„Připíjíme na našeho génia, idiota a frasáka v jednom!" zvolal Minho s neskrývaným nadšením a pozvedl sklenici s vypěněným pivem nad hlavu.

V briefingové místnosti byli všichni, kdo pro Newta a Thomase něco znamenali. Nalevo od jeho sedadla byla Newtova sestra, která decentně popíjela červené víno, Minho stál hned naproti, nevšímaje si toho, že ho pohledem vybízela, aby se posadil. Vedle ní se usadil Jeff s Clintem - posazení vedle sebe, aby mohli porovnávat svá pracovní místa, když už nepracovali spolu. Naproti nim byla Harriet s Benem, který se údajně dostal z další smrtelné nemoci, a jejím synem Theem na klíně.

Gally místnost opustil, jen co si všiml toho, že byla pozvána taky. Zvedl se a se sklopeným pohledem k zemi odešel. Thomas nemohl říct, že by mu to nějak vadilo, ale bylo mu Gallyho líto. Neměl ani potucha, jaké to pro něj muselo být, ale soucítil dost natolik, aby se ostatním omluvil a šel za ním.

Jakmile za sebou zavřel dveře, vše utichlo. Už neslyšel Minhův veselý smích, ani Sonyiny kousavé poznámky, jimiž se snažila svého bývalého přítele krotit. Zeslábly i hlasy obou mediků, které se zvedaly a klesaly kdykoli, kdy jeden z nich zmínil jakýkoli neúspěch. Dokonce i Pánvičkovo „kdo si dá kousek pizzy?" slyšel jen vzdáleně.

Gally šel dál. Neohlížel se. Jeho shrbená postava mizela do dálky, kde se pomalu rozmazávala. Ruce měl vražené v kapsách, hlavu stále sklopenou k zemi. Thomas nechápal, co bylo tak zajímavého na špičkách bot, ale už mnohokrát si vyzkoušel, že v trapných situacích je zajímavé úplně cokoli.

„Gally!" zavolal na něj.

Mladík se zastavil a zvedl hlavu. Konečky delších vlasů, o něž se očividně nestaral od doby, co Chucka zabili, se zasekly za límec modré košile, již měl pouze jako doplněk k černému triku. Ani to mu nelezlo do hlavy, musela mu být zima.

Naprázdno polkl. Nikdy pro něj nebylo snadné s ním mluvit. Na škole nebyli ani přátelé, znali se proto, že byl Newtův blízký přítel. Netušil, jestli v tom, že si z něj Gally utahoval, kdykoli měl příležitost, hrála svou roli i žárlivost. Jinak si to doposud nevysvětloval.

„To se jí budeš vyhýbat?" pokračoval, když si uvědomil, že si získal jeho pozornost.

„Dokud je to možný," přitakal a pomalu se otočil na patě čelem k Thomasovi.

„Co budeš dělat, až budeme slavit i s Newtem? Taky utečeš?" zajímal se.

Gally založil paže na prsou a zkroutil spodní ret. Bylo na něm vidět, že se mu Thomasův tón ani trochu nezamlouval. Ale neustoupil ani o krok, když k němu došel a dloubl ho prstem do hrudníku.

„Zklameš ho a já přísahám, že tě to bude mrzet," zasyčel tmavovlásek a nakrčil obočí, aby vypadal - nebo asi alespoň myslel, že tak vypadá - hrozivěji.

„Bážo..." začal, ale dal si krátkou pauzu. Olízl si suché rty a vytáhl ruce z kapes. „Podívej, je toho na mě moc, jasný? Ten rozvod, Newt, Chuck... A když s sebou vzala i našeho syna, byla to poslední kapka."

„Já to chápu," prohlásil a změnil škleb na soucitný úsměv. „Konečně jsme na stejné vlně."

„To si řeknem, až budeš mít dítě."

„To se uvidí. Gally... Teď vážně, ano? Vím, že je to těžký, ale až se Newt vrátí domů, potřebuju, aby ses usmíval. Sice se léčí, to je pravda, ale nezvládne se obnovit všechno do původního stavu. Nejspíš bude mít výkyvy nálad, pořád problémy s chůzí... Chci, aby byl svět kolem něj dobrým místem pro život. Mohl bys to pro něj udělat, prosím?"

„Můžu to zkusit, bažante," odvětil a úsměv mu opětoval.

Thomasův úsměv se rozšířil, když to uslyšel. Tím se mazalo vše, co mu Gally dělal na škole - to peklo, jímž si musel každý den procházet, aby měl vůbec nějakou budoucnost. Poplácal bývalého spolužáka po rameni.

„Nemusíš se tam vracet. Řeknu, že jsi musel odjet kvůli práci. A nepočkalo to."

„Díky, Thomasi," poděkoval Collar a kývl. Pak, aniž by váhal jedinou sekundu, se otočil na patě a svižným krokem vyšel chodbou ven z komplexu.

Byl se sebou spokojený. Nejen že se mu poslední dobou opravdu dařilo, ale navíc se usmiřoval se svými nepřáteli - nebo lidmi, které považoval za nepřátele, protože se k němu zrovna hezky nechovali. A pokud to vše půjde dobře, může Newta propustit domů už do týdne.

Do místnosti se vrátil s výbornou náladou a novou energií. S úsměvem se podíval po všech přítomných - jeden pohled věnoval i Arisovi a Tereze, kteří seděli u sebe vzadu - a usadil se zpět na místo, které si zabral už předtím.

„Kam šel?" zajímal se Pánvička.

Bylo mu hned jasné, kdo se o Gallyho bude zajímat nejvíce. S Pánvičkou se po Chuckově smrti docela sblížili, trávili spolu čas a společně se vypořádávali se žalem, který byl ztrátou způsoben. Jejich vztah byl o to silnější, když se Gally ke kuchaři nastěhoval.

„Pracovní schůzka," vysvětlil Thomas okamžitě a natáhl se po láhvi s vínem.

„Ach tak," zamumlal kuchař tiše a opřel si lokty o desku dlouhého stolu.

„A už se vám Thomas pochlubil?" načala Tereza téma, když přiložil sklenici s rudou tekutinou ke rtům. Očividně jí všichni začali věnovat pozornost, protože se místnost utišila. „Získal stálé místo zde ve ZLOSINu a finanční podporu na dokončení školy a získání titulu. Alespoň toho oficiálního."

„To jsou výborný zprávy!" zvolala jediná blondýnka v místnosti a tleskla dlaněmi o sebe. „Tak můj švagr bude doktor!"

Thomas vyprskl víno, které v ústech držel. Kapičky spadly ze rtů i na stůl, kde vytvořily malinkaté loužičky. Vsadil by se, že mu jich pár vyletělo i nosem, ale když si ohmatal horní ret, zjistil, že se jednalo pouze o hlen.

„S tím," prohlásil a zvedl prst k nosu, „bych ještě počkal. Není to ani oficiální, dobře?"

„Všichni víme, co na to řekne," přidala se Harriet. Ta stála vždy na Sonyině straně, ať se dělo cokoli.

„Určitě bude smutný, že nebudeš pokračovat v hokeji," poznamenal Minho a naklonil se k němu.

Jeho dech už stačil nabrat pivní puch. Ale Thomas byl moc šťastný na to, aby mu jednu vrazil. Místo toho se opřel o loket a sklenici s vínem si zvedl k čelu.

„Bude ze mě doktor, Minho. Ty sebou budeš házet na ledě a já budu ošetřovat tvoje zlomeniny. Pokud mi nedají za úkol najít lék na další nevyléčitelnou nemoc."

„Thomasovo dlouhý vedení," dodal hned vzápětí.

Minho byl jediný, kdo se v tu chvíli smál. Thomas se kousl do vnitřku tváře a odvrátil pohled na druhou stranu stolu, kde seděla Sonya. Nikdy u ní pomoc nehledal, ale tentokrát se přímo vybízelo, aby se ho zastala. Přece jen, žila s nimi dva týdny - stále údajně v jejich domě straší - a musí vědět, jak na tom je.

„Už jsem vám říkala, že mi nabídli pracovní místo?" řekla blondýnka po přehnaně hlasitém nádechu. Thomas potichu děkoval jejím rodičům, že - kromě toho, že přivedli na svět i Newta - z ní udělali nesnesitelnou drbnu. „Před třemi dny za mnou byl Alby. Že prý má s mojí rodinou dobrý zkušenosti a, když Newt nechce, můžu nastoupit místo něj."

Nedokázal uvěřit vlastním uším. Jeho rada, ačkoli byla z malé části skutečně myšlená ironicky, mu pomohla se Sonyy zbavit a zabavit i Alberta. Vše mu dokonale vycházelo. Mohlo se snad ještě něco pokazit, aby mu to zničilo tak výbornou náladu?

Zaslechl zaklepání na dveře. Opět se chtěl omluvit a projít se k nim, aby se vyhnul dalšímu otravnému blekotání Newtovy mladší sestry, ale Aris byl rychlejší. Vmžiku byl na nohou a pár skoky se dostal i ke dveřím. To útlé tělo v tmavě šedé mikině a černých džínech si vynutilo veškerou jeho pozornost.

Aris nakoukl mezerou. Neukázal, kdo je rušil při radovánkách, mohl to být klidně jen náhodný kolemjdoucí, který je přišel pokárat za to, že jsou moc hlasití.

Thomas se nemohl mýlit více. Po chvilce, která trvala snad věčnost, se na něj Aris podíval. Jeho obličej postrádal jakýkoli výraz, jak byl zvyklý z předešlých let. Ale ani po úsměvu, jenž si na jeho rtech pohrával se světlem a stíny, nezbylo ani památky.

„Tome, to je pro tebe," řekl tiše - zaslechl v tom hlase i zklamání, nebo to byla lítost? - a ustoupil ode dveří.

Zvedl se. Kopl do sebe zbytek vína, co měl ve sklenici, a rozvlážnými krůčky zkrátil vzdálenost mezi ním a dveřmi. Aris se mezitím usadil zpět na své místo u Terezy. Mlčky.

Ačkoli měl trochu strach z toho, co Arise tak zarazilo, radost a štěstí mu to nevzalo. Cítil se tak skvěle, že by dokázal obejmout i bručouna Jansona - kolegu, s nímž se snažil vycházet, ale zrovna úspěšný v tom nebyl.

Byla to doktorka Paigeová, kdo rušil jejich malou oslavu. Pár pramenů zlatých vlasů jí uteklo z pevného drdolu, viselo nad očima a padalo přes čelo, jako by mělo v plánu vytvořit řídkou záclonu. Její tváře byly bledé - což nebylo překvapením -, rudá rtěnka chyběla.

„Doktorko Paigeová, děje se něco?" zeptal se.

Žena zavřela oči a pořádně se vydýchala. Neběžela, to by byla v lících trochu červená, ale dělalo jí problém popadnout dech. Když oči otevřela, všiml si, že jí těkají zorničky z koutku do koutku. To nevěstilo nic dobrého.

„Avo?" zkusil to znovu.

„Skončil to," zašeptala. Očividně jí spadl kámen ze srdce, protože když pokračovala, byl její hlas zase chladný a bez emocí. „Je mi to líto, Thomasi."

Nechápavě se na ni podíval. Nepobíral ani jediné slovo. Rozuměl jim, ale jejich význam mu unikal. Ovšem poslední věta ho nakopla. A doufal, že špatným směrem.

I tato naděje byla uhašena jako plamen svíčky. Zadupána do země, posypána popelem, znovu spálena, aby se znovu nezrodila. To, co řekla dále, aniž by ji vybízel k tomu, aby pokračovala, byla ta jediná věc, co mu tu radost a nadšení z úspěchu mohla vzít.

Je mrtvý, Thomasi. Newt je mrtvý.

Svět pro něj přestal existovat. Jeho malý vesmír, jenž se točil kolem kroužku přátel, domu, práce a Newta, se rozpadl na miliardy malých kousíčků, které by neslepil dohromady, ani kdyby si to moc přál.

Slunce jeho vesmíru bylo mrtvé. A s tím umíralo i vše ostatní.

Pokud ztráta Rachel a Chucka byla rána, teď zažíval popravu. Možná to bylo mučení, které dělalo z každé sekundy hodinu, aby ten čas, co stráví bez něj, byl o to delším utrpením.

„Chceš ho vidět?"

Bez rozmyslu přikývl. Pokud existovala možnost, že by mohl svého přítele spatřit, hodlal se jí chopit. Měl toho tolik na srdci, toužil mu říct spoustu věcí, ale ultimátum vypršelo. A on byl příliš bláhový - tak naivní -, že věřil tomu, že by mohl být jeho život perfektní.

Doktorka ho odvedla do pokoje, kde ještě před týdnem s Newtem slavili, že se bude moct brzy vrátit domů. Připadalo mu to jako věčnost, co opouštěl místnost s úsměvem i polibkem na rtech. Odehrálo se to vůbec v tomto životě?

Celou cestu nic nevnímal. Realita byla krutá, moc krutá na to, aby se s ní smířil a vycházel s ní. Stala se jeho nepřítelem, posunula se na první příčku v žebříčku neoblíbenosti. Nikdy by nevěřil tomu, že něco předežene zubaře a Alberta.

Otevřela mu dveře a pustila ho dovnitř. Bylo vidět, že byl ten první, komu to oznámila, protože v pokoji bylo stále světlo a vše bylo na svém místě.

„Šla jsem zkontrolovat nohu," ozvala se Paigeová za ním. „Když jsem vešla do pokoje, vše bylo podivně tiché. A on tam jen tak ležel... hleděl do stropu. Nemrkal. Myslela jsem si, že spí, někteří lidé mohou mít oči otevřené, ale když jsem přišla blíž..."

Bylo mu jedno, co říkala. Výsledek to změnit nemohlo. Překročil práh a pomalu vyšel k lůžku, kam ještě dnes ráno spěchal s radostnými novinami. Tentokrát jeho nohy vážily metrák - každá z nich - a tělo čtyřikrát tolik. Bál se, že se pod ním podlaha propadne. A i kdyby ano, nevadilo by mu to.

Měla pravdu. Bledé tělo bylo nehybné, oči upřené ke stropu. Hrudník se nezvedal ani neklesal, víčka sebou netřepotala, jak byl u nich zvyklý. Prsty sebou neškubaly, nosní dírky se nechvěly, rty zůstávaly nečinné a fialové, jako by je políbil mráz.

Zakryl si ústa rukou. Netušil, co přesně chtělo jeho tělo udělat dříve. Žaludek se mu převracel naruby, oči se plnily slzami. Pravidelný dech, na který by mohl být astmatik zatraceně pyšný, se zrychlil natolik, až se divil, že to plíce i srdce zvládaly. Zkrátka a jasně, tak jako mysl, i tělo strádalo při pohledu na mrtvolu jeho nejlepšího přítele, spolubydlícího a spřízněné duše v jednom.

Najednou ho začal předmět v kapse tížit. Měl v plánu ho ukázat už na oslavě, ale Sonyina dotěrnost a naprostá neschopnost dodržovat soukromí ostatních ho jen utvrdila v tom, že si to má nechat na později. A nakonec bylo později až příliš pozdě.

Došel až k lůžku a prsty na zápěstí vyzkoušel, jestli je skutečně mrtvý. Ještě nikdy si nic nepřál více. A ještě nikdy to zklamání nebolelo tolik.

„Newte..." zakňučel.

Měl na jazyku více slov, ale dostal ze sebe pouze jeho jméno. Dnes měl velké plány, ale musel se jich vzdát. Stále však nedokázal uvěřit tomu, že byl jeho boj zbytečný.

Sáhl si do kapsy. Malinký předmět ho neuklidňoval tolik, jak doufal. Prsty ohmatával všechna zákoutí, zkoumal hladký povrch. Věděl, jak vypadá, ale hmatem to bylo zajímavější. Alespoň pro tuto chvíli, kdy se s ním loučil.

Cítil, že slábne. Ale kolena byla silná, nepodlamovala se. Dokonce ani oči, ačkoli byly plné slz, ani jednu nepustily ven. Jako lusknutím prstu se vše zastavilo. A ve chvíli, kdy položil prsten na hrudník, kde ještě to ráno bilo srdce, nebyl schopen cítit nic.

Odešel. Nenáviděl se za to už sekundu poté, co jeho ruka ztratila kontakt s chladnou kůží.

Nechal Newta v minulosti. Rozhodl se neohlížet. Pro mrtvé už se nedalo nic udělat.

Nechal u něj vše. Svou duši, své já, svou naději. A zásnubní prsten, jímž chtěl stvrdit jejich pouto, zůstal ležet na hrudníku anděla, pro nějž obětoval vše. Anděla, který omezil jeho vesmír a zničil ho, když světlo jeho zlatých vlasů pohaslo.

A/N

Nezabíjejte mě, prosím! Tohle bylo v plánu už od úplného začátku. Musím uznat, že mě možnost, že by to nakonec přežil, lákala, ale to už by mi nesedělo do druhého dílu. Ale nebojte, ačkoli je Newt mrtvý, ve druhém díle bude! Už mohu prozradit, že se podíváme do doby před novoročním večírkem, budeme sledovat začátky jejich vztahu a spousty trapných situací - známe přece Thomase, že?

Tak... snad jsem si neznepřátelila všechny, kdo si tohle přečetli. Musím uznat, že mě to trochu zabolelo. Ale s jeho smrtí se smiřuju už pět let, tak mám nějaký náskok.

A máme i spoustu teorií, jak mohl zemřít! Jaká je ta vaše?

Čtení zdar!