Na tom, že jdeme na školní ples jako kamarádi, není nic špatnýho, pomyslel si Thomas, když pro něj jeho doprovod přijel v tom nejluxusnějším kočáře, jaký si mohl dovolit – taxi.

Tereza i Rachel už byly dávno tam. Nepamatoval si jména těch beznadějných blbců, co je s úsměvem na rtech pozvali. Toho od Terezy nepoznával, musel to být někdo z ročníku pod ním, a toho od Rachel raději poznat nechtěl. Respektive byl by raději, kdyby ho nepoznal nikdy.

Pravda, Arisovo ego přestalo boptnat. Zdálo se, že našel tu zdravou hladinku, na které by to mohl udržet. Ovšem kdyby Thomas neměl paměť jako slon, podařilo by mu si u něj udělat lepší… asi desátý dojem. Takhle měl sto chutí sevřít ten bledý útlý krk a tisknout, dokud z něj nedostane tu poslední omluvu, co tak nutně potřebuje slyšet.

Cesta v autě proběhla bez jediného slůvka. Thomas se příliš styděl na kamaráda promluvit, aby si řidič náhodou nemyslel, že to jejich i kamarádi mohou spolu na ples nepřekroutil na všechno je lepší než nic. A nebo na něco horšího.

Teprve až vystoupili na pozemku školy a Thomas se odvážil na něj podívat, dostal ránu do ramene tak silnou, že se div nepovalil na zem.

„Hej! Za co?“ vypískl dotčeně.

Násilí byl odjakživa Minhův love language.

„Vzmuž se, čóne,“ pokusil se ho kamarád podpořit i slovně.

V kontrastu s tím, co řekl, vytáhl z kapsy pudřenku se zrcátkem. Aby toho nebylo málo, chvíli nato, co se přesvědčil, že mu puberta nehodila na obličej černou tečku, vytáhl z vnitřní kapsy saka hřeben a gel na vlasy v tubičce podobné pastě na zuby.

„Máš to jak kohout,“ dovolil si do něj Thonas dloubnout.

„Díky, kámo.“

To nebyl kompliment, řekl si uvnitř hlavy.

Nahlas to vyslovit nemohl. Nechtěl ranit kamarádovy city. Obzvlášť, když věděl, že dnešek bude těžký pro ně pro oba.

Newt se mu doteď neozval. Jistě, svůj telefon nechal tady, ale na farmě přece musí mít něco, co ho propojí s civilizovaným světem. Pevnou linku nebo tak.

Kdyby mohl vrátit čas, spoustu věcí by udělal jinak. Při jejich prvním pořádném setkání po spoustě letech, co na sebe jednou promluvili na školní chodbě, ho měl pozdravit lépe. V té kavárně. Tehdy na něj nemyslel jinak než na jednoho z těch populárních kluků, co měli víc mozkových buněk v rozkroku než v lebce. Ale eleganci mu upřít nemohl.

Nikdy se takhle nemýlil. Tedy, Newt nijak bystrý nebyl. Věděl to, doučoval ho. Měl velké mezery snad ve všem, co se spolu učili. Ale měl chuť se učit a chtěl vědět víc i za cenu toho, že tím zabijí veškerý čas, co spolu mohou strávit. To byla jedna jeho vlastnost, již obdivoval – výdrž.

Povzdechl si. Smutně, skoro až beznadějně. Uvědomoval si, že jeho odjezd ovlivnit nemohl. Byly v tom rodinné problémy. Ale mohl se s ním rozloučit líp. Mnohem líp. Co za kamaráda v nouzi políbí přítele?

„Hej,“ vytrhl ho Minho z přemýšlení další ránou do ramene. „Nefantazíruj. Je to nechutný, když vím, na koho myslíš.“

„Měl tu být s námi,“ slyšel se říct.

„Hele, dneska je pařba.“

„Ples,“ opravil ho.

„Jo jo, jasně. No, víš, co se na takový pařbě dělá?“

„Tančí.“

Na víc si nevzpomněl. Tohle bude jeho první ples. Tedy, na Terezin byl pozván, ale přijít nemohl. Skolila ho chřipka.

„Kalí,“ připomněl mu Minho s úšklebkem, který napovídal, že to není všechno, co měl na jazyku. „Až budem mít za sebou ty otravný formality, jako ty ploužáky, vyhlašování králů a královen a tak, bude to opravdová pařba. Chlast, drogy a rokenrol.“

„Nemyslím si, že škola vede školní drogy. Nebo jakýkoli jiný.“

„Drogy jsou holky,“ vysvětlil. „A v tvým případě i chlapi. Hele, máš mnohem širší výběr než já, to si tam někoho najít musíš.“

„Nejsem na chlapy.“

„To je frasovina.“

„Fakt nejsem,“ bránil se.

„Jo, jasný, protože Newt je vlastně žíňka. Žíněnka. Nebo cosi. Prostě to, co tančí… err… na kuchyňský lince.“

„S ním je to jiný. Ale to ty nepochopíš.“

To mu ujelo. Bál se, že se ho to dotkne. Minho se zazubil od ucha k uchu, praštil ho do zad a kývl před sebe.

„Tak jdem, ne? Dneska budeš žít jako já. Jako jepice!“

„Ani se nebudu ptát, odkud to máš.“

Vešli do školy. U skříněk na ně čekalo odkládání kabátů. Thomas si myslel, že si bude moct všechno odložit do své skříňky, nepočítal s tím, že bude muset zacálovat ples ještě před parketem.

Minho se pokusil zapůsobit na uklízečku, která si přivydělávala na tom, že byla venku zima, ale bez výsledku. Ten prázdný pohled se nezměnil ani po třetím docela promyšleném komplimentu.

„Ztracenej případ,“ zamumlal si Minho pod nosem a dal mince na stolek.

Než si to vyřídil i Thomas, zmizel jeho doprovod ve dveřích tělocvičny, která se proměnila v taneční sál. Mladík zaplatil za uložení kabátu, omluvil se za kamarádovo chování a vyběhl ke dveřím ve strachu, že přišel pozdě. To poznal podle toho, že měla uklízečka problém najít volné místo pro jeho věci.

Těsně u dveří se zastavil. Podíval se za sebe. Skutečně doufal, že sem Newt na poslední chvíli dorazí. Že mu dovolí žasnout nad jeho krásou a tou podivnou veselou aurou, která ho obklopovala. Za tu dobu, co ho naživo neviděl, si ho dost zidealizoval.

Nic. Pravda, nečekal moc dlouho a přišel mezi posledními. Ale jak se říká, to nejlepší na konec.

To nejlepší dnes nepřijde vůbec.

Pokusil se nasadit úsměv. S Minhem po boku to takový problém nebyl, pomáhal mu zahnat chmury svou sice agresivní, ale překvapivě milou a energickou povahou. A sarkastickou. Hodně sarkastickou. Jenže teď byl sám. A usmát se bylo to nejtěžší, co za posledních několik dní dělal.

Nakonec se mu povedlo zvednout koutky do čehosi, co se úsměvu podobalo. Pak si dovolil projít dovnitř.

Už ve dveřích ho do nosu udeřil pach potu. Spousta lidí už tančila. Někteří nepočítali s tím, že se tělocvična tak rychle prohřeje. I z dálky si všiml upocených koleček v podpaží těch nešťastných jedinců, jimž bylo těch několik centů za pověšení kabátu drahých.

Marně se rozhlížel po Minhovi. Musel najít svou partu. Na Thomase dočista zapomněl. Nezbývalo mu nic jiného než se podívat po holkách. Rachel s Terezou tu už byly a pochyboval, že šly hned tančit.

Jal se obcházet stolky. Škola neměla dost peněz na pořádné, byly tu stoly z jídelny a některých tříd, jen přes ně přehodili modré ubrusy, aby to vypadalo, že se nešetřilo, kde se dalo. Dokonce i nádobí poznával. A, nerad to přiznával, i některé pochutiny. Třeba ty suché buchty.

Hudba byla i v tuhle dobu hlasitá. Musel chodit podél stěn, aby do něj někdo nevrazil. Moc jedinců na parketu nebylo, což znamenalo, že se všichni šetří na později a teď postávají u stolků a pokukují po míse s punčem. Thomas po punči taky zatoužil. Ale pravděpodobně v něm nebylo špetky alkoholu.

„Tady je!“ zaslechl otravný pištivý hlas.

Rachel.

Otočil se na patě. Odhadl to správně. Malá tmavovláska se k němu prodírala skupinkou vášnivě diskutujících hostů. Nezapomněla jim pošlapat nohy na důkaz vděku, že jí to neusnadnili.

Brzy si ji mohl prohlédnout celou. Její šaty, dlouhé až po kotníky, splývaly s výzdobou tělocvičny a s ubrusy. Ještě nikdy neviděl, že by se modrá modré tak podobala. Sukně nebyla nabíraná, vršek odhaloval přesně tolik, co by měl. Nevynikala, ale ani nesplynula s davem. Typická Rachel.

Tentokrát byl ten úsměv na jeho rtech pravý. Kamarádka k němu docupitala, chytila se jeho ramen a vyskočila, aby mu mohla vlepit polibek na tvář. Než se stačil zeptat, za co to bylo, všiml si, že má rtěnku. Ještě nikdy si obličej netřel s takovou energií.

„Tome!“ pozdravila ho zvesela. „Už jsem se bála, že nedorazíš.“

„Ahoj,“ pozdravil nazpátek. „Zdrželi jsme, můj doprovod si nutně musel upravit vlasy.“

„Takže je tady?“

„Jo, je. Ale nepustím tě k němu.“

„Ale prosím tě, to je dávno za náma. S Minhem jsme v pohodě.“

„Hele, Minha mám rád. Ale fakt ti radši schválím pana Náfuku.“

Rachel se zasmála. Dokonce si zakryla ústa rukou. Dnes se chovala jako dáma. Tedy, na její poměry.

„Kde vůbec je?“ zajímal se.

„Stojí frontu na punč. Nevěřil bys, jak je dneska pozorný. Dostala jsem kytku. A mentolku. Prý, abych na něj mohla mluvit. No není milej?“

„Ten se nezmění, co?“

„Mění se. Pochválil mi šaty. Teda, trvalo mu to, to jó… a nepochválil je na mně, spíš se snažil najít něco pozitivního na střihu a barvě.“

„Abys nelitovala, že jsi jeho pozvání přijala.“

„Já jsem pozvala jeho. Z lítosti.“

„Jistě. Z lítosti.“

Nebylo tajemstvím, že to mezi těma dvěma jiskřilo jako při letní bouřce.

„Nó… kde sedíte?“ odvážil se zeptat.

„Tam u žebřin. Tery chtěla něco, kam odložit kabát.“

„Nech mě hádat, její doprovod nechtěl zaplatit za hlídání.“

„Jsi dobrej.“

„Se ví.“

Nastala trapná chvilka ticha. Rachel sklopila pohled na své nohy. Špičky střevíčků vyčuhovaly zpod dlouhé sukně jen pár sekund, ani si je nestihl prohlédnout. Stejně by na ně nejspíš nic neřekl. Na rozdávání komplimentů nebyl.

„Nó…“ zabručela Rachel, „měla bych jít. Ať mě Jones nehledá.“

„Jo, jasně. A… můžu… můžu za váma?“

„Ne,“ odsekla skoro okamžitě.

Zarazil se. Co tak hrozného se muselo stát, že ho nechtěla pustit k nim? Páchlo mu z pusy? Měl na tváři pořád tu rtěnku? Nebo se k nim nehodil?

„Chci říct, máš už místo jinde,“ doplnila se. „Máme tam plno. A jsi pozvanej na punč, ti mám vyřídit.“

„Minho už je tam?“

„Kde jinde by byl? Je to to jediný, co smrdí alkoholem.“

„Pravda. No fajn. Tak… se měj… asi.“

„Není to naposled, co se dneska vidíme. Dlužíš mi tanec.“

„Nic jsem neslíbil.“

„Za to všechno, co jsem pro vás udělala? Jeden tanec stačit nebude. Ale protože jsem hodná, nebudu tě nutit k dalšímu.“

„Děkuju, Rachel.“

„Je za co, Tome.“

Zmizela v davu. Přes ty vysoké hlavy neviděl, kam přesně šla. Sice mu řekla, kde sedí, ale i tak se chtěl koukat aspoň na její záda. Aby si byl jistý, že je pryč, a mohl tu masku veselého Thomase shodit.

Doufal, že to Minhovi nebude trvat. Ten punč potřeboval. I kdyby si měl ten alkohol uvnitř vymyslet, musel se mírně opít.

V moment, kdy se chtěl opřít ramenem o stěnu, ho někdo popadl za paži. V domnění, že je to Minho, nechal se odtáhnout od hloučku ke dveřím od místnosti s žíněnkami. Nejspíš tam byl volný stůl.

Nepromluvil. Nebylo mu do řeči. Rachel mu dobila sociální baterii, ale zároveň mu bodla kudlu do zad, když ho vyhnala od jejich stolu – kam ani nestihl dojít. Chtěl vidět Terezu. Zatančit si s ní. Popovídat si s ní. Nechat se politovat.

Všiml si, že se nezastavili. Minho ho nevedl ke stolu, vedl ho k východu. Na to, že měl v ruce punč, šel i docela rychle. Thomas na něj neviděl, neodvážil se na něj pohlédnout. Poznal by, že je něco špatně. Nechtěl mu kazit večer.

Ve dveřích zaklopýtal, protože zakopl o práh. Dvakrát poskočil na levé noze. Kdyby ho nechytil, nejspíš by skončil na zemi.

„Kam jdeme?“ vyrazil z hrdla.

Odpovědi se mu nedostalo. Nelíbilo se mu to, ani trošku. Zarazil proto paty do země. Vzepřel se mu. A úspěšně. Konečně se zastavili.

Otočil se na něj. V hrdle mu vyschlo, vlhkost nahradilo srdce, které se zoufale snažilo dostat ven. Na krátký moment mu vypnul mozek. Nemyslelo mu to, absolutně. Jediné, na co dokázal přijít, bylo to, že ten, co ho sem dotáhl, není Minho.

„Ahoj, Tommy.“

„C-co –“

Nestihl dokončit ani krátkou větu. Po víc než měsíci se dočkal. Jeho zpackané loučení nahradilo podobně trapné znovushledání. Inu, nemohl říct trapné. Nemohl říct ani milé. Bylo… to to, co potřeboval.

Doufal, že přijde. A doufal, že nezapomene. Ale ani v nejmenším si nedovolil pomyslet na to, že se stane tohle. Že ho odtáhne dál od ostatních, pozdraví ho a ten přihlouplý úsměv na rtech schová ve stydlivém, leč chtivém políbení, mnohem vřelejším, než jakému se mu kdy dostalo.

A/N

Ha! Ha ha! Kdo to čekal? (Že Newt dojde, se vědělo, ale kdo čekal, že se ukáže takhle?)

Naše hrdličky jsou na chvilku spolu! Je čas je znovu potrápit, muhehe! A nebo jim dát chvilku zaslouženého klidu, když už je ten ples, že jo.

Nu, už je to dlouho, co tu přibyla kapitola. Nebudu se vymlouvat na školu. I když bych mohla, psaní protokolů ze mě vykopalo poslední chuť vůbec něco napsat. Až zkouškové mi pomohlo to probudit. Snad další kapitola nebude trvat čtyři měsíce (kecám, psala jsem ji jen dnes ráno).

Ták, to bude asi vše. Příště se můžete těšit na pořádnou dávku klišé!

Čtení a psaní zdar!