„Tommy?“ ozvalo se po nějaké době zarytého mlčení.

Jeho hrubý hlas se nesl místností až k němu, kde si pohrával se všemi smysly. Jak chutná hlas? Byl si jistý, že cítil v ústech pachuť třešní. Jak voní? Jako stará deka.

Chvíli tam jen tak postával a hleděl do hrnku s mlékem. Jen aby nemusel odpovědět ihned. Zkazil by si tak tu ozvěnu hlasu, kterou si chtěl v hlavě udržet na nejhorší momenty. Ale když si uvědomil, že nejspíš čeká na odpověď, trhnutím se otočil přes rameno.

„Víš, jak jsem se bál? Ráno si jen tak zmizíš, pak mě necháš s Terezou v autě. Utíkal jsem přes polovinu města, abych se k tobě dostal. Hledal tě po celé nemocnici, přetrpěl hypochondra Bena i stále namíchnutýho Arise...“ vyjmenovával postupně, když si na prstech odpočítával, co už zmínil.

S každou další výtkou získával na odvaze, ovšem také jeho vztek slábl.

Stačí to jen říct?

Newt se na něj nedokázal podívat. Celou dobu, kdy mu Thomas vytýkal vše, co se dnes stalo, sledoval své prsty, kreslící po stole kruhy. Z toho poznal, že ho to mrzí. Že přijímá všechnu vinu.

„Chtěl jsem říct, že se omlouvám,“ zamumlal tak tiše, že to sotva slyšel.

Skutečně zněl zlomeně, ublíženě. A hlavně pokorně. Blond prameny mu spadaly do očí, vytvářely tak záclonu, přes niž se dostalo jen tak málo světla, aby viděl náznak čokoládově hnědé.

Bylo mu hrozně. Nezasloužil si to. Nic z toho. Byla to jen Thomasova vina. To on mu nedokázal splácet dluhy za bydlení. To on z něj ždímal peníze, to on ho nutil chodit do práce, která ho ubíjí. Mohl se zlobit jen na sebe.

„To nic. To nic, Newte,“ řekl nakonec s náznakem úsměvu.

Když si však všiml, že jeho přítel k němu ani pohled nezvedl, úsměv mu okamžitě poklesl a rty se stáhly do úzké linky. Otočil se zpátky k hrnku s mlékem.

Bál? Bál ses, Thomasi? Lež. Byl jsi k smrti vyděšený, když jsi ho v té chodbě viděl. Můžeš si to nalhávat, jak dlouho jen chceš, ale pravdě neutečeš. Záleží ti na něm. Mnohem víc, než by mělo, znělo mu v hlavě.

Zavřel oči, aby to dostal pryč. Snažil se třepat, tisknout spánky, zacpávat si uši. Nic nezabralo.

Pravdu neumlčíš.

Kousl se do rtu a natáhl se do horní skříňky pro kakao. Pokud neměl myslet, musel něco dělat. Činnost tlumí myšlenky, zabíjí je. Kdykoli něco dělá, myslí pouze na to, jak to bude vypadat ve výsledku.

Tak jako copánky, které jsi mu pletl?

Vytáhl se na špičky, aby tam vůbec dosáhl. Myšlenky ignoroval, nemohl jim dovolit uhnízdit se v mysli. Musel by si opakovat všechny si ty chvíle, kdy k nim měl důkazy. Trpěl by, kdykoli by si uvědomil, že to byly jen prchavé momenty – krásné chvíle, na něž vzpomínal raději než na cokoli jiného.

Ucítil slabý stisk. Sklopil pohled dolů. Když uviděl tenké paže, které se spojují a obtáčí jeho pas, nebyl vyděšený. Ani trošku. Jen udivený, že ho to přešlo tak rychle. A že se mu to vlastně líbí.

Ani nemusel otáčet hlavu a na rameni se usídlila špičatá brada. Vlasy ho lechtaly na uchu i na krku, zkrátka všude, kde to cítil. Jen aby ty koutky odtáhl od sebe a povytáhl k vráskám u nosu do toho nejširšího úsměvu, jejž tato tvář dokázala vytvořit.

„Dneska se mi luštit nechce,“ zašeptal blonďák a stisk paží zesílil, jako by se bál, že se mu nějak vyklouzne.

Přesto to stále bylo přátelské objetí, kterým mu často dokazoval podporu a dodával odvahu. Tentokrát si pro ni přišel. A Thomas mu ji hodlal dát.

„Vypiješ kakao a půjdeš si lehnout,“ odvětil co nejmileji a stáhl ruce dolů podél těla.

Tam však nezůstaly dlouho. Brzy už se samy automaticky zvedly a zakryly dlouhé prsty, jež se ovíjely kolem ostrých loktů.

Vedle něj se ozvalo tiché zamručení. Ne však takové, jaké slýchával, když se ho ptal na práci. Ne, tentokrát znělo nadmíru spokojeně. Jako by ty ruce, jimiž jej objímal, byly ve skutečnosti kočičí tlapky a on byl znavený kocour. Ihned mu na mysl vystanula myšlenka.

Líbilo by se mu, kdybych ho podrbal za uchem?

„Půjdeš si lehnout taky?“ špitl mu do ucha.

Byl tak blízko, že skoro cítil na lalůčku jeho rty. Při té představě, jak je jimi boltec pohlazen, se mu tělem rozlil podivný žár – na kůži ovšem naskočila husina.

Hořel a mrzl zároveň. Kdyby se měl k něčemu přirovnat, řekl by, že se cítí jako guláš v ledové kostce. Chladný navenek, horký zevnitř. Na čele se mu dokonce vytvořily kapičky teplého potu. Tak tohle s ním dokázala jedna hloupá představa?

Ani si nevšiml, že by otevíral ústa ke slovu. Rty nechával odlepené od sebe v němém výkřiku, nedokázal však vydat ani hlásku. Všechna slova, která měl na jazyku, si vyšla na vandr zpátky do hrdla, kde cestou polechtaly každý centimetr tkáně, aby se nemohl nadechnout.

„Tommy?“ ozval se Newt, když dlouho neodpovídal.

Zjevně nedočkavě čekal na jakoukoli odpověď, spokojen i jednoduchým gestem pokýváním hlavy.

„Já... nenechám tě už nikde samotnýho,“ odpověděl konečně.

Chtěl ještě něco dodat – měl na jazyku tolik slov, která by se teď odvážil říct, tolik domněnek a otázek, že by do dalšího rána nesklapl –, ale Newt ho předstihl.

„Já vím, Tommy. Já vím.“

A než stačil něco namítnout, tlačení brady na rameni zmizelo. Nahradil ho jen pocit, že tam byl. A prázdno, které objalo jeho srdce.

Naslinil si rty, že ho poprosí, aby ho nepouštěl, ale bylo to zbytečné. Paže kolem jeho pasu se posunuly blíže k sobě, chodidla se objevila těsně vedle něj. Poté na zádech ucítil tlak druhého těla, které se na ně natisklo jako tehdy, když se potřebovali zahřát. Ačkoli ten pocit už dobře znal, stále z něj byl trochu nesvý.

A to nebyl jediný pocit, který si s jeho tělem hrál. Cítil ostny touhy, jež se snažil zatlačit zpět do nitra. Odmítal si připustit, byť jen na chvíli, že touží po něčem víc. Že mu tento přátelský stisk už nestačí. Nemohl přece po něm žádat, aby ukojil jeho potřeby. K tomu přátelé nejsou.

Nemohl se tím nechat ovládat. Všechny primitivní pudy, všechny zvířecí instinkty potlačil na minimum, vyprázdnil si od nich hlavu a ulehčil mysli. Ale ten pocit nemizel, právě naopak. S každou další sekundou, kdy byl v pevném sevření oněch tenkých paží, rostl a získával na síle. Nutil ho myslet na kočičí tance v době mrouskání kocourů, kdy se proplétají ta chlupatá těla a svůdnými pohyby se svádí, aby zakončili své snažení triumfálním valčíkem v rytmu jen jim známé písně...

Musel se toho zbavit, zaměstnat jazyk. Proto naprázdno polkl a natočil k němu hlavu.

„Newte...?“ zašeptal roztřeseným hlasem. „Kakao. Uvařím ti to –“

„Mlíko stačí,“ ozvalo se mu u ucha. „Nepotřebuju kakao, abych byl šťastný. A navíc, ani nemám žízeň.“

„Ale –“

Přerušil ho znovu.

„Sklapni, Tommy. Zase moc mluvíš.“

Poté schoval nos do jeho ramene a zavřel oči. Thomas sledoval, jak se světlé řasy blíží jedna k druhé jako čelisti a lepí se k sobě. Celý svět se zpomalil natolik, že viděl chvění prachu kolem.

Ucítil dotek za krkem. Uvolnil napětí svalstva a naklonil hlavu na stranu. Když si uvědomil, že to jsou jeho rty, zrudl až po špičky uší. Tváře se mu rozhořely, hrdlo okamžitě vyschlo. Moc mu v ovládání nepomáhal, ale nestěžoval si.

Zalapal po dechu, když se přesunul blíže k ohryzku. Pamatoval si dny, kdy ho líbal na špičku nosu, aby konečně usnul, obdarovával tváře letmými polibky, kdykoli procházel kolem s tichým pobrukováním.

Tohle však bylo jiné. Tentokrát to nebyly jen jemné doteky, které mu barvily tváře do rudého odstínu. Tyhle v sobě nesly podobné zapálení, které cítil on sám. A neustávalo to.

Už mu bylo jedno, že vařil kakao. Odmítal se jakkoli pohnout, aby náhodou kůži neoddálil od rtů a ztratil by to brnění v žaludku, které provázelo pochod milionů mravenců v oblasti pánve. Hlava přestávala myslet, nohy zdřevnatěly. Ruce, jimiž držel ty jeho, se začaly přehnaně potit. Nepouštěl ho však.

Spolubydlící, Thomasi. Je to ale jen spolubydlící?

Newt. Jeho nejlepší přítel. Kluk, s nímž si pořídil dům, když oba vyšli střední a chystali se na vysokou. Mohlo být snad možné, že by s ním chtěl bydlet proto, aby ho každý den sledoval? Jen aby ho mohl každý den pozdravit, obejmout... políbit.

„Odpuštěno?“

Byl tak mimo, že chvíli trvalo, než se k němu jeho hlas dostal. Šeptal do rozpálené kůže tak tiše, že cítil pouze chvění, kdykoli vydechl teplý vzduch.

Thomas pomalu pokýval hlavou na souhlas. Jak se na něj mohl zlobit? Nemohl se na něj podívat s obočím u očí, sledovat tu milou tvář a odolávat tendenci se nahnout a vrátit mu každý polibek, který mu kdy daroval. Věděl, že kdyby to tak bylo, nevydržel by dlouho.

Newt roztáhl koutky do úsměvu a odtáhl se. Poté uvolnil i sevření a jednu ruku natáhl k hrnku studeného mléka. Tou druhou pomalejším pohybem přejel až k rameni, kde se přidržel, aby nespadl.

Ačkoli doteky zmizely, pocit odmítal odejít. Jakmile si všiml, že prahne po mléku, popadl ho za zápěstí a otočil se na patě čelem k němu. Srdce mu bilo jako zběsilé, když mu pokládal dlaně na boky a zvedal jej na linku za sebou.

„To –“

„Moc mluvíš,“ přerušil ho okamžitě a odsunul hrnek dál, když se po něm Newt znovu natáhl.

Pak se na něj podíval. Usmíval se?

Blonďák si rozpačitě skousl spodní ret a sklopil pohled na přítelovy ruce. Thomas netušil, co se mu honí hlavou, ale zrovna v tuhle chvíli to toužil vědět víc než kdy dřív. Proč neodporoval?

On sám nevěděl, co dělá. Neovládal ty ruce, které se posouvaly po látce modré košile a krčily ji do malinkých kopečků. Když byl jen malý kousek nad pasem, košile se vytáhla zpod kalhot a odhalila část bledě béžové kůže.

Prsty se mu třepaly, ruce pomalu tuhly. V hlavě se mu ozývalo hučení, srdce mu bilo až v krku. Netušil, co přesně se to s jeho tělem dělo. Nedokázal ovládat nic z toho, co sympatikus způsoboval.

Zastavil se až u tváří, jež zakryl svými velkými dlaněmi. Palci přejel po lícních kostech. Rty se mu třepaly, jako by je potřel ledem. Před očima se mu tvořila mlha, která zabírala pouze okolí milého obličeje, který tak rád vídal.

„Odpuštěno,“ špitl Thomas s nervózním úsměvem a zastrčil mu pramen vlasů za ucho.

Poté ho políbil na tvář.

Nestačilo mu to, ale pokládal to za dobrý začátek.

A když Newt neuhnul, vzal jeho obličej do dlaní a spojil jejich rty v krátkém polibku, jeho domněnka se jen potvrdila.

K čemu kakao, když postačí mléko. A k čemu mléko, když mám jeho?