„Ne, dobrý, už mě poslintala dost,“ bránil se Thomas, když se jeho nos objevil nebezpečně blízko toho organického stroje na sliny.

Rachel byla ze psa nadšená. Nemuseli po něm pátrat dlouho. Netoužila po energickém štěněti, které by ji nenechalo spát. Na to bude dost času, až bude muset vychovávat vlastní potomstvo. A navíc, jedno dítě už na starost měla – sebe. A držet se na uzdě pokaždé, když procházeli kolem obchodu s cukrovinkami, muselo být extrémně těžké.

Thomas na ní pozoroval změny. Byla rozhořčená, ale cesta k útulku ji uklidnila natolik, že k tomu, aby konečně sklapla, jí stačilo jen jedno velké sladké lízátko na špejli. Nechápal, jak do sebe mohla nacpat tolik sladkého a stále mít relativně dobré zuby. I on několik oprav měl – a to na sladké moc nebyl.

Sledovala psa svýma velkýma rozzářenýma očima. Koukala na něj, jako by to bylo to nejkrásnější v pokoji. Thomas nemohl nic namítat, opravdu nebyl ošklivý, ale on nikdy na psy moc nebyl. Měl z nich respekt, těch malých ušatých krys se bál a k velkému kolosu se nepřiblížil. Výšková rozdílnost a agresivita většiny psů, s nimiž se za život setkal, způsobily, že se více přiklonil na druhou stranu. Klidně by v pokoji měl dvacet koček, jen aby se nemusel starat o jednoho psa.

Rachel na to měla jiný názor. Netušil, jestli jí v lásce ke kočkám bránila alergie, nebo jen byla zaslepená těmi sliny produkujícími tvory. Nemohl jí to brát, každý měl rád něco jiného. Někdo měl rád psy, někdo kočky, někomu je to fuk. Někdo rád jí banánový pohár, jiný ho s radostí háže po ostatních.

Někdo má rád ladné laňky, které se s ladností oddaně pokládají do trávy, jiní jsou na kolouchy, jimž bylo souzeno běžet jako o život až na konec světa.

„Je úplně úžasná,“ zvolala s tak dětským nadšením, až pochyboval o tom, že smí pít alkohol legálně.

Což nebyla pravda ani tak, ale lahvi se vyhnout nedokázali, jakmile dovršili šestnácti let. Platilo nepsané pravidlo, že každé další narozeniny, které by měli slavit s přáteli, nesmí být bez pořádného přípitku, sem tam flašky piva a občas i nějakého toho vínečka. Jejich jedinou výhodou bylo to, že Rachel vypadala starší, než kolik jí ve skutečnosti bylo. A v určitých obchodech po nich občanky nechtěli.

Zatřepal hlavou. Teď nemohl myslet na alkohol. Dokonce ani na tu rozvášněnou fenku, která nadšeně mávala ocasem a poskakovala v malém kroužku uprostřed místnosti. Musel vyřešit mnohem vážnější problémy.

Bál se, že ta věc mezi Rachel a Arisem přeroste v něco většího. Toho kluka nikdy moc nemusel, ale považoval ho za svého přítele. Nikdo neuměl udělat tak silný vývar jako on. Už jen proto si ho chtěl držet u těla, kdyby náhodou něco šlo do kytek a potřeboval pomoc s opravou. Ale Rachel… Rachel byla jeho kamarádka. Někdy se neshodli, ale měl ji rád. Bylo jasné, na čí stranu se postaví, až se bublání změní na gejzíry horké lávy.

Ozvalo se klepnutí. Automaticky se otočil ke dveřím. Už se lekl, že je to Tereza, kdo se opovážil nakouknout do jeho skromného pokoje, ale ta hlava, která trčela z mezery mezi dveřmi a zárubní, nemohla patřit ženě ani náhodou. Za těch pár dní, jež strávil v pokoji sám – a s Rachel a Terezou, které se tu nebály přespat –, si zvykl na to, že mu celý pokoj prakticky patří.

Zapomněl na svého spolubydlícího. Nedivil se tomu, že zbledl, až nabral odstín stěny vedle něj. Ale netušil, jestli ho víc vylekala přítomnost ženy, nebo to stvoření, které zrovna čmuchalo tak blízko hladiny nažloutlé loužičky, až se bál, že do ní nos namočí úplně.

„Thomasi?“ zavrčel na něj.

„Ahoj, Gally. Netušil jsem, že… tu budeš tak brzy,“ snažil se ho odvést na jiné myšlenky.

Neúspěšně. Jakmile celkem vysoký blonďák vešel dovnitř celý, i Rachel pochopila, že je zle. Zavolala na psa, jehož jméno Thomas zapomněl už v moment, kdy ho navrhl, a vyběhla ven tak rychle, že si nevšiml, v jaký moment byla uvnitř a kdy viděl jen konečky jejích vlasů.

Konfrontace se svým spolubydlícím se nebál. Gally byl v pohodě, dokud vše šlapalo tak, jak chtěl. Ale jakmile jen trošku vybočili od normálu, zuřil tak, že se Thomas pro jistotu na pár dní ztratil. Vrátil se až tehdy, když bezpečně věděl, že Gally odjel na víkend za rodinou.

Nyní by se nejraději propadl do spodnějších pater budovy kolejí. Cítil se příšerně. Pod tím pohledem, o jehož smrtelné dávce intenzity nepochyboval, byl jako nezbedné dítě, které zrovna provedlo něco příšerného.

Třeba mi vyválí nos v loužičce on, probleskla mu hlavou rychlá myšlenka.

„Co to bylo?“ zeptal se o trochu klidnějším hlasem a ukázal někam za sebe ke dveřím.

Thomas se nahnul na stranu, aby za Gallyho viděl. Potřeboval si získat čas, aby popřemýšlel nad tím, jak z této situace vyváznout bez větších zranění. Doufal, že ho jeho ubohý pokus, kdy si hrál na naprostého tupce, odradí. Ale i tato víra v naději byla bláhová a zbytečná.

„No…“ začal trochu obecněji, než zamýšlel, a opatrně se narovnal. Gally u něj byl tak blízko, že stačil jen krok a nosem by narazil do jeho ramene. „Pes.“

„Já vím. Věř tomu nebo ne, ale už jsem jich pár viděl,“ zasyčel Gally a prstem, jímž ukazoval za sebe, ho dloubl do hrudníku. „Měli jsme dohodu, Murphy.“

„Řeklo se – cituji – nechlastat a nedělat bordel.“

Bůh nejspíš jeho trápení viděl a poslal Gallymu myšlenku se zněním, že mu za to ten hlupák nestojí. Ruku, jež se sama od sebe zaťala v pěst, spustil podél těla a prsty povolil. Thomas koutkem oka viděl, jak jí i zatřásl, aby ji trochu uvolnil.

„Ukliď to. Než si to rozmyslím a namočím ti do toho jazyk.“

Thomas neodporoval. Nenechával se sebou zametat, pouze věděl, kdy by měl ustoupit. Nemusel být silný, aby se vyhnul ráně, stačilo mít víc pilin než pět a vše se lépe chápalo.

Neprovokuješ – přežiješ. A třeba ani nemusíš ochutnat psí chcánky.

Ihned poté následovala další myšlenka. Nebo spíše takové uvědomění.

Zminhovatěl jsem.

Přikývl, že mu rozuměl, a zacouval. Nechtěl být blízko u něj. Ještě stále mu hrozila rána do nosu – v tom nejlepším případě. S Gallym si zahrávat nechtěl. Často se mu rychle měnily nálady, mohl být rád za to, že ho ušetřil. A to ani nemusel použít slzy.

Zrovna se chtěl otočit zády a podívat se přes rameno, jestli Gallyho přestal zajímat tvar Thomasova nosu, když vtom se mezi jejich strachem a vztekem zabarvené hlasy vetřel další. Skoro si i úlevně oddechl, ale brzy nato mu došlo, že by neměl.

„Tommy?“

Poznal by ho všude. Newtův hlas se nesl chodbou patra, jako by to byla bludička vyslaná na pomoc slabému chudákovi. Bylo jasné, za kým přišel. Jen úplně nechápal, proč tu otázku zopakoval nejméně šestkrát, než stanul ve dveřích. Děkoval Gallymu za to, že ve vzteku zapomněl dveře zavřít.

„Ach, tady jsi. Já jsem věděl, že to najdu,“ prohlásil, jakmile se objevil před prahem, a zazubil se od ucha k uchu.

Thomas cítil, jak postupně rudne i na místech, kde to snad ani nebylo možné. Nechápal, jak můžou být prsty na nohou tak citlivé. Možná to dělaly ty boty, jež si ještě nestačil zout. Možná i to Gallyho rozčílilo – hlavně tedy to bláto, které do pokoje přinesl.

„Ahoj, Newte,“ vyhrkl a rychle se otočil čelem. Naštěstí byl Newt dost vysoký na to, aby se za Gallym úplně neztratil. Přesto vykoukl.

„Zdar, frasáku,“ pozdravil i Gallyho.

„Do kolika pokojů jsi vrazil, než ti došlo, že jsou to ty poslední dveře, grinde?“

Thomas jejich oslovením nerozuměl. Odhadoval, že budou i kapku vulgární. Gally a Newt se moc nemuseli, bylo to znát. Věděl, že se znají, tak slepý nebyl. Přesto si myslel, že Newtova přátelská povaha zabírá na všechny. Ale Gally nebyl jako ostatní. Byl to starý protiva, jak ho jednou Aris nazval. To bylo snad poprvé, co s ním Thomas musel souhlasit.

„Asi do sedmi,“ přiznal Newt a naklonil hlavu na stranu tak, že mu zlaté vlasy spadaly i do očí. „Na chvilku si ho půjčím, jo?“

„Jasně, můj není,“ zabrblal Gally a myknul rameny.

„Super. Jo a… necítím tu… Gally, tak ty ses pochcal?“

Ty výrazy mu k němu vůbec nepasovaly. Vzhledem se Newt podobal anděli – hlavně kvůli těm vlasům, které přímo lákaly k tomu, aby je nazval svatozáří. Tenhle jemný anděl by mu nejspíš zpřelámal všechny kosti v těle, kdyby chtěl, ale stejně na něj působil křehkým dojmem.

Gally na odpověď něco nevrle zavrčel. Thomas mu nerozuměl, ale odhadoval, že to nebylo nic hezkého. Ani si nevšiml, že by se k němu otáčel Gally zády, aby stál čelem k Newtovi. Možná Thomase považoval za menší hrozbu.

Ani se nenadál a už skoro měl rande s podlahou – a pravděpodobně i oním smradlavým flekem, který se na sluníčku třpytil jako… něco, co nahlas zmiňovat nechtěl. Naštěstí se mu podařilo ránu do ramene ustát, dokonce udělal i docela hezkou otočku kolem své osy.

Když se kolem tebe nikdo netočí, musíš si hrát na Zeměkouli líp.

Gally odešel k oknu. Otevřel ho tak prudce, až se Thomas bál, že okenici vyrve a hodí ji po něm. Pro jistotu zacouval ihned poté, co se mu podařilo naleznout rovnováhu. Když už úspěšně stál na nohou a nehrozilo, že by se mu podlomila kolena ze strachu z Gallyho a nervozity z Newta, konečně se na blonďáka u dveří podíval.

Nedokázal se usmívat tak jako on. Newtovi očividně nedělalo problém se zubit od ucha k uchu, ačkoli na něj koukal kluk, jako by spadl z nebe. Nepochyboval o tom, že tam někdy byl. Na pozemský život byl až moc čistý. A taky voněl. Kolínskou cítil až tam.

„Tak… co? Nechceš jít ven nebo tak? Sice bych to mohl vyřídit tady, ale… cítím, že bychom si měli o něčem promluvit.“

Thomas na něj civěl, jako by se znenadání stal jedním z divů světa. Nechápal, kde to vzal. A taky se trochu bál toho, co ho s blonďákem čeká, pokud svolí a uteče. Nelíbila se mu ani představa toho, že by tady zůstal. Vůbec.

„Jo. Jasně,“ přitakal nakonec dřív, než se vůbec rozhodl.

Nechtěl strávit s Gallym ani jednu další minutu. Ze strachu, že by si to nakonec rozmyslel a rozhodl, že Thomas dostane zaracha, popadl mikinu a svižným krokem vyšel ke dveřím. Newt mu uhnul na stranu, aby mohl projít, ale stihl to jen o chloupek dřív, než se srazili.

„Páni, ty jsi nějak nadšený,“ poznamenal s uchechnutím a poplácal Thomase po zádech.

Ničím se nezdržoval. Sotva překročil práh, přetáhl si mikinu přes hlavu. Newtova dlaň udeřila do jeho zad, když ještě nevysvobodil hlavu ze zajetí látky, proto tiše štěkl. Jakmile však vystrčil hlavu ven a protáhl paže rukávy, věnoval blonďákovi jeden z neurčitých výrazů.

„A nezvykle tichý. Gally tě musel pořádně seřvat,“ dodal ještě.

Úsměv mu trochu poklesl, ale pořád tam byl. A Thomasovi se líbil. Nelíbil se mu jen ten úsměv, oči se pásly i na kráse ruměnců, jež se na tvářích vytvořily. Už v něm svitlo světélko naděje, že by z něj mohl být taky nervózní, ale zrychlený dech a trhanější pohyby napovídaly tomu, že běžel.

„Jen… spolubydlící, znáš to,“ odpověděl Thomas a natáhl si ruku k hlavě.

Newt byl rychlejší. Vlasy mu pocuchal podle svých představ a některé části uhladil. Věřil mu, musel. Nechtěl vypadat jako blb, co zrovna vstal z postele po včerejší kalbě.

„Lepší. Tak, to by bylo. Teď bych ti to mohl vrátit,“ pokračoval blonďák a naslinil si prst. Než stačil Thomas cokoli namítnout, otřel mu prstem linku na tváři. „Jen chvilku…“

„Dobrý, nemusím vypadat dobře,“ vyhrkl.

Nelíbilo se mu, že stál takhle blízko. Bylo mu hůř. Vedro, potil se i na místech, kde nikdy dřív zpocené kruhy nenašel, dech se mu zrychloval, jako by právě uběhl maraton.

Newt od něj ustoupil s tichým „promiň“. Upravil si koženou bundu, v níž byl navlečený, a stáhl si červené triko níž. Ani to nebylo potřeba. Možná to byl jakýsi rituál, který musel provést, aby byla pomoc kompletní.

„Abych nezapomněl…“ Sáhl si do kapsy od kalhot. „Tohle jsi tam nechal.“

Peněženka.

„Tahle… není moje,“ namítl.

„Och… ale… no, tak nic,“ zamumlal.

Už chtěl peněženku schovat zpátky do kapsy, ale Thomas ho zastavil tím, že mu chytil zápěstí. Krev se mu narhnula do uší. Skoro neslyšel vlastní slova.

„Je to Rachel. Ona… má ráda Pokémony. Předám jí to,“ špitl tak tiše, až se bál, že to Newt neuslyší.

Na blonďákovy rty se vrátil ten hezký úsměv. Přikývl, že s tím souhlasí. Thomas očekával, že trhne rukou k sobě a vrazí ji do kapsy od kalhot, jak měl někdy ve zvyku, ale nic se nestalo. Jen se na něj usmíval, jako by byl svět v pořádku, a sledoval ho těma velkýma čokoládovýma očima.

Trvalo hodnou chvíli, než Thomas kontakt přerušil a jeho zápěstí pustil. Nevydržel to. Musel něco udělat. Ten dotek se mu líbil, nemohl si takovou radost dovolit. Pro jistotu skryl ruce do kapes mikiny a popošel blíž k Newtovi.

„Tak… je to všechno?“ zajímal se.

„No… nechceš se ještě projít? Měl bych ti říct, co jsi nestihl v kavárně a měl bys vědět.“

Jenom chce informovat. To bude dobrý, Tome. Bude to dobrý.