Zatraceně, kdy naposledy mi bylo takhle trapně?
Počkat...
Jo, aha.
Nikdy.
Ležela jsem ve své posteli s hlavou pod polštářem a vychutnávala si naprosto skvělé sobotní ráno.
Jen já a moje kocovina.
Opravdu jsem si nechtěla vzpomínat, co jsem to včera večer prováděla, jenomže můj mozek měl na celou situaci úplně jiný názor. Vesele mi protáčel všechny událostí Scotchovy party, a když jsem nad rozpaky nesténala dost hlasitě, prostě mi je pustil znovu.
A znovu.
Zničehonic to představovalo dost velkej problém, vůbec si umět představit, jak se svému bláznivému kamarádovi ještě ukážu na oči.
A kdyby to bylo celý jen o Scotchovi, viď?
Ten aspoň odcházel pryč, daleko, existovala tam relativně veliká šance, že ho už nikdy nepotkám. Kdežto toho druhýho...
Tam jsem tu naději neměla.
Ten jeho hypnotizující pohled.
Jeho uvolněnej smích.
Zájem, co v očích měl, když ze mě ždímal veškerá má tajemství.
Pokřivený úsměv, co tavil můj útočný postoj vůči němu.
Jemný dotek jeho prstů, když nima přejel po mém obličeji.
Jeho konejšivá náruč, ve které mě sevřel.
Ta vteřina, co se mě dotknul.
Jeho rty.
Zatraceně, ty jeho rty.
Kurva.
Obrazy, spousta a spousta obrazů, na kterých můj mozek doslova frčel, které mi s obzvlášť velikou zálibou pouštěl. Zatraceně pořád dokola a dokola, v těhle představách se moje hemisféry dost úchylně vyžívaly.
A mě bylo doopravdy trapně.
Absolutně vážně jsem mohla co nejupřímněji přísahat, že mi nikdy v životě nebylo tak trapně. Vždyť jsem ze sebe udělala naprostýho dementa. Před nejhezčím klukem, jakého jsem kdy měla možnost spatřit.
Byla jsem dost překvapena, jak jsem kolem oběda uslyšela zvonek. Ještě víc, když jsem za dveřmi našla stát Scotche. S naprosto zoufalým výrazem v obličeji. Náhle jsem byla ráda, že jej vůbec měl. Že mu po těch slovech Eric tu hlavu vážně neurval.
Rovnou mi vecpal nějakou tašku do rukou a vešel dovnitř usazujíc se na sedačku v obýváku.
„Je v tom oběd, indická kuchyně. Doufám, že ji máš ráda," řekl jen: „je to moje vstupenka k tobě domů."
A já jsem se musela rozesmát, protože ano, pěkně se mi ulevilo.
Jim byl v kómatu, jako vždycky po noční službě. Tušila jsem, že ještě nejmíň dvě hodiny nevstane, taky, že jsem měla hlad. Jenomže s mou bolavou hlavou, to najednou docela dost velkej problém byl, vzpomenout si, kde to vlastně ten supermarket stál.
„Jak moc se na mě zlobíš?" překvapil mě otázkou, když jsem si k němu sedla podávajíc mu jeho talíř s děsně lahodně vonícím jídlem.
A jen tak, zničehonic, ta rozpačitá nálada byla zpátky.
„Proč bych se měla zlobit, Scotchi?" nedokázala jsem se na něj ani podívat. Do tohohle tématu jsem zabřednout vůbec nechtěla.
„Já byl ten, co tě přiměl zůstat na party, na které si být ani nechtěla. S lidma, které nesnášíš."
„Prosím tě, přestaň," vydechla jsem protáčejíc očima, jak mi bylo hned jasný, na koho naráží.
Vecpala jsem si do pusy plnou lžící úplně božské pálivé omáčky přemýšlejíc, jak mu celou mou situaci vysvětlit.
„Scotchi," pokusila jsem se o to. Přiměl mě jeho pohled, co se už nedal vydržet: „Vlastně mi je dost trapně, včera jsem se chovala divně."
Zakuckal se, nebylo mi moc jasný, co ho tak překvapilo. Raději jsem mu nedovolila přerušit mě.
„Nevím, proč pořád mluvíš o Ericovi. Nemám s ním vůbec nic společnýho, je mi jedno, proč za mnou včera přišel. Chvíli jsme se bavili a jo, bylo to fajn, ale tím to končí. Nevím, co za představy máš v tý svý pěkný hlavičce, ale já si s ním nic nezačala a on se taky o nic nepokusil. Což mě přivádí ke zlatému programu večera. Nechci raději detailně vzpomínat, co se to vlastně stalo, ale..."
Těžce jsem si vzdychla pokládajíc hlavu na sedačku, jak jsem se na to stejně rozpamatovala.
„...Eric měl plné právo rozdat si to s kýmkoliv, koho chtěl. Nic jsem s ním neměla a ani neplánovala mít, tím to všechno končí. Nechápu, proč si byl tak hrozně vystresovanej, ale je mi to jedno, nezlobím se. Ani na tebe, ani na něj. Nemám proč."
Trpěla jsem tím, jak mě nekonečně dlouho svým pohledem studoval.
„Fakt to myslíš vážně?" zeptal se nakonec tiše.
„Ano," dala jsem mu tu nejupřímnější odpověď.
Jo, dobrá.
Přiznávám.
Sežíralo mě to, možná taky celkem dost, jenomže za střízliva, koukala jsem na věci jinak.
Prosto jsme si jen pokecali, nebylo nutno z toho dělat kovbojku. Cítila jsem se při něm..., sakra až moc dobře, ale pořád to byl můj démon.
Můj neskutečně nádhernej démon.
Co měl své rty na těch mých, jenomže já neměla to právo zlobit se. Ne, když mě předem upozornil, ne když mi rovnou řekl, co se vlastně chystal udělat dávajíc mi tak příležitost odmítnout ho.
A i kdyby chtěl víc, i kdyby sám něco načrtl, odmítla bych ho zas já. Z těch samých důvodů, které jsem řekla i jemu. Nebyla jsem holka na jednu noc, někdo, s kým si jen zapíchá a na shledanou. Doopravdy jsem neměla ani jen malinkatej důvod, abych se zlobila, pokud chtěl spát s někým jiným. S někým, komu tenhle styl vyhovoval. My dva jsme se prosto jen bavili.
Bylo to příjemný, ale bylo to všechno.
Neměla jsem na něj pak čumět a teď budu muset nejspíš vykopat pod školou tunel, abych se měla jak dostat do tříd bez možnosti potkat ho.
Díkybohu, Scotche moje odpověď uklidnila natolik, že si vyložil nohy na stůl a s pusou plnou rýže si pustil televizi.
„Víš, že mi dlužíš hraní," pronesl uprostřed South parku.
Zrudla jsem jako rajče hned, jakmile jsem si vzpomněla na mou ruku v podprsence, když jsem z ní vytahovala peníze.
Před Ericem.
Zatraceně, co jsem to prováděla?
„Vrátil ti..."
„Jo, vrátil mi je," ani mě nenechal dopovědět, byla jsem si naprosto jista, že se snaží nevybouchnout v řehot. Nejspíš nad barvou mé pleti: „Že si nechceš vzít úplatek, ale neznamená, že od té dohody ustupuji taky."
„Fajn," mrkla jsem odevzdaně, snad i pokrčila rameny: „ale peníze si od tebe nevezmu. Místo toho chci něco jiného."
Zvědavě na mě koukl a já se na něj jen usmála: „Vezmeš mě na rande."
Najednou byl až příliš směšný, jak vystrouhal úsměv s plnou pusou jídla: „Dneska večer, kotě. Zítra odlétám."

***

Modré šaty lehce nad kolena, hnědý svetr a k němu kozačky stejné barvy.
Nebyla jsem si jista, jestli splňuji kritéria pro rande s vaším gay přítelem, ale mě se to líbilo. Vlasy jsem si zapletla do boku, do rozcuchaného culíku a trochu to to celé upgradovala kruhovými náušnicemi.
„Teda zlato," Jimovi se rozšířily oči, jak mě uviděl scházet dolů schody: „vypadáš skvěle, máš rande, viď?"
„Přísně vzato, holky se mu nelíbí a zítra odjíždí do Francie," zasmála jsem se: „takže je to vlastně rozlučka."
Viděla jsem na něm, že má spoustu otázek, prozrazovalo jej zdvižené obočí, ale díkybohu, zachránil mě zvonek.
„Mám se raději vypařit?" uchechtl se.
Bože, nejlepší strýc na světě.
Který nejspíš absolutně netušil, jak vychovávat sedmnáctiletou holku.
O dvě hodiny později jsme seděli v dvojboxu, v nějaké hrozně útulné restauraci poslouchajíc živou hudbu. Scotch tady očividně nebyl poprvé, protože jsem vůbec neměla problémy dostat sklenku vína, dvě, tři. Když jsem dopíjela čtvrtou, byla jsem už příjemně uvolněná.
Povídali jsme si o spoustě věcí, řekl mi o Macy, o všech těch sračkách, kterými si prošel, když se rozhodl jít s pravdou ven. O tom, že vlastní rodiče vidí možná jednou za dva týdny, protože peníze a byznys je zajímají víc než vlastní dítě. A taky, že byl na jejich podnět nucen udržovat styky se všema těma bohatýma nafoukancema, i když je nesnášel možná víc než já.
Koukala jsem na něj tak trochu jinak a víc, než kdy předtím jsem litovala toho, že se naše cesty rozcházejí. Že nebudu mít tu možnost poznat ho líp.
Po další sklence jsem mu byla i já ochotna povyprávět, jak mým světem otřáslo celé to stěhování a jak moc to bolelo, vzdát se hraní.
„Chápu to, zlatíčko," řekl soucitně, až jsem mu vysvětlila, proč mi tehdy stékaly slzy, když jsem dohrála.
„Nechci tě nutit hrát," usmál se na mě: „takže si místo toho se mnou zatančíš."
Jeho slova mě přiměly od srdce se rozesmát a opravdu se nechat odvést na taneční parket.
Venku bylo teplo, když jsme podnik opouštěli, vůbec jsem neprotestovala proti Scotchovmu návrhu jít se ještě projít.
„Je mi to docela líto, že tě tady nechávám," řekl tiše, ale upřímně.
Seděli jsme na lavičce pod obrovským stromem. Hlubokými nádechy jsem do sebe nasávala vůni začínajícího podzimu, město bylo náhle tak klidné, že jsem tomu málem uvěřila. Že se doopravdy zastavil čas.
Taky, že tomu tak na tu chvíli možná i bylo.
„Když jsem tě viděl poprvé, věděl jsem, že se vymykáš všem těm stereotypům, co naplňují každý můj nudnej den. Bylas tak zranitelná a nejistá a v tu chvíli jsi chtěla být kdekoliv jinde, jenom ne v té třídě."
Trochu mi jeho slova vyrazily dech.
Protože měl pravdu.
„Nevzdávej se toho, Laro, svého snu, každý konec je začátek něčeho jiného a všechno má svůj důvod. Neber to tak, že na tobě nezáleží, že to děláš jen pro Jima. Užívej si cestu, holčičko, nemysli jen na její cíl. Nikdy nevíš, co ti přinese, kam tě zavede, co všechno tím můžeš získat. Vyždímej cokoliv, co se dá z toho, že seš tady a až jednou přijde ten čas, až se vrátíš, zabojuj o svojí akademii. Ještě jednou."
Hrozne hezky se to poslouchalo, tohohle vážného Scotche jsem nepoznala, ale líbil se mi.
Jenomže...
Nedovolil mi protestovat. „Pták sedící na stromu se nikdy nebojí, že se pod ním ta větev zlomí. Ne proto, že by věřil jí, ale proto, že věří ve vlastní křídla."
Uklouzla mi slza dolů tváří, přiznávám, najednou jsem se cítila o trochu lépe.
Měl pravdu.
Tohle byl teď můj domov. Ne na týden, ani měsíc. Byl nejvyšší čas, abych se s tím smířila, abych našla ztracenou sebedůvěru, přijala to tak, jak to je a vytěžila z toho maximum.
„Děkuji ti Scotchi," zašeptala jsem stisknouc mu ruku.
Stiskl mi jí zpátky, na malou chvíli ji obalil ve své dlani. Cítila jsem jí tam někde uvnitř mě, potřebu zapamatovat si ho. Celej tenhle okamžik. Všechno, co se mnou sdílel. Pocítila jsem touhu darovat mu na památku kousek sebe.
„Pořád sám doma?" zeptala jsem se.
Tiše přikývl usmívajíc se, oči mu ale stejně zastínil smutek.
„Tak pojď," vstala jsem tahajíc ho sebou: „zahraju ti."
A skutečně jsem mu hrála a už jsem se u toho jen šťastně culila.
Nebyla jsem připravena nechat ho jen tak odejít, když jsme už stáli u Jimova domu. Slíbil mi, že na mě bude myslet, taky mě hned i upozornil, že ve psaní mailů není moc dobrej. Měla jsem slzy na krajíčku, jak mi to pomalu docházelo, že se tak brzy se neuvidíme.
Jestli vůbec.
Rezavá Jimova poštovní schránka, dívala jsem se na ní neschopna smířit se s tím. Že svého Scotche vidím nejspíš naposledy. Tak nečekaně, jak vstoupil do mého světa, tak rychle z něj i odcházel. Přesto jsem to věděla. Že si ho vryju do paměti navždycky.
„Bylo mi ctí, má drahá Laro," zašeptal sklánějíc se ke mně: „opatruj se, ano? Slib mi to."
„Slibuji," usmála jsem se, už jenom pro něj jsem ten slib chtěla dodržet.
Políbil mě, na malou chviličku jemně přitiskl své rty k těm mým. Voněl po skotský a cigaretách, a i když mnou brnění z vášně nepřejelo, byla to krásná rozlučka.„Máš jednu z nejúžasnějších osobností, jaké jsem kdy poznal, zlato," zašeptal mi do rtů: „nenech nikoho a nic, aby tě změnili."

***

Z nějakého divného důvodu jsem najednou měla pocit, že se Scotchovým odchodem a začátkem nového měsíce obracím stránku a začínám novou kapitolu. Všechno, co mi řekl, ve mně silně rezonovalo. Přiměl mě uvědomit si, že jsem už měla dost času na to, abych si zvykla.
Nebyla jsem na dovolené, tohle byl skutečně můj nový domov.
Rozhodla jsem se tak sama, a i když jsem to udělala více méně pro Jima, ono to skutečně nemuselo nevyhnutně znamenat, že tady budu jen přežívat.
V ten víkend jsem si kompletně přezařídila celý svůj pokoj tak, jak se to líbilo mě. Našla jsem místo pro všechny věci, které jsem milovala a na noční stolek jsem si konečně položila fotku, která dosud pořád ležela zahrabaná v kufru. Mě s Balianem v náručí a klukama kolem. Už mi to až tak moc netrhalo srdce, vidět je a myslet na to, že se tak brzy neuvidíme. Vlastně jsem vyprázdnila celý kufr a s vědomím, že jej tak brzo potřebovat nebudu, skončil uklizen někde nahoře na půdě.
Zbývalo vyřešit už jenom jednu nepříjemnost a že to pro mě byla výzva.
Vrátit se zpátky do školy.
Měla jsem pocit, že dlužím Ericovi omluvu, a i přes ten neutichající pocit trapnosti smíchaný s rozpaky, fakt jsem mu jí chtěla dát. Říct aspoň promiň. Mrzelo mě, že byl svědkem mého nervového zhroucení, že mě viděl opilou. Stále jsem netušila, proč mě vlastně nesnášel, pořád to ale byl jen jeho problém a taky, že jsem mu nedala moc důvodů, změnit na mě názor.
Ne, že by mě to začalo trápit, to, co si o mě myslel. Jen jsem se nikdy předtím tak dětinsky nechovala a ne, nelíbilo se mi to. Pokud mě chtěl nesnášet dál, tak fajn, ale bez toho, abych se o to nějak přičinila svým chováním.
Byla bych to udělala.
Opravdu ano, málem jsem za ním vykročila, když jsme se potkali v jídelně. Jenomže jakmile se na mě podíval, stejně tak rychle svůj pohled zas odvrátil.
Jako bych tam ani nestála.
Nebylo tam nic vražedného anebo zlostného. Ani pobaveného, ani zvědavého.
Přišlo mi to, jako by mě ani nepoznal. Jako když se náhodou podíváte na někoho, koho jste předtím nikdy v životě neviděli a hned poté se zas věnujete svým věcem.
Zmátlo mě to.
Trochu, nebo snad i víc, vlastně jsem vůbec nevěděla, co si mám o tom myslet. Až se to celé zopakovalo i v úterý a ve středu, pochopila jsem, že mě prostě ignoruje. Jako bychom byli dva úplně neznámí lidé.
Což jsme nejspíš byli.
Jestli mě to uklidnilo?
Velice zajímavý dotaz.
Nechodila jsem víc po chodbách se strachem, že na něj narazím, protože i když k tomu došlo, choval se, jako by mě prosto nikdy předtím neviděl. Bylo to jako zbavit se svého démona úplně, ne jenom mu čelit.
A já byla...
Nevím.
Šťastná?
Těžko říct.
Chtě nechtě, musela jsem si to přiznat.
Štvalo mě to.
Celý měsíc mi vadilo, jak na mě koukal, budila jsem se z nočních můr. Děsila jsem se, že ho někde potkám. A když s tím přestal, najednou..., vadilo mi to.
Nejspíš jsem už začínala bláznit, ale vážně mě to iritovalo.
Na malou chvíli jsem měla možnost kouknout se pod pokličku, vidět ho z úplně jiné stránky.
Možná pro něj to nic neznamenalo, já si ale nakonec stejně přiznala, že pro mě to hezká chvíle byla. Povídat si s ním.
Snažila jsem se připomínat si Scotchova slova, celej následující týden, co jsem byla doslova duchem nepřítomná. Mimo, otupělá, náhle tam opravdu něco bylo. Něco, co mi chybělo.
Něco, co by mě probralo k životu.
Něco, jako dotek Erica Lestrada.
Na biochemii jsem zaujala Scotchovo místo, neměla jsem víc zájem provokovat ho. A nic, vůbec nic, nebyla tam žádná reakce v jeho očích, jak jsem si na vteřinu dovolila podívat se na něj. Opětoval mi to, ten kratičký pohled. A to bylo celý, všechno, nic jiného jsem v tom nenašla.
Najednou to vypadalo tak, jako by se uplynulý měsíc ani nestal.
Scotch byl pryč, trávila jsem mnohem víc času se svými novými přáteli, Jim přibral pět kilo a Eric Lestrad jako by neexistoval. Čekala jsem, že už to bude takhle napořád, že už se vůbec nic nezmění.
Než přišel ten moment, co mě přiměl zaváhat.
Ten moment, kdy jsem sáhla po klice dveří od jídelny, jen abych byla předběhnuta. Rázem jsem musela couvnout, aby do mě nevrazily, jak se náhle otevřely.
V prázdný chodbičce, stáli jsme tady jenom my dva.
Já a démon osobně.
Já a můj démon v plný kráse.
Rozbouchalo se víc, mé srdce, jako vždycky při něm. Přesto jsem byla schopna aspoň nějak logicky uvažovat. Nemohlo mě to nenapadnout, byla jsem zvědavá. Jestli i teď, v chodbě, kde nikdo jinej nebyl, bude pořád předstírat, že tam nejsem ani já.
A on to vážně neudělal.
Čelil mi, můj démon čelil mě, zabodl do mě svý uhrančivý oči a nespustil je, jak za sebou ty dveře pomalu zavřel.
Nedokázala jsem v nich najít nic z toho nezájmu.
Děsivý ticho, co jsem slyšela, vůbec neschopna slova, jak to byl jeho intenzivní pohled, ve kterým mě uzavřel.
Nic jen jeho oči.
A mé, už šíleně tlukoucí srdce, když podešel krok ke mně.
Možná jsem na to měla pomyslet, na útěk, na záchranu, jenomže já byla ztuhlá. Kompletně strnulá.
V ten moment, v tu vteřinu, když mu ty oči spadly. Když se mi podíval na rty.
Zasekl se, měla jsem pocit, že nedýchá, jako by ho to hypnotizovalo.
Ta jedinká část mého těla.
A že se vůbec nedržel zpátky, nestydatě pozoroval má ústa. Nevím, jak dlouho, zatraceně, absolutně jsem ztratila pojem o čase. Snad nad něčím přemýšlel, snad to byla bitva, co v sobě sváděl.
Netušila jsem, která část v něm vyhrávala, všechna má mozková aktivita vybouchla v momentu, kdy jsem poznala, že se ke mně naklání.
Netušila jsem, která část v něm to byla, ta, co doopravdy vyhrála, když se zasekl po druhý. Když strnul taky a v mžiku byl pryč.
Čekala jsem, skutečně vážně jsem čekala, že už to tak bude napořád, že už se vůbec nic nezmění.
Zatraceně.
Kdybych jen tušila.
Jak lehce ztratím půdu pod nohama a budu se vznášet.
Anebo taky padat.