Podle Rachel nebylo úplně nejlepší jet na párty autobusem, ale jelikož neměl ani jeden z nich řidičák – nebo auto, které by bylo schopné jízdy –, jinou možnost neměli. Jak se ukázalo, takových, jimž jízda autem nevyhovovala – ale očividně z úplně jiných důvodů, protože pár z nich se potácelo a motalo ze strany na stranu – bylo mnohem více, i přesto se mezi nimi cítil naprosto cizí. Dokonce i vedle Rachel, která si z trucu nechtěla sednout k Arisovi, nemohl být sám sebou. Jako by toho stydlivého Thomase, který by utekl, sotva by slova houf lidí zaslechl, nechal zavřeného v pokoji na koleji.

Najednou se cítil být odpoutaný ode všech pravidel, která Aris ustanovil. Konečně byli na cestě za nějakou zábavou – jaká to byla, to ho tolik nezajímalo, hlavní bylo postavit se pravidlům – a on si to neskutečně užíval. Sice se v autobuse nedalo dýchat, to hlavně když si vzadu dávali podnapilí studenti závody v krkání, ale ani to mu tu radost vzít nemohlo.

Netušil, na co se těšil nejvíce. Rozhodl se, že se zkusí alespoň jednou napít toho, co údajně chudé studentské osazenstvo nabízí. S alkoholem moc příjemné zkušenosti neměl, vlastně mu nijak zvlášť nechutnal a litoval toho, že do sebe nalil čtvrtinu láhve průzračné tekutiny, kterou si onehdy spletl s vodou, ale chtěl to prubnout znovu – a tentokrát vědomě. Zkrátka se chtěl opít, aby zapadl do kolektivu.

Ta zbrklost ho přešla, jakmile dorazili na poslední zastávku a pomalu vystoupili z autobusu ven. Tam ztratil i svou odvahu a víru v to, že by se někdy mohl považovat za skutečného dospívajícího.

„No… tak to bude maso,“ vyřkla Rachel jen tak do vzduchu a uznale pokývala hlavou.

„A jsme vůbec zvaný?“ zajímal se Aris. Podle tónu jeho hlasu se mu to taky moc nepozdávalo.

„Myslíš si, že někdo z nich je?“ odvětila Tereza, která mezi nimi prošla dopředu. „Pojďte. Budou tak mimo, že si ani nevšimnou, že jste přišli.“

„Bůh žehnej tomu, kdo vymyslel prázdniny,“ zamumlal si Thomas pod nosem a pomalým krokem vyšel za kamarádkou.

Cítil, že mu končetiny těžkly, čím blíže hloučku u vchodových dveří byl. Nepoznával tam skoro nikoho, možná až na vysokého, dobře stavěného blonďáka s krátkým sestřihem – domníval se, že to byl jeden z běžců, nejspíš se jmenoval Benjamin –, s ním chodil na hodiny psychologie. Bylo k neuvěření, jak se premiant předmětu kroutil před skupinkou holek, které se dobře bavily na jeho účet.

Thomas nakrčil nos a přitiskl se k Tereze v domnění, že ona ho před těmi supy s ženskými obličeji ochrání.

„To nic není, Tome,“ zašeptala a vzala ho za loket, aby se nezdržovali pomalou chůzí. „Vevnitř je to horší. Chtěl jsi sem? Jsi tady. Tak nebuď zbabělec a chovej se jako chlap.“

„Tím myslí, abys nestresoval, kdyby se k tobě náhodou někdo fakt měl,“ doplnila ji druhá tmavovláska. „Jen se neztrapni před svým blonďákem.“

„C-co? Ne, není můj…“ vykoktal okamžitě na obranu. „Já opravdu nejsem gay.“

„A já jsem kudlanka nábožná, jen s tím rozdílem, že ti hlavu ukousnu ještě před sexem,“ poznamenala Rachel tak otravným hláskem, jaký dokázala přes hrdlo dostat, a drcla do jeho zad. „Tak mazej, stejně ti za chvilku bude fuk, s kým si budeš vyměňovat sliny.“

Nestačil ani nic namítnout a obě dívky ho protáhli vchodem dovnitř. Jakmile překročil práh, musel na chvíli zadržet dech. Všude byl cítit nepříjemně páchnoucí kouř, který ho štípal jak na jazyku, tak i v nose a v očích. Nechápal, jak to mohli vydržet.

Vevnitř to bylo mnohem horší, než předpokládal. Sice slyšel, že na takových sešlostech se na hygienickou vzdálenost zapomínalo, ale neočekával, že by se to dalo vyhnat do takového maxima. Sotva se pohnul, už měl pod žebrem loket, když uhnul na stranu, aby se ho zbavil, někdo další ho praštil do zad.

„Půjdu se podívat, kde tady mají občerstvení!“ křikla mu do ucha Rachel. Ačkoli byl její hlas pronikavý, skrze hluk se mu do ucha dostal jen slabě.

I Tereza brzy zmizela, nebo alespoň její přítomnost, která se pro něj stala mnohem více uklidňující než ona samotná. A jakmile osaměl, ztratil víru v to, že je to dobrý nápad, tak rychle, až sebou trhl a otočil hlavu ke dveřím. K jeho smůle se mu do cesty přitančili další návštěvníci domu, kteří kolem sebe zběsile pohazovali rukama, jako by je někdo zapálil.

Moderní tance asi nepochopím.

Naprázdno polkl. Když už nemohl ven, musel si najít místečko, kde by mohl v klidu vyčkat, až to jeho přátele přestane bavit – nebo přesněji až jim to poleze na nervy natolik, aby ho popadli a utekli někam hodně daleko.

Přikrčil se a zakryl si hlavu. Nebylo to moc pohodlné, ale rozhodně cítil, že do něj naráželi méně, proto ve svém nápadném plížení se divokým davem pokračoval, dokud – nejspíš z toho důvodu, že ani pořádně neviděl – nenarazil do silnější postavy. Teprve když zvedl hlavu, aby se podíval, kdo to je, zjistil, že by bylo mnohem lepší, kdyby celou tu dobu stál na místě a čekal tam, kde ho nechali.

„Hele, dávej přece pozor, frasáku!“ pustil se do něj Minho Park a přejel ho pohledem. „Ty jsi kterej? Ten kluk od Beth?“

„Thomas!“ vypískl dřív, než se stačil zastavit, a poklepal si prstem na hrudník. „Hledám nějaký klidnější –“

„Vím, že nejseš zdejší! To bych si tě pamatoval!“

„Ne, ne, já hledám –“

„Stůl s chlastem? Tak to jsi tady správně!“ zvolal až podezřele nadšeně a vrazil Thomasovi do ruky placatku. „Á do dna, frasáku!“

Je našrot, problesklo mu hlavou. A o to dřív do sebe naléval odporně nahořklou tekutinu, která se v placatce ukrývala.

Nikdy dřív nepil, bylo to pro něj nové. Alespoň co se alkoholu týkalo, voda byla jeho ranní rutina a káva třešničkou na dortu, bez níž si neuměl úspěšný den představit. Ale tohle bylo něco úplně jiného. A nezamlouvalo se to jak hlavě, tak ani zbytku jeho těla.

Reflex ho přinutil se ohnout v pase a pokusit se tu odpornou chuť dostat z těla kašlem. Podařilo se mu vychrchlat pouze odpornou hlenovitou hmotu, která se do úst nejspíš dostala z nosu, ale nedokázal si ulevit. A zvracet nechtěl, to v žádném případě.

„Bážovo poprvý, hm?“

Jeho hlas slyšel jen vzdáleně. Netušil, co v placatce bylo – hlavně ani to, proč toho vypil tolik, když na něj udělat dojem nechtěl –, ale ať to bylo cokoli, hrálo si to s jeho smysly jako s míčem na nohejbal. V podpatcích. S ostrou špičkou. A taky hrotem.

Cítil dotek malinké dlaně na zádech. Ihned se otočil, takové zvláštní teplo nepoznával a nemohl si být jistý, kdo to je. Doufal, že to je Tereza nebo Rachel – Aris ne, ten má dlaň širokou a rozhodně si nepřál, aby se ho nějak dotýkal –, ovšem jeho naděje poklesla a zase stoupla, jakmile si všiml odlesku zlatavé barvy vlasů.

Upřímně doufal, že je to Newt. On byl tím, koho si přál vidět nejvíc – možná i více opilého, než střízlivého. Ale nebyl to on. Newt je vysoký, jeho vlasy připomínají spíše zralou letní slámu. Tohle? To nebyla sláma. Při bližším prozkoumání došel k závěru, že se to podobá několikrát přeprané světle žluté šále.

„Áhoj, fešáku,“ pozdravila ho opile prodluženými samohláskami a pomalu si ho obešla. Ruku z jeho paže nepouštěla. „Že bych si nevšimla takový hezký tvářičky? My se asi ještě neznáme, co?“

„J-já vím, že ty jsi Sonya,“ vykoktal.

Newtova sestra, doplnil si v hlavě. Opovaž se k ní lísat, Thomasi. Tahle není pro tebe.

„Přesně tak,“ přitakala a přiložila dlaň na hrudník. „Znám každýho, kdo se tady mihne. Ale tebe ne. Jsi… eh…?“

„Thomas.“

Trhl sebou a podíval se za hlasem. To byl Minho. A ukazoval na něj. Moc se mu nelíbilo, že byl středem něčí pozornosti – a hlavně ne jejich. Podle toho, co o nich Rachel vyprávěla, usoudil, že není nejlepší nápad se pohybovat kolem nich.

„Musím na toalety!“ křikl a kývl za sebe. „Spěchá to!“

„Půjdu tam s tebou!“ zakřičela nazpátek a zasmála se. Hbitými prsty, které doteď nečinně ležely na podbřišku, zabloudila pod tričko. V tu chvíli se změnil i výraz její tváře. „Tohle si nenechám utýct.“

Nebylo mu to moc příjemné. Sice nevnímal úplně dobře, ale věděl, že takhle to správně není. Ona je opilá. Neví, co říká, ani co dělá. A on si nechtěl znepřátelit Newta, kdyby přišel na to, že opilosti blonďákovy sestry takhle zneužil.

„Promiň,“ řekl o něco tišeji a uchopil ji za zápěstí, které následně vytáhl a skryl drobnou dlaň ve svých. „Jsi krásná, ale nevíš, co děláš.“

„Moc dobře to vím,“ bránila se a zaklonila hlavu, aby na něj viděla. „Jsem na lovu.“

„Já… nemám zájem.“

„Vím, že máš,“ zasyčela a volnou rukou ho pohladila po stehně. „Každej má o mě zájem.“

Kousl se do rtu a zavrtěl hlavou. Jen na zlomek sekundy pomyslel na to, že by porušil vlastní slib a nechal tuto dívku, ať si s ním dělá, co chce. Tělo po ní vlastně i toužilo, jen hlava se stále bránila. A statečně, ani tentokrát se nenechal svést.

Beze slova se jí vyškubl a zacouval do davu. Alespoň k něčemu ten dav byl, dalo se tam výborně ztratit a vyhnout se tak dalším problémům. Nebo v to aspoň doufal, nechtěl blondýnku ranit, to ani v nejmenším, ale snášet dál to taky nemohl. Vybrala si špatnou oběť.

Jakmile ji ztratil z dohledu, otočil se zády ke dveřím. Nemohl ven, teď tu byl v pasti. A navíc ani nevěděl, kde by měl začít hledat své přátele. A jestli jsou ještě tady.

Hudba, která zněla celou budovou, byla najednou pomalá a každý tón se táhl do hloubek. Přímo to lákalo boky, aby sebou kroutily do rytmu, hlavu, aby kývala a vrtěla sebou. Všímal si, že na ostatní to mělo přesně takový účinek – objevil se sám ve změti několika desítek vlnících se těl v ladných pohybech poraněných srn. Až mu skoro bylo líto, že tanci nerozuměl.

Motala se mu hlava. Najednou ta radost, že netušil, co přesně ho Minho Park přinutil vypít, mizela. Rád by zjistil, jestli ty účinky vyprchají brzy. Jen tak tak se dokázal ovládat, držet se, aby si nevybral náhodného člověka a pustil se s ním do souhry nesmyslných pohybů.

Potřeboval se posadit. Na židli by to bylo stejně riskantní jako na zemi, proto nejprve hledal stěnu, o niž by se mohl opřít a zastavit tak ten odporný kolotoč, v nějž se jeho hlava proměnila.

Prodíral se davem jako pochodující mrtvola. Hlava mu sama od sebe klimbala na strany, končetiny sebou mávaly podle toho, jak dlouhé kroky dělal. Cítil se být loutkou, která se ještě snažila bránit, ale pomalu jí docházelo, že nad sebou ztrácí kontrolu.

Podařilo se mu zbavit se davu lidí, když se prodral poslední skupinkou. Okamžitě dlaň přiložil ke stěně a putoval podél ní po schodišti nahoru, kde tolik lidí nebylo. Doufal, že tam svůj stav přečká a vydrží do doby, než se po něm jeho přátelé začnou shánět.

Několikrát opackl o schod, ale nakonec se mu povedlo stanout v prvním patře. Nemohl tušit, jestli má dům víc pater než přízemí a to jedno, ale v tu chvíli ho to ani nezajímalo. Důležité bylo pouze to, aby našel místo, kde by se mohl posadit a pořádně se rozdýchat.

Podíval se vedle sebe. Balkón. Dveře byly pootevřené a úzkou mezerou vlála jedna polovina světle modré záclony. Nejspíš tam ani nikdo nebyl. Nebo ať tam byl kdokoli, byl hodně potichu. Bylo to vhodné místo pro odpočinek a větrání hlavy.

Sunul se podél zdi dál. Nebylo mu zrovna nejlépe, ale lepšilo se to každým krokem. Ten studený čerstvý vzduch byl jako balzám na duši, mazal vše zlé a špatné, na co za tu půl hodinu – nebo to byla hodina? Ztrácel pojem o čase – pomyslel.

Jakmile byl dostatečně blízko, všiml si úzkého stínu na zemi. Ale byl jen jeden, to se mohl o čerstvý vzduch podělit.

Pootevřel dveře. Ten chladný vzduch byl příjemný. Plíce, které se ho nemohly dosyta nabažit, nabíraly a nabíraly, div nepraskly. A když trochu nasál i nosem, podíval se pod sebe, kde se krčila už od pohledu vysoká postava.

Znovu sebou škubl. Ty vlasy by poznal všude.

Newt k němu vzhlédl a přivřel jedno oko. Jeho obličej se zkroutil tak, že jedna strana vypadala téměř až dětsky a nevině, ta druhá byla plná vrásek a jizev.

Možná není jen běžec a baleťák, ale taky dělá nějaký sport. Nebo má kočku.

„Tommy?“ Překvapením povytáhl obočí. „Tebe tady vidím poprvé.“

„Já na tohle moc nejsem,“ přiznal a posadil se k němu. Najednou byl rád, že dřív konal, než myslel.

„To ani já. Ale chodívá sem Minho, tak v zájmu skupiny to musím nějak přetrpět.“ Posunul se kousek blíže k okraji a poklepal dlaní vedle sebe na znamení, že se může posadit k němu. „Přišel ses podívat?“

Thomas se posadil vedle něj a přejel si ho pohledem. Newt ani nevypadal tak, jak si představoval. Nebyla to hora svalů jako Minho. Možná byl dokonce vyzáblejší než on sám, ačkoli podle naběhnutých cév a občasných záhybů pod látkou košile poznal, že na sobě pracuje. Zajímalo ho, jak vypadá bez ní.

Na co to sakra myslím? pokáral se.

„No… tak trochu,“ vykoktal. Vysušily se mu rty. Ihned si je musel navlhčit špičkou jazyka.

„Přátelé?“

„Přišel jsem za tebou.“

Nejraději by si vrazil. Teď musel vypadat jako idiot.

Naštěstí byl svědkem zrodu jednoho z nejhezčích zvuků, které doposud slyšel. Newt se tiše zasmál. Představoval si jeho smích jinak, ale tenhle byl mnohem lepší.

„To je milý,“ řekl po chvíli a podíval se na něj. Roztékající se čokoláda. Takovou měly ty oči barvu. „Chceš o něčem mluvit?“

Otevřel ústa dokořán. Neměl moc co říct. Všechna slova mu vypadla, motala mu jazyk. Opět pocítil to, co u něj nastartovala Sonya. Ale nemohl se neovládnout. Tohle byl Newt. A toho přece jen obdivoval, nic víc.

Nesměl sledovat ty slaměné vlasy. Nemohl věnovat pozornost čokoládovým očím ani růžovým rtům. Proto vyslovil první pitomost, která ho napadla, aby změnili téma:

„Chtěl bych… se přidat k běžcům.“