„Nebylo to tak špatný. Na bažanta,“ poznamenal Minho.

Thomas už ho pomalu přestával vnímat. Tuto větu zopakoval tolikrát, až se bál, že to taky bude to jediné, co od něj uslyší. Ale naštěstí nešli sami dva – hned u autobusové zastávky se k nim připojil Newt.

Byl za jeho společnost vděčný. Sice se na něj stále nemohl podívat bez toho, aby myslel na to, jak si před jeho očima rozbil nos,  ale i tak uvítal, že se do konverzace zapojil někdo jiný než Minho a jeho jedna jediná fráze.

„Nic si z toho nedělej, Tommy,“ poznamenal blonďák a zkřivil rty do úšklebku. „To bys měl vidět, jak dopadla tady princezna, když měla běhat poprvé.“

„Já… to vlastně… nevím, jestli…“

„Koktáš jak zamilovanej osel.“

Nemusel hádat, kdo to řekl. I kdyby nepoznal Minhův pisklavý, přesto hluboký hlas, vytušil by, že takhle špatná přirovnání by Newt nepoužil.

„Jen ho nech, ať se vymáčkne. Ještě z tebe bude mít trauma, frasáku,“ prohlásil Newt a položil oběma dlaně na ramena. „Chtěl jsi něco říct?“

Thomas věděl, že je ta otázka směřovaná na něj. Ale nevnímal slova. Jakmile poměrně velká dlaň skončila na jeho rameni, nedokázal myslet na nic jiného než na to teplo, které z ní sálalo. Že je nejspíš stále pokrytá potem.

Otevřel naprázdno ústa. Nebylo snadné se ovládat, když byl myslí úplně mimo. Jen doufal, že si toho ani jeden z nich nevšimne. A upřímně, nebyl si jistý, jestli by byla horší Minhova reakce, nebo ta Newtova, až by to zjistili.

Nakonec zavrtěl hlavou. Ať už chtěl říct cokoli, bylo to pryč. Všechny myšlenky, které se toho týkaly, se rozplynuly jako pára nad hrncem.

„Tak fajn, frasáci,“ ozval se po chvíli Newt.

Trvalo několik sekund, než Thomasovi došlo, že někdo promluvil. A ještě déle si uvědomit, že to byl Newt.

„Tady se s váma rozloučím. Sonya si musí kousat nehty strachy.“

„Kdybych mohl k vám, mohla by kousat něco jinýho,“ navrhl Minho.

Jeho návrh byl zamítnut už v zárodku. Asiat se nestačil obhájit, nemohl říct jediné slovo na obranu. Newtův intenzivní pohled z očí do očí, jímž ho propaloval, mu vysušil hrdlo do podoby Saharské pouště.

Thomas by měl být jediný, kdo se dobře baví. Kdyby se věnoval dvěma novým přátelům. Ale jeho pozornost si získala skupinka děvčat, která si to vykračovala po chodníku tak, že se na něj nikdo jiný nevešel.

Nebyly zajímavější než narcistický běžec a jeho rychlejší a milejší kolega. Ale byly tak hlasité, že nešlo si jich nevšímat. A když už konečně jedna z nich ztichla, spustily dvě další – za doprovodu falešného uchechtávání a klapání podpatků.

Thomas dodnes nechápal, proč si ženy podpatky ničí nohy. On by taky nevylezl na chůdy, kdyby chtěl být vyšší než Tereza. Stačilo mu, že se občas posadila do tramvaje na poslední volné místo a on u ní mohl stát. Sice ho pak bolela paže z toho, jak ji musel natahovat, ale ten pocit, že byl alespoň na pár minut vyšší než ona, byl k nezaplacení.

Mírně se zamračil. Žil s vědomím, že to pomáhá očím zaostřit. To mu kdysi nakecal Aris – zrovna v ten den, kdy mu omylem rozsedl brýle.

Některé z nich poznával. Tu dívku s divokými vlasy, jež nedokázala zkrotit ani takovým množstvím gelu, že by jí Minho mohl závidět, by si nespletl s žádnou jinou. Mezi vysokými štíhlými panenkami byla jako jediná s více mužskou postavou.

Thomasovi se nikdy moc nelíbila. Neměla ty křivky, po nichž by mohli pokukovat další spolužáci, dokonce i její hlas byl poměrně hrubý. Chování dokázala krotit, malovat se neuměla, ale podle Tereziných slov je opravdu žena. A Tereze věřil, ona měla přístup na dámské toalety.

Nemohl si nevšimnout, že snědší pihovatý nos zakrývalo takové množství mejkapu, že by vystačil pro celou pětici – a ani tak neskryl to, co měl. Linky přesahovaly pro ně vyhraněný prostor tak, že to z dálky poznalo i nezkušené oko, a rudá rtěnka jí ubírala na ženskosti – a zároveň jí přidávala roky navíc.

Nechápal, proč se snažila zakrýt svou přirozenou divokost standardní maskou. Možná se nelíbila klukům jeho věku, ale ošklivá taky nebyla. A hlavně v sobě měla určitou jiskru – jakési vnitřní kouzlo –, která lákala dívky z okolí.

Tereza se mu párkrát svěřila s tím, že na ni Harriet koukala podezřele dlouho, když si vymývala špínu ze záchodového prkýnka v umyvadle. Thomasovi by to k ní i pasovalo – byla přesně ten typ, kterou by odhadl na závistivou divoženku.

Ostatní se ztrácely. Byly si tak podobné, že v kontrastu s nimi vypadala Harriet jako přirozený pupínek na čele. Nebo znaménko, opravdu ošklivá nebyla.

Dlouho si je prohlížet nemohl. Ani netušil, kolik času jim obětoval – a hlavně jak dlouho na něj Minho s Newtem mluvili.

Zatřepal hlavou. Nepomáhalo to, ale vsugerovával si tak pocit, že si urovnává myšlenky.

Už se chtěl omluvit za to, že se dostal myslí mimo tělo dál, než plánoval, když vtom se musel zarazit. Newt s Minhem mu vůbec nevěnovali pozornost.

Byli zabraní do rozhovoru – který se z téma neošahávej mi sestru dostal až ke včerejšímu hokejovému zápasu, u nějž, jak vytušil, každý fandil jinému týmu – tak moc, že si nevšimli, že se Thomas věnoval tichému obdivu hlasitých nabarvených fúrií.

Cítil potřebu je varovat. Nebo alespoň Newta, Minha stále moc v lásce neměl a vlastně by rád viděl, jak by se choval na území, kam přišly vládnout ženy. Ale neudělal to. Jedna část uvnitř něj chtěla, aby se i on stal součástí obdivu davu.

„Park a Hayes,“ ozvala se docela hezká bruneta.

Thomas ji neznal, ale pamatoval si, že mu Rachel říkala, že se jmenuje Rose. A že je falešnější než její poprsí, které si údajně vycpává ponožkami. Musel se pochválit za to, že alespoň něco mu v hlavě zůstalo.

„Rozmarýnek,“ vrátil jí Minho.

Mohl očekávat, že si na ně otevře hubu.

Vůdkyně smečky, jak se jí rozhodl říkat, se koketně uchechtla a natočila si na prst pramen dlouhých vlnitých vlasů. Ten pohyb znal. Byl to trik, jak dostat ty snadno ovladatelné do kolen.

Měla smůlu, Thomas už na kolenou dneska byl. A neskončil jen u toho.

Mimoděk si promnul nos, když si na to vzpomněl. Na ošetřovně ho několikrát uklidňovali, že zlomené to není – ale bylo by lepší to mít zafixované. Byl za to vděčný, ale na druhou stranu… nedokázal se na sebe podívat do zrcadla.

„A kdo je ten nový?“ zajímala se vůdkyně smečky.

Ne, přesněji by je definovalo hejno.

„Murphy,“ odpověděl Asiat za něj.

„Jako ten vědec, co vynalezl ty zákony?“ přidala se další ze skupinky.

Už se chystal něco říct. Chtěl namítat, že si ho s někým spletla, ale… Rachel i Tereza mu daly několik lekcí a pouček o tom, jak by se ženami jednat neměl.

Číslo jedna: Ona má vždy pravdu. A když ne, překruť realitu, aby ji měla.

Nebylo to doslovné znění. Na to si vzpomenout nedokázal. Ale poselství pochopil.

„A-ano,“ vykoktal.

Svůj vlastní hlas neslyšel tak dlouho, že ho zprvu nepoznával. Až pak mu došlo, že ústa otevřel naprázdno – a že to nebyl on, kdo zdráhavě odpověděl.

Newt stál vedle něj a zubil se od ucha k uchu tak falešně, že by mu mohlo Rosino falešné poprsí závidět.

Podíval se na něj. Byl rád, že to za něj převzal on a ne Minho. Nebyl si jistý, jestli by mu Minho nezajistil rande s jednou z nich. Nebo hůř – se všemi.

Jeho nový kamarád mu pohled oplatil. Thomas netušil, co přesně bylo na těch čokoládových duhovkách jiné, ale pochopil, že se mu pokouší něco sdělit. Jen nedokázal přijít na to, co to je.

Byl první, kdo spojení přerušil. Věděl, že kdyby se díval jen o chvilku déle, bylo by těžší zrak odtrhnout. Hlavně když v jeho očích nalézal stopy pochopení, lítosti a čehosi, co by přirovnal k mateřské něze.

„Ale moc se o něj neperte, dámy. Tommy je totiž zadanej,“ dodal blonďák.

Dlouho mu odpoutání pozornosti nevydrželo. Jakmile zaslechl Newtova slova, musel se na něj podívat. Litoval toho, že teď se v zrcadle neviděl. Možná by se sobě zasmál.

„Je?“ zajímal se Minho.

„No jistě,“ přitakal Hayes okamžitě, aby o něm nikdo nepochyboval, a objal Thomase kolem ramen. „Můžete o dům dál.“

„Škoda,“ zamumlala Rose zklamaně. „Těšily jsme se, že s náma půjdete trsnout.“

„Je mi líto, ale –“

„Rádi půjdem,“ přerušil ho Park, který si to volným krokem vykračoval ke skupince.

Thomas v něm v ten moment viděl jen další slepici. Mohl mít o dvě vejce víc než ostatní z hejna, ale stále mezi ně zapadal.

Asiat objal první dívku, u níž se objevil, kolem pasu, druhou svlékal pohledem. Nemusel být telepat, aby mu došlo, že neměl zájem o tanec.

„Jak myslíš. Já nejdu,“ prohlásil Newt a založil paže na prsou. „Zítra píšem test z eko. A já opravdu potřebuju projít.“

„Guty, šprťáku. Ale přijdeš o veškerou zábavu.“

„Pojď s náma,“ lákala ho zrzka.

Aż teprve nyní si všiml, že zrzavé z nich byly dvě. A byly si podezřele podobné i za denního světla a bez tuny mejkapu.

„Vědec může taky,“ pobízela je ta druhá.

Newt propálil kamaráda pohledem. Světlé obočí stáhl k očím tak, že jeho obličej vypadal více orientálně než ten Minhův. Poměrně široké ústí nosu nakrčil, až vynikla ta malá bambulka, které by si člověk obyčejně ani nevšiml.

Thomas se prudce nadechl. Neuvědomoval si, že by to udělal. Věděl jen to, že pokud nechce vidět, jak Minho dostane napráskáno, měl by zasáhnout.

„My už vlastně plány máme,“ vyslovil první blbost, která ho napadla.

Nedokázal uvěřit svým uším. Byl si vědom toho, že je neschopný a impulzivní, kdykoli dojde na rychlá rozhodnutí. A nikdy proti tomu nebyl imunní.

„Přesně tak. Někdo by Tommymu měl ukázat, kde jsou tady nejlepší bary. Ten grind zatím nebyl ani v jednom, tak… by měl začít na něčem slabším,“ přidal se k němu Newt.

„Má pravdu,“ přitakal Thomas a mávl rukou před sebou. „Už bychom měli jít, nechci se na pokoj vrátit pozdě v noci. Gally mě zabije, pokud rozsvítím.“

„To je škoda,“ zakňučela Rose a vyšpulila růžové rty. „Ale tak snad příště.“

„Příště nebudeme váhat,“ vrátil jí Newt a opět se usmál od ucha k uchu.

Dívky ten sarkasmus nepoznaly – nebo to alespoň nedaly najevo. Otočily se na podpatcích, urovnaly si sukně, které byly tak krátké, až to přímo vyzívalo k tomu, aby jim holé nohy zabalil do alobalu.

„Jde se trsat!“ zvolal Minho, aby informoval celou ulici, a zvedl paži nad hlavu.

Hejno se k němu přidalo s pisklavým jásotem. Do vzduchu vyletělo přesně sedm paží – Harriet je zvedla obě. 

Zmizeli poměrně rychle na to, jak se některé z nich motaly. Odhadoval, že si musely přihnout ještě předtím, než je vůbec potkaly. Nebo to bylo součástí rituálu – a zbytek patřil tomu, jak se správně pomazat tak, aby mohli vínem rituál zakončit.

Jakmile byli pryč, Newt stáhl ruku zpátky k sobě.

„Omlouvám se za něj. Je kapánek… divočejší, když vidí sukně,“ řekl tak tiše, že to Thomas sotva slyšel.

„Všiml jsem si,“ přitakal a otočil se na něj. „Děkuju, že… jsi mě kryl.“

„Nás,“ opravil ho a zkroutil rty do úšklebku. „S těmahle neztrácej čas. Jsou… no… jdou hlavně po prvních v žebříčku popularity, abych to vyjádřil správně. Jsou horší než hyeny.“

„Harriet nevypadala tak špatně.“

„Harriet je v pohodě. Je jen zoufalá. No… ale která není, že? Blíží se ples a holky se chtějí zalíbit. Já bych některou z nich i pozval, ale…“

„Chápu.“

Nechápal, ale bylo dobré to říct.

„No… tak ještě jednou děkuju, Tommy,“ prolomil krátké ticho a usmál se na něj.

„Za co? Nic jsem neudělal,“ namítl.

„Rozesmál jsi mě,“ poradil mu Newt a skryl ruce do kapes. „No… tak… se zase uvidíme pozítří?“

„J-jo,“ vykoktal.

Cítil, že opět rudne. Představa, že se zase setkají, příjemně hřála. Možná měl naději na dalšího dobrého kamaráda. A třeba mnohem lepšího, než jaký je Aris.

„Dobrou, Tommy,“ rozloučil se s ním a vyšel k malému domku.

„Dobrou, Newte.“

To jméno z jeho rtů znělo úplně jinak. Líbilo se mu. Nutilo ho se usmívat od ucha k uchu, ačkoli věděl, že ho na pokoj čeká dlouhá cesta.

Dobrou, kamaráde.