Vběhla do svého pokoje jako vychřice.
Dech měla přerývavý vztekem, nemohla tomu uvěřit, nemohla uvěřit tomu, že jediný přítel, kterému byla ochotna věřit jí zradil tím, že si o ní vyžádal nejrůznější spisy.
Na druhou stranu to chápala, tak rychle pohltil vztek.
Začala sbírat po pokoji svoje kusy oblečení a skládat na hromádku, aby se alespoň trochu uklidnila. Až u třetího trička si všimla, jak se jí klepou ruce a u dalších šatů, které věsila na ramínko si všimla, že na oblečení zanechává mokré flíčky.
Otočila se k oknu a popadla první květináč, který jí padl pod ruku.
Mrštila s květináčem o zem těsně před svoje nohy. Jeden z mnoha střepů se jí zabodl do holeně.
Bolestně sykla a sedla si vedle střepů. Vytáhla si střep z nohy a zády se opřela o stěnu za sebou.
Z malé ranky se začala valit krev, spoustu krve, sama Effie se divila kolik krve z tak malé ranky vytéká.
Opřela se levou rukou vedle sebe, aby se mohla zvednout a hodně rychle si vzpomněla na střepy, na které úplně zapomněla, ale teď když jich měla několik v ruce a pořezala se o ně, tak na ně nešlo jen tak zapomenout.
Z ruky se jí taky začaly valit potůčky krve.
Effie otupěle zírala na zkrvavenou ruku, hruď se jí začala zvedat v krátkých intervalech, očima se pak nemohla soustředit na jeden bod, začalo se jí mlžit před očima. Dosud volné dýchací cesty se najednou zdály ucpané něčím, možná někým, kdo jim bránil v dalším nádechu.
Effie okamžitě věděla, co se děje. Panický záchvat.
Všechno bylo tak vzdálené, kolena se jí třásla až nakonec vypověděla svou službu a ona opět padla k zemi, snažila se nadechnout, ale nemohla.
„Effie!" Zaslechla v dálce, hlas se linul ode dveří, ale ona nebyla schopna se na toho člověka podívat, viděla před sebou jen svou vlastní krev.
Haymitche před ní padl na kolena, všude byla krev, hodně krve bylo právě na ní a hned jak viděl spoustu střepů kolem, tak mu to bylo jasné.
Slyšel jak mělce dýchá a jak lape po dechu.
„Effie, podívej se na mě. Notak! Prosím tě, podívej se na mě!" Věděl, co se děje, i tohle bylo v té složce, panické záchvaty, trpěla tím od dětství.
Popadl co nejbližší látku, která mu byla na dosah a vtisknul ji jí do zkrvavené ruky a přitlačil na ní svou ruku.
Její pohled se konečně odtrhl od její ruky a ona se mu podívala uslzenýma naprosto zoufalýma očima do těch jeho vyděšených očí.
„N-nemůžu dýchat." Vybreptla zoufale, hlas se jí třásl a z očí se jí valila nová várka slz.
„Koukej na mě!" Okřikl jí, když viděl, že se zase soustředí na něco jiného. „Soustreď se na mě, jsem tady, Effie, poslouchej můj hlas ano, všechno je dobrý, není důvod vyšilovat."
Vůbec to nezabíralo, už zase byla duchem jinde.
Prudce se k ní naklonil a přisál se jí na rty.
V tu chvíli jakoby jí někdo vlepil facku a ona se probrala z noční můry, bezmyšlenkovitě Haymitchovi zlehka oplatila polibek.
V té chvíli se odtrhl a všiml si, že je zpátky.
„Jak jsi to věděl?" Zeptala se a zhluboka se nadechla
Rukou špinavou od krve jí zlehka odhrnul pramínek z tváře, přičemž ji na tváři zanechal krvavou šmouhu.
„Někde jsem četl, že je nejlepší člověku znemožnit dýchání úplně, že by ho měl ten šok přivést zpátky." Pokrčil rameny s úsmevěm.
Effie nevěděla, co mu má říct a tak jen mlčela a koukala na něj.
„Přinesl jsem ti tohle." Vytáhl ze zadní kapsy nahnědlou obálku, na které bylo její jméno.
„Četl jsem jen to nejdůležitější." Zalhal, aby si jí ukonejšil. Nemohl jí říct, že ji četl celou, když věděl, jak na to reagovala minule a tak se rozhodl, že si to raději nechá pro sebe a řekne tohle.
Naprosto to ignorovala a rozhledla se kolem po pokoji. „Musim to tu poklidit."
„Pomůžu ti." Pomohl jí na nohy.
A tak strávili oba dva noc uklízením, což nikdo z nich ten večer určitě nečekal.