Ještě nikdy neutíkal tak rychle. Kdyby ho Minho viděl, jak překonával překážky v podobě navátého sněhu a ledovky, určitě by ho pochválil – ba dokonce nominoval na sprintera roku.

Musel se dostat zpátky na kolej. Bylo mu jedno, kolikrát ještě uklouzne na zamrzlém chodníku. Rifle se zdály být lepší než cokoli jiného, co mohl zvolit na ochranu rozklepaných kolen. V tuto chvíli, kdy si ani nebyl jistý tím, co dělal, svištěl přes prázdné silnice a vyhýbal se světlům pouličních lamp, které se skláněly ke třpytícím se vločkám, dopadajícím na rozviklané kachlice.

Hlavou se mu honilo hned několik myšlenek, ale nechápal jedinou z nich. Ačkoli si plně uvědomoval, jak blízko byl u dosažení svého cíle, na rudnoucí blonďákova líčka si nevzpomněl. Nevybavoval si ani chuť škraloupu, který se vytvořil na hladině chladnoucího kakaa, dokonce ani na to, jak si dechem navzájem ohřívali špičky prstů.

Dokázal myslet jen na ni – na svou kamarádku. Vědomí, že u ní nebyl, když ho zrovna potřebovala, by mu dalo na ramena takovou váhu, že by tu tíhu neunesl. Rachel byla impulzivní a málokdy myslela čistě na následky svého jednání. Většinou zapištěla, omluvila se všem, koho pohoršil její vybraný slovníček, a pokud impulz ustal, posadila se na zem a ztěžka dýchala.

Doufal, že to bude i tato situace. Že rychle vyšuměla. I když by nani sedělo, že by si z něj sem tam vystřelila, obával se, že tato hrozba byla skutečná – a co víc, děsilo ho, že to může znamenat cokoli, protože jde o Rachel. A jelikož už u sebe neměla Arise, který by ji uklidnil, musel počítat s tím, že si mohla ublížit – hlavně svou pověstnou nešikovností.

„Thomasi!“ zaslechl za sebou hluboký chraplák.

Zastavil se. Ten hlas zafungoval jako vysokofrekvenční píšťalka na vycvičeného psa. Neuvědomoval si, kolikrát spadl, dokud paže nespustil podél těla. Chvíli nato se dostavilo pálení v oblasti hran zápěstí a kolen, která utrpěla snad nejvíc ran.

Ani se nemusel otáčet za sebe. Ten hlas by poznal kdykoli, i kdyby mu zvonila hrana. Přesto však neodolal a pootočil hlavu přes rameno, aby se přesvědčil, že s ním nemluví jen iluze, ale skutečný Newt.

„Co to má znamenat?“ pokračoval Hayes.

„Rachel,“ vypravil ze sebe. Pak polkl sliny, jež se mu nahromadily pod jazykem. „Sledoval jsi mě.“

Neptal se. Oznamoval mu to.

„Jo. Choval ses divně, tak jsem se chtěl ujistit, že neuděláš nějakou… pitomost.“

Bylo na něm znát, že hledal ta správná slova. Divoce rozmachoval rukama, jako by odháněl hejna much, když mluvil. Jen rty, které se schovávaly za tmavou šálou, neprozradily starost. I v očích se odrážela naléhavost, jež se mu vkradla i do hlasu.

Thomas netušil, co odpovědět. Věděl jen to, že nemůžou ztrácet čas tlacháním. Ale když už se chystal k tomu, jak Newta požádá, aby si promluvili později, zarazil se. Nedokázal mu jen tak říct, aby se vrátil domů. Bál se, co najde, až vejde do Rachelina pokoje.

„Kam tak ženeš?“ zajímal se Newt.

„Rachel,“ zopakoval.

Doufal, že mu to dojde. Newt nepatřil mezi nejbystřejší lidi, které znal, ale když ho pošťouchl správným směrem, dokázal se správně zamyslet. To, že často ani nedošel k finálnímu závěru, mu odpouštěl.

„Co se stalo?“ vyptával se dál.

„Nevím, ale… nelíbí se mi to. Vůbec. Nejradši bych… nejradši bych šel domů spát, jenže se bojím, že to ona udělala nějakou pitomost.“

„Vy jste fakt páreček. To jste se hledali, co?“ zabrblal Newt podrážděně a vytáhl si šálu výš k nosu. „Guty, jdu s tebou. A nechci slyšet, že nemůžu. Stejně bych šel.“

Thomas si povzdechl. Věděl, že mu nemůže nic rozmluvit. Kdyby on byl dobrý v neústupnosti, Newt by se mohl považovat za mistra tvrdohlava. A to ho ani nechtěl poměřovat s Rachel. Ti dva by do sebe naráželi hlavami tak dlouho, dokud by jeden z nich nepadl vyčerpáním. Nebo dokud by je nezastavil.

Nestačil cokoli odpovědět. Newt, ačkoli neměl nejmenší tušení, kudy se chtěl Thomas vydat, rozhodným krokem vyšel dál po chodníku. A Thomas ho nemohl upozornit hned, raději se sebral a vyběhl za ním. Pak to společně stočili správným směrem.

Nemusel ho pobízet, aby přidal do kroku. I když Newt sotva zvládal rychlejší tempo, které Thomas nasadil, držel se u jeho boku jako špatně našitý stín. Dokonce se jim synchronizovaly nohy – pak šlapali do měkkého poprašku ve stejnou chvíli, jako by si předávali telepatické zprávy na zmatení nepřítele.

Ačkoli by to nahlas nepřiznal, byl Thomas rád, že se k němu Newt přidal. Po dnešním dni by ho nerad nechával doma samotného. Možná na to nevypadal, ale Thomas už moc dobře věděl, jak vypadá člověk, který něco skrývá – bodejť když je to bolest a strach.

Cestou na kolej ho sledoval. Byla na něm znát únava. Už nedržel tu masku veselého kamaráda, skrze praskliny vykukoval ublížený jedinec. Nechtěl na to upozorňovat. Mohl by mu přitížit. Proto pomlčel o slze, která mu sjela z koutku oka, dokonce i o tom, jak popotáhl, když se mu podařilo dostat se kousek před něj.

Možná je mu jen zima, uvědomil si.

A skutečně – když si ho pod světlem lapmy prohlédl, všiml si, že toho na sobě moc neměl. Bylo zajímavé, že si nezapomněl kolem krku obmotat šálu, ale na bundu nebo pořádné boty nezbyl čas.

Určitě je mu zima, opravil se.

Zastavili se až před vysokou budovou. Rachel byla ubytovaná na jinývh kolejích než on. Občas tomu říkala prostě „byt“. Thomas tam párkrát byl. Popsal by to spíš jako malou místnost s ledničkou. Oni sice takový luxus neměli, ale pořád to nebylo nic, co by jí dávalo právo to nenazývat studentským standardem.

„To chci vidět, jak se tam dostaneš,“ poznamenal Newt. „Proč nebydlí v baráku?“

Vytáhl z kapsy telefon. Chvíli s ním jen pohazoval v dlani, až poté, co si uvědomil, že jí vlastně chtěl zavolat, přestal a sklopil pohled na své prsty.

„Máš pravdu. Tereza by tam měla být s ní,“ zamumlal si pod nosem.

Netušil, jestli to Newt slyšel. Ani na tom nezáleželo. Dál už se ničím nezdržoval a vyhledal v kontaktech Terezino číslo. Usoudil, že bude lepší hned zavolat jí, než kdyby se pokoušel kontaktovat Rachel.

Terezina spolehlivost se ukázala i na rychlosti, s níž hovor přijala. Ještě si ani nestačil připravit první otázku a už ho přerušil její hlas.

„Tome?“

„Terezo,“ pozdravil ji. Najednou mu srdce bilo rychleji. To byl tak nervózní? „Je s tebou Rachel?“

„Není,“ zněla odpověď. „Měla se vrátit už před hodinou. Nemůžu se jí dovolat.“

Kousl se do rtu. To nevypadalo dobře. Pokud to nebrala ani Tereze, muselo se stát něco vážného.

„Na co ji… ach, ty ji hledáš. Víš, že zmizela, že?“

„Poslala mi zprávu,“ odvětil klidně.

„Mně ne. Máš štěstí.“

„Můžeš jít ven?“

Chvíli se nic neozývalo. Pak zaslechl chrčení, které rozhodně nemohlo vycházet z jejího hrdla.

„Obléknu se a hned jsem u tebe.“

Úlevně si oddechl. Rachel sice nebyla u sebe, ale teď měli na své straně Terezu. Její známosti po celém městě by jim mohly být k užitku. Nehledě na to, že dokázala myslet jinak než ostatní.

Hovor musel položit sám. Prsty párkrát poklepal na malou cihličku, pak ruku spustil podél těla. Jen tak tak si stačil uvědomit, že by nebylo dobré, kdyby telefon pustil.

„Takže…?“

Úplně by zapomněl, že tam s ním byl Newt, kdyby se neozval. Podíval se na něj. Protože docela dlouho stáli na místě a vítr jim odmítal dát pokoj, třásl se zimou. Ani se mu nedivil, kdyby měl takové bačkůrky, taky by se mu v mínusových teplotách nelíbilo.

„Jestli je ti zima, můžeš se jít schovat,“ vyslovil nezávisle na tom, co chtěl říct.

„Něco se děje. A není to dobrý. Ne, zůstanu s tebou,“ namítl Newt úsečně.

„My to s Terezou zvládneme.“

Newt se zamračil. Na krátký moment to vypadalo jako znechucený škleb, ale změnil se na neutrální pošklebek tak rychle, že Thomas nedokázal určit, jestli si toho všiml, nebo se mu to jen zdálo.

„No jo, Agnesová. Velká hvězda. Aby ses z ní taky neposral,“ zabrblal si blonďák pod nosem.

K jeho smůle ho Thomas moc dobře slyšel. A pochopil, že na ni měl jiný názor než většina školy. Ani nemohl očekávat, že ji bude zbožňovat každý.  Jen nepředpokládal, že jedním z těch, kdo odporují davovému šílenství, bude právě Newt.

Nemohl na něj být zlý. Chápal, že i kdyby se na hlavu stavěl, nepřesvědčil by ho o tom, že Tereza skutečně není špatná. Spíš by mu potvrdil, jakou spoustu nedokonalostí před ostatními skrývá.

Neodpověděl. Pouze přikývl, že jeho poznámku vzal na vědomí, a vrazil ruce do kapes. Teď jim nezbývalo nic jiného než čekat, až se Tereza vykolébá ven. Měli velké štěstí, že se zdržovala zrovna tady.

„Hele a… bereš mě furt stejně, že jo?“ prolomil Newt tíživé ticho.

Chvíli nad tím přemýšlel. Nemohl mu říct pravdu, to by zkazil Rachelin plán. Newt byl drbna, brzy by to věděla celá škola, že to jen hráli. A pokud byla jeho domněnka správná a skutečně to dělala proto, aby naštvala Jonese, tohle tajemství musí zůstat zachováno.

Tentokrát sledoval sněhové vločky. Přál si mít podobný život jako ony – prostě se narodit, letět po větru a nakonec se zařadit do davu, kde by ho vzali i přesto, že byl jiný. Tento svět byl plný sněhových vloček, které však vítr odehnal a pohrává si s nimi na obloze.

„Jo,“ zamumlal nakonec a natáhl ruku před sebe.

Vločka, která mu spadla do dlaně, se rychle rozpustila na kapičku vody. Byla studená, ale jeho kůže hřála tak moc, že by ji nedokázala zchladit. Dokonce se potila, jako by se rozhodla ignorovat ten fakt, že poslední dny vládly kruté mrazy.

„Nechci, aby to vypadalo, že se o tebe snažím,“ dodal blonďák a kopl bačkůrkou do sněhu. „Věř mi, že nemám nic v plánu. Teď chci pomoct Rachel, protože na ní záleží mýmu nejlepšímu kamarádovi.“

Netušil, co na to říct. Newt mu všechna slova vzal. Pocítil bolest ze zabodnuté dýky v zádech, ale hned nato příjemné pohlazení. To vědomí, že ho považuje za svého nejlepšího přítele, ho hřálo u srdce. Ale nedokázalo to přebít ten zbytek.

Kdyby Rachel nepřišla s tím plánem, neváhal by. Nejspíš by se hodně dlouho přemlouval, ale nakonec by šel s pravdou ven. Takhle nedokázal ani vymyslet únikový plán. Naštěstí se Newt nevyptával. Za to byl vděčný.

„Vážím si toho, Newte,“ prohlásil, aby zase nemlčel, a usmál se na něj.

„Ale dlužíte mi čaj.“

„Klidně půlku duše.“

„Zapíšu si to do památníčku a jednou si ji vyzvednu, Murphy.“

Vyměnili si několik šklebů. Přestože se rty snažili vyjádřit hrané znechucení, přes obě masky prosvítala lehká růž nervozity. Protože přestali ve stejnou chvíli, Thomase napadlo, že si to uvědomil i jeho kamarád.

Než ze sebe vydal jedinou hlásku, Newt to zakončil vypláznutým jazykem. Ten ani nestihl vtáhnout do úst – Tereza vylezla ze dveří a propálila ho pohledem.

„On je tu taky?“ zněla její první slova ne-přes telefon.

„Víc hlav víc ví,“ bránil ho Thomas.

„Jeho hlavu bychom počítat neměli. Má v ní jen piliny.“

„Aspoň mi v ní nesere kilometrový ego,“ vrátil jí Newt a na provokaci na ni zaprskal. Hned poté se však uklidnil a založil paže na hrudníku. „Tak jo, máte tušení, kde by mohla být?“

I Tereziny paže se opřely o prsa. „Přepokládám, že je pořád u něj.“

„U koho?“ ozval se Thomas. Tohle byla novinka.

„U Parka.“

„Minho,“ vyhrkli oba zároveň.

A/N

Už to bude nějaký ten pátek, co se tu objevila poslední kapitola. Od té doby se nemůžu přinutit ke psaní obecně. Škola mě vysává, chybí mi motivace. Psalo se mi to hůř než kdysi, spíš jsem se k dopsání nutila. Uvidíme, jestli se to zlepší, nebo budu muset hodit stopku i sem.

Každopádně jsem ráda, že tu ještě někdo jste. Nesmírně si vážím každého čtenáře, který se drží a čeká. Já bych se sebou takovou trpělivost neměla.

Ještě než to ukončím, bych vás chtěla nalákat na svůj letošní adventní kalendář. Bude v něm dvacet čtyři fandomů včetně tohoto, takže je vysoce pravděpodobný, že to k Newtmas spadne, protože ten k TMR patří!

A to je opravdu vše. Čtení zdar!