Kapitola 28. - Falešný samouk kouzlí na ledě
Ačkoli se bál s Minhem vkročit do obchodu, kde vystavovali basketbalové míče, pro něž měl nevysvětlitelnou slabost, překonal svůj strach a polkl všechny nadávky, jimiž chtěl náhle energického mládence obdařit. Aby se pojistil, že ho bývalý běžec nebude lákat i na další sporty, rozhodl se, že je povede. Naneštěstí nikdy v takovém obchodě nebyl, proto nemohl tušit, kde se brusle a podobné vybavení schovávaly.
Kupodivu jim to netrvalo dlouho. Minho ho sice tlačil do toho, aby si zahrál na Popelku naruby – tu, která si zkouší všechny střevíce světa, dokud jí jeden nepadne –, ale sotva tu byly brusle, v nichž ho netlačila pata ani prsty, řekl dost. Ať už vypadaly jakkoli, sedly mu. A to bylo vše, co potřeboval.
Minho neodporoval. Naopak, na důkaz toho, že v tom Thomase nenechá samotného, si koupil brusle taky. Původně si chtěl do košíku přibalit ty stejné, nakonec však neodolal modelu pro pokročilejší bruslaře, který měli vystavený mezi novinkami tohoto roku. Sice za to vyplázl mnohem víc než Thomas, ale vypadal spokojeně.
Tuto misi tedy považoval za splněnou. Sotva opustili obchod se sportovními potřebami, měl sto chutí se pochlubit Tereze, že přežil nákupy s další ženskou. To však ještě netušil, že se Minho zastaví u vitríny dalšího obchodu. Opravdu měli jít jinam než do místního nákupního centra. Ale jak mohl tušit, že v sobě sportovec dusí vášeň pro nákupy?
„Ne, Minho. Bude se stmívat. A já nechci Stmívání okusit na vlastní kůži,“ zavrčel Thomas, když se Minho zastavil i potřetí poté, co ho od vitríny odlepil.
„Viděl jsi ty boty?“ vyslovil bývalý běžec zasněně.
„Viděl jsi ten film?“
„Ne?“
„Guty, o noční můru míň,“ zabrblal si pod nosem. „Pojď. Pokud mě chceš naučit bruslit, měli bychom jít hned. Než si to rozmyslím.“
Na tohle nic namítnout nemohl. Jen nakrčil nos nad nedočkavostí svého kamaráda a vrazil si ruce do kapes, aby ho nelákalo dlaně tisknout na naleštěná skla.
K rybníku to neměli daleko, Minha však napadlo něco lepšího. A trvalo mu to dlouho, než Thomase přesvědčil, že na kluziště na náměstí můžou chodit i úplní amatéři. A údajně to ani nic nestálo. Alespoň tedy pro něj, shodou náhod se totiž znal s tím týpkem, co to provozoval.
Zamířili proto na náměstí. Thomasovi to tolik nevadilo. Slunce se pomalu uchylovalo ke spánku a jim by se těžko bruslilo za tmy na rybníku za městem. Bylo daleko lepší, když jim na led svítila pouliční světla. Minho ho lákal i na dobrou hudbu. Naneštěstí už stačil poznat jeho hudební vkus. Na hudební doprovod se netěšil – ani trošku.
„Takže ty už jsi na bruslích stál,“ pokusil se z ex-běžce vytáhnout nějaké to info.
„Dalo by se to tak říct, jo,“ přitakal Minho. „Bruslím odmalička.“
„To jsem nevěděl.“
„Tos ani nemohl, bážo. Neměl jsem příležitost se tím pochlubit,“ prohlásil s hrdostí a vypnul se v hrudi. „I když jsem nejlepší.“
„To určitě.“
„Ne, vážně.“
„To ti nežeru. Za co mě máš?“
„Za kámoše?“
To ho zarazilo. Kámoš. Takže to nebyl jen jeho pocit, opravdu mezi nimi vznikalo pouto. A to si myslel, že Minha bude do konce školy nenávidět a proklínat. A nakonec s ním trávil volný čas i rád.
Vytáhl koutky do úsměvu. Minho mu nemohl nahradit Newta. Byl úplně jiný. Na rozdíl od starostlivého blonďáka se staral hlavně sám o sebe, měl potřebu se neustále vytahovat a povyšovat se nad ostatní. Přesto Thomas cítil, že měl i své světlejší chvilky; třeba když mu dal peníze na svačinu, to od něj bylo milé.
Bylo neuvěřitelné, jak ztráta uměla lidi sblížit. S Minhem by se nikdy dobrovolně nebavil, kdyby si zrovna neprocházel tím samým co on. Měli společnou věc, sdíleli stejnou bolest, učili se rozumět tomu, jak svět vypadá bez růžových brýlí. Šprt a primadona. Dvojka k pohledání.
„Díky, Minho,“ řekl po chvilce mlčení.
„Za co?“ podivil se jeho kamarád.
„No… že v tom nejsem sám.“
„Ále, já se před bažantama vytahuju rád.“
Oba se zasmáli. Minho by nikdy nepřiznal, že si s Thomasem rozumí. Jeho hrdost mu to nedovolila. Ale bohatě stačilo, že se při vážnějších tématech snažil vtipkovat. Thomas už věděl, že je to jeho způsob vyznání.
Minho ho praštil do ramene. Thomas se zhoupl na stranu a párkrát poskočil na levé noze. Pak, když se sportovec zahihňal znovu, do něj narazil ramenem takovou silou, až ho skoro shodil na zem.
„Ty frasáku,“ sykl na něj Minho s tlumeným smíchem. „Jen počkej na ledě.“
„To chci vidět, vejtaho.“
„Závod kdo tam bude první?“
„No… proč ne?“
Byla hloupost závodit s někým, komu se v rychlosti nevyrovnala celá škola. Thomas ho viděl běžet naplno na jakoukoli vzdálenost. Jako by ten kluk neměl hranice vyčerpání, prostě běžel, dokud ho nenapadlo zastavit.
Přesto neváhal, když ho vyzval. Navenek to tak nevypadalo, ale… Minho potřeboval zvedat sebevědomí. A bylo to na Thomasovi, aby se vedle něj ztrapňoval. Většinou to končilo tak, že se v trapasu vyčachtali oba, ovšem nikdy se nestalo, že by to Minha rozhodilo.
Na odpočet nebyl čas. Thomas na nic nečekal, sotva viděl, že se bývalý běžec chystá ke startu, vyběhl. Než se dostal na svou plnou rychlost, Minho už mu mával z vedoucí pozice. Nepotřeboval na to všechny prsty, stačil mu jeden. A Thomas si rád představoval, že to byl palec.
Doběhl ke kluzišti jen chvilku po něm. Minho se vydýchal rychle. Z úst mu nevycházel mléčně zakalený kouř. Zato Thomas se proklínal, že si dnes zapomněl nasadit čočky. Ne, nezapomněl, nechtělo se mu. A tak trpěl ve svých starých brýlích, které se mlžily pokaždé, když vydechl do šály.
„Vyhrál jsem,“ pochlubil se Minho.
„Gratuluju.“
„No a jak jsem slíbil, můžem na led. Domluvil jsem nám dvě hoďky, to by mohlo stačit. No a skoro nikdo tu není.“
Podíval se na led. Minho měl pravdu, moc lidí tu nebylo. Napočítal jich sedm, z toho dvě byly malé děti, co se teprve učily na bruslích stát.
„A když budeš hodnej, příště tě vezmu na stadion,“ informoval ho o svých ďábelských plánech a vyskákal schody nahoru s lehkostí laňky.
Thomas se plahočil za ním. Náhle byl každý krok těžký, jako by mu na kotník přivázali závaží. Kolena se mu třásla strachy. Nikdy na bruslích nestál, pokud nepočítal tu minutku v obchodě. A bál se, že se u toho přizabije. Už slyšel spoustu historek o tom, jak někdo přišel prsty, když mu po nich přejela čepel brusle. O důvod víc nepadat. Nebo utéct?
Vzhlédl. Minho na něj už čekal na lavičce a klepal na místo vedle sebe. Vypadal nadšeně. Od té doby, co Sonya s Newtem zmizeli z města, snad poprvé doopravdy.
Posadil se vedle něj. Vytáhl brusle z tašky, kterou si na ně prostě museli koupit, protože byla za výhodnou cenu. Pak nástroje smrti položil na zem a opřel se lokty o stehna. Co teď? Neměl nejmenší tušení, jak se brusle vážou. V obchodě se o to staral Minho.
Bývalý běžec mu podal pomocnou ruku. Jednu brusli mu zavázal, u druhé mu sice řekl, aby si to udělal sám, ale touha si dokázat, že vše zvládne a je v tom nejlepší, ho přinutila ho obout komplet. Ne že by to Thomasovi vadilo, uvítal to. Jen se Minhovi těžko odhadovalo, jak by je měl utáhnout, aby Thomasovi neupadla noha.
Pak, když byli oba spokojení, se zvedl a odkráčel k ledu. Ve vstupu se musel vyhnout rodince, která zrovna končila.
Thomas mu nevěřil, že umí bruslit, dokud ho neviděl na ledě. S ústy dokořán sledoval, jak se běžec točil a předváděl podivné tance. Jezdil pozpátku, dělal otočky, dřepěl tak nízko, až si skoro seděl na patách. A pak to Thomasovi došlo. Minho nebyl začátečník.
„Minho? Umíš krásně bruslit,“ pochválil ho. „Kde ses to naučil?“
„Já sám,“ prohlásil a prudce zabrzdil u okraje, který byl k Thomasovi nejblíž.
„Tohle ses nemohl naučit sám.“
„Ale jo, naučil. A teď to naučím tebe.“
Na místě ztuhnul. Strach se vrátil. Nemohl se ani zvednout z lavičky, natož aby došel k němu a pokusil se udržet rovnováhu na dvou tenkých čepelích. Potily se mu dlaně. Měl rukavice a odmítal si je sundat, i kdyby z nich pot vytékal v litrech.
Minho k němu došel a natáhl ruku.
„Tak pojď. Nemáme na to celej den,“ pobízel ho.
Thomas váhal. Koukal se na ruku, jako by to bylo něco z cizího vesmíru. Ale když po něm Minho plivul další výzvu, natáhl paži a zahákl se o něj. Oba to stálo spoustu sil, než dostali šprta na nohy – a ještě víc, než ho odšoupali na led.
Sotva stál na kluzkém povrchu, podlomila se mu kolena. Kdyby nebyl poblíž zábradlí, nejspíš by se válel po zemi. Minho ho vytáhl zpátky a praštil ho do zad.
„Stůj rovně. A trochu se předkloň. Ukážu ti základní pohyb.“
Pokýval hlavou, že rozuměl. Minho se vyznal. Určitě ho někdo učil bruslit, nebylo možné, aby se takové pohyby naučil sám. O tom ho přesvědčilo i to, že znal spoustu cizích pojmů a chrlil je na začátečníka jeden za druhým.
„Jedeš do stran. Bruslař si vytváří prostor, potřebuje hodně místa. A budeš se vozit na jedný noze, pak na druhý. Střídat to, naklánět se. Je to jasný?“
„Není… něco víc začátečnickýho?“
„Můžeš si sednout na lavičku a šoupat nohama.“
„To zní dobře,“ vyhrkl Thomas.
„Dělám si prdel. Tak šup, hejbni nohou, nebo to udělám za tebe.“
Bruslařský trenér Minho byl podobně tvrdý jako ten běžecký. Nutil Thomase se zvedat bez pomoci, ačkoli to byl už sedmý pokus a osmý pád. Tvrdil, že až se dostatečně vyválí, led ho chtít nebude.
Půl hodiny mu trvalo pochopit základní pohyby. Než se posunuli o kousek dál, stěžoval si na bolest zad a naraženou kostrč. Minho se tomu smál. Ten kluk měl zvláštní smysl pro humor a mysl černou jako uhel.
Už se setmělo, když Thomas zvládl své první kolečko kolem zábradlí. Křečovitě se držel tyče, druhou rukou se opíral o Minhovo rameno. Instruktor mu tvrdil, že takhle nemůže spadnout, ovšem on dokázal nemožné – spadl celkem pětkrát. Už ani nepočítal, kolikrát si Minho povzdechl a obrátil oči v sloup.
Dělal to pro Newta. To si musel opakovat pokaždé, když se mu nedařilo vyškrábat na nohy. Dělal to pro něj. Bruslení a modřiny byly nutnou obětí. Pokud na něj chtěl udělat dojem, dát o sobě vědět, tohle mohla být skvělá příležitost. Ale už začínal chápat, proč se hokeji lidé vyhýbali.
Minho mu odmítal prozradit, kde se ty pohyby naučil. Ještě dlouho zapíral, že by to nedokázal sám. Když se Thomas chystal na své další kolo, prohlásil:
„Pokud to projedeš bez mý pomoci a bez pádu, možná ti to řeknu.“
Podobnou motivaci potřeboval. Šoupal nohama v pravidelných intervalech. Ještě se neodvážil naklánět se na strany, zůstával v předklonu a horní polovinou těla sotva hýbal. Jen paže divoce mávaly, jako by plaval. Ne, jako by se topil.
Několikrát se mu podařilo pádu zabránit. Když už to vypadalo, že znovu obejme led, chytil se zábradlí. Objal ho oběma pažemi. Ačkoli se mu podařilo zůstat na nohou, Minho nespokojeně skřípal zubama.
Kolo však dokončil bez pádu. A ačkoli Minho brblal, že podváděl, prozradil mu to.
„Chodil jsem do krasobruslení.“
Thomas se nesmál. Naopak; žasnul.
„To je super, kámo,“ zvolal. „Proč jsi přestal?“
„Krasobruslení je jak balet. Je to jenom pro holky a teplouše. Teda… nic ve zlým.“
„Dobrý. Od ledu mě to bolelo víc.“
Minho se trochu uvolnil. Bylo na něm znát, že se tolik nebál předvést, co všechno umí. Po zbytek jejich času na ledě se Thomas koukal, jak si snaží vzpomenout na těžší techniky. Jeho snem bylo bruslit podobně jako on.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro