„Tak to zkuste znovu, pomaleji."

„Jmenuji se Thomas Murphy. Byl jsem svědkem vraždy. Byl jsem členem Maze Denver, pak jsem odešel do ZLOSINu. Hledal jsem lék, abych uzdravil svého přítele. Zabili ho. Hledal jsem vraha. Nenašel. Zbláznil jsem se."

Thomas seděl v křesle v docela útulné místnosti. Nevnímal však pohodlí, nebyl schopen registrovat ani to, že mu doktor Hans - tak mu měl říkat - dal za záda polštář, aby tolik nenamáhal namoženou páteř a zpřelámaná žebra.

Nebylo to jeho první sezení. Byl zde už tolikrát, že to přestal počítat. Pokaždé to začínalo stejně - pozdravili se podáním ruky, doktor Hans ho vyzval, aby se posadil, pak začalo tohle divadlo, kdy dokola opakoval informace, u nichž si byl stoprocentně jistý. Což - podle jeho okolí - bylo jen pár základních osobních údajů.

Svět kolem něj žil s domněním, že se zbláznil. Minho, který ho celý rok hlídal, aby neudělal nějakou pitomost, k němu přestal chodit. Údajně nepovažoval za důležité, aby u něj byl dvanáct hodin denně - a Thomas to chápal. Musel se dostat zpátky do formy, než začne další sezóna.

„Zbláznil jste se," zopakoval po něm doktor a poklepal tužkou na složku s papírem, jež si spokojeně hověla v jeho klíně.

„To tvrdíte vy," dodal na obranu.

„Pak to asi bude pravda, nemyslíte?"

Neměl ho rád. Nelíbilo se mu, že s ním skutečně jednal jako s bláznem - občas i hůř, jako by byl malé dítě, co udělalo něco špatného. Navíc si ho ani nevybral sám, poslali ho sem, protože se jeho „vezmu to do vlastních rukou" vymklo z kontroly.

Za ten rok, co sem musel chodit, se naučil, že odporovat nemá smysl. Nikdy si nedokázal vydupat vlastní názor, nikdy neprosadil svou. Proto na jeho poznámku nic nenamítl. Pouze sebou zavrtěl, aby se usadil pohodlněji, a poklepal si prstem na koutek úst.

Bylo mu jedno, co doktor Hans říkal. Ačkoli mu sezení pomáhalo se vracet zpátky do minulosti i jinak než jen sny, nenáviděl celý svět - snad i ten sobecký vesmír - za to, že ho nechali, aby se takhle trápil každý čtvrtek a úterý odpoledne.

„Tak to zkusíme znovu. Proč jste zapálil kancelář svého kolegy?"

Thomas ho propálil pohledem. Ten daný řád ho štval. Doktor Hans se snažil být milý, tím bylo horší a mnohem těžší si pod ním představit někoho, na koho by mohl soustředit všechnu zlobu a nenávist. Ale v takových chvílích, kdy se ptal na podobné otázky, to šlo samo.

„Byla to nehoda," odsekl.

„Proč vám to nevěřím?"

Nenáviděl, jak se mu nad rty hýbal ten hustý knír, když mluvil. Ta šedá, která v sobě sem tam měla i trochu původní brunet, se mu spojila s nepříjemným pocitem stísněnosti. Občas se cítil, jako by ho měl každou chvíli začít mučit.

„Protože tomu nechcete věřit," odvětil po chvilce vzdorného mlčení. „Vy prostě chcete diagnostikovat, že mi přeskočilo, abyste dostal peníze, co vám za léčbu nabídli. Ale podle všeho jsem ztracený případ, že?"

Doktor se předklonil ve svém křesle a opřel si suchý loket o koleno. Široký rukáv košile mu poskytl možnost se podívat na to, jak se chlupy v podpaží kroutily. Ačkoli to nebyl zrovna příjemný pohled, musel uznat, že se o sebe staral docela dobře - na to, že je doktor, samozřejmě.

„Žádný případ není ztracený," prohlásil a ukázal na Thomase hrotem své tužky, kterou očividně už nějakou dobu nestrouhal, protože měla hrot širší a okolní dřevo bylo černé od tuhy.

„Lépe bych to neřekl," vrátil mu se spokojeným úšklebkem.

Dostával ho přesně tam, kde ho chtěl mít. Byl jako pes v koutě - zahnaný, ale rozhodně ne bezbranný. Hodlal použít všechny své zbraně, aby dosáhl svého.

„Thomasi," řekl Hans s povzdechem a sundal si brýle s tenkými obroučkami z nosu. „Uvědomujete si, že jste tady na žádost policie? Doporučoval bych vám, abyste spolupracoval a konečně si to přiznal. Vy jste duševně nemocný."

„Newt tvrdil něco jiného," namítl a po doktorově vzoru si opřel loket o stehno.

„Mluvíte o Newtonovi Hayesovi, ročník devadesát? Nebo o tom smyšleném, který vám údajně radí, ke komu se vloupat příště?"

„Je skutečný. Vy jen nechcete uznat, že mám pravdu," zasyčel.

Pomalu ztrácel trpělivost. Ten Thomas, který by dokázal s cizím - dobře, doktor Hans už tolik cizí není, viděl ho popíjet čaj - člověkem jednat v klidu a slušně, byl dávno pryč. Po Newtově smrti se z něj stal zatrpklý skoro třicátník, co si jen zasukuje prsty do uzlu a už by vzteky rozbil cokoli, co mu přijde pod ruku.

Měl toho dost. Že se snažil pošlapat jeho osobnost, mu nevadilo tolik, jako když špinil Newta. To si nesměl dovolit nikdo.

„Newton Hayes je dva roky mrtvý, Thomasi. Měl byste se s tím už smířit, než někomu svým iracionálním chováním ublížíte," pokračoval Hans podobně klidně jako doposud a opřel se zpátky do křesla. „Vy nejste ztracený případ. Jen nevíte, jak se s tím srovnat."

„Musím si vzpomenout," vyhrkl ihned. „Už vím, že ty vraždy mají souvislost."

„A byly to skutečně vraždy?"

„On by se sám nezabil!" vyjel po něm.

Ani si nevšiml, že by se zvedal z křesla. Nestačil si uvědomit, co dělá, a už stál u doktora a výhružně na něj ukazoval prstem. Nezastavil se. Tohle bylo jeho nové já, nezvladatelný údajný psychopat.

„Newt by mě neopustil," dodal se zavrčením.

„Newton Hayes byl podle všeho rozumný muž. Je více než pravděpodobné, že pro vás nechtěl být břemenem navíc."

Břemenem navíc? Bože, kdybych za to nedostal naflákáno, rozbil bych mu -

„A ten dopis? Copak vás to nepřesvědčilo?"

Zaťal ruce v pěsti. Jak se opovážil na něj vytahovat tohle? O dopise věděl jen proto, že mu policie musela prohledat dům, aby vrátila ukradené dokumenty majitelům.

„Napsal to v době, kdy si nebyl jistý, jestli to přežije." Byl překvapený, jak klidný jeho hlas byl. „Nedal mi ho. Ten dopis jsem našel. Nic to nedokazuje."

„Ale svěřuje se v něm, že kdyby byl na obtíž, nechce být ten, kdo všechny táhne ke dnu. Doslova tam stojí, že si přeje, abyste ho zabil."

Stáhl prst zpátky k sobě a zacouval do křesla. Kdyby na něj neměli takovou bombu, už by tady dávno skončil s tím, že by donutil doktora, aby přiznal, že jsou blázni všichni okolo.

Litoval toho, že si nemohl dovolit mu jednu vrazit. Vztek jím cloumal, škubal tím tělem plným modřin, popálenin a řezných ran. Naučil se vydržet mnoho druhů bolesti, ale s tou psychickou měl stále problémy.

„Pokud o to opravdu stojíte, můžeme se podívat do vašich vzpomínek a najít tu, která by vám dokázala, že se celou dobu mýlíte," řekl doktor, když se Thomas usadil zpět do křesla, a poklepal si hrotem tužky na koutek.

Měl sto chutí mu tu tužku sebrat a zlomit ji na tolik kousků, že by k jejímu spravení nefungovala ani lepící páska. Ale udržel se. Ještě se nehněval dostatečně. Ještě to mohl slušně ovládat.

Ovšem doktorova nabídka zněla lákavě. Sám se pokoušel putovat skrze vzpomínky, ale nedokázal je sestavit tak, jak šly po sobě. Doktor sice nebyl jeden z nejpříjemnějších a nejvlídnějších lidí na planetě, ale dělal svou práci dobře. A jen hlupák by odmítl.

Ale byl připraven? Celé dva roky promarnil tím, že hledal jakýkoli důkaz o tom, že všechny tři případy byly vražda - co víc, prací jen jednoho vraha. Našel jen dva dokumenty, které by mohly být užitečné - záznamy z Racheliny a Newtovy pitvy. Vrah si nejspíš nedal moc velkou práci s tím, aby to vypadalo nenápadně. Obyčejný člověk by v tom podobnost nenašel, ale Thomas znal lidská těla dost dobře na to, aby poznal, co není v pořádku.

Což byl další problém. Tereza je možná geniální - svým způsobem -, ale nikdy se nevěnovala tělu tolik jako duši. Další v pořadí, kdo by mu mohl věřit, byli Jeff s Clintem, ale ti nechtěli o nějaké vraždě ani slyšet. A Aris? Ten s ním nesouhlasil už z principu.

Na vše zůstal sám. Doma - když se mu to náhodou poštěstilo a nebyl na nějaké misi pro získání důkazů - zkoušel různé metody očištění, aby vzpomínky získal zpátky. Počínaje meditací, konče návštěvou šarlatánky s koulí pokoušel své štěstí i trpělivost. Ano, podařilo se mu získat alespoň část, ale byly tak náhodně proházené, že z nich byl zmatený ještě více.

Jeho vlastní hlava ho zrazovala. Sotva si dokázal vzpomenout na to, jak se prameny zralé slámy leskly v záři letního slunce, jak se ty tváře, věčně červené od pohlazení paprsků a teplého vánku, zakulacovaly, kdykoli se koutky úst vytáhly do nejkrásnějšího úsměvu, jaký měl tu šanci vidět.

Pamatoval si, jaký byl, ale některé detaily toho, jak vypadal, mu unikaly. Pamatoval si na to, že měl oči jako orosené záhnědy - čekající jen na to, až někdo setře tu neposlušnou slzu a udělá obličej opět půvabným mistrovským dílem nejlepšího sochaře na světě. Nepřeháněl, jeho představa se spojila se sny a on ho viděl v úplně jiném světle. Přemýšlel, jestli to takhle cítil i před tím, než si zablokoval vzpomínky.

Newt za to všechno stál. Jediná vzpomínka, v níž by figuroval, aby ho pozvedla do nebes. A pokud se jim podaří získat další a poskládat je tak, aby to celkově dávalo smysl, bude nejen rád, ale možná i povyskočí radostí.

„Thomasi?"

Jeho hlas ho vrátil zpět do reality.

„Ano. Chci se podívat do svých vzpomínek," odpověděl a podíval se na své prsty, které mimoděk sevřel v pěsti. „Pokud existuje možnost, jak vraha odhalit a najít, je to tohle."

„Dobrá tedy. Teď od vás potřebuji, abyste mi popsal co nejpodrobněji den, kdy jste ho viděl poprvé. Pokud se vám nepodaří si vzpomenout na jádro, soustřeďte se na detaily okolo. Mohli bychom se k jádru dostat později."

Thomas přikývl. Konečně dostal možnost dokázat, že má pravdu. A smí se vrátit do doby, kdy nebyl žádný novoroční večírek, žádné ultimátum, které by mu omezilo čas s ním strávený.