Ta nejistota v něm přetrvávala, i když už ho Rachel po čtvrté upozornila, že by neměl být tak ztuhlý. Seděl na židli v kavárně, kde to znal skoro lépe než v budově školy, jako socha. Nijak zvlášť se nehýbal, pouze vysedával s dokonale rovnými zády a opíral si lokty o čistý stůl.

Naštěstí se mu nikdo moc nevěnoval. Sotva vešli, Minho se prošel za servírkou. Thomas s ní nikdy moc nemluvil. Znervózňovalo ho, že se s každým dokázala hodně rychle sblížit. A nebyly mu příjemné ani ty doteky – ať už byly na rameni nebo kdekoli jinde. Nebyla mu moc sympatická. Měl za to, že to trochu přeháněla.

Ani Rachel z ní nebyla zrovna dvakrát nadšená. Sotva zmerčila, že se Park motá kolem brunetky se zástěrou a košilí, jíž chybělo několik knoflíků na strategických místech, tiskla Thomasovu ruku silněji. V moment, kdy ji Minho plácl po zadku a tvářil se u toho, jako by to byla ta nejobyčejnější věc, stisk zesílila natolik, že mu tu ruku skoro rozdrtila.

Thomas si nebyl jistý, co ji k tomu vedlo. Sledoval ty jiskry mezi ní a Arisem už roky, ale nikdy si nepřipustil možnost, že by i Rachel mohla mít zájem jinde. Ano, několikrát to vypadalo na to, že se ti dva dají dohromady a budou spolu luštit sudoku a počítat rovnice o čtyřech neznámých do konce života, ale nyní jako by prohlédl.

Možná nechtěla, aby Aris žárlil. Nebo ano, ale ne proto, aby si ho získala pro sebe. Třeba se jen bála, že přijde o přítele, pokud si někoho najde. A přitom sama toužila po mase, které se považovalo za exkluzivní i v krajinách za supermarkety.

Jejich spojené ruce spočívaly na stole. Protože už to byla nějaká ta dlouhá minuta, co se Minho vrátil k nim a usadil se do čela stolu, Thomas začínal cítit, jak se mu vrací krev do končetiny. Dokonce už mohl hýbat prsty – omezeně, ale i přesto to bylo lepší než paralýza. Asi by nedokázal žít s tím, kdyby s nimi hýbat nemohl.

„Neměl bys tak řešit, s kým tvoje ségra zrovna randí, Newte,“ poznamenal kluk, který seděl vedle blonďáka. Thomas si jeho jméno nedokázal vybavit, ale pamatoval si, že patřil mezi běžce taky.

„To jo, ale toho kluka vůbec neznám. Nedal bych ji ani nikomu z vás,“ odvětil Newt tak tiše, aby to slyšel jen on. Naneštěstí měli napnuté uši všichni u tohoto stolu.

Minho se opřel lokty o desku. Rty zkroutil do podobného úsměvu, jejž věnoval už té servírce s krátkou sukní a podkolínky, a předklonil se, aby byl u kamaráda blíže. Thomasovi se to, co předváděl, ani trochu nelíbilo. Newt taky nevypadal zrovna dvakrát nadšeně z toho, že si Minho máčel rukávy mikiny ve svém talíři s dietním dezertem.

„Mezi mnou a Sonyou je jasná biolodžie,“ namítl běžec s nagelovanými vlasy a dloubl do kamaráda prstem.

„Říká se chemie,“ upozornil ho Newt a prst mu zdvořile vrátil do dezertu. „A vůbec, moc se mi nezamlouvá. Tady Tommy ho zná, že?“

Otočil se na něj. Thomasovi vyschlo v hrdle, ačkoli ještě před chvílí vypil alespoň polovinu sklenice malinovky. Naprázdno otevřel ústa. Newtův pohled ho znervózňoval. Na co si hrál? Newt ho znervózňoval. Nedokázal se chovat jako Thomas, když byl poblíž a sledoval ho.

„J-jo,“ vykoktal poté, co mu Rachel uštědřila ránu do stehna, když už to vypadalo, že Newtova otázka zmizí v zapomnění.

„Ale když mu věří on, neměl bys taky?“ dloubl si do něj ten velký běžec, který Newta o hlavu převyšoval.

„Sklapni, Bene,“ sykl na něj blonďák a přitáhl si k sobě teplý nápoj, jejž si objednal. Thomas podle vůně hádal, že by to mohla být horká čokoláda.

On ji nemá jen v očích, musí ji mít i v ústech. A pokud je podobně šikovný jako já, bude ji mít i jinde.

Nemohl se neusmát. Byl nervózní, to ano, ale i jako rajče uměl vykouzlit docela hezký úsměv na rtech. Hlavně ho těšilo to, že se přestali věnovat tématu, k němuž by mohl jakkoli přispět. Jakmile se konverzace stočila na hokejový zápas, který se odehrál včera večer, byl zase mimo.

Hokej ho nikdy nezajímal. Nechápal tu potřebu se honit s pukem po hřišti. Navíc to bylo samo o sobě podivné umění. Thomas na bruslích stál možná dvakrát v životě. Nebyly lední, možná to nebyly ani brusle, ale tu bolest si pamatoval moc dobře a krev, již ztratil, když si odřel obě kolena i lokty, mu už nikdo nevrátí.

Poslouchal je jen napůl ucha. Vlastně jen sotva vnímal jednotlivá slova. Věnoval se spíše tomu, jaké hlasy plynuly ze rtů, a spojoval si je s tvářemi. Ten kluk, Ben, jak si stačil díky Newtovi připomenout, měl hlas poměrně hrubý, ale když ho porovnal s tím Newtovým, zněl jako dívčí. Ostatně jako každý, jaký tady u stolu slyšel, to si Ben nesměl brát osobně.

Už předtím si všiml toho, že ačkoli byl Newt vcelku drobná a neškodně vypadající bytost, hlas měl tak hluboký a hrubý, že by si ho mohl splést s dospělým čtyřicátníkem. Pochytil v něm i stopy evropského přízvuku. Zajímalo ho, jestli se sem nastěhoval z ostrovů, nebo jestli to pochytil od rodičů. I jeho sestra přízvuk měla, co si pamatoval.

„Ták, pánové,“ přerušila jejich konzervaci servírka, „a dámy, tady vám to nesu. Banánový pohár, porce pro osm a Minha. Nechte si chutnat.“

„Už se mi sbíhají sliny,“ vyhrkl Minho a ihned chmátl po velké míse s pokrmem, ale dostal vidličkou přes prsty. „Hej!“

„Nejsi náhodou na dietě?“ zeptal se ho Newt.

„Né?“

„Ó, tak to pardón,“ vyslovil se znatelným přízvukem – určitě britským. „To si klidně vem i moji porci, těhulko.“

„Vážně?“

Minhovy oči se rozzářily štěstím. Takovou radost u něj ještě neviděl. Měl by si někam za uši zapsat, že pokud někdy bude chtít nejlepšího běžce potěšit, měl by mu pořídit tři kila koncentrovaných tuků a sacharidů.

„O tom si nech zdát,“ odvětil blonďák a nabral si kousek na vidličku. Thomas sotva postřehl pár ladných pohybů, jež ruka provedla, než sousto zmizelo za branami z růžových rtů.

„Protivo,“ zabrblal Minho a praštil pěstí do stolu. Než stačila servírka cokoli namítnout, omluvně ruku zvedl nad hlavu. „Sory, Bren.“

Bren. Dobře, Thomasi, měl by ses naučit ty jména, ať nevypadáš jako idiot, až je budeš chtít oslovit.

„Vypadá to moc hezky,“ poznamenala Rachel.

To bylo poprvé, co od jejich příchodu sem promluvila. Thomas ji nikdy neviděl mlčet tak dlouho. A bylo na ní poznat, že se přemáhala, aby Newtowi nevyzvonila všechna Thomasova tajemství. Pravděpodobně by jim stejně rychle dokázala zajistit schůzku jen pro ně dva. Až po pár letech by se odvážila to nazvat rande.

„Ještě čekáme na ségru a toho jejího,“ namítl Newt.

Rachel se usmála tak falešně, že to na ní museli poznat i oni. Přinejmenším Newt, který seděl hned naproti.

„Jistě. Počkáme,“ řekla tak suše, jak jen dokázala.

Newt povytáhl obočí, ale naštěstí to nekomentoval. Thomas mu za to byl vděčný. Nerad by začal hádku na téma Aris a všechno, co mu prošlo pod rukama a co zkazil, ačkoli sem by mohl přispět hned desítkami výborných případů. Ale nebyl jeden z těch, co rádi pomlouvali druhé. Od toho měl Rachel.

„A vy dva jste se dali dohromady jak, pokud se můžu zeptat?“ zajímal se ten velký kluk – Ben. Jmenoval se tak? Nebo to byl Bren?

Thomas se na svou přítelkyni podíval. Doufal, že žádná taková otázka nepadne. Nebyl nejlepším lhářem. Hrozilo, že ho všichni prokouknou, proto mlčky Rachel prosil, aby mluvila místo něj. Jak se zdálo, jejich telepatie stále fungovala docela dobře. Pouto nebylo tak silné jako to s Terezou, ale i tak to postačilo k tomu, aby jeho tiché signály dívka pochopila.

„No… my jsme do sebe naráželi tak často, až jsme to dali dohromady,“ odpověděla o něco vřeleji a přátelštěji a vytáhla koutky do širokého žraločího úsměvu. Ten Thomase děsil více než cokoli jiného. „První krok jsem musela udělat já.“

Zakryl si obličej dlaní. Doufal, že nikdo neviděl, jak během pár setin sekundy kompletně zrudnul. Chvíli bylo nepříjemné ticho. Slyšel pouze vlastní srdce, jež se snažilo probít skrze hrudní koš ven, a krev, která mu pulzovala v hlavě, aby si vzhled rajčete udržel ještě alespoň několik minut.

Ticho přerušil až Newtův hlas. Poprvé v životě si přál, aby místo něj promluvil kdokoli jiný.

„Přeju vám to.“

Přál si, aby v těch slovech zaslechl bolest. Chtěl od něj důkaz, že žárlí. Že někde tam hluboko na Thomase myslí jinak než na hloupého neschopného bažanta. Bylo to hloupé a neplnitelné přání, přesto se ho držel jako tonoucí stébla. Ale nic takového tam nebylo. Jen upřímnost.

Proč mi to děláš, Newte?

„Děkujeme,“ řekla za něj Rachel a stiskla Thomasovu ruku. Opět nedokázala dobře odhadnout svou sílu.

„Ale nepřišli jsme sem probírat hokej a to, jak je bažant mizernej v balení holek. Sezóna se blíží. Pokud chcem postoupit, budem muset nasadit správnou čtyřku na štafetu.“

Nahlas si oddechl. Minho změnil téma právě včas. Bál se, že kdyby se ještě pár sekund koukal na Newtův obličej, jenž se před ním znenadání objevil, neodolal by a jednu by mu vrazil. Vzteky, ze zoufalství, z čehokoli. Jen aby nemusel bojovat s tím, že ho raději nepolíbil.

Ne. Je to jenom blonďák. Ani není hezký.

Sledoval, jak si Newt přitáhl hrnek s čokoládou ke rtům. Ještě nikdy neviděl nikoho, kdo si v ní nejprve namáčí špičku nosu, aby vyzkoušel, že si nespálí jazyk, pokud to ochutná.

Jsem nahranej, prolétlo mu hlavou.

Srdce mu bylo mnohem rychleji než doposud. Musel odvrátit pohled. Nesměl se na něj dívat. Ale to, že seděl před nimi, mu to nedělalo snadné. Proč si ta holka – Harry – nesedla tam, kde seděl blonďák? Možná by se styděl i před ní, zrovna ošklivá nebyla, ale nebyla on. 

„Smíšený družstvo máme,“ dodal ještě Minho a kývl na Harriet, „ale nemáme sestavu na druhej tým. Ten první je jasnej. Já, tady bloncka –“

„Mám jméno.“

„– Ben a Gally, pokud nebude zlobit. Sory, bážo, ale to, jak jsi sebou seknul, si budeš muset ukecat jinde, ale zatím se na běžce na hlavní čtyřku nehodíš.“

„Jasně. Neberu si to osobně,“ zamumlal Thomas.

Nedokázal se na Minha podívat. Pro jistotu se koukal někam za jeho rameno, aby nedošlo k tomu, že by se jejich pohledy setkaly. Bál se, že by něco v jeho očích našel. A mohl by si tu nervozitu a červenání špatné vyložit.

„Tommy to v sobě má,“ namítl Newt.

„Docela rychle se zvedl,“ přitakal Ben. „Ale k zemi šel rychleji.“

Chtěl se na místě propadnout do země. Poznámka pobavila jak Minha, tak i Harriet – a dokonce i Rachel, která se koketně uchechtávala jako správná dáma. Jediný Newt to zadržoval. Ale viděl, jak rychle se mu zvedá hrudník. Chtěl se smát, ale ze zdvořilosti to držel v sobě.

Vrcholem všeho bylo, když si Ben s Minhem plácli. V ten moment se chtěl zvednout a odejít. Kdyby ho Rachel doslova nesevřela v kleštích, jež vytvořila z paže a svého boku, byl by to i udělal. Možná. Alespoň by si odskočil na toaletu.

„Kluci, dost,“ okřikl je po chvilce Newt. „To stačí. Měli bychom to dořešit, než se vrátíme na dráhu. Dokud jsme tady a není tu moje sestra.“

„Myslela jsem, že spolu vycházíte,“ ozvala se Rachel.

„Ona… nesmí nic vědět, všechno by vykecala. Je to příšerná drbna,“ odvětil blonďák a s povzdechem si opřel hlavu o pěst. „Jsme sourozenci. Milujeme se a nenávidíme zároveň.“

„Tomu rozumím.“

Thomas se na ni podíval. Bylo mu jasné, koho měla na mysli. Brala je jako svou rodinu. Jeho, Arise i Terezu. Ale jen o Arisovi mohla říct, že ho nenáviděla.

Brunetka se usmívala. Faleš ze rtů zmizela, byla nahrazena něčím, co u ní ještě neznal. Smutkem, možná až žalem. Byla toho schopná? Vždy ji znal jako veselou a impulzivní, teď i agresivní, ale smutnou ještě ne. To ukazovala jen před ostatními svého druhu – tedy před Terezou.

Newt se otočil přes rameno.

„Ale nikde ji – ach, už jde!“

Thomas se také podíval ke dveřím. Doufal, že s ní pihovatý chlapec s brýlemi nebude. Ale bylo to jen zbožné přání. Aris se ukázal za ní. Nejspíš jí držel dveře.

„Musíme jít,“ vyhrkla Rachel náhle a zvedla se od stolu.

Thomas se smutně podíval na banánový pohár. Měl na něj chuť. Teď si ho všiml, ale už se mu sbíhaly sliny. Rachel jím však škubla k sobě, aby ho dostala ze židle.

Chápal, proč chtěla odejít. Myslel si, že se tomu postaví. Že bude hrát i před ním, aby mu ukázala, že si umí poradit, ale očividně nebyla připravená. Nikdo z nich nebyl připravený.

„Vy už jdete?“ podivila se Harriet.

„Vzpomněla jsem si, že musím vyvenčit psa,“ zalhala Rachel a rychle zacouvala zpátky. „Znáte to, když se vám nechce čistit hovno z koberce –“

„Rachel?“

„Naser si, Jonesi,“ sykla na něj.

Thomas se toho musel chopit sám. Nechtěl, aby se Rachel ztrapnila, ne před jeho novými… přáteli. Popadl ji za ruku a beze slova ji vytáhl ven z lokálu.

„Poděkovat mi můžeš –“

„Nenávidím ho,“ zavrčela. Poznal, že brečela. Lámal se jí hlas. Ale slzy neviděl.

„Já vím,“ zašeptal Thomas a konejšivě ji pohladil po ruce. „Půjdeme vyvenčit psa.“

„Nemáme psa. Vymyslela jsem si to.“

„Já vím. Pořídíme si ho. Pojď.“