„Thomasi, pojď sem!"

Nestihl ani zaregistrovat, odkud hlas přišel, než ho popadl za rukáv a vtáhl za roh. Protože si zrovna krátil volný čas mezi hodinami s batohem na zádech a mobilem v ruce, z šoku vše, co držel, upustil na zem. Jen se štěstím tam neskončil taky.

„Minho?" vyhrkl, když se kamarád ukázal na světle. „Co se -"

Nenechal ho domluvit. Sehnul se k zemi pro Thomasův mobil a prohlédl si ho. Docela rychle očima projel psaný text, na němž Thomas pracoval už druhý den. Ačkoli četl nerad, drby a tajemství by rád znal všechny.

Uchechtl se. Pak mu mobil vrátil.

„No jo, zaláskovanej. Teď poslouchej." Vykoukl za roh a ukázal ke skříňkám. „Dneska se pobavíme. Už dlouho jsme se dobře nebavili."

„Včera na nudlích," namítl Thomas.

„Se starou knihovnicou není zábava. Ukážu ti, jak se baví král školy."

Bál se, s čím přijde tentokrát. Minho se stačil vzpamatovat už před nějakou dobou, bylo jen otázkou času, kdy se mu vrátí jeho divokost. Tereza ho varovala, že to může být každým dnem, ale on jí nevěřil. Pokaždé, když spolu byli na ledě, byl docela klidný. Pokud nepočítal ty vzácné chvíle, kdy prostě musel předjíždět rodinky s dětmi.

A bál se právem. Jen co se chodba vylidnila, což vzhledem k tomu, že byla pauza na oběd, netrvalo moc dlouho, vytáhl Thomase za rukáv ven. Thomas nestíhal reagovat na nic, nezmohl se ani na odpor, když ho Minho táhl ke skříňce.

„Tady to je," prohlásil Minho a ukázal na skříňku.

„To je... Arisova skříňka. Co máš v plánu?"

„Pomstu."

„Blbej nápad," odvětil okamžitě a založil paže na hrudi. „Zapomeň."

„Vždyť tě ten hajzl taky sral!"

„No... jo, ale je to můj... kamarád."

„Hele, kvůli němu se trápila tvoje bejvalka."

„My jsme spolu -"

„A Newt."

„Jaký je plán?" vyhrkl a propálil skříňku pohledem.

Skoro zapomněl na to, kde všechny problémy začaly. Arisovi odpustil snadno všechno, za co ho předtím vinil, ale nikdy po něm nechtěl omluvu, ani odškodnění. Možná měl, protože i teď, když se na něj i Rachel dokáže podívat normálně a mluvit s ním, se mu prsty třásly. Tak dlouho mu chtěl jednu vrazit a držel se, že kdyby to konečně udělal, byl by osvobozen od té největší koule na noze.

Minho se poušklíbl a vytáhl telefon. Thomas se ho neptal, na co ho potřebuje. Tahle primadona buď dělala všechno bez důvodu, nebo měla dokonale propracovaný plán. Nic mezi tím neexistovalo.

„Guty, mám to," zamumlal po chvilce civění do displaye a podíval se na zámek. „Fakt zoufalec. Dostat z něj tu kombinaci bylo snadný."

Nemusel po něm chtít vysvětlení. Minho pokračoval sám. Byl jako záporák v pohádkách pro děti, který má potřebu vyslepičit svůj plán těsně před tím, než všechno půjde do kytek.

„Sonya si nechává telefon na stole a já mám špióna. Toho nejlepšího v okolí. Věděl jsi, že si Newt čte všechny její zprávy? Frase, tu holku uhlídat, to musí být masakr."

Thomas pokrčil rameny. Tohle nevěděl. Newt se tím nechlubil, pochopitelně. Nevadilo mu to. Pravděpodobně by se k něčemu takovému snížil taky, kdyby se o svou sestru bál. Kdyby nějakou měl.

Minho se dal do práce. Koukal se, jak se snažil vytočit čtyřmístný kód. Jistě, zanadával si, ale byl úspěšný. S vítězným šklebem na rtech otevřel skříňku a povýšeně zvedl bradu.

„První fáze hotová. Čas na fázi dvě."

Kdyby se ho někdo zeptal, kde vzal takovou zvláštní nádobu na šlehačku, nedokázal by odpovědět. Pouze by si tipnul, že podobné mají v kantýně. Minho měl kontakty všude možně, ani by se nedivil, kdyby nějak obalamutil kuchařku, aby mu ji půjčila.

Jeho kamarád vytáhl ven Arisovy boty a do každé dal akorátní množství šlehačky. Thomas si nemohl pomoct, ohrnul nad tím nos. Šlehačka zrovna vábně nevoněla. Už chápal, proč mu ji dali. Ačkoli ani by se nedivil, kdyby dávali prošlou šlehačku do jídla. V kantýně se podávalo všechno, někdy jim pokrm utíkal z talíře. A to ani nezačal o rybím filé.

„To je síla," zamumlal Thomas a několikrát si mávl před nosem, aby se zbavil toho smradu.

„Já vím. Skvělý, co? Nejen že bude mít v háji ponožky, ale ještě mu načichne celá skříňka! Bude to k nezaplacení, to ti slibuju, frasáku."

Poplácal ho po zádech tak silně, že se Thomas zlomil v pase. Neubránil se smíchu. Minho byl takový svůj. Jiný humor, jiné záliby. Nikdo jiný se mu nepodobal, i když se snažili být jako on.

Minho šlehačku schoval do batohu, vrátil boty na místo a zavřel skříňku. Z hrdla se mu dral hluboký smích, jejž si Thomas už od pradávna spojoval se záporáky z pohádek. Nemohl si pomoct, Minho v jednu chvíli zněl i vypadal jako Cruella de Vil.

„No... a co děláš po škole?" zajímal se Minho, když smích ustal.

„Dneska jdu s holkama do kavárny. Stala se z toho skoro tradice. Zase bez Arise, Rachel je pořád pěkně namíchnutá."

„Nedivim se, je to frasák podrazáckej," přitakal a zazubil se na něj od ucha k uchu. „Já mám dneska padla. A žádný plány. Nechce se mi v tělocvičně trénovat na závody, na který se ani nedostanem, protože nás zrušili... ach, já chudinka, to mě nikdo nepolituje?"

„Minho."

„Nikdo mě nevysvobodí? Kde je ten princ na bílém koni?"

„Minho!"

„Ano, princi?"

„Můžeš s náma."

To bylo přesně to, co chtěl. Poušklíbl se a spojil ruce za hlavou.

„Já ti nevim, Thomasi, mám plány..."

„U všech bohů..."

„Ale že jsi to ty, přijmu tvý pozvání."

Obrátil oči v sloup. Byl však rád, že půjde s ním. Ještě neměl možnost Minha představit jako kamaráda. Rachel se k němu chovala chladně, ale pokaždé, když se minuli na chodbě, se barva jejích tváří blížila odstínu zralého rajčete. A Tereza o něm jen slyšela, ve skutečnosti se moc neznali.

Thomas Minhovi sdělil čas a místo setkání. Ještě neměl v plánu mu říkat pravý důvod schůzky. Minho přijde, o tom nepochyboval. Za ten měsíc, co se navzájem poznávali, ho nestihl jedinkrát zklamat. A to ho měl dlouho za lháře a intrikáře. A nebyl od pravdy daleko, jen k přátelům se choval hezky a mohli mu důvěřovat.

Rozloučili se. Když Minho opustil chodbu, Thomas nad tím zavrtěl hlavou. Co si pamatoval, Arisovi už vyučování skončilo. Do knihovny často nechodil, takže pravděpodobnost, že je stále tady, je nulová. Navíc, viděli jeho boty. Dokonce je sabotovali. Jejich plán pomsty se spustí až zítra ráno.

Zítra. Zítřek pro něj měl být speciální. Měl to být poslední den, kdy mohl pozvat nějakou dívku na ples. Samozřejmě nad žádnou z těch, co skoro omdlívaly, když kolem nich prošel Minho, ani neuvažoval. Dokonce ani nad Terezou a Rachel. Svůj vysněný doprovod však mít nemohl. Důvod byl prostý; nevěděl, kde je. A pokud ho od sebe Newt odstřihl, ani to nezjistí.

Šel po chodbě s hlavou sklopenou. Minho ho dokázal rozveselit. Ale tu radost, jakou měl z jeho společnosti, si neuměl udržet dlouho. Jen co se ho zmocnila samota, vracely se mu vzpomínky na nešiku se slámou na hlavě. Na to, jak se snažil vypadat chytře, když si půjčil Thomasovy brýle. A jak dopletl všechny pojmy, co mohl, a vymyslel první konstantní polévku.

Trávit čas s Minhem bylo něco jiného než s Newtem. Už mezi nimi roztály ty ledy, co je držely od sebe. Dlouho je spojovala nenávist k Arisovi a obdiv k Newtovi, ovšem postupem času Thomas začal přicházet na to, jaké má běžec kvality. Zjistil, že mu jeho styl humoru vyhovuje, že ho baví být s ním. Tohle nebyla Newtova práce. On se snažil je spolu seznámit, ale Thomas nikdy nechtěl blonďáka opustit. Proto to nevyšlo.

Jak by se asi tvářil, kdyby zjistil, že teď jsou téměř nerozluční? Byl by na ně pyšný? Určitě ano. Jako jeden z mála lidí si Minha vážil, přestože ho znal a věděl, jak protivný a divoký může být. Kdyby mu to Thomas mohl říct, nalákat ho na nové přátelství... omluvit se za své chyby... Zastavil se u vchodu do átria. Podíval se ven na zasněžené lavičky. Ne, omluva by nestačila.

Kdyby ho nepolíbil, zůstal by? Odešel proto, že si to dovolil? Už si nepamatoval ten pravý důvod, proč je opustil. Tak si vymýšlel vlastní. A ten polibek, u nějž cítil, že mu ho chce opětovat, jen se drží na uzdě, v tom zastával velkou roli. Už si domýšlel i věci kolem. Trápil se tím, že si říkal, že to Newt chtěl, že po tom od začátku toužil. A s tím pocitem usínal.

Opřel se dlaněmi o parapet okna. Paže se mu třásly. Dokud na něj nepomyslel, bylo by mu dobře. Domníval se, tak naivně věřil v to, že časem se to zlepší. Že na něj zapomene a všechno bude jako dřív, když ho ještě neznal. Ale jak by mohl zapomenout? Nikdy se necítil tak naživu jako s ním. A to si uvědomoval až nyní, když byl nadobro pryč.

Podíval se na mobil. Dnešní zprávu nemohl dopsat. Sekl se u odstavce, kde Newta přesvědčoval, aby se zítra dostavil na ples. Že by mu bylo fuk, kdyby na sobě měl slamák a roztrhané montérky. Jen aby mu věnoval jeden, možná dva tance někde vzadu, aby se tolik nestyděl, a dal si s ním punč.

Podle pravidel plesu doprovod odvádí dívku až ke dveřím. Protože v tom hraje roli alkohol a puberta, která jim sice pomalu končí, ale někoho doprovází ještě do raných třicítek, často takový doprovod znamená platbu postelí. Tereza ho před tím varovala. Údajně na ples holky čekaly, aby mohly mezi sebou závodit, který fešák získal věneček. Když se zeptal, co to znamená, chtěl Newta pozvat o to víc.

Mobil schoval do kapsy. Nemělo to smysl. Ani kdyby Newt chtěl na ples, nikdy by nešel s ním. Pravděpodobně by šel jako doprovod své sestry, aby měl jistotu, že ji žádný z těch podivínů, co si na Hayesovou brousili zuby, nepřefiknul. Thomas by to chápal. I o Newta byl zájem, spousta dívek doufala, že se zastaví u jejich dveří. Ale žádná z nich netušila, že ačkoli vypadá na pejskaře, má radši kočky.

Z myšlenek ho vytrhlo zvonění. Zatřepal hlavou, aby se zbavil všech myslenek, které nesouvisely s vyučováním, a nasadil kamennou masku. Čekala ho chemie. Tu měl rád, byl to předmět, v němž vynikal. Ale bez Newtových poznámek o tom, že há-dvě-ó je vlastně hóó hóó jako Santa, ho to nebavilo tolik.

Kousl se do rtu. Bylo těžké na něj nemyslet. Skoro nemožné. Kamkoli se podíval, stál tam. Kdykoli prošel kolem jeho skříňky, vrátila se mu vůně pomerančového mýdla, jejž se odmítal vzdát, přestože v něm zbývalo jen pár kapek.

Tak dlouho si to nechtěl přiznat, až nakonec jeho kouzlu propadl úplně. Plaval v tom až po uši, jak říkala Rachel. Pokud tohle nebyla láska, pak všechny filmy a knihy, které přečetl, lhaly. Pokud si nepřiznával, že se zamiloval, že to není jen pobláznění, lhal sám sobě.

Ale už je pozdě. Měl jsem mu to říct, když jsem měl možnost.

Kdyby se mohl vrátit v čase, určitě by ho s tím srozuměl. I kdyby to mělo znamenat, že ho odmítne. Přátelé si neměli nic zatajovat. Newt mu říkal všechno; od toho, že někdy nosí ponožky dva dny po sobě, aby ušetřili za vodu do pračky, až po zajímavosti o životě na farmě.

Na farmě. Může na něj Newt myslet u vytrhavání plevele? To si mohl jen představovat. A ta představa, že na něj blonďák myslí a usmívá se u toho, se mu líbila. I proto do laboratoře, kde měla probíhat výuka, vešel s úsměvem na rtech.