Akorát jí na plotně zapískala konvice, se kterou následně zalila čaj, který připravovala spícím dětem ke snídani. Dneska se mohly prospat, protože měly Vánoční prázdniny.
Effie na stůl nachystala pečivo a ostatní jídlo, které děti nebo Haymitch s oblibou snídali.
Effie Haymitchovi na lince zanechala malý vzkaz, že se rozhodla vyrazit do města, protože ačkoliv do Vánoc zbývalo pár dní ona ještě ani zdaleka neměla veškeré dárky, které chtěla dětem nebo Haymitchovi koupit, ačkoliv jeho dárek objednávala z druhého kraje, tak stále nedorazil. Začínala se pomalu obávat, že snad ani dorazit nestihne.
Haymitch jí platil až možná přehnaně moc a tak si pro děti mohla dovolit spousty hraček, o kterých od začátku listopadu básnily, ale samozřejmě nevynechala ani oblečení, které také potřebovaly a nějaké ty věci do školy, jako třeba nový batoh pro Chrise a nový penál pro Sáru.
Nákup ji zabral pěknou dobu a tak se domů vrátila až kolem druhé, takže děti už byly po obědě a na sporáku na ni čekal oběd, který tentokrát připravoval Haymitch, kterého v poslední době potkvála jen zřídka. Často se zavíral v pracovně a často slyšela, jak s někým ne moc mile hovoří po telefonu.
Proklouzla s velkými taškami do svého pokoje.
Ze všeho kolem ní sálal obrovský pocit domova a ona se po dlouhé době zase cítila někde chtěná. Schovala tašky s dárky do velké almary a vydala se ohřát si oběd, protože měla opravdu hlad.
Seděla v jídelně sama do doby, než se po schodech rozezněl dusot dětských nohou a nadšené drmolení a chichotání.
„Effie! Effie!" Přeřvávaly se oba dva. „Začalo sněžit, venku sněží! Slyšíš?! Venku sněží! Můžeme jít ven, prosím prosím?" Měla co dělat aby pochytila veškeré informace, které na ní děti vychrlily.
„Noták, nekřičte." Mírnila je a usmívala se. Viděla, jak jim v očích tancují plamínky nadšení z prvního sněhu a blízkých sněhových radovánek. „Jistě, že můžete jít ven, ale teple se oblečte, ano? Nechcete přece před Vánoci nastydnout." Usmívala se na ně a když ji s radostným smíchem opustily a odešly se obléct, pustila se zpět do jídla.
Za nedlouho za nimy slyšela jen prásknout dveře a dům potichl, ačkoliv se v něm i tak nacházely další dva lidé.
Zrovna umývala nádobí, když zaslechla kroky z horního patra a jak se někdo zastavil nahoře na schodech.
„Effie?" Zvolal do spodního patra.
Ihned přeběhla poslušně pod schody a vzhlížela k němu, vypadal víc než vyčerpaně a člověk by řekl, že i zanedbaně. Vlasy mu trčely do všech stran a několika denní strniště působilo svým způsobem taky rozcuchaně.
„Copak?" Povzbudivě se na něj usměje, jakoby se mu snažila nějakým způsobem předat svou pozitivní energii.
„Mohl bych si s tebou promluvit?" Zeptal se, ale vlastně vůbec nečekal na odpověď, spíše ji to oznamoval a čekal, že ho bude následovat do jeho pracovny, což také udělala.
Pozitivitu vystřídala lehká nervozita, věděla, že o tohle místo nemůže přijít, nechtěla o něj přijít. Měla ty děti ráda a měla ráda ten pocit, že se zase někde cítí jako doma.
Zavřela za sebou dveře do pracovny a zůstala stát u dveří, zatímco on si naléval do skleničky whiskey.
Pak se na ní obrátil a opřel se o velký stůl, který pracovně dominoval.
„Jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys nechtěla jet na svátky domů?" Promluvil po chvíli.
A ona úlevou vydechla, přičemž si uvědomila, že při čekání celou dobu zadržovala dech, ale i tak jí po zádech přeběhl mráz. Domů? Kam domů? Tady byla přeci doma. Pomyslela si. Neměla kam jinam jít.
Z Kapitolu ji skoro doslova vyhnali a jen on jí dal druhou šanci, ačkoliv její rukou zemřela matka těch dvou nejlaskavějších dětí, které poznala.
„J-já..." Hlas se jí podivně třásl a žaludek se jí převracel při pouhém pomyšlení na to, že by se musela vrátit na to strašné místo.
„Jsi v pořádku?" Unavená tvář byla najednou ustaraná a oči byly plné něhy.
Byla bledá a jemu se zdálo, že to s ní každou chvíli sekne, nevěděl, co se to děje a tak k ní beze slova přešel a usadil jí do jednoho ze dvou křesel vedle menší knihovničky.
„Dýchej, Effie." Držel jí za ruku, zatímco on sám seděl na druhém křesle a bedlivě jí pozoroval.
Měla pocit jakoby ji někdo před očima přehrával každičkou minutu utrpení, kterým si prošla. Nebylo to nic hezkého, občané se po Hrách zle pomstili každému, kdo s Hrami jakkoliv souvisel, ať v nich figuroval dobrovolně nebo ne, drželi je několik týdnů v celách, ve kterých se při Snowově krutovládě drželi političtí vězni, dokud nedošlo na jejich soudní proces a to, co se tam dole dělo už nikoho nahoře potom nezajímalo, všichni to ignorovali a nikdo tomu u soudu následně nevěřil a tak byla vyhoštěna z Kapitolu a musela si najít práci v některém z krajů, jinak by se musela opět vrátit do vězení jako někdo, kdo se podílel na Hrách.
„Effie!" Haymitchův hlas jí vrátil zpět do reality, tak nečekaným způsobem, že sebou škubla.
„P-promiň." Šeptla najednou a všimla si, že mu svým stiskem drtila ruka.
„Co to bylo? Jsi v pořádku?" Ptal se zmateně.
„J-já... Jo, jsem v pořádku." Přikývla a rozmrkala slzy. „Jen... Já nemám kam jít na svátky, Haymitchi."
„Oh..." Pochopil. „Promiň, nějak mi tohle nedošlo." Přikývl, uvědomil si všechny souvislosti a dal si jedna plus jedna dohromady, věděl o procesech, které se vedly po Revoluci, sám se několika z nich účastnil a vypovídal proti některým Mírotvorcům. „Nechtěl jsem tě samozřejmě vyhazovat. Můžeš tu zůstat na svátky s námi." Pokusil se jí povzbudit úsměvem a palcem jí hladil hřbet ruky.
Chvilka pozorovala jejich spojené ruce a pak se na něj podívala. „Děkuju." Šeptla a zvedla se k odchodu, přičemž přetrhla jejich spojené ruce.
„Není zač, Effie. Vím, že v téhle hře si byla nevinně a nebyla si jedna z těch špatných." Pohladil jí zlehka po tváři a usmál se na ní. „Teď se musím vrátit zpět do práce, tak tě poprosím, jestli bys mohla odejít." Povzdechne si a stáhne ruku podél těla. Ona rozhodně nebyla jediná, které jeho blízkost způsobovala motýlky v břiše.
„Jistě, Haymitchi." Přikývla a opět se ho snažila povzbudit úsměvem. „Uvidíme se u večeře." Dodala ještě než za sebou dovřela dveře od jeho pracovny.