Když hodina obrany proti černé magii vedená Dracem skončila, sledoval bývalý Zmijozel, jak se učebna vyprazdňuje a jak studenti jeden po druhém vychází ven, mnozí stále ponoření v hlubokých myšlenkách vyvolaných jeho proslovem. Na celém zbytku hodiny bylo znát, že jsou někteří opravdu zasaženi jeho slovy, a vůbec celá atmosféra nastalá ve třídě nasákla příliš nezúčastněným duchem. I proto se snad blonďatý muž rozhodl, že se studenty nezačne probírat novou látku, jak měl původně v plánu, a namísto toho s nimi raději ještě zopakoval tu z minulého týdne. Věděl, že některým to tak dokonce prospělo více, a možná, že až jednou budou psát nějakou další esej, bude podstatně výživnější než ty, se kterými trávil nedělní odpoledne.

V učebně zbývalo několik posledních mladých kouzelníků, když si Draco dovolil zklidňující výdech a posadil se za učitelský stůl. Měl před sebou další hodinu obrany, tentokrát se sedmáky, a přitom se sám cítil vyčerpaný už po té první, kterou odučil. Hraní si na novodobého Brumbála, spolu s promlouváním do duše tolika mladým lidem, jej zmohlo více, než byl ochotný sám před sebou připustit. Z celého srdce však doufal, že tímhle napomohl tomu, aby v Bradavicích zavládl klid a jeho milovaný ředitel tak měl zase o něco méně práce. Až se sám divil, kam až je kvůli Harrymu ochotný zajít. Nikdy netoužil hrát si na spasitele a stejně přesně tohle ani ne před půl hodinou dělal.

Z přemýšlení ho vytrhla až postava, která zastavila před jeho stolem a promluvila k němu slabým hlasem. „Pane Malfoyi?"

Draco několikrát zamrkal a následně nahodil svou neproniknutelnou masku, jak se impulzivně snažil zakrýt svou slabší chvilku před některým ze studentů. Když však jeho šedé oči ulpěly na černovlasém nebelvírském chlapci, jeho pohled poněkud zněžněl a tvář se uvolnila. „Ano, pane Montgomery?"

Chlapec se pod tíživým pohledem lehce ošil a uhnul očima stranou. „Jen... Chtěl bych vám poděkovat za to, co jste tady dnes řekl... a taky... bych se chtěl omluvit, že jsem vám tehdy řekl, že nejste učitel..." spojil ruce před sebou a kousl se do rtu. „Bylo to ode mě hloupé a... neomalené."

„Inu, každý někdy děláme chyby, pane Montgomery," pronesl blonďatý muž zcela vážně, než mu při pohledu na očividně nervózního Nebelvíra cukly koutky a následně se na jeho tváři objevil zcela nečekaný a překvapivý drobný úsměv, určený jen a pouze Alexandrovi. „Ale ačkoliv vaše tehdejší tvrzení nebylo příliš... zdvořilé," pokusil se Draco najít to správné slovo, „bylo pravdivé. Nejsem učitel, a proto jsem si také mohl dovolit iniciovat naši dnešní menší seanci."

Nebelvír naprosto překvapen hleděl na upřímný úsměv, který mu byl věnován. „Myslím, že jste hodně lidem tady pomohl," přiznal tiše.

„Pevně věřím, že ty budeš jedním z nich, Alexi," dovolil si Draco pro jednou upustit i od formálnosti, než se opět stáhl a svůj úsměv nechal rozplynout do neutrálního výrazu. „Měl byste jít na další hodinu, pane Montgomery. Ať nepřijdete pozdě."

Alex několikrát otevřel ústa na prázdno jako ryba na suchu, než se usmál. „Pan ředitel může být opravdu rád, že má takového dobrého kamaráda, jako jste vy. Nashledanou, pane," chytil popruh svého batohu na rameni a zmizel ze třídy dřív, než se Draco mohl vzpamatovat.

Zbytek školního dne se Nebelvír nedokázal téměř na nic soustředit. Ať se snažil sebevíc, bylo mu jasné, že po poslední hodině bude muset zavítat do knihovny a látku dohnat. Naštěstí dějiny čar a kouzel nastudovat z učebnic šly a nenaskytl se tedy stejný problém jako u obrany. Proto s batohem přes rameno právě mířil vstříc tiché místnosti, a také naprosto sám. Ne, že by neměl přátele, ale nikdo z nich nebyl ochotný strávit nad učením tolik času jako právě Alex. Neměl jim to však za zlé. Někteří holt na věčné učení nebyli stavění.

Zrovna se chystal zabočit do poslední chodby, která vedla přímo do knihovny, když z vedlejší cesty vyšel ten nejméně očekávaný student, jehož Alex v knihovně snad nikdy neviděl. Strnul proto na místě a přitiskl si učebnici dějin blíže k tělu. Žaludek se mu zkroutil zlou předtuchou, že si s ním jde světlovlasý Zmijozel vyřídit to, co před hodinou obrany nestihl.

„Věděl jsem, že tě tady poblíž najdu," ozval se Cameron, jakmile jeho oči padly na známého černovlasého Nebelvíra. Na rtech mu pohrával obvyklý úšklebek, ale jeho pohled i postoj postrádaly svou bojovnost, která se v nich objevila vždy, když došlo na střetnutí s Alexandrem.

Nebelvír se lehce roztřeseně nadechl. „Chodím do knihovny každý den," odpověděl pravdivě a nejistě přešlápl na místě.

„Já vím," pozvedl Zmijozel jeden koutek úst, aby svůj úšklebek udělal vřelejším. „Teď jsem tu ten navíc já," rozpačitě se uchechtl a rukou si krátce pročísl své světlé vlasy. „Myslíš, že bys mi mohl ukázat, kde mají v knihovně učební materiály do obrany? Určitě se tam dobře vyznáš a já... no, potřeboval bych něco dohnat." Nejistě stočil svůj pohled zpět k Alexovým očím, do nichž se kvůli své provinilosti nedokázal dívat dlouho.

Černovlasý chlapec překvapeně zamrkal a díky šoku naprosto polevil ve své ostražitosti. Nedokázal uvěřit, že to, co si právě vyslechl, je pravda. Opravdu ho Cameron Davis právě žádal o pomoc? „Ehm... Já... To..." nedokázal ze sebe dostat ani větu, jak začal být opět lehce nervózní, i když mu nebezpečí očividně nehrozilo. „T-to nejde," vyrazil ze sebe poté. Následně ale zazmatkoval, když si všiml Zmijozelova chápavého, a zároveň trochu lítostivého pohledu. „Teda! Chtěl jsem jen říct, že učebnice z obrany jsou oproti výkladu pana Malfoye a profesora Pottera naprosto nedostačující."

„Cože?" s tichým smíchem ze sebe vyrazil světlovlasý chlapec. „Tak co mám podle tebe dělat? V hodině jste to slyšeli všichni - Malfoy mi práci oznámkoval na H a vzhledem k tomu, co se mi podařilo dostat z esejí už od Pottera... Má prozatímní výsledná známka není dostatečná na to, abych z obrany mohl příští rok skládat OVCE," zatvářil se Cameron poněkud rozmrzele. „Praktiky mi jdou, ale já... zkrátka to neumím obkecat teoreticky."

Alex znovu přešlápl na místě z jedné nohy na druhou, načež svůj ret krátce stiskl mezi zuby. Bylo to tak těžké... Rozhodování, zda pomoct či ne. Byl si ale vědom, že je prostě Nebelvír každým coulem a nedokázal tak nějak říkat ne. „Jdu se učit dějiny čar a kouzel," začal pomalu. „Tak pokud chceš, mohl bych ti půjčit své zápisky, zatímco se budu učit..."

„To bys udělal?" s nevírou jasně patrnou v očích k němu Zmijozel vzhlédl, a když černovlasý mladík naproti němu nejistě přikývl, rozjasnila se mu tvář. „Díky, Montgomery!" samou radostí udělal krok vpřed, jako by snad chtěl nebelvírského chlapce vděčně poplácat po rameni, ale jakmile zaznamenal jeho ucouvnutí, sám se raději zastavil na místě.

„Víš, já - ehm," znervózněl, když se konečně odhodlal udělat a říct to, kvůli čemu tady také na Alexe čekal. „Už, už nechci, aby ses mě bál," dostal ze sebe zvláštně nalomeným hlasem, jak mu náhle utvořený knedlík v krku bránil volně mluvit. „Rád - rád bych se ti omluvil, Mont- Alexi," vyčaroval na svých rtech drobný úsměv, doufaje, že tím druhému mladíkovi dostatečně prokáže, že svá slova myslí opravdu vážně. „Za všechno."

Alex na druhého chlapce nedokázal nic jiného, než mlčky hledět, se zmatenými myšlenkami prohánějícími se mu hlavou. Byl si vědom, že slova pana Malfoye udělala s mnohými v jeho ročníku opravdu hodně, ale takovou změnu v případě Davise nečekal ani v nejmenším. „Odpustit ti můžu," vydechl nakonec tiše, „ale ne zapomenout," zavrtěl následně hlavou.

„Chápu," pokýval Zmijozel hlavou. „I to znamená hodně," slabě se usmál.

„Dobře," lehce zvedl Nebelvír koutky, k čemuž mu dopomohla i slova pana Malfoye, která mu utkvěla v hlavě. „Tak teda asi pojďme," obrnil se následně proti všem špatným vzpomínkám a pocitům, aby vedle sebe Camerona vůbec snesl.

„Jo," přitakal Davis a pohodil si svou tašku na rameni. Zařadil se po Alexandrově boku, ale když si všiml nepříjemného ošívání ze strany druhého mladíka, měl v plánu jejich rozestup zvětšit, jenže to by za sebou nemohl uslyšet ostrý příkrý hlas.

„Co tu děláte, Davisi?!" zamračil se ředitel Bradavic na světlovlasého Zmijozela, když se k němu oba chlapci obrátili. Vůbec se mu totiž nelíbilo, že ty dva vidí pohromadě.

Cameron se prudce otočil za hlasem černovlasého muže a instinktivně uskočil od Alexandra co nejdál. Tím však jen přidal na ředitelově neblahé předtuše. „To - já, nic pane, jdeme do knihovny," pronesl poněkud pokorněji oproti minulému setkání.

Harry vyklenul obočí nad tou absurdní odpovědí, protože neměl důvod si myslet nic jiného. Celý den strávil na ministerstvu. Už se chystal pokračovat sám, když ho předběhl hubený Nebelvír. „Je to pravda, pane profesore. Jdeme se spolu učit... dobrovolně," dodal rychle na ředitelův váhavý pohled.

Harry se znovu podezíravě zadíval na Zmijozela. „Omluvil jsem se mu, pane. Přísahám, že už mu nechci ublížit. Proslov pana Malfoye mě dnes inspiroval! Chci svůj vztah s Alexandrem změnit," odhodlaně se pustil Cameron do sebeobhajoby. Ke konci se mu však sevřelo hrdlo, když namísto pochopení spatřil na ředitelově tváři ještě větší údiv.

„Aha," vypadlo z Harryho naprosto neprofesionálně, ale jinou reakci zpracovat nedokázal. Vůbec totiž nechápal, o čem to mladý Davis mluví. „Tak dobře... Mimochodem, neviděli jste Dra- pana Malfoye někde cestou?" rozhodl se těm dvěma věřit a odvést téma jinam. Něco v Alexových hnědých očích na něj zapůsobilo a říkalo mu, aby už dál nic neřešil.

„Ne, pane," chopil se slova opět Cameron. „Nebo tedy... aspoň já ne," s otázkou v očích se pak otočil na svého nebelvírského společníka.

Alex ale také potřásl hlavou. „Naposledy po obraně ve třídě, potom už ne, pane profesore," lehce pokrčil rameny.

Harry pokýval hlavou. „To nevadí. I tak děkuju a... hodně štěstí při studiu," ještě stále nejistý se pomalu od obou otočil. Poté už od studentů zaslechl jen tiché děkujeme, než sám zahl za roh, aby našel Draca a dotáhl ho do ředitelny na kus řeči, kde by si mohl postěžovat, a zároveň se optat na situaci, které byl před malou chvílí svědkem.

Netrvalo dlouho a o několik minut později a další tři chodby dále za sebou mohl černovlasý muž zaslechnout hlas toho, kterého celou dobu hledal. „Co tu bloumáš jako duch?" s úšklebkem se ozval Draco, vraceje se z menší procházky po bradavických pozemcích. Když po skončení své poslední hodiny odešel hledat Harryho do ředitelny, nemohl jej nikde najít, a tak se rozhodl využít pěkného počasí a připomenout si, jak krásné jsou Bradavice na jaře.

„Asi mi neuvěříš, ale hledám tebe," podrbal se Nebelvír ve vlasech na temeni hlavy, stále trochu zamyšlený, když se k blonďákovi otočil, aby na něho počkal, než ho dojde.

„Mě? Jsem poctěn," zatetelil se hraně bývalý Zmijozel. „Čím jsem si to zasloužil?"

„No, jako první bych asi potřeboval vysvětlit jednu situaci, které jsem byl před chvílí svědkem. Jakou spojitost máš ty s tím, že se jdou Davis a Montgomery učit spolu do knihovny?" zvědavě na blonďáka ředitel koukl.

„Vážně?" povytáhl Draco obočí. „Tak to jsem mile potěšen, očividně se mi plán vydařil," připojil se k Harrymu, aby se spolu mohli rozejít dál.

„Vysvětlíš mi to?" zajímal se Harry za chůze.

Zmijozel si krátce povzdechl. „Nechtěl jsem, abys měl pořád tolik práce, tak jsem jim... trošku promluvil do duše," výmluvně naklonil hlavu. „Snad ti nebude vadit, že jsme nestihli probrat to, co jsme měli," tiše se uchechtl, když mu došlo, že tímto Harrymu přeci jen nějakou práci přidělal.

Nebelvír překvapeně zastavil na místě. „To jsi to vážně udělal jen kvůli mně?" zeptal se pomalu a lehce potřásl hlavou. Na odpověď ohledně učiva se nezmohl, protože jestli se opravdu urovnají vztahy mezi studenty, nějaká jedna hodina učiva ve srovnání s tím je hračka.

„Možná?" krátce se na Dracově tváři objevil upřímný úsměv. „A možná mi to také přišlo správné. My dva jsme zářným příkladem toho, jak zbytečná taková rivalita je."

Černovlasému se ústa zformovala do širokého úsměvu. „Co já bych bez tebe vůbec dělal," pokroutil hlavou, načež měl chuť si blonďáka přitáhnout do objetí a pořádně ho zmáčknout. Zmijozel ani netušil, jak mu pomohl.

„Jo, to nevím, Potty. Asi by sis musel vystačit s Weasleym," dětinsky se Draco zakřenil.

„Co takhle mu začít říkat křestním jménem, hm?" místo objetí přehodil Harry paži přes Zmijozelova ramena a opět se pomalu rozešel k ředitelně.

Blonďák se s ušklíbnutím zasmál. „Děkuji, nemám zájem."

„No tak, vždyť už se znáte tak dlouho! A jak dlouho jsme přátelé my dva!" zvedl Harry ruku z blonďákovy paže a chytil mezi bříška prstů jeho tvář, jako by ho chtěl štípnout.

„Nech si toho," ucukl Zmijozel před prsty černovlasého. „S lasičkou už se dokážeme normálně bavit - a to by ti mohlo stačit," panovačně zatřásl hlavou.

Nebelvír si hraně povzdechl. „Proč máte vy dva takový problém se oslovit jménem?" zeptal se. U Rona to ale částečně chápal díky jejich rozhovoru na famfrpálovém hřišti.

„Možná proto, že si nejsme tak blízcí?" protočil Draco oči.

„Neodpovídej na otázku otázkou," zamručel Harry.

„A... jak jinak mám odpovídat?"

„Bez otázek!"

„A to je jak?" škádlil jej blonďatý dál.

Harry přimhouřil oči. Potom se ohlédl za sebe, a když zjistil, že jsou v chodbě sami, neváhal už ani vteřinu. Prudce od sebe Zmijozela odtáhl a následně ho přitiskl zády na studenou kamennou zeď. „Budeš provokovat dlouho?" povytáhl obočí.

„Když mě řádně umlčíš, už bych nemusel," počastoval jej Draco vyzývavým a provokativním pohledem. Jeho rty roztáhnuté do úšklebku plného očekávání vábily černovlasého k tomu, aby byly políbeny.

„No," začal Nebelvír neurčitě s pobavením vepsaným ve tváři, „vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys dneska nechtěl zůstat... přes noc," zandal blonďákovi pramen vlasů za ucho.

„Už jsem někdy odmítl?" pohodil Zmijozel hlavou a v očích mu zahořelo potěšení spolu s touhou. Nikdy nedokázal Harrymu říct ne, ani v době, kdy jeho city nebyly ještě natolik vážné, jako jsou nyní.

„Fajn, tak pojď, koupil jsem růžový víno - na doporučení profesionála samozřejmě," lehce se ušklíbl, když viděl, že se Draco nadechuje k protestu.

„O tom, jakej to je a není profesionál, si udělám názor sám," zašklebil se Zmijozel.

„To víno je stejně jen vedlejší bonus, takže nemáš právo si stěžovat," oplatil Harry blonďákovi úšklebek.

Draco teatrálně zalapal po dechu. „A co mám tedy očekávat jako hlavní bod programu?" V otázce vyklenul obočí, zatímco mu v očích plápolaly vyzývavé ohníčky.

Harry protočil oči v sloup, načež blonďáka zatahal za paži, aby ho odlepil od zdi a popohnal ho v chůzi. „Nebuď vtipnej."

„Jsem naprosto vážnej!" ohradil se Zmijozel, zatímco se po ředitelově boku rozcházel vstříc jeho komnatám. „Prostě mě zajímá naše dnešní cílová destinace. Kancl? Obývák? Ložnice? Či snad koupelna?" popichovačně se šklebil, avšak jeho nitro se tetelilo v slibném očekávání.

„Po nedávné zkušenosti tě do kanclu opravdu dlouho nepustím," zašklebil se ředitel. „Dneska to vidím na koupelnu a pak postel, když to musíš vědět," podíval se na Zmijozela krátce s pobaveným výrazem.

Dracovy cukly koutky. „Takže dneska má pán chuť na romantiku, jo? Inu, to si nechám líbit! Pospěš! Když tam budu první, chci svou cenu pro vítěze!" zakřenil se, načež loktem dloubl do Harryho ramena, a než se černovlasý nadál, rozběhl se chodbou pryč.

Nebelvír s úsměvem potřásl hlavou. Jako by snad nikdy jejich dětská léta neskončila.

Ahojte! Tak další kapitola je za námi, kde jsme se podívali na výsledek Dracova proslovu. Možná se Vám zdá vše mezi Alexem a Cameronem unáhlené, ale nebojte, v průběhu příběhu vysvětlíme. :) A jak se Vám tenhle nový vývoj situace libí? Myslíte, že si Cameron zaslouží odpuštění? A co Alex, udělal správně, když mu tu šanci dal?
A jak vnímáte vztah Harryho a Draca? Líbí se Vám? Za Vaše postřehy a myšlenky budeme moc rády. :)

Tak zatím u další kapitoly,

Vaše Makky & Matty