Od incidentu s tím nafoukancem jsem měla malou dušičku pokaždé, když jsem sama kráčela po chodbách školy. Spíše jsem téměř běžela na své vyučovací hodiny. Děsila jsem se představy, že na něj narazím, že ho někde potkám. Někde na místě beze svědků. Z těch jeho propalujících očí, z toho, jak se ten pátek tvářil, mi to bylo všechno jasný. Že jsem to buď přehnala, nebo na podobný provokace nebyl zvyklej.
A tak nějak mě neopouštěl pocit, že mi to nedaruje.
„Laro, dneska seš nějaká podrážděná," tiše se zasmál Mike.
Zasmála jsem se taky, když na mě všichni koukli. V tu chvíli jsem za to byla vděčná, nikdo to nepoznal, že mi do smíchu vlastně vůbec nebylo. Ano, byla jsem nervózní.
Proč?
Vůbec jsem netušila.
Anebo možná trošičku jo.
Možná to mělo něco s mým dementním nápadem provokovat jedinou osobu, z které jsem kdy měla strach. Občas bych si měla za své nápady pogratulovat.
Anebo se prostě nakopat.
„Chci už Jessicu a ten seznam," zalhala jsem.
Seděli jsme u oběda a čekali na Jess, protože nám slíbila přinést seznam volitelných předmětů, které jsme mohli absolvovat od října v rámci odpolední výuky. Podle slov mého zatím nejoblíbenějšího učitele, pana Bunsena, měl být pod jeho taktovkou otevřen nějaký předmět ohledně lidské biologie. Chtěla jsem se zapsat.
Tak nějak jsem doufala, že mi to pomůže s prijímačkami na medicínu. A taky jsem se trochu bála, že než Jessica dorazí, bude kapacita předmětu plně obsazena.
Vlastně jsem až tak moc nelhala, vážně jsem chtěla Jessicu a ten seznam.
Beckie mi celou dobu vyprávěla historky z mé současné střední školy, sakra, že jsem to musela uznat. Ta holka měla talent pamatovat si nejspíš všechno, každičkej detail, chodící kronika. O všem. O všech.
„Podívej se na tu krávu," rozesmála se.
Poslechla jsem jí, jen abych uviděla absolutně dokonalou verzi panenky Barbie. Dopodrobna studovala kalorický obsah nějaké sušenky a divoce přitom gestikulovala přímo před očima znuděné kuchařky.
„Nejspíš se jí snaží vysvětlit, co je to zdravá strava," smála se Beckie dál: „žádné uhlohydráty, žádné proteiny, a chraň bůh, žádné tuky."
„Cože?" rozesmála mě taky.
To si snad ze mě dělala srandu, ne?
„Macy, královna krásy," Beckie zněla dost znechuceně: „drž se od ní dál, pokud můžeš. Je to přímo dokonala mrcha."
„Jo, Beckie, ještě, žes mě varovala," spiklenecky jsem na ni mrkla: „protože já a Macy toho máme tolik společného, že by nás osud nejspíš dřív nebo později svedl dohromady."
Moje informátorka vyprskla smíchy, jenomže mě spíše zaujal vražedný pohled, který Macy věnovala Scotchovi, a před kterým ucukl. Ne, nelíbilo se mi to, raději jsem se podívala, jestli už náhodou Jessica nevchází dovnitř.
„Laro," zasmála se Beckie: „už začínám být neklidná i já. Neboj se, ona přijde."
Chtěla jsem se omluvit za svou roztržitost, za svůj neklid, byla to ale úplně jiná věc, co náhle zaměstnala mou pozornost. Neobyčejně krásná dívka, která vešla do jídelny, ta ji teď celou měla.
Vysoká, štíhlá, dlouhé tmavě hnědé vlasy se jí vlnily na zádech, jak se natahovala a koukala po místnosti. Očividně někoho hledala.
„Kdo to je?" zeptala jsem se zvědavě.
Taky mě docela zajímalo, kde sehnala takové geny.
Beckie okamžitě sledovala směr mého pohledu, ta holka snad měla radar, co se drbů týkalo. „Tamara Lestrad," odpověděla nadšená, že jsem jí dala námět na rozebírání: „její rodina žije v podstatě za městem. To je všechno, co o ni vím, a to je už co říct."
Vyprskla jsem smíchy neschopná uvěřit, že by o někom něco netušila. Měla jsem pocit, že i FBI by jí mohlo za informace platit.
„Ona a její bratr jsou hodně uzavřený," pokračovala: „moc se zbytkem školy nekomunikují, nechodí na školní akce, ani na party. Občas mám pocit, že se nám vyhýbají."
„Má bratra?" vypadlo ze mě dřív, než jsem to stihla zadržet.
Faktem zůstávalo, že pokud vypadala jak ztělesnění anděla, vážně bych chtěla vidět její mužskou verzi.
Jakože , já ho chtěla vidět.
Teď hned.
„Erica," obeznámila mě: „určitě jsi ho už potkala někde na chodbách. Je až pekelně hezký."
Podivné křeče, tak bych to nazvala, všechno to, co můj náhle stáhnutej žaludek dělal. Jednoho pekelně hezkého kluka jsem skutečně potkávala. Shodou okolností měl i stejné jméno.
A jen tak, zničehonic, doopravdy opravdu, smrtelně vážně, už jsem ho vidět nechtěla.
„A podívej," řekla klidným tónem Beckie: „támhle je."
Sakra.
Nabrala jsem veškerou odvahu, skutečně nevím kde, byla jsem ale zvědavá, zatraceně moc zvědavá. Prosto jsem se pomalu otočila.
Tamařinbratr stál hned vedle ní, asi se spolu o něčem bavili.
Knedlík, co mi narostl v krku. Srdce, co se mi zbláznilo posílajíc můj tep do závratných hodnot. Kdybych stála, nejspíš by se mi podlomila kolena.
Jop, nic novýho pod sluncem.
Taková normální běžná reakce na kluka, který nějakým zvláštním způsobem ovládal mou schopnost logicky myslet. Nestydatě jsem na něj civěla a hlavou mi přeblesklo nejmíň tisíce myšlenek, než jsem byla schopná...
Ne, vlastně jsem nebyla schopná ničeho.
Ne, když mi ten pohled opětoval.
A mě to vyrazilo dech.
Čekala jsem zlostný výraz, ten, co měl pro mě vždycky, když jsme se potkali. Jenomže místo něj, on se usmál. Trvalo to tři vteřiny, pouhé tři vteřiny, úplně to ale stačilo na to, abych byla kompletně odrovnána.
On se usmál, já přísahám.
Na neštěstí, Beckie si toho všimla taky: „Vy se znáte, že jo?"
„Ne," okamžitě jsem jí ty představy zatrhla.
„Nepovídej," najednou zněla škádlivě, dost škádlivě. Chtě nechtě mě to přimělo obrátit svou pozornost výhradně na ni.
„Co?" zeptala jsem se podezřívavě.
Co měl znamenat ten její divnej zvědavej výraz?
„No, víš," začala, jako kdyby se mi chystala vysvětlit princip fungování atomové bomby: „Eric se neusmívá. Na holky..., nebo vůbec..."
„Co to plácáš?" zasmála jsem se, i když mi do smíchu nebylo.
Co tím chtěla do prdele říct?
A proč se vlastně zatraceně starám?
Proč prostě nezměním téma, nepřesměruji debatu na něco relevantnějšího?
Něco, co by mělo smysl řešit?
„No vážně, co se sem přistěhovali, byla do něj zamilovaná snad každá holka na téhle škole, ale on nikdy s žádnou nebyl na rande."
„Cože?" překvapila mě: „Přistěhovali?"
„Jo," Beckie pokrčila rameny, jako by to byla úplně nepodstatná informace. A nejspíš byla. „Odněkud ze severu. Jejich táta, doktor Lestrad, se prostě rozhodl vyměnit ruch velkoměsta a dobře placenou práci za tuhle díru. Osobně tomu nerozumím, ale budiž. Proti gustu, žádnej dišputát. Nejspíš tam nebyl šťastnej, tomu bych se nedivila. Je to velice příjemnej člověk a úžasnej doktor. Bez váhání bych mu svěřila svůj život..."
„Je hezkej viď?" přerušila jsem ji se smíchem. Neuměla jsem si představit, že by si Beckie vybírala doktora dle jeho zkušeností.
„Ani nevíš jak," vzdychla si zasněně: „a hlavně je fakt milý, což se o jeho synovi ani náhodou říct nedá."
„Jak to myslíš?" náhle mě to celý začínalo dost zajímat.
Něco jako sonda do soukromí nejhezčího kluka, jakého jsem kdy viděla, který mě ještě k tomu nemohl vystát. Jo, to zažijete jenom na střední.
„Eric je prostě hodně uzavřený," mluvila pomalu, přišlo mi to, jako by pečlivě vybírala slova, jakými ho opsat. „Nepochop to špatně, když na to přijde, mluví s tebou, a to hodně zdvořile. Ale jindy, pokud se s někým vysloveně bavit nemusí, tak to nedělá, je to takovej outsider. I když pravda je taková, že kdyby chtěl, měl by největší fanklub na škole. A já bych byla jeho popřední členkou."
Tak tohle mě rozesmálo. Dovedla jsem si ji představit celou v růžovým, jak za ním pobíhá jako věrný mazlíček. Beckie se ke mně přidala, náš společný výbuch smíchu přilákal pozornost kluků a tím skončila veškerá konverzace o Ericu Lestradovi.
Navenek.
V mé hlavě jsem si nemohla nepřetáčet její slova o jeho údajné zdvořilosti. Za ty dva týdny, co jsem tady byla, mě málem zavraždil pohledem a kompletně vyděsil jedinou větou, co mi kdy řekl.
No co, aspoň jsem mohla doufat, že jsem v něčem výjimečná.
„Co se děje?" zeptal se Colin pobavený naším vystoupením, téměř jsme od smíchu obě plakaly.
„Ach, Jessica je konečně tady," přerušil tu chvíli Mike. Byla jsem mu za to patřičně vděčná, protože jsem vůbec netušila, co bych měla Colinovi odpovědět.
„Jessico," téměř jsem poskočila pořád vyculená z předchozí konverzace: „konečně."
„Promiň, promiň," zpívala, jak si sedala podávajíc všem papíre: „omlouvám se, byla tam spousta lidi."
Jakmile se mi ten seznam předmětů dostal do rukou, okamžitě jsem pátrala po jménu pana Bunsena.
„Co to sakra? Vždyť jsou tady jenom sporty," znechuceně jsem pokřivila ústy.
„Jasně, proč se učit i odpoledne, bohatě stačí, že to musíme poslouchat během vyučování," zněla Colinova odpověď.
Chtěla jsem, fakt jsem mu na to chtěla říct svůj názor, přesto jsem si kousla do jazyka. Nemohla jsem ho urazit, tak jsem prosto otočila na druhou stránku a konečně našla, co jsem hledala.
„Tak co, Laro? Našla jsi něco?" zeptala se Jessica. Věděla jsem, že přemýšlí, že by se k někomu připojila, ale to, co jsem si vybrala, rozhodně k jejím zájmům nepatřilo. Málem jsem se bála říct svou volbu nahlas.
„Jo," řekla jsem tiše: „středoškolská fyziologie a patofyziologie."
Zvedla na mě obočí, jo, raději jsem se podívala zpátky do papíru.
„Teda, to bych nezvládla," zasmála se.
Já ale rozhodnuta byla, takže mi po zbytek obědu nezbývalo nic jiného než poslouchat kluky, jak řeší, jestli fotbal nebo basketbal.
Divná slova, ani jedno z toho mi nic neříkalo.
Přesunula jsem svou pozornost na těstoviny, ta kari omáčka nebyla tak špatná, vlastně by mi nevadilo, kdyby...
„Eric Lestrad na tebe zírá."
Byl to snad reflex, co mě přiměl přestat přežvýkat uslyšíc Jess zašeptat ty slova, jinak bych se zakuckala. Nebo možná udusila. Povedlo se mi na něj zapomenout, na to všechno, co jsme s Beckie před pár minutama rozebíraly. Teď to bylo zpátky.
Chtěla jsem, moc jsem chtěla předstírat, že jsem nic neslyšela, že vůbec netuším, že vlastně mluví ke mně. Prozradilo mě ale mé vlastní tělo, zradilo, to je ten správný výraz. Ztuhla jsem, takyto byl i dost zhrožený pohled, co jsem jí okamžitě vrátila.
Neviděla jsem na něj, nebyla jsem schopná obrátit se znovu, přesto mě vědomí jeho pohledu naprosto vykolejilo.
Nebylo to příjemný, to vůbec ne. Ale to, že nás uslyšela Beckie, to byla přímo katastrofa.
„Vidíš, říkala jsem ti to," tiše se zasmála.
V tu chvíli, v tu vteřinu já pochopila, jak fungují holky.
„Co? Co? Co? Co se děje?" Jessica se náhle tvářila, jako by jí unikala módní prohlídka roku. Málem převrhla svůj talíř se vším tím jídlem, jak se k nám naklonila.
„Ledovej král se usmíval na naši holku," zasvětila ji Beckie. Fakticky jsem zasténala pozorujíc Jessičiny oči roztahovat se pořád víc a víc.
Víc, jen víc a víc.
„Neee," vydechla, jako by se právě dozvěděla, že Santa vlastně neexistuje.
„Jo," Beckie až příliš prudce pokývala hlavou.
A já protočila očima.
„Tak se usmál a co?" pokusila jsem se zachránit to: „není nutné z toho dělat drama."
Přísahám, obě se na mě koukly v tu samou vteřinu, v tu samou vteřinu i obě povytáhly obočí.
Pochopila jsem, že vůbec nechápou, proč z toho nejsem stejně na větvi, jenomže...
Jenomže já věděla své.
„Laro, pro nás je to velká věc," zachichotala se Jess vysvětlujíc: „Eric, nejnedostupnější kluk na celý škole, věnuje pozornost nějaký holce, to se jen tak nevidí. Vlastně jsem to ještě nikdy neviděla."
Podrbala jsem se ve vlasech, neschopná něco říct, tohle se ubíralo nějakým divným pokrouceným směrem.
Ne, nelíbilo se mi to.
„Upřímně, docela ráda bych tu jeho pozornost oželela," rozhodla jsem se nakonec jít s pravdou ven: „nechci vám brát iluze a sny, ale dle toho, jak na mě pan Lestrad kouká vždy, když se náhodně potkáme na chodbě, bych řekla, že mě opravdu nesnáší."
„To fakt?" Jessica se téměř zakuckala: „Proč?"
„No," zasekla jsem se přemýšlejíc, jestli mám tu pravdu přece jen říct. To, že mě nesnášel na začátku, to jsem vůbec nepochopila. To, že na mě koukal škaredě teď, po těch mých provokacích, smysl dávalo.
Jenomže ta jedna věc, kterou jsem o ženské části populace věděla už dávno.
Uměly být pěkný drbny.
„Vlastně nevím," rozhodla jsem se některá fakta prostě zamlčet.
Obě se na mě znovu nechápavě podívaly, jenom jsem nevinně mykla rameny.
„Teda, to koukám," Jess zněla pořád překvapeně: „z mého úhlu pohledu je to nejgalantnější kluk, jakýho jsem kdy potkala. Teda ovšem, když už promluví."
Těžce jsem si vzdychla.
Říkám, aspoň v něčem jsem byla výjimečná.
„Ale pořád na tebe zírá," zašeptala Beckie drze na něj koukajíc.
Perfektní.
Nejspíš kuje nějaké plány, jak mě třeba utýrá.
Možná bych měla zavolat klukům, rozloučit se.
Napsat závěť.
Do prdele.
„Je mi to jedno, ať zírá," pokusila jsem se zasmát se, nejspíš to ale vyznělo dost nuceně. Raději jsem rychle zvedla ruku a jemným tlakem na Beckienu bradu ji přiměla odvrátit od něj svůj pohled.
„Ať si dělá, co chce, mě je to zasraně jedno," snažila jsem se přesvědčit je: „nechci s ním mít nic společnýho. Může být třeba i králem vesmíru a přilehlých vesnic, vůbec mě to nezajímá."
Obě zafuněly na souhlas a teď už jenom zbývala ta nejzásadnější věc.
Přesvědčit o tom i samu sebe.
Už v tu chvíli jsem očekávala, že tohle bude naprosto šílený týden.

***

A ono to zprvu opravdu vypadalo, že jsem se se svou teorií šíleného týdne spletla.
Jak dny plynuly, všechno bylo naprosto pohodový, povedlo se mi zapsat se do kurzu pana Bunsena a ve škole se to taky více méně dalo vydržet. Jim mě přinutil koukat na nějaké černobílé komedie, čehož jsem nakonec, čehožjsem nakonec, jak jsem spadla od smíchu ze sedačky, vůbec nelitovala. A našla jsem místní knihovnu se spoustou skvělých nápadů, co číst.
Venku bylo docela hezky, konečně jsem se přinutila porozhlídnout se a trochu poznat historické centrum tohohle malého městečka. Ačkoliv mě to více tahalo do hor, které jej obklopovaly v podstatě ze všech stran, tak nějak jsem se pořád bála jít tam sama. Ne, že bych měla špatný orientační smysl...
Vlastně jo, já měla dost špatný orientační smysl.
Intenzivně jsem přemýšlela, jak přinutit někoho, aby šel se mnou, když jsem si už ve čtvrtek dělala plány na víkend. S Jimem jsem víc počítat nemohla, protože se znovu vracel do služby. Chtěl si dát na chvíli pauzu, abych v domě nezůstavala po nocích sama, ale když jsem ho ujistila, že to ve svých téměř sedmnácti letech jednou za týden zvládnu, vzal si noční na sobotu. Co nejspíš znamenalo, že celý víkend bude mimo.
Z myšlenek mě vytrhnulo pípaní mobilu, zastala jsem uprostřed chodby nechápavě zírajíc na zprávu od Joela.
Zlato, Oscar ti bude nejspíš volat, moc na něj neřvi.
Chtěla jsem mu odepsat, zeptat se, jak mám tomu chápat, když jsem najednou ucítila, že přede mnou někdo zastal. Zvedla jsem pohled od displeje, taky sebou pěkně trhla. Pod váhou zkoumavého pohledu Erica Lestrada.
Zatraceně, on po mě něco chce?
Proč přede mnou stojí?
Proč se u mě vůbec zastavil?
Přišla ta chvíle, že? Kdy mi spočítá ten minulý pátek.
Nebyla jsem schopná umlčet ty tisíce myšlenek, co se mi proháněly hlavou, jen němě koukat, jak si mě prohlížel. Co jsem ale zaregistrovat dokázala, nebyl naštvanej.
A to bylo sakra co říct.
„Najdi si jiné místo na sezení," řekl tiše: „na biochemii."
Ten jeho smyslný hlas, milióny mravenců, co ve mně vzbudil. Cítila jsem je lézt všude po mém těle, málem jsem se zachvěla. Taky mi pár vteřin trvalo zpracovat, co tovlastně zrovna pověděl.
No ano, musela jsem uznat, asi měl právo něco takového ode mě žádat, já byla ta, co si sedla k němu. Jen, abych ho provokovala.
„Dobře," přikývla jsem, i když jsem si vůbec nebyla jistá, jak to provedu. Třeba ještě bude místo u té doufám, že už zdravé holky.
Zvedl obočí, viděla jsem, že jsem ho překvapila. Nejspíš čekal hádku nebo aspoň dotahování a nevím proč, potěšilo mě to. Snad to znamenalo, doufala jsem, že si aspoň myslel, že jsem z něj nebyla úplně vedle.
Ačkoliv koukajíc to do toho děsně hezkýho obličeje...
Ne, nebylo mi všechno jedno.
Nadechl se, chtěl něco říct, telefon v mé ruce se ale rozvibroval a Oscarovo jméno upoutalo mou pozornost.
Měla jsem své priority.
Zvedla jsem ruku ve znamení, aby počkal a kupodivu, on skutečně poslechl.
„Oscare?" odpověděla jsem na hovor, raději na něj nekoukajíc: „co se děje?"
„Prdelko?" ozval se na druhý straně Oscarův příšerně provinilej hlas: „já jsem..., já..."
Rozesmála jsem se kompletně zapomínajíc na Ericovou přítomnost. Asi jen jednou v životě jsem viděla Oscara neschopného slova, vždycky měl po ruce nějaké komentáře. Pěkně perverzní komentáře.
„Cos provedl?" hned by mi bylo jasný, že má špatné svědomí.
„Ta tvoje knížka," dostal ze sebe hodně pomalu: „od toho pořád nalitého milovníka hororů..."
„Poe?" vzdychla jsem si. Vadilo mi, když si z něj dělali legraci, milovala jsem jeho tvorbu.
„Jo," byl až příliš dlouho ticho: „já..., já jsem...,"
Rozbušilo se mi srdce v neblazé předtuše, ne tohle nebylo, sakra, že to nebylo dobrý.
„Oscare, cos provedl mému Edgarovi?" ostrý tón v mém hlase jsem předstírat nemusela.
„Promiň zlato," těžce vydechl: „včera jsem se děsně opil, nalepila se na mě Amy Lee a nějak jsme skončili v zkušebně na sedačce a já..., nevšiml jsem si, že tam ta kniha je..."
Všechen kyslík z mých plic zmizl, všechen, nezůstala tam ani jedna, ani jediná zatracená molekula.
Nedokázala jsem se pořádně nadechnout, ta zuřivost, co ve mně za vteřinu narostla, mi kompletně zamlžila zdravý úsudek.
„Tys. Šoustal. Tu couru. V mé zkušebně. Na mé knížce?" sykla jsem skřípajíc zuby.
Najednou jsem měla chuť uškrtit ho.
„Zlato, promiň, hrozně moc mě to mrzí, byl jsem opilej a všechna krev z mého mozku zmizela..."
Jo, uměla jsem si představit kam.
„Oscare, promiň," přerušila jsem ho okamžitě: „musím se uklidnit, nemůžu s tebou mluvit..."
Taky, že jsem nemohla, já mu složila telefon.
„A s tebou také ne," oznámila jsem Ericovi nepřítomně. Nějak jsem měla pocit, že tam pořád stál, bylo mi to ale u prdele, zatraceně u prdele. I to, že to nejspíš všechno slyšel.
Měla jsem tlak minimálně dvě stě na sto. Nejen, že zničil první knížku, kterou jsem si koupila sama v jedenácti. Staré vydání z antikvariátu. Znala jsem každičkou její stránku, protože jsem ji četla miliónkrát, měla jsem k ní obrovský citový vztah, všichni to věděli.
On ještě přivedl tu děvku, která neváhala roztáhnout nohy před mým tehdy ještě přítelem, ačkoliv moc dobře věděla, že je se mnou.
Do naší zkušebny. Místa, které bylo svaté jen pro nás pět. Ani tři týdny poté, co jsem odjela, co jsem byla pryč. I když věděl, jak mi ti dva ublížili.
Snažila jsem se popadnout dech, snažila, jenomže ten vztek, byla jsem doopravdy nasraná a zklamaná.
A zrazená.
„Edgar Allan Poe?" vyrušila mě z myšlenek Ericova překvapená otázka: „ty ho máš ráda?"
Co?
Cože?
Přiměl mě podívat se na něj, taky, že mě vykolejila, ta náhlá změna tónu jeho hlasu. Zvědavě na mě koukal, chvíli mi to trvalo uvědomit si, že se mě na něco takového zeptal.
A možná bych mu nato i odpověděla.
Možná by se to celé zvrtlo úplně jiným směrem.
Kdybych neuviděla královnu krásy Macy, jak na konci chodby naprosto schválně vrazila do Scotche. Tak prudce, že spadl na zem a vylil na sebe všechnu kávu, co držel v kelímku v ruce.
„Ou, promiň Carle," zašveholila písklavým hláskem: „nevšimla jsem si tě."
Se smíchem ho obešla a pokračovala dál v cestě, jako by se nic nestalo, jako by do něj jen provokativně šťouchla.
Možná to byla vteřina, možná dvě, nevím.
Vzkypěla ve mně veškerá krev, bez přemýšlení jsem vystřelila jako raketa.
„Počkej!" uslyšela jsem za sebou Ericův hlas.
Jenomže já ho nevnímala, náhle jsem všechno viděla rudě.
Prohnala jsem se kolem šokovaného Scotche a vytrhla kelímek s kávou z Julianových rukou. Šílená vzteky jsem doběhla Macy, abych ji popadla za vlasy a prudce potáhla.
A možná se mi trošičku ulevilo, když se ta slepice s vřískotem sesunula na zem.
Ne, nestačilo mi to, bez váhání jsem na ni vylila celé Julianove kafe do poslední kapičky.
„Ou, ou, sakra, strašně mě to mrzí," zašveholila jsem příšerně sladce, ten afekt jsem díky své zuřivosti hrát ani nemusela. Schválně jsem zopakovala její slova: „Promiň, nevšimla jsem si tě."
„Ty mrcho," zařvala Macy neschopná se pořádně nadechnout. Nejspíš to bylo poprvé, co jí někdo někdy odporoval. „Víš vůbec, kdo jsem?"
Celý její výraz, mé nádherné dílo, dolů na zemi přede mnou. Tomu smíchu jsem se neubránila.
„Píča," věnovala jsem jí vražedný pohled: „seš sobecká, povrchní, falešná a k tomu naprosto dementní píča, co si myslí, že se všichni poserou z jejího dokonalého make-upu, gelových nehtíků a absolutně nevkusných růžových podpatků. A pokud si náhodou myslíš, že devadesát procent z téhle školy na tebe škaredě kouká, protože ti závidí, dovol, abych tě uvedla na pravou míru. Všichni tě nesnášejí."
Vykulila na mě oči pořád sedící na zemi a zalapala po vzduchu. Bylo mi jasný, že jsem ji úplně odzbrojila, že žádnou inteligentní odpověď od ni nedostanu. Snad jsem se i na malou chvíli chtěla u ní zdržet, abych viděla, jestli se rozbrečí. Nestála mi ale za to.
Ani za vteřinu mého drahocenného času.
„Drž se dál od Scotche," zasyčela jsem na rozloučenou a prodrala se přes Erica, Juliana a menší publikum za mnou zpátky k Scotchovi.
Koukal na mě s otevřenou pusou, raději jsem to ignorovala. Popadl mě za nabízenou ruku a já mu pomohla zpátky na nohy.
„Nemělas to udělat," řekl tiše, když jsem mu už u své skřínky podávala Joelovou mikinu Iron Maiden, kterou jsem tam schovávala od druhýho dne ve škole. „Bude tě nenávidět. Kvůli mně. To mě bude mrzet."
„Seru na ni," zavrčela jsem, jak jsem zabouchla dvířka.
Bylo to poprvé za posledních pět minut, co jsem byla schopná podívat se na něj, taky hned i uhnula očima, jak to byl jeho až moc zkoumavej pohled, kterým jsi mě přeměřoval.
„Koukám, že taky potřebuješ uklidnit," těžce si vzdychl.

***

Ležela jsem v trávě, vlastně ani pořádně nevím kde. Na malou chvíli mi napadlo, že jsem kompletně zešílela, když jsem si od svého úplně bláznivého parťáka vzala cigáro. Nebylajsem si jistá, jestli obsahovala jenom tabák, už jenom z toho důvodu, že jakmile se nám setkaly pohledy, oba jsme vybouchli v huronský řehot.
A nešlo to ukočírovat.
Bylo mi to ale jedno, zatraceně jedno. Protože poprvé za v podstatě už tři týdny ze mě spadnulo celé to napětí. Z Oscarovy zrady, z celého konfliktu s Macy, z mého démona. Ze stěhování, z Jima, z nových věcí, nových lidí. Že jsem se místy nemohla chovat jako doma, jako bych sem patřila.
Najednou mi bylo prostě fajn.
„Myslím, že my dva jsme byli pro sebe stvořeni," pronesl Scotch po půlhodinovém mlčení a oba jsme zase skončili svíjejíc se a plačíc od smíchu.
Návrat do školy, jo, tak ten už tak vtipný nebyl.
Teď užjsem si téměř jistá byla, že jenom tabák to nebyl. Podpořilymě v téhle teorii má docela omámena hlava a taky nemožnost vzpomenout si,kolik vyučujících hodin jsme to vlastně vynechali. Byla jsem fakt šťastná, když jsem dorazila v pořádku domů a docela dost na Scotche nadávala, když se mi povedlo usnout a vzbudit se až následující den.
Konečně přišel pátek, šla jsem do školy s vědomím, že jeden den přece nějak přežiju.
Tahle představa se ale rozplynula hned, jakmile jsem vešla do učebny biochemie a uviděla Erica sedícího v lavici, kde jsem před týdnem seděla i já. Netrvalo to dlouho, snad ani vteřinu, aby se mi propojily všechny správné dráhy v mozku. Vzpomněla jsem si na náš včerejší rozhovor a tiše zanadávala. Opravdu sprostě zaklela.
Vůbec se mi nelíbilo, s jakým pobaveným úsměvem mi ten pohled oplácel.
Ačkoliv přísně vzato, byl to úsměv.
Osvěžující oproti těm zabijáckým pohledům.
„Nemocná" holka už sousedku měla a nepoznávajíc nikoho jiného v místnosti, jsem si to přiznat musela. Byla jsem úplně v prdeli. A k tomu pořád omámena.
„Scotchi, sakra, co bylo v té cigaretě?" sedla jsem si na jeho lavici, přímo oproti němu.
„Neptej se, drahoušku, pokud to vážně nechceš vědět," řekl hrozně tajemně, hned na to se ale díkybohu rozesmál.
„Potřebuji laskavost," šla jsem okamžitě k věci: „potřebuji, aby si jeden z vás sednul vedle Erica. Aspoň dneska, než vymyslím, co dál."
„To víš, že jo, zlato," mrknul na mě Scotch, jak se postavil: „dlužím ti. Ačkoliv by mě hrozně moc zajímalo, z jakýho důvodu jsi si vedle něj vůbec sedla. Že by na tebe přišly ty sebevražedný sklony?"
Děkovala jsem všem svatým, celým nebesům, že to byla řečnická otázka, že po mě doopravdy nechtěl, abych na to odpovídala. Že mi jen se smíchem uvolnil svou židli, aby si sednul na poslední místo, kde bych teď chtěla sedět já. Byla jsem mu zavázaná za ochotu udělat to pro mě, i Julianovi, který proti tomu vůbec neprotestoval.
Hádám jsem měla naději, že aspoň někdo se mnou sedět chtěl.
I přes téměř třináctihodinový spánek jsem se na svou postel těšila jako malé dítě, kráčejíc po vyučování chodbou pryč z téhle budovy. Zůstavalo mi jen pár metrů, co mě dělilo ode dveří, od parkoviště, od mého auta, od zasrané svobody, když se za mnou ozval úlisný hlas.
„Přesně tebe hledám."
Obrátila jsem se, jen abych se ocitla tváří v tvář Gaveovi.
Dobře.
Už dlouho jsem nikomu koule nenakopala.
Byl očividně naštvanej, koukal na mě způsobem, že jsem si nebyla jistá, jestli mě chce svlíknout anebo mě praštit. Vyrazil ke mně jako býk na červenou nutíc mě mimovolně couvnout.
„Co chceš?" zavrčela jsem na něj. V tu chvíli představoval všechno, co mě dělilo od mé postele, vůbec jsem neměla chuť vybavovat se s ním.
„Naučit tě úcty," zavrčel proti mýmu obličeji.
Z hrudi se mi vydral smích, hned na to jsem ale ztuhla.
Ten kretén mě rukama úplně oblapil, přibil k něčemu tvrdému za mnou a opřel si nohu o mé kolena, abych ho nemohla kopnout znovu. Aspoň, že se uměl poučit, jenomže já jsem se teď ocitla v pasti. Už jen z toho, jak se na mě tisknul, mi pomalu docvaklo, že nemám šanci ho přeprat.
„Vypadni ode mě," pokusila jsem se ho odtlačit a odklonila od něj svůj obličej, jak jsem na něm ucítila jeho zrychlený dech.
Nebylo mi všechno jedno. Nemohla jsem se bránit a pod jeho sílou ani pořádně dýchat. A on se ke mně pomalu přibližoval.
„Mám lepší nápad," řekl tlumeně nechávajíc mě zachvět se znechucením, co mnou okamžitě projelo.
Pořád jsem se pokoušela vykroutit se zpod jeho rukou, jenomže on mě jen o to pevněji sevřel, až to zabolelo. S hrůzou jsem se snažila vymyslet, co mám dělat očekávajíc, že mě políbí.
A zničehonic zmizel.
Ležel tak pět metrů ode mě a s rozšířenýma očima koukal na kluka, co mě zachránil.
Vlastně.
Já také.
Stál přede mnou.
Můj démon osobně.
I když jsem vůbec netušila, kdy se tam objevil, odkud přišel, byla jsem si naprosto jistá, že jen jednoduše popadl Gavea za kapuci a odhodil ho jako hadrovou panenku. Jako by vážil pět kilo.
A z pohledu, který mu věnoval, jsem měla strach i já.
Zatraceně, co se to děje?
„Myslel jsem, že jsem se vyjádřil dost jasně, Gave," z jeho zavrčení se mi rozlezl mráz po zádech: „velice nerad se opakuji."
Nemohlajsem uvěřit vlastním očím, ne když se Gave jenom zvedl. Zamumlal něco jakopromiň, na víc se nezmohl, jenom se rychle rozběhl ke vchodovým dveřím.
A já teď zůstala sama.
S klukem, který mě nesnášel.
S klukem, který mě právě zachránil.
Netušila jsem, jak se mám zachovat, mé bušící srdce mi moc nepomáhalo uklidnit se. Čekala jsem, že něco udělá, třebaže převezme Gaveovo místo. Nejspíš se nerad dělil o své kořisti.
Jenomže on se na mě jen podíval, na tři kratičké vteřiny do mě zabodl svůj uhrančivej pohled a pak se obrátil. Prostě odcházel.
Opsat, jak vykolejená jsem byla? Ne, nejde to.
„Hej!" zařvala jsem na něj, jak se mi povedlo aspoň trochu se vzpamatovat.
Zastavil, stejně se ale na mě podíval jen přes rameno.
„Nebudu tě v pondělí hledat po celé škole," hlesla jsem tiše: „takže ti to říkám hned."
Na vteřinu jsem se zasekla, sbírajíc své myšlenky, pak jsem jen tiše vydechla: „Děkuji."
Nic.
Ani slovo.
Neobtěžoval se ohlédnout se, nezdržoval se vysvětlováním, proč to pro mě vlastně udělal. Nepromluvil vůbec.
Jenom prohloubil mou zmatenost, vůbec jsem netušila, co jsem si o tom měla myslet, jak jsem ho pozorovala pomalu kráčet chodbou pryč.