Newt na něj hleděl jako na novoroční ohňostroj. Chybělo jen málo, aby měl ústa pootevřená tak, že by mu mezerou ve rtech mohla proletět zbloudilá moucha.

Ani Thomas z toho zrovna dvakrát nadšený nebyl. Vlastně toho litoval ihned, co to vyslovil. Nedokázal zastavit vzduch, co se tlačil skrze hrdlo, ani jazyk, který bez zaječích úmyslů vyslovoval to, o čemž ani nikdy nepřemýšlel.

„Běžec,“ zopakoval po něm Newt nevěřícně.

„Ano,“ přitakal rychle. Poté však rychle dodal: „Ne! Ne, to ne.“

„Takže nechceš být běžec?“

„J-já… řekl jsem hřebec. Ne, blbec. Však víš, co tím chci říct…“

Nevěděl si s tím rady. Zamotával se do vlastních slov víc a víc, nebylo to příjemné. Navíc ho znervózňoval samotný Newt – z nějakého důvodu, který připisoval hlavně nervozitě a obdivu, s ním nedokázal mluvit jako s ostatními. Newt jeho přítel nebyl, neznal ho, jen se párkrát viděli. To bylo vše.

Raději sklapl, aby z úst nevypustil nějakou další blbost. Bál se toho, že se Newt bude vyptávat dál, ale naštěstí se ukázalo, že je v něm mnohem více empatie a pochopení, než se domníval.

Blonďák se pokřiveně usmál do levého koutku a miknul ramenem, které bylo blíže nosu, jako by se chtěl poškrábat, nebo nenápadně odstranit hlen z jemného chmýří, jež by se nedalo nazývat knírem, ani kdyby změnilo barvu z blond na černou.

„Můžeš přijít na trénink, kdybys měl zájem,“ vyslovil po chvilce mlčení a opřel si paži o koleno.

„No… mám toho teď docela dost do školy…“

„Tommy… eh, nevadí ti, že ti tak říkám?“

Thomas na odpověď zavrtěl hlavou.

„Bezva. No, hele, nabídku jsem ti dal. Víš, kdy máme tréninky, někdy se klidně stav,“ dokončil.

Thomas byl rád, že nedodal „stejně se tam na nás občas chodíš koukat“, nebo „vím, že jsi ten úchyl, co nás sleduje, když se nám při běhu paří šunky“. Už tak se ztrapnil dost a další taková poznámka by ho mohla dostat do stavu, kdy by zapomněl, co je to komunikace a že ji vlastně ovládá.

Znovu pokýval hlavou. Byla to nejjednodušší možnost odpovědi. Nechtěl, aby z něj vylítlo něco dalšího, čeho by mohl později litovat. Něco typu „a to je barva, nebo přírodní“ by ho mohlo stát šanci seznámit se s blonďákem blíž.

Newt se znovu podíval před sebe. Thomasovi to nevadilo, alespoň z něj trocha té nervozity opadla, ale tu malinkou část duše, která toužila být obdivována a mít tolik pozornosti, kolik si ani nezaslouží, to ranilo. A jemu se líbilo, že mohl počítat pihy kolem očí. Uklidňovalo to.

Dál už však nemluvil. Newta pobavil svou hloupostí dost, bylo načase zvednout kotvy a vrátit se na kolej, dokud jsou ti tři střízliví. Věděl, že o Arise ani Terezu se bát nemusí, ti vše berou zodpovědně, ale hlídat Rachel je jako… kdyby měl hlídat sám sebe. Byla jako jeho ženská verze. A o to rychleji chtěl být u ní.

„Už budu muset,“ vyhrkl a vyšvihl se na nohy.

Ani tentokrát se na něj blonďák nepodíval. Sledoval pouliční světla ve tmě, reflektory jedoucích aut. Ale vnímal ho, poznal to podle koutků, které se vytáhly k vráskám od častého usmívání, jež se táhly od nosu až k ďolíčkům.

„Zase někdy, Tommy,“ rozloučil se s ním stejně mile, jako s ním doposud mluvil, a koutkem oka se přece jen podíval.

„Ahoj… Newte,“ oplatil mu s nervózním úsměvem, otočil se na patě a vyšel zpátky dovnitř, aby ho to nelákalo si k blonďákovi znovu sednout a vyzvídat.

Zatínal ruce v pěsti. Neměl se za to moc v lásce. Kdyby se jejich rozhovor vyvíjel lépe, nemusel by si vymýšlet podobné výmluvy. Mohl by s ním prosedět klidně celou noc, poslouchat hluboký hlas, který měl stejnou frekvenci jako jeho srdeční tep. Ale už to pokazil dost.

Uvnitř byl vydýchaný vzduch. Ihned, jakmile ho nabral do plic, se mu zatočila hlava a musel potlačit touhu zacpat si nos, aby necítil puch čerstvých zvratků za rohem po jeho levici.

Patro téměř proběhl. Chtěl být dole co nejdříve, aby popadl Rachel, našel Arise s Terezou a vrátili se zpátky na pokoj, aby mohl spát. Byl si jistý, že Gally už se vrátil a že jen čeká, až ulehne i Thomas, aby mohl spát.

Cestu už ani nevnímal, nebylo proto divu, že několik lidí srazil a nestačil se jim omluvit. Naštěstí ho více než polovina z nich neznala, ta druhá byla tak mimo, že si nemohla ani pamatovat, že tu byl.

Už chtěl seběhnout schody, když vtom se zarazil. Pod ním na schodech seděla tmavovláska s krátkým sestřihem, jako by si ho upižlala sama na záchodě, kam zapomněli dát světla, a svírala si prameny v pěstích.

„Rachel?“ podivil se.

Dívka se na něj podívala. Nejprve si myslel, že brečí, ale ona nebyla ten typ, co by slzel kvůli každé blbosti. Ale i tak byly její oči narudlé, jako by si je silou dřela dlaněmi, aby tam slzy byly.

„Ahoj,“ zamručela na něj jako medvěd po hibernaci.

Rozhodl se, že ještě počká. Kamarádka byla důležitější než síla jeho ztrapnění, které ho nutilo se schovat pod peřinu.

Posadil se k ní a spojil ruce prsty k sobě. Lokty si opřel o stehna a mírně se předklonil, jako by měl vysvětlovat něco důležitého svému dítěti. Nebyl od toho ani daleko, Rachel v takovém stavu si sice hrála na tvrďáka, ale znal ji dost dobře na to, aby věděl, že to je jen maska.

„Jsi… v pořádku?“

Nebyla to jedna z triumfových otázek, které by mohl použít, ale mohl říct i něco horšího.

Rachel sklopila pohled na svá kolena. Její šaty byly sice pokrčené, ale stále čisté. Dávala si pozor, aby na ni nikdo nevyvrátil nic, co by nešlo umýt – nebo oběd, večeři i snídani zároveň, jak mělo ve zvyku celé horní patro.

„Vypadám tak?“

Stáhl obočí k oříškově zbarveným očím a uraženě vyšpulil spodní ret.

„Jen se –“

„Všichni chtějí pomoct,“ přerušila ho, jako by mu četla myšlenky, a mávla rukou, v níž vlasy držela. „A takhle to dopadlo.“

„Co se stalo?“

„Plivli mi do vlasů žvýkačku,“ zavrčela a ruku spustila na koleno. V dlani stále svírala zbytek lesklých loken. „Jedna holka – Harriet – říkala, že to spraví.“

„Ale… není to tak hrozný,“ pokoušel se ji uklidnit.

„Kráva jedna,“ dodala, jako by ho ani neposlouchala, a dala si prameny vlasů do kabelky.

„Dobře, dobře, ale to nemůže to, co tě tak nasupilo. Je v tom něco víc, že?“

Zavrtěla hlavou. Rachel mohla být tvrdá, mohla být víc chlap než Aris a Thomas dohromady, ale rozhodně nebyla lhářka. Mluvila popravdě, vše pokládala na stůl takové, jaké to bylo, nic nepřikrášlovala. Jen se občas stávalo, že raději nemluvila vůbec.

Což nebyl tento případ. Poznal na ní, že to ze sebe potřebuje dostat. A on tu pro ni byl, on byl její kamarádka na drby a plačky na rameni.

„Aris,“ vyplivla jméno kamaráda s takovou dávkou znechucení, na jakou u ní nebyl zvyklý.

Než se stačil zeptat, co udělal, pokračovala:

„Načapala jsem ho s blonckou na záchodech.“

Nejprve se na ni koukal jako na svatý obrázek. Nechápal, jestli opravdu mluvila o tom samém Arisovi, na nějž myslel, když tohle jméno zmínila. Po takové době, kdy ho znal, Aris nikdy o holkách ani nemluvil, proto nabyl dojmu, že třeba zájem nemá. Ale tohle byla novinka.

„Aris a… bloncka?“ zeptal se znovu.

„Jo. Aris. Já vím. Opila jsem ho, ale on…“

Hlas se jí zlomil. Neplakala, jen se vztekala. Taková Rachel byla, ne uplakaná panenka, ale sopka, která jen vyčkávala na možnost vybuchnout.

„Je to idiot,“ dokončila tiše.

Nebylo to to, co chtěla říct, to poznal. Ale musel se s tím spokojit, protože z tvrdohlavé Rachel nic páčit nesměl. Nebylo to bezpečné.

„To je,“ přitakal, usoudivši, že je to lepší než odporovat.

„Chci se vrátit na kolej,“ řekla už o něco klidněji. Možná v tom hlase zaslechl i náznak pláče.

„Půjdeme. Jen musím najít Terezu.“ Usmál se na ni. „Arise necháme tady, ať zkoumá, čí mandle chce.“

Pokývala hlavou. To byla nejčastější odpověď na cokoli, i Thomas jí využíval víc, než chtěl. Ale musel odtud vypadnout. Už se ztrapnil dost.

„Tak pojď,“ vyzval ji a vytáhl ji na nohy.

Rachel nastrkala do kabelky vlasy i z druhé ruky, aby mohla v prstech sevřít látku zmuchlaných šatů – a Thomas už asi poznal, proč byly zmuchlané –, a nechala se odtáhnout po schodech dolů, kde šla vedle svého kamaráda.

Museli se vyhýbat divoce se pohybujícím skupinkám tanečníků, kteří byli rozprostřeni po celé místnosti a naráželi do sebe. Tereza však nebyla nikde k nalezení.

„Terezo!“ zapištěl.

Hůře se mu dýchalo, proto to znělo přidušeně. Ale doufal, že Tereza si s nikým odskočit nešla – možná proto, že ji chtěl najít co nejrychleji, možná kvůli žárlivosti.

Rachel mu pomáhala. Viděla mnohem lépe než on, ale byla menší a v davu se ztrácela. Musel ji držet za loket, aby mu neutekla, nebo aby mu ji někdo nesebral.

„Terezo!“ zavolal znovu.

Uviděl zvednutou ruku. Mávala. Ale to mohl být kdokoli, spousta lidí zvedala ruce, které sebou různě vlněly a plácaly se navzájem, jako by posílaly papírová psaníčka.

Poznal však prstýnek, který nosila jen ona, proto zamával nazpátek a ukázal prstem ke dveřím. Opravdu litoval toho, že neuměli používat telepatii, teď by jim hodně pomohla.

Pomalu vyšli s Rachel ke dveřím. Nechtěl tady být už ani minutu. Ačkoli ho lákal další rozhovor s pohodovým blonďákem, který se z neznámého důvodu držel od ostatních dál – a ho nenapadlo se zeptat na ten skutečný důvod –, nezastavoval se.

Rachel ho táhla za sebou. Toho si všiml až tehdy, když ho zdržela jedna zrzka, která se vedle něj nakrucovala jako hadice pod proudem vody. Omylem ho srazila ke stěně, ani se nestačila omluvit a udělala to znovu.

Odstrčil ji od sebe. Dívka spadla do davu, zakřičela, když jí někdo přišlápl prsty, ale pak se uklidnila. Utichla. Thomas se chvilku bál, že ji ušlapali, ale jakmile se otočil, uviděl, že sebou opět vlní do rytmu nějaké příšerné umělé hudby.

Tmavovláska ho protáhla dveřmi do předsíně, kde byl o něco menší hluk. Přesto, ačkoli se jí rty pohybovaly, nic neslyšel. To, že ho chce vyvést ven, pochopil až tehdy, když jím škubla a skoro ho poslala k zemi, kdyby se nestihl chytit zdi.

Venku je ovál čerstvý vzduch. Cítil se jako znovuzrozený. Najednou mu bylo tak dobře, že by se šel ještě proběhnout.

„Kde je Tereza?“ zajímal se.

Musel křičet, aby ho slyšela. V uších mu zalehlo, nedokázal se toho zbavit ani slinami, ani propleskáním dlaněmi.

Neslyšel ji. Rachel pak začala máchat rukama, ukazovala za něj. Ani se nemusel otáčet, ihned mu došlo, co znamená.

„Tak jdeme,“ řekl o něco tišeji a vyčkal, až Tereza projde kolem něj.

Pak se vydal za nimi. Neodolal však a otočil se za sebe, kde byl v prvním patře balkón. Blonďák tam stále seděl, sledoval město před sebou. Věnoval však jeden pohled i trojici, která dům i divokou párty opouštěla.

Thomas zvedl ruku nad hlavu a zamával mu. Bylo to prosté gesto rozloučení, ani neočekával, že si toho všimne.

Blonďák zamával nazpátek. Všiml si.

Usmál se a doběhl své kamarádky. Tak to přece jen nebyl takový propadák. A navíc – zbavil se Arise alespoň na pár hodin, za to to stálo.

A/N

Měla bych vysvětlit, proč tak dlouho nebyla kapitola. Bylo to prosté, maturovala jsem a bylo toho moc (jen vtip, jen jsem začala sledovat nový seriál a sežralo mi to měsíc a půl). Nemohla jsem pokračovat v Ultimátu, dokud nebudu mít dokončen Nexus, aby se mi to nepletlo.

Ani tentokrát však nemůžu slíbit, že další kapitola bude brzy, protože přes prázdniny nemám skoro žádný volný čas – a když ano, nejspíš ho zaplní nová série Stranger Things, která vyjde už zítra, mimochodem –, ale budu se snažit psát, aby ani tento příběh neskončil někde v konceptech.

Pokud jste ještě někdo zůstali, gratuluji k dočtení a k tomu, že jste to se mnou nevzdali. A za to i děkuji.

Čtení zdar!