Nebyl schopen jediného slova, jediného pohybu. To, co okolí napovídalo, že je stále ještě naživu, byl sotva znatelně se zvedající hrudník v oblasti žeber s bránicí a tlukot srdce, který byl jistě slyšet až na druhém konci chodby. A ten tichý sípavý dech, jehož štiplavý zápach mu úplně vysušil hrdlo.

Než se stačil odhodlat k jakékoli činnosti, u níž by ani nemusel použít mozek, vzdálená silueta sebou zakymácela a mladík spadl neuvěřitelnou rychlostí na zem. Alespoň tedy jemu se to jako neuvěřitelná rychlost zdálo. Jako by sotva pohnul palcem u nohy a jeho přítel už byl na zemi.

V ten moment vykročil pravou nohou vpřed. Hrudník se nahnul dopředu, aby ke běhu dostatečně snížil těžiště, ruce natáhl před sebe ve víře, že umějí vracet čas a ovládají telekinezi. Ale ať se snažil sebevíc, ten blonďatý mladík na zemi zůstával. Nehybný.

„Newte!" vykřikl zoufale.

Ani si neuvědomil, že by promluvil. Bylo to tak automatické jako ranní káva nebo konstantní zívání.

Nemohl ho tam nechat. Už tak se cítil hrozně, když tohle dopustil. Nic neudělal s tím, když začínal mít problémy v práci - většinou právě s Albertem. Skoro ani nehnul prstem, když si jeho přítel stěžoval na vyčerpání. Tehdy nechápal, že i ostatní mohou být unavení.

Nestačil ani mrknout a už běžel. Nohy střídal s takovou těžkopádností, že kdykoli dostoupl chodidlem na podlahu, celým jeho tělem přešlo malé brnění jako při zemětřesení. Ale na případné rozbití pečlivě seskládaných kachliček ohledy nebral. V tuhle chvíli nebral ohledy vůbec na nic.

Jakmile byl dostatečně blízko, posunul pravou nohu před tu druhou a ohnul se v kolenou, aby se dostal bezpečně na zem. Bezpečnost se však v jeho případě nikdy nerovnala s opatrností a bezbolestností, proto, když si dlaně odřel o spáry mezi kachlicemi, tiše zasyčel a přivřel oči. Nic platné mu to nebylo, viděl hůře a bylo těžší odhadnout rychle se zkracující vzdálenost, ale pud sebezáchovy byl zjevně spokojen.

Odpor třecích sil jej zastavil několik metrů před Newtem. Dlaně ho pálily, chodidla brněla. Měl sto chutí si je uřezat, aby přestaly poukazovat na jeho vlastní blbost. Když však tyto pocity zahnal a nahradil je strachem o přítele, pálení i bolest ustoupily stranou. Necítil nic jiného než sužující se hrdlo obavami a strachem.

Švihl sebou dopředu, až dopadl na všechny čtyři. Poté posouval střídavě kolena, s každým nádechem přidal i pohyb paží. Pomalu se tak dostával až ke svému cíli, který se nezdál živý ani zdaleka. A to jej donutilo přidat, ačkoli měl zásoby energie dávno na nule.

Natáhl ruku před sebe. Konečky prstů nahmatal kučeřinu hebkých blond vlasů, které kolem hlavy splývaly jako květoví pampelišky. Stále měl v živé paměti dobu, kdy prostě bylo in nosit dlouhý vlasy. Jeho blond byla tehdy ozdobou až po ramena a odmítal si je ustřihnout, i když jej Thomas žádal. Nelíbilo se mu to, ale rád si s jeho vlasy hrál. A možná mu ta doba i chyběla.

Doplazil se až k bezvládnému tělu a vytáhl se na kolena. Poté, aniž by čekal na jeho povolení - kterého by se očividně ani nedočkal -, ho opatrně otočil na záda a zvedl hlavu. Tu si položil do klína a sklonil se ke tváři, aby zkontroloval, jestli dýchá. Když v uchu ucítil slabý závan vzduchu, úlevně si oddechl a ucho odtáhl.

Kloubem ukazováčku mu odhrnul prameny z čela. Nikdy nepochyboval o tom, že tuhle tvář musely ihned po vzniku prolíbat všechny květiny světa - a ani tak by se jí ani jedna s hebkostí nevyrovnala. Zkrátka a jasně, kdyby umíral, přál si, aby to poslední, co uvidí, byl právě on.

„Newte..." zašeptal a zlehka ho líbl na čelo.

Nelíbilo se mu to, ani trošku. Vlastně by panikařil, kdyby v sobě nalezl alespoň špetku energie. Nyní se zmohl jen na tiché šeptání a naříkání.

Prsty vískal vlasy. Doufal, že se hned teď probere. Že vyskočí a zasměje se, cvrnkne ho do nosu a řekne, že to všechno byl jen hloupý vtip. Tolik si přál slyšet jeho hlasitý smích, který mu vždy dokázal spravit den. Kdyby se zasmál teď, vše ostatní by to smázlo a on by se na něj ani nezlobil.

„Promiň mi to, prosím... Už budu -"

„Odstupte od něj, převezmeme si ho," ozvalo se z chodby.

Neměl nejmenší tušení, kdo by to mohl být. Ale podle toho, co řekl, to odhadoval na saniťáka. Věkem možná kolem čtyřicítky.

Odmítal vůbec zvednout hlavu. Rty nechával přiložené na vráskami zvrásněné pokožce čela, která byla pozoruhodně horká. Špičkou nosu se opíral o oblast mezi očima, co zůstávaly zavřené. Ale věděl, že se pod těmi víčky skrývá příjemná čokoládová fontána, která svým klidem nutí duši k tomu, aby se otevřela.

Ucítil na rameni dlaň. Pomalu otočil hlavu vedle sebe. Vše bylo podivně rozmazané, jako by mu oči rozkapali. Poznal však nezaměnitelnou světle modrou barvu standardní uniformy i nevyžehlené ohyby na kalhotech. Výše se podívat neodvážil. Bál se, že kdyby ztratil ze zorného pole svého přítele, zmizel by mu.

„Musíš nám věřit, Thomasi."

Známý hlas. Poznával ho. Jen ho neslyšel tak dlouho, že mu trvalo si jej spojit s tváří...

„Jeffe?"

Nedokázal tomu uvěřit. Po tolika letech se ukázal.

Starý přítel si k němu přidřepl a přiložil dlaň k nachovým rtům. Nejspíš ucítil, co potřeboval, protože o chvíli později už rozevíral ústa dokořán, aby mohl vytáhnout jazyk. Zdál se soustředěný, zaměřený pouze na svou práci.

Thomas ho pozoroval. Každý jeho pohyb. Musel si být jistý, že bude Newt v pořádku. Že se vlastně vůbec nic neděje, jen potřeboval vytvořit předmět debaty, aby se měli o večerech o čem bavit. A že tohle budou rozebírat dlouho.

Pokud se probudí, pomyslel si.

„Utekl nám," promluvil saniťák konečně, když poskládal blonďákovy ruce na hrudník. Loket si opřel o levé koleno, pravou ruku nechával na zemi. „Hned mi bylo jasné, že hledá tebe. Pořád jste dobří přátelé?"

„Spolubydlící," dodal mladík skoro hrdě a roztáhl koutky od sebe do docela pyšného úsměvu.

Ty víš, že jste něco víc, Thomasi. Jednou si to přiznat musíš. Jednou ti nebudou stačit jen letmé doteky, zazněl mu hlas v hlavě.

Zatřepal hlavou. Ani si nebyl jistý, jak to mezi nimi vlastně je. Před sedmi lety si spolu koupili domek. Pamatoval si, že měli velké plány. Tehdy chtěli sami pěšky procestovat svět, učit se jiným kulturám a zvykům. Ale oba se usadili tady. Thomas kvůli Tereze, s níž trávil většinu volného času, Newt kvůli práci, která pro něj byla téměř milenkou.

Za těch sedm let se toho dost změnilo. Thomase konečně přijali do ligy. Jediný, kdo byl ochotný platit tréninky, byl právě jeho přítel. Thomas mu nasliboval, že mu po vyhraném zápase peníze vrátí. Že brzy bude vydělávat kupy a kupy peněz. Ale nikdy nevyhrál dost. Stále mu něco dlužil. A nebyly to pouze peníze.

Opravdu je pro mě něco víc než přítel?

Pořádně si tu tvář prohlédl. Nevynechal jedinou vrásku, jediný záhyb kůže. Zastavil se až u rtů. Často zůstávaly zkřivené do úsměvu, který v sobě skrýval směs hned několika emocí - od malého vzteku, až po upřímné pobavení. Také si je pamatoval na kůži, prakticky kdekoli na těle. A ať byly kdekoli, ani jednou mu nevadilo, že je to jeho nejlepší přítel.

Vzpomněl si na noci, které nikdy netrávil sám. Po předchozím majiteli zůstala v domě jen jedna postel. Kdysi si plánovali pořídit další, ale ačkoli si jednou Thomas zkusil spát na palandě, nikdy se přítomnosti toho druhého ve tmě nevzdali. Oba si moc dobře uvědomovali, co pro sebe znamenají. Že si navzájem zahání noční můry. A kolikrát se probudil v pevném sevření vyzáblých paží? Kolikrát on sám neodolal a skryl obličej do rozcuchaných blond vlasů, natiskl se tělem na jeho záda, aby sdíleli společné teplo za chladných zim?

„Alespoň něco je při starým."

Ani si nevšiml, že by promluvil. Slyšel pouze tuto poslední větu, u zbytku byl příliš zabrán do vlastních myšlenek.

„Musím zůstat s ním," sdělil.

Nebyla to prosba. Byl to prostý příkaz. Nepohne se od něj na krok. A slíbil si, že až se probudí, už nikdy ho nespustí z očí.

„Promiň, Thomasi. Jen rodina," odvětil Jeff a kývl na své dva kolegy, kteří přisunuli nosítka.

Ani ne za pár sekund už bylo tělo na nich a nosítka oba muži pevně drželi za madla.

Musel s ním být, dlužil mu to. Dlužil mu víc, než si vůbec připouštěl. A i když byl mimo, cítil povinnost jej držet za ruku a šeptat, aby se probudil. Tak, jako to dělají nejlepší přátelé. Tak, jako to dělají...

„Jsme manželé," plácl na pokus.

Jeff jim poručil tělo zvednout. Teprve poté, když si byl jistý, že nespadne, se na Thomase otočil.

„Já jsem si ale myslel, že mezi váma něco jiskří. A novoroční prskavky to nebyly, to spíš ten punč, co?"

Teď mu opravdu došly odpovědi. Potom, co práskl takovou náhodnou hloupost, se shodil do bahna. Nemohl z toho tak snadno vycouvat. Ne, pokud chtěl být u něj.

„Můžu?" zeptal se po chvíli ticha, která začínala být až trapná.

Oba na sebe civěli, prohlíželi se a v hlavě si komentovali, jak se ten druhý změnil. Thomasovi se v hlavě uložil obrázek Jeffovy nevzhledné kozí bradky na bradě.

Jeffovi nějakou dobu trvalo, než byl schopen zformulovat odpověď:

„Jistě. Pojď se mnou."

S jeho pomocí se vytáhl na nohy a oba staří přátelé vyšli dlouhou chodbou. Tělo bylo daleko před nimi, ale i tak jej Thomas nespouštěl z očí. Neodpustil by si, kdyby jeden z nosičů zakopl a Newt se zkutálel ze schodů až dolů. Zastavil by ho i vlastním tělem, kdyby musel. Jen aby netrpěl on.

Po celou cestu ani jeden z nich nepromluvil. Za těch osm let, co se neviděli, si neměli co říct. Žádné téma se na rozproudění konverzace nehodilo, najednou Thomasovi připadalo, jako by neměli vůbec nic společného. Fotbal? Hokej. Pomeranč? Citrón. Vůbec nic.

Možná to bylo i dobře, moc mu do řeči nebylo. V hlavě si stále přehrával každý okamžik strávený s Newtem. Hledal nápovědy k hádance, hledal řešení. Že by ty letmé polibky, to chlácholivé šeptání a příjemné olejové masáže znamenaly něco jiného než pouhou přátelskou laskavost?

Až teprve teď si uvědomil, jak absurdně to zní.

A co všechno pro něj Newt znamená.