„Tahle mise je nesplnitelná,“ zabrblal Thomas.

Divoce mačkal všechna tlačítka, která slibovala úspěch malé postavičky na televizní obrazovce. Joystick se pod silou jeho stisku skoro vykloubil nebýt toho, že ho Newt zarazil.

„Uklidni se. Takhle to nevyhraješ,“ prohlásil a ukázal na obraz. „Už máš Clanka na zádech, využij toho, že ti pomáhá se skákáním. Vyskoč a udeř. To je moje pravidlo.“

„Myslel jsem, že to je udeř a uteč,“ namítl host v Newtově domě a podíval se na něj. „Nejsem moc na hry. Nejdou mi.“

„To vidím,“ přitakal blonďák a posadil se na polštář vedle něj. „Neboj, nejsi úplně ztracenej. Dá se to naučit.“

„Jak?“

„No… tréninkem, tak jako všechno. Jenom musíš být vytrvalej a stát si za cílem. Ta cesta k němu je vedlejší.“

„Jako že bych… podváděl?“

„To uděláš a už ti péesko nepůjčím,“ vyhrkl Newt a praštil kamaráda do ramene. „A stejně, nemáš na to koule. Vždycky hraješ podle pravidel.“

Vzpomněl si na hru, kterou hráli s Rachel. To nebylo úplně podle pravidel. Lhali celé škole, lhali i sami sobě. Kdyby se Newt dozvěděl pravdu, dokázal by mu to odpustit? Kdyby mu to vysvětlil, mohl by se na něj ještě někdy podívat jako teď?

Zkroutil rty do nervózního úsměvu. Myknul rameny. Ovladač v jeho ruce zabrněl, když avatar, za nějž hrál, skončil mimo herní plochu.

„Někdo by měl,“ řekl vysokým hláskem a zazubil se od ucha k uchu.

Chvilku na sebe civěli. Thomasovi se do tváří vrátila mrazem nakreslená růž. Domů se vrátili už před hodinou, protože je venku stihla sněhová bouře, ale přesto cítil, že se mu prsty na nohou mstí za to, že si nepořídil lepší boty.

Ten, kdo protrhl ticho, byl až Newt. Trhaně se nadechl a vyrval Thomasovi ovladač z ruky.

„Ukaž, předvedu ti to, génie,“ poznamenal a vyplázl jazyk do koutku. Než Thomas stačil namítnout, že génius rozhodně není, dloubl ho loktem do paže. „Nekabuď se, Tommy.“

„Já se… co to znamená?“

„Tváříš se jak kakabus,“ odvětil pohotově a mírně se předklonil. „A teď sleduj, jak to hraje mistr.“

Mistrovským hraním se to nazvat nedalo, ale šlo mu to lépe než Thomasovi. Prsty mu tančily po čtyřech tlačítkách, rozesetých po pravé straně ovladače, palec levé ruky obratně ovládal joystick, jako by to bylo prodloužením jeho těla.

V Newtově podání hra vypadala jednoduše. Nebyla to střílečka, spíše 3D skákačka s příběhem, kterému se sem tam zasmáli. Sarkasmus těm dětsky vypadajícím postavičkám nechyběl, to musel uznat.

Hra je zabavila na několik hodin. Jakmile Newt Thomasovi vysvětlil, že aby nepřítele porazil, stačí mu umět skákat a házet velký klíč – který nazval šroubovákem tolikrát, že Newtovy oči div neskončily jako rotující kolotoč –, vše odsýpalo.

Kakao, jejž Newt připravil, když se Thomas pral s dalším parkourem, už dávno vychládlo. Prášek zamíchaný v ohřátém mléku plaval na škraloupu jako žabinec na zakaleném jezírku. Ani jednomu z nich se do něj nechtělo. Propalovali hrnečky – jeden bez ucha a druhý jako nový – pohledem kdykoli, kdy si vzpomněli, že by se měli napít.

Kluci v jejich věku dávno pili pivo, nebo cokoli, co v sobě mělo nějaké procento alkoholu. Newta napadlo to navrhnout později – to už se venku zatáhlo a tma nebyla způsobena bouří, ale sluncem, které se vydalo na kutě.

„Já moc nepiju,“ přiznal se Thomas.

„Však ani já ne. Občas si cucnu, jen na chuť. Ale samotnej ne, to mě nebaví. Občas si otevřem se Sonyou, když v telce běží náš seriál,“ bránil se blonďák s rukama u hrudníku. „Dáš si teda? Možná tam mám schovaný víno. Kluci mi ho dali k narozkám s tím, že ho vypijem, ale byli už tak dost zlití. Sotva jsem jim rozuměl.“

„To muselo být strašný.“

„Vlastně bylo milý, že si na mě vzpomněli. Málokdo si na mě vzpomene.“

Newt si tiše povzdechl. Úsměv, jenž si pohrával s tvarem i barvou rtů, zmizel. Nahradil ho neurčitý škleb.

Thomas si na něj vzpomněl, ale neměl dost odvahy k tomu, aby mu svůj dárek dal. Teď by to určitě bylo jinak, to by se nezdráhal mu sehnat nějakou blbost a dát mu to, ať je šťastný alespoň na jeden den, ale tehdy se klepal pokaždé, když ho viděl. Netušil, zda by na něj dokázal promluvit. To možná ano, ale souvislá smysluplná věta by z něj nevypadla.

Poškrábal se na temeni hlavy. K tomuto tématu neměl co dodat. Snad jen…

„Až budeš mít narozky příště, dám ti ten nejlepší dárek, jakej najdu,“ slíbil mu.

Newt mu věnoval ten nejhezčí úsměv, jaký kdy v životě viděl. Koutky se mu vytáhly nahoru tak, že byly stejně vysoko jako konec nosu. Hluboké vrásky mu přidaly na kráse ještě víc. Vypadal jako někdo, koho Bůh stvořil jen proto, aby svým úsměvem rozdával radost do celého světa.

Thomas se nemohl ovládat. Odložil ovladač od konzole do klína, aby měl obě ruce volné, a opatrně se dotkl blonďákovy paže. Nebyl si jistý tím, co dělal. Vlastně si toho nebyl ani vědom.

Očekával, že sebou Newt cukne zpátky, ale zůstal nehybný. Očima politýma horkou čokoládou sledoval bledou ruku, jež mu prsty kreslila čáry na holé paži.

„Zasloužíš si to nejlepší,“ zamumlal Thomas a stáhl ruku zpátky k sobě.

Než se stačila dotknout jeho kolene, Newt ho chytil za zápěstí. Byl tak rychlý, že to sotva postřehl. Jeho zpomalené smysly to pobíraly ještě dlouho poté, co už i zbytek těla věděl, že se ho dotkl.

„To nejlepší mi uniká,“ odvětil Newt po chvilce ticha.

Hlas měl mnohem hlubší než obyčejně. Baryton s přízvukem zněl jako basová kytara – sotva melodická, trhaná, přeskakující nízké tóniny.

Blonďák opatrně přehmátl ruku tak, aby mu dlaní zakrýval hřbet ruky. V červeni, jež polila jeho tváře, byl znát boj. Thomas netušil, co se uvnitř něj odehrávalo. Toužil to však zjistit.

Nepromluvil. Měl na jazyku spoustu slov, ale ani jedno z nich se z úst nedostalo. Polykal je jedno za druhým, dokud mu nedošly i sliny. Docela brzy ztratil kontrolu i nad dechem. Srdce si vždy dělalo, co chtělo, to ho netrápilo.

Krev mu tepala v uších. I kdyby Newt něco řekl, napoprvé by ho neslyšel. Zíral na něj s pootevřenými ústy a zatajeným dechem, jenž se projevoval hlavně na ramenou, která se zvedala a klesala s každým výdechem, jejž plicím dovolil.

Netušil, jak to bylo dlouho, co se ani jeden z nich nepohnul. Se srdcem v krku se mu těžko formulovala slova. I když je pak nechal vyplout ven, dostala se k Newtovým uším jen jako tiché mručení.

Přistihl se, že mu pohled sklouzával ke rtům, z nichž úsměv zmizel. Snažil se udržet u očí, ale nedokázal odolávat pokušení. I když mu počítal pihy na nose, nepřiměl se zůstat na bledé kůži.

Chtěl překonat tu vzdálenost mezi nimi a konečně vyzkoušet, jestli to mravenčení, jež putovalo jeho tělem, bylo způsobeno jím, nebo tím, že na mokré ponožky zafoukala klimatizace. Nenašel však odvahu. Proto jen bezduše civěl a snažil se dýchat pravidelně.

„Tommy… je tu jedna věc, kterou… se kterou se potřebuju někomu svěřit,“ zašeptal Newt.

Trhl sebou. Hlas ho vyrušil z rozjímání. Kupodivu však nezničil to napětí, jež se mezi nimi vytvořilo, ba naopak – Thomas potřeboval vědět, co měl na srdci. Doufal, že mu to dá naději.

„Poslouchám,“ řekl stejně tiše a položil prsty na podlahu.

„Vypadám na pejskaře, ale ve skutečnosti mám rád kočky,“ vykoktal a poškrábal se zezadu na krku.

Thomas povytáhl obočí.

„To jsi mi říkal. Pár týdnů zpátky,“ poznamenal.

Nechápal, jestli to myslel vážně. Bylo to přirovnání, metafora, které nerozuměl? Nebo se mu snažil naznačit, že si chce pořídit kočku?

„Jo, ale… ty mě asi nechápeš.“

Jeho tváře nabraly červený odstín. Sklopil pohled na jejich ruce. Vlasy mu spadaly přes přivřená víčka. Ramena mu skákala v rytmu zrychleného dechu. Třásl se. Mírně, ale Thomas si toho všiml.

„Mně to můžeš říct,“ snažil se Thomas podržet.

„Ne. Ne, tobě ne,“ vyhrkl najednou a jeho ruku pustil. „Nemůžu.“

Teplo zmizelo. Přestože už kontakt chyběl, dech se odmítal zklidnit. Newtova nervozita ho znervózňovala taky. A jeho slova ho ranila. To mu nevěřil?

„Proč ne?“ zajímal se Thomas.

„Protože… by ses mi smál…“

„Newte, to nedělám. Vždyť to víš.“

„Jo, ale… tohle je těžký. Moc těžký. Nejsem připravenej to říct nahlas. Je to docela čerstvý a… pořád je tu Rachel.“

V ten moment napětí zmizelo. Rachel. Už chápal, v čem byl zakopaný pes.

„Tobě se líbí Rachel?“

„Ne!“ vyhrkl okamžitě. Pak se zahleděl do prázdna. „Teda… jo.“

„Ale… ona je moje přítelkyně.“

Když tě nemůžu mít já, nebude tě mít nikdo, vybavila se mu často opakovaná fráze z filmů. Ale byla pravdivá a na tuto chvíli se hodila. Nechtěl tohle zlato nechat Racheliným slídivým očím. Na to mu bylo příliš cenné.

Newt si vjel prsty do vlasů. Rty artikuloval neslyšná slova. Oči měl zavřené, bradu sklopenou. Jediné, co Thomas pochytil, bylo idiot.

„Chápeš, že Rachel –“

„Jsem gay, jasný?“ přerušil ho dřív, než stačil myšlenku dokončit.

Tentokrát došla slova Thomasovi. Doufal, že tohle uslyší, ale když už k tomu došlo, nedokázal zareagovat tak, jak si naplánoval. Teď měl následovat vysněný polibek a tiché vyznání, ale nezmohl se ani k tomu, aby mu přiznal, že k němu chová silnější city.

„To je drsný, kámo,“ dostal ze sebe.

Nejraději by si nafackoval. Měl výbornou příležitost, ale promarnil ji. Alespoň se mu nesmál. To by se musel smát jim oběma.

„Asi… asi jo, no,“ zamumlal Newt tiše a povzdechl si. „Nikomu to neříkej, prosím.“

„Neboj. Neřeknu to živý duši.“

Až na Rachel a Terezu, dodal si v hlavě.

„Díky. Jsi dobrej… kamarád,“ řekl Newt váhavě a věnoval mu další nervózní úsměv.

„To se ví, Newte,“ odvětil a položil mu ruku na rameno.

Sálalo z něj příjemné teplo. Už to bylo jiné než doposud. Protože věděl, že u něj má nějakou minimální šanci, mohl si dovolit cítit víc. Povolil netopýrům v žaludku nové trasy, hlavě další myšlenky na zářnou budoucnost s blonďatým středem jeho vesmíru.

Ačkoli to Thomas chtěl probrat, nepadlo o Newtově vyznání ani slovo. Jakmile překročili tu hranici, od níž se ti ho dalo považovat za trapné, Newt se zvedl a došel pro víno. Tohle bylo poprvé, co ho Thomas ochutnal. A moc se mu nepozdávalo. Ani Newt nevypadal zrovna nadšeně.

Rozloučili se jako vždycky. Jako by mezi nimi k ničemu nedošlo. Jen to, že se k něčemu schylovalo, Thomasovi připadalo jako dobrý důvod k prodiskutování budoucnosti. Ale ještě nebyl připravený se svěřit. A ani nemohl, překazil by tím plány Rachel.

Rachel. To jméno mu možná přinášelo štěstí. Mohl by tak pojmenovat jejich kočku, až si budou chtít nějakou pořídit. Ne, to myslel moc dopředu. Byli jen přátelé. Ale teď už věděl, že to tak nemusí být navždycky.

Zamával na blonďáka, než zašel za roh. Když už byl z dohledu, spokojeně se usmál. Všechno mu vycházelo. Mohl ten den být ještě lepší?

Rozhodl se, že napíše Rachel. Odemkl mobil. Pět nepřijatých hovorů a jedna zpráva. Všechno od ní.

Neváhal. Zprávu rozklikl. Už chápal, proč vesmír považoval za nespravedlivý. Nikdy nic nebylo ideální, pokud nežil v pohádce.

Už to nevydržím, Tome. Omlouvám se.