Po rozhovoru s Rachel mu bylo o něco lépe. Dokonce se začali bavit normálně, jako by se nic z toho nestalo. I Tereza to nazvala obrovským pokrokem. Pak prohlásila, že je Rachel z nejhoršího venku.

Následující noc strávil u nich. Dámskou noc započali napínavým soubojem v šachách, který Thomas vyhrál na plné čáře, protože na rozdíl od svých kamarádek věděl, jak se to hraje. Pokračovali nadšeným vyčesáváním lupů z mladíkových delších vlasů za diskuse, zda to jsou opravdu jen lupy, nebo nenašly jackpot; vší vajíčka. Thomas se necítil moc dobře, když se smály každému bílému kousku, který se na hřebenu objevil.

Přesto si noc skvěle užil. Nemusel myslet na nic hrozného. Dočista zapomněl na zkoušku, která ho zítra čeká, na Newta, jemuž se už druhý den nemůže dovolat. Tohle byla dívčí noc a při dívčí noci se nesmutnilo, dokud to bylo v režii Rachel.

Další den ráno přišlo nemilé probuzení. Ležel na zemi na provizorní matraci z několika složených dek. To by mu nevadilo, stejně to bylo mnohem pohodlnější než židličky v kuchyňce. Spíś ho překvapilo, že na mobilu svítila kontrolka přijaté zprávy.

Newt. Musí to být Newt.

Prvotní nadšení se po chvilce změnilo ve strach. Pokud je to Newt, znamená to, že už si přehrál všechny hlasové zprávy. Thomas si sám nebyl jistý, co všechno mu řekl. Snažil se to vysvětlit co nejstručněji a tak, aby z toho vyšel dobře.

Kousl se do rtu. Nechtěl holky budit. Ještě měli dost času, než škola začne.

Ačkoli se bál jeho reakce, přišlo obrovské zklamání, když zjistil, že to není Newtovo číslo. Zíral na Arisovu zprávu jako čerstvě vyoraná myš.

Rozešli jsme se. Odjela pryč.

Aris nebyl se Sonyou. To byla dobrá zpráva. Ale to, že odjela pryč, mohlo znamenat jediné; už se přestěhovali.

Odložil mobil na polštář. Bylo mu do breku, ale dokázal slzy zadržet. Místo toho si rval vlasy z hlavy za každou pitomost, jakou udělal nebo řekl. Kdyby se tolik nestyděl a smířil se s tím mnohem dřív, mohlo to... ne. Nejspíš by to nedopadlo jinak. Pravděpodobně by to bylo ještě mnohem horší. Chyběl by mu víc.

Nakonec byl i rád, že se nevyznal. Nejenže nevěděl, jak by to vzal, ještě by si tím ublížil. Newt byl nedosažitelný - jak metaforicky, tak ve skutečnosti. Thomas ani nevěděl, na jakou farmu se vrátili. Vyprávěl mu nejmíň o pěti různých. A všechny byly daleko od Denveru.

„Tome?“ ozval se Rachelin unavený hlas.

Podíval se na ni. Jí určitě udělá radost, až zjistí, že se Aris se Sonyou rozešli.

„Dobré ráno,“ popřál jí a nasadil ten nejširší falešný úsměv, jaký uměl.

„Co blbneš tak brzo? Je teprve šest...“

„Jen... nemohl jsem už dál spát. Zdála se mi noční můra. O... o delfínech s nohama a farmě zvířat.“

„Ty už toho Orwella nečti,“ zabrblala a položila se na záda.

Thomas si lehl na bok čelem k ní. Netušil, jak začít. Sotva se z toho dostala a dokázala nahlas říct, že ho miluje. Nechtěl jí dávat falešné naděje. Sice už začínal pochybovat o tom, že Jones je jen bezcitný robot, ale zároveň... pořád to byl Aris.

„Jak ti je?“ rozhodl se začít standardní otázkou.

„Bylo mi líp, bylo mi hůř. Takovej zdravej průměr,“ odvětila o něco živěji než doposud. „Pořád jsem nakrknutá. Ale spíš na sebe.“

„Už na to nemysli.“

„To se snadno řekne. Ty ses nevyspal s primadonou.“

„No... Tereza –“

„Já se nepočítám,“ ozvala se Tereza a otočila se na ně. „A vůbec, se mnou ses bál držet za ruku. A jsme víc přátelé než... ty víš.“

„Fajn, fajn, beru to zpátky.“ Povzdechl si. Musel jim to říct. „Rachel?“

„No?“

„V tom snu jsem byl delfín. Nechtěl jsem plavat, tak jsem si nechal narůst nohy, abych běhal.“ Lepší začátek si nemohl vybrat. „No, a protože se mi líbil jeden jelen, chtěl jsem si nechat narůst paroží. Jenže pořád jsem neměl kopyta. A asi by se mu nelíbilo, že mám ploutve. A pak se Aris rozešel se Sonyou a poslal mi zprávu, že se jelen vrací na farmu, kam rozhodně nepatří, protože jeho les je tady a delfín je kvůli němu ochotný se změnit a –“

„Vydrž, tobě se zdálo o delfínovi po plastické operaci?“ uchechtla se Rachel.

„Arisserozešelsesonyou,“ vybrblal kosmickou rychlostí.

Tereza se vytáhla do sedu. Na rozdíl od své mladší přítelkyně pochopila sdělení příběhu. Znala Thomase tak dobře, že už předem věděla, kdy se chystá lhát. Na téhle lži bylo však zrnko pravdy; to jádro, které obalil fantasmagorickým příběhem o delfínovi a jelenovi.

„Rachel, psal mi Aris,“ řekl o dost pomaleji a přitáhl si deku blíž k tělu. „Sonya a on… se rozešli. Je pravda, že už včera se choval jinak, ale…“

„Rozešli se,“ zamumlala. Koutky jí zacukaly.

„A taky… už tu nejsou. Ani Sonya, ani Newt.“

„Rozešli se!“ vypískla nadšeně a zvedla paže nad hlavu. „Ano!“

Copak ho neposlouchala? Ani Tereza nevypadala smutně. Vlastně se zubila od ucha k uchu. Pak řekla:

„To je dobrá zpráva.“

„Co když ho už nikdy neuvidím?“

Zoufalost v jeho hlase byla znatelná. Slzy, které se snažil zadržet za každou cenu, se tlačily na povrch. Už mu to docházelo.

Nestihl to. Psal mu zprávy, volal, ale neodvážil se zazvonit na dveře jejich domu. Neustál by, kdyby se k němu otočil zády znovu a on neměl šanci se po něm natáhnout.

Dívky se na sebe podívaly. Pak se Rachel zvedla z postele a šla se posadit k Thomasovi.

„Nemohli odjet tak brzo,“ snažila se ho uklidnit. „Vždyť ještě minulej týden chodil do školy.“

„Včera tam nebyl,“ namítl.

„To ještě nic neznamená.“

„Co když ano? Provedl jsem hroznou věc, všechno jsem to zkazil… Ztratil jsem dobrýho přítele. Ne, toho nejlepšího,“ opravil se. „To přece… přece nemohl odjet bez rozloučení.“

„Některý holky takový jsou.“

„Není holka.“

„Skoro byl tvoje,“ zavtipkovala a stiskla mu tvář mezi prsty.

Vytrhl se jí a zavrtěl hlavou.

„Neměl jsem chtít víc.“

„Právě naopak. Myslím, že jsi měl chtít všechno,“ ozvala se Tereza. „Viděla jsem, jak se na tebe koukal. Nezapomeň, že za tebou běžel ven do sněhu. V papučích.“

„Všimla sis, hm?“

„Tome, ty to nevidíš. Sledovala jsem tebe, jak ses zamiloval do mě. Několikrát. Viděla jsem tu jiskru vznikat, když ses vracel na pokoj a myslel na něj. Tu samou jiskru jsem viděla i u Rachel. Věděla jsem, že to mezi ní a Arisem jiskří dřív, než to tušili oni.“

„Řekla mi to,“ přiznala Rachel. „Kdyby mi neřekla, že u Arise mám šanci… asi bych s tím bláznivým plánem nepřišla.“

Objala ho kolem ramen.

„Půjdeme se připravit do školy. A ty by ses měl stavit podívat, jestli ti v tom domě něco nenechal. Něco mi říká, že ten tvůj blonďák by bez rozloučení neodjel.“

Pokýval hlavou. Měla pravdu. Newt by bez rozloučení neodešel. Ani kdyby ho z duše nenáviděl. Jeho povaha mu to nedovolovala.

Rychle si setřel tu jednu jedinou slzu, kterou zadržet nedokázal.

„Půjdu tam,“ přitakal a shodil ze sebe deku.

„Neslyšela jsem tě.“

„Půjdu tam!“ vykřikl a vyskočil na nohy.

Rachel se uchechtla.

„Jó, ale nejdřív by bylo fajn se oblíct, co myslíš?“

Klepl koleny o sebe. Spíš z reflexu, než že by se chtěl zakrýt. Pak secvakl paty k sobě a oběma kamarádkám se uklonil. Teatrálně zamával paží a škrtnul prsty o zem, když se lámal v pase.

„A teď jdi,“ popoháněla ho Tereza. „Umýt, obléknout a jít. Mám tu dalšího pacienta.“

„Ano, madam!“

Vlily mu život do žil. Newt už mohl být pryč, ale dokud mu zbývala byť jen kapička naděje, chtěl ji vysosat do poslední molekuly. I kdyby byla mikroskopická. Pořád mu to za tu snahu stálo.

Rychle se umyl, oblékl se, dal si skromnou snídani. Rachel do něj nacpala kousek chleba se slovy, že se mu s plným žaludkem bude myslet daleko lépe. Thomas neodporoval. Nechal je, aby mu učesaly vlasy, upravili košili a poplivaly ho pro štěstí.

Z budovy vyběhl jako nový člověk. Nemohl myslet na neúspěch. Tereza se jen málokdy zmýlila. Pokud tvrdila, že má Newt v očích tu samou jiskru jako on, pak má možná i delfín u jelena šanci.