K vědomí jí přivedlo podivný šramot, který šel z kuchyně a tíha, kterou přes sebe měla na půl přehozenou.
Pootočila hlavou, aby zjistila, že je uvězněna v něčím sevření.
Hrdlo se jí stáhlo náhlým návalem strachu, ale snažila se zachovat klid, jak jen to bylo možné. Otočila by se pořádně, kdyby neležela na gauči v obývacím pokoji a kdyby se teď jakkoliv pohla, tak by spadla a stejně tak její uvěznitel.
Čím víc se snažila dostat ze sevření, tím víc sebou škubala a to probudilo druhého aktéra v tomhle podivném lidském uzlu.
„Co se děje?" Zamručel jí rozespalý chraplák do ucha.
Srdeční tep se rozbušil ještě o něco rychleji, akorát teď podnětem nebyl strach.
„Slyšela jsem podivné zvuky z kuchyně." Šeptla a uvolnila zatnuté svaly. Opět se trochu schoulila do jeho náruče.
„Tak to nech být." Zamrmlal a znovu zavřel oči.
Pár vteřin na to se ozvala hlasitá rána z kuchyně a Haymitch ji prudce vytáhl do sedu, což nečekala a vypískla. „Sáro, co jste zase rozbily?" Vykřikl Haymitch nazlobeně a nechal jí sedět na gauči.
Haymitch přiběhl do kuchyně a přivítal ho obrovský nepořádek a rozbitý hrnek. Obě děti stáli na stoličce u linky a snažili se zamíchat podivně vypadající směs. „Co se to tu děje?" Zeptal se.
„N-no víš, strejdo, snažili jsme se vám připravit snídani, ale nějak nám to nejde." Zakoktal Christian.
„Podívejte na ten nepořádek." Promnul si kořen nosu. „Mazejte se nahoru umýt, měli jste mě vzbudit." Mračil se na ně.
„Když... Vypadali jste oba strašně unaveně a spokojeně. Promiň." Zamumlala Sára, když kolem něj procházela.
Effie vešla do kuchyně a při pohledu na nepořádek si hlasitě povzdechla. Vydala se rovnou k lince, aby začala s úklidem.
„Pomůžu ti." Předali se k ní okamžitě druhé ruce a ona sebou maličko škubla, když se jí omylem dotkl.
Cítila se po včerejšku zvláštně a zahanbeně. Vůbec se nedokázala smířit s tím, že se jí opět vrátily panické záchvaty, kterými trpěla hodně v dětství a pak už jen občasně.
„Strašně se stydím." Špitla z ničeho nic.
„Za co?" Podíval se na ní nechápavě, když se zbavoval podivné žmolkové hmoty a snažil se ji dostat z mísy do koše.
„Za včerejší večer, za ten panickej záchvat. Strašně dlouho se mi to nestalo a... a moc se za to omlouvám."
„Cože?" Zastavil se v mytí misky, že které už konečně dostal tu hmotu ven. „To nemyslíš vážně, že ne? Omlouváš se mi za něco za co nemůžeš?" V hlase poznala, že je naštvaný a tak se mu odmítala podívat do očí.
„Potřebuješ mě, abych se ti postarala o děti, takže si tohle nesmím dovolit."
„O čem to mluvíš?!" Mrsknul s utěrkou o linku až Effie uskočila dozadu, kde narazila na stěnu, najednou byla v pasti. Cítila se chycená a ten pocit se jí vůbec nelíbil. „Poslouchej mě, nebudu se opakovat dvakrát." Položil si dlaně vedle její hlavy, pocity paniky v ní začal stoupat nezávratnou rychlostí. „Nechci, aby ses mi kdykoliv omlouvala za něco za co nemůžeš, ano? Effie, já moc dobře vím, co se dělo v Kapitolu, co se tam možná ještě děje v těch věznicích a vím, žes to neměla nejlehčí, posloucháš mě? Nemáš důvod se stydět za to, žes plakala nebo za ten záchvat, každý máme slabé chvilky. Nepotřebuju, abys byla silná pořád, dobře? Chci jenom, aby sis byla taky trošku jistá sama sebou." Koukal jí do vystrašených očí.
Effie jen nepatrně přikývla. „Můžeš, prosím, o krok ustoupit?" Požádala ho tiše.
„Jistě, promiň." Udělal dva dlouhé kroky vzad a vrátil k míse. „Mohla bys prosím dojít na nákup? Nezbylo tu toho moc, aby se z toho dal uvařit oběd natož snídaně."
„Samozřejmě." Horlivě si vzala vše potřebné a už byla ta tam.
                                      ***
Chápala, že jí chtěl Haymitch dát příležitost k tomu aby byla chvilku sama, ale ona se nedokázala soustředit na vlastní myšlenky, ne ve chvíli, kdy si uvědomovala, že na ní spoustu lidí neokázale civí nebo si dokonce pošuškávají. Nikdy předtím si toho nevšimla, až dneska.
Bylo to velice nepříjemné a tak Effie raději sklopila hlavu ke špičkám bot a přidala do kroku.
Jenomže, co nebylo slyšet na ulici se v malém obchodě sotva ztratilo. Zaslechla spoustu nehezkých věcí.
„Co tady ta mrcha dělá?" Ozvalo se z jednoho rohu.
„Slyšel jsem, že tu je jenom proto, protože s Haymitchem spí." Zaslechla chlapa ve vedlejší uličce a uchechtnutí ženy vedle něj.
Snažila se do košíku, co nejrychleji to šlo.
„Nevšímejte si jich." Šeptla vedle ní dívka s dlouhým copem na zádech a věnovala jí povzbudivý úsměv. A jak se rychle objevila tak rychle zase zmizela.
Effie se zprudka otočila, že dojde zaplatit, když v tom narazila do vysokého chlapa. „Chápu, tohle není ložnice, co?" Zamručel chlap nepříjemně
Effie spěšně došla k pokladně, zaplatila a už byla z obchodu pryč. Div neutíkala, jak svižným krokem šla, aby byla co nejdřív doma.
Práskla za sebou dveřmi, nechala nákup na stole a zmizela ve svém pokoji.
Haymitch zaslechl jen hlasitou ránu dveří a než došel ke schodům zahlédl jen záblesk blonďatých vlasů, jak mizí v její ložnici.
Vrátil se zpět do pracovny, ale stejně mu to po chvilce nedalo, tak sešel schody a všiml si nevybaleného nákupu na stole, což mu přišlo podezřelé, tohle Effie nedělala, vždycky vše úhledně srovnala, tam kam to patřilo.
Šel jí tedy raději zkontrolovat k ní do ložnice. Nebyla tam, ale zaslechl šramot z koupelny. Už už se chtěl vydat pryč, kdyby si nevšiml toho, jaké zvuky z koupelny opravdu vychází, jednalo se o tlumené vzlyky a posmrkávání.
Vůbec se nenamáhal zaklepat a rovnou vešel dovnitř. Effie hlasitě vyjekla a snažila si zakrýt odhaleny hrudník, zatímco seděla v napuštěné vaně.
„Jsem nahá, jdi pryč!" Vykřikla, což bylo absurdní, protože si Haymitch rozhodně všiml, což nebylo jediné čeho si všiml. Viděl její opuchlé oči od pláče.
„Co se děje?" Zeptal se a očima těkal mezi jejím nahým tělem a obličejem.
„Alespoň se otoč." Zašeptala a když se neotočil on, otočila se k němu zády ve vaně ona.
„Slyšel jsem, jak brečíš, co se ti stalo?"
„Nebrečím." Snažila se přesvědčit více sebe než jeho, ale hlas měla opět nakřáplý.
Haymitch neotálel a zachvilku už pouze ve spodním prádle lezl k ní do vany, protože mu to z nějakého divného důvodu přišlo jako dobrý nápad.
Ve vaně však bylo sotva místo pro jednoho, takže dva na sebe museli být dosti natisknutí. Effie strnula ve chvíli, kdy se její holá záda dotýkali jeho holého hrudníku.
„Řekni mi, co se stalo." Šeptnul a prstem přejel po téměř vybledlé jizvě na jejich zádech. Effie se oklepala, když ji naskočila husí kůže a rozplakala se nanovo. Za posledních dvacet čtyři hodin toho naplakala opravdu hodně.
„Pošli mě zpátky, Haymitchi." Rozzvylkala se hlasitě a padla odevzdaně na jeho hrudník, stále zády k němu. „Nepatřím sem, o-oni... Šeptají si o mě hrozné věci." Zatnula zuby, aby utišila další vzlyk, ale bylo jí to prd platné. „O tobě. O nás."
Haymitch jí zlehka odhrnul navlhlé vlasy z tváře a zastrčil jí je za ucho.
„Co si o nás povídají?" Rukou jí objel kolem břicha, aby nezklouzla níž.
„Prý mě tu necháváš jenom kvůli tomu, že... že s tebou spím." Na obličeji se jí usadila bolestná grimasa.
„Kolikrát jsme spolu spali?" Zeptal se jí na otázku, která jí přišla hloupá.
„Ani jednou." Odpověděla okamžitě.
„Vidíš, v tom případě ať si říkají, co chtějí. Známe svojí pravdu, ne?" Zlehka jí políbil do vlasů a z tváře setřel slzy.
„Proč tohle děláš?" Zeptala se zmateně a musela se na něj otočit, tak, že konečně seděli naproti sobě, stále se jí třásl hlas.
„Co přesně?"
„Proč mě líbáš? Proč se mě dotýkáš, tak jako bysme byli něco víc? Mate mě to." Šeptala náhle.
Neznal odpověď.
„A vadí ti to?" Odpověděl otázkou.
„Ne." Zavrtěla hlavou.
„V tom případě nevidím problém. Záleží mi na tobě." Vzal jí zlehka za ruku.
„Líbáš každého na kom ti záleží?" Nemohla si odpustit tuhle poznámku.
„Ne, jenom tebe." Mrkl na ní, vylezl z vany a s ručníkem kolem beder jí nechal, aby se v klidu umyla.