Pohled Nashe:

Běžel jsem do nemocnice. Potřeboval jsem ji vidět naživu. Ještě dřív než bude pryč..

Doběhl jsem do nemocnice a šel přímo k recepci. ,,S čím vám mohu pomoci?" zeptala se mě recepční za pultem. ,,Potřebuji vědět, na jakém pokoji je Carry Ericsson". ,,Je na 375 ve 4. patře" odpověděla mi a já se rozběhl do patra. Na výtah jsem se vykašlal, vyběhl jsem co nejrychleji po schodech až do 4 patra.

Narazil jsem na její chodbu. Očima jsem přejel přes čísla na dveřích a hledal číslo 375. ,,375, 375, 375" stále jsem si opakoval tiše pro sebe. Netrvalo to dlouho a uviděl jsem před sebou její dveře. Lehce jsem klouby poklepal na dřevo a vešel bez svolení dovnitř.

Když jsem ji spatřil, čelist mim spadla až k zemi. Ležela na bílém lůžku, vypadajíc tak moc slabě. Její kůže byla bledá jako stěny v pokoji a tělo měla pohublé, jako by snad týdny nejedla.

Přešel jsem k posteli a sedl si na dřevěnou židli, hned vedle ní. Vzal jsem její ruku do té své a pevně ji stiskl. ,,Carry?" zašeptal jsem. Víčka očí se jí pomalu zvedaly a já spatřil dokonalé duhovky. ,,Nashi?" ,,Jsi naživu" řekla jsem šťastně. ,,Ano ale ne nadlouho, to jsou mé poslední minuty Nashi" zavzlykala a nechala si stéct po obličeji několik slz. ,,Hej, shh, nemysli na to" zašeptal jsem a vtáhl ji do objetí. ,,Nashi, musím ti něco říct.." ,,Shh, Carry nemluv, prosím" přerušil jsem ji. ,,Ale.." zašeptala.

Po chvíli se pípání přístrojů zpomalovalo a ztrácelo v pozadí, jako doznívající ozvěna. Vypadal slaběji než když jsem jí tam uviděl poprvé. ,,Nashi, brzy bude konec a já ti potřebuji něco říct" přikývl jsem. ,,Já.. Miluji tě Nashi" zašeptala svá poslední slova a nadobro zavřela víčka svých očí. Pak se jen ozvalo dlouhé pípnutí strojů a z úst ji unikl poslední dech. Přivřel jsem silně k sobě víčka a zašeptal.

"Miluji tě, Carry Ericsson"