Krev zbarvovala křišťálově čistou vodu, která vytékala z kohoutku tak pomalu, že než se krev zastavila, ani nestačila naplnit umyvadlo.

Newt u něj stál, držel mu bradu, aby zuby necvakal, volnou rukou mu umýval zaschlou krev ze rtů a brady, kam stékala, když šli ke koupelně. Měl podezření, že za sebou nechal krvavou cestičku.

„Nešij sebou,“ zamumlal blonďák, jakmile sebou znovu škubl.

Štípalo to. Sice to nebylo tak příšerné jako působení vlastních slin, ale i ta ledová voda měla na ranky účinek. A Thomasovi se nelíbila jediná sekunda, kdy mu chlapec proplachoval ústa, jako by byl u zubaře.

Ale na druhou stranu se mu líbilo, že se o něj zajímal. Tu malinkatou část jeho samotného neskutečně těšilo, že se stal Newtovým středem pozornosti. Ale zbytek, který přemýšlel vcelku racionálně – i vzhledem k tomu, že teď nebyl schopen myslet skoro vůbec –, mu napovídal, že kdyby se neporanil, ani by se o něj nezajímal.

Mohlo uběhnout pět minut, hodina, ale klidně jen pár sekund a on by to nepoznal. Nevnímal, jak plynul čas. Sotva dokázal postřehnout, že ty ledové doteky studených dlouhých prstů zmizely.

„Už by to mělo být dobrý,“ řekl Newt o něco klidněji.

Thomas se otočil za jeho hlasem. Všiml si, že se přesunul k druhému umyvadlu, kde si smýval Thomasovu krev z rukou. Vypadal u toho soustředěně, přesto si všímal toho známého odlesku v čokoládově hnědých očích – jemu se leskly podobně, když byl myslí mimo tělo.

Pousmál se. Sledovat blonďáka, jak pokyvuje hlavou do rytmu jemu neznámé písně, bylo jako si odškrtnout důležitý bod programu. Líbilo se mu, že vlasy barvy zralé slámy, kterou někdo pokapal rosou, poskakovaly společně s každým dalším pohybem.

„Bolí to ještě?“ zajímal se.

Ani se na něj nepodíval. Dál sledoval své prsty, jako by to bylo to nejzajímavější ve vesmíru. A Thomas to chápal, taky z nich nedokázal odrhnout zrak.

Zavrtěl hlavou. Jakmile mu došlo, že ho nevidí, odpověděl slovně:

„Ne.“

„To nezní moc přesvědčivě,“ namítl Newt a natočil hlavu k levému rameni.

V tu chvíli, kdy ho probodl pohled těch tmavých očí, strnul v pohybu. Až v ten moment si uvědomil, že si prstem tiskl spodní ret, na němž se objevila kapička krve.

„V pohodě,“ zahuhlal tmavovlasý mladík a vytáhl levý koutek do pokřiveného úsměvu.

„To nedělej,“ upozornil ho a prstem mu opatrně vytáhl i ten druhý. „Říká se, že ti to tak zůstane.“

A Thomas si to moudro vzal k srdci. Sice věděl, že je to hloupost, že se to říká jen dětem, které jsou stále školou povinné a neschopné si samy utřít nos a mnohem problémovější části těla, ale od Newta to znělo jinak. Trochu jako od mámy, ale přitom měl pocit, že už z principu by ho poslechnout chtěl.

Newton Hayes v něm vzbuzoval respekt. Dokázal si představit, že by velel nějaké skupině, že by ji vedl. Věděl, že po intelektuální stránce by ho kdejaký velitel předčil, ale co se velitelských schopností týkalo, patřil mezi špičku.

„Měli bychom se vrátit. Minho už určitě blbne, frasák,“ prolomil to krátké ticho blonďák a stáhl mokré ruce zpátky.

Jakmile si je usušil do sportovního úboru – který obsahoval tílko, mikinu, jež byla dvakrát větší než on, a tříčtvrťáky, do nichž by se taky vešel ještě dvakrát –, sáhl do kapsy mikiny a podal Thomasovi kapesník.

„Drž si to. Dneska budeš na lavici. S tímhle tě nenechám běhat.“

Thomas neodporoval. Vzal si od něj kapesník a přitiskl si ho ke rtům. Uvítal, že nebyl papírový. Nesnesl ten materiál, nemohl ho ani uchopit do prstů. Ale na druhou stranu doufal, že –“

„Je čistej, neboj,“ dodal Newt, než se Thomas stačil zeptat.

Usmíval se. Stále mu hodně připomínal mámu – ačkoli si na tu svoji vůbec nepamatoval, ale z filmů a seriálů vytušil, že má vypadat přesně takhle.

Pak ho objal kolem ramen, opatrně ho podepřel pod loktem, aby ho nenapadlo omdlít, a popostrčil, aby šel ke dveřím.

Netušil, jestli nohy střídal automaticky, nebo jestli k tomu dostaly rozkaz. Důležité bylo jen to, že když vyšli ven na světlo, musel si volnou rukou zakrýt oči, aby vůbec něco viděl. Newt stáhl obočí k očím tak nízko, že trochu připomínal šikmoočka.

„Tak tady jste, grindi,“ zvolal Minho, který zrovna dobíhal bůhví kolikáté kolečko.

„Tady Tommy toho v sobě má víc, než se dá,“ prohlásil druhý běžec.

„Doufám, že myslíš elán a energii.“

Newt ani nemusel odpovídat. Červený flíček, který prosákl skrze látku kapesníku, jako dostatečná odpověď stačil.

„Dneska bude sledovat,“ řekl nakonec a poplácal Thomase po rameni. „A hlídat nám věci.“

„Basketbalisti jsou takoví frasáci.“

Těkal mezi nima očima. Chlapci se bavili o dalších, kteří chodívali na hřiště – nejdéle se věnovali právě basketbalistům a fotbalistům. Ti jim údajně kradli jak mikiny, tak i vybavení, které si náhodou dotáhli.

Podle jejich rozhořčení poznal, že se to opakovalo. Newt stále více připomínal naštvanou lasičku, Minho sopku, která měla každou chvíli vybuchnout. Ale naštěstí se dříve zkrotili sami, než stihl zakročit.

„Dobrej nápad, princezno. Odveď ho k věcem. Ale pokud mi bude sahat na tašku, ať si mě nepřeje,“ řekl Minho, když se jiskry mezi nimi uklidnily.

Newt na odpověď jen přikývl. Thomas si všiml i toho, že obrátil oči v sloup. Netušil, jestli to bylo tou poznámkou, nebo oslovením, jaké asiat použil.

Opět mu zatlačil na záda, aby se dal do kroku. Ani tentokrát se na odpor nezmohl – ani kdyby ho táhl kdokoli jiný než Newt. Chápal, že je vyřazen z provozu, alespoň na tento trénink. A pokud získá odvahu dorazit na další, vynahradí si to.

Usadil ho na lavici pod stříškou. Tu si běžci vyprosili u senátu – jehož členem byl i Newt a Albert byl jeho dobrý přítel, takže se nebylo čemu divit – minulý rok, když se spustil liják a oni nestihli doběhnout do budovy.

Ale musel uznat, že to rozhodně je praktické. A pomáhá to i proti tomu otravnému světlu, které mu prosvítalo i skrze oční víčka.

„Když už zůstaneš sedět, aspoň sleduj techniky. A zkontroluj, jestli Minho nepodvádí. Ten frasák chce být první a myslí si, že mě předběhne.“

Thomas věděl, že je Newt nejrychlejší běžec. Minho mu byl v patách na každých závodech, jako třetí dobíhal Ben a hned za ním Harriet – holka z vedlejší třídy, která se kamarádila s Newtovou sestrou.

Všiml si, že ani ona trénink nevynechala. Běžela po okraji za další holkou, jejíž obličej si nedokázal přiřadit ke jménu. Ale podle toho, jak zrzavá dívka běžela pomalu a teklo z ní jako z prasete na rožni, usoudil, že ji Harriet předbíhala alespoň o kolo.

Vlastně tu bylo víc neznámých tváří než těch, které by s přehledem poznal i o půlnoci za minimálního světla. Letos nastoupila spousta prváků, jimž byl od malička vnucován zdravý životní styl a sport, proto se nedivil tomu, že to většinou byly skutečně děti.

Opíral si loket o stehno. Neodvážil se sáhnout si na bradu – nebo ji jakkoli stlačit. Kapesník si přikládal ke rtům tak jemně, jak jen dokázal. Zároveň si však dával pozor na to, aby mu nic neskáplo na tepláky.

Do té doby, kdy nezačal vnímat i něco jiného než bolest, o svém odéru nevěděl. Nakrčil nos, když jej do něj udeřil štiplavý pach zatuchlého podpaží.

Snažil se odvést svou pozornost na něco jiného. V podstatě by byl pro cokoli, co by nemuselo zahrnovat sledování toho, jak blonďák na dráze poskakuje jako poraněná srna a zvedá svalnaté nohy tak vysoko, div se kolenem nebije do žeber.

Ale nemohl se nedívat. Líbilo se mu, že Minho nadával daleko za ním, že se vyčerpal při minulém běhu a že to není fér. Taky Newtovi opětoval úsměv, jejž blonďák nemohl vidět, když probíhal kolem něj.

Slunce, jež se pomalu chystalo nabírat tóny oranžové, se odráželo na potu v jeho vlasech. Chvíli to skutečně vypadalo, jako by měl vlasy ze zlata – z tekutého a už od pohledu poddajného, které by mu protékalo mezi prsty, kdyby ty prameny chytil.

Ani ostatním běžcům nemohl zapřít minimální půvab, s nímž střídali nohy a poskakovali, ale u Newta to bylo něco, co musel obdivovat.

Blonďák utíkal tak rychle jako vždy. Držel si své tempo, kýval hlavou do rytmu běhu. Další běžci se drželi až daleko za ním – s Minhem v čele.

Minho supěl. Když byl u Thomase dostatečně blízko, aby zvládl rozlišit jeho obličej, všiml si, že je ve tvářích rudý. Jestli to bylo vyčerpáním, nebo vztekem, nezjišťoval.

Dívky, jimž o krk pleskaly culíky různých odstínů a přírodních barev, se zastavily v polovině druhého kolečka, aby se protáhly na trávníku. Přistihl se, že ho lákalo se podívat, co skrývají pod nohavicemi, které se nadzvedávaly, když se předkláněly.

Zavřel oči. Nebylo to slušné. Ostatní kluci to sice dělali taky – jeden z běžců dokonce spadl –, ale on si to připouštět nechtěl. A hlavně se pro něj brzy staly důležitější věci, které měl hlídat.

Trénink skončil po dalších deseti minutách sledování toho utrpení nováčků, kteří dali na rady svých rodičů a nedobrovolně se přihlásili do všech sportovních klubů. Všichni padli do trávy a nezvedali se, dokud do nich Minho nezačal kopat špičkou boty.

Thomas byl najednou rád, že se tomu vyhnul. Kdyby dnes běžel, neuběhl by ani to jedno kolečko. Nováčci – Minho jim přezdíval bažanti – běželi tři, kluky nechal překonat čtyři, aby se mohly dívky protahovat samostatně.

Uvědomoval si, že čím více se bude jeho neúspěch odkládat, tím to bude horší. Pomalu nedokázal udýchat ani zběsilý úprk k autobusu, který opouštěl zastávku dříve než se čtyř minutovým zpožděním, natož aby utíkal naplno.

Chtěl se kousnout do rtu. Naštěstí si včas připomněl, že to by dělat neměl, pokud chce ten kapesník Newtovi někdy vrátit.

„Nazdar, Tommy.“

My o vlku…

Zvedl k němu pohled. Newt vypadal unaveně. Studený pot mu stékal z pramínků slepených vlasů, z očí taky pár kapek vymrkával.

Ale ten půvab a pozoruhodnou krásu slunce mezi mrakovím mu zapřít nemohl.

„Je to lepší?“ zajímal se.

Thomas neodpověděl, dokud se Newt neposadil vedle něj.

„Mnohem,“ přitakal.

Newt si sundal boty i ponožky a položil chodidla ploskami do trávy. Byla studená a mokrá, ale to ho zjevně netrápilo. A Thomas se raději neptal, už tak si připadal jako idiot.

„To smrdí jak jídlo ze školní jídelny,“ ozval se odkudsi Minho.

Blonďák schválně zvedl nohy co nejvýš, aby byly blíže kamarádova nosu. Zdálo se, že i tyto provokace byly úplně běžné – alespoň mezi nimi.

„Tak čichej.“

„Nazuj si střevíčky, Popelko,“ poznamenal běžec a nos si zacpal.

Pak zaslechl smích. Tichý, trhaný, nemelodický, ale přesto se mu moc líbil. Líbil se mu tak moc, že by ho rád poslouchal pořád. Nebo alespoň tak často, jak by mohl.

Nebyl překvapený, když zjistil, že se smál Newt. Minho se na něj pohoršeně koukal, jako by se mu jediným pohledem snažil sdělit, že se chová nepřiměřeně ke svému věku.

Jakmile je opět položil, smát se přestal. Jen se pochechtával.

Podíval se na Thomase. Stále byl ve tváři červený, v očích mu tančily dětské jiskřičky. Nadšení z něj přímo tryskalo – tak moc, že to nakazilo i Thomase.

Usmíval se od ucha k uchu. Už mu vůbec nevadilo, že kapesník krev nevsakoval a že spíš připomínal upíra.

Teď měl důvod se smát.