„Ta písemka z biologie byla tak jednoduchá, že jsem se na to ani nemusel před hodinou dívat. Kdyby dávali tak primitivní písemky každý den, poprosím, abych mohl na výšku hned,“ zamručel tmavovlasý chlapec v úzkém kroužku čtyř přátel.

Thomas obrátil oči v sloup a lžičkou si zamíchal šálek kávy, kterou mu obsluhující před necelými pěti minutami přinesl. Měl už dost Arisova vychloubání, nejraději by mu hrot té lžičky narval do nosu, aby vyvolal jiné otázky, než jaké měli pocity u dnešního testu, který byl – a to musel uznat – vskutku jednodušší než obvykle.

„Možná bys měl být tišší, Arisi,“ upozornila ho brunetka, která seděla vedle něj, a ukázala za sebe ke dveřím. „Mohl by vejít spolužák.“

„A co by mi udělal? Prosím tě, Rachel, ta banda goril má mozek velký jako vlašský ořech. Kdybych nevěděl, že to možné není, řekl bych, že to opravdu ořech je,“ odvětil chlapec s odfrknutím, ale přesto se za sebe podíval.

Thomas se naklonil na stranu – téměř spadl na Terezu, která si mlčky popíjela čokoládu a zcela viditelně je všechny ignorovala –, aby viděl přes Rachelinu hlavu. Její nepříliš moudře zvolený účes mu zabraňoval v tom, aby viděl příchozím do obličeje, tak si musel vystačit s jednou polovinou těla, občas se mu podařilo zahlédnout i prameny vlasů, pokud byl dotyčný vyšší.

Jako by to předvídala, ve chvíli, kdy dívka zvedla prst k nosu a poklepala si na něj – to byl její zlozvyk a Thomas přesně věděl, že to znamená „a já vám to říkala“ –, se dveře malé městské kavárny otevřely a dovnitř vešla malá skupinka čtvrťáků.

Jak to poznal? Někteří z nich vykračovali pyšně jako pávi, jako by jim patřil celý svět. Thomas a jeho parta sice dosáhli čtvrtého ročníku taky – Tereza měla dokonce střední za sebou –, ale takhle se nikdy neodvážili naparovat. Brzy by jim okolí srazilo hřebínky zpátky.

Sledoval, jak se ruka jednoho příchozího zvedla, poté zaslechl tiché plesknutí, když narazila do zad dalšího. Pak se ozvalo chichotání – skoro stejně otravné jako Arisův sarkastický smích – a slova, jimž úplně nerozuměl.

„Běžci,“ zamručel Aris a otočil se zpátky čelem k přátelům. „Asi hledají nějaké běhny.“

„Bacha na jazyk, Arisi,“ sykla na něj Rachel, která se stále odmítala otočit.

Netušil, co zajímavého tam viděla, ale očividně to bylo mnohem zajímavější než cokoli, co se dělo u stolu.

„No jo, ty tam máš toho nagelovanýho. Říkám ti, že ten kluk je jasně gay,“ dodal tmavovlásek a sám pro sebe si zavrtěl hlavou.

„Jen se koukám, nečerti se.“

Přesně věděl, o kom mluvili. Někdy velitele běžeckého družstva vídával, jak pobíhá na školním hřišti, protahuje se, naparuje, kdykoli se v okolí půl kilometru objeví hezká holka...

Ten musí mít zajímavý život, problesklo mu hlavou. Mnohem zajímavější než já.

„Ani neznáš jeho jméno.“

„Mám jeho číslo,“ namítla.

„Ale to má každá, co se někdy podívala na záchody, zastávku, jakoukoli lavici i dveře,“ nedal se Aris.

Dívka věnovala svému příteli pohled, jenž by hnul i tou nejtvrdší skálou. Její husté tmavé obočí – bylo ovšem vždy dokonale upravené od doby, co si Rachel začala všímat zrcadel a svého přirozeného půvabu – se stáhlo k zeleným očím, které svým odstínem připomínaly pole za městem na brzkém jaře, nos se vytáhl nahoru, jak jej nakrčila.

Aris nad tím mávl rukou. Tomu pohledu odporovat nemohl nikdy, byla to jedna z věcí, která na něj platila vždy a Rachel toho využívala častěji, než bylo zdravé. Dalo by se říct, že cokoli se týkalo Rachel, měl Aris oči i uši nastražené a několikrát na to i doplácel.

„Je to Minho Park. Největší frajer školy,“ promluvila po chvilce, když se přestala mračit a podívala se na příchozí znovu. „Kdybys někdy myslel i na něco jinýho než školu, došlo by ti, že my nejsme zrovna populární. Ale kdybych se někdy dostala –“

„Ani na to nemysli. Minho Park? To je idiot, co myslí častěji přirozením než tím, co by měl mít v hlavě,“ přerušil ji ihned a podíval se na Thomase. Hledal u něj podporu.

„N-no...“ vykoktal Thomas a rychle sklopil pohled na vír, jejž si lžičkou v kávě vytvořil. „Je dost oblíbený.“

„Dost? Nazývej věci pravým jménem, Tome,“ ozvala se Tereza.

Leknutím skoro nadskočil. Netušil, že je poslouchala. Dokonce téměř zapomněl na to, že s nimi seděla u jednoho stolu.

„Každá by si s ním chtěla vyjít,“ doplnila Rachel a věnovala kamarádce spokojený úsměv.

„A co na něm vidíte? Je to jen hora svalů. Vsadím se, že by ti koupil na výročí steroidy a kuchařku Hubneme zdravě, cvičíme denně, stavíme hmotu.“

„Ty jsi idiot,“ poznamenala a opřela si paži o opěradlo židle.

„S IQ 145, prosím,“ pochlubil se a vyplázl na ni jazyk.

„Chováte se jak malí. Oba dva. Proč nemůžete být víc jako Thomas a tupě hledět na každého, kdo projde kolem?“ ozvala se Tereza a přisunula si hrnek s čokoládou ke rtům.

Thomas sebou trhl. Ani si nestačil všimnout, že by se díval na skupinku běžců, která se zastavila u stolku, kde seděla vcelku hezká blondýnka s brunetkou s divokými vlasy, které si neustále natáčela na prst.

„C-co?“

„Pokukuješ po ní?“ dloubla si do něj Rachel. „Ta blonďatá je Sonya Hayesová, jedna z těch nán, co viděly rovnici naposledy na základce. Je úplně vymaštěná a –“

„Rachel, kroť ten jazyk,“ okřikla ji Tereza, když si odtáhla hrnek od rtů. Pak ho odložila na stolek a dloubla do Thomase, aby se na ni podíval. „Je tak blbá, že se divím, že se na škole pořád drží. Věř mi, měla jsem s ní antropu. Nepoznala ledvinu od srdce.“

„Ta její kamarádka je ten samý případ. Harriet Owenová, velitelka basketbalového týmu. Povídá se, že má dva vyražený zuby, ale nikdo neví, který to jsou.“

Thomas je moc neposlouchal. Jejich slova mu šla jedním uchem tam a druhým ven, nestačila se v hlavě zachytit dostatečně dlouho, aby je alespoň přehodnotil. A upřímně? Bylo mu to jedno.

Protože se skupinka seskupila u stolu u stěny, měl na ně vcelku dobrý výhled. Běžce moc často nevídával, proto to pro něj byla jakási vzácnost, když na ně náhodou narazil mimo školu a kampus. Ne že by mu to nějak vadilo – ještě si na ně nestihl vytvořit názor, tudíž musel souhlasit s Arisem –, ale rád by se někdy podíval, jestli i oni žijí ten typický studentský život.

Občas, když se procházel po škole, aby se po vyučování nadýchal čerstvého vzduchu, je potkával, jak si to razili z šaten na hřiště. Líbilo se mu, jaký jistý krok měli, jak sebevědomě vypadali, kdykoli kolem nich prošel někdo, kdo mezi jejich nepříliš početnou skupinku nezapadal.

Pamatoval si, že se moc neusmívali. Pokaždé, když se mu podařilo jednoho z nich zastihnout, mu věnoval jen slabý odvar úsměvu, který by nepoužil ani na třídní fotografii. Z tohoto důvodu nabyl dojmu, že je pro běžce úsměv takové tabu, něco, bez čeho se rozhodli žít.

Ale dnes byl svědkem něčeho, v co ani nedoufal, že někdy uvidí – Minho Park, bezkonkurenčí primadona školy, se zubil na hezkou blondýnku a kýval na přítele vedle sebe, který stál s rukama vzkříženýma na prsou a výrazem, jímž vytvářel kontrast mezi svým znechucením a Minhovým neobvyklým nadšením.

Toho druhého Thomas znal. Ano, občas prohodil slovo i s Minhem – to hlavně proto, že spolu chodívali na hodiny chemie někdy v druháku –, což nikdy nemělo dlouhého trvání ani hlubšího smyslu, ale tohle bylo něco jiného.

Ten blonďák se mu před dvěma lety představil jako Newton. Pamatoval si jeho jméno, protože znělo jako jeho oblíbený vědec i postava z jednoho sci-fi, které jako malý četl. Na zdejší prostředí bylo vskutku neobvyklé, ale přesně to dělalo jeho nositele jedinečným.

Newton byl vyšší než Thomas, taky to vypadalo, že navštěvuje posilovnu minimálně dvakrát týdně. Nebyl sice takový hromotluk jako jeho kolegové – možná i přátelé, podle toho pohledu, jejž Minhovi věnoval, kdykoli si poklepal na biceps, aby blondýnku zaujal –, ale měl přesně takové rozložení hmoty, aby vypadal zároveň silně i drobně a zranitelně.

Newton s ním tehdy pár slov prohodil. Když Thomas vysedával na chodbě – to ve třídě házeli vším, co jim přišlo pod ruku, jen aby se zabavili na celou přestávku –, přišel k němu vysoký blonďák a s milým úsměvem se s ním pustil do řeči. Bylo to hezké setkání a Thomas na něj vzpomínal rád.

„Už zase sleduje blonďáka,“ promluvila Tereza jakoby z dálky. V jejím hlase byl znát jistý náznak rezignace nad mladšími přáteli.

„Hayes je úplně mimo tvou ligu, Tome,“ přidal se Aris a posunul si brýle na nose.

„C-co? Ne, to... jen jsem zvědavý, nic víc,“ bránil se.

Nechápal, co proti němu měli. Ano, kdyby pozoroval Minha – k čemuž se občas snížil, musel se přiznat –, chápal by jejich poznámky, ale Newton taková primadona nebyl.

„A navíc, sestru si dost dobře hlídá. Pokud se k ní chceš dostat, musí tě on schválit. Park o ni prý bojuje už měsíce a ona se pořád musí bránit. Aspoň před bratrem,“ dodal Jones a zamával Thomasovi před obličejem. „Tome, prober se! Nezapomeň, že pokud na ni jen pomyslíš, máš problém.“

„Nemyslím na ni,“ namítl.

Nechtěl dávat přátelům další důvod k tomu, aby si z něj utahovali. Aris se chytil každé příležitosti, Tereza se k němu přidávala už z principu. Jediná Rachel se bavila tím, že se stavěla na vzdor čemukoli, co Aris prohlásil, protože údajně chtěla vidět – citoval – „jak se mu rychle třepe nosík“.

Prsty objal hrnek, který stačil za tu dobu zchládnout, a zakvedlal lžičkou na strany. Potřeboval jim dát lepší téma k pomluvám, něco, co by jim zabralo pár hodin k diskusi. Ovšem nic, co by mohlo ukojit jejich puberťáckou touhu do někoho si rýpnout, nenašel.

Naštěstí byli všichni zticha. Neměl nejmenší tušení, čím si u Boha vysloužil takové krásné vykoupení, ale nešpáral se v tom. Už se ani neodvážil zvednout pohled od kávy, která se stala tím nejzajímavějším v lokále – jak sprostě si lhal! Ale ta lež byla příjemnější než další poznámky na jeho účet –, a mlčky sledoval, jak se světlo, co mu viselo nad hlavou, na hladině tekutiny odráželo.

Dlouho odolávat nemůžeš, Thomasi. Stejně se k tomu stolu podíváš a zezelenáš závistí.

Kousal se do rtu. Opravdu ho zajímalo, jestli se nagelované primadoně – jak se rozhodl Minhovi Parkovi říkat – nakonec podařilo ulovit srdce údajně hloupé dívky, která si jeho dvoření viditelně užívala. A jestli se Newton podíval k jejich skupince.

„Myslíte, že by jí ty prsa spadly do talíře, kdyby se vyprsila ještě víc?“

Rachelina poznámka ho přinutila nekontrolovaně vyprsknout. Nevědomky si i rozlil kávu, jak hrnkem zatřepal téměř na místě. Na prstech ucítil teplé vlhko, takové, na jaké byl zvyklý ve sprše.

Rychle si setřel hlen, jenž se usídlil na horním rtu, a propálil kamarádku pohledem.

„Divím se, že si takových věcí všímáš,“ prohlásil a zvedl se, aby si došel pro ubrousek, jímž by mohl skvrnu setřít. Jako naschvál si zrovna dnes nechal balíček kapesníků doma.

Dívka se zaculila a pokrčila rameny.

„Jsem holka, Tome. Nebyla bych, kdybych nezkritizovala přednosti i zadnosti konkurence.“

„Doufám, že ti to tihle dva dají sežrat.“

„Řekl jsi to nahlas.“

„Já vím,“ přitakal s úšklebkem a volným krokem vyšel k pultu.

Cestou si všiml toho, že si pošpinil i mikinu. Kdyby byla nová, tolik by ho to netrápilo, ale zrovna tuhle koupili – po tří hodinovém utrpení v každém obchodě s oblečením, které s Terezou a Rachel prošli – v útulném obchůdku nedaleko této kavárny na začátku prváku, kde touto dobou už probíhala rekonstrukce. Měl ji moc rád a mrzelo ho, že to musela schytat zrovna tahle.

„Héj...“ protrhl ticho nezvykle hluboký hlas.

Thomas nestihl zareagovat včas. Byl natolik zaujatý tmavou skvrnou na šedé mikině, že si ani nevšiml, že cestou do někoho narazil. A podle hlasu i typického britského přízvuku poznal, s kým měl tu čest se poznat blíže, než chtěl.

„Proboha... omlouvám se, nechtěl jsem do tebe narazit,“ vyhrkl okamžitě a natáhl ruku, aby sedícímu pomohl zpátky na nohy.

Je zvláštní myslet na to, že mu to sluší? Takový vlasy mu závidím.

Zatřepal hlavou, aby se myšlenek zbavil. Nelíbily se mu.

Může člověk na podlaze vypadat hezky?

„Ty musíš být Thomas. Ten bažant z vědeckýho kroužku, že?“

Thomas se zmateně zamračil. Nestačil nic namítnout, než ho blonďák chňapl za ruku a vyskočil na nohy tak lehce a ladně, že jeho tah vůbec necítil. Přemýšlel, jestli třeba kromě běhání nedělal i balet.

„Thomas Murphy,“ přitakal. „Už jsme spolu mluvili.“

„Newton Hayes. Kamarádi mi říkají Newt. Ale to ty už víš, už jsme na sebe jednou narazili.“

Bylo mu trapně, proto mu krátké uchechnutí k odlehčení nepomohlo, naopak – cítil se ještě hůř. Ale ten úsměv, jenž se objevil na Newtových rtech, mu dokázal, že se ničeho bát nemusí. Výprask ho nečekal.

„Tak... hele, vyzvednu tu objednávku, nevadí?“ pokračoval a ukázal za Thomase.

„Oh, jasně,“ vyslovil Thomas nezvykle rychle a ustoupil na stranu, aby nezavazel.

Newt se protáhl kolem něj – možná byl štíhlejší, než jak si pamatoval, a taky měl delší vlasy – a vzal tác se sklenicemi a hrnky, který na něj na pultu čekal. Obsluha v této kavárně neexistovala snad odjakživa, nebylo překvapením, že musel objednávku vyzvednout sám.

Když držel tác pevně v rukou, obtančil Thomase dokola. Své dlouhé nohy skládal těsně za sebe, ale i tak se mu podařilo vytvořit dokonalý obraz tanečníka, který se svou ladností a půvabem vystavuje na obdiv nejednomu přihlížejícímu.

Thomas ho sledoval s ústy dokořán. Byl jako zjevení z minulých dnů – těch, na které si nedokázal dobře vzpomenout, možná byly z propitých nocí a ranních kocovin –, jako víla, co se rozhodla, že se vtělí do chlapce.

Baleťák. Stopro.

„A mimochodem,“ řekl běžec ještě a otočil se na něj přes rameno, „rád jsem si zase pokecal. Někdy to zopáknem, Tommy.“

Vůbec nic nenamítal. Neodvážil se mu říct, že spolu vlastně prohodili jen pár slov, že se Thomas stačil třikrát ztrapnit. V tu chvíli dokázal říct pouze:

„Jo. Já taky.“

A věděl, že pokud ho slyšela skupinka u stolu, bude to muset poslouchat celý zbytek dne.

Thomas Murphy srazil běžce. A ještě k tomu skoro nahlas poznamenal, že je baleťák. Výborný začátek špatného vtipu.

Ten den do něj narazil poprvé. A doufal, že to nebylo naposledy. Na ten úsměv nechtěl jen vzpomínat, přál si ho vidět tak často, aby i jeho zatrpklost zmizela. A aby měl konečně důkaz, že i takoví lidé, jakou jsou Newt a Minho, mohou být i něco víc než jen školní primadony a blonďáci baleťáci.