Věděl, že to nebude jednoduché. A nemýlil se.

Rachel jako kamarádka byla občas zlatá, občas fúrie. Nerad to o ní říkal, ale znal ji dost dlouho na to, aby poznal, kdy skřípání zubů znamená, že by měl toho, ať to bylo cokoli, nechat.

Její věčná nespokojenost ohledně čehokoli, co předvedl, ho přiváděla k šílenství. Včerejší večer bylo jeho jediným štěstím to, že se Gally vrátil dříve než obyčejně a jejich menší jednostrannou hádku utnul.

Ještě nikdy nebyl Gallymu tolik vděčný za to, že vyhnal někoho z jeho přátel z pokoje. Rachel měl rád, ale to, jak panovačně se chovala, jak ho upozorňovala na každičký detail, aby si pojistili věrohodnost jejich hry, ho děsilo.

Naneštěstí to ráno pokračovalo. Ihned po zazvonění budíku mobil vibroval téměř bez ustání, když se mu doručovaly nové zprávy. Měl sto chutí natáhnout ruku a ten krám vytáhnout zpod polštáře a hodit ho na zem.

„Thomasi, sakra,“ zavrčel jeho spolubydlící. „Už to vypni.“

„To není budík,“ namítl.

Nechtěl se ráno hádat ještě s ním. Gally se nechal snadno vytočit – a uklidňoval se mnohem hůře než nasupená Rachel. Thomas si uměl vybrat i spolubydlící.

„To je mi fuk. Ať to přestane. Chci spát.“

Za tu dobu, co spolu bydleli, se nesblížili. Bylo to už druhým rokem a to jediné, co o sobě navzájem věděli, byl jejich rozvrh. A dnes měl Gally první hodinu až v deset. Bylo nelidské tahat ho z postele o půl osmé, když mohl ještě ležet.

Nespokojeně zamručel. Pak se přece jen přemohl a posunul se o kousek dál od okraje, aby mohl mobil vytáhnout.

Světlo, které osvítilo jeho obličej, když si nechal zobrazit display, ho téměř oslepilo. Netušil, že si večer nezeslabil jas. Ale tehdy ho to zjevně netrápilo. Zato unavené oči trpěly.

Slyšel, jak se Gally přetočil tak, aby k němu byl zády. Nedivil se mu, kdyby chtěl dál spát a jeho spolubydlící se rozhodl, že je fajn čas na osvěcování obličejů, taky by se otočil.

Brzy si na ostré světlo zvyknul dost na to, aby dokázal rozeznat malinkatá písmenka. A aby poznal, že většina těch příchozích zpráv nebyla od Rachel.

Jakmile rozeznal fotografii u textovky, srdce se mu rozbušilo tak rychle, až se divil, že si neprobilo cestu z hrudníku. Display zhasnul, mobil hodil na polštář. To vše dělal automaticky, žádný příkaz z centrály k němu nedošel.

Položil si dlaň na hrudník. Snažil se tělo uklidnit, že je ten šok správný. Že by konečně mělo přestat blbnout a nechat ho se se svými pocity vypořádat samotného.

Ale nemohl. Ten, kdo mu napsal, nebyl jen tak někdo. Kdyby to byl Aris, nejspíš by zažíval něco podobného – jen by ta nervozita pramenila z něčeho dočista jiného, třeba ze lži, kterou si s Rachel připravili. Tohle však byl Newton Hayes, jeho nový kamarád.

Dlouho se nemusel přemlouvat k tomu, aby mobil zase vzal. Zajímalo ho, co bylo tak důležitého, že mu to musel sdělit.

Prstem kroužil nad načítající se obrazovkou. Jakmile byla i ona připravená na nové zprávy, rychle najel na začátek, kde se na něj smálo prosté Ahoj, Tommy, s čárkou i správně velkými písmeny.

Pročtené to měl poměrně rychle na to, že se musel ke každé větě vracet, aby ji přečetl pořádně. Naštěstí byla většina z těch věcí nepodstatná vata kolem – která se však Thomasovi líbila, takže i tu četl víckrát – a samotný vzkaz byl prostý.

Dneska sraz v osm u zastávky.

Podíval se na hodiny. Měl čtvrt hodiny na to, aby se převlékl, posnídal, vyčistil si zuby a doběhl na místo setkání. Ještě včera by to, že by to mohl stihnout, považoval za nemožné, ale dnes si věřil. A hlavně nesměl Newta zklamat.

Gally opět zavrčel, když Thomas odkopl peřinu, natáhl ruku za sebe a rozsvítil lampu u své postele. Existovalo několik hodně podstatných důvodů, proč se oni dva nedokázali zpřátelit, a Thomasova zbrklost byla jednou z nich.

Rychle se zvedl z postele a hodil na sebe to první, co ve skříni leželo. Netrápilo ho, že to páchlo jako něco, co by si zasloužilo vyprat. To překryl poměrně čistou mikinou, již měl přehozenou přes opěradlo židle.

Snídani vynechal, dokonce i čaj, který měl obyčejně každé ráno, mu nepopálil jazyk. Naházel do batohu všechny učebnice a sešity, které ten den potřeboval – plus nějaké navíc, kdyby náhodou byl batoh moc lehký –, přehodil si popruhy přes ramena a svižnými skoky doskákal ke dveřím.

Nedivil by se, kdyby po něm Gally něco hodil. Na to, že zapomněl zhasnout lampičku u své postele, si vzpomněl až pod schodištěm. Alespoň si dal do kapsy mobil, který opět vibroval, když se snažil pojmout všechny zprávy od Rachel.

Nezastavoval se. Chtěl jí napsat, že dnes nepůjde s ní a s Arisem. Ale měl málo času – do srazu zbývalo jen pět minut a jemu cesta mohla zabrat i deset, kdyby šel svým volným tempem.

Jakmile byl venku z budovy, zrychlil na chvíli do běhu. Nohy ho ještě ze včerejška bolely, dokonce víc než ten nos, ale odmítal přijít pozdě. Když už byl běžec, chtěl, aby tak i vypadal.

Na to, že bylo poměrně chladno, se cítil dobře. Hřála ho námaha, probouzela ho bolest. Rozvázané tkaničky pleskaly o boty, ale naštěstí nikdy neklesly tak hluboko, že by si na ně šlápl.

K zastávce dorazil dřív, než předpokládal. Spokojen, že je tam první, se usmál na prázdnou lavičku, která ho přímo vybízela k tomu, aby se na ni posadil. Ani jí nemohl dlouho odporovat, únava na něm byla znát a ovládala ho.

Jakmile se usadil, vytáhl mobil, aby Rachel napsal. Když si však všiml toho, jaké kvantum zpráv na něj čekalo a jak málo času do srazu zbývalo, rozhodl se, že hovor bude lepší volba.

Rachel to zvedla okamžitě. Nabyl dojmu, že na to celou tu dobu čekala.

„Můžeš mi říct, co jako děláš, že mi neodpovídáš na zprávy?“ ozval se z telefonu její pisklavý hlas.

„O-omlouvám se,“ vykoktal se zasípáním.

Hrdlo ho pálilo. Mluvení způsobovalo takovou bolest, že na citlivost kotníků dočista zapomněl.

„Kde jako jsi?“

„Mám sraz… s Newtem,“ odpověděl už o něco hlasitěji.

„A to mi nemůžeš říct? Tome, uvědom si, že aby to divadlo bylo reálný, neměl by ses kolem něj motat. Vypadá to podezřele.“

Bál se, že bude vyvádět víc. Očividně se dokázala docela slušně krotit. Ačkoli by byl mnohem radši, kdyby s ní tohle teď nemusel rozebírat.

„Rachel… je to Newton Hayes,“ namítl. „Kdybych odmítl, byl bych ten, kdo odmítl Newtona Hayese.“

„Nepovídej, Sherlocku,“ zabrblala. „Fajn. Dneska můžeš jít s ním. Ale od zítřka chodíme spolu. Ty a já. Jasný?“

„Jasný,“ přitakal.

„Setkáme se ve třídě. Zkus přijít včas. A nezapomeň, jak se máš chovat, aby to zabralo.“

„Neboj se. Vzít za ruku, políbit na tvář, šeptat.“

„Skvěle. Tak zatím.“

Svoje zatím nestihl říct dostatečně rychle, aby ho slyšela. Hovor položila ihned poté, co vyslovila poslední hlásku.

„Kdo to byl?“

Hluboký hlas, jenž ho vrátil zpět do hezčí reality, pohladil svým sametovým tónem podrážděný sluch.

Trvalo mu hodnou chvíli, než nalezl vhodná slova pro odpověď. A ještě mnohem déle, než se odvážil na blonďáka s rozcuchanými vlasy podívat. A jakmile tak učinil, všechna slova ztratil.

Chtěl – ne, přál si –, aby mohl ty vlasy rozčesat. Těmi jehličkami hřebenu by od sebe odlepil slepené prameny, aby dokázal, že to není jen blond zralé slámy, ale také sluneční záře. Aby je měl stejné jako v ten den, kdy spolu promluvili poprvé.

„Rachel,“ slyšel se říct.

„Tvoje přítelkyně?“

Věděl, že teď by měl přikývnout. Pokud chtěl, aby jim to vyšlo, musel se toho držet. Ale nedokázal hledět do té tváře pokryté sotva viditelnými pihami, do těch vrásek od smíchu a kruhů pod očima z nekvalitního spánku, a říct ano.

„Kamarádka,“ řekl nakonec a mimoděk se na mobil podíval.

Doufal, že to nebyla chyba. Ale opravdu nerad Newtovi lhal. Bál se, že by ho mohl snadno prokouknout a už mu nikdy nevěřit.

„Chápu.“ Vytáhl svůj mobil a klepl na něj ukazováčkem. „Sestra. Proto jsem se zdržel. Jo a taky Minho. Prý mu není dobře, školu dneska vynechá.“

„Kocovina?“

„Drak,“ přitakal. „Myslím, že příští pařbu vynechá. Podle toho, co Ben říkal, se ani nemůže zvednout z postele.“

Thomas se tomu musel uchechtnout. Představa toho, jak svalnatý Asiat klečí nad záchodovou mísou a fňuká nad další dávkou, kterou klidně mohl vynechat, kdyby se ovládal, byla zábavná. Hlavně pokud vedle něj ležela jedna z těch zmalovaných slepic a uklidňovala ho, že mu ten gel na vlasech vydrží i při zvracení.

Byl rád, že s ním nešel. Nejen že se mu hnusila taková společnost, ale také nedával přednost alkoholu. Ta párty před pár dny mu bohatě stačila.

„Takže… na koho ještě čekáme?“

„Ben říkal, že zaveze Minha k doktorovi, aby mu dal omluvenku. A Harriet údajně taky přebrala, jen teda do školy půjde. Ségra ji vyzvedla v mým autě. Proto ten hovor.“

„Ach tak,“ zamumlal.

Až teď mu došlo, že si pro sebe sobecky ukořistil celou lavičku. Přitom Newt vypadal unaveněji a utrápeněji než on.

Posunul se na okraj. Newt jeho obětavé gesto pochopil. Ale namísto toho, aby se posadil vedle něj a zahřál jejich stehna dotykem, zavrtěl hlavou a vytáhl koutky do úsměvu.

„Díky, Tommy. Ale už půjdeme. Jestli přijdu na chemii pozdě, Mills na mě vylije jednu z těch lahviček s pirátskou nálepkou.“

Zvedl se na nohy. Očekával, že to bude těžší – minimálně propnout kolena by mu mohlo zabrat více času a stát ho víc úsilí –, ale kupodivu se do něj vlila nová energie. A nadšení z toho, že s Newtem bude sám. A pak i nervozita. Strach.

Byl rád, že s ním mohl zase strávit nějaký ten čas o samotě, i když to byla jen krátká cesta do školy. Ale zároveň se bál, že kdyby se ho Newt ptal na cokoli dalšího, odpovídal by tak zbrkle, že by se dostal do problémů, z nichž by se těžko vymlouval.

Newt kývl k chodníku. Velké dlaně s hranatými prsty skryl do hlubokých kapes mikiny, která vypadala, že ji pračka zvětšila o čtyři čísla. Na Newtovi visela jako pytel na strašákovi na zelném poli.

Podle toho, že viděl, jak se nahoře rýsovaly jemné linie jeho svalů na pažích, poznal, že byla i poměrně tenká. Ale odhadoval, že Newta hřál běh. Nepotřeboval nic teplejšího.

A kdyby jo, objetí zahřeje každého.

Rychle se za tu myšlenku pokáral. Takhle nesměl myslet. Ne teď, když to slíbil Rachel. A když slíbil i sám sobě, že se o blonďáka nebude zajímat více, než bude nutné.

Pomalu k němu dokulhal. Jakmile byl u něj, Newt vytáhl pravou ruku z kapsy a plácl Thomase po rameni – tak jako včera. A stejně jako včera i dnes zrudl jako rajče. A chladem to nebylo.

„Zaběháme si?“

Normálně by odmítl. Aby se přiznal, běh do doby, než se přidal k začátečním běžcům, moc nemusel. Běhal jen tehdy, když to opravdu potřeboval. Třeba k tomu, aby stihl najít správnou třídu, aby mu neujel autobus.

Ale energie, jež sálala z blonďákova utahaného těla, mu vlévala do žil podobné nadšení. A ten šťastný úsměv, jímž ho obdařil, mu napověděl, že aby ho mohl spatřit znovu, bude se muset přimět ke běhu.

Najednou zalitoval, že si do batohu nejspíš nacpal i několik učebnic navíc, ne-li všechny. S takovou zátěží nemohl doběhnout daleko.

„Nebude to závod,“ uklidňoval ho. „Stejně bys mě nepředběhl.“

„Mluvíš jako Minho,“ poznamenal Thomas.

„Tak proti němu bys šanci měl.“

Jeho úsměv se změnil na úšklebek tak rychle – a zároveň plynule –, že to sotva postřehl. Ale už se mu nelíbil tak moc jako ten úsměv.

„Máme batohy,“ zkusil to ještě.

„Život ti taky hodí na záda batoh, pokud chceš vydržet.“

Na už neměl co říct. Přikrčil se do startovního postoje až ve chvíli, kdy jeho rameno Newtova ruka opustila. Pak už jen vyčkával na povel.

„Dám ti náskok,“ prohlásil Newt. „Tak utíkej.“

Neváhal. Věděl, že ho stejně dožene. A nevadilo mu to. Kdy ještě bude mít příležitost ho sledovat běhat, aby ho ostatní neodsuzovali pohledy?

Vyběhl vpřed. Batoh na zádech poskakoval a bil ho, popruhy se zarývaly do mikiny i do masa. A byl pomalý. Hodně. Netušil, jestli to jeho tělo nedělalo schválně, nebo jestli už byl opravdu vyčerpaný.

Neslyšel za sebou nic. Z toho usoudil, že Newt ještě nevyběhl. Ovšem krátké plácnutí po rameni ho přesvědčilo o opaku.

Newt byl ve svém živlu. Veškerá únava z něj již opadla. Našlapoval tak lehce a ladně, že by o něm Thomas ani nevěděl, kdy ho nehypnotizovaly jeho vlasy, vlající za ním jako zamotaný plášť.

Nevědomky se zastavil a zlomil se v pase, aby popadl dech. Pohyby té laně – té baletky bez talentu, která zkracovala každý skok tak, že ačkoli našlapovala na špičky, za tanec by se to považovat nedalo – ho učarovaly.

Blonďák se zastavil až na parkovišti u školy, kde se na kamaráda otočil a založil paže na hrudníku.

„Pohni tím zadkem, Tommy! Pirátská samolepka, nezapomeň!“

Ačkoli už cítil, že je na pokraji svých sil, spolkl všechny námitky a vyběhl ještě naposledy. Nechtěl ho zklamat.

Možná proto, že ho mám fakt rád, pomyslel si.

A té myšlenky se nezbavil ani ve chvíli, kdy mu Newt pocuchal ranní polštářový účes a objal ho kolem ramen, aby mu fyzicky předal trochu té hrdosti, pýchy a získaného tepla.