Ven z učebny ho táhla za sebou. Thomas děkoval všem bohům, kterým člověk směl věřit, za to, že mu dnes nadělili takové štěstí. Antropologie jim odpadla, což znamenalo, že se nemusel trápit tím, jak vedle Rachel vypadá na veřejnosti, kde to mělo být vidět nejvíce, a směl ji propustit k šatní skříňce. Byl tu jen jeden problém, s nímž musel v každém případě počítat – totiž to, že to ona drtila ruku jemu.

Sotva jí stačil. Ani s ní nemohl srovnat krok. Byl rád, že tohle Minho neviděl. Asi by už neměl místo mezi běžci, kdyby byli svědkem toho, jak sebou nechává zametat. Navíc od holky, která sice vypadá na to, že by ho přeprala, ale ani velikost stehen a šířka paží nebyla vše. Ale kdyby se prali, prohrál by. To věděl jistě.

„Bážo!“ ozvalo se poloprázdnou chodbou.

V ten moment, kdy mu došlo, komu ten hlas patří, doufal, že se na místě propadne do země. Naštěstí se Rachel zastavila a trhla jím k sobě tak elegantně, že to vypadalo, že ho chtěla spíš povalit na zem.

Zarazil paty do země, zpevnil celé tělo, aby ho nezradilo při předklonu. Zastavil se právě včas, Minho se zrovna prodíral tou skupinkou holek, které se odmítaly scházet kdekoli jinde než ve frontě na toalety, a nadšeně na ně mával. Thomas nechápal, kde se v něm ten elán bral. Ještě před pár dny by vsadil nové ponožky na to, že je mu celý svět ukradený.

„A-ahoj, Minho,“ vykoktal. Mohl předstírat, že ho vidí rád. Nebo si to vnutit, aby to bylo přesvědčivější.

„Vás dohnat, to je fakt výzva,“ vyrazil ze sebe o poznání mohutnější mladík a poplácal Thomase na zádech. Těch posledních kroků, jež je od sebe dělily, udělal podezřele rychle. „Chystáte se někam? Na rande a tak?“

„No…“

„Vlastně plán nemáme,“ odpověděla Rachel za něj a přilepila se na jeho paži. „Chtěli jsme spolu trávit čas, nic víc.“

„Jdeme s partou do kavárny. Brenda nám udělá banánovej pohár. Chcete se přidat?“

Thomas nemohl uvěřit vlastním uším. Minho Park – ten Minho Park, nejpopulárnější kluk na škole – je zval do kavárny? Od Newta by to alespoň trochu čekal, nebo chápal, když už nebyl dobrý v jasnovidectví, ale Minho ho hodně překvapil. I tím, že nepozval jen ho, ale i Rachel.

Podíval se na svou přítelkyni. V koutku, kam se jeho duše nedostala, doufal, že odmítne. Musela vědět, že pokud tam celá Minhova parta, znamenalo to, že se tam ukáže i jeden konkrétní blonďák. Thomase nic neděsilo víc než to, že by se dnes ztrapnil i před ním. Mnohem víc, než už stihl za posledních několik dní.

Její úsměv se mu ani trochu nelíbil. Uvědomovala si to. A moc dobře. Ta holka si usmyslela, že mu ze života udělá hotové peklo. Slíbil si, že pokud tohle přežijí ve zdraví, poprosí ji, aby ho nezbila, až jí to bude vyčítat.

„Půjdeme rádi,“ odvětila a úsměv rozšířila. Ještě nikdy žraloka nepřipomínala víc.

Thomas se o úsměv alespoň pokusil. Ale jeho koutky sebou cukaly, jako by ani nechtěly, aby se od sebe rty odlepily. Odmítal ukázat víc, než stačilo k souhlasu. Tušil, že by nebylo slušné odmítnout, když už se Rachel vyslovila.

Budu takový i u oltáře, až k němu dojde?

„Guty,“ poznamenal Minho a znovu Thomase plácl – tentokrát po lopatce. „Sejdem se před kavárnou. Newt i Ben mají ještě hodinu, frasáci.“

„Rozumím,“ řekl jen. Těžko se mu hledala slova.

„A mimochodem, je fakt kočka,“ dodal šeptem tak nahlas, aby to slyšela i Rachel, a obešel si je. Nezapomněl Thomase plácnout ještě jednou, do zad, aby nebyly ochuzeny.

Odmítal se otočit přes rameno, aby se na něj podíval. Minho se mohl chovat jako dobrý kamarád a sympaťák, ale pořád to byl frajer. A Tereze slíbil, že i když by se moc rád skamarádil s Newtem, nikdy se nestane jedním z nich. Ať už by to bylo jakkoli lákavé. Nebo to slíbil Rachel? Už se v těch slibech ztrácel.

„Doufám, že tam bude i ten hajzl.“

Podíval se na ni. Na takový slovník byl zvyklý. Ale nikdy taková slova nepoužívala tolikrát po sobě. Aris jí musel hodně zvedat mandle. Přemýšlel, jestli ji někdy viděl takhle naštvanou a rozhořčenou. Možná ano, byla hodně impulzivní a občas to přeháněla, ale v poslední době si nemohl vzpomenout na jedinou situaci, kdy by vrčela tolik hodin v kuse.

„Myslel jsem, že ho nechceš ani vidět,“ namítl.

„Ještě pořád tomu nerozumíš. Pokud tam ten… ten Jones bude, uvidí nás. Už si nás asi všiml, ale nebylo to dost. Chci mu ukázat, že si taky umím někoho najít,“ snažila se mu pomalu vysvětlit. U toho pohybovala prsty jako dirigent. Hodně pomalý dirigent.

„Ale –“

„O blonďáka se neboj. Žárlivost je zdravá.“

„Právě ukazuješ opak,“ odvážil se vyslovit.

Očekával ránu. Nebylo dobré ji rozčilovat zrovna teď. Viděl, jak se jí zužují zorničky, jak pomalu rudne a snaží se si zarýt nehty do dlaní, aby ji nezatínala ve funkční pěst. Ale vypadalo to, že se drží. Úlevně si oddechl.

„Pořád spoustě věcem nerozumíš, Tome. Podívej se do kalhot a řekni mi, co tam vidíš.“

„Vztahy jsou pro mě nový,“ bránil se.

Nebyla to tak úplně pravda. Byl s Terezou. Několikrát. Přesto měl pocit, že by to s kýmkoli jiným bylo jiné. Nebo ne úplně s kýmkoli. Přesně věděl, na koho myslel, když si vybavil svou vizi budoucnosti na lavičce u prázdného dětského hřiště.

„Jak myslíš. Ale v tomhle mi věř. Vím, co dělám. Vez se a bude to v pohodě,“ zašeptala směrem k němu a jeho paži pustila. Toho, že mu drtila i ji, si všiml až poté, co se dostatečně prokrvila, aby jí mohl něco vnímat. „Tak pojď. Čeká nás naše první rande.“

„Už se nemůžu dočkat.“

Cestu ke kavárně si snažili zkrátit, jak jen to šlo, bál se naštvané Rachel vysvětlit, že nemají čas na každého psa, který projde kolem. Nehledě na to, že ho ta zubatá stvoření děsila. Někdy by rád psa měl, ale nechal by ho pobíhat po zahradě. A naučil by ho pást trávu, aby vydržel. Nemyslel si, že by si dokázal každý den vzpomenout na to, že by ho měl nakrmit.

U třetího psa to vzdal úplně. Posadil se na lavičku, protože to vypadalo, že se budou bavit nějakou dobu. Majitel byl zjevně nadšený pejskař, který jí musel podrobně vylíčit vše, co jeho pes dělá – od krmení až po to, co se s tou potravou děje ve střevech a dál. Už si myslel, že Rachel nechá, aby vzala do sáčku ten poklad, jejž tam jeho pes nechal, ale naštěstí měla dívka dost rozumu na to, aby se odtrhla mnohem dřív, než k dotazu stačilo dojít.

Díkybohu. Snad by jí nesmrděly ruce. A musel bych ji za ně držet.

Při poslední myšlence se otřásl. Představa, že by i jeho ruce smrděly po výkalech, ho děsila. Co by si o něm Newtova parta pomyslela? A co Newt? Smál by se mu? S největší pravděpodobností by se mu ten smích líbil, i když by neměl. Ale mnohem raději by ho rozesmál jinak. Bez újmy na sebevědomí.

Zvedl se z lavičky. S Rachel se venku za ruce nedrželi. Nehrozilo, že by je Aris viděl. Vybrali si cestu přes park, což nebylo úplně nejkratší, ale protože venku i nyní poletovalo dost včel, měli jistotu, že se tady Aris neukáže. Riskoval by, že se nějaká z nich přiblíží do nebezpečné blízkosti.

„Tak pojď. Dojdeme tam poslední. Jako V.I.P,“ lákala ho brunetka a natáhla k němu ruku.

„Ne, to je dobrý. Potí se mi dlaně,“ vyhrkl rychle a zvedl ruce k hlavě. „Snad se ti to nezalíbilo.“

„Chtěla jsem tě vzít za zápěstí a táhnout tě za sebou, abys nezdržoval. Ale jak chceš. Doufám, že mi budeš stačit.“

Rachel si upravila tašku, přitáhla si šálu k nosu a vyběhla. Neuměla běžet moc rychle. Mohl jí nechat malý náskok. Nebo ji nechat vyhrát, ale to by jí až nezdravě zvedlo sebevědomí. Nehodlal do konce měsíce poslouchat, že ho předběhla.

Zavrtěl hlavou, ale úsměvu se neubránil. Tohle byla ta Rachel, jak ji znal. Psi jí pomohli se zbavit myšlenek na zlomené srdce. Thomas vždy věřil, že tento účinek mají na zlomené srdce hlavně kočky. Proč jinak by na světě bylo tolik svobodných kočičích dam? Ale možná i psi měli nějaké to kouzlo. A to působilo na Rachel.

Nepotřeboval si nic upravit, prostě vyběhl za ní. Připadal si jako na dráze. Jen běžel mnohem pomaleji, protože měl na ramenou tíhu několika knih a sešitů. A u tribun nestál anděl s vlasy barvy zralé slámy, který ho opatroval i z takové dálky a nebál se přiběhnout za ním, kdyby se něco stalo.

Jakmile ji doběhl, srovnal s ní krok, aby běželi vedle sebe. S pobaveným úsměvem sledoval, jak se snaží si vyplivat neposlušné prameny vlasů z úst. Byl rád, že se u něj trend dlouhých vlasů neudržel dlouho. Ostříhal si je při první příležitosti, kdy mu Tereza půjčila nůžky na odstřižení vánoční vločky z papíru. Vypadal směšně, ale podle jeho skromného názoru to bylo mnohem lepší než předtím.

Jejich běh netrval dlouho. Rachel se hodně rychle unavila. Nebyla stavěná na fyzickou aktivitu. Vlastně si ji nedokázal představit ve cvičebním úboru, maximálně v teplákách a volném tričku. A ty tepláky by musely mít hluboké kapsy, aby do nich nacpala tabulky čokolády, jíž by se cpala na posilněnou při vytrvalostním běhu.

Thomas se zastavil jen kousek před ní. Prsty si urovnal vlasy dozadu, aby mu nepadaly přes čelo, nezapomněl s sebou vzít i těch pár kapiček potu. Neběžel moc rychle, ale makačka to byla. Možná za to opravdu mohly ty knihy. A tak trochu i ta zvyšující se nervozita.

„Já… bych nemohla,“ zahuhlala Rachel mezi rychlými nádechy, „být běžec.“

„A já baleťák,“ poznamenal Thomas.

Dočkal se krátkého uchechtnutí. Dívka se dlaní pleskla o stehno – to gesto nepochopil – a pomalu se narovnala. Její úsměv byl krásný. Upřímný. Láskyplný. Komukoli, komu by patřil, nemusel to nejlepší přát – už by to měl. Jemu nepatřil. Nedívala se na něj. Ale nějaké tušení měl.

Koukala se skrze něj. Chvilku mu trvalo, než mu došlo, že by se mohl podívat za sebe, aby zjistil, co si získalo její pozornost. Zmateně se zamračil na partičku několika lidí.

„Už jsme tady?“ zajímal se. Nepamatoval si, že by kavárna byla tak blízko parku.

„Ještě kousek,“ odpověděla ihned a nahlas polkla. Zachvěl se. Cítil, jak se sliny draly suchým hrdlem. „Ale poznávám toho tvýho.“

„Newt není můj,“ bránil se.

„Nezmínila jsem jméno,“ dloubla si do něj.

Otočil se zpátky na ni, ale Rachel už na tom místě nenašel. Ohlásila se u nedalekého stromu. Mávala na něj, natahovala k němu ruku. Teď se nemohl vymluvit na to, že se mu potila, ani kdyby to byla pravda. Bylo načase zase hrát.

Pokýval hlavou na znamení, že pochopil. Chytil si popruh tašky. Druhou ruku nechal venku. Musel ji připravit na to, že ji dalších pár hodin neucítí. Pokud tam bude Aris – a om doufal, že se tam neukáže, aby Rachel nevrčela –, přijde o ni, to je jisté.

Jakmile se postavil vedle ní, chňapla ho za ruku. Už ho netáhla za sebou. Šli bok po boku, synchronizovaně, jako by byli opravdový pár. Její dobrá nálada mu pomáhala se smířit s jistou amputací oblíbené končetiny. Jeho jediným štěstím bylo to, že byl pravák.

„Hej, frase, koukej!“ zaslechl Minhův hlas. „Bažant se nemohl dočkat, tak nám šel naproti.“

„Taky se těšíme, Minho,“ namítl druhý hlas.

Věděl, komu patřil. Nedokázal by si ho splést s žádným jiným. Cítil, jak se mu zrychlil tep. Jako by znovu vyběhl a během chvilky udělal několik koleček kolem celého stadionu. A jakmile se na něj Newt podíval a pousmál se, byl si jistý, že zažil svůj první infarkt.

„Tak pojďme. Už se nemůžu dočkat, až ten pohár ochutnám,“ ozvala se dívka s divokými vlasy. Thomas si matně vzpomínal, že se jmenuje Harriet. Měl by si je zapamatovat.

„Není kam spěchat, Harry. Pro jednou nejsi na dráze,“ upozornil ji Minho a objal ji kolem ramen.

„Říká ten, co byl dneska druhý.“

„Já? Nechal jsem tě vyhrát!“

Další slova zanikala ve zvuku ruchu města. Brala jim je od úst jedoucí auta, která viditelně překračovala rychlostní limit, i monotónní zvuk přechodu pro chodce, kolem nějž měli cestu.

„Hádají se jako manželé,“ poznamenal blonďák. Thomas si nevšiml, kdy se stačil dostat vedle něj. Stál tak blízko, že mu jen stačilo natáhnout ruku, aby se ho dotkl.

„To asi jo,“ bylo to jediné, co ze sebe mohl dostat.

„Ale neklapalo by jim to,“ dodal.

„To poznáš?“

„Je to talent. Tihle dva by se navzájem sežrali zaživa, kdyby se zavřeli do stejnýho baráku. Věř mi, je to vidět. Ale kecat do lásky nemůžu.“

„Škoda.“

„Cože?“

V ústech mu vyschlo. Nezastavil se včas. To ta blízkost. Dělala s jeho tělem kousky a triky, na něž nebyl připravený. Jazykem se pokusil navlhčit alespoň rty, ale neměl na to dost slin. Naštěstí promluvila Rachel za něj.

„Tak jo, kluci. Už jsme na místě. No jo, cítím ten banán až sem.“