Nový školní rok v Bradavicích s sebou nesl spoustu změn a jen několik věcí zůstalo bez výrazných úprav. Jednou takovou bylo vedení školy - stejně jako v posledních letech uvítal všechny počátkem dalšího školního roku ředitel Potter a proslulý moudrý klobouk zařadil nové studenty do jedné ze čtyř dobře známých kolejí. Sledovat nadšené dětské tváře, jak spěchají mezi svou druhou rodinu ke kolejnímu stolu, bylo pro Harryho vždy tou největší odměnou, díky které se rozhodl ve své funkci ještě dalších několik let zůstat.

Nebylo to však to jediné, co ho nabádalo v ředitelském bytě nadále setrvávat. Poté, co se k němu nastěhoval Draco, se změnilo úplně všechno. Hrníček s kartáčkem na umyvadle v koupelně tam zůstal natrvalo, ručník na věšáku u vany jakbysmet a na dvou volných poličkách přibylo mnoho věcí. Stejný proces se poté týkal kuchyně, obýváku a ložnice, kde Harry ještě nikdy neviděl pečlivě ustlané peřiny na manželské posteli a odloženou rozečtenou knihu na nočním stolku raději než teď. Byl to totiž jasný důkaz, že už v bytě nebydlel sám, nýbrž s osobou, kterou miloval.

Tak, jak si s Dracem slíbili na začátku prázdnin, trávili oba v Bradavicích jen minimum času. Celý červenec cestovali, užívali si zaslouženou dovolenou spolu s pouhou přítomností toho druhého. Týden to byly slíbené Bahamy, další týden Thajsko a poté oddech v Paříži, kterou se rozhodli nechat až nakonec, spolu s návštěvami památek a především Pont des Arts, o němž se dříve zmínila Narcissa. Až tehdy, kdy na mostě Draco svíral v ruce malý zelený visací zámeček, Harry pochopil, že Cissa o všem věděla od samého začátku a snažila se synovi všelijak pomoct stejně jako později Pierre.

Po oslavě Harryho narozenin a chvilkovém návratu do Bradavic, zůstali první dva srpnové týdny na Maledivách, které je naprosto očarovaly. Žádný monstrózní hotel, jen malé chatky postavené nad vodou se vším, na co si člověk vzpomněl. Klid na míle daleko od Anglie. Merlinžel i přesto se stalo, že je několikrát objevili kouzelničtí novináři, takže si byli oba jistí, že zdobili titulní stranu několika tiskovin v čele s Denním věštcem hned několikrát.

Nakonec se ale museli vrátit do reality. Harryho si žádaly jak Bradavice, tak ministerstvo, takže Draca raději poslal za matkou do Francie na Azurové pobřeží, kam se za ním každý den odpoledne nebo až večer přemisťoval. Jejich byt vedle velící místnosti hradu tak začali plně využívat až poslední týden prázdnin. I přesto by ale Harry nic neměnil. O prázdninách si každý den s Dracem užil na maximum a konečně plně pochopil, o co celý ten čas přicházel. Byl prostě nemožný Nebelvír.

Nad tou myšlenkou s jemným úsměvem potřásl hlavou, načež zašel za roh a kloubem prstu zaklepal o rám odsunutého obrazu.

Blonďák skloněný nad masivním stolem zdvihl hlavu. „Harry," objevil se na jeho tváři radostný úsměv, když mu zrak padl na černovlasého kouzelníka vcházejícího do místnosti. „Přišel jsi zkontrolovat, jak se tvůj nový zaměstnanec připravuje na hodiny?" zakřenil se a zlehka zaklonil hlavu, aby mohl od svého partnera dostat polibek na přivítanou. Co na tom, že se viděli ani ne před hodinou, než musel Nebelvír odejít odučit jednu ze svých hodin obrany proti černé magii.

„Samozřejmě, rád mám své profesory pod kontrolou. A některé víc než jiné," široce se Nebelvír usmál. „Jak to jde? Už sis stihl udělat oblíbence?" nahlédl do papírů položených před Zmijozelem.

„Mohl bych to vůbec před samotným ředitelem přiznat, kdyby ano?" ušklíbl se Draco.

Harry se částečně usadil na roh stolu. „Každý profesor má své oblíbence. Tomu nezabráníš, ani kdybys chtěl."

„To má, ale někteří to dávají veřejně najevo a jiní si to dokáží nechat jen pro sebe," významně na něj blonďák pohlédl.

Ředitel pozvedl koutek úst. „Jak myslíš."

Zmijozel se usmál. „Jak šla obrana? Doufám, že jsi mi je moc nerozdováděl. Na numerologii se musí každý maximálně soustředit a ne být plný dojmů z praktických ukázek."

„Dneska to bylo jen teoretické, Merlinžel, takže jsem spíše polovinu třídy uspal - až na výjimky," potřásl Harry s tichým smíchem hlavou.

„To je ten druhý extrém. A na soustředění žáků má též salazarsky špatný vliv," našpulil blonďák rty, než je s mlasknutím zformoval do úšklebku. „Ale to jako ředitel zajisté víš."

„Spoléhám, že je dokážeš probudit. A navíc, na numerologii nechodí celé ročníky jako jako na obranu, což znamená, že k tobě jistě dorazí ta lepší polovina," povytáhl Nebelvír obočí.

„A ta druhá se bude flákat. Mít volné hodiny takhle během dopoledne je pěkná hloupost," nelibě nakrčil Draco nos. „Nechceš s tím něco udělat?"

Harry se zasmál. „To nezáleží jen na mě, lásko. Ale můžu to zkusit navrhnout na vyšších místech."

„A co začít ve školské radě? Ta by s tím možná mohla něco udělat. A já bych takový návrh jako nový ředitel Zmijozelu podpořil."

„O tom nepochybuji. Od té doby, cos je dostal na starost, dostávají zmijozelští mnohem méně trestů," pobaveně se na blonďáka zahleděl. Nepochyboval, že je Draco hned první den upozornil, že nehodlá tolerovat nějaké výrazné výkyvy v chování.

„To protože vědí, že žádné rozepře s ostatními kolejemi nestrpím. Jediné rivalství, které povoluji, je to na famfrpálovém hřišti," zakřenil se blonďák a sklonil pohled k papírům na svém stole. Hodina numerologie měla za několik málo minut začít, a tak mu nezbývalo nic jiného, než si připravené materiály zastrčit zpět do složky a pomalu se začít zvedat k odchodu.

Harry zdvihl jemně koutky. „Můžu vás doprovodit na hodinu, pane profesore?"

„Vy se mnou můžete dělat cokoliv, pane řediteli," uculil se Zmijozel.

„Úplně cokoliv?" zabroukal černovlasý a přitáhl si stojícího blonďáka za pas k sobě.

„Naprosto," přitakal druhý kouzelník s úsměvem a pohled mu bezděky sjel na přítelovy rty, které jej doslova vábily k sobě.

„Tak to je fajn," odpověděl tiše Nebelvír a splnil Dracovu tichou prosbu, když své rty něžně přitiskl na ty jeho. „Ale už bychom vážně měli jít," zamručel neochotně.

„Ještě jednu pusu a půjdeme," poručil si blonďák se sladkým úsměvem.

Harry se zasmál. „Ale jen jednu," opětovně se sklonil ke Zmijozelovým rtům.

Draco se do polibku ušklíbl, a když se chtěl Harry odtáhnout, honem si pro sebe uzmul ještě jednu rychlou pusu. Na to Nebelvír pobaveně vyklenul obočí.

Blonďák s tichým smíchem pokroutil hlavou. „Teď už můžeme vyrazit, pane řediteli," vyčaroval na své tváři široký úsměv jen a jen pro druhého muže, přičemž se nevinně uculil.

Harry mu věnoval jiskřivý pohled. „Tak jdeme," položil dlaň na Zmijozelova bedra a postrčil ho směrem k východu z jeho kabinetu.

„Stihl ses po snídani stavět za lasičkou?" nadhodil Draco poté, co se po boku Harryho vydal bradavickými chodbami vstříc učebně numerologie. Ráno mu Nebelvír za svým kamarádem utekl tak rychle, že blonďák ještě nestihl dopít svou ranní kávu, ani dočíst čerstvé vydání Denního věštce a Harry byl pryč. Ale nemohl mu to mít za zlé. Co věděl, Ronalda včera pozdě odpoledne čekalo soudní řízení, v němž se mělo rozhodnout, zdali dostane svou dceru do střídavé péče či nikoliv. A jelikož se Ron musel vrátit domů až v noci, když se jim s Harrym nepodařilo jej večer zastihnout v jeho domě v Prasinkách, vyrazil za ním černovlasý kouzelník hned, jakmile do sebe naházel svou snídani. Tu si dnes nechali skřítky donést přímo do ředitelského bytu, aby mohli posnídat v soukromí, jak to čas od času dělávali. Některá rána si zasloužila být jen jejich, nerušená ostatními profesory ani hlukem studentů u kolejních stolů. A tohle bylo jedno z nich.

„Stihl," přikývl Harry a na rtech nechal vykvést malý spokojený úsměv, který dával Zmijozelovi již s předstihem vědět, jak asi líčení dopadlo. „Bude mít Elizu vždycky dva týdny a poté dva týdny Hermiona, takže spokojenost. Ron doslova zářil! Říkal, že soud prý přihlédl i k přání Eli, která chtěla být častěji s tátou. Má ho opravdu ráda," usmíval se lehce po celou dobu vyprávění.

Blonďák zlehka přikývl. „Bylo to vidět, když nám ji v srpnu přišel ukázat," usmál se. „To to snad byl večer i zapít, ne?" uchechtl se následně při vzpomínce, jak se včera nemohli na Rona dobouchat.

Harry pokrčil rameny. „Možná. Když jsem se ptal, uhýbal pohledem."

Zmijozel se zasmál. „Samozřejmě. Celej Weasley," pokroutil pobaveně hlavou.

„Začínám mít podezření, že někoho má," přiznal ředitel.

„Bylo by na čase. Vždyť jsi mi kolikrát říkal, že po Grangerové se už do žádného vztahu nehrnul. A ty jeho občasné chabé pokusy si s někým něco začít... ten chlap už musí být řádně frustrovanej," mlaskl Zmijozel.

„To je pravda. Přeju mu to. Po těch letech trápení si zaslouží konečně klid a trochu toho štěstí," široce se ředitel usmál. „A jak jsi ráno pořídil ty? Nějaké žhavé drby o nás dvou v Denním věštci?" pohlédl na blonďáka po svém boku.

Zmijozel se od srdce zasmál. "Asi tě zklamu. Na nás si podle všeho smlsli už během prázdnin, takže teď jsme tam tak v jednom článku týdně. Docela úspěch, nemyslíš?" zakřenil se, než o něco zvážněl. „Každopádně, noviny jsem ti schoval, protože je v nich něco, co si možná budeš chtít - ne, co by sis měl přečíst."

„Měl bych? Nechceš mi o tom spíš cestou povyprávět?" tázal se přítele zvědavě, protože věděl, že pokud Draco noviny schoval, musela to být opravdu žhavá informace.

„Nevím, jestli jsem správná osoba na to, abych ti to sděloval," povzdechl si blonďák. „Nechci se hádat."

Harry se překvapeně zastavil v půlce dlouhé chodby. „Vždyť jsi říkal, že ten článek není o nás," svraštil obočí.

„Není o nás," přitakal druhý kouzelník. „Nebo aspoň ne tak, jak si to představuješ. Ale týká se něčeho, co nás v minulosti hodně ovlivnilo," stiskl rty. „Respektive někoho, kdo nás hodně ovlivnil."

Řediteli se na čele utvořilo několik zádumčivých vrásek. A trvalo mu celkem dlouho, než si promnul prsty čelo a povzdechl si, jak mu došlo, o kom to Zmijozel mluví. „Kyle? Takže zase propírají můj vztah s ním?"

„Ne, to ne," potřásl Draco hlavou. „Teda, s Kylem ses trefil, ale o tobě tam byla jen krátká poznámka. Jako připomínka toho, čeho se Dominic dopustil ve tvém případě a srovnání s tím, jak dopadl nyní," uniklo mu tiché uchechtnutí.

„Jak dopadl?" povytáhl obočí Nebelvír.

„Má zlomené srdce," pokrčil Zmijozel laxně rameny. „Zamiloval se a někdo s ním vymetl úplně stejně, jako to dělával se svými objevy on."

„Chápu," přikývl jen Harry jemně hlavou. „Nehraje tam náhodu nějakou roli jméno Patrick?" pomalu se zase rozešel.

„Překvapí tě, když řeknu, že jo?" ušklíbl se Zmijozel, pomalu kráčeje chodbou společně s Nebelvírem. „Ale mnohem větší podíl na tom má Roman Ivanovič Sergejev, ruský magnát a majitel Bystryje strelki, největší firmy na výrobu závodních košťat ve východní Evropě. Stal se objektem Dominicových zájmů a nějak dokázal, že se do něj tvůj Kyle zamiloval."

„Ten Kyle? Nemožné," potřásl ředitel lehce hlavou. Tuhle kapitolu života sice již uzavřel, ale nedokázal jen tak zapomenout, jak se brunet tenkrát tvářil, když mu podobná moudra kladl Harry na srdce v den jejich oficiálního rozchodu.

„Přesně ten Kyle," přitakal Draco. „Podle všeho to hrál na obě strany, než Romanovi propadl. Pak odkopl Patricka jako nepotřebného a šel za tužbami svého srdce. Jenže Roman je ženatý a má dvě téměř dospělé děti. A jak je ti asi známo, na východě se homosexualita stále moc nenosí, takže pro něj Dominic neznamenal nic víc než jen románek na pár týdnů, během nichž Roman pracovně pobýval tady v Británii. No a když chtěl zhrzený Kyle ulevit svému bolavému srdci, vrátil se za Patrickem, u nějž už pro něj zkrátka nebylo místo," zlehka pokrčil rameny a přitom se za chůze téměř neznatelně zhoupl na podpatku svých elegantních a naleštěných bot.

Harry se pousmál. „Očividně z toho máš nesmírnou radost," opáčil poté. „Lepšího ředitele Zmijozelu jsem prostě vybrat nemohl," naoko si vzápětí povzdechl a za pomalé chůze se paží natáhl po pasu blonďatého.

„Taky si říkám. To místo mi sedí, viď?" zatetelil se ten, přitiskávaje se blíže na svého přítele.

„Nesmírně!" přitakal ředitel.

„Holt máš dobrý vkus," zazubil se Zmijozel v odpověď.

Nebelvír mu úsměv spokojeně vrátil, než obrátil tvář na chodbu před nimi. V očích se mu následně usídlilo pobavení. „Ale, že by došlo na první letošní odebírání bodů?" cukl koutky ještě více vzhůru při pohledu na dvojici chlapců mimo třídu.

Při těch slovech se pohled Camerona Davise odtrhl od sladké tváře s lehce opuchlými rty, na niž doposud s úsměvem zíral, zatímco si za pas přitahoval svého nebelvírského přítele blíže k sobě nehledě na fakt, že Alexovi již před okamžikem začala hodina numerologie. Sám měl mít volno, a tak nikam nepospíchal. Chtěl s druhým chlapcem trávit každou možnou minutu. Z nějakého důvodu se jej totiž nedokázal nabažit.

„Pane řediteli," s úctou oslovil černovlasého kouzelníka, který si to mířil chodbou přímo k nim a tiskl si na sebe muže, s nímž se - podle Alexových slov - dal konečně dohromady.

Harry pokroutil hlavou. „Máte štěstí, že ani jednoho z vás teď neučím. Co s vámi, respektive s panem Montgomerym," pohlédl na menšího z dvojice, „si tak rozhodne tady pan profesor Malfoy."

Černovlásek vedle Camerona si skousl ret a nadějně pohlédl na zmíněného vedoucího zmijozelské koleje.

„No," mlaskl Draco, „já bych si nerad kazil začátek školního roku nějakým odebíráním bodů," výmluvně se na dvojici chlapců podíval. „Proto se teď otočím zády, abych se tady před hodinou rozloučil s panem ředitelem," dloubl Nebelvíra vedle sebe prstem do prsou, „a když se obrátím zase zpátky, už na chodbě neuvidím nikoho, komu bych ty body musel strhávat. Je to jasné?" S vyklenutým obočím se zadíval především na studenta v nebelvírském hábitu.

Ten začal horlivě kývat hlavou. „Ano, slibujeme," dodal ještě slovy a pohlédl na Camerona vedle sebe.

„No jasně, než se otočíte, bude tady Lex hezky ve třídě," zakřenil se mladý Zmijozel a v příslibu pokýval hlavou.

Ředitel je navýsost pobavený sledoval a byl rád, že nemusí nic řešit.

„Tak výborně," pochvalně se usmál blonďák. „V tom případě," natočil se čelem k Harrymu a zády k oběma mladíkům, „se začínám loučit," široce se zaculil na svého partnera.

Harry kolem Draca obtočil paže a opětoval mu veselý úsměv, než se přes blonďatou hlavu zahleděl na spěšné rozloučení obou provinilých studentů, jež spočívalo v tichém vyslovení dvojitého miluji tě. Když poté Alex zmizel otevřenými dveřmi v učebně, sklopil oči k muži ve svém náručí. „A pak kdo je na ně moc měkký," zanotoval výmluvně.

Druhý z mužů se tiše zasmál. „Jen bych nerad zarmoutil jednoho ze svých studentů. Díky tobě teď nad Zmijozely držím ochrannou ruku," zakřenil se. „A kdybych vinou jednoho z nich strhl body snad nejlepšímu studentovi na škole, asi by to nedopadlo moc dobře. Takový ublížený Zmijozel, s tím není radno si zahrávat," poupravil řediteli neposedný pramen vlasů, když jej zastrčil za jeho ucho. Věděl, že se snaží marně a pramen bude za chvíli zpátky, ale to mu v ničem nebránilo.

„Takže protekce?" povytáhl Harry obočí s lehkým pousmíváním a utáhl své objetí.

„Jen bezpečností opatření," zlehka ukazováčkem strčil do přítelovy tváře, aby na ní znovu vyvolal ten široký úsměv, který tolik zbožňoval. „Pokud bude nějaké příště, ty body jim strhnu. Ale jak jsem řekl, nerad bych si kazil začátek školního roku. Doteď mám v živé paměti, jak mi tím McGonagallová dokázala nadobro zničit náladu, když s odebíráním bodů vyrukovala hned druhý den po příjezdu," nelibě se zašklebil nad svými vzpomínkami.

Ředitel se pobaveně rozesmál. „Miláčku, doufám, že si vzpomínáš, že ti ty body byly strženy oprávněně," pohladil dlaní partnerova bedra.

„Jo, stará McGonagallová neznala slitování," dotčeně ohrnul Draco ret. „Ale já ho teď těm dvěma velkoryse prokázal," prohodil na to zvesela.

Nebelvír se zaculil. „Říkej si tomu, jak chceš, ale já bych to pojmenoval jinak. Každopádně nad tím přivřu oči a budu dělat, že jsem vlastně nic neviděl, pokud za to dostanu náležitou kompenzaci," zatlačil dlaní na Zmijozelova záda.

„Myslíš něco jako pusu?" pobavením Dracovi zacukaly koutky.

„Myslím něco jako polibek," zajiskřilo Harrymu v očích. „Z pravé lásky," dodal a snažil se u toho o vážný výraz.

„Jinak to neumím," uculil se blonďák, přitahuje si svého přítele do přislíbeného a vyžádaného polibku. Úsměv na rtech mu přetrvával i tehdy, když se jimi spojil s těmi Nebelvírovými.

Harry na okamžik úplně vypustil z hlavy místo, kde se nacházejí a oplatil Dracovi polibek, aby sám vzápětí převzal kontrolu a začal nový. Do reality byl opět vztažen až pomalu počínajícím hlukem ze třídy.

Zmijozel se od svého přítele nelibě odtáhl a tiše si povzdechl. „Asi bych měl jít. Ta dravá zvěř uvnitř potřebuje zkrotit," ušklíbl se.

„A to by člověk řekl, že ve svém věku už budou mít rozum a zůstanou zticha," pokroutil černovlasý hlavou.

Draco se rozesmál. „Když na to přijde, nedokážeme zůstat zticha ani my dva. A to jsme dvakrát tak starší," pronesl tlumeně nahnutý k ředitelovu uchu, jako by mu sděloval nějaké tajemství.

Nebelvírovo pravé obočí opět letělo vzhůru. „To ale srovnáváš dvě naprosto odlišné situace, zlato!"

„Já bych řekl, že se liší jen tím, kdo si v nich hraje na krotitele," zakřenil se Zmijozel.

„Na co ty hned nemyslíš," opět potřásl ředitel pobaveně hlavou. Poté ale začal nové téma. „Než mi utečeš, chtěl jsem se zeptat, jestli bys nechtěl poobědvat u nás v pokojích? Jako náhradu za ráno."

„Chtěl," usmál se blonďák. „Takovou kompenzaci beru všema deseti. A kdo by odmítl trávení času o samotě se svým vyvoleným?" mrkl na svého společníka.

Nebelvír mykl rameny. „Takže tě vyzvednu po hodině?" zeptal se ještě pro jistotu.

„Jo," souhlasně pokýval Draco hlavou. „Budu s tím počítat," usmál se. „Ale teď už bych měl vážně jít. Nebo si zkazím reputaci pozdními příchody hned na začátku."

„Však ty si ji zase napravíš," pousmál se ředitel a ukradl si z blonďákových rtů ještě jeden polibek, než svého Zmijozela propustil. „Tak po hodině."

„Měj se, lásko," usmál se Draco, načež se s posledním ohlédnutím přes rameno zadíval na svého milovaného přítele. Trvalo jim tak dlouho, než se dali dohromady, ale Zmijozel z toho nelitoval jediného okamžiku. I když byla jeho cesta za štěstím strastiplná, věděl, že nebýt jí, nejspíš by tu teď nekráčel do třídy jako nový bradavický profesor. U srdce by ho nehřála láska, jíž jej Harry zahrnoval a na rtech by necítil její omamnou sladkou příchuť.

Ještě než od černovlasého kouzelníka odtrhl pohled, věnoval mu jedno spiklenecké mrknutí. Na to zmizel ve třídě a ředitel už mohl zaslechnout jen jeho hlas, doléhající na chodbu mezerou mezi samovolně se dovírajícími dveřmi, a postupně nastávající klid a ticho rozléhající se mezi studenty. „Ticho, prosím! Každý na své místo. Vaše letošní první hodina numerologie právě začíná!"

Harry pomalu nechal klesnout ruku, kterou zdvihl v lehkém zamávání na rozloučenou. Nějak stále nedokázal uvěřit, že Draco učí v Bradavicích numerologii. Jeho Draco. Ten samý, který záskoky na obraně doslova nesnášel. Zázraky se zřejmě dějí.

Se spokojeným úsměvem se otočil k zavřeným dveřím zády a pomalu se s rukama v kapsách rozešel chodbou vstříc velící místnosti hradu. Chtěl ještě podepsat několik smluv a teď, dokud nezadal studentům žádné eseje, které by musel poté opravit, na to byl ideální čas. A cestou přemýšlel. O tom, jak bude celý tento rok vypadat a jak moc bude Draco u studentů oblíbený profesor. Zároveň se mu ale myšlenky stáčely i k roku minulému. Vzpomínal na svůj přešlap s Kylem, rozhádání se se svým nejlepším přítelem, pomoc Cameronovi s jeho otcem a taky na svůj úraz při vyučování, který ho s nynějším ředitelem Zmijozelu opět více sblížil.

Byl to opravdu těžký, ale i zajímavý školní rok, který do jeho života vnesl spoustu změn. Nakonec nemohl pochybovat, že má v životě opravdu velké štěstí, protože jinak by nikdy nedošel k přesvědčení, že toho zmijozelského blonďáka, vyučujícího věštění z čísel, tak šíleně miluje.

Ano. Zázraky se opravdu dějí.

Ahojte všichni! 

Vítejte u závěrečné části našeho dalšího příběhu. Z celého srdce doufáme, že jste si jej naplno užívali a prožívali s Harrym i Dracem každý jejich vzestup i pád. Určitě uvítáme, když se k závěru i samotnému průběhu příběhu vyjádříte a napíšete nám váš názor. :)

Věnování epilogu dnes nebude patřit jen vybraným čtenářům, nýbrž vám všem - všem, kteří jste s námi četli, hvězdičkovali a komentovali od začátku příběhu i těm z vás, kteří jste se k nám přidali až v průběhu naší pouti. Děkujeme vám, že jste s námi zůstali a podporovali nás! :)

Nevíme, jestli se nám někdy v budoucnu podaří napsat další společný příběh. Poslední dobou se nedokážeme skloubit svůj volný čas tak, aby bylo možné nějaký sepsat. Bohužel jsme s tímto problémem bojovaly už i při dokončování Unloved a nevypadá příliš nadějně, že by se v nejbližší době na této situaci něco změnilo. 

Omlouváme se všem z vás, kteří jste doufali, že v nejbližší době dojde na našem profilu ke zveřejnění dalšího příběhu. Třeba se nám časem podaří dát dohromady aspoň nějakou kratší povídku. Těžko říct. Naděje umírá poslední. :) 

Loučíme se s vámi a... snad někdy zase ahoj! :)

Vaše Makky & Matty