Zazvonilo na konec poslední hodiny.

Thomas byl vděčný za to, že nemusel nervózně vyčkávat ve školní lavici a okusovat neostrý konec tužky, aby odvedl myšlenky jinam.

Test měl napsaný během čtvrt hodiny, po zbytek času, který zbýval do konce, se nutil nedívat za sebe – tam, kde seděla skupinka běžců, kteří si stále lámali hlavu nad jednoduchými počty.

Jakmile ten otravný – a zároveň vysvobozující – zvuk dozněl, sbalil si věci, jež nechal na stole, aby to nevypadalo podezřele ve třetině hodiny, kdyby si začal balit, rychle tašku zakryl přehozem a uvázal si na popruh kostkovanou šálu, která mu nakonec byla k ničemu.

Ačkoli byl docela rychlý a jako jeden z mála nemusel jít ještě ke katedře, aby odevzdal testový sešit, odcházel z učebny mezi posledními. Všichni jeho spolužáci po zvonění ožili, jako by všechna nuda, která se za dobu vyučování nastřádala, najednou byla pryč. A stejně tak oni.

Než se dostal ke dveřím, několik spolužáků do něj vrazilo. Bylo to omylem, neřešil to, ale párkrát jen tak tak udržel rovnováhu, aby nespadl zpět do lavice. To by nebyl nejlepší začátek jeho nového školního dne – a vlastně i nového stylu života, který mu po dlouhém přemlouvání Rachel schválila.

Mohl být jen rád, že se o svém plánu přidat se k běžcům nezmínil Arisovi. Ten se stejně dostavil až v neděli ráno s tím, že si stejně nepamatuje většinu páteční párty – a Rachel mu ani přes všechny sliby, které Thomasovi celou sobotu opakovala, nebyla schopná říct, proč je na něj naštvaná.

Nebo mi to jen dává sežrat.

Poslední náraz ho vytrhl z přemýšlení. Nestačil se vzpamatovat včas, aby se chytil toho, kdo stál před ním. Kolena se mu leknutím podlomila, náraz do paže způsobil, že se otočil o sto osmdesát stupňů.

Všiml si, že padal na lavici. Chtěl přinutit ruce, aby se natáhly, aby ubránily bradu, která mířila k desce, ale nedokázal to. Bylo to na něj moc rychlé a jeho zpomalené reflexy – jež mimochodem každý den pokoušel i jeho učitel tělocviku ve vybíjené, kdykoli zmínil, že kdokoli bude tak pomalý jako on, může jít rovnou dělat zmrzlináře – to neutáhly.

Hlavou mu prolétly všechny možné scénáře toho, jak to asi bude bolet, až ty zlomky sekundy vyprší a on bude muset přijmout to, že se před bolestí nedokázal uchránit.

Ucítil bolest. Ale nebyla to brada, co ho zlobila, jen oblast hrudníku – tam, kam se mu zařezal do kůže popruh jeho tašky. Tiše zaskuhral, ale jakmile otevřel oči a všiml si, že jeho hlava není na lavici a tělíčko pod ní, zastavil slova stížností, jež se mu hrnula hrdlem, a konečně natáhl ruce před sebe.

„Pozor, kámo,“ ozval se hlas za ním.

Nebyl hloupý, tušil, že je to jeho zachránce. Předtím si přál, aby to byl Newt – měl by tak záminku k tomu se na něj koukat, usmívat se a děkovat –, ale jakmile zaslechl ten hlas, jeho iluze byly roztříštěny jako zrcadlo člověka se sedmiletým neštěstím.

„Mít tvoje reflexy, asi jsem už dávno pod zemí,“ doplnil Minho, když Thomase vytáhl zpátky na nohy, a pustil jeho tašku.

„D-díky,“ vykoktal a automaticky přejel dlaní po místě, kde měl ještě před chvílí zařezaný popruh.

„Není za co, bažante,“ odvětil asiat a poplácal ho po rameni. „Newt mi říkal, že by ses k nám chtěl přidat. Trénink máme ve tři, nechceš, abych tě provedl po terénu?“

„Já… jsem na hřišti už byl,“ namítl.

Nechtěl s ním jít. Ostatní studenti ve škole by si na něj ukazovali. Sice by šel s nejpopulárnějším klukem na škole, ale oni by si našli úplně jiný důvod, než byl jeho prosťoučký trénink s běžci. Hlavně, když věděl, kolik partnerek i partnerů Minho vystřídal.

„To jo, ale zkusil by sis jedno kolečko s nahýma nohama. Ať se s dráhou důvěrně seznámíš.“

Otřásl se. Z Minhových úst vše znělo podivně a jako narážka, ale po představě toho, jak ho ostatní označují za jeho nový objev, to bylo mnohem horší.

„Ještě si musím zanýst věci na pokoj a vzít si něco, v čem se dá hýbat,“ řekl Thomas nakonec – mnohem klidněji, než si myslel, že dokáže.

Na to Minho nic říct nemohl. Pokýval hlavou, že tomu rozuměl, stáhl ruku zpátky a ukázal mu palce nahoru.

„Guty. O tři čtvrtě na tři ať jsi v šatně,“ dodal ještě, otočil se na patě a vyšel svým namyšleným krokem vstříc davu, který čekal na krále školy.

Thomas si urovnal tašku a spravil šálu, která se posunula nahoru. Několikrát se hluboce nadechl a vydechl, aby trochu uklidnil jak sebe, tak i své rychle bijící srdce. S rukou na hrudníku se to dělalo snadněji.

Vyčkal, až největší vlna zmizí. Netrápil se tím, že vyjde ze školy mezi posledními – už si na to zvykl a čekání se stalo součástí denní rutiny.

Vyšel ven a vydal se na pokoj přesně tak, jak to vysvětloval Minhovi. Nebylo by špatné přes běháním odložit košili a místo si vzít něco, v čem se dá hýbat.

...

„Doufám, že už jsi někdy běhal,“ poznamenal Minho, který zdvořile nevyčkával, až se Thomas převleče, ale ihned ho zahrnoval podobně relevantními otázkami.

Thomas s odpovědí počkal. Musel najít správný rukáv, do nějž měla patřit pravá ruka – jeho oblečení údajně nebylo pro běhání vhodné, proto mu Minho něco půjčil ze skříně. Smrdělo to potem, nejspíš to bylo putovní tílko, ale bylo to lepší než nic.

Snažil se to zakrýt deodorantem – který mu příhodně také dal Minho, protože prohlásil, že páchne jako hormada fuseklí –, ale marně. Ten puch se nedal přebít.

„Jo. Běhal,“ přitakal, když zastavil zvratky, které se mu v ústech usadily.

„Na autobus, nebo závodně?“ zněla další zbytečná otázka.

„No… s Rachel jsme závodili, kdo dřív bude u knihkupectví, až začnou otevírat, a já –“

„Ty jsi fakt nerd,“ poznamenal Minho.

„– jsem zakopl a rozbil si lokty a koleno,“ dokončil, aniž by věnoval pozornost tomu, že běžec něco řekl.

„A ještě k tomu nemehlo. Opravdu se Newt nespletl?“

„J-jak nespletl?“ vykoktal zmateně.

„Doporučil tě. Snad si nemyslíš, že bychom tě sem vzali jen tak, bážo. Bude to na jeho triko, jestli mi lhal a ty jsi máčka, co se umí sotva pohnout od počítače.“

Naprázdno polkl. Zdálo se mu to moc jednoduché. Mohl si myslet, že je jen speciální, že ho chtějí, aby si vyzkoušeli, jestli zvládne uběhnout kolečko. Ale bylo to naivní. Hodně.

Ale nesměl Newta zklamat. Newt ho sem dostal, on nesmí dopustit, aby na to doplatil.

Budu ten nejlepší běžec u nováčků.

Ale doufám, že jsem jediný nováček.

„Zvládnu to,“ odvětil a nervózně se usmál, když ho Minho plácl po zádech.

Ne plácl, on ho doslova praštil tak moc, že mu skoro vyrazil dech. Thomas i tak poskočil dopředu a jen o fous se nepraštil do hlavy o dvířka skříňky.

„Tak se mi to líbí. Tak si vezmi pití a mazej na dráhu! Ostatní chodí vždycky pozdě, tak se aspoň rozehřejem.“

„Vždyť už bude čtvrt na čtyři…“ zamumlal.

Pod Minhovým pohledem se měl chuť propadat. Rychle schoval ruku s hodinkami za záda a podíval se jinam – vlastně se díval kamkoli, kde nehrozilo, že by Minha spatřil byť jen koutkem oka.

„Ven, bážo,“ prohlásil a ukázal na dveře.

Neodporoval. Ihned popadl láhev s pitím – alespoň to měl vlastní – a bosky vyběhl ven na stadion. Minho mu zakázal boty, dokud neuzná za vhodné, aby si je nasadil. Nezapomněl k tomu přidat nejedno moudro, aby Thomas nedržkoval.

Trochu to bolelo. Našlapával na vše, co v sobě tráva skrývala – včetně uhynulých druhů kamarádů od hmyzu a nedopalky, které tam nějaký nezodpovědný člověk odhodil –, syčel při každém stoupnutí na ostřejší kamínek.

Nejen že to štípalo a pálilo, ale ono to zároveň i studilo. Nebylo zrovna teplo, tráva byla stále vlhká po dešti, proto se mu mezi prsty lepily čepele trávy, které ne a ne opustit jejich bezpečné dobyté území na zmrzlé kůži.

Brzy došel až na dráhu. I ta byla mokrá, ale chodidla ho nebolela tolik jako v trávě. Přesto si přísahal, že tohle Minhovi jen tak neodpustí – a že až bude mít příležitost, vzburcuje i ostatní šprty – jak jim Minho přezdíval – a uspořádá vzpouru.

„A dvě kolečka. Šupej,“ popohnal ho asiat.

Thomas bez keců vyběhl. Běžel poklusem, aby ta dvě kola vůbec udýchal, pažemi švihal tak vysoko, jak se odvážil – potažmo aby se netrefil pěstí do brady.

Po každém dalším metru se proklínal víc a víc, že vůbec otevřel hubu a vyhrkl první nesmysl, který ho napadl, a že si za tím stál. Kdyby nebylo Newta, nemusel by tady trpět. Už Rachel chápal.

Dech se mu zadrhával v polovině prvního kolečka. Nenáviděl se za to, že nikdy své fyzičce moc nedal. Naštěstí – nebo naneštěstí? – mohl hodiny tělesné výchovy vynechávat. Nikdo dost chytrý tam dobrovolně nechodil. Občas se stalo, že tam někoho dotáhli násilím, ale to bylo vše.

Cítil, jak se mu vysušuje hrdlo. Zatoužil po doušku čisté vody, kterou měl v láhvi u vstupu do šaten, a toho pocitu se zbavit nemohl po zbytek prvního těla. Ale považoval za částečný úspěch alespoň to, že přestal cítit chodidla. Jen netušil, jestli to bylo dobře, nebo špatně.

„Makej, makej, bážo! Ještě jedno kolo!“ zaslechl.

Vše se mu rozmazávalo. Minha ještě viděl dobře, ale to, co ukazoval, už ne. Doufal, že to nebylo nic důležitého.

Ten běh mu připadal nekonečný. Cíl, jímž už jednou proběhl, se mu lepil na paty s každým dalším krokem, držel se za ním jako stín. Už běžel tak pomalu, že se mu zdálo, že chodí pozpátku – však v cíli by byl, ne snad?

Byl zrovna v polovině druhého kola, když si všiml – ve chvíli, kdy neodolal a podíval se, jak dlouho má ještě trpět – postaviček, které se k asisatovi přidávaly. Mezi nimi poznal vysokou a dost dobře stavěnou postavu Benjamina Rossemera, pak další dva, které nepoznával, a známou hlavu se zlatými vlasy.

Otevřel ústa dokořán. Stále sledoval místo, kde Newt stál, vyčkával, jestli k němu náhodou nevyběhne a neřekne mu, že to stačí, neodtáhne ho do cíle a nedá mu napít. Alespoň on by mohl být normální.

Ale nikdo se ani nehnul. A i kdyby ano, neviděl to, hlava se mu točila tak moc, že sotva viděl alespoň obrysy a trochu barev.

Zpomalil do chůze. Už nemohl dál. A navíc nechtěl odtrhnout zrak od skupinky běžců, kteří se mezitím rozcvičovali na trávníku, aby ta dvě kola zaběhli poctivě a bez chůze.

Možná jsem to taky mohl zkusit.

Zatřepal hlavou.

Ale alespoň máš na ně výhled, Tome.

Kousl se do rtu, když se mu podařilo zaostřit. Nebylo to poprvé, co u sebe pozoroval, že se nevydrží dlouho koukat na sportovce s takovým málem oblečení, aby to bylo ještě slušné, a rozhodně to nebylo ani naposledy. Ale jen málokdy se stávalo, že se mu zatajoval dech.

Nedíval se pod nohy.

To se mu stalo osudným.

Omylem zakopl o svou vlastní nohu, v pádu ho tentokrát Minho nezastavil. Ale podařilo se mu natáhnout ruce včas, aby uchránily obličej před střetem se zemí.

Dlaně ho pálily, z rozkousnutého rtu tekla krev. Kdyby se na běžce nedíval, nemusel by skrýt krev pod dlaň. Nemusel by jít dál pomalu a zahanbeně jako zpráskaný pes.

„Proboha…“ ozvalo se z dálky.

Netušil, kdo k němu vyběhl. Nedíval se před sebe. Sledoval nohy. Už se poučil, že byl čas na to být nemehlo.

Někdo ho vzal pod paží, držel mu kapesník u rtu. Jen mírně natočil hlavu, aby se podíval, jestli dotyčného nepozná.

Nebylo překvapením, že to byl on. Měl pravdu. Byl jedním z těch normálních.

„Umyjeme ti to. Pak zas budeš mluvit zatraceně rychle, Tommy.“