Nebloudil dlouho. Pouze se nějakou chvíli motal na místě, aby se vůbec zorientoval. Za tu dobu, kdy tu byl naposledy, se to hodně změnilo. Nebo vypadalo celých deset let pořád stejně, jen si to nepamatoval tak dobře, jak si myslel.

Sotva se stačil otočit na patě k velké ceduli s popisy pater, zaslechl za sebou kroky. Rychlé, svižné. Ten, komu patřily, očividně spěchal. Nemusel být ani génius, aby mu došlo, z jakého důvodu. Taky by tady netrávil ani minutu, kdyby nešlo o jeho přítele.

Otočil hlavu přes rameno, aby se podíval, s kým má tu čest. Když spatřil rozcuchanou brunet kučeřinu, u níž musel zaklonit hlavu, aby dohlédl až na konečky vlasů, ihned se mu obrázek spojil se jménem. A jakmile se na něj zaměřily i bouřkově modrošedé oči, jeho domněnku to pouze utvrdilo.

Okamžitě zvedl ruku nad hlavu. Chtěl přiběhnout za ním a zeptat se na všechno, co se tady stalo. Ale než stačil nohy přinutit k pohybu, levá z nich sebou automaticky škubla už před rozkazem a donutila Thomase k opacknutí. Párkrát povyskočil na pravé noze, snažíc se udržet rovnováhu. Z pohledu nezaujaté osoby mohl připomínat baletku, která trpí na špatná kolena.

„Arisi!“ vykřikl, když získal jistotu nad pohyby a přinutil nohy k poslušnosti.

Přestal hloupě poskakovat na místě a několika dlouhými skoky mladíka doběhl. Cestou děkoval všem bohům, na jejichž jména si vzpomněl, že to neviděl nikdo z jeho kolegů.

Oslovený mladík se okamžitě zastavil a otočil se za hlasem. Podle toho, jak těkal očima kolem něj – jako by snad chtěl první spatřit zlou auru a teprve poté se ujistit, že je to člověk –, usoudil, že ho ihned poznal. No jistě, ani on nezapomněl. Jak by mohl?

Očekával, že mu zamává a spěšně odejde - ostatně jako vždycky. Po tom, co se mezi nimi stalo, by se tomu ani nedivil. Jemu samotnému nebylo v jeho přítomnosti úplně nejlíp, hlavně ne v ten moment, kdy se do něj zabodl ten chladný pohled ještě chladnějších očí. To se však nestalo. Nic z toho.

Doktor Jones, jak si nechával s oblibou říkávat, mu rychlými kroky vyšel naproti. Vypadal vyděšeně, klepal se. Člověk by řekl, že zrovna doktoři by se zranění bát neměli. A ani Aris nebyl žádný strašpytel, toho si všiml už na střední, kdy měli v laboratorním cvičení pitvat žábu. A možná proto jej celá tahle situace ještě více znepokojila.

„Tome... jsou tam hasiči a taky policie a...“ vyhrkl, když byl dostatečně blízko, aby ho slyšel.

Nebo abych mu nemohl utéct, pomyslel si.

Pozvednutím obočí ho vyzíval k dalším slovům, ale když začal jen nesmyslně koktat, popadl ho za ramena a zatřepal s ním.

V tu chvíli jako by se vrátil zpátky na střední. Jako by stál na prázdné chodbě, v dlaních svíral kostnatá ramena a třískal jimi o stěnu. S křikem na rtech a nenávistí v očích, vinou vepsanou ve tváři. Pamatoval si, že ani jeden neměl důvod věřit tomu druhému. Což se neuklidnilo ani za těch posledních sedm let, kdy oba úspěšně odmaturovali a vydali se každý po svém.

„Co se tam stalo? Jak je na tom? Je v pořádku? Že je to jen vtip?!“

Thomas sypal jednu otázku za druhou – tak rychle jako připravenou básničku k recitaci. Nehty nevědomky zarýval pod ramenné klouby, následkem čehož se volné doktorovy paže houpaly v opačném směru, jako třepal se zbytkem těla.

Poznal na něm, že je mimo. Jestli to bylo tím, že si nestačil dát ráno v klidu kávu, nebo náhlým stresem, to netušil. Připisoval zásluhu oběma možnostem. Ale on ty odpovědi potřeboval. A bylo mu jedno, v jakém šoku mohl Aris být.

„Žije. Alespoň podle toho, co vím,“ odpověděl váhavě Aris.

Brzy poté se v jeho očích cosi změnilo. Thomas přemýšlel, jestli se mu v hlavě neukotvila ta samá vzpomínka. Na středu posledního říjnového týdne.

Pustil ho a odstoupil. Instinktivně si prohlédl vlastní ruce. Prsty se třepaly, nedokázaly zůstat natažené. Samy se stahovaly do pěsti, samy chtěly ten bílý plášť uchopit a odpovědi si prostě vymlátit. Ale držel se. Teď na staré spory nebyl čas.

„Kde je?“ sykl jen.

Na nějaké milé chování už zanevřel. U něj vlastně docela dávno. Neměl důvod na něj být milý. Nechtěl mu ani věřit. Musel však.

Doktor Jones nasadil kamennou masku. Jeho rty se stáhly do jedné úzké linky, oči zapadly do důlků jako golfové míčky do jamek. Tuhle masku znal. S Minhem jí přezdívali zombie výraz.

„Druhé patro. Levý komplex,“ odpověděl nakonec a přitáhl si bílý plášť k tělu.

Poté se bez rozloučení vydal poměrně svižně k východu.

Přikývl na znamení, že rozumí. Škubl sebou na stranu a pustil se co nejrychleji chodbou. Znavené svalstvo se z minulého běhu již vzpamatovalo, jen potřebovalo čas na regeneraci. Jehož se mu nedostalo, vzhledem k tomu, že se od toho zběsilého útěku z auta zastavil jen na chvíli.

Během pár chvil už ani nenašlapoval na špičky. Následkem toho byly jeho poskoky tak hlasité, že slyšel každé zadunění, když celou ploskou narazil na podlahu. Jeho pohyby byly těžkopádné, ladné podobně jako sloní. Ale běžel dál, dokud před sebou neuviděl schodiště.

Nezastavoval se. Ani na moment. Nezastavil jej ani cedule s nápisem mokrá podlaha, kterou někdo umístil na první schod. Kdyby se za pět minut viděl na tom samém místě, pomyslel by si, jaký je to idiot, když nebyl ani trochu opatrný. Za deset by litoval toho, že ještě nezrychlil.

Schody skákal po dvou. Každá setina sekundy, již strávil ve vzduchu, byla příjemným uvolněním pro ztuhlá lýtka. Ta však vždy končila nárazem na chodidlo, které na špičce jistě mělo puchýře. Miliardy pochýřů, dodal by.

Setkání s Arisem v něm zaselo jen další obavy. Větší strach. Proč by nemohl chtít pomstu za to, co mu provedl? Nebo co si alespoň myslel, že udělal? Proč by mu teď nelhal?

Z myšlení ho vytrhly další hlasy, které se schodištěm nesly. Když zaslechl i kroky, skočil k okraji schodiště a opřel se loktem o pečlivě naleštěné mosazné zábradlí. Chtěl postupovat dál, ale zarazil se. Zůstal tam stát, pohled směřující do patra.

Při čekání se alespoň snažil uklidnit dech, který mu zněl v uších společně s tepáním. Dlaň si přiložil na hrudník a stláčel jej níž s každým pomalým výdechem, u nějž tolik nesípal. Srdce se však zklidnit odmítalo. Nechávalo na sebe upozornit hlasitým tepem a odkrvením končetin, bolestí hlavy i bodáním v boku.

Ne, omyl. To už srdce nebylo. Ten parchant nakazil celý tělo.

„Říkám vám, že skočil sám!“ ozvalo se.

Chvíli mu trvalo, než si hlas připojil ke jménu a tváři. A než si vůbec uvědomil, co za slova to byla.

Albert. Nevědomky zaťal ruce v pěsti, až mu klouby dočista zbělaly. Nehty se zaryly do masa, dlaň nabírala odstín nachové. Měl v sobě tolik vzteku a nenávisti, že když uviděl jen špičky běžeckých bot, okamžitě vystartoval a vyskákal ten zbytek schodů, který je dělil.

Nevnímal nic jiného než klapání bot a hlasité zalapání po dechu, když popadl snědšího ředitele za límec blankytně modré košile a stáhl ho na svou úroveň. A ihned poté, co v pěsti sevřel látku a měl ten vyděšený obličej u tváře, donutil k pohybu druhou pěst, která se srazila s nosem.

Ozvalo se lupnutí. Původně neměl v plánu udeřit tak moc, ale v tu chvíli byl ovládán pouze emocemi. A vše, co po cestě sem nasbíral, zkrátka muselo ven.

Nepouštěl ho. Ačkoli se mu látka z prstů téměř vymanila, brzy přehmátl a držel ho stejně pevně jako předtím. Alby už tolik neodporoval, když musel bojovat s bolestí ze zlomeného nosu a vlastní obhajobou před příslušníky policie, kteří ho původně doprovázeli.

Thomas neviděl nikoho jiného. Jeho zorné pole zabíralo pouze obličej s krví na rtu a ty tmavě hnědé – možná až černé – oči, které na něj zděšeně civěly.

„Jestli se dozvím, žes mu skřivil –“ začal vrčet, ale Albert byl rychlejší než on.

Jen mu přes zlomený nos nešlo rozumět.

„On skočil sám!“ bránil se.

Obě ruce zvedl k hlavě a zatřepal zápěstími, aby ukázal, že nemá v plánu nějakou hloupost. A taky proto, aby si mohl obličej co nejrychleji zakrýt, až se Thomas znovu přestane ovládat.

„Nevěřím ti ani nos mezi očima!“ křikl na něj.

Chtěl ho udeřit zase, toužil po tom, aby trpěl. Aby to bolelo. Aby věděl, jaké to je sem utíkat a nevědět, jestli je jeho spolubydlící v pořádku.

Spolubydlící a nejlepší přítel, opravila jej hlava.

Zezadu ho popadly za lokty silné paže. Škubly s ním dozadu, takže nedokázal udržet košili v ruce a byl přinucen ho pustit. Během několika sekund, které jemu samotnému připadaly jako léta, měl paže za zády. Ztuhlé rameno se znovu ozvalo, ale nic na sobě nedal znát. Tu radost by mu nedopřál.

„Uklidněte se.“

Tento hlas nepoznával. Očekával proto, že by to mohl být policista. Nebo saniťák, když si vzpomněl i na sanitku před budovou.

Nemělo smysl odporovat. Nic by nezmohl. Ale rozhodl se, že v sobě ten vztek nechá uležet. A až se potkají příště, vymlátí z něj duši.

„Nemysli si, že jsem s tebou skončil!“ zasyčel na Albyho a škubl sebou, když se mu paže uvolnily.

Promnul si zápěstí a pomalým krokem si staršího mladíka obešel. Cestou nestačil zašeptat několik ne zrovna hezkých slov.

Alby se ani nehnul. Možná jen čekal, až Thomas odejde, aby se ujistil, že je mimo nebezpečí. Alespoň to se tedy nabídlo Thomasovi jako přijatelné řešení. Nemohl říct, že by mu to nevadilo. Už tak se zdržel dost.

Jakmile vystoupal schodiště do prvního patra a chystal se vykročit k dalšímu, v dálce si všiml siluety. Na chvíli se zastavil, aby se přesvědčil, jestli to není Newt. Jestli se teď za ním během nepustí a obejme ho, řekne mu, jaký frasák to je, když mu na to skočil. Doufal, že se to stane. Dokonce by hrál idiota, smál by se. Jen aby tohle všechno byla lež a hra.

Postava se otočila. Thomas zůstal stát na místě, neschopen v pohybu. Nervozitou a napětím skoro nedýchal. Veškeré svalstvo se proměnilo v tvrdou skálu.

„Tommy?“