Ten večer se skupinka čtyř přátel sešla v Thomasově pokoji na koleji, který se stal takovou jejich základnou a místem všech důležitých porad. Jeho spolubydlící ani nebýval uvnitř často, vlastně se potkávali jen občas – a to pouze tehdy, pokud vydržel déle vzhůru, jinak neměl šanci ho zastihnout.

„Ale tady má dva povrchy, musíme to vynásobit čtyřmi, ne dvěma,“ namítal Aris, který seděl na posteli a na klíně měl položený sešit s poznámkami.

„To se fakt chcete celý večer učit?“ ozvala se Rachel. Ta seděla na malé stoličce – která byla nejspíš Gallyho, ale to neřešil, protože tu stejně nebyl – a klepala si koncem propisky na koutek úst. „Vždyť to umíme.“

„Thomas to neumí,“ bránil se Aris a podíval se na něj.

Thomas sebou trhl. Pod tím pohledem hořel i obyčejně, ale teď, když byl stále ještě mimo z toho, co se stalo v kavárně, by vsadil krk na to, že zažehl jako raketa a na moment se z místnosti vypařil.

Byla pravda, že si nic moc z látky nepamatoval, ale idiot nebyl. Bránit se však taky nechtěl, nejspíš by plácl nějakou pitomost dřív, než by se stačil zastavit.

„Ale umí. A pokud ne, tak se to prostě doučí. Hele… nechcete se jít podívat ven? Je tu nuda a –“

Aris Rachel nenechal domluvit. Její pubertální chování – jak tomu občas říkal – nikdy nebral příliš vážně. Měl za to, že je to inteligentní mladá žena, která se zajímá nejen o matematiku a fyziku, ale také o astronomii a botaniku. Ale očividně v ní nic víc neviděl.

„Ani náhodou. Nebudu se na ulici vyhýbat svým opilým spolužákům, díky.“

„Ty jsi hrozný suchar, Arisi,“ poznamenala a zacvakala propiskou. Pak se otočila na Thomase. „A co ty? Nechceš se jít podívat na tu párty? Jsem si jistá, že ten tvůj blonďák tam bude taky.“

To už jím trhlo. Zmínka o Newtovi jej vrátila zpět na zem. Zmateně se chvíli díval na tmavovlásku, chvíli na přítele. Nezdálo se, že by tušil, proč padla řeč zrovna na blonďáka a proč ho zmínila v souvislosti s ním.

„J-já se musím učit,“ špitl nerozhodně a zabořil nos do svých poznámek.

Bylo mu trapně. Oni viděli, co se v kavárně stalo, byli svědky toho, jak postupně rudnul, dokud se k ním nevrátila jeho rajčatová verze. A Rachel to rozmazávala nejvíc, ta mu viděla do hlavy, kdykoli se na něj jen podívala.

„Ale hovno.“

„Rachel!“ okřikl ji Aris.

„Chci jen říct, že takovou příležitost už mít nemusíš.“ Ukázala na něj propiskou. „Chceš jeho číslo? Jdi se mnou na tu párty a dostaneš ho.“

„Nechci jeho číslo,“ namítl Thomas, když se na ni podíval přes roh sešitu. „Mezi mnou a Newtem nic není.“

„No jo, kdyby mezi vámi nebyla ta vzduchová mezera, už vás od sebe neodtrhnem,“ dodala s úšklebkem.

„Já o něj… nemám zájem.“

„Víte, co by bylo dobrý vymyslet? Čtečku myšlenek. Aspoň by sis mohl přečíst, jaké pi –“

„Rachel,“ zavrčel Jones znovu.

„– kantnosti tam máš.“

„Je to jen známý. Už jsme spolu mluvili, jasný? Nic víc v tom není,“ bránil se Thomas dál, ačkoli si mohl být jistý, že naprosto zbytečně.

„No jistě, takže Newton Hayes je jen známý. To ti opravdu nežeru, Tome,“ pokračovala nebojácně a s uchechtnutím zvedla obě ruce ke tvářím. „Ó můj Bože, on mě pozdravil!“

Propálil ji pohledem. Tato imitace rozhodně povedená nebyla. Nelíbilo se mu, že si z něj utahovala – a že ostatní nehnuli ani prstem, aby mu pomohli se bránit. Tereza, aby tomu dodala to správné koření pro ponížení, souhlasně pokývala hlavou a tleskla.

„Tak to sedí,“ prohlásila a semkla rty k sobě. Její koutky se vytáhl výše tak, že se za nimi vytvořily malé ďolíčky. Thomasovi se vždycky líbila, ale v těchto chvílích byla krásnější než jindy.

„Děkuju, Teri.“

„Tu zkráceninu ne. Když už mě oslovíš, dej si tu práci a vyslov to jméno celé,“ zamručela a obrátila oči v sloup. Ani to jí na kráse neubralo.

„Zkráceniny mají jen hňupové,“ přidal se do diskuse Aris.

Thomas byl rád, že se hádali. Obyčejně ne, opravdu nebyl ten typ, co by se vyžíval v hádkách a z profitování, které z nich vyplývalo, ale zrovna v tuto chvíli si užíval každou sekundu, kdy nebyl středem pozornosti jeho malé skupinky.

To, co se v kavárně stalo, bylo neuvěřitelnější každým dalším momentem, jejž promarnil marným vzpomínaním si na to, co že si to dal vlastně za drink, když je tak mimo. Nebyl si jistý, jestli měl v uplynulých týdnech vůbec alkohol – poslední dobou se věnoval více škole než rebelování proti Arisovu studijnímu režimu, proto tuto možnost brzy vyloučil.

Co si pamatoval, bylo to, že z blonďaté hlavy u stolu v rohu nemohl spustit zrak. Chvílemi si dokonce nalhával, že sledoval zlatavé lokny dívky, kterou Rachel představila jako hloupou Sonyu. Nedokázal u lži vydržet tak dlouho, aby jí začal věřit, nebylo tedy ani překvapením, že po zbytek jejich krátké zastávky v kavárně sledoval, jak si mdlé světlo, které osvětlovalo nevelký lokál, pohrávalo s odlesky a stíny pramínků delších vlasů.

Nepatřil mezi ty typy lidí, pro něž byl nejdůležitější povrch. Ano, obdivoval sice zralost té slámy, kterou by ostatní považovali za obyčejnou špinavě blond, ale nejvíc si vážil toho, že ačkoli patřil mezi smetánku na vrcholu žebříčku hierarchie, byl k němu milý a až překvapivě přátelský. Což se nedalo říct o Minhu Parkovi.

„Víte, co mě na tomhle nejvíc štve?“ přerušila jeho myšlenky Rachel a vyskočila na nohy. Místností se ozvalo lupnutí, to byl taky jediný zvuk, který by se alespoň vzdáleně mohl podobat výzvě k pokračování. „Jsme tu zavření jako nějaké krysy.“

„Jsme zavření jako vděčné krysy, které se učí, aby se jednou z tohohle labyrintu dostaly ven,“ opravil ji Aris pohotově.

„Venku je to pohádkový,“ libovala si Tereza s úšklebkem. „Přežijete poslední rok. To už nic není. Jen se musíte vyhýbat všem záchodkům, chodbám, celebritám.“

„Tobě se to říká snadno. Přestože jsi byla šprtka, měli tě rádi,“ zamručel Jones uraženě a odložil sešit na matraci. Pak se předklonil a opřel si bradu o dlaně, jež byly u hlavy jen proto, že zůstávaly zaražené mezi stehny. „Nejradši bych odtud odešel hned. Nechápu, proč nás nenechají skládat zkoušky dřív.“

„Nestěžuj si, už jsi jeden ročník přeskočil,“ namítla Rachel, která se objevila u okna. Ani si nevšiml, že by se pohnula.

„To ano, ale Thomas taky. To pak ztrácí hodnotu, když se tam dostane každý.“

„Mohl bys přestat?“ ozval se Thomas. Už mu lezlo krkem, jak se k němu choval. Ano, jiné přátele neměl, ale takhle se k němu chovat nemohl. „Mám city, víš?“

„A právě proto jsi suchar, zbabělec, občas hulvát –“

„Arisi. Dost,“ zarazila ho Tereza. Už se radoval, že se ho zastala, ale nevydržela mu dlouho. Pokračovala v podobném tóně jako Aris. „Tom za to nemůže.“

Rachel se otočila přes rameno. Její tmavé lokny pomalu spadaly na lopatky, kde se zkroutily. Působily dojmem, že se během pár sekund nechala ostříhat, až taková ta změna byla. Napuchlými suchými rty vygestikulovala nezvučné „ó“, které doplnila zamračením.

„Tom na rozdíl od vás city opravdu má,“ poznamenala a vyšla k němu. Než stačil Thomas zaprotestovat, popadla ho za ruku a vytáhla na nohy. „Vy jít nemusíte, ale my jdeme na párty. Dost možná poslední na téhle škole.“

„A chceš snad pusu na rozloučenou?“ zamručel Aris.

Neměl ho rád. Aris byl tvrdohlavý, neústupný, často opravdu protivný. Když něco nebylo podle jeho představ, snažil se překopávat realitu, aby se ukázalo, že ve skutečnosti měl pravdu a že všichni udělali obrovskou chybu, když ho neposlechli.

Ani teď k němu necítil empatii. Nedokázal si představit, že by Aris Jones někdy o něm řekl něco hezkého. Bylo to asi stejně uvěřitelné jako vílí prášek, který si Gally rozhazoval kolem postele těsně před tím, než šel spát. Ale u něj to alespoň mělo nějakou logiku, to, jak se k němu Aris choval, ji postrádalo.

Rachel mu vzala poznámky a položila je na stůl. Její husté tmavé obočí se stáhlo k zelenavým očím, kde se spojilo s dlouhými řasami tak, až se divil, že je od sebe dokázala při mrknutí odlepit. Dokonce i piha pod okem – za bílého dne nenápadná, protože ji skrývala pod vrstvou čehosi, co si holky patlaly na obličej, aby se svým vzhledem přiblížily pomerančům – se nadzvedla, když se jí nafoukly tváře.

„Tome, jdi se oblíct. Necháme pana génia, aby si přecpával hlavu věděním vesmíru,“ poručila mu, aniž by se na něj podívala, a ukázala na skříň u stěny.

Neodporoval. Za ty roky se naučil, že nebezpečí ze strany Arise není tak vážné jako od Rachel. Ona sice bývala mnohem více milá, ale zato se uměla hodně rychle naštvat. Nezajímalo ji, kdo to způsobil, většinou to schytali všichni v okruhu několika metrů. I tak ji však měl moc rád a vážil si jí.

Jakmile jeho ruku pustila, vyběhl ke skříni a otevřel ji. V tu chvíli nedokázal odhadnout svou sílu, proto dvířka narazila o rohy, což způsobilo ne zrovna příjemné dunění. Rukama automaticky švihl k uším, nestihl se k nim však dostat včas, proto to ztratilo svůj význam a paže zůstaly viset vedle líček bez jakéhokoli důvodu.

Luskl prsty o sebe a zkroutil spodní ret. Už začínal tušit, co přesně shledávaly dívky složitým, když si měly vybrat nějaký obleček na nadcházející společenskou událost. Obyčejně nic neřešil, trvalo mu to dlouho jen proto, aby naštval Arise, ale tentokrát měl problém. Co když se mu nepodaří ztratit se v davu jen proto, že si vezme pruhované ponožky?

Všechna slova, která si jeho přátelé vyměňovali, zanikala. Nevadilo mu to, alespoň ho to nerušilo od hledání nejlepšího kousku, jímž by svým vrstevníkům sdělil, že se chce bavit, ale úplně dobrovolně tady není.

„Tome, nebuď jak baba a pojď.“

Rachel, tohle mohla být jedině Rachel. Víc se nerozmýšlel, popadl to, co bylo na vršku komína, a odskákal do rohu, kde to na sebe rychle hodil. Měl sice problém s tím, že ho límec trička škrábal do krku, neřekl však ani slůvko proti.

Rachel na něj čekala u dveří. Bylo vidět, že není v nejlepší náladě – za což mohl Aris, tak jako ve většině případech –, ale ještě stále se držela dost na to, aby se na něj mohla povzbudivě usmát. Tváře se jí nafoukly vzduchem, nabraly červený odstín. I vzteklá Rachel měla to kouzlo přirozené krásy.

„Tak?“ zeptala se.

„Naserte si do dlaně,“ odvětil Aris a založil paže na prsou.

„Nemluvila jsem taky na tebe,“ zasyčela a propálila kamaráda pohledem.

„Já jdu.“

Thomas rychle otočil za hlasem. Myslel si, že zažil snad všechno, z čehož by mohl být slušný trapas, ale Terezu na večírku ještě ne. Netušil, jestli se toho měl bát, nebo ji obdivovat za tu odvahu vejít mezi skupinku téměř neznámých lidí.

I Rachel vypadala překvapeně. Civěla na tmavovlásku s pootevřenými ústy, nevěřícně vrtěla hlavou do stran. Ovšem stejně rychle, jak u ní byl zvyklý, se dostavila prudká změna. Z překvapení se stalo nadšení, ze vzteku čistá radost.

Dívka zatleskala a došla k Arisovi. Thomas neslyšel, co přesně mu říkala, jen sledoval její záda a snažil se neškrábat na krku, aby se toho pálení zbavil. Vlastně se snažil vůbec na nic nemyslet – a fatálně selhával snad při každém pokusu, protože tu zralou slámu a milý tón hlasu z hlavy zkrátka nedostal.

Byl zvědavý, jestli tam bude i Newt. Bylo to pravděpodobné, i Newt se těšil nějaké té popularity na škole, ačkoli se věčně táhl ve stínu Minha Parka. Byl mu v patách, kamkoli se hnul, pomáhal mu vytvářet dojem, že je Minho mnohem robustnější a silnější než kterýkoli jiný mladík v okolí.

Ucítil dotek ruky na rameni. Byl v představách tak hluboko, že na chvíli mozku věřil, že to je on. Realita mu však nedopřála ani krátkou iluzi o tom, že je život tak trochu pohádka, a nechala ho ve světě, kde byl Thomas Murphy obyčejný šprt, který občas zajde špehovat běžce a sbírá odvahu každý den, aby je oslovil.

„Jdeme všichni,“ informovala ho Tereza.

„I Aris?“ podivil se.

Pokývala hlavou. Poté ho párkrát po rameni poplácala a obešla si ho, aby se dostala ke dveřím. Ani se za ní neotáčel, jen tupě sledoval Rachelina záda, která se houpala ze strany na stranu, jak přešlapovala. Tereza ale neskončila.

„Tome. Obleč si něco pořádného. V pyžamu jít nemůžeš.“

Sklopil pohled na hrudník a prsty vytáhl látku dál od těla. Měla pravdu. Ihned sebou trhl a vyběhl k šatníku.

„Dáme si sraz před budovou za půl hodiny,“ řekla Rachel rozhodně a zaklepala na dvířka od skříně. „Tome, buď tam, ano? Jdeme se připravit.“

Přikývl. Co víc na to měl říct? Jakmile odešli, jen vykoukl, jestli za sebou zavřeli dveře, a zalezl zase zpátky. Tentokrát vybíral pečlivě a prohlížel si vše, co se mu pod ruku dostalo. Nesměl se přece ztrapnit před Newtem Hayesem, tak vesmír nefungoval.

Bože, stůj při mně, ať se mi ta zbrklost nevymstí.