s veškerou koncentrací, kterou používal, aby si na ně vzpomněl, když lízal pánovy boty, lezl za pánem po kolenou, umýval nádobí a klaněl se, nikdy si nedokázal vzpomenout na všechna jejich jména.

„Pamatujete si mě?" Padla zpět do otočného kancelářského křesla, ruku na srdci, oči doširoka otevřené, viditelně překvapená tím, že ho vidí.

Severus pohlédl na pána, který kývl.

Musela být ve škole v roce 1991... ten rok jsi strávil spoustu času čtením seznamu... Zmijozel, Nebelvír, Havraspár nebo Mrzimor? Ve Zmijozelu nebyla, to bych si pamatoval. Také nebyla... ach, ale v Havraspáru! Byla Johnova starší sestra, zařazená do Havraspáru tři roky předtím, než přišel do Bradavic.

„Larsonová," řekl a pohnul hlavou tak, aby se mohl ušklíbnout, aniž by ho pán udeřil. Zatímco mluvil, držel hlavu trochu skloněnou. „Havraspár, ročník 1995. Dostala jste „T" v NKÚ lektvarů. Pamatuji si... měla jste tendenci používat v esejích nedokončené věty, stejně tak před odevzdáním rozlévat svou kosmetiku na své domácí úkoly." Vždy ji za to nenáviděl – to nikdy neslyšela o jednoduchém kouzlu, které by ty skvrny z jejího pergamenu dostalo?

Zamračila se na něj a obrátila se na pána. „Nemohl jste ho vycvičit, aby takhle nemluvil, že, pane Meringu?" zeptala se suše, vytáhla formulář a začala vyplňovat jednotlivé kolonky.

Pán se jenom zasmál. „Minulý rok, když jste sem poprvé přišla pracovat, jsem vám řekl – nemůžete je umlátit k smrti. Těla se neprodávají. Dobře se prodá a pravděpodobně svou hubatost stejně během několika měsíců ztratí."

Severus pozorně sledoval, jak vyplňuje kolonky na pergamenu. Vypadalo to, že ví, co dělá, když vypisovala pánovo jméno, jeho vlastní jméno, pánovu adresu (která, jak objevil, když četl vzhůru nohama, byla Surrey) a další.

„Jak je starý? Kdy se narodil?" Obrátila se k pánovi.

„Zeptejte se ho," kývl pán směrem k Severusovi.

„Snape?" zeptala se, obočí netrpělivě zvednuté, nenávist v každém rysu jejího obličeje.

„Třicet osm," řekl tiše. Když v roce 1981 dostal pozici profesora, stal se v necelých jednadvaceti nejmladším bradavickým mistrem lektvarů v historii. „9. ledna 1960."

„Původ?"

„Smíšený," prohlásil.

Při psaní odpovědi se zamračila. „Trochu ironické, že smrtijed je smíšeného původu."

Severus zavrčel. Byl na svůj původ hrdý. Ačkoli svého otce nenáviděl, vůbec se nestyděl za to, že je smíšeného původu. „Měla byste vědět, že sám Temný pán byl..."

Zmlkl, když pán přidržel svou hůlku u Severusovy hlavy, což vyvolalo ostrou bolest v jeho potetované lebce. Dokonce i kdyby to pán neudělal, kdyby ho Severus přímo neuposlechl, jeho tetování by začalo svědit a nakonec pálit. Ale hůlka u tetování vždy okamžitě vyvolala bolest v plné síle.

Když mu položila další otázku, pán odtáhl hůlku od Severusova čela a on tak mohl odpovědět na několik dalších otázek. Ať byly na formuláři nebo ne, byly to značně osobní otázky, na které Severus nechtěl odpovídat – od přírody byl uzavřená osoba – a tak se mu nesmírně ulevilo, když se pán otočil a sedl si do jednoho z křesel, která byla ve stylu čekárny rozestavěna kolem stolu. Severus si klekl po pánově pravé straně a každou chvílí mu byla větší zima. Přál si, aby si mohl mnout ruce, aby se zahřál, ale nemohl. Kdyby to udělal, byl by to znak slabosti, který stále nebyl připravený ukázat, a který by se také, což bylo pravděpodobně mnohem důležitější, pánovi nelíbil.

Neukazovat znaky slabosti teď vypadalo bezdůvodně. Byl, ať se mu to líbilo nebo ne, každému k dispozici. To že se choval hrdě nebo důstojně mu jenom získávalo více trestů. Ale pořád se nemohl přimět udělat některé věci. Oslovovat pána ‚pane' mohl udělat. Poslouchat ho na slovo... no, neměl možnost volby, ale v některých věcech stále možnost měl. Může se rozhodnout, jestli se pokusí zahřát nebo ne.

„Takže ona byla tvoje studentka, jo?" zeptal se pán, jeho kruté oči na něj zíraly a jeho ústa se zkroutila do pobaveného úsměvu.

Severus kývl. „Ano, pane." Ano pane, posmívej se mi přímo před ní. Samozřejmě, že mě chceš připravit o všechnu hrdost, kterou bych před bývalým studentem mohl mít.

Pán se zasmál. „Zvláštní vývoj událostí, nemyslíš? Přemýšlej – kdyby téměř kterýkoli student, kterého jsi učil, za tebou teď přišel a řekl ti, ať se válíš jako pes, musel bys to udělat."

Při té představě udělal Severusův žaludek kotrmelec. „Ano, pane," řekl tiše. A než ztratil odvahu, promluvil znovu. „Avšak poslušnost každému kouzelníkovi a každé kouzelnici je váš příkaz. Třeba si můj nový pán bude myslet něco jiného." To byla jediná naděje, ke které se Severus upínal – když ten muž před vyřčením zotročující kletby četl pravidla a zákony, řekl: „Musíš udělat cokoli, co ti kterýkoli kouzelník řekne, pokud ti tvůj současný majitel specificky neřekne něco jiného." Znamená to, že i když jeho současný majitel trvá na tom, aby poslechl kohokoli s vyšším postavením, pokud to nebude v rozporu s jeho jinými příkazy, může být jeho nový majitel více neústupný a mít omezení, koho má poslouchat? Severus v to doufal. To, že by mu mohli rozkazovat jeho dřívější studenti, nebyla příjemná myšlenka. Většina z nich ho nenáviděla – takže by té možnosti jistě využila.

Pán Severuse upřeně pozoroval. „Ano, to je pravda," řekl pomalu. „Ale doopravdy si myslíš, že ho nebo ji bude zajímat, koho posloucháš? Dokud jim budeš dobře sloužit a nebudeš ze sebe dělat podívanou, pochybuji, že je bude zajímat, jestli při tom poslechneš i rozkazy někoho jiného."

Děkuji, pane. Připravte mě o moji poslední naději, proč ne? „Ano, pane." Severus si povzdechl a trochu se zaklonil. Byla to nepohodlná pozice, takhle klečet. Severus to již dělal hodiny předtím a jako důkaz měl bolavá kolena a nohy. Přál si, aby mu pán dovolil sedět v jiné pozici, ale nezeptá se, protože věděl, že pán by neustoupil. Klečel, aby ukázal svou pozici a svůj respekt ke svému pánovi.

Respekt. Má k pánovi respekt? Myslel si to. Má respekt k někomu, kdo na něj každou chvíli může použít Cruciatus a smát se, zatímco on se bude svíjet bolestí, stejně tak, jako má respekt k drakovi, který ho může okamžitě jednoduše zabít. Kolem draka se pohybuješ opatrně, obezřetně, tak, abys neudělal nic, čím bys ho vyprovokoval. Byl to ten samý druh respektu, který měl pro pána. Ale lhal by, kdyby řekl, že se toho muže nebojí.

Ale nebál se z důvodů, které by si jeden mohl myslet. Nebál se pána kvůli počtu bití, která si vysloužil, kvůli různým druhům krutých a neobvyklých trestů, kvůli rozkazům, které je obvykle obklopovaly. Ne, bál se pánova přístupu, pánovy povahy. Toho, jak se pán pochechtával, když Severus sténal, nebo jak se hystericky smál, když ječel. Toho, jak pán dokázal kopnout slabého a krvácejícího Severuse do žaludku a nic si o tom nemyslet, toho, jak pán dokázal Severusovi přikázat, aby s ním šel do postele, aniž by jednou přemýšlel, jak se kvůli tomu Severus může cítit. To bylo to, co Severuse děsilo. Pán ho nevidí jako lidskou bytost, ale jako otroka. Podobně jako mnoho lidí vidělo domácí skřítky... ale to bylo jiné. Domácí skřítkové nejsou lidé. Jsou specifická rasa. Vypadají jinak než lidé, chovají se jinak než lidé, mají jiné magické schopnosti než většina kouzelníků... nezaslouží si, aby se s nimi zacházelo tak špatně, jako tomu často je.

Severus chápal, že se jeho zákonný status změnil. Během chvíle se z „kouzelníka" stal „otrok". Byl klasifikován jako otrok, stejně jako Lupin byl klasifikován jako vlkodlak nebo domácí skřítek jako domácí skřítek. Říkalo to, že je teď jiného rodu než kouzelníci... ale on byl pořád člověkem. Stále měl lidskou krev, magickou krev proudící jeho žilami. Jeho původ se nezměnil, stejně tak se nezměnily jeho zážitky a okolnosti... bylo to těžko srozumitelné.

Místností se rozeznělo nepříjemné zabzučení. Larsonovic holka vzhlédla od svého stolu a kývla na pána. „Můžete jít, pane Meringu."

Severus vyskočil na nohy a sklonil hlavu. Zacouval, aby pánovi poskytl dostatek prostoru. Byla to nekonečná hra, kdy se pokoušel vstát dřív než pán. Byl to striktní rozkaz, ale ne tak snadno proveditelný.

Pán si od Larsonové vzal kopii vyplněného formuláře a na jeho pokyn ho Severus následoval jasně osvětlenou chodbou.

Jeho špinavá chodidla na tvrdé dlaždičkové podlaze podkluzovala. Severus sledoval každý svůj krok.

Prošli kolem nich dva muži – jeden byl evidentně otrokem toho druhého. Byl oblečený v zašedlém záplatovaném hábitu, a přestože byl čistý, jeho tělo bylo dobité. Když se míjeli, střelil po Severusovi zvědavým pohledem – Severus předstíral, že ho neviděl. Nenáviděl ty pohledy – chápal, že znamení zla je něco, co většina lidí, ať už svobodných nebo ne, považuje za děsivě fascinující. Přál si, aby měl něco, čím by ho mohl zakrýt – cokoli. Lebka a had mu každý den připomínali, kým je a jak se jím stal. Kdyby nebylo té jedné chyby, byl by svobodný muž.

Pán vstoupil do malé místnosti, kde čekala nějaká žena.

„Pane Meringu!" zvolala a potřásla mu rukou. „Myslela jsem si, že dnes přijdete!" Koukla po Severusovi. „Jenom jeden? Když jsem slyšela, že budou trestat vybrané smrtijedy, předpokládala jsem, že je budete cvičit všechny."

Pán zavrtěl hlavou. „Ministerstvo nedovolilo vlastnit více než jednoho. Nechtělo, abychom si ukousli větší sousto, než bychom mohli spolknout." Předal jí kopii formuláře. Žena byla oblečená ve světle modrém hábitu s vyšitým lékařským symbolem. Bezpochyby to byla doktorka. Vypadalo to, že jí je kolem pětatřiceti, tmavé vlasy měla pevně stažené dozadu a barva její kůže byla barva kávy s pouhým dotekem mléka.

Zkoumala formulář se stisknutými rty, pokyvovala a mumlala si pro sebe. „Nevypadá na třicet osm," prohlásila a prohlížela si Severusův obličej.

Ne, nevypadá. Ale ten, kdo měl v životě tolik stresu jako on, nebude vypadat na svůj věk, ne? Byl šťastlivec, že jeho srdce kvůli stresu nepřestalo bít již před lety. Tak či tak, vzhled ho sotva zajímal.

Mering pokrčil rameny. „Ale je mu třicet osm."

Jen kývla. „Posaďte se, pane Meringu. Mělo by to trvat jen chvilku." Zaměřila svou pozornost na Severuse. „Stoupni si ke zdi."

„Ano, paní," řekl tiše a stoupl si k čisté bílé zdi, jak mu řekla. Její oči pozorně sledovaly každý jeho pohyb – měl pocit, jako by byl pod jedním ze zvětšovacích skel, které měl ve svém kabinetu v Bradavicích.

„Narovnej se," přikázala. „Hlavu dozadu."

Kousl se do rtu, ale udělal to. Pán mu pořád říkal, aby měl hlavu skloněnou, ale když mu v pánově přítomnosti přikázala něco jiného a pán se proti tomu neohradil... zíral na protější zeď, protože s nikým nechtěl navázat oční kontakt.

Když položila své studené ruce na jeho pravé rameno, překvapeně s sebou trhl.

Káravě se na něj podívala. „Stůj klidně," napomenula ho.

Pevně zavřel oči a stiskl zuby, zatímco mu sjížděla rukama po paži, osahávala svaly, zkoumala jizvy. Nakonec mu paži zvedla a začala mu ohýbat zápěstí a krouživě s ním pohybovat. „Natáhni prsty," přikázala.

Uvolnil své dlouhé štíhlé prsty zaťaté v pěst a ona je jeden po druhém začala zkoumat. Pak jeho paži pustila a celý proces zopakovala u druhé.

„Měl jsi někdy nějaké zdravotní problémy, než jsi sem přišel?" Zeptala se a jemně ho štípla do paže, zatímco ji kontrolovala.

Zdravotní problémy? Nachlazení, chřipka, obvyklé dětské nemoci... „Nic vážného, paní," řekl a pokoušel se netrhnout sebou, když mu otočila hlavu doleva a začala mu prohlížet krk.

„Měl jsi někdy zlomené nějaké kosti?"

„Ne záměrně," odpověděl stále plochým hlasem. Stálo ho to značné úsilí nemrštit s ní přes celou místnost. Byla malá – snadno by to zvládl. A to ani nepočítal s náhodnou magií, kterou se zoufale snažil ovládnout. Poté, co doslova šokoval Medúzu a znovu to udělal, když si ho pán poprvé pokoušel vzít, věděl, že když si neudrží obrany, magie se pokusí převzít vládu nad jeho tělem, což by mu vyneslo jenom další trest.

Dýchej zhluboka, uklidni se, nikoho nezraň, nenič žádná světla... bylo to, co si vždycky opakoval, když cítil, že se něco takového chystá udělat. Nebyl žádný Albus Brumbál, nebo Harry Potter, když na to přijde, ale byl mocným kouzelníkem. To, že nepoužíval magii pravidelně a musel se bez stížností podřídit různým typům mučení, pro něj nebyla dobrá kombinace.

Ušklíbla se. „Jaké kosti jsi měl zlomené?" Začala mu pohybovat s čelistí.

Bylo jich příliš mnoho, abych to počítal. Otec mu zlomil ruku, když mu bylo pět, ale Severus si ji náhodnou magií vyléčil sám. Když mu bylo dvanáct, zlomil mu otec nohu, ale matka mu ji vyléčila. Díky Jamesi Potterovi a jeho bandě měl dvakrát zlomený nos, jednou čelist, několik zranění klíční kosti a vymknuté zápěstí... a to bylo předtím, než začal sloužit Temnému pánovi, který, jako pán, měl sadistické potěšení ze zraňování ostatních lidí.

Neochotně si povzdechl. „Levou ruku, levou nohu, čelist, klíční kost, pár žeber, lebku." A to byly jenom ty, na které si dokázal vzpomenout. Madam Pomfreyová mu pravděpodobně nikdy neřekla všechno, chtějíc ho tak ušetřit frustrace a ponížení, které šly ruku v ruce se společností Jamese Pottera a Temného pána.

„Můžu se zeptat, jak jsi k těm zraněním přišel?" Začala vyšetřovat jeho hrudník, takže se mu vrátila husí kůže a ztvrdly mu bradavky. Jediná osoba, která se ho tam kdy před Medúzou dotýkala, byla madam Pomfreyová. Vzhledem k tomu, že to s Medúzou se stalo před dvěma týdny, rozhodl se, že jakákoli pozornost, které bude jeho tělo příjemcem, pro něj bude vždy v negativním slova smyslu. Vždy.

„Při famfrpálu," zalhal. Utkání ve famfrpálu, která odehrál (ale ne soudcoval), mohl spočítat na dvou rukách. Ale sotva tu ženu bude informovat o tom, že byl celý život za něco trestán. Navíc před pánem. Měl pocit, že by to shledal povzbuzujícím, což Severuse děsilo.

„A tu spoustu jizev máš taky z famfrpálu?" zeptala se a zamávala jednou z mnoha hůlek, které měla položené na stole. Severusovo oblečení, to málo, co měl, okamžitě zmizelo.

Severus sevřel víčka ještě pevněji než předtím. Nevybouchne, vůbec nebude reagovat na fakt, že je znovu svlečený. Jestli to, že byl svlečený před pánem, nebylo dostatečně hrozné, být svlečený před ženou bylo mučení. Kdyby se nějak pokusil uchránit svou hrdost, pán by se jenom smál a pravděpodobně by ho potrestal. Bylo by to ještě víc ponižující, než to je teď.

„Ano, a z doby, kterou jsem strávil trénováním s mečem," držel se lži, kterou mu pán přikázal říkat té první noci. Ne že by všechny byly z boje s mečem – Severus s ním zacházel velmi dobře a po několika cvičeních už rány nedostával – ale co pán chce, to pán dostane.

„Předpokládám, že budete schopná odstranit mu ty jizvy, které jsem mu způsobil za minulý měsíc," promluvil pán, zatímco ona pokračovala v prohlídce.

„Uvidíme," řekla krátce.

Severus se snažil co nejlépe zastřít mysl, zatímco lékařka pokračovala v prohlídce, ale zároveň se snažil věnovat pozornost rozhovoru. Potřeboval vědět, co všechno má pán v plánu a potřeboval si být vědomý toho, že mu byla položena otázka. Ale kdyby měl příliš mnoho času na zaobírání se prohlídkou, s velkou pravděpodobností by udělal něco, čeho by litoval.

Ale konverzace nenásledovala. Pokračující ticho přerušované jenom příkazy té ženy bylo Severusovi nepříjemné. Ta nakonec začala několika různými hůlkami skenovat jeho oči, uši, nos, ústa, hruď, klín a každou další část jeho těla. Více než kdy jindy chtěl být kdekoli – kdekoli – jen ne tady.

Podle jejích instrukcí se otočil a přitiskl nos na zeď. Být k někomu otočený zády pro něj vždy bylo hrozně složité přetrpět – raději by měl otevřené oči, aby viděl, co se na něj chystá, než k tomu být slepý. Cítil, jak se mu po těle rozlil zvláštní chladivý pocit, tak studený, až to štípalo. A přesto nereagoval. Nemohl. Nedovolí si reagovat.

„Můžeš se otočit," řekla najednou, když ten pocit zmizel. S dalším mávnutím její hůlky byl jeho hadr zpátky na svém místě. Obrátila svou pozornost na pána.

„Fyzicky není v žádném bezprostředním ohrožení, ale má podváhu a je podvyživený," prohlásila píšíc do formuláře.

Pán kývl. „Ale ne natolik, aby to nějak ovlivnilo jeho cenu, ne?"

Zavrtěla hlavou. „Ne moc, pokud vůbec. Jizvy, které jsem mohla zhojit, jsou zhojené. Ostatní potřebují mnohem intenzivnější medicínské úkony, které nenabízím na aukcích otroků."

„Samozřejmě," řekl pán. „Vzhledem k jeho vzhledu jsou jizvy mojí nejmenší starostí."

„Ještě k tomu... použila jsem na něj několik čistících kouzel, ale jediná věc, která dokáže dát znovu do pořádku jeho nos, je opět úkon, který pro otroky nenabízím, pokud není placen jejich majiteli." Vzhlédla od formuláře. „To obvykle dělají nevěstince. Koupí otroka za nízkou cenu a pak zaplatí za vyřešení těchto problémů. V jeho případě by to byl pravděpodobně nos, a možná i pár kouzel kvůli jeho vlasům."

Urážejte můj vzhled, jako bych tu nebyl.

„Obvykle se také provádí jemné opálení, ale myslím, že jeho bledý vzhled by byl plusem, jestli se ho chystáte prodat do nevěstince."

Prosím, ne, pane. Udělám cokoli, jen abych nemusel takhle pracovat. Nemůžu. Severus by přes všechen zdravý rozum žadonil, aby ho neprodávali do nevěstince. Byl si zcela jistý, že nemůže ovlivnit, kam bude prodán, a že bude muset své nové pány poslouchat stejně jako pána, ale... prostě nemohl. Medúza a poté pán byli dostatečně hrozní, ale kdo další. Přestože neměl pocity, které zažíval během sexuální činnosti spojené s kýmkoli určitým – neměl žádné příjemné zkušenosti, se kterými by je mohl srovnávat – bylo mu z nich mizerně.

„Je mi jedno, kam jsou mí otroci prodáni," řekl pán. „Pokud se prodají za vysokou cenu. Obvykle si je kupuji zpět, pokud nejdou dost vysoko. Samozřejmě, vzhledem ke všem podmínkám, které se pojí s vlastněním smrtijeda, bych neměl být překvapen, když se ukáže specifický typ kupujících. Kolik smrtijedů jste tu dosud měla?"

Zavrtěla hlavou. „Zatím žádného, ale ještě není ani poledne. Ale předpokládám, že jich tu bude mezi pěti a deseti. Nemělo by jich být moc – ministerstvo trvá na tom, aby si je většina cvičitelů nechala déle než měsíc."

Pán jen kývl, přičemž si vzal upravený formulář, který žena magicky zkopírovala na jiný kus pergamenu. „Tak se uvidíme za rok." A zvedl se k odchodu. Severus se odtáhl od zdi a se skloněnou hlavou ho následoval. Doufal, že to nejhorší už má za sebou, a že teď až do zítřka, kdy bude poprvé prodán, se bude moci vrátit k pánovi.

Nevěděl, že zítra to sice bude poprvé, ale ne naposledy.