Mohl si vzít autobus, aby tam byl rychleji, ale radši zvolil rychlou chůzi. Zranění ze včerejšího rána ho sice trochu zpomalovalo, to však neznamenalo, že se tím hodlá nechat omezovat.

Když dorazil k domku, hodinky na levém zápěstí hlásily půl osmou. Měl ještě dost času, než začne škola. I tak nepočítal s tím, že se tam dostane včas – a ani nemusel, propustka by mu měla platit i na dnešek.

Zvenku dům vypadal stejně. Záhonek byl chudý a posypaný sněhem, keříky ještě neupravené. Na chodníku, o nějž se Newt staral, se usadila nová vrstva sněhu. A v té vrstvě byly stopy.

Srdce mu radostí zaplesalo. Nemohl se mýlit potřetí. Pokud tohle nebyl Newt, pak si možná spletl dům.

Došel ke dveřím. Bylo odemčeno. Už to bylo jasné znamení. Víc nápověd nepotřeboval, prostě překročil práh. Uvnitř si zul boty, aby neroznášel sníh, kabát si raději ponechal. Nemohl tušit, kdy ho blonďák vyžene.

„Newte!“ volal do chodby.

Ozvalo se šramocení. Otočil hlavu k oblouku bez dveří. Nejspíš na něj čekal v obýváku.

„To jsem já, Thomas,“ pokračoval už méně nahlas. „Přišel jsem ti to vysvětlit…“

Slova nechal doznít do ztracena. Bál se jeho reakce. Bál se, že s ním ani nebude chtít mluvit. Přesto rudnul až po špičky uší studem, který se dostavil, sotva si vzpomněl na to, co mu Tereza s Rachel řekly. Už šel skoro na jistotu. Stačilo jen, aby mu správně řekl, proč to všechno podstoupil a… a pak co?

Nemohl ho přinutit zůstat. Pokud se skutečně vracel na farmu, nesměl mu v tom bránit. Pravděpodobně to ani nedělal sám od sebe, školu by v půlce roku neopustil – ne v posledním ročníku. Ale zároveň… bude k nim chodit do školy? Nebo ho už nepotká na chodbě?

Zastavil se. Najednou netušil, jestli to bylo správně, že sem přišel. Ano, bylo vhodné se rozloučit s kamarádem, ale nedělal by mu to těžší? Tehdy na chodbě, když seděli vedle sebe, vypadal zničeně. To i předtím, než ho políbil. Pak z něj klidně mohl skládat mozaiku.

Opřel se dlaní o stěnu. Druhou rukou si stiskl spánek. Už z toho nemohl vycouvat. Ozval se mu. Pořádně se tedy nadechl a vydechl a přikročil k obloukovému vstupu.

Nejprve se lekl, když uviděl tři prázdné lahve na stole. Naštěstí ho napadlo jít dál, než aby dělal zbytečně rychlé závěry. A sotva mohl nahlédnout za hranu stolu, všechny jeho naděje pohasly.

„Ty,“ zavrčel na hromádku neštěstí.

Minho se na něj podíval. Ten pohled znal. Newt měl podobný, když mu říkal o tom, že se má stěhovat. Bylo to zoufalství a beznaděj, namixované ve směsi smutku a vzteku.

„Jsou pryč,“ zahuhlal a opřel si bradu o koleno. „Můj nejlepší kámoš i moje Sonya.“

Zamračil se. Nechtěl, aby mu toho rváče bylo líto. Vždyť se k němu choval tak ošklivě, že ho ani nemohl být rád! Ale nedokázal v sobě potlačovat volání empatie. Když viděl zlomeného člověka, nemohl ho nenávidět, ani jím pohrdat. Bylo to prokletí.

Přidřepl k němu. Sotva se dostal na úroveň stolu, udeřil ho do nosu ostrý pach alkoholu. No jistě, to mohl očekávat.

„Minho,“ oslovil běžce, „řekneš mi, proč jsi tady?“

„Ze stejnýho důvodu jako ty, blbče,“ zaškytal a rychle si zakryl ústa dlaní, když se nadávil. Naštěstí se mu podařilo obsah žaludku udržet uvnitř.

„A to…?“

„Přišel jsem je prosit, aby neodcházeli. Ale už bylo pozdě. A našel jsem zbytky z novoročního večírku, takže… nechci, aby to tu dostal nějakej starej páprda a vychlastal to.“

„Neměl bys tolik pít,“ varoval ho Thomas.

Dobře si uvědomoval, že tohle varování mělo přijít mnohem dřív. Netušil, kolik toho v lahvích bylo, když začal. Ale zjevně dost. Stačilo se na něj jen podívat, jak se houpal do stran a tiše potahoval jako malé dítě.

Tohle nebyl Minho Park, kterého Thomas znal. Nebyl to ten silný protivný svalovec, po němž toužila každá dívka v okolí několika mil. Byl to jen stín toho, co potkával na chodbě, co vídával běhat tak rychle, až to oči skoro nestíhaly.

Dostal se blízko svému dnu. Věděl, že jeho jediným skutečným cílem byla Sonya, Newt mu to několikrát řekl a ujistil ho, že je od sebe udrží, ale… pochyboval o tom, že k ní něco cítil. A ono se ukázalo, že se mýlil.

S Rachel se zapletli to složitého milostného mnohoúhelníku. Už ani nedokázal určit, kdo chtěl koho nechat žárlit. Pamatoval si jen to, že se tam Newt vyskytl náhodou a to jen proto, že se mu srdce pokaždé zastavilo, když vytáhl koutky byť jen do malého úsměvu.

Povzdechl si. Kdyby sem přišel dřív, asi by taky udělal nějakou pitomost.

„Musíš přestat,“ řekl po chvilce mlčení. „Chlast ti je nevrátí.“

„Ale tolik to nebolí.“

Jako mluvit s malým dítětem. Ani ve snu by nečekal, že ho uvidí v takovém stavu. Ale ačkoli smrděl a motal se, Thomasovi snad poprvé připadal… sympatický. Možná proto, že konečně měli něco společného a bylo to skutečné.

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se ho opatrně.

Běžec zavrtěl hlavou.

„Vím, co mi řekneš. Ušetři mě toho.“

„Guty, guty. Tak –“

„Omlouvám se za včerejšek,“ zabrblal Minho a sklopil pohled na své prsty. „Byl jsem nasranej.“

„Já taky,“ přiznal Thomas.

„Nespali jsme spolu,“ vypadlo z něj. „Já a ta tvoje Rachel. Čekali jsme, až se vrátíš… byl to plán, jak donutit Sonyu žárlit. Doufal jsem, že přivedeš Newta. On je totiž stará drbna, žádný tajemství, co mu řekneš, tajemstvím nevydrží.“

„Och…“

„Och?“

„Takže to bylo divadlo.“

„V podstatě jo.“ Vjel si prsty do vlasů. „Zfraseně, tak dlouho jsem si nevrznul…“

„Detaily si nech pro sebe,“ upozornila ho jeptiška Tom. „A hádám, že to stejně nevyšlo.“

„Mělo to divnej efekt. Co vím, Newt to fakt řekl. Sonya mi přišla jednu vrazit na ošetřovnu. Že prej jsem jí zničil vztah, či co. Pamatuješ na toho chcípáka Jonese? Toho s hlavou v záchodě?“

„Arise,“ opravil ho. „Jmenuje se Aris.“

„To je fuk. On se s ní rozešel.“

„Já myslel, že se ona rozešla s ním.“

„Kéž by,“ zasnil se a nahlas si povzdechl. „Nesnáším vztahy. Jsou zbytečně složitý. A nakonec za to ani nestojí.“

„Láska za boj stojí.“

„Ty frase, ty jsi fakt ujetej.“

Opřel si hlavu o starý gauč. Zaklonil ji a hrdelně se zasmál. Thomas zaslechl bublání, když nadzvedl další vlnu zvratků. Brzy nato hlavu narovnal a věnoval Thomasovi pobavený škleb.

„Ale pro Newta jak stvořenej. Nebudu lhát, už dlouho jsem bádal nad tím, proč si Newt žádnou z těch holek, co se na něj lepily, nevybral. Myslel jsem, že chce být nedosažitelnej. To na ženský zabírá, pak ho chtěly ještě víc. Ale on furt nic.“

Thomas ho nepřerušoval. Mluvil o Newtovi. O téhle části, o které se mu nikdy nezmínil. Možná proto, že se za to styděl. A o to víc to chtěl slyšet.

„Na tý párty se odpojil. Já vás na tom balkóně viděl. Mělo mě trknout, že je teplej, už dřív. Ne, měl mi to říct, protože to dobří kamarádi dělaj, že? No, ale stejně jsem byl zklamanej. Lovit ženský s kámošem, to byl vždycky můj sen. Nevázat se na nikoho, prostě… žít, jako by všechny dny byly ty poslední. Jenže sledovat, jak se Sonya cicmá s tim šprtem, mě bolelo. Ona je moje, rozumíš? Nedosažitelná. Hraje taktiky svýho bráchy, mrcha.“

Natáhl se po láhvi, kterou měl odloženou na podlaze. Thomas by ho nestihl zastavit. A ani to neměl v plánu. Nechal, aby svůj žal utopil na dně láhve průhledného alkoholu. On by se k něčemu podobnému snížil taky, kdyby neměl podporu svých přátel. Zdálo se však, že za Minhem – nejpopulárnějším klukem školy – ve skutečnosti nestojí nikdo.

„Já si začal,“ prohlásil Thomas.

„Cože?“

„Že jsem si začal. S tou včerejší rvačkou. Potřeboval jsem někoho nakopat a… ty ses nabídl. Vlastně se mi ulevilo, když jsem tě praštil. Děkuju.“

„Já provokoval schválně. Kvůli pozornosti.“

„Jak jinak.“

„Jó… no, pozornost mě živí. Nebo aspoň živila. Nevím, jestli ještě můžu… bejt dokonalej bezchybnej frajer.“

„Tos nebyl nikdy.“

„Ale ty holky si to o mně myslej,“ bránil se.

„Hele… půjdu se porozhlídnout po domě. Třeba tu něco nechali.“

„Hodně štěstí. Já hledal a našel jsem, co jsem chtěl. Až tě to omrzí, přijď za mnou. Pokecáme, kámo.“

Thomas přikývl a pomalu se vytáhl na nohy. Hřálo ho u srdce, že si to konečně vyříkali. Na těchto základech už se dalo stavět přátelství. Něco mu říkalo, že Minho by s ním kamarádil rád.

Nechal běžce v obýváku i se všemi krásnými vzpomínkami na to, jak šťastný byl, když sledoval blonďáka hrát své oblíbené hry. Když pili kakao. Když si jen povídali a smáli se Thomasovým špatným vtipům.

Ve spodním patře moc času nestrávil. Věděl přesně, kam chce jít.

Zastavil se až u dveří od jeho pokoje. Tady byly vzpomínky nejsilnější. Pamatoval si tu omamnou vůni sprchového gelu, na vůni čistého prádla, když procházel kolem něj. Živě si vybavoval vlhké neupravené vlasy a vrabčí hnízdo, které se ráno snažil krotit mokrým hřebenem. A samozřejmě nesměl zapomenout na hebké čisté ruce, o nichž snil už hodně, hodně dlouho.

Tyto vzpomínky se rozplynuly v moment, kdy otevřel dveře a zjistil, že je pokoj dočista prázdný. Zmizely všechny rostliny, stará postel, dokonce i polštář, který uvízl na vršku skříně. Všechno, co si vštípil do paměti, bylo pryč.

Na podlaze nebyla hlína. Pokoj nevoněl jako on. Jako by se objevil v cizí dimenzi, kde Newt už dávno neexistoval.

Vstoupil dovnitř. Pak vyběhl k oknu. Impulzivně, bez přemýšlení. Vykoukl ven. Ani tam na něj nečekal, nemával mu s odhazovací lopatou v ruce.

Poslední jiskra naděje pohasla, když si všiml předmětu na podlaze. Nechal tady svůj telefon. Proto se mu nemohl dovolat. Newt se pojistil, aby byl nedosažitelný. A stejně jako to platilo na ty dívky, i Thomas ho chtěl víc a víc.

Došel k rožku, kde mobil ležel, a zvedl ho ze země. Nesvítila na něm kontrolka. To znamenalo, že si zprávy přinejmenším rozkliknul.

Kupodivu nebylo těžké se do jeho mobilu dostat. Newt byl důvěřivý, vstup nechránilo žádné heslo. Nebo chtěl, aby si Thomas přečetl rozepsanou zprávu.

Tommy,
Nevim jak mam zacit. Nechci to natahnout na dlouhej text. Uz tak mi to nejspis poslat nepujde i kdyz nepouzivam hacky ani carky a snazim se toho napsat co nejmin.

Vsechny zpravy jsem si precetl. Neodpovidal jsem ti protoze jsem nemohl. Mel jsem praci se stehovanim nebyl cas. A kdyz jsem ho mel nevedel jsem co napsat. Pravdou je ze jsem zmatenej. A ty asi taky. Nevim co jste meli v planu. Nevim proc ses rozhodl stat mym kamaradem a pak to zneuzit pri prvni prilezitosti.

Byl jsem nasranej. Nechtel jsem ti odepsat ani volat. Kdyby me segra nedrzela vybehl bych za tebou na osetrovnu a kricel po tobe. Stejne by mi vztek dlouho nevydrzel a prastil bych spis sebe abysme si byli kvit.

Aby bylo jasno neodpoustim ti. Ne proto ze bys me ranil. Ale proto ze je mnohem jednodussi opustit nekoho kdo mi ublizil a koho chci nenavidet nez toho na kom mi zalezi vic nez na mne samotnym.

Tommy ja te

A dál zpráva nepokračovala. Nedopsal ji. Možná proto ji ani neodeslal.

Thomas si text přečetl několikrát. Nerozuměl tomu. A ani po třetím přečtení z toho dvakrát moudrý nebyl.

Schoval mobil do kapsy. Rozhodl se, že si ho nechá. Chtěl na něj mít alespoň památku. A taky si chtěl po večerech domýšlet šťastný konec nedopsané zprávy.

Vrátil se za běžcem. Neřekl mu, že něco našel. Posadil se k němu a přihnul si z flašky. Potřeboval se trochu uklidnit. I kdyby to znamenalo, že se má opít do němoty.

„Brzdi, Murphy,“ varoval ho Minho.

„Klid. Vím, co dělám,“ odsekl Thomas vztekleji než pes za brankou.

Netušil, kde se v něm ten vztek bral. Možná už měl dost smutku a bolesti. Teď přišla fáze nenáviď, nebo budeš nenáviděn. Když to zvládl Newt, nemohlo to být tak těžké, no ne? Nenávidět sebe bylo to nejjednodušší, co mohl udělat.