„Christiane, prosím ukliď si po sobě talíř. Stejně tak ty Sáro." Řekl a usrkl si z hrnečku s kávou.
„Dobře, strejdo Haymitchi." Usmál se Christian, vstal od stolu a v očích se mu zajiskřilo.
Haymitch se vrátil zpět k novinám, když v tom se ozvalo tříštění talíře.
„Jejda." Zatvářil se nevinně Chris a vzhlédl od střepů.
„To už je za tenhle týden po třetí, Christiane." Povzdechl si Haymitch a zvedl se od stolu. „Běžte oba pryč, než se pořežete, uklidím to." Vzal Christiana pod rameny, přendal ho přes střepy a pak si vzal koště a smetl střepy na hromádku. Chystal se smést stopy na lopatku, když v tom se ozval zvonek.
„Jdu tam!" Vykřikla Sára z obýváku a rozeběhla se ke dveřím.
„Ne, když tam budu dřív!" Rozdupal se další pár nohou po schodech.
„Co jsem vám říkal o tom lítání po chodbách!" Vyšel Haymitch rázným krokem k předsíni.
Ve dveřích stála neobvyklá návštěva. Na první pohled velice mile vyhlížející žena, zlatavé lokny se jí kroutili na ramena a příjemný úsměv se usmíval na děti až do chvíle než se na něj podívala.
Přešel k dětem a odstrčil je ochranářsky za sebe.
„Dobrý den, jsem Euphemie Trinketová!" Zacvrlikala a napřáhla k němu ruku.
„Myslím, že byste měla odejít, slečno Trinketová." Odpověděl chladně.
„A-ale já jsem vám přišla nabídnout-..."
„Asi jste mi na poprvé nerozuměla, tak vám to rád zopakuji. Měla byste odejít."
„Moment, já jsem chtěla-..." Nadechovala se k dalšímu pokusu jak mu to vysvětlit, byl ji povědomí, to ano, jen nevěděla odkud.
„Sbohem!" Zabouchl jí dveře před nosem.
„To bylo neslušné." Obořila se na něj malá Sára.
„Já vím." Odpověděl jí Haymitch stejně chladně jakoby stále mluvil se slečnou Trinketovou a odešel poklidit kuchyň.
„Proč jsi jí zabouchl dveře před nosem, strejdo Haymitchi?" Přišel za ním po chvilce do kuchyně Chris.
Povzdechl si a vysadil ho na linku.
„Tahle paní tenkrát poslala vaší maminku pryč, víš?"
„Říkal jsi, že to byla podivně oblečená paní, tahle se mi zdála až moc normální." Kroutil nechápavě hlavou.
„Dřív bývala podivně oblečená." Zamumlal a sám se nad tím zamyslel.
Sundal Chrise z linky a poslal ho ven a stejně tak i Sáru.
„Kdyby jste něco potřebovali budu v pracovně." Řekl jim, když si obouvali boty a chystali se na zahradu, pravděpodobně se těšili až rozhážou tu hromadu spadaného listí, kterou včera Haymitch tak pracně shrabal.
Odešel nahoru do pracovny, nalil si skleničku whiskey a sedl si za mramorový mohutný stůl, přitáhl si k sobě lejstra a začal je kontrolovat a vepisovat do nich.
Po válce spoustu lidí získalo normální práci s normálním platem, za který by se nemusel stydět, kde jaký kapitolan. Ale stále tu byli někteří, kteří raději zůstali u práce v dolech nebo na polích, vyhovovalo jim to, jediné co se opět změnilo byl plat.
Všichni se teď měli lépe. Všechno bylo najednou veselejší i ti kteří byli kdysi tak pesimističtí a tiše v bezpečí domova nadávali na Snowovu krutovládu, tak i ty Haymitch potkával s úsměvem na tváři.
Po poklidném obědě, kdy se děti zase rozhodly jít ven se Haymitch odebral k sobě do pracovny a snažil se dohnat to co při včerejší sobotě zameškal.
Uvědomoval si, že nemá na děti moc čas a delší dobu se snažil najít chůvu, tak aby to vyhovovalo jeho pracovní době a která by děti ohlídala i tehdy, kdy se musí vydávat na služební cestu do Kapitolu.
O prázdninách je bere sebou, ale teď, když zase chodí do školy to nepřipadalo v úvahu, nechce, aby nic zameškaly.
Hlasitě si povzdechl a uvědomil si, že jekot a smích z venku náhle utichl. Okamžitě vstal k oknu a vykoukl na zahradu, ale po Chrisovi a Sáře ani stopy.
„Sakra!" Vyběhl z pracovny ke schodům, seběhl je div si na posledním schodě nezlomil nohu, nazul si boty, hodil přes sebe kabát a vyběhl ven.
„Chrisi! Sáro!" Vykřikl, srdce mu tlouklo jako o závod a rozbušilo se ještě víc, když se nikdo neozval. Rozeběhl se směrem k zahradě odkud vedla pěšina až k lesu, kam občas s Chrisem chodívali pro dříví a kam měly zakázáno chodit samy.
Utíkal po pěšině až k lesu, kde konečně v lese zahlédl Sářinu tmavě červenou bundu.
Děti se vyděšeně otočili, když zaslechly zběsilé praskání větví.
„Strýčku, pojď sem honem!" Křičela zběsile Sára a po tvářích se jí kutálely slzy.
„Už jsem tady." Oddechoval a předklonil se. „Řekl jsem vám, že sem nesmíte!" Začal hned, když se mohl vklidu nadechnout, ale pak se zastavil, když si uvědomil, že jsou obě děti nadmíru vyděšené a zírají dolů z prudkého kopce hlouběji do lesa.
„Co je vám?" Zeptal se.
Sára se rozklepala a skočila mu kolem krku, načež se mi rozzvzlykala do kabátu.
„Sledovali jsme tu paní..." Šeptl Chris a také se mu začaly kutálet slzy. „Byla to ta paní, jak u nás ráno byla, nevěděli jsme proč jde do lesa, tak jsme jí sledovali." Haymitch si ho přivinul k sobě.
„Co se stalo dál?" Ptal se hned.
„A-asi si myslela, že jí sleduje nějaké zvíře nebo tak..." Vzlykal. „A tak se rozeběhla a nevšimla si tohohle kopce a spadla dolů a-a teď je.." Hlasitě se rozplakal. „Je mrtvá! Kvůli nám!" Zajíkal se.
Haymitch pohlédl z kopce a až teď si všiml blonďaté ženy, která ležela v polovině kopce zaklíněná o strom.
„Určitě není mrtvá, Christiane, uklidni se, slezu tam dolů pro ní a dostanu jí nahoru, vy dva tu na mě počkáte. Už nikdy nechci vidět, že odejde sem do lesa, aniž bych o tom věděl, jasný?" Snažil se je trochu uklidnit. „Teď tu počkejte." Odtáhl se od nich a přešel k prudkému kopci.
Začal se nohama spouštět dolů, muselo ji to pořádně uklouznout, pomyslel si.
Doklouzal ses po zadku až k ní.
„Hej, jste v pořádku?" Nepatrně s ní zatřásl. Ozval se jen bolestný sten.
Musela být pořádně pomlácená a všiml si, že má roztržené obočí, takže měla na obličeji dost zaschlé krve.
„Dobře, dostaneme Vás odtud, dobře?" Řekl jí, aniž by si byl jistý, že je při smyslech.
Opatrně jí zvedl do náruče, pak se opřel zády o strom, aby se zvedl na nohy a teď jen vyšlápnout s touhle zátěží ten kopec, to bude hračka, říkal si v duchu.
Nebyla. Cesta nahoru mu zabrala dobrých patnáct minut, protože se musel zastavit a opřít u každého stromu, aby si odpočinul.
Nahoře jí opatrně položil na zem a snažil se jí přivést k době.
Poplácal jí po tváři.
„Slečno Trinketová, slyšíte mě?"
Všiml si, jak se jí z pod víček vykutálelo pár slz a jak bolestně zaskuhrala.
„Musela jste se pořádně praštit, stačí jen, když mi řeknete, jestli mě slyšíte, prosím?" Stále hlasitě oddychoval.
Děti stáli z druhé strany, tiskly se k sobě a bedlivě ji pozorovali.
„Je mi zima." Bylo to sotva srozumitelné, ale pochvilce mu to došlo.
„Nebojte, dostaneme vás do tepla." Vzal ji znovu opatrně do náruče, děti pobídl, aby šly před ním a odnesl jí k sobě domů.