Občas se Haymitchovi zdálo, že ve Dvanáctém kraji bývají noci temnější než v jiných krajích. Zrovna stoupal po schodech na verandu, kam přicházel po dlouhém dni, který strávil na konferenci.
Vešel dovnitř, byl mile překvapen tím co viděl vevnitř. Všechno bylo na svém místě, obývák byl uklizený a stejně tak i kuchyň. Na plotně stál hrnec s polévkou a tak se Haymitch rozhodl, že se nají až zkontroluje děti.
V domě panovalo ticho a tak bylo slyšet každičké vrznutí schodu.
Stoupal pomalu do schodů a snažil se potichu našlapovat, aby nevzbudil děti, ale asi se mu to úplně nepodařilo, protože se najednou nahoře u schodů objevila tmavá silueta.
Zalapal po dechu a jen tak tak se ubránil vyjeknutí.
„Haymitchi?" Šeptla do ticha rozespale Effie.
„Bože, vyděsila jsi mě." Vydechl a stoupl si na jeden schod pod ní, takže si hleděli zpříma do očí.
„Děti už spí." Oznámila mu šeptem.
„To je dobře." Pousmál se. „Jak to šlo?"
„Bylo to fajn, všechno jsme s dětmi zvládly skvěle, myslím." Pousmála se.
„Tak to je dobře, chtěl jsem je jít zkontrolovat, ale hádám, že nemusím, když jsi tam teď byla."
„No, vlastně jsem tam tak trochu usnula." Uchechtla se.
„Tak to pak jo, no, tak já se asi půjdu najíst." Oznámil jí.
„Jistě, tak já ti to ohřeju." Usmála se a předběhla ho na schodech a vydala se do kuchyně, aby mu mohla ohřát jídlo.
„Vlastně bych si to zvládl ohřát sám." Řekl, když si sedl k jídelnímu stolu.
„No, víš chtěla jsem s tebou mluvit." Zamíchala polévku na plotně a pak se na něj otočila.
„Tak povídej."
„Uhm... No, jsi často někde pryč a teď když děti chodí do školy, tak mě napadlo, jestli by se ti nehodila třeba chůva?" Nervózně se na něj pousmála.
Pořádně se nad tím zamyslel a musel uznat, že na tom něco bylo. Nemůže děti nechat doma samotné a je pravda, že po téhle né úplně vydařené konferenci se bude muset za nedlouho zase vydat pryč.
„Dobře." Kývne.
„Co? To je všechno? Nemusím tě nějak víc přesvědčovat? Vážně mi to dáš jen tak?" Zeptá se vyděšeně a má chuť se mu vrhnout kolem krku, věděla, že pokud si tu něco nenajde, tak ji zase pošlou hledat si práci do jiného kraje, ale to nebyl ten jediný důvod.
„Děti si zvládla, tak proč by ne." Pokrčil rameny a sáhl po novinách, které se váleli na stole.
Effie zkontrolovala polévku a když byla dostatečně ohřátá nabrala mu do misky a položila jí před něj a pak se posadila k němu.
„Díky." Zamumlal a přisunul si polévku k sobě a pak se zase schoval za noviny.
Chvíli, která Effie přišla nekonečná seděly v kuchyni mlčky a v tu chvíli, kdy se to nemohlo zdát horší se na ní zpoza novin podíval.
„Nechceš si jít třeba lehnout?" Zeptal se jí.
„No, já jsem myslela... Myslela jsem, že se mě budeš chtít na něco zeptat nebo mi něco řekneš o moji roli chůvy."
„No, nemám to v plánu, dělej prostě to, co dneska." Pokročil rameny a touhle větou ukončil jejich noční konverzaci a ona si odešla lehnout do pokoje pro hosty.
A ten večer usínala s blaženým pocitem, že si konečně našla nějakou práci a našla si stále místo, kde bude moci zůstat.